5 As 150/2022 – Nejvyšší správní soud

5 As 150/2022- 25 - text

5 As 150/2022 - 29 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: L. H. D., zast. JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem Purkyňova 593/10, Plzeň, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2022, č. j. 77 A 86/2021 125,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2021, č. j. 26878/2021 900000

312, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 2. 6. 2020, č. j. 343 23/2020

600000

12. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným, že ode dne 24. 7. 2018 do 27. 11. 2018 provozoval v provozovně s názvem „HERNA SPORT BAR“ umístěné na adrese Bor, náměstí Republiky 96, prostřednictvím devíti kusů technických zařízení (čtyři technická zařízení s názvem HOLLYWOOD POPCORN bez evidenčních a identifikačních znaků, pět technických zařízení s názvem JEWEL bez evidenčních a identifikačních znaků) hazardní hru v rozporu s § 7 odst. 2 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, čímž se dopustil přestupku dle § 123 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši 300 000 Kč společně s povinností uhradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč.

[2] V žalobě stěžovatel namítal, že při ukládání pokuty byly nedostatečně vyhodnoceny okolnosti případu a jeho osobní a majetkové poměry. Uložení pokuty ve výši 300 000 Kč považuje za porušení zásady proporcionality. Poukázal na to, že je cizinec, neorientuje se v judikatuře správních soudů, domníval se, že provoz herních zařízení neznamená porušení zákona. Uvedl, že neinicioval umístění herních zařízení v provozovně, tak činila společnost DP&CZQ s.r.o., která jej toliko zmocnila k obsluze těchto zařízení, výplatě výher atd. Věřil tomu, že zařízení nejsou založena na prvku náhody, nýbrž na správném zodpovídání otázek v testu znalostí. Samo přestupkové řízení pro něj představovalo dostatečné poučení, aby se na provozu herních zařízení do budoucna nepodílel. Nebylo rovněž při udělování trestu zohledněno, že stěžovatel je jinak bezúhonnou osobou, která se nikdy protiprávního jednání nedopustila; správní orgány nezohlednily osobní a majetkové poměry stěžovatele, udělená pokuta představuje stejně nepředstavitelnou částku jako pokuta v řádech milionů korun. Stěžovatel uvedl, že pečuje o dvě nezletilé děti, nevlastní žádné nemovitosti ani automobil, za rok 2018 měl zisk z podnikání po zdanění ve výši 120 000 Kč, v roce 2019 měl jen příjmy ze závislé činnosti ve výši 100 000 Kč. Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 133, dle něhož je správní orgán povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele, pokud by pro pachatele mohla mít pokuta likvidační charakter, a to i v případě, nejsou li osobní a majetkové poměry zákonem stanoveny jako rozhodné hledisko pro uložení pokuty. Z odůvodnění správního rozhodnutí není patrné, zda správní orgány vycházely při určení výše pokuty ze skutečností týkajících se osobních a majetkových poměrů stěžovatele a zda zvážily, zda je takto vysokou pokutu schopen uhradit. Odkázal dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl ÚS 3/02, dle něhož je u podnikajících osob vyloučen zásah, v jehož důsledku by byla zničena majetková základna pro další podnikatelskou činnost; nepřípustnými jsou pokuty, které mají likvidační charakter, jimiž se rozumí takové případy, kdy pokuta přesáhne možné výnosy z podnikání v takové výši, že se podnikání v podstatě stává bezúčelné. Ústavní soud upozornil na dopady udělených pokut na pachatelovo okolí.

[3] V replice k vyjádření žalovaného dále stěžovatel namítl, že argument žalovaného, že pokuta byla udělena ve výši 0,6 % maximálního zákonného rozpětí, je zcela neadekvátní a nespravedlivá; výši horní hranice stanovil zákonodárce proto, že některé podnikatelské subjekty dosahují vysokých zisků v oblasti hazardních her a sázek, pokuta 50 000 000 Kč je tak pro ně stejně citelná jako pro stěžovatele udělená pokuta ve výši 300 000 Kč; stěžovatel nemá částku 300 000 Kč v hotovosti, na zaplacení uložené pokuty by si peníze musel půjčit, s ohledem na jeho oficiální příjem není vyloučeno, že by mu bankovním ústavem nebyl poskytnut úvěr; půjčka na částku 300 000 Kč a běžné splátky z této půjčky by znamenaly hrozbu neschopnosti splácet závazky, tedy i spirálu exekucí a dalších dluhů.

[4] Krajský soud neshledal žalobní námitky důvodné. Předně konstatoval, že naplněním řádného postupu při ukládání správního trestu dochází k realizaci zásady zákonnosti a zásady individualizace trestu coby vůdčích zásad, na nichž právní úprava správního trestání vůbec stojí. Jedině správně určený a vyměřený správní trest může naplnit svůj účel ve sféře individuální i generální prevence. S odkazem na judikaturu konstatoval, že za likvidační sankci je považován takový trest, jehož důsledkem je natolik intenzivní zásah do majetku, který ničí samotnou majetkovou základnu tímto trestem postiženého např. pro jeho další podnikatelskou činnost (nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02), případně jenž má konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce (nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03).

[5] Dle krajského soudu z rozhodnutí správního orgánu I. stupně se podává, že při výměře pokuty bylo přihlédnuto především k závažnosti přestupku (přestupek na úseku hazardních her), kterou správní orgán I. stupně považuje za velmi vysokou. Dále správní orgán I. stupně zohlednil to, že stěžovatel provozoval celkem 9 technických zařízení, a to „delší dobu“. Správní orgán I. stupně na straně stěžovatele neshledal žádné polehčující okolnosti, jako k okolnosti přitěžující přihlédl k době provozování hazardní hry, která činila přinejmenším 4 měsíce, a k množství provozovaných technických zařízení; rovněž přihlédl k tomu, že stěžovatel provozoval hazardní hru ze zištných důvodů a s předchozím rozmyslem. Při výměře pokuty pak vyšel z toho, že „provoz hazardních her prostřednictvím nepovolených technických zařízení se nesmí vyplácet“; proto musí být trest znatelný a musí v sobě obsahovat i represivní složku. Správní orgán I. stupně se výslovně zabýval tím, zda uložená sankce není likvidační, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není; stěžovatel sám nenabídl žádný důkaz, že by tomu bylo jinak, žádné informace o majetkových poměrech nebyly správnímu orgánu dostupné, zjistil pouze, že stěžovatel platí nájem za provozovnu ve výši 15 000 Kč měsíčně, nevlastní nemovitost ani osobní automobil, není však v insolvenci.

[6] Krajský soud přisvědčil žalovanému, že při individualizaci trestu bylo přihlédnuto ke všem specifikům případu a byla zvolena výměra pokuty, která není zjevně nepřiměřená; výši pokuty nelze považovat ani za likvidační, poukázal na to, že stěžovatel zůstal ohledně prokázání svých majetkových poměrů pasivní. Dokumenty, které by měly osvědčit údajný likvidační charakter uložené pokuty, předložil stěžovatel až v odvolání, nicméně z nich žalovaný likvidační charakter pokuty neshledal. Krajský soud přisvědčil závěru žalovaného, že stěžovatelem v roce 2019 tvrzené příjmy ve výši 100 000 Kč jsou velmi nízké pro zaopatření jeho rodiny; stěžovatel je spoluvlastníkem obchodní společnosti TRANHRA s.r.o., od které získal 82 309 Kč jako příjem z dohody o provedení práce; z uvedeného žalovaný logicky dovodil, že stěžovatel vykreslil své majetkové poměry neúplně, takže jen z tvrzených příjmů nelze vycházet; nadto má stěžovatel možnost požádat o povolení s posečkáním úhrady či rozložit platbu pokuty na splátky. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány obou stupňů v projednávané věci postupovaly zcela v intencích závěrů usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 133 a v souladu se zákonem.

[7] V kasační stížnosti stěžovatel rekapituluje, že v rámci odvolacího řízení připojil potvrzení o studiu svých dvou dcer, předložil přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2019 s úhrnem příjmů 82.309 Kč, potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti za měsíce 5 12 z roku 2019 ve výši 80.000 Kč, dohodu o provedení práce uzavřenou se společností TRANHRA s.r.o. dne 1. 5. 2019, v níž se zavázal vykonávat pro uvedenou společnost práci ve Sportbaru Bor a herně Přimda, jejíž rozsah nepřekročí 300 hodin za kalendářní rok, a to za odměnu ve hrubé výši 10.000 Kč měsíčně; dále dodatečně předložil přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2018 s příjmy ve výši 307 841 Kč a základem daně 123 136 Kč. K těmto zjištěním stěžovatel dodává, že není vlastníkem žádných nemovitostí, žádných bankovních účtů, žádného motorového vozidla (jinak by toto uváděl) a již není OSVČ. Dále stěžovatel uvádí, že je pouze společníkem společnosti Tranhra s.r.o., v níž má pouze 20 % obchodní podíl, a ve společnosti, která bar provozovala v jiném časovém období, dle účetní závěrky potenciál zisků je zcela minimální, pokud by ostatní společníci rozhodli, že budou vypláceny; dle veřejné Sbírky listin je zřejmé, že např. za období 2018 vykazovala toto společnost peněžní prostředky v pokladně 41 000 Kč, pasiva 128 000 Kč. Stěžovatel dodává, že rovněž tato společnost byla taktéž sankciováno za to, že v baru byly herní automaty, což znamená špatné posouzení podnikatelského záměru a jeho ukončení; jinak řečeno, provoz předmětných automatů v baru byl v důsledku zásahů celního úřadu ukončen. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl tím, kdo významně na provozu herních automatů participoval.

[8] Stěžovatel nebrojí proti odpovědnosti za přestupek, když si je vědom, že neznalost zákona a naivita neomlouvá, nicméně má za to, že uložená pokuta je pro něj skutečně likvidační. Není žádné indicie, která by zakládala důvodné podezření, že je majetný člověk, kterého lze srovnávat s některými jinými provozovateli hazardních her a sázek; pracuje jako obsluha baru a živí dvě děti. Stěžovatel proto považuje závěry krajského soudu v bodě 33 a 39 za nesrozumitelné, opírající se o nedostatek důvodů; namítá tudíž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] Závěr krajského soudu, že z doložených příjmů nemůže stěžovatele vyjít, ale uložená pokuta není likvidační, zakládá i značnou míru nesrozumitelnosti.

[9] Nesprávné právní posouzení a neúplné dokazování soudu a žalovaného dle stěžovatele spočívá v tom, že neučinili svoji vlastní úvahu o tom, jaké jsou dle jejich odhadu skutečné majetkové poměry stěžovatele, který pracuje jako obsluha v herně v Boru u Tachova, a proč je dle jejich názoru schopen zaplatit pokutu 300. 000 Kč, která dle jejich názoru pro něj není likvidační. Pokud v jednom odůvodnění je na straně jedné konstatováno, že „pokuta pro něj není likvidační“ a současně, že „tvrzené příjmy jsou tak nízké, že by sebe a své děti neuživil“, aniž by soud, resp. správní orgán, učinily vlastní odhad, případně vyzvaly stěžovatele k doplnění a upřesnění skutečností týkajících se majetkových poměrů, jedná se o vybočení z judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou dokonce v jiných částech odůvodnění krajský soud cituje. Pokud stěžovatel uvedl ve svém podání, že mu někdy někteří zákazníci dají spropitné, doplňuje k tomu, že s ohledem na povahu provozu a nabízené služby (nejde o restauraci), se jedná o stovky Kč měsíčně, maximálně 2.000 Kč měsíčně, což není částka, která by výrazně zvyšovala příjmy stěžovatele. Stěžovatel dodává, že má od svého zaměstnavatele zajištěno ubytování, kdy nemusí hradit nájem; tuto skutečnost nesděloval, protože nikým na to nebyl dotazován. Ani úspora na přímé platbě nájemného však nevytváří takové příjmy, aby mohl zaplatit za současné obživy dětí pokutu ve výši 300.000 Kč.

[10] Stěžovatel uvádí, že v žalobě odkazoval na závěry z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č.j. 1 As 9/2008 133, nicméně krajský soud se dopady sankce na okolí stěžovatele nezabýval. Soud a správní orgán argumentovaly, že byla uložena pokuta, která činí 0,6 % zákonného rozpětí. Takovouto argumentaci považuje stěžovatel za zcela neadekvátní a nespravedlivou a příměry např. se společností Sazka za zcela nemístné. Početní operace soudu o výpočtu 0,6 % horní sazby pokuty je zavádějící a ignorující fakt, že naplnění stejného přestupku se může dopustit i živnostník, který má nižší příjem, než je průměrná mzda v České republice. Pokud krajský soud v bodě 41 konstatuje, že pokud by správní orgány v těchto případech ukládaly pokuty nižší než 1 % zákonné sazby, resp. dokonce v rozsahu setin procenta horní hranice, jak se domáhá stěžovatel, došlo by tím fakticky k popření vůle zákonodárce, což je dle názoru soudu v právním státě nepřijatelné; soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které „zpravidla zjevně nepřiměřenou nelze považovat pokutu uloženou ve 4 % zákonného rozpětí.“ K tomu stěžovatel namítá, že u všech těchto parametrů je výhrada posuzování každého konkrétního případu podle individuálních okolností. Dle stěžovatele, pokud zákonodárce nestanovil dolní hranici sazby, není v rozporu se smyslem zákona u méně majetných osob ukládat pokuty v setinách nebo třeba i tisícinách procenta horní hranice, bude li taková pokuta s ohledem na konkrétní majetkové poměry pachatele dostatečně citelná. Výši pokuty u takových deliktů by měl odůvodňovat fakt, zda vůbec a v jaké míře mohl mít pachatel z páchání deliktu s ohledem na dobu a rozsah protiprávní činnosti (provozování automatů) užitek, a zejména to, jaké jsou prokazatelné majetkové poměry pachatele. Stěžovatel zdůrazňuje, že zásadním způsobem neparticipoval na provozu automatů, provoz automatů byl krátkodobou záležitostí a jedná se o jinak bezúhonného člověka. S ohledem na shora uvedené je přesvědčen, že byla porušena povinnost zjistit skutečný stav (§ 50 odst. 3 správního řádu v řízení, v němž má být uložena povinnost, je správní orgán povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena), pokud bez náležitého odůvodnění byl stěžovatel označen za osobu, která nemůže z dokládaných příjmů vyjít, a na druhou stranu byl bez vlastní úvahy soudu o údajně skutečných majetkových poměrech, učiněn bez konkrétního zdůvodnění závěr, že pokuta 300.000 Kč není likvidační.

[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně poznamenal, že stěžovatel svým protiprávním jednáním postupoval proti samotné podstatě zákona o hazardních hrách; aby správní trest pokuty mohl mít represivní, výchovný a preventivní účinek, musí ho pachatel přestupku ve své majetkové sféře pocítit, jinak by ztrácel smysl a pachatel by se v budoucnu neměl důvod dalšího protiprávního jednání zdržet. Jakkoliv stěžovatel úvahu ohledně nepřiměřenosti pokuty odmítá, pokuta mu byla uložena ve výši 300 000 Kč, což činí 0,6 % zákonného rozpětí. Byla tedy skutečně uložena při spodní hranici zákonné sazby a její výši není možné označit jako zjevně nepřiměřenou. Z konstantní judikatury totiž vyplývá, že za „zjevně nepřiměřenou“ nejspíše nebude možno považovat pokutu uloženou ve 4 % zákonného rozpětí (v době rozhodování byla horní hranice pokuty 5 milionů; nyní lze uložit pokutu až do výše 20 000 000 Kč) za situace, kdy sám fakt správního deliktu není mezi stranami sporný“ (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 50/2005 97 ze dne 24. 5. 2006, č. j. 5 Afs 186/2019, ze dne 6. 12. 2019, č. j. 8 Afs 25/2012 351, ze dne 29. 1. 2015, a č. j. 6 A 96/2000 62, ze dne 21. 8. 2003, publ. pod č. 225/2004 Sb. NSS). Pakliže by byla stěžovateli uložená pokuta hodnocena jako nepřiměřená, právní úprava výše pokuty by zcela ztratila svůj smysl a nebylo by možné ji vůbec využít z důvodu tvrzených nedostatečných majetkových poměrů obviněného.

[12] Co se týče osobních a majetkových poměrů stěžovatele, žalovaný již dříve vyjádřil názor, že u osoby, která dlouhodobě podniká (v tomto případě od roku 2003; nyní má provozování živnosti přerušeno), nelze posuzovat majetkovou situaci dle jednoho předloženého daňového přiznání a potvrzení o studiu dětí. Naopak, je nutno uvážit, že se jedná o dlouhodobě podnikající fyzickou osobou a současně spolumajitele společnosti TRANHRA s.r.o. Dle předložené dohody o provedení práce ze dne 1. 5. 2019 byl u této společnosti stěžovatel zaměstnán se sjednanou odměnou 10 000 Kč měsíčně (dle daňového přiznání pak za rok 2019 obdržel od této společnosti příjmy ve výši 80 000 Kč). Rozsah výkonu práce 300 hodin za rok 2019 pak v průměru odpovídá odpracovaným 37,5 hodinám měsíčně. Pakliže stěžovateli daný způsob obživy vyhovoval i za situace, kdy mu dle svých slov nenáležel žádný podíl na zisku společnosti, nemůže tato skutečnost nyní opodstatňovat snížení pokuty z důvodu stěžovatelovy tvrzené nemajetnosti.

[13] Pokud stěžovatel ve svém podání tvrdí, že se správním orgánům, potažmo krajskému soudu, nepodařilo zjistit skutečný stav jeho majetkových poměrů, nejsou daná tvrzení zcela pravdivá. Skutečnost, že žalovaný a krajský soud považovali stěžovatelem předkládané informace za neúplné, neodrážející skutečnou situaci a pravděpodobně i účelové, nelze jakýmkoliv způsobem přičítat k tíži žalovanému či snad přímo krajskému soudu. Celní úřad, coby prvostupňový správní orgán, opakovaně vyzýval stěžovatele k součinnosti a rovněž vlastní činností se pokusil opatřit relevantní podklady; stěžovatel sám měl být v tomto směru aktivní a poskytnout správním orgánům maximální součinnost.

[14] Jako zavádějící se pak jeví tvrzení o „špatném posouzení podnikatelského záměru“ ze strany společnosti TRANHRA s.r.o. v souvislosti s nelegálním provozováním hazardních her. Stěžovateli je nepochybně známo, že uvedená společnost byla pravomocně potrestána ze spáchání přestupků spočívajících v nelegálním provozování hazardních her v podobě tzv. kvízomatů; zadržení technických zařízení při kontrole realizované v provozovně stěžovatele dne 27. 11. 2019 vedlo k převedení provozování provozovny na společnost TRANHRA s.r.o., a i přes opakované kontroly ze strany celních orgánů, jimž byl stěžovatel osobně přítomen coby obsluha baru, byla do provozovny i nadále umisťována technická zařízení bez platného povolení. „Špatné posouzení podnikatelského záměru“ je tedy značně eufemistické tvrzení, nabíledni je spíše účelovost postupu stěžovatele a společnosti TRANHRA s.r.o. a zjevná ignorace příslušných ustanovení zákona o hazardních hrách. Dle žalovaného nelze akceptovat přístup stěžovatele, který po spáchání závažného protiprávního jednání přeruší výkon své podnikatelské (živnostenské) činnosti a „schová se“ za svoji společnost, notabene pokračující v protiprávní činnosti, a z důvodu své nemajetnosti se poté domáhá uložení absurdně nízké pokuty 30 000 Kč za jím spáchaný přestupek.

[15] Žalovaný podotýká, že v případě stěžovatele je nutno mít na zřeteli, že se dopustil jednoho z nejzávažnějších přestupků, jehož se na poli provozování hazardních her lze vůbec dopustit: po dobu minimálně čtyř měsíců provozoval 4 technická zařízení typu Hollywood Popcorn a 5 technických zařízení typu Jewel, jejichž provoz nebyl úředně povolen, a rovněž nelze opomenout, že jakýkoliv výnos z jejich provozu se pohyboval mimo zákonem dozorovanou sféru. Jen pro úplnost žalovaný dodává, že stěžovateli náležela odměna ve výši 35 % celkového výnosu z provozu technických zařízení; jeho participace na provozu technických zařízení byla dokonce smluvně sjednána. Taktéž nelze opomenout jeho dřívější zkušenost s provozováním hazardních her, kdy v kontrolované provozovně byly dříve legálně provozovány hazardní hry a stěžovatel figuroval jako jedna z osob odpovědných za jejich provozování (viz výpis z aplikace SDSL, ve spise evidovaný pod č.j. 343 8/2020 600000 12). Rovněž je nutno zdůraznit, že stěžovatel byl v napadeném rozhodnutí poučen, že existuje možnost požádat při splnění zákonem stanovených podmínek při úhradě povinné částky o posečkání či její zaplacení ve splátkách nebo o odkladný účinek pokuty podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a tímto způsobem eliminovat následky uložené sankce. Posečkání nesmí být povoleno na dobu delší, než je šestiletá lhůta pro placení daně. Při povoleném splátkování v délce šesti let by pak průměrná měsíční splátka činila 4.167 Kč. S vědomím těchto okolností pak nelze dle žalovaného v přezkoumávaném případě dospět k závěru, že uložená pokuta je likvidační.

[16] Dle žalovaného je třeba odmítnout jakoukoliv korelaci stěžovatele se společností Sazka a.s., jež je legálním provozovatelem hazardních her a pro získání tohoto oprávnění musela splnit přísné podmínky, nevyjímaje finanční zajištění. Právě vůči těmto legálním provozovatelům získal stěžovatel nepovolenou konkurenční výhodu, čímž dochází k vytváření nerovných podmínek na trhu v oblasti hazardních her. Žalovaný konstatuje, že byť se může uložená pokuta jevit jako vysoká, nenalezl žalovaný vzhledem k závažnosti vytýkaného jednání a k rozsahu porušení zákonem chráněných zájmů prostor pro její snížení. V opačném případě by byl stěžovatel neúměrně zvýhodněn jak vůči jiným porušitelům téže zákonné povinnosti, tak vůči řádným podnikatelům vykonávajícím hostinskou činnost či řádným provozovatelům hazardních her, kteří musejí dodržovat přísnou zákonnou úpravu a respektovat pravidla stanovená místními samosprávami.

[17] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti, přičemž ji neshledal důvodnou. Nepřezkoumatelné je rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Městský soud v přezkoumávaném rozsudku srozumitelně vyložil svůj náhled na věc a vypořádal všechny pro věc základní námitky stěžovatele; z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, jakými úvahami byl městský soud při posouzení věci v rozsahu stěžovatelem formulovaných žalobních bodů veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Nejvyšší správní soud nesdílí stěžovatelem namítanou nesrozumitelnost bodů 33 a 39 napadeného rozsudku. Krajský soud v příslušných pasážích pouze vyjádřil názor, že stěžovatelem předkládané informace stran majetkových poměrů se nejeví jako úplné (což koneckonců sám stěžovatel přiznal v souvislosti s obdrženým spropitným), což vyústilo v poměrně jasný závěr, že ve věci nejsou dány skutečnosti nasvědčující tomu, že by stěžovateli uložená pokuta byla likvidační. Úvahy krajského soudu, že stěžovatel zjevně neuvedl příjmy (z nichž by byl schopen financovat potřeby rodiny, vč. studia svých dcer), se Nejvyššímu správnímu soudu nejeví nelogickými či nesrozumitelnými.

[19] Stěžovatel nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, tedy, že se vytýkaného jednání dopustil, namítá však nepřiměřenost uložené pokuty a tvrdí, že je likvidační. [20] Nejvyšší správní soud shodně s žalovaným konstatuje, že se stěžovatel dopustil jednoho z nejzávažnějších přestupků, jehož se lze na poli hazardních her vůbec dopustit; o tom svědčí především vysoká maximální hranice pokuty 50.000.000 Kč. Ze strany státu je zde kladen vysoký společenský důraz na škodlivost protiprávního jednání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011, v němž se Ústavní soud zcela jednoznačně vyjádřil ke společenské nebezpečnosti provozování hazardních her). [21] Nejvyšší správní soud předesílá, že nejprve je třeba vyhodnotit závažnost protiprávního jednání a teprve následně jsou zvažovány osobní a majetkové poměry trestaného, pakliže by zvažovaná pokuta mohla mít potenciálně likvidační charakter. V daném případě je závažnost jednání stěžovatele nesporná, činil tak dlouhodobě, vědomě a za účelem zisku. [22] Nejvyšší správní soud podotýká, že není možné předem pro všechny případy explicitně stanovit procentuální výši, v rámci které nebude uložená pokuta nikdy nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 1 Afs 77/2012, rozsudek ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. 5 Afs 186/2019, či rozsudek ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 8 Afs 25/2012). Vždy je nezbytné hodnotit konkrétní okolnosti případu; právě k tomu musí směřovat i aktivita obviněného z přestupku projevující se příslušnými skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy. Takovým nárokům však žalobcovo tvrzení ani důkazní návrhy nedostály. Stěžovatel popisuje své majetkové a výdělkové poměry jen vágně, připouští jejich skutečnou výši jen pod vlivem zjištění učiněných správními orgány, aniž by je sám přesně a spolehlivě specifikoval a důkazně podložil. Pomyslně sází na to, že se správním orgánům nepodaří jeho celkovou majetkovou situaci rozkrýt a v závěrech správních orgánů ohledně jeho majetkové situace tak zůstane prostor pro pochybnosti. To mu pochopitelně na jednu stranu nelze vytýkat, neboť může jít o legitimní součást jeho procesní strategie, na stranu druhou se mu tímto způsobem může jen složitě podařit prokázat, že jemu uložená pokuta je likvidační. Důkazní břemeno v daném případě primárně leží právě na něm. [23] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s žalovaným, potažmo s úvahami krajského soudu, že stěžovatelovy tvrzené příjmy jsou mimořádně nízké při zohlednění toho, že z nich musel obstarat nejen zajištění své osoby, ale i dvou studujících dětí. Jeví se nepravděpodobné, že by byl schopen se svou rodinou skutečně vyjít z takto nízkých příjmů; tato pochybnost je koneckonců podtržena i samotným stěžovatelem, který bezděky přiznává, že jeho majetkové poměry jsou fakticky jiné, než sám tvrdí (vyjádření ze dne 3. 8. 2021, v němž uvedl, že pracuje jako obsluha baru a získává tedy i spropitné od zákazníků; ačkoliv nijak výši těchto příjmů nekonkretizuje, uvádí, že i kdyby se jednalo o tisíce měsíčně, stále to nemění nic na závěru o nepřiměřenosti uložené pokuty). [24] Nejvyšší správní soud připomíná, že správní trestání má plnit nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího porušování právních předpisů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 9/2008 33, ze dne 20. 4. 2010, či rozsudek č. j. 6 Ads 129/2011 119, ze dne 4. 7. 2012). Pokuta musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele, který odpovídá intenzitě skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 244/2016 36, ze dne 31. 1. 2017 nebo č. j. 4 Ads 349/2021 53, ze dne 29. 3. 2022). [25] Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV.ÚS 16/03, ze dne 23. 6. 2003, zdůraznil mimo jiné, že majetkovou sankci, pokutu, nelze považovat jen za určité „varovné upozornění“ příslušného subjektu na porušení právního předpisu, ale musí být koncipována a v konkrétním případě stanovena tak, aby se určité protiprávní jednání tzv. „nevyplácelo“ a nedocházelo k jeho pokračování. Skutečnost, že uložená pokuta citelně zasáhne do majetkové sféry stěžovatele, nemá za následek její nezákonnost, ale je naopak jejím žádoucím znakem umožňujícím dosažení cílů správního trestání, tj. plnění funkce individuální a generální prevence (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 25/2012 351, ze dne 29. 1. 2015). [26] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že by se výměra pokuty měla snižovat/zvyšovat v přímé úměře k dosahovaným příjmům, resp. majetkovým poměrům. Takový výklad by spěl k absurdnímu závěru, že by méně majetné subjekty mohly páchat vysoce závažnou protiprávní činnost s hrozbou pouze nízké pokuty. Ad absurdum by pak předlužení pachatelé se zápornými zisky měli automatickou imunitu vůči pokutám, což ovšem konstantní judikatura správních soudů odmítá. Lze přiléhavě odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 129/2011 19, ze dne 4. 7. 2012, z něhož vyplývá, že „trest v podobě pokuty lze ukládat nejen těm subjektům, které mají k jejímu okamžitému uhrazení dostatečné, volné finanční prostředky. Nejvyšší správní soud tu připomíná, že správní trestání plní nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, přičemž nelze odhlédnout od toho, že primárním významem trestání, sankcí a pokut je z povahy věci potrestání pachatele, který musí sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítit.“ Obdobně v rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 351, se uvádí: „Pokuta sama o sobě nesmí mít likvidační důsledky. Ostatní závazky stěžovatele e) je proto možné zohlednit pouze do určité míry. Má li stanovení přiměřené výše pokuty vést k dosažení účelu trestu z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. Pokud se pachatel dostal do závažných finančních problémů ještě před uložením pokuty v důsledku jiných okolností (ať již zaviněných nebo nezaviněných), je zřejmé, že bude pokutu pociťovat citelněji než subjekt, který není zatížen dluhy. Důsledkem předlužení pachatele však nemůže být automatická imunita vůči sankcím ukládaným v oblasti veřejného práva. Opačný závěr by zcela popřel účel trestu a narušil efektivitu prosazování práva hospodářské soutěže. Mohl by vést dokonce k absurdním důsledkům, kdy předlužený subjekt by se fakticky mohl chovat na trhu libovolně a mohl by beztrestně páchat jakoukoliv protiprávní činnost, včetně té nejzávažnější. Takový závěr je třeba odmítnout.“ [27] Nejvyšší správní soud se shoduje s žalovaným, potažmo krajským soudem, že stěžovateli byla uložena pokuta ve výměře odpovídající konkrétnímu deliktnímu jednání, přičemž současně splní svoji represivní funkci. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že zřejmě obtížně dosáhne na poskytnutí úvěru za účelem splacení pokuty, nicméně, jak jej již poučil žalovaný, má možnost požádat o její postupnou úhradu. Možnost rozložení placení pokuty do splátek jako jedno z důležitých kritérií při hodnocení přiměřenosti uložené správní sankce, včetně hodnocení jejího případného likvidačního účinku, ostatně aproboval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 19. 12. 2013, č. j. 6 As 64/2013 66. [28] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. [29] O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu v řízení náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady přesahující jeho správní činnost nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení: Proti touto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023

JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu

Plný text rozhodnutí