Zákonná výluka ze soudního přezkoumání rozhodnutí, jímž se podle § 46 odst. 3
písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ukládá odsouzenému kázeňský trest důtky, obsažená do 30. 6. 2011 v § 76 odst. 6 téhož zákona a od 1. 7.
2011 v § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, neodporuje ústavnímu
pořádku.
Zákonná výluka ze soudního přezkoumání rozhodnutí, jímž se podle § 46 odst. 3
písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ukládá odsouzenému kázeňský trest důtky, obsažená do 30. 6. 2011 v § 76 odst. 6 téhož zákona a od 1. 7.
2011 v § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, neodporuje ústavnímu
pořádku.
21. 2. 2011 tuto stížnost zamítl.
Žalobkyně se domnívala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové
rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu
u Krajského soudu v Ostravě podle § 65 a násl.
s. ř. s. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dokazování bylo neúplné a šetření probíhalo pouhý
Ústavního soudu č. 341/2010 Sb.
č. 6/2003, s. 293.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 012
jeden den. Samotné uložení trestu bylo v daném případě dle názoru žalobkyně zcela zjevně účelové.
Krajský soud žalobu usnesením ze dne
21. 2. 2011 tuto stížnost zamítl.
Žalobkyně se domnívala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové
rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu
u Krajského soudu v Ostravě podle § 65 a násl.
s. ř. s. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dokazování bylo neúplné a šetření probíhalo pouhý
Ústavního soudu č. 341/2010 Sb.
č. 6/2003, s. 293.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 012
jeden den. Samotné uložení trestu bylo v daném případě dle názoru žalobkyně zcela zjevně účelové.
Krajský soud žalobu usnesením ze dne
31. 3. 2011, čj. 22 A 47/2011-7, odmítl jako nepřípustnou. V odůvodnění usnesení uvedl, že
předmětná žaloba je nepřípustná podle § 68
písm. e) ve spojení s § 70 písm. f) s. ř. s., neboť
přezkoumání tohoto úkonu žalované vylučuje zvláštní zákon, konkrétně § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění
účinném do 30. 6. 2011 ve spojení s § 46 odst. 3
písm. a) téhož zákona.
Krajský soud poukázal, že jakkoli v daném
případě aplikoval § 76 odst. 6 zákona o výko-
nu trestu odnětí svobody, neopomenul skutečnost, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08,
č. 341/2010 Sb., toto zákonné ustanovení ke
dni 30. 6. 2011 zrušil, ovšem z toho důvodu,
že ze soudního přezkumu vylučovalo paušálně veškerá kázeňská rozhodnutí; cílem nálezu Ústavního soudu ovšem nebylo dosažení
přezkumu u všech kázeňských trestů, ale jen
u těch nejzávažnějších. Vzhledem k tomu, jak
dále krajský soud zdůraznil, že důtka mezi takové tresty nepatří a naopak se jedná o nejmírnější kázeňský trest, umožňuje její vyloučení ze soudního přezkumu podle § 76
odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění účinném do 30. 6. 2011 článek 36
odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“).
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Namítala, že § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který krajský soud
v dané věci aplikoval, Ústavní soud zrušil ke
dni 30. 6. 2011 shora uvedeným nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 32/08. Krajský soud měl tudíž
tento závěr respektovat a toto ustanovení, jež
bylo shledáno protiústavním, neměl vůbec
aplikovat. Namísto toho ovšem krajský soud
sám provedl diferenciaci kázeňských trestů
podle míry jejich zásahu do osobní integrity
odsouzeného. Takový postup byl však dle stěžovatelky nezákonný, neboť pouze zákon může provést takovou diferenciaci kázeňských
trestů, na základě které bude vyloučen či naopak připuštěn soudní přezkum rozhodnutí
vydaných v kázeňském řízení s ohledem na
jejich možný zásah do základních práv odsouzeného. Krajský soud odmítnutí žaloby
odůvodnil tím, že důtka patří mezi nejmírnější kázeňské tresty, aniž by zkoumal skutečný
zásah do práv stěžovatelky. Stěžovatelka
uvedla, že ač důtka nepatří mezi nejpřísnější
kázeňské tresty, přesto výrazným způsobem
zasáhla do její osobní integrity, když mimo jiné také v důsledku vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl zamítnut návrh na podmíněné propuštění stěžovatelky z výkonu
trestu. Stěžovatelka dále trvala na tom, že
trest byl uložen neoprávněně, když předlože-
né důkazy hovoří v její prospěch. Stěžovatelka poukázala také na rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2010, čj. 57 A
5/2010-85. V dané věci se stěžovatelka žalobou
domáhala přezkumu rozhodnutí vydaného v kázeňském řízení, přičemž Krajský soud v Plzni
tuto žalobu přijal, a dokonce jí i vyhověl.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze
opřít pouze o důvody nezákonnosti tohoto
rozhodnutí dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98,
č. 625/2005 Sb. NSS). Předmětem posouzení
Nejvyššího správního soudu v daném řízení
tedy bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatelky
podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 70
písm. f) s. ř. s. odmítl poté, co dospěl k závěru,
že směřovala proti rozhodnutí žalované, které je dle § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody ve znění účinném do 30. 6.
2011 ze soudního přezkoumání vyloučeno.
Nejvyšší správní soud se naopak nebude moci zabývat věcí samou, a tudíž ani stížní námitkou, že kázeňský trest byl v daném případě stěžovatelce uložen neoprávněně.
Byť se krajský soud ve svém rozhodnutí
touto otázkou blíže nezabýval, považuje Nejvyšší správní soud za nutné na prvním místě
konstatovat, že z listin, jež mu předložila žalovaná, vyplývá, že stěžovatelka předtím, než
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu –
důtky napadla žalobou ve správním soudnictví, vyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, když dne 16. 2.
2011 proti uvedenému rozhodnutí podala
stížnost podle § 52 odst. 1 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody; tato stížnost pak byla
dne 21. 2. 2011 rozhodnutím pověřeného zaměstnance žalované zamítnuta. Žalobu je tedy nutno vykládat tak, že směřuje právě proti
rozhodnutí o stížnosti.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 012
Krajský soud pak předmětnou žalobu odmítl jako nepřípustnou, a to s poukazem na
§ 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody ve znění účinném do 30. 6. 2011, podle kterého rozhodnutí vydaná v kázeňském
řízení nepodléhala přezkoumání soudu, nestanovil-li tento zákon jinak.
Uvedený § 76 odst. 6 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody krajský soud aplikoval
i přes skutečnost, že Ústavní soud již dříve
svým nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS
32/08, č. 341/2010 Sb., rozhodl o tom, že
předmětné ustanovení je v rozporu s čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny a neodpovídá ani kritériím
spravedlivého procesu (právu na přístup
k soudu) zaručeným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), a z těchto důvodů dále rozhodl o jeho zrušení. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu nejprve s odkazem na příslušnou judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 28.
31. 3. 2011, čj. 22 A 47/2011-7, odmítl jako nepřípustnou. V odůvodnění usnesení uvedl, že
předmětná žaloba je nepřípustná podle § 68
písm. e) ve spojení s § 70 písm. f) s. ř. s., neboť
přezkoumání tohoto úkonu žalované vylučuje zvláštní zákon, konkrétně § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění
účinném do 30. 6. 2011 ve spojení s § 46 odst. 3
písm. a) téhož zákona.
Krajský soud poukázal, že jakkoli v daném
případě aplikoval § 76 odst. 6 zákona o výko-
nu trestu odnětí svobody, neopomenul skutečnost, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08,
č. 341/2010 Sb., toto zákonné ustanovení ke
dni 30. 6. 2011 zrušil, ovšem z toho důvodu,
že ze soudního přezkumu vylučovalo paušálně veškerá kázeňská rozhodnutí; cílem nálezu Ústavního soudu ovšem nebylo dosažení
přezkumu u všech kázeňských trestů, ale jen
u těch nejzávažnějších. Vzhledem k tomu, jak
dále krajský soud zdůraznil, že důtka mezi takové tresty nepatří a naopak se jedná o nejmírnější kázeňský trest, umožňuje její vyloučení ze soudního přezkumu podle § 76
odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění účinném do 30. 6. 2011 článek 36
odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“).
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Namítala, že § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který krajský soud
v dané věci aplikoval, Ústavní soud zrušil ke
dni 30. 6. 2011 shora uvedeným nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 32/08. Krajský soud měl tudíž
tento závěr respektovat a toto ustanovení, jež
bylo shledáno protiústavním, neměl vůbec
aplikovat. Namísto toho ovšem krajský soud
sám provedl diferenciaci kázeňských trestů
podle míry jejich zásahu do osobní integrity
odsouzeného. Takový postup byl však dle stěžovatelky nezákonný, neboť pouze zákon může provést takovou diferenciaci kázeňských
trestů, na základě které bude vyloučen či naopak připuštěn soudní přezkum rozhodnutí
vydaných v kázeňském řízení s ohledem na
jejich možný zásah do základních práv odsouzeného. Krajský soud odmítnutí žaloby
odůvodnil tím, že důtka patří mezi nejmírnější kázeňské tresty, aniž by zkoumal skutečný
zásah do práv stěžovatelky. Stěžovatelka
uvedla, že ač důtka nepatří mezi nejpřísnější
kázeňské tresty, přesto výrazným způsobem
zasáhla do její osobní integrity, když mimo jiné také v důsledku vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl zamítnut návrh na podmíněné propuštění stěžovatelky z výkonu
trestu. Stěžovatelka dále trvala na tom, že
trest byl uložen neoprávněně, když předlože-
né důkazy hovoří v její prospěch. Stěžovatelka poukázala také na rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2010, čj. 57 A
5/2010-85. V dané věci se stěžovatelka žalobou
domáhala přezkumu rozhodnutí vydaného v kázeňském řízení, přičemž Krajský soud v Plzni
tuto žalobu přijal, a dokonce jí i vyhověl.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze
opřít pouze o důvody nezákonnosti tohoto
rozhodnutí dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98,
č. 625/2005 Sb. NSS). Předmětem posouzení
Nejvyššího správního soudu v daném řízení
tedy bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatelky
podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 70
písm. f) s. ř. s. odmítl poté, co dospěl k závěru,
že směřovala proti rozhodnutí žalované, které je dle § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody ve znění účinném do 30. 6.
2011 ze soudního přezkoumání vyloučeno.
Nejvyšší správní soud se naopak nebude moci zabývat věcí samou, a tudíž ani stížní námitkou, že kázeňský trest byl v daném případě stěžovatelce uložen neoprávněně.
Byť se krajský soud ve svém rozhodnutí
touto otázkou blíže nezabýval, považuje Nejvyšší správní soud za nutné na prvním místě
konstatovat, že z listin, jež mu předložila žalovaná, vyplývá, že stěžovatelka předtím, než
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu –
důtky napadla žalobou ve správním soudnictví, vyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, když dne 16. 2.
2011 proti uvedenému rozhodnutí podala
stížnost podle § 52 odst. 1 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody; tato stížnost pak byla
dne 21. 2. 2011 rozhodnutím pověřeného zaměstnance žalované zamítnuta. Žalobu je tedy nutno vykládat tak, že směřuje právě proti
rozhodnutí o stížnosti.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 012
Krajský soud pak předmětnou žalobu odmítl jako nepřípustnou, a to s poukazem na
§ 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody ve znění účinném do 30. 6. 2011, podle kterého rozhodnutí vydaná v kázeňském
řízení nepodléhala přezkoumání soudu, nestanovil-li tento zákon jinak.
Uvedený § 76 odst. 6 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody krajský soud aplikoval
i přes skutečnost, že Ústavní soud již dříve
svým nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS
32/08, č. 341/2010 Sb., rozhodl o tom, že
předmětné ustanovení je v rozporu s čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny a neodpovídá ani kritériím
spravedlivého procesu (právu na přístup
k soudu) zaručeným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), a z těchto důvodů dále rozhodl o jeho zrušení. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu nejprve s odkazem na příslušnou judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 28.
6. 1984, Campbell a Fell proti Spojenému
království, stížnosti č. 7819/77 a 7878/77, Series A, č. 80, s. 49, který navazuje na rozsudek
pléna ze dne 8. 6. 1976, Engel a další proti Nizozemsku, stížnosti č. 5100/71, 5101/71,
5102/71, 5354/72, 5370/72, Series A, č. 22,
s. 35) konstatoval, že ani vězni nemohou být
paušálně zbaveni ochrany čl. 6 Úmluvy, a tedy i v oblasti kázeňského trestání odsouzených
je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se na věc vztahuje působnost čl. 6
odst. 1 Úmluvy. Dále Ústavní soud poukázal na
čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, z nichž vyplývá, že
z pravomoci soudu v žádném případě nesmí
být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Vzhledem k uvedenému tedy musel
Ústavní soud posoudit, zda některá z rozhodnutí o uložení kázeňského trestu jsou rozhodnutími, která se dotýkají základních práv
a svobod podle Listiny či se na ně vztahuje
působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přitom Ústavní soud zdůraznil:
„Zákon o výkonu trestu odnětí svobody
upravuje v § 27 omezení a zbavení některých práv odsouzených. Zásadně platí, že po
dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 012
podrobit se takovým omezením práv a svobod, jejichž výkon by buď byl v rozporu
s účelem trestu, nebo které nemohou být
uplatněny vzhledem k výkonu trestu. Zákon
taxativně vypočítává práva a svobody, které
jsou omezeny a kterých je odsouzený po dobu výkonu trestu zbaven. Z toho vyplývá, že
jakákoli další omezení práv a svobod jdou
již nad rámec omezení v zákoně taxativně
vypočtených. Některá rozhodnutí o kázeňských trestech jsou takovým dalším omezením postavení odsouzeného a mohou být,
v závislosti na povaze a závažnosti sankce,
výrazným zásahem do jeho základních práv
a svobod (např. umístění do uzavřeného oddělení až na 28 dnů, celodenní umístění do
uzavřeného oddělení, rozhodnutí o umístění do uzavřeného oddělení či do samovazby). Taková rozhodnutí je nutné považovat,
z výše uvedených důvodů, za rozhodnutí týkající se základních práv a svobod. Nemohou proto být vyloučena ze soudního přezkumu (čl. 36 odst. 2 Listiny).
Nedostatkem současné právní úpravy je
skutečnost, že nerozlišuje mezi jednotlivými
kázeňskými tresty z hlediska závažnosti jejich dopadu na postavení odsouzeného. Ze
soudního přezkumu jsou totiž, na základě
režimu § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody, vyloučena všechna rozhodnutí uložená v kázeňském řízení (s výjimkou rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání
věci). Zákonná výluka soudního přezkumu
se vztahuje jak na kázeňské tresty mírnější
povahy (jako je důtka či snížení kapesného
nebo pokuta), tak i na kázeňské tresty, které
nepochybně ve značné míře zasahují do
práv a svobod odsouzeného (umístění do
uzavřeného oddělení až na 28 dní, celodenní umístění do uzavřeného oddělení až na
20 dní či umístění do samovazby až na
20 dní) a znamenají podstatné zostření dosavadního omezení svobody.“
Ústavní soud uzavřel, že takové paušální
vyloučení rozhodnutí vydaných v kázeňském
řízení ze soudního přezkumu, bez diferenciace jejich závažnosti, resp. možného zásahu do
základních práv odsouzeného, nemůže obstát z hlediska požadavků čl. 36 odst. 2 Listiny
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak je uvedeno shora.
Zároveň ovšem zdůraznil, že „[c]ílem není
dosažení soudního přezkumu u všech kázeňských trestů, ale pouze u těch, které výrazným způsobem zasahují do osobní integrity odsouzeného. Tento způsob právní
úpravy umožňuje Listina v čl. 36 odst. 4.“
Konečně Ústavní soud v citovaném nálezu
konstatoval: „K odstranění neústavnosti napadeného ustanovení zákona č. 169/1999 Sb.
je nezbytná pozitivní reakce zákonodárce,
jejímž cílem bude přijetí ústavně konformní
úpravy diferencovaného přezkumu rozhodnutí o uložení kázeňských trestů v těch případech, kdy uložený trest závažným způsobem zasahuje do osobní integrity člověka,
byť odsouzeného. Na zákonodárci bude vyřešit i otázku praktičnosti a efektivnosti tohoto přezkumného řízení, tj. zda je svěří
obecným soudům, u kterých probíhá trestní
řízení či zda je budou provádět soudy správní. Proto Ústavní soud odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení do 30. června
2011, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí
přiměřené právní úpravy.“
Z citovaného nálezu je zřejmé, že Ústavní
soud shledal předmětné ustanovení zákona
o výkonu trestu odnětí svobody neústavním
právě s ohledem na skutečnost, že ze soudního přezkumu vylučovalo veškeré kázeňské
tresty (s výjimkou kázeňského trestu propadnutí věci), včetně těch, které představují závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného nad meze stanovené zákonem
o výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud
ovšem zároveň zdůraznil, že v případě rozhodnutí o kázeňských trestech, které výrazným způsobem nezasahují do osobní integrity odsouzeného,
je zákonná výluka ze
soudního přezkoumání přípustná.
V daném případě byl stěžovatelce příslušným zaměstnancem žalované uložen kázeňský trest – důtka podle § 46 odst. 3 písm. a)
zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatelka přitom namítá, že ač důtka nepatří
mezi nejpřísnější kázeňské tresty, přesto jím
bylo výrazným způsobem zasaženo do její
osobní integrity, když mimo jiné také v dů-
sledku vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl zamítnut návrh na podmíněné propuštění stěžovatelky z výkonu trestu.
Z citovaných pasáží nálezu je nicméně
zjevné, že pro posouzení otázky, jestli lze rozhodnutí, jímž byl uložen kázeňský trest, vyloučit ze soudního přezkoumání, je podstatné, zda se takové rozhodnutí s ohledem na
povahu a závažnost daného kázeňského přestupku a povahu a závažnost uloženého kázeňského trestu dotýká základních práv a svobod podle Listiny a zda se na ně vztahuje
působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud
pak sám označil některé kázeňské tresty, které představují zásah do základních práv a svobod (umístění do uzavřeného oddělení až na
28 dnů, celodenní umístění do uzavřeného
oddělení až na 20 dnů, umístění do samovazby až na 20 dnů). Ve vztahu k nim pak konstatoval, že rozhodnutí, jimiž byly takové
kázeňské tresty uloženy, nemohou být vyloučena ze soudního přezkoumání.
Ústavní soud v nálezu, jímž je Nejvyšší
správní soud vázán i v nyní posuzované věci,
dále výslovně připustil, že u některých kázeňských trestů, které výrazným způsobem nezasahují do osobní integrity odsouzeného,
čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy
umožňují upravit zákonnou výluku. Důtku
přitom Ústavní soud explicitně zařadil mezi
kázeňské tresty mírnější povahy. Důtka je
skutečně nejmírnějším z kázeňských trestů
uvedených v taxativním výčtu v § 46 odst. 3
zákona o výkonu trestu odnětí svobody, neboť ze své povahy nepředstavuje pro odsouzeného jakoukoli bezprostřední újmu. Pokud
jde o možné nepřímé dopady takového rozhodnutí, jakkoli Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že uložení (každého) kázeňského trestu má vliv na případné podmíněné
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody,
zjevně nepovažoval samotnou tuto souvislost
s řízením o podmíněném propuštění odsouzeného (příp. s dalšími řízeními a postupy
v rámci výkonu trestu odnětí svobody) u mírnějších kázeňských trestů (tedy zejména
u důtky) za dostačující pro to, aby byla taková
rozhodnutí považována za zásah od základních práv podle Listiny nebo za „trestní obvi-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 012
nění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jestliže
zároveň připustil právě u těchto méně závažných kázeňských trestů zákonnou výluku ze
soudního přezkoumání. Případné udělení takového kázeňského trestu je skutečně pouze
jedním z hledisek, k němuž soud rozhodující
o podmíněném propuštění při celkovém
hodnocení chování odsouzeného přihlíží, nevylučuje tedy samo o sobě podmíněné propuštění a není tedy bez dalšího důvodem
k „prodloužení celkové délky odnětí svobody“ (viz a contrario shora uvedený rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Campbell a Fell proti Spojenému království
a dále rozsudek velkého senátu ze dne 9. 10.
2003, Ezeh a Connors proti Spojenému království, stížnosti č. 39665/98, 40086/98,
ECHR 2003-X, a rozsudky ze dne 8. 11. 2007,
Štitić proti Chorvatsku, stížnost č. 29660/03
a ze dne 20. 1. 2011, Payet proti Francii, stížnost č. 19606/08). Je tedy nutné logickým výkladem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu dospět k jedinému možnému závěru, a to,
že rozhodnutí, jímž se ukládá kázeňský trest –
důtka podle § 46 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, není rozhodnutím, které se dotýká základních práv a svobod
podle Listiny a nelze jej ani považovat za
„trestní obvinění“ či za rozhodnutí „o občanských právech a závazcích“ (viz a contrario
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 20. 5. 2008, Gülmez proti Turecku,
stížnost č. 16330/02) ve smyslu čl. 6 odst. 1
Úmluvy. Zákonodárce takové rozhodnutí tudíž
může vyloučit ze soudního přezkoumání. (...)
K argumentu stěžovatelky, že krajský
soud pochybil, když sám provedl diferenciaci
kázeňských trestů, Nejvyšší správní soud podotýká, že jakkoli byl zmiňovaný nález vydán
již dne 29. 9. 2010, Ústavní soud § 76 odst. 6
zákona o výkonu trestu odnětí svobody zrušil
až ke dni 30. 6. 2011. Svůj postup odůvodnil
tak, že dle jeho názoru je k odstranění neústavnosti předmětného ustanovení nezbytná pozitivní reakce zákonodárce; Ústavní soud
tak vytvořil dostatečný časový prostor, v němž
mohl zákonodárce přijmout ústavně konformní úpravu diferencovaného přezkumu rozhodnutí o uložení kázeňských trestů v těch přípa-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 012
dech, kdy se uložený trest dotýká základních
práv a svobod. Postup Ústavního soudu je tedy nutno vykládat tak, že § 76 odst. 6 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody bylo nutné
uplatňovat až do 30. 6. 2011, ovšem pouze
v rozsahu, v jakém bylo toto ustanovení shledáno slučitelným s čl. 36 odst. 2 Listiny a s čl. 6
odst. 1 Úmluvy, tedy výluku v něm upravenou nebylo možné vztahovat na rozhodnutí
vydaná v kázeňském řízení, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny nebo na
něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že
zákonodárce tento časový prostor poskytnutý
Ústavním soudem využil, neboť § 76 odst. 6
zákona o výkonu trestu odnětí svobody byl sice uvedeným nálezem ke dni 30. 6. 2011 zrušen, nicméně novelou provedenou zákonem
č. 181/2011 Sb. byl s účinností od 1. 7. 2011
změněn § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody, a to následujícím způsobem:
„Přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňských trestů podle § 46 odst. 3 písm. e) až h)
a rozhodnutí o zabrání věci se lze domáhat
u soudu za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve stejném rozsahu,
v jakém je takový přezkum možný v řízení
o přestupku. Rozhodnutí vydaná v kárném
řízení, kterými byly uloženy kázeňské tresty
podle § 46 odst. 3 písm. a) až d) a i), nepodléhají přezkoumání soudu.“
Podle § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody ve znění účinném od 1. 7.
2011 tedy rozhodnutí, jímž byl udělen kázeňský trest – důtka podle § 46 odst. 3 písm. a)
téhož zákona, podléhá i nadále zákonné výluce ze soudního přezkumu, přičemž, jak již
zdejší soud vysvětlil, podle citovaného nálezu
Ústavního soudu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ani
čl. 6 odst. 1 Úmluvy takové výluce nebrání.
Konečně stěžovatelka v kasační stížnosti
poukazovala též na rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 22. 12. 2010, čj. 57 A 5/2010-85,
v němž zmíněný soud také přezkoumával rozhodnutí vydané v kázeňském řízení, přičemž
tehdy žalobu přijal, a dokonce jí i vyhověl.
K tomu Nejvyšší správní soud toliko ve
stručnosti uvádí, že z úřední činnosti je mu
známo, že v případě, na který stěžovatelka
Giannina Maria G. proti Vězeňské službě České republiky o uložení kázeňského trestu *) S účinností od 1. 7. 2011 byl § 52 odst. 4 změněn zákonem č. 181/2011 Sb. a § 76 odst. 6 zrušen nálezem **) Neoficiální český překlad rozsudku viz Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI,