Podle $ 50 odst. 3 věty druhé správního řádu z roku 2004 v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena; toto ustanovení je tak ve vztahu k 6 82 odst. 4 téhož zákona lex specialis. Má-li správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena i bez návrhu (z logi- ky věci bez návrhu toho, komu má být povinnost uložena), nemůže se správní orgán ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně dovolávat $ 82 odst. 4 správního řádu (zásady koncentrace řízení). Ustanovení $ 82 odst. 4.správního řádu na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, nedopadá.
Podle $ 50 odst. 3 věty druhé správního řádu z roku 2004 v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena; toto ustanovení je tak ve vztahu k 6 82 odst. 4 téhož zákona lex specialis. Má-li správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena i bez návrhu (z logi- ky věci bez návrhu toho, komu má být povinnost uložena), nemůže se správní orgán ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně dovolávat $ 82 odst. 4 správního řádu (zásady koncentrace řízení). Ustanovení $ 82 odst. 4.správního řádu na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, nedopadá.
xx Nejvyšší správní soud předně musí kon- statovat, že námitku, tak jak ji stěžovatel for- muluje nyní, před správním orgánem I. stup- ně víceméně neuplatnil, když osobu, se kterou má mít vážnou známost, označoval ja- 958 ko kamarádku. Ta ve své výpovědi stěžovatele označila za přítele. V odvolání stěžovatel však již uvedl, že v České republice má vážnou známost, se kterou se hodlá oženit a založit rodinu. S Martinou K. dle svého vyjádření žije po celou dobu, co pobývá v České republice, společně vedou domácnost, mají společné známé. Správní vyhoštění by jim znemožnilo se vzít a žít spolu jako manželé na území Čes- ké republiky, tak jak si to plánovali. Žalovaný tuto námitku neakceptoval s tím, že k ní nelze dle $ 82 odst. 4 správního řádu přihlédnout, neboť jde o skutečnost; kterou cizinec mohl uplatnit již v řízení před správním orgánem L. stupně. Obdobně se ža- lovaný vyjádřil ke stěžovatelem namítaným pevným sociálním a citovým vazbám v České republice. V žalobě stěžovatel mimo jiné uvádí, že skutečnost, že má vážnou známost, oznámil až v odvolání z důvodu, aby tak chránil svoji přítelkyni, když nevěděl, zda nebude mít z té- to skutečnosti nějaký postih. Opakovaně uvá- dí, že s Martinou K. má vážnou známost po celou dobu, co se zdržoval v České republice, spolu žijí jako partneři, druh a družka, a vedli společnou domácnost. Dále uvádí, že tuto skutečnost je schopen kdykoliv v řízení před soudem prokázat účastnickou výpovědí Mar- tiny K., se kterou se hodlá oženit. Městský soud ve svém rozsudku k totožné námitce pouze konstatoval, že ji musel odmít- nout, protože se stěžovatel o vážné známosti nezmínil ani při podání vysvětlení, ani ve vy- jádření účastníka správního řízení, o vážné známosti se nezmínila před správními orgány ani Martina K. a v odvolání uváděné tvrzení stěžovatel nijak nedoložil. Dále shledává, že rovněž v podané žalobě uváděl pouze vágně, že se s touto přítelkyní hodlá do budoucna oženit a založit s ní rodinu v České republice. Nejvyšší správní soud závěrům městské- ho soudu nepřisvědčil. YSL Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, „[nlení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřej- mé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalo- bě a proč žalobní námitky účastníka Dova- žuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkou- matelné pro nedostatek důvodů ve smyslu JS 103 odst. 1 písm. d ) s. ř. s. zejména tehdy, Jde-li o právní argumentaci, na níž je posta- ven základ žaloby. Soud, který se vypořádá- vá s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem. konkrétně její nesprávnost spočívá.“ Ze samotné žaloby nevyplývá, jak tvrdí měst- ský soud, že by tvrzení stěžovatele byla pouze vágní. Stěžovatel rovněž v- žalobě navrhuje důkaz svědeckou výpovědí Martiny K., tímto návrhem se soud nezabýval, ani nezdůvodnil, proč tak neučinil. Nejvyšší správní soud shle- dává z těchto důvodů tuto část odůvodnění rozsudku městského soudu nepřezkoumatel- nou. Zavádějící je konstatování městského soudu, že stěžovatel své tvrzení uváděné až v odvolání nijak nedoložil. K tomuto jeho tvr- zení nebylo v odvolacím řízení přihlédnuto s odkazem, že se jedná o novou skutečnost, kte- rou neuplatnil před orgánem I. stupně, a žalo- vaný se tak touto námitkou vůbec nezabýval. Samotná skutečnost, že stěžovatel vyšší intenzi- tu rodinných vazeb namítá až v odvolání, není při posouzení věci n meritum podstatná. Stávající právní úprava správního řízení obsažená ve správním řádu z roku 2004 na rozdíl od předchozí úpravy (správního řádu z roku 1967) klade stran uplatňovaných sku- tečností a tvrzených důkazů důraz na řízení před správními orgány v I. stupni a další či nové skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení připouští jen zcela výjimečně. Ustanovení $ 82 odst. 4 správního řádu posiluje tzv. kon- centraci řízení tím, že účastníkovi řízení ne- umožňuje uplatňovat v odvolacím řízení tako- vé skutečnosti a důkazy, které mohl uplatnit již dříve, tedy v řízení v I. stupni. Nemožnost uvádět v odvolání tzv. nova je výrazem tzv. ne- úplné apelace, jíž je stávající úprava správní- ho řízení ovládána. Toto zákonné řešení se z povahy věci jeví plně opodstatněné přinej- menším tam, kde se jedná o řízení o žádosti účastníka řízení, který si ve svém vlastním zá- jmu musí řádně a včas nejen zjistit, ale také zajistit vše potřebné, co pro vyhovění žádosti účastníka předepisuje zákonná úprava. Usta- novení $ 82 odst. 4 správního řádu však nelze interpretovat a aplikovat izolovaně od ostat- ních ustanovení správního řádu, zejména po- tom základních zásad. Ustanovení $ 82 odst. 4 správního řádu se snaží vyvažovat právo účastníků řízení vyplý- vající z $ 36 odst. 1 téhož zákona, tzn. navrho- vat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Aplikace tohoto ustanovení správního řádu má svá úskalí spočívající v tom, že správní ot- gán by měl zjistit stav věci, o němž nejsou dů- vodné pochybnosti, k čemuž však při odmít- nutí dodatečných důkazů a popření nových skutečností nemusí dojít. Z toho také plyne, že $ 82 odst. 4 správního řádu prakticky ne- lze automaticky použít v řízeních vedených z moci úřední, v nichž má být účastníkovi ří- zení uložena nějaká povinnost. To vyplývá ze- jména z $ 50 odst. 3 věty druhé správního řá- du, podle níž v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhod- né okolnosti svědčící ve prospěch i v nepro- spěch toho, komu má být povinnost uložena; toto ustanovení je tak ve vztahu k $82 odst. 4 uvedeného zákona lex specialis. Má-li správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v nepro- spěch toho, komu má být povinnost uložena, i bez návrhu (z logiky věci bez návrhu toho, komu má být povinnost uložena), nemůže se správní orgán ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně dovo- lávat $ 82 odst. 4 správního řádu. Ustanovení S 82 odst. 4 správního řádu tedy na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povin- nost, nedopadá; uplatní se však typicky u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízení o žádosti. V nich je koncentrace řízení plně namístě: je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správ- nímu orgánu předložil všechny potřebné do- klady. Rozhodnutí o správním vyhoštění je ne- pochybně rozhodnutím o uložení povinnosti podle $ 50 odst. 3 správního řádu. Cizinec je povinen opustit území České republiky a je 959 2413 mu zakázáno po vymezenou dobu se na její území navrátit. Proto nelze koncentraci říze- ní dle $ 82 odst. 4 správního řádu použít. Podle $ 36 odst. 1 správního řádu jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydá- ní rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Podle $ 93 odst. 1 téhož zákona pak platí, že, není-li v hlavě VIII druhé části stanoveno jinak, po- užijí se pro řízení o odvolání obdobně usta- novení hlav I až IV, VI a VII této části, tzn. i $ 36 odst. 1. Pro odvolací řízení by to znamena- lo, že jsou jeho účastníci oprávněni navrho- vat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu odvolacího řízení až do vydání rozhodnutí o odvolání. Přestože není výše uvedená kon- centrace řízení spojena s výslovným stanove- ním konkrétní povinnosti správních orgánů poučit o této koncentraci, z $ 4 odst. 2 správ- ního řádu lze tuto povinnost správního orgánu včas poučit účastníky o tom, že nebudou mo- ci uplatňovat v odvolacím řízení nové skuteč- nosti a navrhovat nové důkazy, dovodit. Toto poučení by mělo předcházet vydání rozhod- nutí orgánu I. stupně. (5 odkazem na výše uvedené Nejvyšší správní soud v posuzované věcí shledal nezá- konnost rozhodnutí městského soudu spočí- vající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ohledně aplikace koncentrace v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost. Odvolací orgán, potažmo městský soud, se měly námit- kou stěžovatele týkající se jeho společného soužití s českou občankou a dalšími skuteč- nostmi, které stěžovatel v řízení uváděl, zabý- vat. Pokud žalovaný tuto námitku odmítl s od- kazem na koncentraci řízení, pochybil; stejného pochybení se potom dopustil i měst- ský soud, pokud na závěru žalovaného setrval. 2413 Správní řízení: řízení o určení právního vztahu k $ 44 a $ 142 odst. 1 správního řádu (č. 500/2004 Sb) Řízení o určení právního vztahu ($ 142 odst. 1 správního řádu z roku 2004) je zvláštním typem správního řízení, jehož účelem je upravit specifická pravidla pro vydávání deklaratorních rozhodnutí. Citované ustanovení umožňuje vydat deklara- torní rozhodnutí i o takovém vztahu, který v době vydání tohoto rozhodnutí již ne- existuje, ale v minulosti existoval. V tomto deklaratorním rozhodnutí správní orgán rozhodne o tom, zda určitý vztah vznikl a kdy se tak stalo a zda takový právní vztah trvá, nebo již zanikl, a pokud zanikl, kdy se tak stalo. Podmínkou vydání deklaratorního rozhodnutí podle $ 142 odst. 1 správního řá- NA 2%. du z roku 2004 je podání žádosti, správní řízení podle tohoto ustanovení je tedy ří- zením o žádosti ve smyslu 6 44 a násl. správního řádu.
Hamdi Ch. proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, o uložení správního vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předně musí konstatovat stran námitek týkajících se „nevypořádání se správního orgánu a soudu se všemi skutečnostmi a následnému nepřihlédnutí ke všemu, co vyšlo v řízení najevo“, že tyto kasační (prve žalobní) námitky nejsou dostatečně konkrétní, aby se jimi mohl zabývat. Není zřejmé, v čem tvrzenou nezákonnost v tomto směru stěžovatel spatřuje. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, např. v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 488/2005 Sb. NSS, „žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Stejné parametry musejí obsahovat i námitky kasační, aby bylo možné se jimi dále zabývat. Tak tomu v případě stěžovatele zjevně není.
Nejvyšší správní soud se tak mohl zabývat toliko námitkou stěžovatele, která je zcela konkrétní a pro posouzení věci je relevantní, a to námitkou týkající se soužití stěžovatele s družkou na území České republiky. Tato skutečnost nadto by dle stěžovatele měla být důvodem pro postup dle ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Podle ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
Nejvyšší správní soud předně musí konstatovat, že námitku, tak jak ji stěžovatel formuluje nyní, před správním orgánem prvního stupně víceméně neuplatnil, když osobu, se kterou má mít vážnou známost (M. K.), označoval jako kamarádku. Ta ve své výpovědi stěžovatele označila za přítele. V odvolaní stěžovatel však již uvedl, že v České republice má vážnou známost, se kterou se hodlá oženit a založit rodinu. S M. K. dle svého vyjádření žije po celou dobu, co pobývá v České republice, společně vedou domácnost, mají společné známé. Správní vyhoštění by jim znemožnilo se vzít a žít spolu jako manželé na území České republiky, tak jak si to plánovali.
Žalovaný tuto námitku neakceptoval s tím, že k ní nelze dle ustanovení § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) přihlédnout, neboť jde o skutečnost, kterou cizinec mohl uplatnit již v řízení před správním orgánem I. stupně. Obdobně se žalovaný vyjádřil ke stěžovatelem namítaným pevným sociálním a citovým vazbám v České republice.
V žalobě stěžovatel mimo jiné uvádí, že skutečnost, že má vážnou známost oznámil až v odvolání z důvodu, aby tak chránil svoji přítelkyni, když nevěděl, zda nebude mít z této skutečnosti nějaký postih. Opakovaně uvádí, že s M. K. má vážnou známost po celou dobu, co se zdržoval v České republice, spolu žijí jako partneři, druh a družka, a vedli společnou domácnost. Dále uvádí, že tuto skutečnost je schopen kdykoliv v řízení před soudem prokázat účastnickou výpovědí M. K., se kterou se hodlá oženit.
Městský soud ve svém rozsudku k totožné námitce pouze konstatoval, že ji musel odmítnout, protože se stěžovatel o vážné známosti nezmínil ani při podání vysvětlení, ani ve vyjádření účastníka správního řízení, o vážné známosti se nezmínila před správními orgány ani M. K., a v odvolání uváděné tvrzení stěžovatel nijak nedoložil. Dále shledává, že rovněž v podané žalobě uváděl pouze vágně, že se s touto přítelkyní hodlá do budoucna oženit a založit s ní rodinu v České republice.
Nejvyšší správní soud závěrům městského soudu nepřisvědčil.
oval, že ji musel odmítnout, protože se stěžovatel o vážné známosti nezmínil ani při podání vysvětlení, ani ve vyjádření účastníka správního řízení, o vážné známosti se nezmínila před správními orgány ani M. K., a v odvolání uváděné tvrzení stěžovatel nijak nedoložil. Dále shledává, že rovněž v podané žalobě uváděl pouze vágně, že se s touto přítelkyní hodlá do budoucna oženit a založit s ní rodinu v České republice.
Nejvyšší správní soud závěrům městského soudu nepřisvědčil.
Podle rozsudku Nejvyššího s právního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaného pod č. 689/2005 Sb. NSS, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d ) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“ Ze samotné žaloby se nepodává, jak tvrdí městský soud, že by tvrzení stěžovatele byla pouze vágní. Stěžovatel rovněž v žalobě navrhuje důkaz svědeckou výpovědí M. K., tímto návrhem se soud nezabýval, ani nezdůvodnil, proč tak neučinil. Nejvyšší správní soud shledává z těchto důvodů tuto část odůvodnění rozsudku městského soudu nepřezkoumatelnou. Zavádějící je konstatování městského soudu, že stěžovatel své tvrzení uváděné až v odvolání nijak nedoložil. K tomuto jeho tvrzení nebylo v odvolacím řízení přihlédnuto, s odkazem, že se jedná o novou skutečnost, kterou neuplatnil před orgánem I. stupně, a žalovaný se tak touto námitkou vůbec nezabýval. Samotná skutečnost, že stěžovatel vyšší intenzitu rodinných vazeb namítá až v odvolání, není při posouzení věci in meritum podstatná.
Stávající právní úprava správního řízení obsažená v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, sice na rozdíl od předchozí úpravy (zák.č. 71/1967 Sb., o správním řízení) klade stran uplatňovaných skutečností a tvrzených důkazů důraz na řízení před správními orgány v prvním stupni, a další či nové skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení připouští jen zcela výjimečně. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu posiluje tzv. koncentraci řízení tím, že účastníkovi řízení neumožňuje uplatňovat v odvolacím řízení takové skutečnosti a důkazy, které mohl uplatnit již dříve, tedy v řízení v prvním stupni. Nemožnost uvádět v odvolání tzv. nova je výrazem tzv. neúplné apelace, jíž je stávající úprava správního řízení ovládána. Toto zákonné řešení se z povahy věci jeví plně opodstatněné přinejmenším tam, kde se jedná o řízení o žádosti účastníka řízení, který si ve svém vlastním zájmu musí řádně a včas nejen zjistit, ale také zajistit vše potřebné, co pro vyhovění žádosti účastníka předepisuje zákonná úprava. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu však nelze interpretovat a aplikovat izolovaně od ostatních ustanovení správního řádu, zejména potom základních zásad.
Ustanovení § 82 odst. 4 se snaží vyvažovat právo účastníků řízení vyplývající z ustanovení § 36 odst. 1, tzn. navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Aplikace tohoto ustanovení správního řádu má svá úskalí spočívající v tom, že správní orgán by měl zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, k čemuž však při odmítnutí dodatečných důkazů a popření nových skutečností nemusí dojít. Z toho také plyne, že ustanovení § 82 odst. 4 prakticky nelze automaticky použít v řízeních vedených z moci úřední, v nichž má být účastníkovi řízení uložena nějaká povinnost. To se podává zejména z ustanovení § 50 odst. 3 věta druhá, podle níž v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena; toto ustanovení je tak ve vztahu k § 82 odst. 4 lex specialis. Má-li správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena i bez návrhu (z logiky věci bez návrhu toho, komu má být povinnost uložena), nemůže se správní orgán ohledně návrhů takové osoby na provedení dalších důkazů současně dovolávat ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu tedy na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, nedopadá; uplatní se však typicky u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízení o žádosti. V nich je koncentrace řízení plně na místě: je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. Rozhodnutí o správním vyhoštění je nepochybně rozhodnutím o uložení povinnosti podle ustanovení 50 odst. 3 správního řádu. Cizinec je povinen opustit území České republiky a je mu zakázáno po vymezenou dobu se na její území navrátit. Proto nelze koncentraci řízení dle ustanovení § 82 odst. 4 použít.
Podle ustanovení § 36 odst. 1 správního řádu jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. V § 93 odst. 1 téhož zákona pak platí, že není-li v hlavě VIII druhé části stanoveno jinak, použijí se pro řízení o odvolání obdobně ustanovení hlav I až IV, VI a VII této části, tzn. i ustanovení § 36 odst. 1. Pro odvolací řízení by to znamenalo, že jsou jeho účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu odvolacího řízení až do vydání rozhodnutí o odvolání. Přestože není výše uvedená koncentrace řízení spojena s výslovným stanovením konkrétní povinnosti správních orgánů poučit o této koncentraci, z ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu lze tuto povinnost správního orgánu včas poučit účastníky o tom, že nebudou moci uplatňovat v odvolacím řízení nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, dovodit. Toto poučení by mělo předcházet vydání rozhodnutí prvostupňového orgánu.
S odkazem na výše uvedené Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal nezákonnost rozhodnutí městského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ohledně aplikace koncentrace v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost. Odvolací orgán, potažmo městský soud, se měli námitkou stěžovatele týkající se jeho společného soužití s českou občankou a dalšímu skutečnostmi, které stěžovatel v řízení uváděl, zabývat. Pokud žalovaný tuto námitku odmítl s odkazem na koncentraci řízení, pochybil, stejného pochybení se potom dopustil i městský soud, pokud na závěru žalovaného setrval. Nejvyšší správní soud proto s přihlédnutím k výše uvedenému napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém rozhodnutí (ustanovení § 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (ustanovení § 53 odst. 3, ustanovení § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. dubna 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu