Vyřízení obecné stížnosti odsouzeného podané dle § 26 odst. 1 zákona
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, příslušným zaměstnancem Vězeňské služby ČR nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1
s. ř. s. Tím není vyloučena možnost přímé správní žaloby proti úkonu či nečinnosti
Vězeňské služby, které byly předmětem stížnosti odsouzeného, zasahuje-li takový
úkon nebo nečinnost do práv či povinností odsouzeného.
Vyřízení obecné stížnosti odsouzeného podané dle § 26 odst. 1 zákona
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, příslušným zaměstnancem Vězeňské služby ČR nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1
s. ř. s. Tím není vyloučena možnost přímé správní žaloby proti úkonu či nečinnosti
Vězeňské služby, které byly předmětem stížnosti odsouzeného, zasahuje-li takový
úkon nebo nečinnost do práv či povinností odsouzeného.
30. 11. 2006, čj. 57 Ca 166/2006-14,
č. 1144/2007 Sb. NSS, uvedl, že vyřízení stížnosti na postup vychovatele při vypracování
hodnocení osoby žalobkyně jako odsouzené
pro účely řízení o jejím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody či jiných zpráv k hodnocení její osoby není výsledkem rozhodování o právu či povinnosti
žalobkyně jako odsouzené v oblasti veřejné
správy; nijak totiž nezasahuje do jejích hmot-
ných veřejných práv, neukládá žalobkyni žádné povinnosti ani jí nepřiznává žádná práva.
Nejde tak o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1
s. ř. s. Krajský soud také dodal, že ani hodnocení osoby odsouzeného, které trestnímu
soudu slouží jako jeden z důkazů pro rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody, není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného a nejde
o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
Z uvedených důvodů krajský soud žalobu odmítl, neboť žalobkyně se domáhala přezkoumání úkonu, který není rozhodnutím ve
smyslu legislativní zkratky uvedené v § 65
odst. 1 s. ř. s. a je ze soudního přezkumu
vyloučen.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Stěžovatelka obecně namítala, že usnesení krajského soudu, jímž odmítl její žalobu
proti žalované, je nezákonné ve smyslu § 103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žalobou napadené „rozhodnutí“ ředitele věznice, kterým byla vyřízena stížnost na nepravdivé údaje
v hodnocení její osoby, ji mělo poškodit; bylo
totiž jedním z hlavních podkladů pro řízení
vedené před Okresním soudem v Opavě, v jehož rámci byla zamítnuta žádost stěžovatelky
o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatelka dále uvedla, že právo na
soudní přezkum správních rozhodnutí je zaručeno Listinou základních práv a svobod.
Přitom dle judikatury Nejvyššího správního
soudu, konkrétně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3.
2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS,
není možné uplatnit interpretační postup,
dle kterého je nutno zkoumat, zda napadené
rozhodnutí založilo, změnilo, zrušilo či závazně určilo práva nebo povinnosti účastníka řízení. Jde tak o to, zda se, dle tvrzení žalobce,
úkon správního orgánu negativně projevil
v jeho právní sféře. Žalobou napadené rozhodnutí se v právní sféře stěžovatelky projevilo, a jednalo se tudíž o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) V návaznosti na uvedené Nejvyšší
správní soud konstatuje, že jakkoli krajský
soud odůvodnil své rozhodnutí poměrně
stručně, vyplývá z něj, proč nepovažoval
úkon žalované za rozhodnutí dle § 65 s. ř. s.
Uvedl totiž, že vyřízení stížnosti na postup vychovatele při vypracování hodnocení osoby
stěžovatelky pro účely řízení o jejím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody či jiných zpráv k hodnocení její osoby není výsledkem rozhodování o právu či
povinnosti stěžovatelky jako odsouzené v oblasti veřejné správy, neboť nijak nezasahuje
do jejích hmotných veřejných práv, neukládá
stěžovatelce žádné povinnosti ani jí nepřiznává žádná práva. Krajský soud také dodal, že
ani hodnocení osoby odsouzeného, které
trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů
pro rozhodnutí o podmíněném propuštění
z trestu odnětí svobody, není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného
a nejde tak o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se se závěry krajského soudu ztotožňuje a dodává následující:
Dle § 65 odst. 1 s. ř. s. upravujícího žalobní legitimaci, „[k]do tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení
úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen ,rozhodnutí‘),
může se žalobou domáhat zrušení takového
rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon
jinak.“
Rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, publikovaném pod č. 906/2006 Sb. NSS, na které
stěžovatelka ve své kasační stížnosti odkazovala, ohledně aktivní žalobní legitimace dle
§ 65 odst. 1 s. ř. s. dále dovodil: „Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána
pro všechny případy, kdy je dotčena právní
sféra žalobce [...], tj. kdy se jednostranný úkon
správního orgánu, vztahující se ke konkrétní
věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry.“
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
Povahou rozhodnutí správního orgánu ve
smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. se rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu podrobně zabýval též v usnesení ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps
3/2008-98, publikovaném pod č. 2206/2011
Sb. NSS, v němž uvedl, že „[f]ormální definiční znaky (správního) rozhodnutí definice
,rozhodnutí‘ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. sice
sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny
jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti
přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která se týkají
např. časových podmínek podání žaloby
(oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného aktu) či vlastností,
které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu
(přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální,
které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako
formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce
i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah
práv a povinností jím upravených i důvody,
pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí dle
§ 65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu,
přičemž zdůraznil, že na neformální úkon
správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen
tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve
smyslu definice obsažené v § 65 odst. 1 s. ř. s.
a měl mít podle zákona též formu správního
rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
vypracovaným
Stěžovatelka v rámci své stížnosti adresované řediteli věznice nesouhlasila mj. s hodnocením
vychovatelem
Mgr. Ivem S. pro účely řízení o podmíněném
propuštění stěžovatelky z výkonu trestu odnětí svobody. Toto hodnocení samo o sobě přitom představuje jeden z důkazních prostředků,
který je spolu s ostatními součástí dokazování v daném trestním řízení. Zákon o výkonu
trestu odnětí svobody nestanoví specifický
opravný prostředek, který by odsouzený proti takovému hodnocení mohl podat; v úvahu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
tak připadá pouze „obecná“ stížnost dle § 26
odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a tuto možnost stěžovatelka také využila.
Toto ustanovení přitom mj. stanoví, že „[o]dsouzený smí k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že institut stížnosti podle § 26 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vykazuje některé společné
rysy se stížností dle § 175 správního řádu. Zároveň lze nalézt i paralely s různými stížnostmi a podněty dle zvláštních zákonů – viz
např. § 97 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb.,
o Policii České republiky. V rozsudku ze dne
30. 11. 2006, čj. 57 Ca 166/2006-14,
č. 1144/2007 Sb. NSS, uvedl, že vyřízení stížnosti na postup vychovatele při vypracování
hodnocení osoby žalobkyně jako odsouzené
pro účely řízení o jejím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody či jiných zpráv k hodnocení její osoby není výsledkem rozhodování o právu či povinnosti
žalobkyně jako odsouzené v oblasti veřejné
správy; nijak totiž nezasahuje do jejích hmot-
ných veřejných práv, neukládá žalobkyni žádné povinnosti ani jí nepřiznává žádná práva.
Nejde tak o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1
s. ř. s. Krajský soud také dodal, že ani hodnocení osoby odsouzeného, které trestnímu
soudu slouží jako jeden z důkazů pro rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody, není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného a nejde
o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
Z uvedených důvodů krajský soud žalobu odmítl, neboť žalobkyně se domáhala přezkoumání úkonu, který není rozhodnutím ve
smyslu legislativní zkratky uvedené v § 65
odst. 1 s. ř. s. a je ze soudního přezkumu
vyloučen.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Stěžovatelka obecně namítala, že usnesení krajského soudu, jímž odmítl její žalobu
proti žalované, je nezákonné ve smyslu § 103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žalobou napadené „rozhodnutí“ ředitele věznice, kterým byla vyřízena stížnost na nepravdivé údaje
v hodnocení její osoby, ji mělo poškodit; bylo
totiž jedním z hlavních podkladů pro řízení
vedené před Okresním soudem v Opavě, v jehož rámci byla zamítnuta žádost stěžovatelky
o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatelka dále uvedla, že právo na
soudní přezkum správních rozhodnutí je zaručeno Listinou základních práv a svobod.
Přitom dle judikatury Nejvyššího správního
soudu, konkrétně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3.
2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS,
není možné uplatnit interpretační postup,
dle kterého je nutno zkoumat, zda napadené
rozhodnutí založilo, změnilo, zrušilo či závazně určilo práva nebo povinnosti účastníka řízení. Jde tak o to, zda se, dle tvrzení žalobce,
úkon správního orgánu negativně projevil
v jeho právní sféře. Žalobou napadené rozhodnutí se v právní sféře stěžovatelky projevilo, a jednalo se tudíž o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) V návaznosti na uvedené Nejvyšší
správní soud konstatuje, že jakkoli krajský
soud odůvodnil své rozhodnutí poměrně
stručně, vyplývá z něj, proč nepovažoval
úkon žalované za rozhodnutí dle § 65 s. ř. s.
Uvedl totiž, že vyřízení stížnosti na postup vychovatele při vypracování hodnocení osoby
stěžovatelky pro účely řízení o jejím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody či jiných zpráv k hodnocení její osoby není výsledkem rozhodování o právu či
povinnosti stěžovatelky jako odsouzené v oblasti veřejné správy, neboť nijak nezasahuje
do jejích hmotných veřejných práv, neukládá
stěžovatelce žádné povinnosti ani jí nepřiznává žádná práva. Krajský soud také dodal, že
ani hodnocení osoby odsouzeného, které
trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů
pro rozhodnutí o podmíněném propuštění
z trestu odnětí svobody, není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného
a nejde tak o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se se závěry krajského soudu ztotožňuje a dodává následující:
Dle § 65 odst. 1 s. ř. s. upravujícího žalobní legitimaci, „[k]do tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení
úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen ,rozhodnutí‘),
může se žalobou domáhat zrušení takového
rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon
jinak.“
Rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, publikovaném pod č. 906/2006 Sb. NSS, na které
stěžovatelka ve své kasační stížnosti odkazovala, ohledně aktivní žalobní legitimace dle
§ 65 odst. 1 s. ř. s. dále dovodil: „Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána
pro všechny případy, kdy je dotčena právní
sféra žalobce [...], tj. kdy se jednostranný úkon
správního orgánu, vztahující se ke konkrétní
věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry.“
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
Povahou rozhodnutí správního orgánu ve
smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. se rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu podrobně zabýval též v usnesení ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps
3/2008-98, publikovaném pod č. 2206/2011
Sb. NSS, v němž uvedl, že „[f]ormální definiční znaky (správního) rozhodnutí definice
,rozhodnutí‘ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. sice
sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny
jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti
přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která se týkají
např. časových podmínek podání žaloby
(oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného aktu) či vlastností,
které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu
(přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální,
které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako
formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce
i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah
práv a povinností jím upravených i důvody,
pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí dle
§ 65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu,
přičemž zdůraznil, že na neformální úkon
správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen
tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve
smyslu definice obsažené v § 65 odst. 1 s. ř. s.
a měl mít podle zákona též formu správního
rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
vypracovaným
Stěžovatelka v rámci své stížnosti adresované řediteli věznice nesouhlasila mj. s hodnocením
vychovatelem
Mgr. Ivem S. pro účely řízení o podmíněném
propuštění stěžovatelky z výkonu trestu odnětí svobody. Toto hodnocení samo o sobě přitom představuje jeden z důkazních prostředků,
který je spolu s ostatními součástí dokazování v daném trestním řízení. Zákon o výkonu
trestu odnětí svobody nestanoví specifický
opravný prostředek, který by odsouzený proti takovému hodnocení mohl podat; v úvahu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
tak připadá pouze „obecná“ stížnost dle § 26
odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a tuto možnost stěžovatelka také využila.
Toto ustanovení přitom mj. stanoví, že „[o]dsouzený smí k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že institut stížnosti podle § 26 zákona o výkonu trestu odnětí svobody vykazuje některé společné
rysy se stížností dle § 175 správního řádu. Zároveň lze nalézt i paralely s různými stížnostmi a podněty dle zvláštních zákonů – viz
např. § 97 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb.,
o Policii České republiky. V rozsudku ze dne
17. 12. 2010, čj. 4 Aps 2/2010-44, č. 2339/2011
Sb. NSS, Nejvyšší správní soud ke stížnosti dle
§ 175 správního řádu uvedl, že je „pouhým
podnětem pro správní orgán např. k provedení úkonů v rámci služebního dohledu [...]
a stěžovatel nemá právní nárok, aby na základě jeho stížnosti byly provedeny určité
dozorčí nebo jiné úkony (srov. Hendrych, D.
a kol. Správní právo. Obecná část. 7. Vydání.
Praha : C. H. Beck, 2009, s. 688). [...] Na vyřízení stížnosti [...] není právní nárok a samotné její vyřízení ještě samo o sobě neznamená odstranění závadného stavu. Navíc
o výsledku šetření a přijatých opatřeních se
stěžovatel vyrozumívá, jen pokud o to požádal. Takový postup proto neskýtá dostatečný
prostor k poskytnutí ochrany či nápravy
před nezákonným zásahem. Jednalo by se
totiž spíše o formální, než faktický prostředek nápravy a ochrany“.
Rovněž stížnost dle § 26 odst. 1 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody se svou povahou blíží spíše podnětu k možnému uplatnění dozorčích úkonů než opravnému prostředku, neboť zákon stěžovateli v souvislosti
s vyřizováním jeho stížnosti nesvěřuje žádná
konkrétní procesní oprávnění. S tím koresponduje i názor odborné literatury, která ke
stížnosti dle citovaného ustanovení uvádí, že
„výslovná úprava postupu při podávání
a vyřizování stížnosti na individuální pokyny, příkazy apod. však chybí, bylo by proto
nutno konstatovat, že – pokud jde o postup
uvnitř Vězeňské služby – zákon odsouze-
ným žádné procesní prostředky k ochraně
jejich práv neposkytuje“ (Novotný, O. Mikule, V. Vězeňství a právo. Právní rozhledy,
1998, č. 6).
V již citovaném rozsudku čj. 4 Aps 2/2010-44
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že využití stížnosti dle § 175 správního řádu nelze
považovat za nezbytnou podmínku přípustnosti žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. Rovněž lze
mít za to, že stížnost nelze pokládat za řádný
opravný prostředek v řízení před správním
orgánem ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s., jehož
vyčerpání by bylo nezbytnou podmínkou přípustnosti případné žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Na
okraj lze poznamenat, že obdobné stanovisko
odborná literatura zastává i v případě posuzování přípustnosti ústavní stížnosti v řízení
před Ústavním soudem: stížnost podle § 175
správního řádu není považována za prostředek ochrany základních práv dle § 75 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
(viz Filip. J. in Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář.
17. 12. 2010, čj. 4 Aps 2/2010-44, č. 2339/2011
Sb. NSS, Nejvyšší správní soud ke stížnosti dle
§ 175 správního řádu uvedl, že je „pouhým
podnětem pro správní orgán např. k provedení úkonů v rámci služebního dohledu [...]
a stěžovatel nemá právní nárok, aby na základě jeho stížnosti byly provedeny určité
dozorčí nebo jiné úkony (srov. Hendrych, D.
a kol. Správní právo. Obecná část. 7. Vydání.
Praha : C. H. Beck, 2009, s. 688). [...] Na vyřízení stížnosti [...] není právní nárok a samotné její vyřízení ještě samo o sobě neznamená odstranění závadného stavu. Navíc
o výsledku šetření a přijatých opatřeních se
stěžovatel vyrozumívá, jen pokud o to požádal. Takový postup proto neskýtá dostatečný
prostor k poskytnutí ochrany či nápravy
před nezákonným zásahem. Jednalo by se
totiž spíše o formální, než faktický prostředek nápravy a ochrany“.
Rovněž stížnost dle § 26 odst. 1 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody se svou povahou blíží spíše podnětu k možnému uplatnění dozorčích úkonů než opravnému prostředku, neboť zákon stěžovateli v souvislosti
s vyřizováním jeho stížnosti nesvěřuje žádná
konkrétní procesní oprávnění. S tím koresponduje i názor odborné literatury, která ke
stížnosti dle citovaného ustanovení uvádí, že
„výslovná úprava postupu při podávání
a vyřizování stížnosti na individuální pokyny, příkazy apod. však chybí, bylo by proto
nutno konstatovat, že – pokud jde o postup
uvnitř Vězeňské služby – zákon odsouze-
ným žádné procesní prostředky k ochraně
jejich práv neposkytuje“ (Novotný, O. Mikule, V. Vězeňství a právo. Právní rozhledy,
1998, č. 6).
V již citovaném rozsudku čj. 4 Aps 2/2010-44
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že využití stížnosti dle § 175 správního řádu nelze
považovat za nezbytnou podmínku přípustnosti žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. Rovněž lze
mít za to, že stížnost nelze pokládat za řádný
opravný prostředek v řízení před správním
orgánem ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s., jehož
vyčerpání by bylo nezbytnou podmínkou přípustnosti případné žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Na
okraj lze poznamenat, že obdobné stanovisko
odborná literatura zastává i v případě posuzování přípustnosti ústavní stížnosti v řízení
před Ústavním soudem: stížnost podle § 175
správního řádu není považována za prostředek ochrany základních práv dle § 75 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
(viz Filip. J. in Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář.
2. vydání. Praha, 2007, s. 561). Zákon o výkonu trestu odnětí svobody navíc, na rozdíl od
správního řádu, nestanoví ani žádnou konkrétní lhůtu pro vyřízení stížnosti (překročitelná lhůta 30 dní je nyní stanovena pouze
vnitřním předpisem Vězeňské služby, nařízením generálního ředitele Vězeňské služby
České republiky č. 70/2009, o vyřizování stížností a oznámení ve Vězeňské službě České
republiky). Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že závěry citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu čj. 4 Aps 2/2010-44 lze
vztáhnout i na stížnosti dle § 26 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší správní soud je tudíž toho názoru, že k zásahu do subjektivních práv stěžovatelky samotným vyřízením její stížnosti dojít
nemohlo, neboť se nejedná o rozhodnutí
o řádném opravném prostředku či prostředku nápravy proti úkonům žalované, jež byly
předmětem její stížnosti. Pokud by do práv
stěžovatelky zasáhl přímo některý z těchto
úkonů žalované, které byly předmětem stížnosti, musela by stěžovatelka, domáhala-li by
se soudní ochrany, brojit proti takovému úkonu přímou žalobou, ať již by se jednalo, podle
povahy daného úkonu, o žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu nebo o žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu.
V daném případě ovšem navíc ani samotné úkony spočívající v hodnocení osoby stěžovatelky pro účely řízení o návrhu na podmíněné propuštění stěžovatelky z výkonu
trestu odnětí svobody, příp. pro účely řízení
o přeřazení stěžovatelky do věznice s mírnějším režimem, proti nimž směřovala stížnost
stěžovatelky především, do práv či povinností
stěžovatelky nezasáhly. Nejvyšší správní soud
v tomto ohledu odkazuje na závěry svého rozsudku ze dne 5. 10. 2012, čj. 5 As 42/2012-29,
týkajícího se jiné věci stěžovatelky: „Zákonné
předpoklady podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vymezuje obecně § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dle kterého soud může
odsouzeného podmíněně propustit na svobodu po výkonu poloviny uloženého nebo
na základě rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu, svým chováním a plněním
povinností prokázal polepšení a může se od
něho očekávat, že v budoucnu povede řádný
život, nebo soud přijme záruku za dovršení
nápravy odsouzeného. Povinností
soudu
v předmětném řízení je získat pro své rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného
z výkonu trestu odnětí svobody dostatek skutkových podkladů, z nichž lze spolehlivě
usoudit, zda byly předpoklady pro podmíněné propuštění splněny. Jedním z podkladů,
jež se vypracovává na dožádání soudu konajícího řízení o podmíněném propuštění, je
i hodnocení osoby odsouzeného. Hodnocení
odsouzeného je tedy jedním z důkazních
prostředků, který je spolu s ostatními podroben dokazování při soudním jednání. Při
dokazování je odsouzený oprávněn se ke
každému prováděnému důkazu vyjádřit.
Pokud odsouzený považuje hodnocení za
nepravdivé, neúplné, či zpracované podjatou osobou, může uplatnit příslušné námit-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
Giannina M. G. proti Vězeňské službě České republiky, Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava, o vyřízení stížnosti na postup vychovatele věznice, o kasační
stížnosti žalobkyně. visejících zákonů k § 65 odst. 1 soudního řádu správního