5 As 267/2022

5 As 267/2022- 45 - text

 5 As 267/2022 - 51 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: INTERNET PORTAL s.r.o., se sídlem Bílá – Vlčetín 44, zast. Mgr. Jiřím Maškem, advokátem se sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 9. 2022, č. j. 59 A 15/2022 70,

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 9. 2022, č. j. 59 A 15/2022 70, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

[1] Rozhodnutím České obchodní inspekce, inspektorátu Ústeckého a Libereckého, ze dne 26. 6. 2019, č. j. ČOI 44132/19/2500/0204/16/RZ-2/BL/Če, bylo žalobci podle § 7c zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v relevantním znění (dále jen „zákon o České obchodní inspekci“), zakázáno jednání, kterého se dopouštěl na území Evropského společenství a které podle správního orgánu I. stupně poškozovalo nebo mohlo poškodit společný zájem spotřebitelů. Zakázané jednání spočívalo v tom, že žalobce jako provozovatel webových stránek www.flirtkontakt.sk „své virtuálně vytvořené uživatelské účty nikterak nerozlišuje od skutečných účtů registrovaných uživatelů, takže uživatel/spotřebitel neví, zda komunikuje s jiným skutečným uživatelem nebo s některým z účtů vytvořených obviněnou společností – placeným moderátorem z virtuálně vytvořeného účtu, tedy jaký druh služby mu v konkrétním případě obviněná společnost provozující webové stránky poskytuje“.

Podle správního orgánu I. stupně jednání žalobce představovalo nekalou obchodní praktiku ve smyslu § 7 odst. 2 slovenského zákona č. 250/2007 Z. z., zákon o ochrane spotrebiteľa, v relevantním znění (dále jen „zákon o ochrane spotrebiteľa“), jímž byla transponována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách), v relevantním znění (dále jen „směrnice o nekalých obchodních praktikách“).

[2] Rozhodnutím ze dne 7. 2. 2020, č. j. ČOI 19181/20/O1002400/Bal/Št, žalovaná na základě odvolání žalobce změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že z jeho výroku vypustila následující větu: „Takové jednání je v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele ve vztahu k užití takto nabízené služby, což může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně užití služby, které by jinak neučinil.“ Tato pasáž odůvodňující výrok totiž měla být podle žalované uvedena pouze v odůvodnění rozhodnutí. Ve zbytku žalovaná odvoláním napadené rozhodnutí potvrdila. K odvolacím námitkám žalovaná uvedla, že žalobce v průběhu správního řízení existenci virtuálních profilů vytvořených namísto skutečných uživatelů platformy placenými moderátory žalobce nepopíral (dokonce zdůrazňoval jejich důležitost při odhalování protiprávního jednání), ale před spotřebiteli se ji snažil co nejvíce utajit. Vzhledem k tomu, že prvostupňové rozhodnutí uložilo žalobci zákaz pro futuro, nemusí být kladen důraz na prokázání přesné doby, kdy k vytýkanému jednání docházelo. Podle žalované bylo zřejmé, že správní orgán I. stupně vycházel především z podoby webových stránek a komunikace se žalobcem. K námitce nedostatku pravomoci žalovaná odkázala na § 7c zákona o České obchodní inspekci, čl. 16 odst. 2 směrnice o nekalých obchodních praktikách a na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele („nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele“), v relevantním znění (dále jen „nařízení č. 2006/2004“).

[3] Žalovaná uznala, že komunikace s placenými moderátory dané internetové platformy provozované žalobcem je také jistým druhem služby, v jehož poskytování nelze žalobci bránit, nesmí však spotřebitele jakkoli mást. Spotřebitel musí podle žalované vždy vědět, jaká je podstata služby, kterou si platí (zda komunikuje s jiným spotřebitelem, nebo s placeným moderátorem podstata těchto služeb je zcela odlišná). Podle ní bylo pravděpodobné, že spotřebitel bude „nalákán“ k placenému členství na webových stránkách žalobce za účelem seznámení s jiným uživatelem této platformy, k čemuž by nemuselo dojít, věděl li by, které profily jsou ony „důkladně ověřené profily skutečných registrovaných uživatelů“ a které náleží moderátorům. I když budou na „průměrného spotřebitele“ kladeny vyšší nároky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu zmiňované žalobcem, nic to nemění na nemožnosti rozlišit, které profily jsou skutečné a které virtuální (to platí obdobně i pro spotřebitele, který by naopak preferoval kontakt s moderátorem). Žalovaná nepřistoupila k provedení důkazu navrženého žalobcem sociologického průzkumu mezi jeho uživateli, neboť odpovědi na navržené otázky by nemohly zpochybnit podstatu protiprávního jednání žalobce (nedostatečné informování o povaze profilu, s nímž spotřebitel komunikuje).

[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci. V ní namítal, že nebyly naplněny podmínky pro posouzení jeho jednání jako nekalé obchodní praktiky, neboť zákazníky o povaze služeb informoval (na úvodní stránce i v obchodních podmínkách). Postupoval tedy v souladu s požadavky náležité profesionální péče. Spotřebitelé měli možnost se s informacemi o virtuálních profilech seznámit před pořízením služby. Neexistuje žádný právní předpis, který by označování virtuálních profilů vyžadoval. Průměrný spotřebitel při dostatečné míře pozornosti se s nabízenými informacemi mohl seznámit, jednání žalobce tedy nemělo vliv na jeho ekonomické chování. Správní orgány podle žalobce nedostatečně zjistily skutkový stav (zda a v jakém období byly virtuální profily skutečně využívány) a založily rozhodnutí na již neplatném nařízení č. 2006/2004. Žalovaná podle něj rovněž neměla pravomoc rozhodovat o porušení slovenských právních předpisů. Porušila též zásadu dvojinstančnosti, když použila argumentaci, proti níž se žalobce nemohl dále odvolat (tato změna se odrazila ve změně výroku rozhodnutí).

[5] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozhodnutí žalované o odvolání zrušil a věci jí vrátil k dalšímu řízení.

[6] Podle krajského soudu správní orgány od počátku řízení nevěděly, které konkrétní jednání žalobce chtějí zakázat (o tom svědčí i obsah původních rozhodnutí, která byla zrušena předchozím rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 11. 2018, č. j. 59 A 78/2017 34). Správní orgán I. stupně nakonec žalobci zakázal nerozlišování mezi skutečnými a virtuálními uživatelskými profily, které podle něj vedlo k tomu, že spotřebitelé nevěděli, s kým komunikují (jaká služba je jim v daný okamžik poskytována). Z toho správní orgán I. stupně dovodil, že jednání žalobce je v rozporu s požadavky odborné péče a je způsobilé narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele ve vztahu k užití takto nabízené služby (může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně užití služby, které by jinak neučinil). V rozhodnutí o odvolání však žalovaná odůvodnění posunula v tom smyslu, že žalobce poskytoval „pod rouškou placených seznamovacích služeb zcela jiný druh služby“. Podle žalované je možné, že by se spotřebitel k placenému členství na daných webových stránkách nerozhodl, bylo li by mu známo, že někteří z domnělých uživatelů jsou ve skutečnosti moderátoři. Žalovaná tím podle krajského soudu vybočila z mantinelů výroku rozhodnutí, který zakazoval toliko nerozlišování skutečných a virtuálních profilů. Rozhodnutí o odvolání je proto vnitřně rozporné.

[7] Další nedostatek spatřoval krajský soud v tom, že z rozhodnutí nebylo zřejmé, jakým způsobem správní orgány subsumovaly zjištěný skutkový stav pod konkrétní ustanovení právních předpisů. Ve výroku rozhodnutí je uveden odkaz na zákon o ochrane spotrebiteľa, § 7 odst. 2 a § 8 tohoto zákona jsou citovány i v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, žalovaná však ve vyjádření k žalobě tvrdila, že postupovala podle českých právních předpisů a směrnice o nekalých obchodních praktikách. Krajský soud rovněž nebyl schopen vyhodnotit, k jakému rozhodnutí ohledně koupě měl být spotřebitel v důsledku praktiky žalobce doveden. V rozhodnutí žalované je sice uvedeno, že spotřebitel je informacemi na webových stránkách nalákán k zakoupení seznamovacích služeb (rozhodnutí ohledně koupě), taková argumentace však neodpovídá výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Na jiném místě odůvodnění žalovaná uvedla, že by spotřebitel nemusel interagovat s profily, u nichž by věděl, že jde o komunikaci s moderátory. Tato argumentace vede podle krajského soudu k závěru, že rozhodnutí spotřebitele ohledně koupě by měla představovat interakce s konkrétním profilem. To lépe odpovídá výroku rozhodnutí, ale jde o rozpor s předchozí částí odůvodnění rozhodnutí žalované.

[8] Ze všech těchto důvodů krajský soud považoval žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Nad rámec nutného odůvodnění pak krajský soud upozornil, že by nemohl souhlasit ani se závěrem, že existence dvou nerozlišitelných služeb, na niž byl spotřebitel předem v obchodních podmínkách uveřejněných na daných webových stránkách žalobce upozorněn, představuje nekalou obchodní praktiku.

[9] Krajský soud uznal, že neuvedení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/2394 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování právních předpisů na ochranu zájmů spotřebitelů a o zrušení nařízení (ES) č. 2006/2004, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení 2017/2394“), v textu rozhodnutí je vadou; ta však sama o sobě neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Krajský soud se naopak neztotožnil s argumentací, dle níž žalovaná podstatně změnila předmět řízení a znemožnila žalobci podat odvolání. Samotným vypuštěním části výroku (kterou bylo možné označit za odůvodnění) nedošlo ke změně předmětu řízení. K argumentačnímu posunu došlo až v rámci odůvodnění rozhodnutí o odvolání. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce

[10] Žalovaná (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[11] Stěžovatelka předně uvádí, že z výroku prvostupňového rozhodnutí jednoznačně vyplývá, co je žalobci zakazováno (nerozlišování skutečných a virtuálních profilů). Protiprávnost této praktiky je shledávána v tom, že spotřebitel nezná charakter služby, kterou v daný moment využívá. Obdobnou argumentaci, která zcela koresponduje s výrokem rozhodnutí, pak použila i stěžovatelka v rozhodnutí o odvolání. Stěžovatelka cituje části rozhodnutí o odvolání, z nichž podle ní jasně vyplývá, že i v tomto rozhodnutí bylo žalobci vytýkáno poskytování dvou různých služeb, mezi nimiž nemohl spotřebitel rozlišovat. Část rozhodnutí o odvolání, kterou citoval krajský soud, byla podle ní pouze vytržena z kontextu, neboť šlo o část argumentace, která se zabývala situací uživatele, který měl zájem o seznámení s jiným uživatelem (nikoli o konverzaci s moderátorem).

[12] Podle stěžovatelky rozhodnutí o odvolání neobsahuje žádné rozpory v tom, co mělo být rozhodnutím spotřebitele ohledně koupě. Z pohledu spotřebitele, který má zájem o komunikaci se skutečným uživatelem, jde o nalákání na seznamovací služby. Spotřebitel se však nedozví, zda preferovanou službu skutečně čerpá. Z obou rozhodnutí podle stěžovatelky plyne, že takový spotřebitel může být doveden k tomu, že se rozhodne navázat kontakt s uživatelem, s nímž by kontakt nenavázal, pokud by věděl, o jaký druh profilu se jedná. Vynaložil tak minimálně svůj čas na komunikaci, o níž by jinak neměl zájem (pokud by byl řádně informován, vůbec by ji nenavázal). Stěžovatelka odkazuje na výkladové dokumenty ke směrnici o nekalých obchodních praktikách, podle nichž je třeba rozhodnutí o obchodní transakci vykládat široce a zahrnovat celou řadu rozhodnutí spotřebitele ve vztahu ke zboží či službě. Z toho stěžovatelka dovozuje, že rozhodnutí spotřebitele o tom, jakou ze žalobcem nabízených služeb v daném okamžiku využije, je jistě rozhodnutím ohledně koupě. Nerozlišení profilů pak může vést k tomu, že spotřebitel učiní obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil.

[13] Stěžovatelka se ohrazuje rovněž proti úvaze soudu, že existence dvou různých nerozlišených služeb nepředstavuje nekalou obchodní praktiku, pokud na ni provozovatel upozorní v obchodních podmínkách. Ze skutečnosti, že nějaká informace je uvedena v obchodních podmínkách, nelze bez dalšího dovozovat její dostatečnost. Služba spočívající v komunikaci s ostatními uživateli je svým charakterem odlišná od služby komunikace s placenými moderátory. Podle stěžovatelky nelze akceptovat, aby prodávající poskytoval různé služby a neinformoval spotřebitele o tom, kterou spotřebitel v konkrétním okamžiku využívá.

[14] K otázce subsumpce skutkového stavu pod konkrétní ustanovení právního řádu stěžovatelka rekapituluje, že Česká obchodní inspekce je jedním z orgánů příslušných pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele, v čemž spolupracuje podle nařízení č. 2006/2004 (od 17. 1. 2020 podle nařízení 2017/2394) s orgány jiných členských států. Proto se na ni s žádostí o donucovací opatření podle čl. 8 nařízení č. 2006/2004 obrátila Slovenská obchodní inspekce. Jelikož žalobce dostatečně nereagoval na žádosti o změnu vytýkané praxe, přistoupil správní orgán I. stupně k využití pravomoci podle § 7c zákona o České obchodní inspekci. Stěžovatelka upřesňuje, že odkaz na slovenský právní předpis vyplynul z toho, že žalobce zaměřoval svou činnost na slovenské spotřebitele. Na tento předpis odkazovala i slovenská žádost o donucovací opatření na základě nařízení č. 2006/2004, která označovala jednání žalobce z pohledu právního řádu SR jako protiprávní. Stěžovatelka je přesvědčena, že její postup, včetně odkazů na příslušné právní předpisy, byl správný a zákonný.

[15] Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[16] Žalobce ve svém vyjádření konstatuje, že kasační stížnost představuje pouze obecnou polemiku s úvahami krajského soudu, aniž by stěžovatelka uvedla, kterou právní normu krajský soud nesprávně aplikoval či vyložil. Žalobce se ztotožňuje s výtkou soudu, že stěžovatelka si nedokázala dostatečně ujasnit, jaké jednání má být žalobci zakázáno. Jakmile žalobce vyvrátil jednu premisu správního orgánu, správní orgán ji nahradil jinou a v řízení pokračoval. Stěžovatelka ignoruje, že žalobce své zákazníky pravdivě informuje o povaze a podstatě poskytovaných služeb; povinnost označovat virtuální profily nevyplývá z žádného právního předpisu. Žalobce dodává, že pouhá pravděpodobnost narušit ekonomické chování spotřebitele k naplnění legální definice nekalé obchodní praktiky nestačí. Správní orgány vykládaly pojem „nekalá praktika“ příliš extenzivně. Žalobce je přesvědčen, že každý spotřebitel s rozumnou mírou pozornosti a opatrnosti si přečte obchodní podmínky nebo se alespoň seznámí se základní informací uvedenou o nabízené službě na úvodní webové stránce žalobce.

[17] Podle žalobce je rovněž nepřípustná námitka proti argumentaci soudu uvedené toliko obiter dictum. Žalobce se domnívá, že krajský soud velmi dobře vystihl skutečnou podstatu věci a popsal, proč je jednání žalobce souladné s obecně závaznými právními předpisy.

[18] V doplnění vyjádření žalobce dále zopakoval, že mu není zřejmé, jakým způsobem správní orgán subsumoval zjištěný skutkový stav pod konkrétní ustanovení právního řádu. Žalobce nesporuje procesní postup (aplikaci nařízení č. 2006/2004 a jej nahrazujícího nařízení 2017/2394 a § 7c zákona o České obchodní inspekci). Vůči němu však výtka krajského soudu nesměřovala, ta se týkala právního posouzení protiprávního jednání, tedy aplikace hmotněprávní úpravy. Výrok prvostupňového rozhodnutí totiž odkazuje toliko na zákon o ochrane spotrebiteľa, nikoli na směrnici o nekalých obchodních praktikách (jak uvádí stěžovatelka na str. 7 kasační stížnosti). Procesní ustanovení § 7c zákona o České obchodní inspekci slouží k zákazu protiprávního jednání, takové protiprávní jednání má být podle žalobce posouzeno podle českého práva, které taktéž transponuje směrnici o nekalých obchodních praktikách [viz § 4 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“)]. Žalobci není zřejmé, na základě čeho mohla stěžovatelka konstatovat, že se ztotožnila s posouzením Slovenské obchodní inspekce, když je při svém rozhodování oprávněna aplikovat toliko české právní předpisy.

[19] Podle žalobce je nutné posoudit, zda stěžovatelka postupovala v souladu se zákonem, když odkazovala na právní úpravu jiného členského státu Evropské unie, přestože obdobná úprava byla transponována i do českého právního řádu. K tomu žalobce odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 238/2020 Sb., kterým se mění zákon o ochraně spotřebitele (sněmovní tisk č. 582/0, 8. volební období, 2017–2021, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR), a na nařízení č. 2006/2004 [konkrétně na čl. 3 písm. a) a b)]. Z uvedeného žalobce dovodil, že stěžovatelka měla aplikovat primárně vnitrostátní předpis, k jehož aplikaci je oprávněna, nikoli právní předpis jiného členského státu Evropské unie, příp. směrnici Evropské unie. Závěrem žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2022, č. j. 7 As 126/2020 34 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle něhož je třeba ve výroku rozhodnutí o správním deliktu uvést všechna ustanovení, která tvoří právní normu odpovídající skutkové podstatě daného deliktu.

[20] Žalobce tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[21] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a jedná za ni k tomu pověřená zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

[22] Úvodem Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost odpovídá důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a splňuje i požadavky judikatury na kvalitu formulace kasačních námitek (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS). Stěžovatelka dostatečně přesně identifikovala, které úvahy krajského soudu považuje za chybné, a Nejvyššímu správnímu soudu nic nebránilo v rozsahu její kasační stížnosti napadený rozsudek přezkoumat.

[23] Vzhledem k polemice stran (zejména k argumentaci žalobce uvedené ve vyjádření ke kasační stížnosti) je zapotřebí v prvé řadě popsat právní úpravu, pod níž posuzovaná věc spadá.

[24] Podle čl. 5 odst. 2 směrnice o nekalých obchodních praktikách „[o]bchodní praktika je nekalá, pokud a) je v rozporu s požadavky náležité profesionální péče a b) podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele, který je jejímu působení vystaven nebo kterému je určena, nebo průměrného člena skupiny, pokud se obchodní praktika zaměřuje na určitou skupinu spotřebitelů, ve vztahu k danému produktu“.

[25] Podle § 7 odst. 2 zákona o ochrane spotrebiteľa „[o]bchodná praktika sa považuje za nekalú, ak a) je v rozpore s požiadavkami odbornej starostlivosti, b) podstatne narušuje alebo môže podstatne narušiť ekonomické správanie priemerného spotrebiteľa vo vzťahu k produktu, ku ktorému sa dostane alebo ktorému je adresovaná, alebo priemerného člena skupiny, ak je obchodná praktika orientovaná na určitú skupinu spotrebiteľov“.

[26] Podle § 7c zákona o České obchodní inspekci, ve znění účinném do 30. 6. 2020, „[ř]editel inspektorátu v případě zjištění protiprávního jednání3n), kterého se kontrolovaná osoba dopustila na území Evropských společenství nebo v jiném státě tvořícím Evropský hospodářský prostor a které poškozuje nebo může poškodit společný zájem spotřebitelů3o), rozhodnutím takové jednání zakáže.“. Obě poznámky pod čarou odkazují na nařízení č. 2006/2004.

[27] Podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2006/2004 „[d]ožádaný orgán na žádost dožadujícího orgánu neprodleně přijme veškerá nezbytná donucovací opatření k ukončení nebo zákazu protiprávního jednání uvnitř Společenství.“.

[28] V projednávané věci byla dožadujícím orgánem Slovenská obchodní inspekce jako orgán státu, vůči němuž ke spornému jednání primárně došlo [webová stránka provozovaná žalobcem cílila především na slovenské spotřebitele, což jednoznačně plyne z jazykové lokalizace (slovenština), domény prvního řádu (.sk) i obsahu webových stránek (třídění uživatelů dle slovenských měst)]. Dožádaným orgánem byla Česká obchodní inspekce, neboť žalobce je společností s ručením omezeným založenou podle českého práva, sídlící v České republice. Tyto okolnosti nejsou mezi stranami sporné.

[29] Podle čl. 3 písm. a) nařízení č. 2006/2004 se pro účely tohoto nařízení rozuměly „‚zákony na ochranu zájmů spotřebitelů‘ směrnice, jak jsou provedeny ve vnitrostátním právu členských států, a nařízení uvedené v příloze“. Jednou ze směrnic, která je v příloze nařízení č. 2006/2004 obsažena, je směrnice o nekalých obchodních praktikách.

[30] Podle čl. 8 odst. 2 nařízení č. 2006/2004, „[a]by splnil své povinnosti podle odstavce 1, vykonává dožádaný orgán pravomoci stanovené v čl. 4 odst. 6 a veškeré další pravomoci svěřené mu vnitrostátním právem. Dožádaný orgán, v případě potřeby s pomocí dalších orgánů veřejné moci, určí donucovací opatření, jež je třeba přijmout k přiměřenému, účinnému a účelnému ukončení nebo zákazu protiprávního jednání uvnitř Společenství.“.

[31] Podle čl. 4 odst. 3 nařízení č. 2006/2004 „má každý příslušný orgán vyšetřovací a donucovací pravomoci nezbytné k uplatňování tohoto nařízení a vykonává je v souladu s vnitrostátním právem“.

[32] Podle čl. 4 odst. 6 nařízení č. 2006/2004 „[p]ravomoci uvedené v odstavci 3 lze vykonávat pouze v případě důvodného podezření na protiprávní jednání uvnitř Společenství a zahrnují alespoň …f) právo požadovat ukončení nebo zákaz jakéhokoli protiprávního jednání uvnitř Společenství a ve vhodných případech výsledná rozhodnutí zveřejnit“.

[33] Citovaným ustanovením nařízení č. 2006/2004 v zásadě odpovídají, z hlediska dopadů na posuzovanou věc, čl. 3 bod 1), čl. 12 odst. 1 a čl. 9 nařízení 2017/2394.

[34] Jednou z vyšetřovacích a donucovacích pravomocí České obchodní inspekce požadovaných čl. 4 nařízení č. 2006/2004, resp. čl. 9 nařízení 2017/2394, byla právě možnost zakázat protiprávní jednání podle § 7c zákona o České obchodní inspekci, citovaného výše. Formulace „vykonává je v souladu s vnitrostátním právem“ směřovala k procesu vydání tohoto rozhodnutí (v České republice je to správní řízení podle správního řádu), nikoli k hmotnému právu, podle něhož se má posuzovat protiprávnost jednání, které má být do budoucna zakázáno. Kdyby totiž postačovalo pouhé použití práva dožádaného státu, mohlo by dojít ke standardnímu řízení a případně vydání opatření či potrestání podnikatele za přestupek (dříve jiný správní delikt) tak jako v případech běžného nabízení služeb spotřebitelům v rámci státu sídla podnikatele. Nebylo by potřeba vytvářet složitou konstrukci zahrnující odkaz na vnitrostátní zákony (právní předpisy) členských států EU transponující označené směrnice.

[35] Je vhodné rovněž zdůraznit, že řízení podle § 7c zákona o České obchodní inspekci bylo specifickým správním řízením, na něž se vztahoval správní řád. Nešlo o řízení přestupkové podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů. Jeho výsledkem tak nemohlo být uložení správního trestu za přestupek, ale toliko rozhodnutí svého druhu, jímž se ukládá zákaz určitého jednání do budoucna. Nešlo ani o případ porušení povinnosti vyplývající z českých právních předpisů mimo území České republiky sankcionovatelné podle českého práva, o němž hovoří důvodová zpráva k zákonu č. 238/2020 Sb. citovaná žalobcem, ale o porušení povinností cizího práva (v tomto případě slovenského zákona o ochrane spotrebiteľa), jehož důsledkem je vydání donucovacího opatření ve smyslu nařízení č. 2006/2004 podle § 7c zákona o České obchodní inspekci.

[36] O tom, že z hmotněprávního hlediska bylo nutné protiprávní jednání posuzovat podle práva státu, kde nebo vůči němuž k němu docházelo, svědčí rovněž důvodová zpráva k zákonu č. 160/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele (sněmovní tisk č. 120/0, 5. volební období, 2006–2010, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR): „Porušení povinnosti stanovené v právních předpisech členských států je nutno považovat za rozpor s právem Společenství a na tuto kvalifikaci bude navazovat konkrétní národní právní úprava členského státu, ve kterém k protiprávnímu jednání došlo. To znamená, že příslušný dozorový orgán bude povinen zabránit podnikateli v činnosti poškozující národní právo jiného členského státu, jímž tento stát implementuje určitou směrnici, a to i když půjde o úpravu nad rámec ustanovení směrnice v rámci ustanovení o minimální harmonizaci.“ Vzhledem k tomu, že právě zákonem č. 160/2007 Sb. byl § 7c vložen do zákona o České obchodní inspekci, je právě důvodová zpráva k této novele pro výklad daného ustanovení zásadní.

[37] Nutnost aplikace právních předpisů jiného státu může nepochybně přinášet určité komplikace, není to však situace v právním řádu ojedinělá (srov. např. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Čl. 8 odst. 6 nařízení č. 2006/2004 navíc umožňoval konzultaci s dožadujícím orgánem. Takový postup mohl přispět k vyjasnění případných nesrovnalostí, jak tomu bylo i v projednávané věci, kdy stěžovatelka komunikovala s dožadujícím orgánem a ověřovala, zda nové upozornění na úvodní straně webových stránek žalobce a nové znění jeho obchodních podmínek považuje dožadující strana (Slovenská obchodní inspekce) za dostatečné.

[38] Lze rovněž poznamenat, že v tomto konkrétním případě šlo o právní předpisy států, které jsou si velmi blízké jak historicky, tak jazykově, a že zákon o ochrane spotrebiteľa transponoval směrnici o nekalých obchodních praktikách podobně jako české právní předpisy, jež Česká obchodní inspekce v rámci své činnosti běžně aplikuje [srov. mj. citované znění § 7 odst. 2 zákona o ochrane spotrebiteľa, který v podstatně doslovně přebírá (rovněž citovaný) čl. 5 odst. 2 směrnice o nekalých obchodních praktikách obdobně, jako to činí § 4 odst. 1 českého zákona o ochraně spotřebitele].

[39] Jak již však bylo vysvětleno, na konkrétní české hmotněprávní předpisy nemohlo být ve výroku rozhodnutí správního orgánu podle § 7c zákona o České obchodní inspekci odkazováno, neboť se v nynější věci neaplikují. Rozhodné přitom je znění žalobou napadených rozhodnutí správních orgánů jako takové – nepřesné vyjádření stěžovatelky k žalobě (kde stěžovatelka odkazovala na ustanovení českého zákona o ochraně spotřebitele) nemůže zpětně založit nezákonnost původně správně formulovaných rozhodnutí obou správních orgánů.

[40] Nejvyšší správní soud ověřil, že výrok prvostupňového rozhodnutí skutečně obsahuje odkaz na § 7c zákona o České obchodní inspekci a na § 7 odst. 2 zákona o ochrane spotrebiteľa (který transponuje směrnici o nekalých obchodních praktikách uvedenou v příloze nařízení č. 2006/2004, resp. nyní nařízení 2017/2394), tedy právě na právní předpisy pro projednávanou věc rozhodné. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je popsáno, v čem správní orgán I. stupně spatřuje porušení odborné péče a způsobilost jednání žalobce narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele (zejména str. 13 a 14), dále je obsažen rovněž odkaz na příslušná ustanovení nařízení č. 2006/2004, která opodstatňovala aplikaci právních předpisů transponujících směrnici o nekalých obchodních praktikách. Rovněž stěžovatelka v odůvodnění rozhodnutí o odvolání odkázala na tatáž ustanovení právních předpisů. Tento soud se tedy neztotožnil se závěrem krajského soudu, že z prvostupňového rozhodnutí (a v návaznosti na ně z rozhodnutí stěžovatelky) nevyplývá, jakým způsobem správní orgán subsumoval zjištěný skutkový stav pod konkrétní ustanovení právního řádu.

[41] Krajský soud však správně poznamenal, že rozhodnutí o odvolání bylo vydáno až za účinnosti nařízení 2017/2394, kterým bylo mimo jiné zrušeno nařízení č. 2006/2004. Jelikož jde o procesní předpisy (a nařízení 2017/2394 neobsahuje žádná přechodná ustanovení, která by stanovila jiná pravidla), mělo být v době vydání rozhodnutí o odvolání aplikováno právě nařízení 2017/2394. Neuvedení nařízení 2017/2394 v odůvodnění rozhodnutí o odvolání tedy představuje pochybení stěžovatelky. Jak již však bylo konstatováno, toto nařízení v zásadě převzalo předchozí konstrukci spočívající ve spolupráci dožadujícího a dožádaného orgánu, požadavek na možnost zakázat obchodníkovi určité jednání, jakož i seznam směrnic, jejichž transpozice je (v souladu s novou terminologií) chápána jako „právní předpis Unie na ochranu zájmu spotřebitelů“. Ve výčtu těchto směrnic, obsaženém v příloze nařízení 2017/2394, nechybí ani směrnice o nekalých obchodních praktikách.

[42] Nejvyšší správní soud připomíná, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí nebyl obsažen přímo odkaz na nařízení č. 2006/2004, ale toliko na rozhodnou právní úpravu (§ 7 odst. 2 zákona o ochrane spotrebiteľa transponující směrnici o nekalých obchodních praktikách). Vzhledem k tomu, že pravidla obsažená v nařízení 2017/2394, která se vztahují na projednávanou věc, nejsou nijak zásadně odlišná od těch, která obsahovalo nařízení č. 2006/2004, výrok rozhodnutí by ani při aplikaci nařízení 2017/2394 nedoznal žádných změn. Tento soud se tedy ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že neuvedení nařízení 2017/2394 v odůvodnění rozhodnutí o odvolání nebylo pochybením, které by mělo vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí.

[43] Již správní orgán I. stupně měl ovšem ve výroku svého rozhodnutí namísto výrazu „na území Evropského společenství“ použít výraz „na území Evropské unie“, případně měla takto jeho rozhodnutí změnit stěžovatelka, neboť již dne 1. 12. 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která změnila zakládající smlouvy tak, že dosavadní třípilířová struktura evropské integrace byla sloučena do jediné Evropské unie, takže původní Evropské společenství přestalo existovat. Je však zřejmé, že ani tato formální nepřesnost neměla žádný vliv na zákonnost žalobou napadených rozhodnutí.

[44] Krajský soud spatřuje jádro problému v tom, že správní orgány si nebyly schopny ujasnit, které konkrétní jednání hodlají zakázat. Původní rozhodnutí vydaná v této věci (rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 5. 2016, č. j. ČOI/58230/16/2500/0204/16/RZ/BL, a rozhodnutí stěžovatelky ze dne 20. 6. 2017, č. j. ČOI 85178/17/O100), zrušená předchozím rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 11. 2018, č. j. 59 A 78/2017 34, touto vadou skutečně trpěla. V současné procesní fázi však měl krajský soud přezkoumávat rozhodnutí vydaná po jeho zrušujícím rozsudku. Stěžovatelce nelze klást k tíži předchozí formulační nejasnosti, je naopak třeba vycházet z textu rozhodnutí nových.

[45] Z výroku prvostupňového rozhodnutí je podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, co přesně správní orgán I. stupně zakazoval. Tím bylo právě nerozlišování skutečných a virtuálních profilů uživatelů webových stránek žalobce. Tomu odpovídá i odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, kde správní orgán I. stupně (na rozdíl od svého předchozího rozhodnutí) uznal, že spotřebitelé mohou mít různé motivace k zakoupení členství na webu žalobce (nejen zájem o seznámení či komunikaci s ostatními uživateli), ale zdůraznil, že i tak je v zájmu všech spotřebitelů, aby byli schopni identifikovat, zda využívají právě tu službu, kterou preferují. Ani dostatečně pozorný a opatrný spotřebitel neměl jak rozlišit, zda komunikuje s jiným uživatelem, nebo s placeným moderátorem. Správní orgán I. stupně zdůraznil, že pokud virtuální profily vyhlížejí jako ty, které byly založeny skutečnými osobami, měly by být jednoznačně identifikovatelné, aby se spotřebitel mohl rozhodnout, zda takovou službu využije.

[46] V rozhodnutí o odvolání se stěžovatelka v prvé řadě ztotožnila s právním názorem správního orgánu I. stupně. Následně se zabývala jednotlivými odvolacími námitkami a v rámci jejich vypořádání podrobněji rozvedla některé argumenty. Nejvyšší správní soud musí přisvědčit stěžovatelce, že citace části odůvodnění jejího rozhodnutí uvedená v bodě 19 napadeného rozsudku, z níž krajský soud dovozuje argumentační posun, byla vytržena z kontextu. Stěžovatelka totiž v úvodu daného odstavce (který krajský soud necitoval) připustila, že i komunikace s moderátorem je jistým druhem služby, jejímuž poskytování nemůže nijak bránit. Zdůraznila však, že je to služba diametrálně odlišná od zprostředkování seznámení mezi uživateli navzájem. Ve zbytku odstavce se pak stěžovatelka zabývala situací spotřebitelů, jejichž primárním cílem byla komunikace s jiným uživatelem (seznámení). Právě k této skupině spotřebitelů směřovala argumentace zdůrazňující skutečnost, že některým z nich je poskytována služba, pro niž si členství nepořizovali (komunikují toliko s placeným moderátorem, nikoli s jiným uživatelem, přestože si pořídili členství za účelem seznámení).

[47] Vzhledem k tomu, jakým způsobem je vedena prezentace poskytované služby (nadpisy na úvodní stránce: „Prečo sa pripojiť k našej erotickej zoznamke?“; „Flirtovanie a zoznamovanie? Rýchlo, nezáväzne a zábavne!“; „Ako sa naša zoznamka odlišuje od iných zoznamovacích stránok?“; „Flirtkontakt.sk – zoznámenie na rýchly sex i dlhodobé vzťahy“; „Stretávate sa radi s podobne zmýšľajúcimi ľuďmi, ktorí by sa radi pobavili, zoznámili a prežili spoločné erotické zážitky a rozšírili si tak svoje fantázie a skúsenosti? Potom je náš zábavný zoznamovací portál a erotická zoznamka Flirtkontakt.sk tým pravým miestom presne pre Vás! Nebuďte sami a využite jednoduchý spôsob zoznámenia, ktoré Vám môže priniesť príjemný nezáväzný vzťah, sex alebo rýchly flirt.“), Nejvyšší správní soud považuje za prokázané, že cílovou skupinou jsou především spotřebitelé, kteří mají zájem o seznámení s jinými uživateli služby. Stejně tak považuje tento soud za prokázané, že žalobce virtuální profily skutečně používal, neboť sám opakovaně odkazoval na jejich úspěšnost v boji proti nelegálnímu obsahu a proti registraci nezletilých uživatelů. Využívání virtuálních profilů však pro tyto účely není nezbytné, neboť žalobce má právo kontrolovat obsah účtů uživatelů a v případě porušení zákona či obchodních podmínek je ukončovat (čl. 5 odst. 3 a 4 obchodních podmínek).

[48] Je pochopitelné, že když webové stránky žalobce propagují především službu zprostředkování seznámení, stěžovatelka kladla největší důraz na situaci spotřebitelů, kteří mají zájem právě o seznámení. Z obchodních podmínek je přitom zřejmé, že zakoupení členství slouží ke zpřístupnění komunikace s jinými uživateli, ostatní materiály na webu (např. články o sexualitě, recenze erotických pomůcek či erotické povídky) jsou k dispozici zdarma, a to dokonce i neregistrovaným návštěvníkům. Stěžovatelka však zároveň neopomněla, že praxe nerozlišování skutečných a virtuálních profilů je nevýhodná i pro spotřebitele, kteří by z nějakého důvodu preferovali komunikaci s placeným moderátorem. Nelze tedy dovozovat, že by se argumentace v rozhodnutí o odvolání jakkoli posunula, vytýkaným jednáním totiž stále zůstalo nerozlišování jednotlivých druhů profilů (nikoli samotné poskytování služby konverzace s moderátory, které stěžovatelka označila za legitimní). Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že by rozhodnutí o odvolání bylo nepřezkoumatelné z důvodu změny argumentace, která neodpovídá výroku prvostupňového rozhodnutí.

[49] Posledním důvodem, pro nějž mělo být rozhodnutí o odvolání podle krajského soudu nepřezkoumatelné, bylo údajné nevyjasnění otázky, co mělo představovat ekonomické chování průměrného spotřebitele, které mohlo být ovlivněno jednáním žalobce. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o odvolání obsahuje v této otázce vnitřní rozpor, neboť hovoří jak o rozhodnutí pořídit si placené členství na stránkách žalobce, tak o rozhodování o tom, se kterými uživatelskými profily bude spotřebitel v rámci služby komunikovat. K tomu Nejvyšší správní soud upozorňuje, že jde o falešnou dichotomii, neboť tyto dvě možnosti ovlivnění chování spotřebitele se vzájemně nevylučují. Neznemožňují dokonce ani to, aby došlo ještě k nějakému dalšímu ovlivnění ekonomického chování spotřebitele, které správní orgány vůbec neidentifikovaly. Nepochybně je možné, aby určité jednání poskytovatele těchto služeb nejprve ovlivnilo rozhodování spotřebitele o tom, zda si placené členství vůbec pořídí, a následně i o tom, zda a jakým způsobem bude službu nadále využívat. Samotná skutečnost, že stěžovatelka hovořila jak o „nalákání […] pod dojmem prezentace seznamovacích služeb a za účelem seznámení“, tak o tom, že by spotřebitel usilující o seznámení „nemusel vstupovat do interakcí s profily, pokud by věděl, že daný profil je uměle vytvořen“, tedy nezpůsobuje vnitřní rozpor rozhodnutí o odvolání.

[50] Zároveň lze poznamenat, že i jednání, k němuž dochází v rámci poskytování služby jako takové (nerozlišování druhů profilů), může spotřebitele ovlivnit při rozhodování o pořízení placeného členství. Některé části webu (vytvoření vlastního uživatelského profilu, omezený přístup k profilům ostatních uživatelů, zasílání omezeného množství zpráv) jsou totiž dostupné již před pořízením placeného členství („filmový pás“ obsahující fotografie údajných uživatelů dokonce i před registrací). Pokud tedy stěžovatelka dovozovala, že jednání žalobce, s nímž se spotřebitel mohl setkat již před pořízením placeného členství (nerozlišování uživatelských a virtuálních profilů), mohlo ovlivnit spotřebitele při rozhodování o pořízení placeného členství, nevybočila tím z rozsahu výroku prvostupňového rozhodnutí. Jelikož ani poslední důvod nepřezkoumatelnosti neobstál, Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

[51] V jeho průběhu krajský soud posoudí zákonnost rozhodnutí o odvolání věcně v mezích uplatněných žalobních bodů. Nejvyšší správní soud uznává, že krajský soud již svůj náhled na věcné posouzení naznačil. Jeho úvaha obiter dictum však neobsahuje žádné bližší odůvodnění, jak krajský soud ke svému závěru dospěl. Především není jasné, zda jednání žalobce nenaplnilo podmínku rozporu s požadavky náležité odborné péče či potenciálu podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele, příp. ani jednu z nich. Byl to tedy krajský soud, který své závěry nepodložil subsumpcí skutkového stavu pod konkrétní ustanovení zákona (ani nevysvětlil, proč považuje aplikaci zákonných ustanovení provedenou stěžovatelkou za chybnou). Lze předeslat, že krajský soud by se měl podrobně zabývat otázkou, zda skutečně postačuje stručná informace o vytýkaném jednání v obchodních podmínkách žalobce, nebo je nerozlišování skutečných a virtuálních účtů (které předstírají, že mají skutečné uživatele) praxí, která by měla být vzhledem ke své povaze (nemožnost zjistit charakter poskytované služby ve spojení s navozením dojmu, který neodpovídá skutečnosti), obecně zapovězena. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že úvodní stránka webu žalobce informaci o nerozlišení druhů profilů v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí neobsahovala.

[52] Krajský soud se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když vyhodnotil rozhodnutí stěžovatelky jako nepřezkoumatelné, ač nepřezkoumatelné nebylo, a zároveň zatížil nepřezkoumatelností napadený rozsudek (v části, kde bez odůvodnění prezentoval svůj právní názor ve věci samé). IV. Závěr a náklady řízení

[53] Jelikož je tedy kasační stížnost důvodná, Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[54] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 23. září 2024

JUDr. Jakub Camrda předseda senátu