5 As 80/2022 – Nejvyšší správní soud

5 As 80/2022- 44 - text

5 As 80/2022 - 48 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. P. M., zastoupen JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti: obec Jíloviště, se sídlem Pražská 81, Jíloviště, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2022, č. j. 51 A 85/2020 83,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Městský úřad Černošice, odbor stavební úřad – oddělení dopravy a správy komunikací, jakožto speciální stavební úřad rozhodnutím ze dne 2. 12. 2019, č. j. MUCE 70263/2019 OSU, vydal na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (stavebníka) podle § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v relevantním znění (dále jen „stavební zákon“), a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, stavební povolení na stavbu „stavební úpravy místní komunikace Z., J.“, umístěnou na pozemcích parc. č. XA, XB, XC a XD v k. ú. J. Stavba měla spočívat v rekonstrukci stávající komunikace – vybourání stávající skladby komunikace, provedení výměny zeminy za vhodný materiál a pokládce asfaltu. Šířka komunikace měla být 3 m, příčný sklon jednostranný 2,5 % jižním směrem a podélný sklon v rozmezí 0,5 3,8 %. Komunikace měla být ohraničena betonovými obrubníky. Oprava stávajících sjezdů měla být provedena z betonové dlažby s odvodňovacími žlaby. Mělo dojít rovněž k vybudování parkovacích stání a k odvodnění komunikace vyspádováním do štěrbinového žlabu.

[2] Speciální stavební úřad k námitkám žalobce konstatoval, že nevyhověl jeho požadavku na snížení úrovně vozovky, neboť v místě u sjezdu k žalobcovu pozemku (par. č. XE v k. ú. J.) je navrhováno snížení nivelety vozovky o 16 cm a směrem k žalobcovu pozemku je navržen maximální jednostranný sklon vozovky 5 %, aby byla hrana vozovky na této straně co nejníže. Oproti původnímu stavu se tak hrana vozovky u žalobcova pozemku sníží o 13 cm, čímž bude dosaženo i nižšího sklonu vjezdu (13,6 % v délce 15 cm oproti původním téměř 35 %). Výraznější snížení úrovně celé vozovky by nebylo možné s ohledem na její napojení na křižovatku ulic Z., P. a H. Výraznější snížení nivelety by též vedlo k vytvoření prohlubně a zadržování vody, která by neodtékala navrženým žlabem. Je nutné rovněž brát ohled na napojení ostatních vjezdů a na ochranu stávajících inženýrských sítí pod povrchem vozovky. Speciální stavební úřad připomněl, že stávající úroveň nivelety vozovky existuje již několik desetiletí. Žalobce mohl již za původního stavu provést nepříliš komplikované stavební úpravy vjezdu, jimiž by nepříznivý sklon vozovky v místě napojení na svůj pozemek omezil. Speciální stavební úřad neshledal důvodnou ani námitku týkající se údržby drátěného plotu nacházejícího se podél dané komunikace na žalobcově pozemku s tím, že tento plot je z vozovky volně přístupný.

[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 6. 2020, č. j. 067637/2020/KUSK DOP/Lac, zamítl a rozhodnutí speciálního stavebního úřadu potvrdil. Ke sjízdnosti vjezdu na žalobcův pozemek žalovaný uvedl, že s ohledem na hloubku uložení inženýrských sítí pod povrchem vozovky je v daném místě navrženo největší možné snížení úrovně komunikace. Žalovaný podotkl, že předmětem stavebního projektu není úprava výškové úrovně žalobcova pozemku. K namítanému znemožnění údržby plotu žalovaný uvedl, že mezi oplocením a obrubníkem vozovky vznikne prostor o hloubce max. 20 cm. Žalovaný připustil, že údržba stávajícího oplocení bude částečně znesnadněna, nicméně případnou údržbu oplocení z venkovní strany pozemku lze provést. Odkaz žalobce na technickou normu ČSN EN ISO 12944 3 nepovažoval žalovaný za případný, neboť tato technická norma se týká ocelových konstrukcí, které mají být opatřeny ochrannými nátěrovými systémy, nikoliv údržby drátěného oplocení.

[4] Žalobce následně podal proti zmíněnému rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 15. 2. 2022, č. j. 51 A 85/2020 83, zamítl. Dle krajského soudu správní orgány správně upozornily na to, že provedením dané stavby dojde k výraznému snížení nivelety vozovky, a tím i ke snížení sklonu sjezdu na žalobcův pozemek. V úrovni žalobcova pozemku bylo navrženo snížení původní nivelety vozovky o 16 cm, přičemž jednostranný příčný sklon komunikace byl v daném úseku oproti zbytku komunikace zvýšen na dvojnásobek, aby hrana vozovky u vjezdu na žalobcův pozemek byla položena co nejníže. Sklon samotného sjezdu k žalobcovu pozemku pak byl v důsledku těchto stavebních úprav snížen na 13,6 %. Žalobcův požadavek na snížení nivelety vozovky byl při projektování stavby do jisté míry zohledněn, nebylo mu však vyhověno zcela, což správní orgány dostatečně konkrétně a přesvědčivě odůvodnily zejména tím, že výraznější snížení nivelety (celé) vozovky by nebylo technicky proveditelné vzhledem k jejímu napojení na křižovatku s ulicemi P. a H. Dále musely být zohledněny požadavky na napojení vjezdů k ostatním sousedním pozemkům a ochrana stávajících inženýrských sítí pod povrchem vozovky, jejichž vertikální úroveň lze měnit pouze s vynaložením neúměrných nákladů. Snížení úrovně daného úseku vozovky by též vedlo k vytvoření prohlubně, v níž by byla zadržována voda, která by tak neodtékala navrženým žlabem.

[5] Žalobce pak sice požaduje „dorovnání“ úrovně komunikace s jeho pozemkem, na druhou stranu brojí proti odhalení prahu jeho vrat, ke kterému musí se snížením okolního terénu zákonitě dojít, takže praktické provedení těchto dvou protichůdných požadavků není myslitelné. Krajský soud konstatoval, že posuzování sjízdnosti z pohledu žalobcova pozemku přesahuje rozsah přezkumu žádosti o vydání stavebního povolení ve smyslu § 111 stavebního zákona, přičemž situace u vjezdu na žalobcův pozemek byla pro účely provedení stavby náležitě zohledněna.

[6] Krajský soud dal žalobci za pravdu, že provedením stavby vznikne mezi obrubníkem komunikace a oplocením jeho pozemku mezera o šířce 9 cm a hloubce 34 cm, jak plyne z příčného řezu č. 16, který je součástí ověřené projektové dokumentace (rozdíl mezi kótami 354,62 a 354,28 m. n. m.). Podle krajského soudu není zřejmé, jak žalovaný dospěl k závěru, že mezera mezi obrubníkem a oplocením bude maximálně 20 cm. Žádný právní předpis ani žádná závazná technická norma však nestanoví přesný minimální odstup komunikace od oplocení sousedních pozemků. Žalobcem zmiňovaná technická norma ČSN EN ISO 12944 3 stanoví podmínky protikorozní ochrany ocelových konstrukcí, a proto ji nelze na drátěný plot aplikovat. Uplatnila se tedy obecná úprava dle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška o obecných požadavcích na využívání území“), podle které musely vzájemné odstupy jednotlivých staveb mj. umožňovat jejich údržbu. Při posuzování možnosti údržby stavby s ohledem na odstupové vzdálenosti staveb je dle judikatury Nejvyššího správního soudu nutné v souladu se zásadou proporcionality vážit zájmy jednotlivých účastníků. Vždy však musí být zajištěna reálná možnost udržovat sousední stavbu, byť ztíženým či dokonce zcela jiným způsobem. I když žalovaný dílčím způsobem pochybil při hodnocení skutkového stavu, když vycházel z menší hloubky vzniklé mezery, krajský soud se ztotožnil s jeho závěrem, že údržba vnější strany žalobcova oplocení bude provedením stavby pouze částečně omezena. Lze si představit, že řádnou údržbu plotu bude možné provést za pomoci náčiní s prodlouženou rukojetí či násadou. Drátěný plot lze navíc udržovat tak, že se pletivo z pevné konstrukce sejme a v celém rozsahu očistí a natře. Vzhledem k tomu, že postačuje natřít drátěný plot jednou za několik let, nelze tyto ztížené postupy při jeho údržbě považovat za natolik zásadní zásah do žalobcových práv, který by mohl převážit nad zájmem stavebníka na provedení stavby navrhovaným způsobem.

[7] Žalobcem popisované praktické problémy, které mu zvýšená niveleta komunikace způsobuje, krajský soud nepovažoval za samostatné žalobní body. Uvedené výhrady pouze vyjadřují obecnou nespokojenost žalobce se situací v daném území bez bližší souvislosti s povolenou stavbou. Krajský soud se rovněž podrobněji nezabýval tvrzením žalobce, že mezera mezi obrubníkem a jeho oplocením nakonec ani nevznikla, jelikož stavební společnost tento prostor vyplnila betonem. Pro posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí je podstatné, jakým způsobem byla stavba navržena v projektové dokumentaci, nikoliv zda byla následná realizace stavby provedena v souladu se stavebním povolením. Žalobcem popisované jednání by případně mohlo zakládat deliktní odpovědnost za provedení stavby v rozporu se stavebním povolením. Uvedená otázka však přesahuje rámec tohoto řízení.

[8] Ani ostatní žalobní body neshledal krajský soud důvodnými. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení a repliky žalobce

[9] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel namítá, že zásadním nedostatkem projektu stavby je zachování neúměrně navýšené úrovně ulice a s tím spojených veškerých důsledků, na což stěžovatel upozorňoval již před samotným plánováním rekonstrukce. Stěžovatelem navrhovaným řešením, tj. dostatečným snížením výškové úrovně ulice na úroveň před vyasfaltováním s následným odstraněním prahu a nájezdu na stěžovatelově zahradě a vybudováním nového prahu a případně i malého nájezdu, by byla odstraněna příčina mnoha problémů, které s navýšením úrovně komunikace vznikly. Projevil se však vrchnostenský přístup osoby zúčastněné na řízení i správních orgánů, když již při prvních jednáních v rámci stavebního řízení byla tato stěžovatelem navrhovaná varianta zamítnuta. Řešení stavby nepočítá s tím, že by došlo k odstranění prahu a nájezdu v zahradě. V tomto případě ovšem jednostranné malé snížení úrovně vozovky vytvořené změnou jejího sklonu naopak povede k ještě většímu odhalení hrany prahu vrat stěžovatele a tím k ještě výraznějšímu zhoršení sjízdnosti vjezdu. Není tak zřejmé, z čeho krajský soud usuzuje, že stěžovateli bylo ve stavebním řízení částečně vyhověno.

[10] Správní orgány měly dle § 111 odst. 2 stavebního zákona povinnost ověřit též účinky budoucího užívání stavby. To se však podle stěžovatele nestalo, naopak názor krajského soudu, podle něhož stavba neměla být realizována na pozemku stěžovatele, považuje stěžovatel v této souvislosti za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný.

[11] K šířce mezery mezi plotem a obrubníkem komunikace stěžovatel upřesnil, že mezera ve tvaru klínu v rozmezí 0 9 cm neposkytuje dostatečný prostor pro nátěr. Za nejmenší potřebný odstup při hloubce mezery 34 cm, pokud by byla ovšem pravidelná (a nikoliv ve tvaru klínu), se považuje 30 cm. Dle stěžovatele se tvrzení krajského soudu, že lze očistit povrch v klínovité štěrbině o šíři 0 9 cm, nezakládá na pravdě. Stěžovatel zdůrazňuje, že nestačí štětec prostrčit do štěrbiny, ale musí být možné s ním v tomto prostoru manipulovat. Základní podmínkou toho, aby antikorozní nátěr plnil svou ochrannou funkci, je mj. rovnoměrnost nátěru, které nebude možné za daných podmínek dosáhnout. Drátěné pletivo není určeno k demontáži, naopak se počítá s jeho údržbou přímo na místě. Krajský soud sice uznal, že žalovaný při posuzování otázky týkající se údržby stěžovatelova drátěného plotu pochybil, ale nepromítl tento závěr do výroku napadeného rozsudku. Napadený rozsudek dle stěžovatele „akceptuje neústavní omezení výkonu [jeho] vlastnického práva“. Stěžovatel se pozastavuje nad odůvodněním rozsudku, které poukazuje na možnost zvážení zájmů jednotlivých účastníků a poměřuje tyto zájmy měřítkem, kterým je „užitek získaný vlastníkem stavby nové“. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by měl omezení vzniklá správními rozhodnutími řešit až následně prostřednictvím deliktní odpovědnosti stavebníka.

[12] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[13] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že byť stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu označuje za nepřezkoumatelný, polemizuje s jeho odůvodněním. Jedinou namítanou vadou je to, že nebylo plně vyhověno všem stěžovatelovým námitkám, což však nepožívá ochrany zákona. Otázka vlivu stavby je řešena v prvostupňovém správním rozhodnutí i v průvodní zprávě k projektové dokumentaci. Podle § 111 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby, přičemž ovšem stavbou byla pouze komunikace na pozemcích, které stěžovatel nevlastní, nikoliv připojení na pozemcích stěžovatele. To, že je niveleta komunikace snížena na nejnižší možnou úroveň, bylo stěžovateli opakovaně sděleno. Žalovaný s ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, zároveň žalovaný požaduje paušální náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti i před krajským soudem.

[14] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že rekonstrukce dané komunikace již byla v roce 2020 ke spokojenosti občanů, kteří zde bydlí, dokončena. Stávající niveleta komunikace je historicky dlouhodobě dána a nelze se odvolávat na požadavek jejího snížení, zvláště když povolená komunikace je v těchto místech snížena na nejnižší možnou mez. Komunikaci není ani možné více zúžit. Dle svědectví spoluobčanů stěžovatel i za původních podmínek zajížděl se svým vozem na svou zahradu a provedení stavby, kdy došlo ke snížení nivelety stavby o 16 cm, mu zajíždění dále výrazně usnadnilo. Přístup ke stěžovatelovu plotu je rovněž bezproblémový a provedenou stavbou se rozhodně nezhoršil. Stěžovatel měl od samého počátku možnost se vyjádřit k projektu rekonstrukce a podat k němu námitky, byl zván na veškerá jednání, která se tohoto projektu týkala. Není pravdou, že mu bylo přislíbeno, že dojde k ještě výraznějšímu snížení nivelety vozovky, neboť to by technicky nebylo možné.

[15] Stěžovatel ve své replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení zdůraznil, že stav vozovky před rekonstrukcí nebyl historicky dán, a není ani pravdou, že komunikaci není možné více zúžit. Naopak realizací daného projektu došlo k jejímu rozšíření. Obrubník v navýšené úrovni v těsné blízkosti jeho plotu jednoznačně znemožňuje provádění nátěrů pletiva. Dále se stěžovatel vyjadřoval k problematickým aspektům dané komunikace a situaci v obci J. před vydáním stavebního povolení. Stěžovatel rovněž zopakoval již předestřenou argumentaci. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[16] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[17] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[18] Převážně obecně formulovanou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, podle níž je napadený rozsudek nesrozumitelný a nedostatečně odůvodněný, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Napadený rozsudek krajského soudu je srozumitelný a opřený o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Krajský soud žalobní body vypořádal, své závěry odůvodnil a relevantně argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů, nelze tak jeho rozsudek považovat za nepřezkoumatelný (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2021, č. j. 5 Azs 388/2020 45, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

[19] Pokud stěžovatel považuje za nepřezkoumatelnou reakci krajského soudu na námitku, dle níž měly správní orgány sjízdnost sjezdu posoudit z pohledu stěžovatelova pozemku, nelze mu dát za pravdu. Krajský soud k uvedené námitce konstatoval, že stavba neměla být realizována na pozemku stěžovatele a uvedená otázka tedy přesahuje rozsah přezkumu žádosti o vydání stavebního povolení ve smyslu § 111 odst. 2 stavebního zákona. Ze stěžovatelovy kasační argumentace není zřejmé, z jakého důvodu by mělo být uvedené tvrzení krajského soudu nepřezkoumatelné. Krajský soud naopak zcela správně vycházel z toho, že předmětem nyní posuzované věci je žádost o vydání stavebního povolení na rekonstrukci dané komunikace, a je rovněž pravdou, že daná stavba skutečně neměla být realizována na stěžovatelově pozemku. Jak též konstatoval již krajský soud, ze správního spisu plyne, že vliv stavby na situaci u vjezdu na stěžovatelův pozemek i možnost údržby jeho plotu byly pro účely provedení i budoucího užívání této stavby náležitě posouzeny.

[20] Je to právě stěžovatel, který formuloval své kasační námitky velmi obecně, přičemž z velké části pouze opakoval argumentaci ze svých předchozích podání, aniž by reagoval na její vypořádání ze strany žalovaného i krajského soudu. Stěžovatelovy námitky míří nad rámec předmětu posuzované věci. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční a Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti. Stěžovatel vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozsudku a musí v kasační stížnosti předestřít polemiku se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud při přezkumu nemůže tuto roli převzít, jeho úkolem není nahrazovat činnost krajského soudu a opětovně přezkoumávat napadené rozhodnutí správního orgánu, jako kdyby rozhodnutí krajského soudu neexistovalo. Z tohoto důvodu platí, že obsah a kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 54). Povinností stěžovatele je sdělit, z jakých důvodů závěry krajského soudu považuje za nezákonné, nikoliv pouze vyjádřit obecný nesouhlas s rozhodnutím napadeným kasační stížností (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2021, č. j. 5 Azs 271/2019 30). K tomu je též třeba dodat, že „smyslem povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti je zvýšit kvalifikovanost podání a vystupování v řízení o mimořádném opravném prostředku. Jednání advokáta má chránit jednak samotného stěžovatele, který se obrací na poslední instanci soustavy správního soudnictví, jednak má zajistit, aby Nejvyšší správní soud posuzoval pouze vážně míněná, kvalifikovaná a ne zjevně bezúspěšná podání“ (Kadlec, O., komentář k § 105 s. ř. s., Wolters Kluwer, dostupné v ASPI). Právě advokát jakožto právní profesionál by měl garantovat dostatečnou kvalitu sepsané kasační stížnosti, v níž by měly být tvrzené důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu pregnantně vyjádřeny tak, aby Nejvyšší správní soud nebyl zbytečně zatěžován obsáhlým nestrukturovaným textem. Této roli zástupce stěžovatele v posuzované věci nedostál.

[21] Nejvyšší správní soud dále předesílá, že předmětem věci posuzované krajským soudem bylo výhradně přezkoumání zákonnosti žalobou napadených správních rozhodnutí ve věci vydání stavebního povolení na stavební úpravy místní komunikace na ulici Z. v J. Ani Nejvyšší správní soud se proto nemůže zabývat tím, jaké diskuse stěžovatel vedl se současnými či bývalými představiteli obce (osoby zúčastněné na řízení) před samotným podáním žádosti o vydání stavebního povolení, z jakého důvodu nebyla přijata stěžovatelem navrhovaná varianta řešení jeho vjezdu na komunikaci apod. Z hlediska soudního přezkumu je pak podstatné především to, zda se správní orgány dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele jakožto účastníka stavebního řízení, jehož vlastnické právo k pozemku sousedícímu s pozemky, na nichž byla stavba provedena, mohlo být stavbou přímo dotčeno. Posouzení uplatněných námitek považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné, přičemž se ztotožňuje se závěrem správních orgánů i krajského soudu o jejich neopodstatněnosti.

[22] Co se týče námitky směřující k nemožnosti sjezdu z dané komunikace na stěžovatelův pozemek, správní orgány i krajský soud správně vyšly z toho, že provedením stavby mělo dojít k výraznému (a maximálně možnému) snížení nivelety vozovky (o 16 cm), a tím i ke snížení sklonu sjezdu na stěžovatelův pozemek, a to i za cenu dvojnásobného příčného sklonu vozovky v daném místě (jednostranný příčný sklon komunikace 5 % oproti jinak převládajícímu sklonu 2,5 %) tak, aby hrana vozovky u vjezdu na stěžovatelův pozemek byla položena co nejníže. Sklon samotného sjezdu ke stěžovatelovu pozemku pak byl v důsledku těchto stavebních úprav snížen z původních téměř 35 % na 13,6 %. Je tedy třeba dát za pravdu krajskému soudu, že se speciální stavební úřad snažil vyhovět stěžovatelovu požadavku na snížení nivelety vozovky, aby pro něj byl sjezd z dané komunikace na jeho pozemek co možná nejsnazší. Speciální stavební úřad též přesvědčivě a dostatečně zdůvodnil, proč nemohlo dojít k většímu snížení úrovně vozovky (mj. vzhledem k inženýrským sítím položeným pod vozovkou). Pokud jde o stěžovatelův požadavek na vhodný sklon nájezdu na jeho zahradě, je pouze na stěžovateli, aby na svém vlastním pozemku učinil příslušné stavební či terénní úpravy, jimiž by omezil jím tvrzený nepříznivý vliv většího sklonu vozovky v místě napojení jeho pozemku. Tato otázka případných terénních či stavebních úprav na pozemku stěžovatele však nebyla předmětem posuzovaného stavebního řízení.

[23] Danou stavbou nebude ani nepřiměřeně zasaženo do stěžovatelova vlastnického práva tím, že by mu byla znemožněna údržba plotu nacházejícího se podél dané komunikace. Jak plyne z projektové dokumentace, jež je součástí správního spisu, provedením stavby měla vzniknout mezi obrubníkem a oplocením stěžovatelova pozemku mezera o šířce 9 cm a hloubce 34 cm. Nikde není stanoveno, že by potřebná vzdálenost mezi obrubníkem a stěžovatelovým plotem měla být při hloubce mezery 34 cm alespoň 30 cm, jak tvrdí stěžovatel. Lze dát za pravdu krajskému soudu, že technická norma ČSN EN ISO 12944 3, z níž stěžovatel tuto vzdálenost dovozuje, stanoví podmínky pro protikorozní ochranu ocelových konstrukcí, a proto ji nelze bez dalšího aplikovat na údržbu běžného drátěného plotu. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s krajským soudem i v tom, že na posuzovanou otázku dopadala obecná úprava § 25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, dle které musely odstupy mezi stavbami mj. umožňovat údržbu těchto staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti. Bylo proto nezbytné, aby se posuzovaná stavba nacházela v takovém odstupu od stavby plotu na stěžovatelově pozemku, aby byla umožněna údržba drátěného plotu, tedy jeho čištění a natírání.

[24] Jak již konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 23/2013 53, na který odkazoval též krajský soud, „[k]onkrétní možnost či nemožnost údržby stavby je třeba posuzovat ad hoc. Je myslitelný i případ, kdy bude údržba novou stavbou ztížena nebo vyloučí jeden ze způsobů údržby (srovnej rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2007, čj. 1 As 41/2007 64). Toto omezení vlastníka původní stavby však musí být v rozumném poměru k užitku získanému vlastníkem stavby nové.“ V tomto případě má Nejvyšší správní soud ve shodě se správními orgány i krajským soudem za to, že údržba plotu na stěžovatelově pozemku je možná bez vynaložení nepřiměřeného úsilí. Byť může být údržba plotu na některých místech povolenou stavbou ztížena, není zcela nemožná. Jak již správně shrnul krajský soud (aniž by k takovému závěru potřeboval zvláštních odborných znalostí), řádnou údržbu plotu je možné provést za pomoci náčiní s prodlouženou rukojetí, a to i v případě, pokud by se mezera mezi obrubníkem komunikace a plotem směrem dolů zužovala, jak nyní stěžovatel nově tvrdí. Krajskému soudu lze dát za pravdu i v tom, že uvedený postup při údržbě plotu nelze považovat za natolik zásadní zásah do stěžovatelových práv, aby mohl převážit nad zájmem osoby zúčastněné na řízení na provedení stavby navrhovaným způsobem, resp. nad veřejným zájmem na rekonstrukci místní komunikace za situace, kdy v posuzovaném úseku je uliční profil nejužší a vzhledem k požadavku na minimální šířku komunikace 3 m tuto místní komunikaci nebylo možné dále zúžit ve prospěch většího odstupu jejího obrubníku od stěžovatelova plotu.

[25] To, že krajský soud korigoval závěr žalovaného, který dílčím způsobem pochybil při hodnocení skutkového stavu, když vycházel z nižší hloubky vzniklé mezery, nemění nic na závěru, že údržba vnější strany stěžovatelova oplocení měla být provedením stavby pouze částečně omezena. Krajský soud proto nebyl povinen (ani oprávněn) promítnout toto pochybení žalovaného do výroku napadeného rozsudku, neboť neodůvodňovalo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, jak se stěžovatel nesprávně domníval.

[26] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že mezera mezi oplocením jeho pozemku a danou stavbou nakonec vůbec nevznikla, neboť byla vyplněna betonem, jedná se již o jinou otázku, a to, zda byla stavba prováděna v souladu se stavebním povolením. I pokud by stěžovatel prokázal (což dosud rozhodně neučinil), že stavba byla provedena v rozporu se stavebním povolením, nemohlo by takové zjištění mít vliv na zákonnost samotného stavebního povolení, tedy správních rozhodnutí přezkoumávaných v nyní posuzované věci. Krajský soud proto správně upozornil na to, že stěžovatelem tvrzené jednání stavebníka by mohlo zakládat odpovědnost za přestupek spočívající v provedení stavby v rozporu se stavebním povolením ve smyslu § 178 odst. 2 písm. g) stavebního zákona. Krajský soud rozhodně netvrdil, že by se touto cestou stěžovatel měl či mohl domáhat nápravy takového případného nezákonného stavu. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že pokud by vyšlo najevo, že i přes již vydaný kolaudační souhlas byla posuzovaná stavba provedena v rozporu se stavebním povolením, a to nad rámec zákonem tolerovaných nepodstatných odchylek oproti ověřené projektové dokumentaci, muselo by být zahájeno řízení o odstranění této stavby či její příslušné části, a případně, na žádost stavebníka, o jejím dodatečném povolení, přičemž stěžovatel by byl účastníkem těchto řízení. Jak již však bylo zdůrazněno, tato otázka přesahuje rámec nyní posuzované věci. IV. Závěr a náklady řízení

[27] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

[28] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mezi jeho účastníky vychází z § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný byl ve věci úspěšný, měl by tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. V řízení o kasační stížnosti však žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud jejich náhradu nepřiznal.

[29] Nejvyšší správní soud v dané souvislosti dodává, že nemohl vyhovět návrhu žalovaného na přiznání paušální náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti (připadající, dle žalovaného, na „písemné úkony“, tj. patrně vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti, či na poštovné za zaslání správního spisu). Tento svůj tvrzený nárok žalovaný patrně odvíjí od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, tedy od analogické aplikace § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Taková paušální náhrada hotových výdajů však žalovaným správním orgánům ani v případě jejich úspěchu v soudním řízení správním dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu zpravidla nenáleží.

[30] Například v rozsudku ze dne 7. 1. 2015, č. j. 1 Afs 225/2014 31, k této otázce Nejvyšší správní soud konstatoval: „Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním úkonem právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle § 13 odst. 3 [nyní odst. 4] vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok na paušální náhradu nákladů na základě § 36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. K návrhu žalovaného Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovnost účastníků řízení podle § 36 odst. 1 s. ř. s. není nikterak narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu není v soudním řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada nákladů řízení. Ve smyslu § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodl li se advokát s klientem na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, ,[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu‘. A contrario z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení advokátem (rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 20). Taková situace zcela jednoznačně nastala v nyní posuzované věci. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS, ,(…) v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. (…) Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 23)‘. Podle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu by žalovanému nemohla být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen advokátem, a proto ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, že zastoupen není.“

[31] Stejný názor byl vysloven např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 20. V nyní posuzované věci k tomu Nejvyšší správní soud dodává, že žalovaného nelze považovat za ten typ správního orgánu, u něhož by ani vyjádření ke kasační stížnosti nemuselo být považováno za součást jeho běžné úřední činnosti (takovým správním orgánem by mohla být např. velmi malá obec či její obecní úřad s velmi omezeným odborným i materiálním zázemím; srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 47, publ. pod č. 3228/2015 Sb. NSS, bod 29).

[32] Již vůbec nepřichází v úvahu přiznat žalovanému náhradu nákladů řízení před krajským soudem, jak se toho žalovaný rovněž domáhal. O náhradě nákladů řízení o žalobě krajský soud pravomocně rozhodl nyní přezkoumávaným rozsudkem, přičemž Nejvyšší správní soud v nynějším svém rozsudku, jímž kasační stížnost žalobce (nikoliv žalovaného) zamítá, není oprávněn do výroku rozsudku krajského soudu o nákladech řízení jakkoli zasahovat.

[33] Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil žádnou povinnost, s jejímž splněním by jí vznikly jakékoli náklady, proto Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 5. dubna 2024

JUDr. Jakub Camrda předseda senátu

Plný text rozhodnutí