5 As 222/2023

5 As 222/2023- 43 - text

5 As 222/2023 - 48

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: JONEA, s.r.o., se sídlem Majdalenky 908/10c, Brno, zastoupen Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem Šumavská 525/33, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2023, č. j. 32 A 47/2020

31,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2020, č. j. JMK 71849/2020. Tímto rozhodnutím bylo podle § 92 odst. 1 správního řádu jako opožděné zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Břeclav ze dne 28. 3. 2017, č. j. MUBR 19976/2017/HT, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání jiného správního deliktu provozovatele vozidla [na nějž se od 1. 7. 2017 hledí mj. pro účely soudního řízení správního dle § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, jako na přestupek, ovšem i vzhledem k tomu, že tato věc byla pravomocně skončena ještě před účinností uvedeného zákona a následné odvolací řízení se již týkalo pouze opožděného odvolání žalobce, bude i dále v tomto rozsudku užíván obecný termín „správní delikt“] podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobce se měl daného správního deliktu dopustit tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití jím provozovaného vozidla tov. zn. Audi, reg. zn. X, na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, konkrétně § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, neboť dne 31. 12. 2015 v 0:10 hod. v Břeclavi na ulici Pod Zámkem, v místě zvaném Kančí obora, stál blíže neustanovený řidič s tímto vozidlem v místě označeném dopravní značkou B11 – „zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ s dodatkovou tabulí „mimo Lesy ČR a VAK a vozidel s povolením Lesů ČR“, čímž došlo k jednání, které vykazuje znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Za uvedený správní delikt dle 125f odst. 1 zákona o silničním provozu byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

[2] Ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně vydal příkaz ze dne 10. 1. 2017, č. j. MUBR 5135/2016/HT, jímž uznal žalobce vinným ze shora vymezeného správního deliktu. Proti tomuto příkazu podal jménem žalobce Mgr. et Mgr. Ing. Josef Nekvapil (žalobcův jediný jednatel) odpor, a to e

mailem se zaručeným elektronickým podpisem zaslaným z jeho e

mailové adresy. K odporu byla přiložena rovněž „plná moc“ ze dne 30. 1. 2017, v níž se uvádí: „Já, Mgr. et Mgr. Ing. Josef Nekvapil, jednatel společnosti Jonea s.r.o., IČO: 25541188, uděluji tímto plnou moc Mgr. et Mgr. Ing. Josefu Nekvapilovi (…), email se zaručeným podpisem: josef@nekvapil.cz, k zastupování společnosti Jonea s.r.o. pro celé řízení č. j. MUBR

5135/2016/HT u OD Břeclav, stejně tak jako u příslušných odvolacích správních orgánů, dle ust. § 33 a násl. SŘ.“ „Plná moc“ byla na straně „zmocnitele“ i „zmocněnce“ podepsána Mgr. et Mgr. Ing. Josefem Nekvapilem.

[2] Ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně vydal příkaz ze dne 10. 1. 2017, č. j. MUBR 5135/2016/HT, jímž uznal žalobce vinným ze shora vymezeného správního deliktu. Proti tomuto příkazu podal jménem žalobce Mgr. et Mgr. Ing. Josef Nekvapil (žalobcův jediný jednatel) odpor, a to e

mailem se zaručeným elektronickým podpisem zaslaným z jeho e

mailové adresy. K odporu byla přiložena rovněž „plná moc“ ze dne 30. 1. 2017, v níž se uvádí: „Já, Mgr. et Mgr. Ing. Josef Nekvapil, jednatel společnosti Jonea s.r.o., IČO: 25541188, uděluji tímto plnou moc Mgr. et Mgr. Ing. Josefu Nekvapilovi (…), email se zaručeným podpisem: josef@nekvapil.cz, k zastupování společnosti Jonea s.r.o. pro celé řízení č. j. MUBR

5135/2016/HT u OD Břeclav, stejně tak jako u příslušných odvolacích správních orgánů, dle ust. § 33 a násl. SŘ.“ „Plná moc“ byla na straně „zmocnitele“ i „zmocněnce“ podepsána Mgr. et Mgr. Ing. Josefem Nekvapilem.

[3] Správní orgán I. stupně následně předvolal žalobce k ústnímu jednání na 27. 2. 2017, přičemž předvolání doručoval do žalobcovy datové schránky. Z protokolu o ústním jednání ze dne 27. 2. 2017, č. j. MUBR 14410/2017/HT, vyplynulo, že za žalobce se k ústnímu jednání nikdo bez náležité omluvy nedostavil, ačkoliv žalobci bylo dle správního orgánu I. stupně dané předvolání řádně a včas doručeno prostřednictvím datové schránky dne 16. 2. 2017. Správní orgán I. stupně následně vydal zmiňované rozhodnutí ze dne 28. 3. 2017, č. j. MUBR 19976/2017/HT, kterým uznal žalobce vinným ze shora vymezeného správního deliktu a uložil mu zmiňovanou pokutu a povinnost náhrady nákladů řízení. Uvedené rozhodnutí doručoval správní orgán I. stupně žalobci od 10. 4. 2017 do jeho datové schránky. Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručeno do datové schránky dne 12. 4. 2017.

[4] Dne 6. 9. 2017 obdržel správní orgán I. stupně prostřednictvím tehdejšího zástupce žalobce, Mgr. Jaroslava Zemana, advokáta se sídlem Lazaretní 925/9, Brno, podnět žalobce k zahájení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 8. 2017, č. j. MUBR

62619/2017, týkajícího se vymáhání nedoplatku na zmiňované pokutě a paušální částce náhrady nákladů správního řízení. Žalobce v uvedeném podání namítal, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně o správním deliktu bylo doručováno do jeho datové schránky v rozporu s § 34 odst. 2 správního řádu, neboť mělo být podle tohoto ustanovení doručováno jeho „zmocněnci“, Mgr. et Mgr. Ing. Josefu Nekvapilovi, nikoliv přímo žalobci. Jeho „zmocněnec“ se přitom o doručení rozhodnutí do datové schránky žalobce nedozvěděl. Žalobce mj. požadoval, aby správní orgán I. stupně neprodleně zaslal dané rozhodnutí na e

mailovou adresu josef@nekvapil.cz. Žalovaný k tomuto podnětu ve sdělení ze dne 13. 10. 2017, č. j. JMK 147457/2017, konstatoval, že neshledal důvod pro zahájení přezkumného řízení.

[5] E

mailem ze dne 2. 4. 2020, doručeným správnímu orgánu I. stupně téhož dne z adresy josef@nekvapil.cz, žalobce požádal mj. o zaslání rozhodnutí o správním deliktu. Správní orgán I. stupně žalobci vyhověl a dne 8. 4. 2020 mu toto rozhodnutí zaslal mj. na zmíněnou e

mailovou adresu.

[5] E

mailem ze dne 2. 4. 2020, doručeným správnímu orgánu I. stupně téhož dne z adresy josef@nekvapil.cz, žalobce požádal mj. o zaslání rozhodnutí o správním deliktu. Správní orgán I. stupně žalobci vyhověl a dne 8. 4. 2020 mu toto rozhodnutí zaslal mj. na zmíněnou e

mailovou adresu.

[6] Žalobce následně dne 16. 4. 2020 podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný výše uvedeným rozhodnutím ze dne 26. 5. 2020, č. j. JMK 71849/2020, dle § 92 odst. 1 správního řádu jako opožděné zamítl. Žalovaný konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručeno do datové schránky dne 12. 4. 2017. Lhůta pro podání odvolání tedy marně uplynula dne 27. 4. 2017 a odvolání žalobce, podané až dne 16. 4. 2020, je tedy opožděné. K námitkám žalobce, podle nichž mělo být doručováno jeho „zmocněnci“, žalovaný konstatoval, že jde o ryze účelovou argumentaci, a odkázal na své výše zmiňované sdělení k podnětu žalobce k zahájení přezkumného řízení.

[7] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji shora uvedeným rozsudkem ze dne 28. 7. 2023, č. j. 32 A 47/2020

31, zamítl. Krajský soud považoval rozhodnutí žalovaného za srozumitelné a dostatečně odůvodněné. Dále krajský soud upozornil na to, že rozsah přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí je omezen jen na posouzení otázky, zda žalobce podal odvolání opožděně, či nikoliv, případně zda nebylo odvolací řízení (nikoliv řízení prvostupňové) stiženou vadou, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Jelikož žalovaný vůbec neposuzoval (a ani nemohl posuzovat) zákonnost prvostupňového rozhodnutí o správním deliktu žalobce, nemůže ani krajský soud dle svého vyjádření tyto otázky posuzovat. Z takto vymezeného rámce soudního přezkumu rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost podle krajského soudu zcela vybočuje okruh námitek, dle nichž žalobce spatřuje nezákonnost prvostupňového rozhodnutí v tom, že podle jeho názoru správní delikt provozovatele vozidla mohlo podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu naplnit pouze neoprávněné zastavení nebo stání, přičemž pod toto ustanovení dle žalobce nebyl správní orgán I. stupně oprávněn extenzivně podřadit porušení zákazu vjezdu. Uvedené námitky je podle krajského soudu nutné považovat za nedůvodné už proto, že se zcela míjí s důvody, pro které bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí. Nejde o námitky, které by byly vůbec způsobilé vyvrátit závěr žalovaného o opožděnosti podaného odvolání.

[8] Krajský soud ve shodě s žalobcem dále konstatoval, že doručování prvostupňového rozhodnutí neproběhlo formálně správně, měl však za to, že se dané rozhodnutí dostalo do dispozice žalobcova „zmocněnce“ (Mgr. et Mgr. Ing. Josefa Nekvapila), který měl jakožto žalobcův jednatel primární přístup do jeho datové schránky, přičemž žalobce nedoložil, že do datové schránky měly přístup i jiné osoby. Prvostupňové rozhodnutí bylo do žalobcovy datové schránky doručeno nikoliv fikcí, ale po přihlášení oprávněné osoby. Z podnětu k provedení přezkumného řízení pak podle krajského soudu vyplývá, že se žalobcův „zmocněnec“ s prvostupňovým rozhodnutím seznámil nejpozději dne 22. 8. 2017.

[9] Krajský soud rovněž uzavřel, že žalobce v rámci správního řízení nepožádal ve smyslu § 19 odst. 4 správního řádu o doručování na e

mailovou adresu (josef@nekvapil.cz), která byla pouze uvedena na zmiňované „plné moci“. V této souvislosti není podstatné ani to, že žalobcův „zmocněnec“ se správním orgánem I. stupně v minulosti z této e

mailové adresy komunikoval. Správní orgán I. stupně tedy měl podle názoru krajského soudu žalobci doručovat poštou na adresu bydliště jeho „zmocněnce“. Tato vada však neměla vliv na práva žalobce, neboť jeho „zmocněnec“ se s obsahem prvostupňového rozhodnutí seznámil nejpozději dne 22. 8. 2017 a odvolání podané dne 16. 4. 2020 tak bylo zjevně opožděné. Žalovaný tedy postupoval správně, když odvolání žalobce zamítl jako opožděné. Krajský soud rovněž poukázal na to, že sám žalobcův „zmocněnec“ svou procesní taktikou, tedy udělením plné moci „sám sobě“, vnesl do správního řízení nejistotu ohledně doručování. V minulosti reagoval na datové zprávy doručené do datové schránky žalobce, zjevně se tedy datové zprávy dostaly do dispozice Mgr. et Mgr. Ing. Josefa Nekvapila jakožto statutárního orgánu žalobce.

II.

Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[10] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Krajskému soudu předně vytýká, že dovodil přezkoumatelnost rozhodnutí, aniž by uvedl jedinou vlastní úvahu, tedy nepostupoval v souladu s jím citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel přitom již v bodě IIa.6 žaloby poukázal na možnou nesrozumitelnost žalobou napadeného rozhodnutí, protože žalovaný evidentně rozhodoval o zcela jiném odvolání (viz rozpory v datu doručení do datové schránky, forma podání odvolání atd.). Rovněž nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost je podle stěžovatele na první pohled patrná z disproporce rozsahu odvolání a rozsahu odůvodnění rozhodnutí žalovaného jedinou větou na samé hraně srozumitelnosti.

[11] Stěžovatel rovněž namítá, že v replice k vyjádření žalovaného v řízení před krajským soudem navrhl k důkazu mj. výslech advokáta Mgr. Jaroslava Zemana a že v bodě IIa.7 žaloby a rovněž v bodě II.3 repliky krajský soud upozornil, že žalovaný se zřejmě neseznámil s obsahem podnětu k přezkumu ze dne 6. 9. 2017, který podal zmiňovaný advokát ve zcela jiném řízení a týkal se zcela jiného rozhodnutí, ovšem krajský soud tuto skutečnost pravděpodobně přehlédl a s obsahem tohoto podnětu se rovněž neseznámil, a tudíž tuto věc posoudil nesprávně. Právě v tomto podnětu advokát Mgr. Jaroslav Zeman upozorňuje, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 3. 2017, č. j. MUBR 19976/2017/HT, o správním deliktu bylo nezákonně doručeno do datové schránky stěžovatele a nebylo doručeno „zmocněnci“ stěžovatele ani se nedostalo do jeho dispozice. Zmíněný advokát dále uvedl, že o existenci rozhodnutí o správním deliktu se „zmocněnec“ dozvěděl až z obsahu rozhodnutí o námitce v rámci vymáhacího řízení dne 22. 8. 2017. Z tohoto důvodu advokát Mgr. Jaroslav Zeman jménem stěžovatele požádal správní orgán, aby rozhodnutí o správním deliktu neprodleně zaslal na adresu josef@nekvapil.cz tak, aby se s jeho obsahem mohl „zmocněnec“ stěžovatele seznámit. Stěžovatel správní orgán I. stupně o zaslání rozhodnutí o správním deliktu poté žádal ještě několikrát a teprve až dne 9. 4. 2020 ho od správního orgánu I. stupně skutečně obdržel, takže se mohl s tímto rozhodnutím seznámit a podat proti němu odvolání.

[12] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se krajský soud s uvedenými žalobními body nevypořádal, a zatížil tak své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

[13] Stěžovatel dále nepovažuje ani shora shrnutou argumentaci krajského soudu k doručování rozhodnutí správního orgánu I. stupně o správním deliktu za dostatečně srozumitelnou, přičemž se pouze domnívá, že krajský soud žalobu zamítl a odvolání považoval za opožděné nikoli z toho důvodu, že se „zmocněnec“ stěžovatele jakožto jeho jednatel měl s obsahem rozhodnutí seznámit již doručením do datové schránky stěžovatele dne 12. 4. 2017, ale právě z toho důvodu, že se měl „zmocněnec“ stěžovatele s obsahem rozhodnutí údajně fyzicky seznámit dne 22. 8. 2017, a nikoli až dne 9. 4. 2020, jak stěžovatel tvrdí. Stěžovatel přitom v žalobě poměrně obsáhle vysvětlil, proč v období zahraničních cest nemá jeho jednatel do datové schránky přístup, a proto preferuje doručování „zmocněnci“ na jeho e

mailovou adresu. Stěžovatel se přitom na rozdíl od krajského soudu domnívá, že pro danou věc není podstatné, zda měl „zmocněnec“ do datové schránky přístup, neboť si stěžovatel pro účely doručování v souladu se správním řádem zvolil zmocněnce a tomu byl správní orgán povinen dle správního řádu doručovat. Stěžovatel má za to, že nelze obcházet zmocněnce a snažit se účinně doručovat písemnosti v řízení přímo účastníkovi řízení (zmocniteli), a to ani tehdy, pokud je zmocněnec současně jednatelem zmocnitele; tato okolnost totiž podle stěžovatele sama o sobě možnost zvolit si tuto osobu za zmocněnce nevylučuje. Účastník řízení za této situace oprávněně očekává, že bude doručováno toliko zmocněnci, a ne jiným způsobem. Účinky doručení může vyvolat toliko doručení zmocněnci, a to včetně počátku běhu procesních lhůt. Výjimkou je, pokud se správnímu orgánu podaří prokázat, že se zmocněnec seznámil s rozhodnutím doručeným zmocniteli. Pak lze uvažovat o zhojení vady v doručování faktickým seznámením se zmocněnce s obsahem rozhodnutí. Tato situace však podle názoru stěžovatele v tomto případě nenastala a nevyplývá to ani z podnětu ze dne 6. 9. 2017, jak krajský soud mylně dovozuje (viz výše).

[14] Stěžovatel dále v žalobě upozorňoval krajský soud na to, že příkaz předcházející rozhodnutí o správním deliktu jakož i samotné toto rozhodnutí byly podle jeho názoru nicotné, protože stěžovatel byl obviněn ze správního deliktu, jehož skutkovou podstatu zákon nestanovil. Stěžovatel jakožto provozovatel vozidla byl v souladu s § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu odpovědný pouze za přestupek řidiče zaznamenaný automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy anebo při neoprávněném zastavení nebo stání vozidla. Stěžovatel tak nemůže odpovídat za porušení zákazu vjezdu, které nelze podřadit pod zákaz zastavení nebo stání. Neexistovala

li v zákoně skutková podstata daného správního deliktu, jedná se podle stěžovatele o nicotné rozhodnutí. Krajský soud tuto námitkou vypořádal pouze tak, že ji označil za nedůvodnou. Stěžovatel však má za to, že vadou nicotnosti správního rozhodnutí se soud musí zabývat z úřední povinnosti, což krajský soud neučinil.

[14] Stěžovatel dále v žalobě upozorňoval krajský soud na to, že příkaz předcházející rozhodnutí o správním deliktu jakož i samotné toto rozhodnutí byly podle jeho názoru nicotné, protože stěžovatel byl obviněn ze správního deliktu, jehož skutkovou podstatu zákon nestanovil. Stěžovatel jakožto provozovatel vozidla byl v souladu s § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu odpovědný pouze za přestupek řidiče zaznamenaný automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy anebo při neoprávněném zastavení nebo stání vozidla. Stěžovatel tak nemůže odpovídat za porušení zákazu vjezdu, které nelze podřadit pod zákaz zastavení nebo stání. Neexistovala

li v zákoně skutková podstata daného správního deliktu, jedná se podle stěžovatele o nicotné rozhodnutí. Krajský soud tuto námitkou vypořádal pouze tak, že ji označil za nedůvodnou. Stěžovatel však má za to, že vadou nicotnosti správního rozhodnutí se soud musí zabývat z úřední povinnosti, což krajský soud neučinil.

[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na rozsudek krajského soudu a navrhl její zamítnutí.

III.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.); je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[17] S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před krajským soudem rozhodoval samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

[18] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006

39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:

1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.

2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.

3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.

4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.

[19] Nejvyšší správní soud shledal danou kasační stížnost přijatelnou právě na základě naposled uvedeného kritéria, neboť krajský soud se dopustil při posouzení věci pochybení (viz dále), u něhož nebylo možné prima facie vyloučit, že by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[20] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost jako celek není důvodná.

[21] Nejvyšší správní soud úvodem zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím podle § 92 odst. 1 správního řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání z důvodu jeho opožděnosti či nepřípustnosti, tj. z důvodu nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit, proto také není odvoláním napadené rozhodnutí na základě opožděného či nepřípustného odvolání současně potvrzováno ani netvoří s pravomocným prvostupňovým rozhodnutím jeden celek. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je tedy soud v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu, a nemůže se zabývat zákonností dosud pravomocného prvostupňového rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002

35, publ. pod č. 287/2004 Sb. NSS, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 As 51/2006

105, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006

112, ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007

111, ze dne 23. 12. 2009, č. j. 5 As 105/2008

135, ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 10/2010

75, ze dne 12. 10. 2016, č. j. 7 As 195/2016

21, ze dne 21. 9. 2017, č. j. 5 Azs 32/2017

39, atd.).

[21] Nejvyšší správní soud úvodem zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle § 92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím, v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím podle § 92 odst. 1 správního řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání z důvodu jeho opožděnosti či nepřípustnosti, tj. z důvodu nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání meritorně posoudit, proto také není odvoláním napadené rozhodnutí na základě opožděného či nepřípustného odvolání současně potvrzováno ani netvoří s pravomocným prvostupňovým rozhodnutím jeden celek. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je tedy soud v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu, a nemůže se zabývat zákonností dosud pravomocného prvostupňového rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002

35, publ. pod č. 287/2004 Sb. NSS, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 As 51/2006

105, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006

112, ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007

111, ze dne 23. 12. 2009, č. j. 5 As 105/2008

135, ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 10/2010

75, ze dne 12. 10. 2016, č. j. 7 As 195/2016

21, ze dne 21. 9. 2017, č. j. 5 Azs 32/2017

39, atd.).

[22] Na tato omezení poukázal v napadeném rozsudku rovněž krajský soud a v úvodu kasační stížnosti je výslovně uznal též stěžovatel. Pak ovšem nemůže zároveň namítat, že se krajský soud nezabýval jeho námitkou tvrzené nicotnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť krajský soud mu v napadeném rozsudku zcela správně vysvětlil (viz výše), že tato námitka nemíří proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání pro opožděnost, a tudíž se jí krajský soud zabývat nemohl. Nejvyšší správní soud přitom souhlasí se stěžovatelem, že k případné nicotnosti rozhodnutí správního orgánu přihlíží krajský soud dle § 76 odst. 2 s. ř. s. z úřední povinnosti (i bez návrhu), ovšem pouze v případě, že se jedná právě o rozhodnutí, proti němuž žaloba směřuje, a nikoliv rozhodnutí, proti němuž žaloba, jako v nyní posuzované věci, směřovat nemůže. Navíc vada rozhodnutí, kterou namítal stěžovatel, pokud by mu hypoteticky bylo možné přisvědčit, by představovala nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nikoliv jeho nicotnost, a proto ji tak také uchopil krajský soud; to už ovšem není v posuzované věci zásadní. Je pochopitelné, že uvedenou námitkou se za daných okolností nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud.

[23] Pokud jde o další námitky stěžovatele směřující k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, krajský soud se nemusel výslovně zabývat žalobní argumentací týkající se „možné nesrozumitelnosti“ žalobou napadeného rozhodnutí, neboť ta vůbec netvořila explicitní žalobní bod. Stěžovatel v této pasáži žaloby uváděl, že rozhodnutí je „na samé hranici nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost“, přičemž poukazoval na některé údajné nepřesnosti v rozhodnutí žalovaného, pokud jde o datum doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně (které je ovšem v rozhodnutí žalovaného uvedeno správně), a dále v otázce, jakým způsobem stěžovatel podal odvolání, což je ovšem pro přezkoumatelnost (a tím spíše zákonnost) rozhodnutí žalovaného zcela nepodstatné. Rozhodně nelze tvrdit a stěžovatel tak v žalobě ani nečiní, že by žalovaný rozhodoval o jiném odvolání (ani není jasné, jaké jiné odvolání má stěžovatel v kasační stížnosti na mysli).

[24] Je pravdou, že krajský soud shledal rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným pouze na základě konstatování, že jde o rozhodnutí srozumitelné a že se žalovaný s odvolacími námitkami stěžovatele vypořádal. Nicméně, i tento závěr krajského soudu bylo možné přezkoumat a lze s ním i souhlasit, neboť žalovaný ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč zamítá odvolání stěžovatele pro opožděnost, a přitom reagoval na odvolací argumentaci stěžovatele ohledně doručování prvostupňového rozhodnutí, byť velmi stručně, ale jak připouští sám stěžovatel v kasační stížnosti, ještě srozumitelně, a tudíž i přezkoumatelně. Přezkoumatelnost přitom nelze „měřit“ poměrem mezi rozsahem odvolání a argumentace žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí.

[25] Stěžovatel dále dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z jeho závěru, že z podnětu stěžovatele k provedení přezkumného řízení vyplývá, že se stěžovatelův „zmocněnec“ s prvostupňovým rozhodnutím seznámil nejpozději dne 22. 8. 2017. Ve skutečnosti však jde o polemiku s tímto skutkovým závěrem krajského soudu. I přesto, že Nejvyšší správní soud předesílá, že tento závěr krajského soudu nelze považovat za správný, nejedná se o nepřezkoumatelnost, ale právě o nesprávné posouzení, které však nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu (viz dále).

[26] V posuzované věci je zásadní předně odpovědět na otázku, zda bylo možné, aby ve správním řízení jednatel stěžovatele (společnosti s ručením omezením) vystupoval jako jeho zástupce na základě plné moci, kterou si jménem stěžovatele sám udělil, a jakým způsobem tedy měl správní orgán I. stupně postupovat při doručování písemností v daném správním řízení.

[27] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 14. 9. 2017, č. j. 9 Ads 177/2016

89, publ. pod č. 3633/2017 Sb. NSS, k otázce zastupování společnosti s ručením omezením v soudním řízení správním na základě „plné moci“ udělené jejímu jednateli konstatoval:

„Dle § 33 odst. 4 s. ř. s. „[z]a právnickou osobu jedná ten, kdo je k tomu oprávněn podle zvláštního zákona“. Oprávnění určité osoby jednat za právnickou osobu v soudním řízení správním se odvíjí od oprávnění vyplývajícího z hmotněprávních ustanovení upravujících jednání za právnické osoby (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, čj. 1 As 53/2010

92). Dle § 164 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012 „[č]len statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech“. Dle § 164 odst. 2 stejného zákona „[n]áleží

li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí

li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje

li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl

li zmocněn k určitému právnímu jednání.“. Jedná se o obecnou úpravu zastupování právnických osob. Dle § 44 odst. 5 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), „[s]tatutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je každý jednatel, ledaže společenská smlouva určí, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán“ (obdobně též § 194 téhož zákona). Ustanovení § 146 odst. 1 písm. g) uvedeného zákona vyžaduje, aby způsob jednání jednatelů za společnost byl určen ve společenské smlouvě.

Stěžovatelkou zvolená zástupkyně, daňová poradkyně, byla zároveň její jednatelkou, která za ni mohla samostatně jednat. Za stěžovatelku byla tedy oprávněna jednat i bez smluvního zmocnění na základě plné moci. Za takové situace je z povahy věci nemožné, aby vystupovala v řízení před soudy ve dvou různých rolích (tedy jak jako jednatelka, tak i zvolená zástupkyně). K témuž závěru dospěla i judikatura Nejvyššího soudu ohledně občanského soudního řízení, byť vychází z částečně odlišné úpravy jednání v občanském soudním řízení (srov. rozsudek ze dne 10. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 560/2004, který byl následován v rozsudku stejného soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009, nebo usnesení ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1322/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2778/10).“