5 As 334/2022- 33 - text
5 As 334/2022 - 34 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Lenky Oulíkové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: D. D., zastoupeného advokátem Mgr. Štěpánem Jaklem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti žalovanému: První náměstek policejního prezidenta, sídlem Strojnická 27, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 3 Ad 8/2020-36,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 3 Ad 8/2020-36, se ruší.
II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2020, č. j. PPR-41190-5/ČJ-2019-990131, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
[1] Kasační stížností se žalovaný (stěžovatel) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2020, č. j. PPR-41190-5/ČJ-2019-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 18. 11. 2019 č. 4957/2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), neboť usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2018 č. j. 1 KVZ 60/2018-10, které nabylo právní moci dne 24. 11. 2018, bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání žalobce pro přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a jednání, kterým byl přečin spáchán, je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka Policie České republiky. Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 22. 11. 2019. Žalobce proti němu podal odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který napadeným rozsudkem prvostupňové i napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že prvostupňové rozhodnutí bylo doručeno žalobci po uplynutí lhůty dle § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru. Podle tohoto ustanovení musí být rozhodnutí o propuštění doručeno příslušníkovi bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy důvod propuštění vznikl. Městský soud dovodil, že pokud je proti policistovi zahájeno trestní řízení, má to být pro služebního funkcionáře indicie, zda není naplněn obligatorní důvod pro propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Ustanovení § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru podle městského soudu váže počátek lhůty na okamžik, kdy se služební funkcionář dozví o spáchání protiprávního jednání, k čemuž došlo dne 2. 10. 2018, neboť tehdy se služební funkcionář dozvěděl o zahájení trestního stíhání žalobce pro přečin pojistného podvodu a byl obeznámen s obsahem obvinění. Prvostupňové rozhodnutí doručené žalobci dne 22. 11. 2019 tedy bylo doručeno po uplynutí roční lhůty, která dle městského soudu uplynula dnem 2. 10. 2019. Ačkoli tato námitka nebyla žalobcem uplatněna, k prekluzi je správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti.
[4] Stěžovatel považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný a nezákonný. Namítá především, že městský soud nevzal v potaz rozdíl mezi důvodem propuštění stanoveným v § 42 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru a v § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, a nesprávně tak určil skutečnost rozhodnou pro počátek běhu lhůty pro vydání rozhodnutí o propuštění. Z hlediska naplnění důvodu dle § 42 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru je rozhodující, kdy nabylo rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin právní moci. Právě od tohoto okamžiku počala běžet objektivní prekluzivní lhůta, a prvostupňové rozhodnutí tedy bylo žalobci doručeno ve lhůtě podle § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru.
[5] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti se závěry městského soudu ztotožňuje a považuje je za řádně odůvodněné a věcně správné. Dodává, že i pokud by prekluzivní lhůta počala běžet tak, jak tvrdí stěžovatel, nebylo by mu prvostupňové rozhodnutí doručeno bez zbytečného odkladu ve smyslu § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru.
[6] Stěžovatel v replice uvádí, že žalobce v rozporu s § 45 odst. 1 písm. f) zákona o služebním poměru neinformoval ředitele Ředitelství služby cizinecké policie o nabytí právní moci usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání. Nemůže se tak dovolávat toho, že rozhodnutí o propuštění nebylo vydáno bez zbytečného odkladu.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu [§ 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen zaměstnancem, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, aniž by však posuzoval uplatněné kasační důvody. Dříve, než se jimi mohl zabývat, dospěl totiž k závěru, že řízení před městským soudem trpí vadou spočívající v jeho zmatečnosti [§ 103 písm. 1 písm. c) s. ř. s.], neboť městský soud meritorně rozhodl o opožděné žalobě. K této vadě přihlíží Nejvyšší správní soud dle § 109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2010, č. j. 4 Ads 154/2009-35, a dále např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j 6 As 115/2014-38, ze dne 18. 1. 2017, č. j. 8 As 88/2016-36, ze dne 9. 7. 2019, č. j. 7 Afs 74/2019-25, ze dne 5. 8. 2020, č. j. 2 Azs 42/2019-45, či ze dne 11. 11. 2021, č. j. 5 As 332/2018-60).
[9] Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle § 72 odst. 4 s. ř. s. nelze zmeškání lhůty prominout.
[10] Zvláštní lhůtu pro podání žaloby stanoví § 196 odst. 1 zákona o služebním poměru, podle něhož může účastník podat žalobu proti rozhodnutí vydanému podle tohoto zákona do 60 dnů od právní moci rozhodnutí (viz též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2014, č. j. 3 Ads 61/2013-28).
[11] Ze správního spisu (doručenky na č. l. 72) vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobce v souladu s § 176 odst. 5 zákona o služebním poměru dne 5. 3. 2020, přičemž shodné datum doručení napadeného rozhodnutí uvádí též žalobce v podané žalobě. Téhož dne nabylo napadené rozhodnutí právní moci (§ 182 odst. 1 zákona o služebním poměru). Lhůta 60 dnů tak počala běžet dne 6. 3. 2020 (§ 211 odst. 1 zákona o služebním poměru) a skončila v pondělí 4. 5. 2020. Z datace žaloby a poštovního razítka na obálce podání vyplývá, že žaloba byla sepsána a předána k poštovní přepravě až dne 5. 5. 2020, tedy opožděně.
[12] Městský soud měl proto žalobu podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítnout. Tím, že opožděně podanou žalobu projednal a věcně o ní rozhodl, je jeho řízení třeba považovat dle § 103 odst. 1 písm. c) za zmatečné, neboť zde chyběly podmínky řízení (viz např. výše uvedený rozsudek zdejšího soudu č. j. 4 Ads 154/2009-35).
[13] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil podle § 110 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Současně žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl, neboť pro tento postup byly dány důvody již v řízení před městským soudem.
[14] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před městským soudem. Podle § 60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť byla žaloba odmítnuta.
[15] Soud dodává, že nebyly splněny podmínky pro vrácení zaplaceného soudního poplatku za žalobu podle § 10 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žaloba byla odmítnuta až poté, co bylo městským soudem vydáno rozhodnutí o věci samé (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 4 Azs 187/2020-49, č. 4263/2021 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. března 2024
JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu