Požaduje-li soud jakožto povinný subjekt na základě žádosti o poskytnutí konkrétních soudních rozhodnutí podané podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, aby žadatel v souladu s § 17 odst. 1 větou druhou zákona
o svobodném přístupu k informacím, a s § 7 nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím, zaplatil úhradu za vyhledání ve všech požadovaných rozhodnutích případných informací, které nelze podle § 7, § 8a, § 9, § 10
a § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout (zejména informace
týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje, pokud by jejich poskytnutí bylo v rozporu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu), musí být tato úhrada, neuspěje-li žadatel v plném rozsahu se stížností proti této úhradě podané podle § 16a odst. 1 písm. d) citovaného zákona
u nadřízeného orgánu, nejprve zaplacena, aby z provedení této kontroly teprve vyplynulo, zda, případně v jakém rozsahu je nutné poskytnutí informací obsažených
v požadovaných soudních rozhodnutích odepřít (tedy tyto údaje v poskytnutých kopiích soudních rozhodnutí znečitelnit) a vydat o tom rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti (§ 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Pokud žadatel v takovém případě stanovenou úhradu nezaplatí, povinný subjekt jeho žádost
v souladu s § 17 odst. 5 stejného zákona v plném rozsahu odloží.
Požaduje-li soud jakožto povinný subjekt na základě žádosti o poskytnutí konkrétních soudních rozhodnutí podané podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, aby žadatel v souladu s § 17 odst. 1 větou druhou zákona
o svobodném přístupu k informacím, a s § 7 nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím, zaplatil úhradu za vyhledání ve všech požadovaných rozhodnutích případných informací, které nelze podle § 7, § 8a, § 9, § 10
a § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout (zejména informace
týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje, pokud by jejich poskytnutí bylo v rozporu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu), musí být tato úhrada, neuspěje-li žadatel v plném rozsahu se stížností proti této úhradě podané podle § 16a odst. 1 písm. d) citovaného zákona
u nadřízeného orgánu, nejprve zaplacena, aby z provedení této kontroly teprve vyplynulo, zda, případně v jakém rozsahu je nutné poskytnutí informací obsažených
v požadovaných soudních rozhodnutích odepřít (tedy tyto údaje v poskytnutých kopiích soudních rozhodnutí znečitelnit) a vydat o tom rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti (§ 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Pokud žadatel v takovém případě stanovenou úhradu nezaplatí, povinný subjekt jeho žádost
v souladu s § 17 odst. 5 stejného zákona v plném rozsahu odloží.
7. 2. 2014 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, žalobu na ochranu
proti nečinnosti žalovaného.
Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 4. 2014,
čj. 59 A 11/2014-36, žalobu zamítl. Dle soudu
je podání stížnosti sice třeba považovat za
bezvýsledné vyčerpání prostředků ochrany
proti nečinnosti ve smyslu § 79 s. ř. s., avšak
dříve, než bylo o žalobě soudem rozhodnuto,
ministerstvo rozhodlo o stížnosti a rozhodnutím ze dne 17. 3. 2014 podle § 16a odst. 7
písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím snížilo výši úhrady, kterou je žalovaný oprávněn požadovat v souvislosti s vyřizováním žalobcovy žádosti o informace, na
600 Kč. V době rozhodování o žalobě tak již
žalovaný nebyl nečinný, neboť podle § 17
odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím je poskytnutí informací podmíněno
zaplacením požadované úhrady. Po zaplacení
požadované úhrady nebo po marném uplynutí lhůty k jejímu zaplacení mohl žalovaný
ve věci dále postupovat a požadované informace žalobci buď poskytnout, anebo naopak
žádost pro nezaplacení požadované úhrady
odložit. Odložení věci podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím
lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. V takovém případě je soud rozhodující ve
správním soudnictví povinen zkoumat mimo
jiné i výši úhrady. Ochrana žalobce tak je dostatečně zajištěna.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsud-
ku krajského soudu kasační stížnost.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že po předložení stížnosti Ministerstvu
spravedlnosti k rozhodnutí nemohl žalovaný
ve věci dále postupovat, neboť k dalšímu postupu bylo třeba rozhodnutí ministerstva. Nečinnosti se tak dopustilo pouze ministerstvo,
které nedodrželo patnáctidenní lhůtu k rozhodnutí o stížnosti. Žalovaný nemůže nahrazovat jeho činnost, a pokud by žádost odložil
bez rozhodnutí o stížnosti, jednalo by se
o předčasné rozhodnutí. Ministerstvo spravedlnosti po podání žaloby o stížnosti rozhodlo
a snížilo výši požadované úhrady. Po marném
uplynutí šedesátidenní lhůty k zaplacení
úhrady žalovaný dne 29. 4. 2014 žádost o informace odložil. Pokud by stěžovatel zaplatil
požadovanou úhradu, byla by mu poskytnuta
rozhodnutí v anonymizované podobě. Rozsah
anonymizace by přitom byl zřejmý až v okamžiku jejího provedení, k čemuž by žalovaný
přistoupil až po provedení úhrady. Jelikož
k tomu už nedošlo, žádost byla odložena.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu je stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím třeba považovat za prostředek, který procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu
stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti
správního orgánu ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s.
Za bezvýsledné vyčerpání tohoto prostředku
se považuje již situace, kdy byla stížnost podána, avšak nebyla vyřízena v zákonné patnáctidenní lhůtě podle § 16a odst. 8 zákona
o svobodném přístupu k informacím (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 2. 2014 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, žalobu na ochranu
proti nečinnosti žalovaného.
Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 4. 2014,
čj. 59 A 11/2014-36, žalobu zamítl. Dle soudu
je podání stížnosti sice třeba považovat za
bezvýsledné vyčerpání prostředků ochrany
proti nečinnosti ve smyslu § 79 s. ř. s., avšak
dříve, než bylo o žalobě soudem rozhodnuto,
ministerstvo rozhodlo o stížnosti a rozhodnutím ze dne 17. 3. 2014 podle § 16a odst. 7
písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím snížilo výši úhrady, kterou je žalovaný oprávněn požadovat v souvislosti s vyřizováním žalobcovy žádosti o informace, na
600 Kč. V době rozhodování o žalobě tak již
žalovaný nebyl nečinný, neboť podle § 17
odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím je poskytnutí informací podmíněno
zaplacením požadované úhrady. Po zaplacení
požadované úhrady nebo po marném uplynutí lhůty k jejímu zaplacení mohl žalovaný
ve věci dále postupovat a požadované informace žalobci buď poskytnout, anebo naopak
žádost pro nezaplacení požadované úhrady
odložit. Odložení věci podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím
lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. V takovém případě je soud rozhodující ve
správním soudnictví povinen zkoumat mimo
jiné i výši úhrady. Ochrana žalobce tak je dostatečně zajištěna.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsud-
ku krajského soudu kasační stížnost.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že po předložení stížnosti Ministerstvu
spravedlnosti k rozhodnutí nemohl žalovaný
ve věci dále postupovat, neboť k dalšímu postupu bylo třeba rozhodnutí ministerstva. Nečinnosti se tak dopustilo pouze ministerstvo,
které nedodrželo patnáctidenní lhůtu k rozhodnutí o stížnosti. Žalovaný nemůže nahrazovat jeho činnost, a pokud by žádost odložil
bez rozhodnutí o stížnosti, jednalo by se
o předčasné rozhodnutí. Ministerstvo spravedlnosti po podání žaloby o stížnosti rozhodlo
a snížilo výši požadované úhrady. Po marném
uplynutí šedesátidenní lhůty k zaplacení
úhrady žalovaný dne 29. 4. 2014 žádost o informace odložil. Pokud by stěžovatel zaplatil
požadovanou úhradu, byla by mu poskytnuta
rozhodnutí v anonymizované podobě. Rozsah
anonymizace by přitom byl zřejmý až v okamžiku jejího provedení, k čemuž by žalovaný
přistoupil až po provedení úhrady. Jelikož
k tomu už nedošlo, žádost byla odložena.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu je stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím třeba považovat za prostředek, který procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu
stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti
správního orgánu ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s.
Za bezvýsledné vyčerpání tohoto prostředku
se považuje již situace, kdy byla stížnost podána, avšak nebyla vyřízena v zákonné patnáctidenní lhůtě podle § 16a odst. 8 zákona
o svobodném přístupu k informacím (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 10. 2009, čj. 4 Ans 4/2009-86).
To platí i v případě, kdy povinný subjekt
(zde žalovaný) vyzval stěžovatele podle § 17
odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím k úhradě nákladů na poskytnutí informace a odvolací orgán (zde Ministerstvo
spravedlnosti) o stížnosti podané podle § 16a
odst. 1 písm. d) tohoto zákona v zákonné lhůtě
nerozhodl. Podání stížnosti je třeba za takových okolností považovat za vyčerpání prostředku k ochraně proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 odst. 1 s. ř. s. Proto je
možné se nečinnostní žalobou domáhat rozhodnutí přímo po žalovaném (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11.
2012, čj. 2 Ans 13/2012-14).
Povinným subjektem k poskytnutí informace přitom i v případě podání stížnosti podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím zůstává ten subjekt, jemuž byla
žádost o poskytnutí informace podána (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 10. 2009, čj. 4 Ans 4/2009-86).
To platí i v případě, kdy povinný subjekt
(zde žalovaný) vyzval stěžovatele podle § 17
odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím k úhradě nákladů na poskytnutí informace a odvolací orgán (zde Ministerstvo
spravedlnosti) o stížnosti podané podle § 16a
odst. 1 písm. d) tohoto zákona v zákonné lhůtě
nerozhodl. Podání stížnosti je třeba za takových okolností považovat za vyčerpání prostředku k ochraně proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 odst. 1 s. ř. s. Proto je
možné se nečinnostní žalobou domáhat rozhodnutí přímo po žalovaném (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11.
2012, čj. 2 Ans 13/2012-14).
Povinným subjektem k poskytnutí informace přitom i v případě podání stížnosti podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím zůstává ten subjekt, jemuž byla
žádost o poskytnutí informace podána (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 11. 2011, čj. 7 Ans 5/2011-104). Výjimkou
je pouze převzetí věci nadřízeným orgánem
usnesením podle § 16a odst. 6 písm. c) zákona
o svobodném přístupu k informacím, o takový případ atrakce věci se však nyní nejedná.
Z obsahu předloženého správního spisu
plyne, že stěžovatel podal dne 30. 8. 2013 stížnost na postup žalovaného při vyřizování jeho žádosti z důvodu nesouhlasu s výší poža-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
dované úhrady na náklady spojené s vyřizováním žádosti [§ 16a odst. 1 písm. d) zákona
o svobodném přístupu k informacím]. Žalovaný tuto stížnost v souladu s § 16a odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím
předložil dne 6. 9. 2013 nadřízenému orgánu,
tj. Ministerstvu spravedlnosti, které však rozhodlo o stížnosti až po uplynutí patnáctidenní lhůty k rozhodnutí. Stěžovatel tedy bezvýsledně vyčerpal prostředek, který procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu
stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti
správního orgánu, a splnil tak podmínku pro
podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 s. ř. s.
Platí nicméně, že ve věcech ochrany proti
nečinnosti správního orgánu rozhoduje soud
na základě skutkového stavu zjištěného ke
dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Pro
posouzení důvodnosti žaloby je tedy rozhodný skutkový stav zjištěný ke dni rozhodnutí
krajského soudu. Krajský soud z tohoto důvodu musel zohlednit skutečnost, že ministerstvo po podání žaloby, ale ještě před rozhodnutím o ní, vydalo dne 17. 3. 2014 rozhodnutí,
kterým snížilo výši úhrady za náklady spojené s poskytnutím informace. Od okamžiku
doručení tohoto rozhodnutí začala znovu běžet lhůta k zaplacení snížené úhrady, která po
dobu vyřizování stížnosti neběžela (§ 17 odst. 5
zákona o svobodném přístupu k informacím). Zároveň byla tímto okamžikem odstraněna nečinnost, která ve své podstatě spočívala v průtazích při vyřizování stížnosti, které
vznikly na straně ministerstva. Bylo tedy na
stěžovateli, pokud trval na poskytnutí požadovaných informací, aby požadovanou úhradu zaplatil před koncem šedesátidenní lhůty
k zaplacení úhrady. Nezaplatí-li žadatel v této
lhůtě předepsanou úhradu, povinný subjekt
žádost odloží (§ 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím).
V době vydání napadeného rozsudku krajského soudu tedy již nečinnost na straně žalovaného, ani na straně jemu nadřízeného orgánu netrvala. Krajský soud proto zcela správně
zamítl žalobu pro její nedůvodnost. (...)
Přisvědčit nelze ani druhé stěžovatelově
námitce, podle níž měl žalovaný, pokud za-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
mýšlel obsah požadovaných rozhodnutí anonymizovat, nejprve vydat rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti. Je sice pravdou, že
z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě anonymizace soudních
rozhodnutí, jejichž poskytnutí se žadatel domáhá, je povinností povinného subjektu rozhodnout o částečném odmítnutí žádosti
ohledně anonymizovaných údajů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 11. 2011, čj. 7 Ans 5/2011-104). Výjimkou
je pouze převzetí věci nadřízeným orgánem
usnesením podle § 16a odst. 6 písm. c) zákona
o svobodném přístupu k informacím, o takový případ atrakce věci se však nyní nejedná.
Z obsahu předloženého správního spisu
plyne, že stěžovatel podal dne 30. 8. 2013 stížnost na postup žalovaného při vyřizování jeho žádosti z důvodu nesouhlasu s výší poža-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
dované úhrady na náklady spojené s vyřizováním žádosti [§ 16a odst. 1 písm. d) zákona
o svobodném přístupu k informacím]. Žalovaný tuto stížnost v souladu s § 16a odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím
předložil dne 6. 9. 2013 nadřízenému orgánu,
tj. Ministerstvu spravedlnosti, které však rozhodlo o stížnosti až po uplynutí patnáctidenní lhůty k rozhodnutí. Stěžovatel tedy bezvýsledně vyčerpal prostředek, který procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu
stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti
správního orgánu, a splnil tak podmínku pro
podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 s. ř. s.
Platí nicméně, že ve věcech ochrany proti
nečinnosti správního orgánu rozhoduje soud
na základě skutkového stavu zjištěného ke
dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Pro
posouzení důvodnosti žaloby je tedy rozhodný skutkový stav zjištěný ke dni rozhodnutí
krajského soudu. Krajský soud z tohoto důvodu musel zohlednit skutečnost, že ministerstvo po podání žaloby, ale ještě před rozhodnutím o ní, vydalo dne 17. 3. 2014 rozhodnutí,
kterým snížilo výši úhrady za náklady spojené s poskytnutím informace. Od okamžiku
doručení tohoto rozhodnutí začala znovu běžet lhůta k zaplacení snížené úhrady, která po
dobu vyřizování stížnosti neběžela (§ 17 odst. 5
zákona o svobodném přístupu k informacím). Zároveň byla tímto okamžikem odstraněna nečinnost, která ve své podstatě spočívala v průtazích při vyřizování stížnosti, které
vznikly na straně ministerstva. Bylo tedy na
stěžovateli, pokud trval na poskytnutí požadovaných informací, aby požadovanou úhradu zaplatil před koncem šedesátidenní lhůty
k zaplacení úhrady. Nezaplatí-li žadatel v této
lhůtě předepsanou úhradu, povinný subjekt
žádost odloží (§ 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím).
V době vydání napadeného rozsudku krajského soudu tedy již nečinnost na straně žalovaného, ani na straně jemu nadřízeného orgánu netrvala. Krajský soud proto zcela správně
zamítl žalobu pro její nedůvodnost. (...)
Přisvědčit nelze ani druhé stěžovatelově
námitce, podle níž měl žalovaný, pokud za-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
mýšlel obsah požadovaných rozhodnutí anonymizovat, nejprve vydat rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti. Je sice pravdou, že
z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě anonymizace soudních
rozhodnutí, jejichž poskytnutí se žadatel domáhá, je povinností povinného subjektu rozhodnout o částečném odmítnutí žádosti
ohledně anonymizovaných údajů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2013, čj. 8 Ans 11/2012-41). Pokud by
tedy stěžovatel zaplatil stanovenou úhradu
a žalovaný by anonymizované znění požadovaných rozhodnutí poskytl, pak by bylo jeho
povinností rozhodnout současně o částečném odmítnutí žádosti.
V daném případě se však jedná o jinou situaci. Krajský soud rozhodl o žalobě proti nečinnosti v době, kdy ještě běžela šedesátidenní lhůta k zaplacení úhrady. Tato lhůta začala
běžet dne 7. 8. 2013, kdy bylo stěžovateli doručeno oznámení o výši úhrady ze dne
29. 3. 2013, čj. 8 Ans 11/2012-41). Pokud by
tedy stěžovatel zaplatil stanovenou úhradu
a žalovaný by anonymizované znění požadovaných rozhodnutí poskytl, pak by bylo jeho
povinností rozhodnout současně o částečném odmítnutí žádosti.
V daném případě se však jedná o jinou situaci. Krajský soud rozhodl o žalobě proti nečinnosti v době, kdy ještě běžela šedesátidenní lhůta k zaplacení úhrady. Tato lhůta začala
běžet dne 7. 8. 2013, kdy bylo stěžovateli doručeno oznámení o výši úhrady ze dne
7. 8. 2013. Lhůta neběžela po dobu vyřizování
stížnosti proti výši požadované úhrady, tj. od
podání stížnosti dne 30. 8. 2013 do dne
21. 3. 2014, kdy bylo stěžovateli doručeno uvedené rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti,
kterým byla snížena výše úhrady (v této souvislosti soud poznamenává, že pro účely určení dne doručení rozhodnutí Ministerstva
spravedlnosti stěžovateli vychází z údaje uvedeného v podání stěžovatele ze dne 12. 4. 2014,
které je součástí spisu krajského soudu, neboť ve správním spisu tento údaj není doložen řádnou doručenkou ani jiným dokladem
o doručení). K uplynutí lhůty tak došlo dne
21. 3. 2014, kdy bylo stěžovateli doručeno uvedené rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti,
kterým byla snížena výše úhrady (v této souvislosti soud poznamenává, že pro účely určení dne doručení rozhodnutí Ministerstva
spravedlnosti stěžovateli vychází z údaje uvedeného v podání stěžovatele ze dne 12. 4. 2014,
které je součástí spisu krajského soudu, neboť ve správním spisu tento údaj není doložen řádnou doručenkou ani jiným dokladem
o doručení). K uplynutí lhůty tak došlo dne
28. 4. 2014, tedy až po vydání napadeného
rozsudku krajského soudu.
Až do zaplacení úhrady, případně do marného uplynutí lhůty k zaplacení, nemohl žalovaný ve věci žádosti o poskytnutí informace žádným způsobem rozhodnout, a nebyl
tedy v řízení nečinný. Další postup závisel na
tom, zda stěžovatel zaplatí požadovanou
úhradu ve stanovené lhůtě, či nikoliv. Poskytnutí informace je podmíněno zaplacením požadované úhrady (§ 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu informacím). Pokud by
stěžovatel úhradu včas zaplatil, vznikla by žalovanému povinnost požadovaná rozhodnutí
stěžovateli poskytnout a zároveň rozhodnout
o částečném odmítnutí žádosti, pokud by poskytl pouze anonymizované znění rozhodnutí (§ 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím). Pokud by naopak stěžovatel
požadovanou úhradu ve stanovené lhůtě nezaplatil, bylo by třeba postupovat podle § 17
odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož povinný subjekt žádost
odloží, pokud žadatel ve stanovené lhůtě
úhradu nezaplatí, což se ostatně stalo i v nyní
posuzované věci po vydání rozsudku krajského soudu. V takovém případě však povinný
subjekt pouze oznámí odložení věci, aniž by
žadateli informace poskytl nebo o žádosti jakýmkoliv jiným způsobem rozhodl.
Lze namítnout, že pokud by stěžovatel
úhradu nákladů spojených s poskytnutím požadovaných soudních rozhodnutí v anonymizované podobě nejprve zaplatil, a teprve poté
žalovaný vydal rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti v rozsahu anonymizovaných
údajů, nemohl by již stěžovatel nikdy dosáhnout vrácení zaplacené částky, a to ani v případě, kdy by byl se svým odvoláním, případně s následnou žalobou proti rozhodnutí
povinného subjektu o částečném odmítnutí žádosti úspěšný natolik, že by odvolací orgán,
příp. soud dospěly k závěru, že požadovaná
soudní rozhodnutí anonymizována být nemusí.
Je však třeba si uvědomit, že v daném případě nebyla ve skutečnosti požadována úhrada „za anonymizaci“ daných rozhodnutí, jak
tuto úhradu nepřesně označil žalovaný, ale
v souladu s § 17 odst. 1 větou druhou zákona
o svobodném přístupu k informacím a s § 7
nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném
přístupu k informacím, i v souladu s tím, jak
uvedenou argumentaci žalovaného korigovalo Ministerstvo spravedlnosti ve svém rozhodnutí o stížnosti, spíše úhrada za vyhledání
ve všech požadovaných rozhodnutích případných informací, které nelze podle § 7,
§ 8a, § 9, § 10 a § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout (zejména informace týkající se osobnosti, projevů osobní
povahy, soukromí fyzické osoby a osobní
údaje, pokud by jejich poskytnutí bylo v roz-
poru s právními předpisy upravujícími jejich
ochranu – viz § 8a citovaného zákona).
Je zřejmé, že přítomnost takových údajů
nelze v žádném ze soudních rozhodnutí předem vyloučit, je tedy v každém případě třeba
tato rozhodnutí důkladně projít (pročíst)
a identifikovat tyto případné údaje, které poskytnuty být nemohou, a které tedy mají být
v poskytnutých kopiích anonymizovány,
resp. znečitelněny. Tuto činnost, která může
být v případech delších soudních rozhodnutí
čítajících desítky stran značně časově náročná, tedy musí pracovníci povinného subjektu
vykonat v každém případě, i tehdy, pokud nakonec po této kontrole požadovaných soudních rozhodnutí vyjde najevo, že žádné takové údaje, které by měly být znečitelněny,
neobsahují. Úhrada na tuto kontrolu, požadovaná v případě zvlášť rozsáhlých soudních rozhodnutí, tedy musí být, neuspěje-li žadatel v plném rozsahu se stížností proti této úhradě
u nadřízeného orgánu, nejprve zaplacena, aby
z provedení této kontroly teprve vyplynulo,
zda, případně v jakém rozsahu je nutné poskytnutí informací obsažených v požadovaných
soudních rozhodnutí odepřít a vydat o tom rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti. Proti
tomuto rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti je, jak již bylo řečeno, přípustné odvolání,
ale ani v případě jeho plného úspěchu by nebylo možné říci, že by úhrada nákladů spojených
s uvedenou kontrolou poskytovaných soudních rozhodnutí byla zbytečná či neoprávněná.
Lze tedy shrnout, že ke dni rozhodnutí
krajského soudu nebyl žalovaný v řízení o žádosti o poskytnutí informací nečinný a krajský soud zcela správně rozhodl o zamítnutí
podané žaloby na ochranu proti nečinnosti
žalovaného. Pokud stěžovatel nesouhlasil
s výší stanovené úhrady nákladů, měl možnost
se v zákonem stanovené lhůtě domáhat ochrany žalobou podle § 65 a násl. proti rozhodnutí
(oznámení), jímž žalovaný žádost o poskytnutí informace pro nezaplacení úhrady odložil.
Při přezkumu tohoto rozhodnutí soud ve
správním soudnictví přezkoumává i zákonnost požadované úhrady (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 9. 2010, čj. 2 As 34/2008-90,
č. 2164/2011 Sb. NSS).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 014
Ing. Jan L. proti Okresnímu soudu v Liberci o poskytnutí informace, o kasační stížnosti