5 As 320/2024- 16 - text
5 As 320/2024 - 18
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. B., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 11. 2024, č. j. 36 Ad 18/2024 4,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[1] Dvěma shodně označenými rozhodnutími žalované ze dne 15. 8. 2024, č. j. Xa, byly podle § 88 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v relevantním znění, zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutím žalované ze dne 20. 7. 2023, č. j. Xb, a ze dne 11. 8. 2023, č. j. Xc, ve věcech přiznání starobního důchodu žalobci a zamítnutí žádosti žalobce o zvýšení starobního důchodu o částku za vychované děti.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutím žalované o námitkách žalobu původně k Městskému soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 1. 10. 2024, 19 Ad 27/2014 19, postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové jakožto soudu místně příslušnému. Žalobce uplatňuje nárok na zvýšení starobního důchodu o 500 Kč za každé vychované dítě podle čl. II zákona č. 323/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Dle jeho názoru to byl totiž on, kdo o děti pečoval v největším rozsahu. Dále pak argumentoval, že by měl mít nárok na vyšší než průměrný starobní důchod, neboť jeho invalidní důchod byl vždy nad průměrem.
[3] Součástí žaloby byl rovněž návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Žalobce jej odůvodnil tím, že je těžce nemocný člověk (držitel průkazu ZTP) a není schopen sám hájit svá práva. Žalobce připojil rovněž důkazy, na něž v žalobě odkazoval, pro jeho zdravotní stav však mohou být relevantní toliko dvě oznámení o výši invalidního důchodu z roku 2022 a z roku 2011.
[4] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích shora uvedeným usnesením návrh na ustanovení právního zástupce zamítl. Zdůraznil, že jednou z podmínek, jež musí být podle § 35 odst. 10 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kumulativně splněny, aby bylo možné zástupce ustanovit, je nezbytnost zastoupení k ochraně subjektivních práv žalobce. Kritériem pro posouzení nezbytnosti je zejména formální a obsahová úroveň žaloby. Podle krajského soudu žalobce dostatečně vymezil rozsah soudního přezkumu, ze žaloby bylo patrné, která rozhodnutí jsou napadána a z jakých důvodů. Žalobce rovněž označil důkazy a kopie žalobou napadených rozhodnutí přiložil k žalobě. I přes nesprávný návrh výroku soudního rozhodnutí krajský soud vyhodnotil, že z žaloby bylo jednoznačně zřejmé, jakého rozhodnutí se žalobce domáhal. Ustanovení zástupce tedy nebylo nezbytně třeba k ochraně žalobcových práv, proto krajský soud jeho návrh zamítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností. Předně uvádí, že je těžce nemocný člověk a nemůže se sám hájit. K tomu dokládá lékařskou zprávu ze dne 20. 11. 2024, podle níž je v psychiatrické léčbě od května 1998 pro posttraumatickou stresovou poruchu. Jeho obtíže mají chronický charakter a aktuální zdravotní stav není natolik dobrý, aby mu umožnil v nejbližších 6 měsících osobní účast na soudním jednání. Dále stěžovatel poukazuje na případy, kdy mu Městský soud v Brně, Krajský soud v Praze či Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zástupce ustanovily. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek o tom, že „žalobci se umožňuje euthanasie“ a že se mu ustanovuje zástupce z řad advokátů.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel je účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.). Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2025, č. j. 1 As 196/2014
19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), se na řízení o kasačních stížnostech proti rozhodnutím krajského soudu o procesních návrzích, které učinil stěžovatel v průběhu řízení o žalobě, nevztahuje povinné zastoupení stěžovatele podle § 105 odst. 2 s. ř. s. Napadené usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh na ustanovení zástupce, bylo právě takovým rozhodnutím o procesním návrhu v průběhu řízení o žalobě, proto stěžovatel nemusí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (resp. prokázat, že má sám příslušné právnické vzdělání).
[8] Jak vyplývá z § 110 odst. 1 s. ř. s., o přípustné kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu, jímž se řízení před krajským soudem nekončí, jakým je i přezkoumávané usnesení v nynější věci, může Nejvyšší správní soud meritorně rozhodnout v zásadě jen dvěma způsoby: toto usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení (je
li kasační stížnost důvodná), nebo nedůvodnou kasační stížnost zamítnout. Není však oprávněn rozhodnout tak, že se stěžovateli pro řízení před krajským soudem ustanovuje zástupce. Nejvyšší správní soud by mohl rozhodnout o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, to však stěžovatel nenavrhl – jeho argumentace směřovala přímo proti rozhodnutí krajského soudu. Navíc takové případné zastoupení stěžovatele by se týkalo pouze řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, nikoli řízení o žalobě před krajským soudem (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 8 As 167/2017 58, publ. Pod č. 3766/2018 Sb. NSS).
[9] Druhá část návrhu výroku rozhodnutí, tedy absurdní požadavek, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že se stěžovateli umožňuje eutanázie, již na první pohled překračuje rozsah řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o neustanovení zástupce, a není ani zřejmé, zda byl vůbec myšlen vážně.
[10] I přes tento nesprávně formulovaný petit kasační stížnosti je z jejího obsahu zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s výrokem napadeného usnesení krajského soudu. Lze tedy předpokládat, že se domáhá jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Za takové situace není třeba vyzývat stěžovatele k tomu, aby upřesnil, jakého rozhodnutí se domáhá.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda toto rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Podle § 35 odst. 10 věty první s. ř. s., „[n]avrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je
li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát“.
[13] Jak správně upozornil již krajský soud v napadeném usnesení, podmínky pro ustanovení zástupce musí být splněny kumulativně. Nebylo by tedy účelné zjišťovat a posuzovat majetkové poměry stěžovatele, pokud by nebyla splněna podmínka nezbytnosti zastoupení pro ochranu práv stěžovatele v řízení o jeho žalobě.
[14] Při posuzování toho, zda je zastoupení třeba k ochraně stěžovatelových práv, krajský soud vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004
64. Ten formuloval kritéria pro posuzování nutnosti zastoupení následovně: „Advokát bude ustanoven zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde
li o věc po stránce skutkové nebo právní složitou a jestliže potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, např. z nekvalifikovaných podání účastníka, jímž se na soud obrací apod. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka.“ Zdejší soud rovněž upozornil, že pokud stěžovatelka ve zmiňované věci neuvedla žádné jiné důvody, popř. okolnosti sepsání žaloby, které by svědčily o tom, že není schopna sama hájit před soudem své zájmy, neměl Městský soud v Praze důvod k pochybnostem.
[15] Obdobně v projednávané věci krajský soud vycházel zejména z obsahu žaloby a povahy řízení, o něž jde. Vyhodnotil, že jde o nepříliš složitou problematiku a že stěžovatelova formulace žalobních bodů byla dostatečná pro možnost projednání žaloby. S těmito závěry Nejvyšší správní soud souhlasí, navíc stěžovatel v kasační stížnosti namítá pouze to, že není schopen se osobně účastnit soudního jednání, což dokládá lékařskou zprávou. Lékařská zpráva však byla vyhotovena až po vydání napadeného usnesení, v době rozhodování krajského soudu tedy tento podklad vůbec neexistoval.
Stěžovatel ve svém návrhu na ustanovení zástupce v řízení o žalobě nevysvětlil, jaká je povaha jeho zdravotních problémů. Nespecifikoval ani, jak přesně mu tyto obtíže brání v hájení jeho práv v řízení před krajským soudem. Z textu žaloby samotné vyplývá, že stěžovatelovo postižení je fyzického charakteru („svá poranění jsem si nezpůsobil sám“), k žalobě přiložené podklady však prokazovaly pouze výši invalidního důchodu k určitým datům, nikoli důvod pro jeho přiznání. Pokud stěžovatel sám nic bližšího neuvedl, krajský soud neměl důvod předpokládat, že by stěžovateli bránila v samostatném vystupování před soudem jakákoli další okolnost.
[16] Stěžovatel dále uvádí, že v jiných řízeních mu soudy (včetně krajského soudu, který rozhodoval v projednávané věci) zástupce ustanovily. Jak připustil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2006, č. j. 8 As 60/2006
90, taková situace jistě může nastat, soud však musí odůvodnit, proč v daném případě rozhodl jinak, než v případech ostatních. I této povinnosti krajský soud v projednávané věci dostál: své posouzení založil na skutkových okolnostech a řešených právních otázkách v rámci nynějšího konkrétního případu. Rovněž z odůvodnění usnesení ze dne 25. 9. 2024, č. j. 52 Ad 16/2024
11, kterým krajský soud ustanovil stěžovateli zástupce v jiném řízení a které stěžovatel přiložil ke kasační stížnosti, jsou zřejmé zásadní odlišnosti od nyní projednávané věci (zejména neuvedení žádného žalobního bodu v žalobě podané stěžovatelem v uvedené věci). Další případy, na něž stěžovatel odkazoval, se týkaly dokonce občanských soudních řízení, i tyto věci tedy jsou s nynějším případem jen stěží srovnatelné. IV.
Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, náleželo by jí tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložila. Žalované však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, proto jí soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 7. února 2025
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu