5 As 71/2024 – Nejvyšší správní soud

5 As 71/2024- 45 - text

5 As 71/2024 - 48 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) Ing. J. S., a b) Ing. M. S., CSc., oba zast. JUDr. Martinem Stehlíkem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha, proti žalovanému: Úřad městské části Praha 8, se sídlem Zenklova 1/35, Praha, zast. JUDr. Mgr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem Pernštýnská 40, Pardubice, za účasti: M. T., zast. Mgr. et Mgr. Tomášem Němečkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, č. j. 9 A 24/2022 136,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

1. Vymezení věci

[1] Kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2020, č.j. MCP8 201729/2020, kterým žalovaný rozhodl o umístění stavby na pozemcích parc. č. 647/2, 647/21, 647/22, 647/23, 647/24, 647/73, 670/39, Xa, 693, 699/1, 699/2, Xb a Xc, vše v k. ú. L. (dále jen „územní rozhodnutí), a ze dne 24. 5. 2021, č.j. MCP8 129217/2021, kterým žalovaný povolil I. etapu stavby „Revitalizace parku Dlážděnka, Praha 8“ na pozemcích parc. č. 647/2, 647/21, 647/22, 647/23, 647/24, 647/73, 670/39, Xa, 693, 699/1, Xb a Xc, vše v k. ú. L. (dále jen „stavební povolení“).

[2] V územním řízení byli stěžovatelé žalovaným z titulu vlastnictví pozemků parc. č. Xd, Xe, jehož součástí je stavba č. p. Xf (bydlení), Xg a Xh, které přímo sousedí s pozemky zahrnutými v územním rozhodnutí i stavebním povolení, označeni za účastníky, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno podle § 85 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31.

12. 2023. Ve stavebním řízení pak z téhož titulu byli považováni za účastníky podle § 109 písm. e) stavebního zákona, tedy vlastníky sousedního pozemku nebo stavby na něm, může li být jejich vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno. V obou případech tak žalovaný stěžovatelům přiznal postavení vedlejších účastníků podle § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). S ohledem na skutečnost, že celkový počet účastníků stavebního i územního řízení přesáhl 30 osob, jednalo se o řízení s velkým počtem účastníků ve smyslu § 144 správního řádu.

Žalovaný tedy využil svého práva doručovat vedlejším účastníkům řízení veřejnou vyhláškou podle § 144 odst. 6 správního řádu.

[3] Stěžovatelé zaznamenali stavební práce na dotčených pozemcích dne 15. 2. 2022. V důsledku toho nahlíželi ve dnech 21. 2. 2022 a 28. 2. 2022 do správních spisů, čímž se seznámili s oběma správními rozhodnutími. S ohledem na to, že jak územní rozhodnutí, tak stavební povolení byla v době nahlížení pravomocná, považovali stěžovatelé za neúčelné podávat odvolání, jelikož by byla odmítnuta pro opožděnost, a tudíž obě rozhodnutí napadli žalobou u městského soudu.

1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2020, č.j. MCP8 201729/2020, kterým žalovaný rozhodl o umístění stavby na pozemcích parc. č. 647/2, 647/21, 647/22, 647/23, 647/24, 647/73, 670/39, Xa, 693, 699/1, 699/2, Xb a Xc, vše v k. ú. L. (dále jen „územní rozhodnutí), a ze dne 24. 5. 2021, č.j. MCP8 129217/2021, kterým žalovaný povolil I. etapu stavby „Revitalizace parku Dlážděnka, Praha 8“ na pozemcích parc. č. 647/2, 647/21, 647/22, 647/23, 647/24, 647/73, 670/39, Xa, 693, 699/1, Xb a Xc, vše v k. ú. L. (dále jen „stavební povolení“). [2] V územním řízení byli stěžovatelé žalovaným z titulu vlastnictví pozemků parc. č. Xd, Xe, jehož součástí je stavba č. p. Xf (bydlení), Xg a Xh, které přímo sousedí s pozemky zahrnutými v územním rozhodnutí i stavebním povolení, označeni za účastníky, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno podle § 85 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023. Ve stavebním řízení pak z téhož titulu byli považováni za účastníky podle § 109 písm. e) stavebního zákona, tedy vlastníky sousedního pozemku nebo stavby na něm, může li být jejich vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno. V obou případech tak žalovaný stěžovatelům přiznal postavení vedlejších účastníků podle § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). S ohledem na skutečnost, že celkový počet účastníků stavebního i územního řízení přesáhl 30 osob, jednalo se o řízení s velkým počtem účastníků ve smyslu § 144 správního řádu. Žalovaný tedy využil svého práva doručovat vedlejším účastníkům řízení veřejnou vyhláškou podle § 144 odst. 6 správního řádu. [3] Stěžovatelé zaznamenali stavební práce na dotčených pozemcích dne 15. 2. 2022. V důsledku toho nahlíželi ve dnech 21. 2. 2022 a 28. 2. 2022 do správních spisů, čímž se seznámili s oběma správními rozhodnutími. S ohledem na to, že jak územní rozhodnutí, tak stavební povolení byla v době nahlížení pravomocná, považovali stěžovatelé za neúčelné podávat odvolání, jelikož by byla odmítnuta pro opožděnost, a tudíž obě rozhodnutí napadli žalobou u městského soudu.

2. Rozhodnutí městského soudu [4] V žalobě stěžovatelé uvedli, že v územním řízení měli být označení jako účastníci podle § 85 odst. 2 písm. a) stavebního zákona a ve stavebním řízení podle § 109 písm. d) stavebního zákona, jelikož jim svědčí služebnost cesty přes pozemky parc. č. 647/22, 693 a 699/1. Z toho důvodu tak měli být považováni za hlavní účastníky řízení ve smyslu § 27 odst. 1 správního řádu, a tedy jim mělo být doručováno adresně, což i v řízení s velkým počtem účastníků § 144 odst. 6 správního řádu předpokládá. Dále rozporovali využití doručování veřejnou vyhláškou i vedlejším účastníkům, jakož i řádnost doručení stavebního povolení veřejnou vyhláškou, jelikož ze spisu není patrné datum jejího sejmutí z úřední desky. Po věcné stránce stěžovatelé namítali ohrožení práv plynoucích z věcného břemene, jelikož z projektové dokumentace nejsou patrné rozměry nového vjezdu na pozemek stěžovatelů, dojde k nahrazení stávajícího asfaltového příjezdu zatravňovací dlažbou a navíc s ohledem na plánované dopravní značení nemají jistotu, že tento vjezd budou moci využít. V závěru pak namítli zvýšení imisí (hlučnosti) z důvodu přesunu dětského hřiště. [5] Stěžovatelé též v žalobě výslovně uvedli, že se s územním rozhodnutím i stavebním povolením seznámili při nahlížení do spisů ve dnech 21. 2. 2022 a 28. 2. 2022. Podle městského soudu, pokud měli za to, že s nimi mělo být jednáno jako s hlavními účastníky řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu, a tedy se dostali do pozice opomenutých účastníků, začala jim v uvedených datech běžet lhůta pro podání odvolání podle § 84 odst. 2 správního řádu. Stěžovatelům nic nebránilo podat odvolání proti územnímu rozhodnutí ani stavebnímu povolení. V odvolacím řízení by se pak žalovaný mimo jiné zabýval otázkou, zda jsou stěžovatelé v postavení hlavních, nebo vedlejších účastníků řízení. Jelikož však místo odvolání podali žalobu k městskému soudu, nezbylo než ji odmítnout jako nepřípustnou pro nevyčerpání opravných prostředků podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [6] Městský soud se pro úplnost zabýval i tím, zda neměl žalobu posoudit jako odvolání a postoupit ji příslušnému správnímu orgánu podle § 46 odst. 5 s. ř. s. Dospěl však k závěru, že k tomu nebyly splněny podmínky. Pro aplikaci zmiňovaného ustanovení je zapotřebí splnění tří podmínek. Musí se jednat o 1) návrh ve správním soudnictví, 2) napadené rozhodnutí musí obsahovat nesprávné poučení o nepřípustnosti opravného prostředku v rámci veřejné správy a 3) navrhovatel v souladu s tímto poučením opravný prostředek nepodal. V projednávané věci byla splněna pouze první z podmínek, jelikož jak vyplývá ze správního spisu, územní rozhodnutí i stavební povolení obsahují řádné poučení ohledně opravného prostředku, což vylučuje splnění podmínky č. 2 a 3.

3. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného, osoby zúčastněné na řízení a replika stěžovatelů [7] Stěžovatelé proti usnesení městského soudu podali kasační stížnost, v níž navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, jiné vadě řízení před soudem a nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§ 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s.]. [8] Stěžovatelé předně argumentují, že přestože mají za to, že jim náleží postavení hlavních účastníků řízení [§ 85 odst. 2 písm. a) a § 109 písm. d) stavebního zákona, tedy § 27 odst. 1 správního řádu], jelikož byli žalovaným označeni jako účastníci vedlejší [§ 85 odst. 2 písm. b) a § 109 písm. e) stavebního zákona, tedy § 27 odst. 2 správního řádu], musí na ně být kvůli presumpci správnosti správního rozhodnutí takto nahlíženo. Z toho důvodu tak nemohli využít postup podle § 84 odst. 1 správního řádu, jelikož ten se vztahuje pouze na opomenuté vedlejší účastníky řízení. Jelikož jim však bylo doručováno veřejnou vyhláškou, nemohlo dojít k jejich opomenutí, neboť při tomto způsobu doručování je rozhodnutí vždy oznámeno adresátům. Podání odvolání podle § 84 odst. 1 správního řádu by tak bylo nadbytečné, jelikož by bylo zamítnuto jako opožděné s tím, že stěžovatelům bylo řádně a včas doručeno. [9] Stejně tak jim označení za vedlejší účastníky bránilo podat odvolání podle § 84 odst. 2 správního řádu. Přestože s tímto označením nesouhlasí, je zjevné, že i tak by došlo k zamítnutí odvolání právě kvůli tomu, že by se na ně v odvolacím řízení takto pohlíželo, a odvolání by tak bylo zamítnuto pro opožděnost s tím, že jsou vedlejší účastníci a doručeno jim bylo řádně a včas. V obou uvedených případech by se přitom stěžovatelé marnými pokusy o odvolání vystavovali riziku zmeškání lhůty pro podání žaloby. Proto tento krok předem odsouzený k neúspěchu vynechali a rovnou podali žalobu. Městský soud se tedy měl mimo jiné zabývat právě jejich účastenstvím v územním a stavebním řízení a s tím související otázkou řádnosti doručení. [10] Žalovaný ve svém vyjádření připomněl, že stěžovatelé se s obsahem obou správních rozhodnutí prokazatelně seznámili při nahlížení do spisů. Měli tak možnost podat řádné odvolání podle § 84 správního řádu, a jejich žaloba byla tudíž předčasná, neboť před jejím podáním nevyčerpali opravné prostředky – § 68 písm. a) s. ř. s. Nesouhlasí s tím, že ani v případě, kdy by skutečně byli v postavení vedlejších účastníků řízení, nemohli by podat odvolání. Jestliže stěžovatelé tvrdí, že k nahlížení do spisů, při kterém se seznámili s oběma rozhodnutími, se rozhodli až po zahájení stavebních prací, jelikož předtím neměli žádné povědomí o připravovaném stavebním záměru, nic nebrání tomu, aby byli považováni za opomenuté účastníky řízení. Odvolání by tak mohli podat do 30 dnů ode dne seznámení se s každým z rozhodnutí, nejdéle pak do 1 roku od jeho vydání, což by znamenalo zákonem předpokládaný postup vyčerpání opravných prostředků. Dále žalovaný uvedl, že pokud se stěžovatelé považovali za účastníky hlavní, tím spíše mohli proti rozhodnutím odvolání podat, jelikož v takovém případě činí odvolací lhůta 90 dnů. Žalovaný tak má za to, že městský soud žalobu stěžovatelů správně odmítl a Nejvyšší správní soud by měl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. [11] Ke kasační stížnosti se prostřednictvím svého zástupce vyjádřila i osoba zúčastněná na řízení. Pouze ve stručnosti poukázala na to, že se stěžovatelé nijak nevypořádali se závěrem o nepřípustnosti žaloby (kterou sami způsobili). Navrhuje proto kasační stížnost zamítnout a uložit stěžovatelům náhradu nákladu řízení. [12] Stěžovatelé v replice setrvali na argumentaci, že jelikož byli označeni za vedlejší účastníky, nemohli podat odvolání podle § 84 odst. 1 správního řádu, jelikož jim obě rozhodnutí byla doručena včas veřejnou vyhláškou a jim tak nezbylo než podat správní žalobu. Kategorizací jejich účastenství by se podle stěžovatelů měl zabývat právě městský soud.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni. Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.

[14] Kasační stížnost není důvodná.

[15] Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu lze podat proti usnesení o odmítnutí návrhu kasační stížnost pouze z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004

98, č. 625/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud se tedy zabýval pouze těmi námitkami, jež jsou podřaditelné pod tento důvod. Nemohl se proto zabývat námitkami směřujícími proti nesprávnému postupu správních orgánů (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2013, č. j. 5 As 109/2011 73).

[16] Stěžovatelé se považují za opomenuté účastníky jak územního, tak stavebního řízení. Opomenutí svého účastenství spatřují v nesprávné kategorizaci žalovaného, který je v obou rozhodnutích považoval za účastníky vedlejší, a podle toho s nimi také jednal (respektive jim doručoval prostřednictvím veřejné vyhlášky), zatímco jim mělo náležet účastenství hlavní, a tedy jim mělo být doručováno adresně do vlastních rukou.

[17] Otázkou opomenutého účastenství se zabývá § 84 správního řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení platí, že „[o]soba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky uvedené v § 27 odst. 1.“ Podle § 84 odst. 2 správního řádu se pak neoznámení rozhodnutí „nemůže dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil. Na takového účastníka se hledí, jako by mu správní orgán doručil rozhodnutí s chybějícím poučením podle § 83 odst. 2“.

[18] Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 6 As 24/2019

22, č. 3928/2019 Sb. NSS, dovodil, že zatímco odst. 1 citovaného ustanovení se vztahuje výhradně na vedlejší účastníky řízení, odst. 2 je nutno aplikovat pouze na účastníky hlavní. Vedlejší účastníci tak při neoznámení rozhodnutí mají subjektivní lhůtu pro podání odvolání o délce 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděli o vydání rozhodnutí a jeho podstatném obsahu, přičemž jsou omezeni objektivní lhůtou jednoho roku ode dne oznámení poslednímu z účastníků, kterým správní orgán fakticky doručoval. Účastníci hlavní naproti tomu objektivní lhůtou omezeni nejsou a podle § 83 odst. 2 správního řádu mají pro podání odvolání pouze subjektivní lhůtu 90 dnů ode dne, kdy se s rozhodnutím skutečně seznámili, jak správně poukázal i žalovaný (viz výše).

[19] Pokud stěžovatelé měli za to, že jim náleželo postavení účastníků hlavních, měli uplatnit jimi předestřenou žalobní argumentaci právě v odvolání proti oběma rozhodnutím a žalovaný (nikoliv městský soud, jak se mylně domnívají stěžovatelé) by v rámci svého přezkumu zkoumal právě i skutečnost, v jakém postavení se stěžovatelé nacházejí, a tudíž jakým způsobem jim mělo být doručováno. V případě, že by jim bylo přiznáno postavení účastníků hlavních, posuzovala by se včasnost odvolání ve vztahu k datům, kdy nahlíželi do příslušných správních spisů.

Pokud by totiž stěžovatelé byli hlavní účastníci řízení, jak se domnívají [tedy podle § 85 odst. 2 písm. a) a § 109 písm. d) stavebního zákona], začala by jim běžet lhůta k podání odvolání v souladu s § 84 odst. 2 ve spojení s § 83 odst. 2 správního řádu v okamžiku nahlížení do spisu, kdy se prokazatelně seznámili s územním rozhodnutím (28. 2. 2022) i stavebním povolením (21. 2. 2022). Až rozhodnutí o odvolání by pak případně bylo napadnutelné žalobou k městskému soudu.

[20] V této souvislosti lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2022, č. j. 9 As 95/2022

44, který přímo řešil situaci, kdy opomenutý účastník podá žalobu proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí bez vyčerpání opravného prostředku podle § 84 správního řádu. Nejvyšší správní soud dovodil, že „[p]okud opomenutý účastník řízení podá proti prvostupňovému rozhodnutí místo odvolání přímo žalobu, ačkoliv rozhodnutí neobsahovalo chybné poučení o opravných prostředcích, neuplatní se postup dle § 46 odst. 5 s. ř. s., ale je na místě žalobu odmítnout jako nepřípustnou pro nevyčerpání řádného opravného prostředku dle § 68 písm. a) uvedeného zákona.“ Jak vyplývá ze správního spisu, územní rozhodnutí ani stavební povolení chybné poučení o možnosti podat odvolání ve smyslu uvedeného právního závěru neobsahovala. Je tak zcela na místě uvedený právní závěr aplikovat.

[21] Argumentace stěžovatelů, že jelikož byli označeni za účastníky vedlejší, nezbylo jim než podat žalobu, jelikož jim byla veřejnou vyhláškou obě rozhodnutí řádně doručena uplynutím lhůt stanovených v k nim příslušných veřejných vyhláškách, postrádá smysl. V takové situaci by sice stěžovatelé skutečně odvolání proti územnímu rozhodnutí ani stavebnímu povolení podat nemohli (respektive by bylo v souladu s § 92 správního řádu zamítnuto pro opožděnost), jelikož by se v rámci řízení s velkým počtem účastníků jednalo o řádné doručení ve smyslu § 144 odst. 6 správního řádu, na závěru o nepřípustnosti žaloby by to však nemohlo nic změnit. V souladu s § 5 s. ř. s. je totiž jednou z podmínek ochrany práv ve správním soudnictví předchozí vyčerpání opravných prostředků, a tudíž kvůli jejich nevyčerpání městský soud neměl jinou možnost, než žalobu odmítnout jako nepřípustnou podle § 68 písm. a) s. ř. s.

[22] Zároveň v této souvislosti nelze přijmout myšlenku, že by se skutečné procesní postavení stěžovatelů mělo odvíjet od jejich označení správním orgánem (obzvláště tehdy, když je právě jejich účastenství předmětem sporu). Právní úprava opomenutého účastenství míří mimo jiné i na situaci, kdy nebylo účastníku řízení řádně oznámeno rozhodnutí. Forma doručování se v řízení s velkým počtem účastníků liší pro účastníky hlavní a vedlejší. Tvrdí li tedy stěžovatelé, že jim mělo náležet účastenství hlavní, a tudíž i vyšší forma právní ochrany (spočívající mimo jiné v doručování do vlastních rukou), nemohou o tato svá práva přijít případným nesprávným posouzením svého účastenství správním orgánem (žalovaným) bez možnosti podání opravného prostředku náležejícího postavení, kterého se domáhají.

V tom ostatně tkví smysl institutu opomenutého účastenství. Výklad stěžovatelů je v tomto ohledu zcela mylný, stejně jako jejich úvahy týkající se toho, že by jistě došlo k zamítnutí jejich odvolání pro opožděnost, a tedy tento (z jejich pohledu) zbytečný krok přeskočili a rovnou podali žalobu k městskému soudu. Postup stěžovatelů popírá smysl a účel jak opravných prostředků ve správním řízení, tak následného soudního přezkumu založeného na principu subsidiarity (§ 5 s. ř. s.). Soudní ochrana má nastoupit až tehdy, kdy účinné prostředky ochrany práv ve veřejné správě nejsou k dispozici, nebo sice jsou, ale jejich využitím nedošlo ke zjednání nápravy.

[23] Dlužno podotknout, že striktně vzato stěžovatelé připouštějí, že pokud by jim skutečně náleželo postavení vedlejších účastníků řízení, bylo jim veřejnou vyhláškou doručeno řádně. Přestože lze rozumět tomu, že stěžovatelé úřední desku žalovaného běžně nesledují, na řádnosti doručení (a tudíž i oznámení rozhodnutí) prostřednictvím veřejné vyhlášky to nic nemění. Pouze pro úplnost zdejší soud dodává, že se s ohledem na předmět řízení o kasační stížnosti nezabýval (a ani zabývat nemohl) řádností doručení veřejnou vyhláškou (např. v souvislosti se stěžovateli zmiňovanou otázkou sejmutí veřejné vyhlášky stavebního povolení z úřední desky), ani tím, jaké konkrétní postavení stěžovatelům v rámci správních řízení mělo náležet. Obojí totiž mělo být předmětem odvolacího řízení a z důvodu nevyčerpání opravného prostředku bylo již v následném řízení před městským soudem irelevantní. Totéž tedy nutně musí platit i pro přezkum Nejvyšším správním soudem.

5. Závěr a náklady řízení

[24] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli úspěšní, a nemají tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému by dle pravidla úspěchu ve věci náhrada nákladů řízení náležela; žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti však nevynaložil. Proto mu soud náhradu nákladů v řízení o kasační stížnosti nepřiznal. Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil žádnou povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jí vznikly náklady. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že osoba zúčastněna na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 14. října 2024

JUDr. Viktor Kučera předseda senátu

Plný text rozhodnutí