5 As 38/2022- 45 - text
5 As 38/2022 - 49
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Alexandre Michailov Bezouasvili, se sídlem Novovysočanská 934/2c, Praha 9, zast. Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 14 Af 24/2020
43,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[1] Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 5. 9. 2018, č. j. MHMP 1377183/2018, byl žalobce shledán vinným z přestupků spočívajících v porušení cenových předpisů podle § 16 odst. 1 písm. b) a h) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. Na základě žalobcova odvolání bylo toto rozhodnutí žalovaným zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání, a to z důvodu nerespektování absorpční zásady při ukládání správního trestu za uvedené dva přestupky a z důvodu nedostatečného prokázání naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách (porušení povinností při oznamování cen dané služby).
[2] Novým rozhodnutím ze dne 17. 2. 2020, č. j. MHMP 286039/2020, shledal správní orgán I. stupně žalobce vinným již jen z přestupku podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Toho se měl žalobce dopustit tím, že za poskytnutí taxislužby účtoval částku 286,61 Kč, ačkoli platná maximální cena byla 224 Kč. Toto předražení bylo zjištěno při kontrolní jízdě dne 26. 10. 2017 na trase Na Florenci 9, Praha 1 – Loretánské náměstí 5, Praha 1. Řízení ve věci přestupku podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách bylo zastaveno. V novém rozhodnutí byla žalobci uložena pokuta ve výši 40 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč.
[3] Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2019, č. j. MF
7815/2019/16
2117, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalovaný podrobně popsal, proč se na činnost žalobce vztahovala pravidla pro dopravce poskytující taxislužbu. Žalobce tato pravidla porušil, když za provedenou přepravu požadoval cenu asi o 30 % vyšší, než byla maximální cena, šlo tedy o předražení nikoli nevýrazné. Není přitom relevantní, zda cestující s výší ceny souhlasil, či nikoli. Správní orgán I. stupně podle žalovaného dostatečně odůvodnil i výši pokuty. Žalovaný připustil, že žalobci byla v souvislosti s touž kontrolní jízdou uložena rovněž pokuta ve výši 80 000 Kč za přestupky podle § 35 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. n) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), nešlo však o přestupky na úseku regulace cen. Žalovaný poukázal na odlišné účely příslušných zákonů a jimi chráněné zájmy, jakož i na to, že není příslušným odvolacím orgánem ve věci přestupků podle zákona o silniční dopravě.
[3] Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2019, č. j. MF
7815/2019/16
2117, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalovaný podrobně popsal, proč se na činnost žalobce vztahovala pravidla pro dopravce poskytující taxislužbu. Žalobce tato pravidla porušil, když za provedenou přepravu požadoval cenu asi o 30 % vyšší, než byla maximální cena, šlo tedy o předražení nikoli nevýrazné. Není přitom relevantní, zda cestující s výší ceny souhlasil, či nikoli. Správní orgán I. stupně podle žalovaného dostatečně odůvodnil i výši pokuty. Žalovaný připustil, že žalobci byla v souvislosti s touž kontrolní jízdou uložena rovněž pokuta ve výši 80 000 Kč za přestupky podle § 35 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. n) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), nešlo však o přestupky na úseku regulace cen. Žalovaný poukázal na odlišné účely příslušných zákonů a jimi chráněné zájmy, jakož i na to, že není příslušným odvolacím orgánem ve věci přestupků podle zákona o silniční dopravě.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze. V ní především namítal, že za své jednání byl již shledán vinným v jiném přestupkovém řízení. Podle žalobce nebylo rozhodné, že se jednalo o přestupky podle různých zákonů, neboť zásadu ne bis in idem (jež je platná i pro oblast správního trestání) je potřeba vykládat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, nikoli ve smyslu české trestněprávní doktríny. Žalobce nesouhlasil s tím, že žalovaný vymezil pojem skutku pouze na základě právní kvalifikace, nikoli jeho skutečné povahy. I kdyby nešlo o stejný skutek, měl se žalovaný podle žalobce zabývat souběhem přestupků a při určení sankce aplikovat zásadu absorpce. Žalobce argumentoval, že mu nemůže být na újmu to, že projednání různých přestupků je v české právní úpravě svěřeno různým správním orgánům. Podle žalobce je povinností žalovaného přihlédnout k majetkovým a osobním poměrům obviněného, a to i v případě, že obviněný neposkytne součinnost ohledně svých osobních poměrů. Správní orgány podle žalobce rovněž nevysvětlily, proč snížily výši pokuty oproti prvnímu zrušenému rozhodnutí pouze o 10 000 Kč a zda je výše pokuty skutečně srovnatelná s obdobnými případy.
[5] Městský soud shora uvedeným rozsudkem podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu zamítl.
[5] Městský soud shora uvedeným rozsudkem podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu zamítl.
[6] Po shrnutí dosavadní judikatury v oblasti aplikace zásady ne bis in idem městský soud poznamenal, že v projednávané věci byla se žalobcem vedena dvě řízení, v obou případech byl shledán vinným a byla mu uložena pokuta. Městský soud nerozporoval, že obě řízení se vztahovala k téže kontrolní jízdě, ovšem upozornil, že pokuty nebyly žalobci uloženy za tentýž skutek. Skutkové podstaty přestupků podle § 35 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. n) zákona o silniční dopravě byly naplněny porušením § 21 odst. 3 písm. c) bodu 1 a 2, resp. § 21 odst. 3 písm. d) bodu 1 zákona o silniční dopravě. Naopak v projednávané věci byl žalobce shledán vinným z porušení § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Zákonem o cenách je přitom chráněn zájem na dodržování právních předpisů při uplatňování regulace cen; povinnost označit vozidlo taxislužby a vybavit je měřicí sestavou taxametru směřuje k informování spotřebitele o osobě dopravce a k zaznamenání skutečného průběhu přepravy. Městský soud shrnul, že se jednalo o dva odlišné skutky, které byly projednávány ve dvou přestupkových řízeních.
[7] S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva městský soud dále upozornil, že protiprávní jednání žalobce měla odlišné aspekty i právní následky. Dokazování v obou řízeních bylo vedeno různým směrem, neboť jeho předmětem byly různé okolnosti. Podle městského soudu si žalobce musel být vědom skutečnosti, že v rámci jedné jízdy může porušit právní předpisy jak v oblasti regulace provozování taxislužby, tak v oblasti regulace cen.
[8] Městský soud nerozporoval, že při trestání správních deliktů se přiměřeně uplatní principy ovládající souběh trestných činů. Upozornil však, že k uložení správního trestu za dva nebo více přestupků téhož pachatele podle § 41 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), může dojít pouze v případě vedení společného řízení ve smyslu § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky. To však v projednávané věci nebylo možné, neboť k projednání žalobcových přestupků nebyl příslušný týž správní orgán. K otázce zohlednění pokuty udělené v jiném řízení městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 As 150/2021
59 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle něhož je možné při ukládání pokuty v rámci hodnocení poměrů pachatele zohlednit i případnou výši pokuty udělené v jiném řízení, pokud pachatel své majetkové poměry upřesní, příp. je prima facie zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační účinek. Nejvyšší správní soud však i v tomto rozsudku dospěl k jednoznačnému závěru, že absorpční zásada nemohla být aplikována, neboť byly ve věci příslušné různé odvolací správní orgány.
[8] Městský soud nerozporoval, že při trestání správních deliktů se přiměřeně uplatní principy ovládající souběh trestných činů. Upozornil však, že k uložení správního trestu za dva nebo více přestupků téhož pachatele podle § 41 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), může dojít pouze v případě vedení společného řízení ve smyslu § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky. To však v projednávané věci nebylo možné, neboť k projednání žalobcových přestupků nebyl příslušný týž správní orgán. K otázce zohlednění pokuty udělené v jiném řízení městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 As 150/2021
59 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle něhož je možné při ukládání pokuty v rámci hodnocení poměrů pachatele zohlednit i případnou výši pokuty udělené v jiném řízení, pokud pachatel své majetkové poměry upřesní, příp. je prima facie zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační účinek. Nejvyšší správní soud však i v tomto rozsudku dospěl k jednoznačnému závěru, že absorpční zásada nemohla být aplikována, neboť byly ve věci příslušné různé odvolací správní orgány.
[9] Podle městského soudu nelze projednávanou věc srovnávat s případy, kdy nebylo vedeno společné řízení podle § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky, přestože vedeno být mělo. Výjimkou by bylo, kdyby uložená sankce byla v souhrnu likvidační, ani to však v projednávané věci nenastalo. Městský soud připustil, že uložená pokuta dosahuje výše, která by potenciálně mohla mít likvidační účinek, k tomu jsou však správní orgány povinny přihlížet pouze v situaci, kdy to namítá sám pachatel (nejde o pokutu v řádech vyšších statisíců až milionů, kde by k takovému posouzení muselo dojít z úřední povinnosti). Městský soud neshledal, že by v projednávané věci ze spisu vyplývala nějaká indicie o osobních a majetkových poměrech žalobce, která by naznačovala, že by udělená pokuta mohla mít pro něj likvidační účinek. Toto své tvrzení žalobce žádným způsobem nekonkretizoval a své majetkové poměry nedoložil. Městský soud uzavřel, že pokutu ve výši 40 000 Kč (tedy 4 % horní hranice zákonné sazby) nelze považovat za likvidační ani nepřiměřenou, a to ani ve spojení s dříve uloženou pokutou ve výši 80 000 Kč.
[9] Podle městského soudu nelze projednávanou věc srovnávat s případy, kdy nebylo vedeno společné řízení podle § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky, přestože vedeno být mělo. Výjimkou by bylo, kdyby uložená sankce byla v souhrnu likvidační, ani to však v projednávané věci nenastalo. Městský soud připustil, že uložená pokuta dosahuje výše, která by potenciálně mohla mít likvidační účinek, k tomu jsou však správní orgány povinny přihlížet pouze v situaci, kdy to namítá sám pachatel (nejde o pokutu v řádech vyšších statisíců až milionů, kde by k takovému posouzení muselo dojít z úřední povinnosti). Městský soud neshledal, že by v projednávané věci ze spisu vyplývala nějaká indicie o osobních a majetkových poměrech žalobce, která by naznačovala, že by udělená pokuta mohla mít pro něj likvidační účinek. Toto své tvrzení žalobce žádným způsobem nekonkretizoval a své majetkové poměry nedoložil. Městský soud uzavřel, že pokutu ve výši 40 000 Kč (tedy 4 % horní hranice zákonné sazby) nelze považovat za likvidační ani nepřiměřenou, a to ani ve spojení s dříve uloženou pokutou ve výši 80 000 Kč.
[10] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2021, č. j. 1 As 373/2020
40, městský soud upozornil, že na rozdíl od trestního řízení platí, že pokud přestupce neposkytne relevantní informace o svých majetkových poměrech, správní orgány je zohlední přiměřeným odhadem. Tak správní orgány postupovaly i v této věci, kdy přihlédly k průměrnému měsíčnímu příjmu řidiče taxislužby. Podle městského soudu pak správní orgány nepochybily ani v tom, že explicitně neodůvodnily snížení pokuty o 10 000 Kč vůči původnímu prvostupňovému rozhodnutí. Povinností správních orgánů totiž bylo odůvodnit aktuálně ukládaný správní trest a přihlédnout k tomu, že původně byl žalobce shledán vinným ze dvou přestupků, avšak následně pouze z jediného. To správní orgány podle městského soudu učinily.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[11] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[12] Stěžovatel předně upozorňuje, že přestupkové řízení v projednávané věci lze nepochybně považovat za řízení týkající se trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Postupy orgánů veřejné moci mají podle něj být ohraničeny čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele městský soud v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a judikaturou trestněprávní dospěl k závěru, že se neuplatní zásada ne bis in idem, resp. zásady pro ukládání trestů při souběhu deliktů.
[12] Stěžovatel předně upozorňuje, že přestupkové řízení v projednávané věci lze nepochybně považovat za řízení týkající se trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Postupy orgánů veřejné moci mají podle něj být ohraničeny čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele městský soud v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a judikaturou trestněprávní dospěl k závěru, že se neuplatní zásada ne bis in idem, resp. zásady pro ukládání trestů při souběhu deliktů.
[13] S odkazem na učebnice trestního práva stěžovatel zdůrazňuje, že základem každého trestného činu je skutek, jehož podstatu tvoří jednání jako projev vůle osoby ve vnějším světě. Součástí skutku je rovněž trestněprávně relevantní následek. Stěžovatel uvádí definice souběhu jednočinného a vícečinného, jakož i stejnorodého a nestejnorodého. Připomíná rovněž, že při souběhu trestných činů se ukládá úhrnný trest podle zásady absorpční. Dále stěžovatel cituje některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestních věcech. To, co je v uvedených rozhodnutích uvedeno o souběhu trestných činů, platí podle stěžovatele bezezbytku i pro přestupky.
[14] Podle stěžovatele je za skutek v projednávané věci třeba považovat přepravu vykonanou dne 26. 10. 2017 v čase 10:30 až 10:46 hod. vozidlem taxislužby Škoda Superb na trase Na Florenci 9, Praha 1 – Loretánské náměstí 5, Praha 1. Právě za tento skutek byla stěžovateli udělena pokuta 80 000 Kč v předcházejícím řízení. Jelikož se shoduje osoba pachatele, místo i čas, nelze stěžovatele postihovat podruhé za totéž jednání. Stěžovatel je toho názoru, že „[b]ez uskutečnění jízdy taxislužby neoznačeným vozidlem v daném místě a čase a neobsluhováním taxametru by nebylo možné neoznačit cenu služby a účtovat ‚předraženou‘ cenu za onu jízdu v daném místě a čase a naopak!“. Z toho stěžovatel dovozuje, že se v jeho případě jednalo o jednočinný nestejnorodý souběh přestupků.
[15] Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud měl nejprve vyhodnotit otázku jednoho nebo více skutků de facto. Až následně měl provést určení, jak tyto skutky de facto zasáhly do právem chráněných zájmů, tedy jaké skutky de iure z onoho skutku de facto vyvěrají. Městský soud podle stěžovatele přehlédl, že neobsluhování taxametru a nezaznamenání průběhu přepravy byly spáchány v úzké časové a místní souvislosti a ve zřetelné kauzalitě k „předražování“. Městský soud se měl rovněž dopustit záměny pojmů „skutek“ a „skutková podstata“. Z toho, že stěžovatel porušil rozdílné okruhy zájmů chráněných zákonem, nelze podle stěžovatele dovozovat, že vykonal rozdílná jednání. Stěžovatel namítá, že městský soud v bodě 34 napadeného rozsudku nekonzistentně tvrdí, že věcná souvislost není splněna, ale zároveň uvádí, že stěžovatel porušil předpisy regulace taxislužby i předpisy cenové jednou jízdou. Útoky na právem chráněné zájmy byly podle stěžovatele imanentní a provázanou součástí jediného skutku. Jelikož městský soud chybně posoudil podstatu pojmu skutek, veškeré jeho další úvahy jsou podle stěžovatele chybné.
[15] Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud měl nejprve vyhodnotit otázku jednoho nebo více skutků de facto. Až následně měl provést určení, jak tyto skutky de facto zasáhly do právem chráněných zájmů, tedy jaké skutky de iure z onoho skutku de facto vyvěrají. Městský soud podle stěžovatele přehlédl, že neobsluhování taxametru a nezaznamenání průběhu přepravy byly spáchány v úzké časové a místní souvislosti a ve zřetelné kauzalitě k „předražování“. Městský soud se měl rovněž dopustit záměny pojmů „skutek“ a „skutková podstata“. Z toho, že stěžovatel porušil rozdílné okruhy zájmů chráněných zákonem, nelze podle stěžovatele dovozovat, že vykonal rozdílná jednání. Stěžovatel namítá, že městský soud v bodě 34 napadeného rozsudku nekonzistentně tvrdí, že věcná souvislost není splněna, ale zároveň uvádí, že stěžovatel porušil předpisy regulace taxislužby i předpisy cenové jednou jízdou. Útoky na právem chráněné zájmy byly podle stěžovatele imanentní a provázanou součástí jediného skutku. Jelikož městský soud chybně posoudil podstatu pojmu skutek, veškeré jeho další úvahy jsou podle stěžovatele chybné.
[16] Skutek je nutné podle stěžovatele posoudit rovněž ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v rozsudcích velkého senátu ze dne 10. 2. 2009, Zolotukhin proti Rusku, stížnost č. 14939/03, a ze dne 15. 11. 2016, A a B proti Norsku, stížnosti č. 24130/11 a 29758/11, odmítl posuzovat skutek jen a pouze prostřednictvím jeho právní kvalifikace. Stěžovatel je toho názoru, že mechanickým posuzováním pouhé právní kvalifikace přestupku dochází k destrukci pojmů skutek, jednota skutku, totožnost skutku i souběh deliktů. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011
163, neposuzoval ochranu pachatele, ale prostřednictvím právní úpravy roztříštěného přestupkového práva směřoval k utilitárnímu cíli postižení všech skutkových podstat přestupků. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku podle stěžovatele opomněl instituty souhrnného a úhrnného trestu, které mají předcházet situaci, kdy by byl pachatel potrestán pouze za jediný, nepříliš závažný, následek jednání, čímž by bylo znemožněno jeho potrestání za následek závažnější.
[16] Skutek je nutné podle stěžovatele posoudit rovněž ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který v rozsudcích velkého senátu ze dne 10. 2. 2009, Zolotukhin proti Rusku, stížnost č. 14939/03, a ze dne 15. 11. 2016, A a B proti Norsku, stížnosti č. 24130/11 a 29758/11, odmítl posuzovat skutek jen a pouze prostřednictvím jeho právní kvalifikace. Stěžovatel je toho názoru, že mechanickým posuzováním pouhé právní kvalifikace přestupku dochází k destrukci pojmů skutek, jednota skutku, totožnost skutku i souběh deliktů. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011
163, neposuzoval ochranu pachatele, ale prostřednictvím právní úpravy roztříštěného přestupkového práva směřoval k utilitárnímu cíli postižení všech skutkových podstat přestupků. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku podle stěžovatele opomněl instituty souhrnného a úhrnného trestu, které mají předcházet situaci, kdy by byl pachatel potrestán pouze za jediný, nepříliš závažný, následek jednání, čímž by bylo znemožněno jeho potrestání za následek závažnější.
[17] Stěžovatel ovšem naopak odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž se i při správním trestání přiměřeně uplatní principy ovládající souběh trestných činů a dle níž pro použití absorpční zásady není bezpodmínečně nutné vedení společného řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že neexistence jednotného systému správního trestání nemůže jít k tíži obviněného. I v případě souběhu přestupků, které mají být projednány různými orgány, musí správní orgány podle stěžovatele přihlížet i k pokutám, které byly uloženy jinými orgány za stejné jednání. Stěžovatel dovozuje, že žalovaný měl povinnost vyžádat si rozhodnutí jiného orgánu, které může mít dopad na jeho úvahy o výši trestu či res iudicata. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 As 150/2021
59, jsou podle stěžovatele v rozporu s trestněprávní doktrínou, judikaturou samotného Nejvyššího správního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel je toho názoru, že třetí senát Nejvyššího správního soudu porušil § 17 s. ř. s., proto k jeho rozsudku nelze přihlížet. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by nebylo možné aplikovat absorpční zásadu z důvodu neupřesnění likvidačního účinku pokuty. Možná „likvidačnost“ pokuty je pouze součástí širší palety úvah prováděných při ukládání trestu. Stěžovatel namítá, že závěry třetího senátu Nejvyššího správního soudu byly vysloveny pouze obiter dictum, nikoli ve vztahu ke kasačním námitkám a procesnímu postavení stěžovatele v uvedené věci, které bylo odlišné od postavení stěžovatele ve věci nyní posuzované.
[17] Stěžovatel ovšem naopak odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž se i při správním trestání přiměřeně uplatní principy ovládající souběh trestných činů a dle níž pro použití absorpční zásady není bezpodmínečně nutné vedení společného řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že neexistence jednotného systému správního trestání nemůže jít k tíži obviněného. I v případě souběhu přestupků, které mají být projednány různými orgány, musí správní orgány podle stěžovatele přihlížet i k pokutám, které byly uloženy jinými orgány za stejné jednání. Stěžovatel dovozuje, že žalovaný měl povinnost vyžádat si rozhodnutí jiného orgánu, které může mít dopad na jeho úvahy o výši trestu či res iudicata. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 As 150/2021
59, jsou podle stěžovatele v rozporu s trestněprávní doktrínou, judikaturou samotného Nejvyššího správního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel je toho názoru, že třetí senát Nejvyššího správního soudu porušil § 17 s. ř. s., proto k jeho rozsudku nelze přihlížet. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by nebylo možné aplikovat absorpční zásadu z důvodu neupřesnění likvidačního účinku pokuty. Možná „likvidačnost“ pokuty je pouze součástí širší palety úvah prováděných při ukládání trestu. Stěžovatel namítá, že závěry třetího senátu Nejvyššího správního soudu byly vysloveny pouze obiter dictum, nikoli ve vztahu ke kasačním námitkám a procesnímu postavení stěžovatele v uvedené věci, které bylo odlišné od postavení stěžovatele ve věci nyní posuzované.
[18] Stěžovatel závěrem odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 11. 2006, Grecu proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01, podle něhož se pachatelé správních deliktů nemohou ocitnout v méně příznivém režimu, než kdyby byl jejich případ projednáván jako klasická trestní věc. Podle stěžovatele by v jeho případě šlo o jednočinný souběh nestejnorodý a v trestním řízení by byl ukládán jediný trest. Tím, že nešlo o trestné činy, ale o přestupky, se stěžovatel ocitl v méně příznivém postavení, neboť mu byly uloženy dvě pokuty. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[18] Stěžovatel závěrem odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 11. 2006, Grecu proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01, podle něhož se pachatelé správních deliktů nemohou ocitnout v méně příznivém režimu, než kdyby byl jejich případ projednáván jako klasická trestní věc. Podle stěžovatele by v jeho případě šlo o jednočinný souběh nestejnorodý a v trestním řízení by byl ukládán jediný trest. Tím, že nešlo o trestné činy, ale o přestupky, se stěžovatel ocitl v méně příznivém postavení, neboť mu byly uloženy dvě pokuty. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[19] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti s napadeným rozsudkem plně ztotožňuje. Podle žalovaného šlo o dvě rozdílná jednání (byť se jich stěžovatel dopustil při jedné kontrolní jízdě), která měla za následek porušení dvou různých okruhů chráněných zájmů. Vytčené přestupky nebyly založeny na totožném či v podstatných rysech totožném skutku. Argumentaci judikaturou Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva tudíž žalovaný nepovažuje za relevantní. Žalovaný připomíná, že dle Nejvyššího správního soudu je nutné vždy zohlednit i právně relevantní následek skutku (tedy skutek de iure), nikoli jen skutek de facto. Podle žalovaného je na projednávanou věc přiléhavý jak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011
163, tak zejména rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 As 150/2021
59. Tento rozsudek totiž řešil totožnou situaci jako v projednávané věci, která se diametrálně odlišuje od případů, kdy Nejvyšší správní soud dovodil nutnost aplikace absorpční zásady.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud v prvé řadě upozorňuje, že obdobnými případy (situací, kdy řidič taxislužby byl shledán vinným přestupky spočívajícími jak v porušení zákona o silniční dopravě, tak v porušení cenových předpisů) se již opakovaně zabýval, v řadě těchto případů dokonce stěžovatele zastupoval stejný zástupce, který předestřel obdobnou argumentaci (viz např. rozsudky ze dne 6. 4. 2023, č. j. 3 As 336/2021
55, a ze dne 28. 4. 2023, č. j. 4 As 377/2021
36). V těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud odkázal již na svůj rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003
44, publ. pod č. 1038/2007 Sb. NSS, kde podotkl, že „i pro správní trestání platí zásada ne bis in idem, podle níž nikdo nemůže být dvakrát potrestán pro stejný skutek. Předpokladem jejího uplatnění je, aby se jednalo o stejný skutek, tj. aby byla dána totožnost skutku“. V této souvislosti pak uzavřel: „V souzené věci však nešlo ani o jednočinný souběh (tedy naplnění skutkových podstat několika správních deliktů jedním skutkem), nýbrž o dva skutky a dva správní delikty: první skutek spočíval v účtování vyšší než povolené ceny a jeho následkem bylo porušení zájmu na poskytování taxislužeb v souladu s cenovými předpisy, druhý skutek spočíval v nevydání dokladu o zaplacení jízdného jako výstupu z tiskárny taxametru, doplněného o údaje uvedené v § 15 odst. 2 prováděcí vyhlášky, a jeho následkem bylo porušení zájmu na transparentní kontrole služeb, které poskytuje, cestujícím.“
[22] Pokud by pátý senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že závěry dosavadní judikatury neobstojí, bylo by jeho povinností v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. K takovému postupu však pátý senát Nejvyššího správního soudu neshledal důvody.
[22] Pokud by pátý senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že závěry dosavadní judikatury neobstojí, bylo by jeho povinností v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. K takovému postupu však pátý senát Nejvyššího správního soudu neshledal důvody.
[23] Veškerá argumentace stěžovatele je totiž založena na premise, dle níž by měla být skutkem, za který byl v obou správních řízeních postižen, „jízda taxislužby“ (doplněná údaji o místě a čase, kdy došlo ke kontrolní jízdě). Za samotné poskytnutí této služby však stěžovatel nikterak postižen nebyl. Vytýkaným jednáním bylo v jednom případě nedostatečné označení a vybavení vozidla (tím stěžovatel porušil povinnosti vyplývající ze zákona o silniční dopravě, které chrání zájem na transparentním poskytování služeb v oblasti silniční dopravy); naopak ve druhém případě to, že stěžovatel požadoval vyšší cenu, než mu dovolovala cenová regulace (tím byl porušen zákon o cenách, jehož cílem je ochrana před negativními dopady nedokonalého trhu).
[24] O tom, že skutky, za něž byl stěžovatel postižen, byly na sobě nezávislé, svědčí i to, že stěžovatel se mohl dopustit kteréhokoli z nich, aniž by se dopustil skutku druhého. Zkrátka, stěžovateli nic nebránilo i po provedení přepravy nedostatečně vybaveným vozidlem vyúčtovat cenu v souladu s cenovými předpisy; stejně tak mohl provést přepravu vozidlem řádně označeným i vybaveným, ale dopustit se předražení. Zároveň nelze z ničeho dovodit, že by nedostatečné označení vozidla mělo příčinnou souvislost s následným nedodržením úředně stanovené ceny, obdobně požadovaná cena za přepravu nikterak neovlivňovala vybavení vozidla. Nejenže tedy v projednávané věci není dána totožnost skutku de iure, ale není dána ani totožnost skutku de facto. Jak tento soud poznamenal již v rozsudku ze dne 6. 4. 2023, č. j. 3 As 336/2021
55, „[s]kutečnost, že dvě různá jednání stěžovatelky byla zjištěna při jediné kontrolní jízdě, je do jisté míry nahodilostí. Pokud by byla zjištěna při více různých kontrolních jízdách, neměla by tato skutečnost na posouzení jednotlivých skutků vliv.“
[24] O tom, že skutky, za něž byl stěžovatel postižen, byly na sobě nezávislé, svědčí i to, že stěžovatel se mohl dopustit kteréhokoli z nich, aniž by se dopustil skutku druhého. Zkrátka, stěžovateli nic nebránilo i po provedení přepravy nedostatečně vybaveným vozidlem vyúčtovat cenu v souladu s cenovými předpisy; stejně tak mohl provést přepravu vozidlem řádně označeným i vybaveným, ale dopustit se předražení. Zároveň nelze z ničeho dovodit, že by nedostatečné označení vozidla mělo příčinnou souvislost s následným nedodržením úředně stanovené ceny, obdobně požadovaná cena za přepravu nikterak neovlivňovala vybavení vozidla. Nejenže tedy v projednávané věci není dána totožnost skutku de iure, ale není dána ani totožnost skutku de facto. Jak tento soud poznamenal již v rozsudku ze dne 6. 4. 2023, č. j. 3 As 336/2021
55, „[s]kutečnost, že dvě různá jednání stěžovatelky byla zjištěna při jediné kontrolní jízdě, je do jisté míry nahodilostí. Pokud by byla zjištěna při více různých kontrolních jízdách, neměla by tato skutečnost na posouzení jednotlivých skutků vliv.“
[25] Výše uvedené posouzení jednotlivých skutků odpovídá i závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaných samotným stěžovatelem, dle nichž je nutná shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi (viz např. usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1107/2018). Podstatnou skutkovou okolností však nebylo poskytování taxislužby, ale v prvním případě nedostatečné označení a vybavení vozidla, ve druhém případě požadování ceny vyšší, než povolují příslušné předpisy. I v usnesení ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, Nejvyšší soud doslova uvedl (a stěžovatel dokonce tučně vyznačil), že „[m]omentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.)“. I za použití trestněprávní doktríny dle stěžovatelem citovaných rozhodnutí je zřejmé, že se stěžovatel dopustil v souvislosti s přepravou dne 26. 10. 2017, v čase 10:30 až 10:46 hod., na trase Na Florenci 9, Praha 1 – Loretánské náměstí 5, Praha 1, dvou různých skutků, z nichž prvním spáchal přestupky podle zákona o silniční dopravě a druhým přestupek podle zákona o cenách.
[25] Výše uvedené posouzení jednotlivých skutků odpovídá i závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaných samotným stěžovatelem, dle nichž je nutná shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi (viz např. usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1107/2018). Podstatnou skutkovou okolností však nebylo poskytování taxislužby, ale v prvním případě nedostatečné označení a vybavení vozidla, ve druhém případě požadování ceny vyšší, než povolují příslušné předpisy. I v usnesení ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, Nejvyšší soud doslova uvedl (a stěžovatel dokonce tučně vyznačil), že „[m]omentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.)“. I za použití trestněprávní doktríny dle stěžovatelem citovaných rozhodnutí je zřejmé, že se stěžovatel dopustil v souvislosti s přepravou dne 26. 10. 2017, v čase 10:30 až 10:46 hod., na trase Na Florenci 9, Praha 1 – Loretánské náměstí 5, Praha 1, dvou různých skutků, z nichž prvním spáchal přestupky podle zákona o silniční dopravě a druhým přestupek podle zákona o cenách.
[26] Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje závěry judikatury velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Zolotukhin proti Rusku či A a B proti Norsku, ani závěry svých navazujících rozsudků (mj. rozsudků ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011
163 a ze dne 13. 2. 2020, č. j. 8 As 399/2018
33), byť se proti nim stěžovatel obsáhle vymezoval. Tyto závěry však na posuzovanou věc přímo nedopadají, neboť se v tomto případě nejedná o jediný skutek, ale o skutky různé. Ke stejnému závěru dospěl rovněž městský soud v napadeném rozsudku. Nedopustil se směšování pojmů „skutek“ a „skutková podstata“, jak tvrdí stěžovatel. Městský soud totiž správně posuzoval jednotlivá jednání stěžovatele ve vnějším světě, tedy skutky de facto, nikoli pouze skutkové podstaty přestupků, které tyto skutky naplnily. Městský soud se rovněž nedopustil žádné nekonzistence, naopak v celém rozsudku zastává názor, že stěžovatel se dopustil dvou různých skutků, byť v rámci jediné jízdy taxislužby.
[27] Tím, kdo chybně posoudil povahu skutku, byl tedy stěžovatel, nikoli městský soud. Ten otázku zákazu dvojího trestání posoudil správně, pročež Nejvyšší správní soud neshledal tuto kasační námitku důvodnou.
[28] Druhou kasační námitkou je požadavek na aplikaci absorpční zásady při ukládání pokuty. Tato zásada je upravena v § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky následovně: „Za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou
li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější.“
[28] Druhou kasační námitkou je požadavek na aplikaci absorpční zásady při ukládání pokuty. Tato zásada je upravena v § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky následovně: „Za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou
li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější.“
[29] Jak vyplývá z textu citovaného zákonného ustanovení, absorpční zásadu lze uplatnit v případě společného řízení. Z judikatury zároveň vyplývá, že správní orgány jsou povinny tuto zásadu aplikovat i v případě, kdy společné řízení nebylo vedeno, přestože vedeno být mělo (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009
62, publ. pod č. 2248/2011 Sb. NSS, či ze dne 5. 12. 2019, č. j. 9 As 164/2018
36, publ. pod č. 3963/2020 Sb. NSS). Rozhodnou otázkou pro posouzení, zda v projednávané věci měla být uložena pokuta podle absorpční zásady, tedy zůstává, zda mělo být vedeno společné řízení, či nikoli.
[30] Podle § 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, „[p]okud se podezřelý dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán, projednají se ve společném řízení“.
[31] První podmínka, tedy spáchání více přestupků, je v projednávané věci jednoznačně naplněna. Nelze však dovozovat naplnění podmínky druhé, neboť šlo o přestupky podle různých zákonů porušující různé chráněné zájmy. Jak upozorňuje i odborná literatura, „[s]oučasné znění proto z našeho pohledu správně požaduje existenci určité souvislosti skutkových podstat spáchaných přestupků, což má zajistit i schopnost oprávněných úředních osob tyto přestupky ve společném řízení řádně projednat (měly by mít tedy dostatečné znalosti z dané oblasti veřejné správy).“ (JEMELKA, L. § 88 [Společné řízení]. In: JEMELKA, L., VETEŠNÍK, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020).
[32] Ani třetí podmínka vedení společného řízení nebyla u stěžovatele splněna, neboť v projednávané věci rozhodoval Magistrát hlavního města Prahy jako příslušný orgán v oblasti cen podle § 4a odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů; odvolacím orgánem byl žalovaný. Správním orgánem příslušným k projednání přestupků podle zákona o silniční dopravě byl sice taktéž Magistrát hlavního města Prahy, ovšem jako dopravní úřad podle § 34 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě; odvolacím orgánem bylo Ministerstvo dopravy. Z toho vyplývá, že nemohlo být vedeno společné řízení podle § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky ve věci přestupků podle zákona o silniční dopravě a přestupků podle zákona o cenách, nemohla tudíž být aplikována ani absorpční zásada dle § 41 zákona o odpovědnosti za přestupky.
[32] Ani třetí podmínka vedení společného řízení nebyla u stěžovatele splněna, neboť v projednávané věci rozhodoval Magistrát hlavního města Prahy jako příslušný orgán v oblasti cen podle § 4a odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů; odvolacím orgánem byl žalovaný. Správním orgánem příslušným k projednání přestupků podle zákona o silniční dopravě byl sice taktéž Magistrát hlavního města Prahy, ovšem jako dopravní úřad podle § 34 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě; odvolacím orgánem bylo Ministerstvo dopravy. Z toho vyplývá, že nemohlo být vedeno společné řízení podle § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky ve věci přestupků podle zákona o silniční dopravě a přestupků podle zákona o cenách, nemohla tudíž být aplikována ani absorpční zásada dle § 41 zákona o odpovědnosti za přestupky.
[33] Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelův odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Grecu proti Rumunsku, který se týkal situace velmi odlišné, a sice režimu zabavených finančních prostředků při změně kvalifikace skutku z trestného činu na přestupek. Závěry v něm uvedené nelze extenzivně rozšiřovat na veškerá specifika trestního řízení a dovozovat, že pokud se přestupkové řízení v čemkoli liší od řízení trestního, nutně musí jít o rozpor s Úmluvou.
[34] Nejvyšší správní soud připomíná, že nutnost aplikace absorpční zásady mimo společné řízení dovodil pouze v případech, kdy společné řízení vedeno být mělo a nebylo. V rozsudku ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 As 150/2021
59, se Nejvyšší správní soud zabýval kasační stížností provozovatele taxislužby, který spáchal přestupky podle zákona o cenách a podle zákona o silniční dopravě, tedy situací velmi podobnou situaci stěžovatele v projednávané věci. Stěžovatel uvedl, že jeho případ je odlišný, ovšem neoznačil žádné okolnosti, v nichž by taková odlišnost měla spočívat. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelem ani v tom, že by se v uváděném rozsudku třetí senát Nejvyššího správního soudu jakkoli odchýlil od předchozí judikatury, neboť od ní se situace odlišovala právě v tom, že ke společnému řízení nebyly naplněny zákonné podmínky. Městský soud tedy postupoval správně, když odkázal právě na tento rozsudek Nejvyššího správního soudu.
[35] V souvislosti s rozsudkem ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 As 150/2021
59, Nejvyšší správní soud rovněž upozorňuje, že nemožnost aplikace absorpční zásady přímo nesouvisí s případnými tvrzeními o likvidačním účinku uložených pokut. Nejvyšší správní soud sice řešil tuto problematiku ve stejném odstavci, ovšem šlo o dvě přímo nesouvisející úvahy, jejichž společným jmenovatelem bylo pouze přezkoumání výše uložené pokuty.
[35] V souvislosti s rozsudkem ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 As 150/2021
59, Nejvyšší správní soud rovněž upozorňuje, že nemožnost aplikace absorpční zásady přímo nesouvisí s případnými tvrzeními o likvidačním účinku uložených pokut. Nejvyšší správní soud sice řešil tuto problematiku ve stejném odstavci, ovšem šlo o dvě přímo nesouvisející úvahy, jejichž společným jmenovatelem bylo pouze přezkoumání výše uložené pokuty.
[36] I v případě, kdy není namístě ani společné řízení, ani aplikace absorpční zásady, by mohlo nepochybně dojít k tomu, že by pokuty uložené za různé přestupky kumulativně dosáhly likvidační výše. Jak však Nejvyšší správní soud upozornil již v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008
133, publ. pod č. 2092/2010 Sb. NSS, „[b]ude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti.“ V projednávané věci sice stěžovatel likvidační účinek pokut obecně v odvolacím řízení a v řízení před městským soudem namítal, neuvedl však žádná konkrétní tvrzení o své osobní a majetkové situaci a neoznačil ani nepředložil k této námitce žádné důkazní prostředky, z čehož žalovaný i městský soud oprávněně vycházeli.
[37] Jak vyplývá z výše uvedeného, ani námitky proti výši pokuty nejsou důvodné.
IV.
Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[39] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. února 2024
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu