Pozemek, který není „lesním pozemkem“ ve smyslu $ 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, je přesto pozemkem určeným k plnění funkcí lesa, pokud materiálně naplňuje znaky „jiného pozemku“ ve smyslu $ 3 odst. 1 písm. b) téhož zákona, tedy pokud není součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s le- sem souvisí či slouží lesnímu hospodářství. K závěru o tom, že se jedná o pozemek určený k plnění funkcí lesa, nepostačuje, že je daný pozemek takto formálně veden v katastru nemovitostí.
Pozemek, který není „lesním pozemkem“ ve smyslu $ 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, je přesto pozemkem určeným k plnění funkcí lesa, pokud materiálně naplňuje znaky „jiného pozemku“ ve smyslu $ 3 odst. 1 písm. b) téhož zákona, tedy pokud není součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s le- sem souvisí či slouží lesnímu hospodářství. K závěru o tom, že se jedná o pozemek určený k plnění funkcí lesa, nepostačuje, že je daný pozemek takto formálně veden v katastru nemovitostí.
Prejudikatura: Soudní judikatura č. 292/1998, č. 1999/2010 Sb. NSS Věc: Společnost s ručením omezeným VOJAN proti Krajskému úřadu Jihomoravského kraje o určení, zda jde o jiný pozemek sloužící k určení plnění funkcí lesa, o kasační stížnosti žalovaného. Městský úřad Boskovice dne 4. 1. 2007 rozhodl, že pozemky o celkové výměře 0,5567 ha jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa. Žalobce podal proti tomuto roz- hodnutí odvolání, které dne 12. 3. 2007 žalo- vaný zamítl. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Brně. V žalobě především namítal, že žalovaný nepostupoval správně, když potvrdil závěry správního orgánu I stupně, který v rámci řízení podle $ 3 odst. 3 lesního zákona posoudil předmětné pozem- ky jako pozemky určené k plnění funkcí lesa. Správní orgán prvního stupně totiž při po- souzení povahy pozemků vycházel pouze ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou ty- to pozemky vedeny jako pozemky lesní. Po- dle názoru žalobce je ovšem takový závěr v rozporu s $ 3 odst. 1 písm. b) lesního záko- na, který stanoví, že zde definované druhy pozemků jsou určeny k plnění funkcí lesa pouze při splnění dvou podmínek. Za prvé, takové pozemky nesmějí být součástí země- dělského půdního fondu. Za druhé, musí se jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Zmíněné zákon- né podmínky však podle žalobce v posuzova- ném případě naplněny nebyly, což žalobce již v průběhu správního řízení doložil stanoviskem odborného lesního hospodáře Lesů ČR, s. p. 372 (včetně stanoviska revírníka Lesů ČR, s. p). Dále žalobce poukázal na to, že v průběhu ro- ku 2006 správní orgán prvního stupně roz- hodoval v obdobné věci, přičemž hodnotil pozemky, které byly stejně jako nyní posuzo- vané pozemky v katastru nemovitostí vedeny jako pozemky lesní a které navíc s předmět- nými pozemky bezprostředně sousedily. Správní orgán prvního stupně tehdy rozhodl, že nejde o pozemky určené k plnění funkcí lesa, dospěl tedy za stejných skutkových okol- ností ke zcela opačnému závěru. K první žalobní námitce Krajský soud v Brně nejprve citoval $ 3 odst. 1 písm. b) les- ního zákona, přičemž zdůraznil, že pro po- souzení předmětných pozemků, tj. pro zjiště- ní, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa ve smyslu citovaného ustanovení lesního zákona, je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak jsou tyto pozemky ve- deny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesní- ho hospodářského plánu. Žalovaný ani správní orgán prvního stupně se ovšem, jak poukázal krajský soud, faktickým stavem nezabývaly. V odůvodnění žalobou napadeného rozhod- nutí pak není zřejmá žádná úvaha, která by vedla k závěru, že žalovaný předmětné po- zemky, které označil za pozemky určené k pl- nění funkcí lesa, posuzoval z pohledu před- pokladů vymezených ve zmíněných ustano- veních lesního zákona. K námitce vztahující se k případu, ve kterém správní orgán první- ho stupně rozhodl podle tvrzení žalobce v obdobné věci zcela opačně, krajský soud konstatoval, že tuto skutečnost žalobce uplat- ňoval již v řízení odvolacím, přičemž žalova- ný ji bez dalšího označil ve vztahu k posuzo- vanému případu za irelevantní. Takový závěr žalovaného krajský soud posoudil jako nepře- zkoumatelný, jelikož žalovaný konkrétně neu- vedl, z jakého důvodu tato námitka s posuzo- vanou věcí nesouvisí. Z výše uvedených důvodů Krajský soud v Brně žalobou napade- né rozhodnutí rozsudkem ze dne 31. 7. 2008 pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný (stěžovatel) napadl tento rozsu- dek kasační stížností, ve které namítal nezá- konnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcháze- jícím řízení. Uvedl, že žalobou napadené roz- hodnutí je odůvodněno dostatečně. Z odůvod- nění rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, že tento při rozhodování vycházel z faktického stavu prokázaného mimo jiné i stanoviskem odborného lesního hospodáře ze dne 8. 11. 2008 (pozn.: správně má být 8. 11. 2006), které žalobce přiložil jako jednu z příloh k návrhu na zahájení řízení podle $ 3 odst. 3 lesního zákona. Na základě tohoto fak- tického stavu dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že předmětné pozemky jsou po- zemky určenými k plnění funkcí lesa ve smys- lu $ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, což ref- lektoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel se následně rozhodnutím, které bylo napadeno odvoláním, zabýval jen v roz- sahu odvolacích námitek. Stěžovatel dále na- mítá, že tvrzení žalobce, podle kterého správ- ní orgán L stupně rozhodl v obdobném případě opačně, když bezprostředně souse- dící pozemky posoudil jako pozemky, které nejsou určeny k plnění funkcí lesa, je zde ire- levantní, neboť skutečnost, že pozemky se nacházejí v bezprostřední blízkosti, ještě ne- musí znamenat, že by tyto pozemky musely být posouzeny stejně. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Zodůvodnění: Před posouzením kasační stížnosti ve světle uvedených stížních námitek se Nejvyš- ší správní soud nejprve zabýval otázkou, zda řízení před krajským soudem nebylo zatíže- no takovou vadou, ke které by musel podle $ 109 odst. 3 ve spojení s $ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. přihlédnout z moci úřední. S ohledem na rozpory v dosavadní judika- tuře správních soudů k otázce přezkoumatel- nosti tzv. rozhodnutí v pochybnostech podle $ 3 odst. 3 lesního zákona a obdobného roz- hodnutí deklaratorní povahy podle $ 1 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zeměděl- ského půdního fondu, v řízení před správní- mi soudy, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poukázat na aktuální usnesení rozší- řeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, čj. 1 As 89/2008-80, www.nssoud.cz, ve kterém rozšířený senát vy- slovil právní názor, že „rozhodnutí v pochybnos- tech podle f 1 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodnutím ve smyslu f 65 s. ř. s. a není rozhodnutím předběžné povahy podle f 70 písm. b) s. ř. s., a proto podléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví“. V odůvodnění tohoto usnesení pak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil, že přestože se cito- vaný výrok usnesení vztahuje k rozhodnutí v pochybnostech podle příslušných ustano- vení zákona o ochraně zemědělského půdní- ho fondu, princip jednotnosti a bezrozpor- nosti právního řádu a jeho výkladu vyžaduje, aby obě rozhodnutí v pochybnostech, tedy jak rozhodnutí podle $ 1 odst 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, tak rozhodnutí podle $ 3 odst. 3 lesního zákona, byla posuzována shodně. Důvodem je skuteč- nost, že předmětem těchto rozhodnutí je ob- dobná otázka, a to posouzení, zda je posuzova- ný pozemek součástí zemědělského půdního fondu, případně zda je určen k plnění funkcí lesa, či nikoliv. Lze tedy uzavřít, že rozhodnu- tím v pochybnostech podle $ 3 odst. 3 lesní- 373 2032 ho zákona se závazně určují práva a povin- nosti vlastníků těchto pozemků, případně dalších osob, je tedy rozhodnutím správního orgánu ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s., přičemž nepodléhá žádné výluce ze soudního pře- zkoumání ve smyslu $ 70 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy v řízení před krajským soudem neshledal takové vady, k nimž by musel přihlédnout nad rámec uplatněných stížních námitek. C.. Nejvyšší správní soud dále posoudil závěry krajského soudu.o nepřezkoumatel- nosti žalobou napadeného rozhodnutí ve vztahu k lesnímu zákonu. Yxí Nejprve Nejvyšší správní soud považuje za nutné objasnit, co zákon pod pojmem „po- zemek určený k plnění funkcí lesa“ rozumí, tedy jak tento pojem zákon definuje. Ustano- vení $ 3 odst. 1 lesního zákona stanoví, které pozemky jsou určeny k plnění funkcí lesa. V první řadě jde o „lesní pozemky“ [$ 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona]. Takové pozemky jsou nebo mají být lesnicky obhospodařová- ny. Jde zejména o pozemky s lesními porosty včetně pozemků, na nichž byl porost dočas- ně odstraněn za účelem obnovy lesa, plochy lesních průseků a nezpevněných cest. Dále lesní zákon zahrnul mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa i tzv. „jiné pozemky“ [$ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona]. Tato katego- rie je zde příkladným výčtem popsána, při- čemž je stanoveno, že pozemky lze podle to- hoto ustanovení lesního zákona kvalifikovat jako pozemky určené k plnění funkcí lesa za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s le- sem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Lesní zákon tedy definuje pozemek urče- ný k plnění funkcí lesa materiálně. Takový pozemek musí fakticky naplňovat znaky les- ního pozemku či jiného pozemku ve smyslu $ 3 odst. 1 písm. a) nebo b) lesního zákona. Skutečnost, že daný pozemek je v katastru ne- movitostí formálně veden jako pozemek les- ní, resp. jako pozemek určený k plnění funkcí lesa, nemůže tedy být v dané otázce rozhodu- jící. Nelze totiž vyloučit situaci, kdy pozemek je v katastru nemovitostí veden chybně jako 374 pozemek určený k plnění funkcí lesa, přesto- že fakticky již znaky pozemku určeného k plnění funkcí lesa ve smyslu příslušných ustanovení lesního zákona nenaplňuje. Při za- chování předpokladu analogie s vymezením zemědělského půdního fondu zde Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí Vrchní- ho soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, čj. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judika- tura, sv. 11, ročník 1998, s. 351, ve kterém Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být (tj. chybí ma- teriální znak podle zákona o ochraně země- dělského půdního fondu, který musí být na- plněn, aby konkrétní pozemek mohl být kvalifikován jako součást zemědělského půd- ního fondu - pozn. NSS), nejde o součást ze- mědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v ka- tastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Z uvedeného je zřejmé, že pokud přísluš- ný správní orgán rozhoduje podle $ 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vy- cházet pouze ze skutečnosti, jak je takový po- zemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek napl- ňuje svou povahou definici pozemku určené- ho k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje 'se závěrem krajského soudu, že žalobou na- padené rozhodnutí stěžovatele stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stup- ně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze kte- ré by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle $ 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou po- vahu předmětných pozemků. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů naopak vyplý- vá, že vycházely pouze z formálního údaje o předmětných pozemcích zaznamenaného v katastru nemovitostí a dále z údajů o těchto pozemcích v lesních hospodářských osno- vách pro zařizovací obvod Tišnov, kde jsou ty- to pozemky vedeny jako „jiné pozemky“ (konkrétně neplodné půdy a políčka pro zvěř), aniž by ovšem správní orgány zkouma- ly faktickou povahu těchto pozemků, tedy to, zda - mají-li být považovány za jiné pozemky ve smyslu $ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona - skutečně s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Argumenty stěžovatele obsažené ve vyjádření k žalobě, případně v kasační stíž- nosti nemohou takovou vadu žalobou napade- ného rozhodnutí zhojit. Navíc se při této argumentaci stěžovatel opírá o stanoviska od- borného lesního hospodáře, u nichž ovšem vy- trhuje jednotlivé věty z kontextu [např. z pou- hého konstatování, že předmětné pozemky navazují na les, nelze bez dalšího dovozovat, že se jedná o pozemky s lesem související ve smys- lu $ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona], přičemž pomíjí, že tato stanoviska jako celek vyznívají zcela opačně, tj. že předmětné pozemky nejsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa. Nemůže uspět ani argument stěžovatele, že přezkoumával odvoláním napadené správ- ní rozhodnutí prvního stupně pouze v me- zích odvolacích důvodů. Jak vyplývá z ustále- né judikatury Nejvyššího správního soudu, tvoří správní rozhodnutí obou stupňů jeden celek, přičemž podle $ 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává správní orgán soulad na- padeného rozhodnutí i řízení, které mu před- cházelo, s právními předpisy v plném rozsa- hu, tedy nejen v rozsahu odvolacích námitek. V rozsahu odvolacích námitek přezkoumává odvolací orgán pouze správnost odvoláním napadeného rozhodnutí, tedy v zásadě vhod- nost řešení zvoleného z více alternativ pří- pustných v mezích správního uvážení, pokud ho zákon správnímu orgánu poskytuje. O ta- kový případ se v posuzované věci rozhodně nejedná (k rozlišení zákonnosti a správnosti správního rozhodnutí srov. např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 379). Stěžovatel měl tedy zmíněný deficit rozhodnutí správní- ho orgánu prvního stupně nahradit vlastním řádným odůvodněním, nebo rozhodnutí prv- ního stupně pro tento nedostatek zrušit, na- místo toho zatížil své rozhodnutí obdobnou vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že pří- slušné správní orgány se budou muset v dal- ším řízení zabývat otázkou, zda předmětné pozemky jsou skutečně jinými pozemky ve smyslu $ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona. Pro posouzení této otázky pak budou muset vycházet z dostatečně zjištěného faktického stavu těchto pozemků, k čemuž mohou po- sloužit nejen předložené listinné důkazy, ale především šetření (ohledání) na místě, pří- padně další důkazní prostředky. Nejvyšší správní soud tedy hodnotil uve- denou stížní námitku jako nedůvodnou. Při posouzení poslední stížní námitky Nejvyšší správní soud nejprve ze správního spisu konstatuje, že správní orgán prvního stupně v roce 2006 posuzoval v řízení podle $ 3 odst. 3 lesního zákona pozemky, které s nyní posuzovanými pozemky bezprostřed- ně sousedí, přičemž žalobce měl za to, že se jednalo o pozemky předmětným pozemkům svou povahou podobné, což dokládal k žalo- bě přiloženou fotodokumentací. Z uvedené- ho rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006, je potom zřejmé, že zde posuzované pozemky také by- ly vedeny v katastru nemovitostí jako pozem- ky lesní. Správní orgán zde přesto prováděl šetření na místě s cílem ověřit faktický stav, tj. povahu těchto pozemků, přičemž vycházel i ze stanoviska odborného lesního hospodáře přiloženého k návrhu na rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému nelze podle Nejvyššího správního soudu vyloučit, že tyto pozemky opravdu byly svou povahou obdob- né předmětným pozemkům, a vzniká zde tu- díž otázka, proč příslušný správní orgán roz- hodl v těchto případech rozdílně. Nejvyšší správní soud připomíná, že správ- ní řád v $ 2 odst. 4 ukládá správnímu orgánu povinnost dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Požadavek stej- ného či obdobného rozhodování nebo postu- pu za stejných či podobných podmínek lze chápat jako naplnění ústavních zásad ochrany legitimního očekávání a rovnosti. Princip legitimního očekávání je podle Nejvyššího správního soudu třeba vykládat 375 2032 jako zakotvení veřejného subjektivního práva adresátů veřejné správy, aby v jejich konkrét- ních záležitostech bylo postupováno a rozho- dováno stejně či obdobně, jako tomu bylo dech. Správní orgán je tak při své činnosti vá- zán nejen zákonnými kritérii pro rozhodová- ní v určité věci, ale též svou vlastní dosavadní rozhodovací praxí. Podstatné tedy bude, do jaké míry jsou relevantní okolnosti obou pří- padů srovnatelné. Přestože z principu legitimního očekává- ní nelze dovozovat požadavek absolutní ne- měnnosti rozhodovací praxe, případy, kdy se správní orgán od své dosavadní praxe odchý- lí, musí být řádně odůvodněny, jelikož takové změny by vždy měly plynout z konkrétních relevantních okolností. 376 Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstato- vat, že žalobou napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, bylo i v tomto ohledu nepřezkouma- telné. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti na- mítá, že rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006 nebylo v posuzované věci předmětem přezkumu, mu- sí Nejvyšší správní soud zdůraznit, že přestože zde nešlo o primární předmět odvolacího říze- ní, žalobce v odvolání zřetelně formuloval ná- mitku nezákonnosti správního rozhodnutí prvního stupně v důsledku porušení zásady rovnosti, resp. zásady legitimního očekávání ve správním řízení. Z tohoto pohledu se měl stěžovatel rozhodnutím ze dne 27. 6. 2006 za- bývat, což ovšem neučinil, čímž opět zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Společnost s ručením omezeným VOJAN proti Krajskému úřadu Jihomoravského kraje o určení, zda jde o jiný pozemek sloužící k určení plnění funkcí lesa, o kasační stížnosti
řízení před krajským soudem navrhl, aby do řízení místo něj vstoupil nabyvatel vlastnického práva k předmětným pozemkům (§ 107a o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). Nicméně takový návrh podán nebyl a rovněž stěžovatel tuto skutečnost uplatnil až v kasační stížnosti, tedy až po té, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší správní soud k této skutečnosti tedy v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlížel a tudíž posoudil uvedenou námitku jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud dále posoudil závěry krajského soudu o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí ve vztahu k lesnímu zákonu.
Nejprve Nejvyšší správní soud považuje za nutné objasnit, co zákon pod pojmem „pozemek určený k plnění funkcí lesa“ rozumí, tedy jak tento pojem zákon definuje. Ustanovení § 3 odst. 1 lesního zákona stanoví, které pozemky jsou určeny k plnění funkcí lesa. V první řadě jde o „lesní pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona]. Takové pozemky jsou nebo mají být lesnicky obhospodařovány. Jde zejména o pozemky s lesními porosty včetně pozemků, na nichž byl porost dočasně odstraněn za účelem obnovy lesa, plochy lesních průseků a nezpevněných cest. Dále lesní zákon zahrnul mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa i tzv. „jiné pozemky“ [§ 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona]. Tato kategorie je zde příkladným výčtem popsána, přičemž je stanoveno, že pozemky lze podle tohoto ustanovení lesního zákona kvalifikovat jako pozemky určené k plnění funkcí lesa za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.
Lesní zákon tedy definuje pozemek určený k plnění funkcí lesa materiálně. Takový pozemek musí fakticky naplňovat znaky lesního pozemku či jiného pozemku ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) nebo b) lesního zákona. Skutečnost, že daný pozemek je v katastru nemovitostí formálně veden jako pozemek lesní, resp. jako pozemek určený k plnění funkcí lesa, nemůže tedy být v dané otázce rozhodující. Nelze totiž vyloučit situaci, kdy pozemek je v katastru nemovitostí veden chybně jako pozemek určený k plnění funkcí lesa, přestože fakticky již znaky pozemku určeného k plnění funkcí lesa ve smyslu příslušných ustanovení lesního zákona nenaplňuje. Při zachování předpokladu analogie s vymezením zemědělského půdního fondu zde Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, č. j. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sv. 11, ročník 1998, s. 351, ve kterém Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být (tj. chybí materiální znak podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, který musí být naplněn, aby konkrétní pozemek mohl být kvalifikován jako součást zemědělského půdního fondu – pozn. NSS), nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle § 3 odst. 3 lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle § 3 odst. 3 lesního zákona braly v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů naopak vyplývá, že vycházely pouze z formálního údaje o předmětných pozemcích zaznamenaného v katastru nemovitostí a dále z údajů o těchto pozemcích v lesních hospodářských osnovách pro zařizovací obvod Tišnov, kde jsou tyto pozemky vedeny jako „jiné pozemky“ (konkrétně neplodné půdy a políčka pro zvěř), aniž by ovšem správní orgány zkoumaly faktickou povahu těchto pozemků, tedy to, zda - mají-li být považovány za jiné pozemky ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona - skutečně s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství. Argumenty stěžovatele obsažené ve vyjádření k žalobě, případně v kasační stížnosti nemohou takovou vadu žalobou napadeného rozhodnutí zhojit. Navíc se při této argumentaci stěžovatel opírá o stanoviska odborného lesního hospodáře, u nichž ovšem vytrhuje jednotlivé věty z kontextu [např. z pouhého konstatování, že předmětné pozemky navazují na les, nelze bez dalšího dovozovat, že se jedná o pozemky s lesem související ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona], přičemž pomíjí, že tato stanoviska jako celek vyznívají zcela opačně, tj. že předmětné pozemky nejsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa.
Nemůže uspět ani argument stěžovatele, že přezkoumával odvoláním napadené správní rozhodnutí prvního stupně pouze v mezích odvolacích důvodů. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, tvoří správní rozhodnutí obou stupňů jeden celek, přičemž podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává správní orgán soulad napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu, tedy nejen v rozsahu odvolacích námitek. V rozsahu odvolacích námitek přezkoumává odvolací orgán pouze správnost odvoláním napadeného rozhodnutí, tedy v zásadě vhodnost řešení zvoleného z více alternativ přípustných v mezích správního uvážení, pokud ho zákon správnímu orgánu poskytuje. O takový případ se v posuzované věci rozhodně nejedná (k rozlišení zákonnosti a správnosti správního rozhodnutí srov. např. Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 379). Stěžovatel měl tedy zmíněný deficit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nahradit vlastním řádným odůvodněním, nebo rozhodnutí prvního stupně pro tento nedostatek zrušit, namísto toho zatížil své rozhodnutí obdobnou vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že příslušné správní orgány se budou muset v dalším řízení zabývat otázkou, zda předmětné pozemky jsou skutečně jinými pozemky ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona. Pro posouzení této otázky pak budou muset vycházet z dostatečně zjištěného faktického stavu těchto pozemků, k čemuž mohou posloužit nejen předložené listinné důkazy, ale především šetření (ohledání) na místě, případně další důkazní prostředky.
Nejvyšší správní soud tedy hodnotil uvedenou stížní námitku jako nedůvodnou.
Při posouzení poslední stížní námitky Nejvyšší správní soud nejprve ze správního spisu konstatuje, že správní orgán prvního stupně v roce 2006 posuzoval v řízení podle § 3 odst. 3 lesního zákona pozemky, které s nyní posuzovanými pozemky bezprostředně sousedí, přičemž žalobce měl za to, že se jednalo o pozemky předmětným pozemkům svou povahou podobné, což dokládal k žalobě přiloženou fotodokumentací. Z uvedeného rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006, č. j. MBO 9365/2006/TOŽP/Ha/Les/221, je potom zřejmé, že zde posuzované pozemky také byly vedeny v katastru nemovitostí jako pozemky lesní. Správní orgán zde přesto prováděl šetření na místě s cílem ověřit faktický stav, tj. povahu těchto pozemků, přičemž vycházel i ze stanoviska odborného lesního hospodáře přiloženého k návrhu na rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému nelze podle Nejvyššího správního soudu vyloučit, že tyto pozemky opravdu byly svou povahou obdobné předmětným pozemkům, a vzniká zde tudíž otázka, proč příslušný správní orgán rozhodl v těchto případech rozdílně.
Nejvyšší správní soud připomíná, že správní řád v ustanovení § 2 odst. 4 ukládá správnímu orgánu povinnost dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Požadavek stejného či obdobného rozhodování nebo postupu za stejných či podobných podmínek lze chápat jako naplnění ústavních zásad ochrany legitimního očekávání a rovnosti.
ům, a vzniká zde tudíž otázka, proč příslušný správní orgán rozhodl v těchto případech rozdílně.
Nejvyšší správní soud připomíná, že správní řád v ustanovení § 2 odst. 4 ukládá správnímu orgánu povinnost dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Požadavek stejného či obdobného rozhodování nebo postupu za stejných či podobných podmínek lze chápat jako naplnění ústavních zásad ochrany legitimního očekávání a rovnosti.
Princip legitimního očekávání je podle Nejvyššího správního soudu třeba vykládat jako zakotvení veřejného subjektivního práva adresátů veřejné správy, aby v jejich konkrétních záležitostech bylo postupováno a rozhodováno stejně či obdobně, jako tomu bylo v dřívějších shodných či podobných případech. Správní orgán je tak při své činnosti vázán nejen zákonnými kritérii pro rozhodování v určité věci, ale též svou vlastní dosavadní rozhodovací praxí. Podstatné tedy bude, do jaké míry jsou relevantní okolnosti obou případů srovnatelné.
Přestože z principu legitimního očekávání nelze dovozovat požadavek absolutní neměnnosti rozhodovací praxe, případy, kdy se správní orgán od své dosavadní praxe odchýlí, musí být řádně odůvodněny, jelikož takové změny by vždy měly plynout z konkrétních relevantních okolností.
Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat, že žalobou napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, bylo i v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006, č. j. MBO 9365/2006/TOŽP/Ha/Les/221, nebylo v posuzované věci předmětem přezkumu, musí Nejvyšší správní soud zdůraznit, že přestože zde nešlo o primární předmět odvolacího řízení, žalobce v odvolání zřetelně formuloval námitku nezákonnosti správního rozhodnutí prvního stupně v důsledku porušení zásady rovnosti, resp. zásady legitimního očekávání ve správním řízení. Z tohoto pohledu se měl stěžovatel rozhodnutím ze dne 27. 6. 2006, č. j. MBO 9365/2006/TOŽP/Ha/Les/221, zabývat, což ovšem neučinil, čímž opět zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s.ř s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.
V posuzované věci měl úspěch žalobce, pročež by mu náleželo právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti. Žalobce však takové náklady nedoložil a ze spisu ani nevyplývá, že by mu takové náklady v řízení o kasační stížnosti vznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. prosince 2009
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu