Byl-li žadatel o mezinárodní ochranu policejními orgány v zemi původu mučením donucen přiznat se k trestným činům, jež ve skutečnosti nespáchal, dosahuje
takové příkoří intenzity pronásledování ve smyslu § 2 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, a rovněž intenzity vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Nemá-li takové jednání vůči žadateli o mezinárodní ochranu souvislost s důvody pronásledování podle § 12 písm. a) ani b) zákona o azylu, zakládá, má-li žadatel i nadále
důvodné obavy ze skutečného nebezpečí této vážné újmy v případě jeho navrácení
do země původu, a při splnění ostatních zákonných podmínek, nárok na udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 citovaného zákona.
Byl-li žadatel o mezinárodní ochranu policejními orgány v zemi původu mučením donucen přiznat se k trestným činům, jež ve skutečnosti nespáchal, dosahuje
takové příkoří intenzity pronásledování ve smyslu § 2 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, a rovněž intenzity vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Nemá-li takové jednání vůči žadateli o mezinárodní ochranu souvislost s důvody pronásledování podle § 12 písm. a) ani b) zákona o azylu, zakládá, má-li žadatel i nadále
důvodné obavy ze skutečného nebezpečí této vážné újmy v případě jeho navrácení
do země původu, a při splnění ostatních zákonných podmínek, nárok na udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 citovaného zákona.
5. 9. 2012, Y a Z (C-71/11 a C-99/11).
stížnosti žalobce.
Žalobce podal dne 15. 1. 2010 žádost
o udělení mezinárodní ochrany podle § 10
zákona o azylu. V žádosti uvedl, že v případě
návratu na Ukrajinu mu hrozí zabití lidmi od
policie. Během pohovoru upřesnil, že opustil
Ukrajinu z důvodu ohrožení života. Uvedl, že
dne 23. 1. 2008 byl předveden na policejní
de zastupovat prorektor. Jelikož zákon nespecifikuje formu tohoto určení, může se jednat
o individuální pověření i obecnější vnitřní
předpis. Vždy však musí rozsah zastoupení
skutečně určit rektor. Tuto podmínku Organizační řád splňuje, neboť se jedná o vnitřní
předpis vydávaný rektorem. Z jeho článku 5
odst. 2 písm. b) bodu 4 přitom jasně plyne
rozsah zastoupení rektora prorektorem pro
záležitosti studentů, do něhož spadá i přezkoumávání rozhodnutí o vyměření poplatku
spojeného se studiem a jeho snižování, prominutí nebo odložení termínů jeho splatnosti. Jestliže tedy napadená rozhodnutí vydal
jménem rektora v zastoupení prorektor pro
záležitosti studentů, je takové rozhodnutí
z hlediska funkční příslušnosti vydáno v souladu se zákonem o vysokých školách.
stanici k sejmutí otisků prstů v souvislosti
s konfliktem s dopravním policistou (žalobce
nechtěl přistoupit na finanční požadavky dopravního policisty). Na policejní stanici byl
žalobce vyzván, aby si odložil bundu. Po sejmutí otisků si bundu opět vzal a odešel ze
stanice. Když odjížděl ze stanice svým vozid-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
lem, zastavila ho policie a provedla osobní
prohlídku. V levé kapse jeho bundy pod podšívkou policisté nalezli sáček s bílým práškem. Žalobce se sice ohradil, že mu nepatří,
byl však zadržen a odvezen na policejní služebnu, kde byl umístěn do cely předběžného
zadržení. Poté byl odveden na Útvar pro boj
s organizovaným zločinem, kde mu vyšetřovatelé sdělili, že je vyšetřován pro podezření
ze spáchání vraždy. Odepřeli mu přítomnost
advokáta, ačkoliv o něj žádal, a nutili jej k podepsání doznání. Poté, co odmítl, byl odveden do vedlejší místnosti, kde jej dva neznámí muži tři hodiny bili válenkou naplněnou
pískem. Následně ho v poutech a s kuklou na
hlavě odvezli do lesa. Stáhli mu kalhoty, roztrhli bundu a vyhrnuli svetr. Polili jej vodou
a svázali do kozelce. Poté jej položili na igelit
a na ruce a nohy mu dali dráty. Pouštěli do něj
elektrický proud a na hlavu mu natáhli igelitový pytlík, přitom jej bili. Opakovaně upadal
do bezvědomí, vždy jej ale probudili. Pak mu
dráty z nohou dali kolem beder. Vše trvalo
dvě hodiny. Také mu dvakrát vystřelili u ucha.
Následně ho odvezli zpět na Útvar pro boj
s organizovaným zločinem, kde mu vyšetřovatel nadiktoval doznání, ve kterém stálo, že
společně s jiným obviněným zastřelil či se pokusil zastřelit několik osob. Když odmítl doznání podepsat, začali jej vyšetřovatelé bít železným předmětem do prstu
levé ruky
a vyhrožovat mu útokem na jeho ženu. Žalobce proto podepsal doznání i několik čistých
listů papíru. Druhého dne mu policisté oznámili, že je třeba zajistit zbraň. Naložili jej opět
do auta a odjeli do jeho bytu, kde provedli domovní prohlídku. Z bytu vykázali manželku,
příbuzné a odmítli přítomnost advokáta
a svědků. V průběhu prohlídky do bytu nastrčili balíček, v němž byla nalezena pistole. Žalobce podepsal protokol, že zbraň byla nalezena v jeho bytě, byť nebyla jeho. Poté byl
odvezen zpět na celu předběžného zadržení,
kde strávil týden. Sedmého dne se měla konat
konfrontace s druhým obviněným, jehož vzezření napovídalo, že byl mučen ještě více než
žalobce. Následně byl žalobce odvezen do vyšetřovací vazby, kde prošel lékařskou prohlídkou, při níž byly zaprotokolovány stopy po
mučení. Žalobce, jeho manželka a tchán se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
poté začali obracet na organizace na ochranu
lidských práv, prezidenta, politiky, ombudsmana i na média. Po určité době dosáhli toho,
že generální prokuratura sestavila zvláštní vyšetřovací komisi, která dospěla k závěru, že
Útvar pro boj s organizovaným zločinem usiloval o to, aby byl z vražd uznán vinný někdo
jiný, tzn. žalobce. Postup policie a případ žalobcova mučení však nebyly vyšetřeny a nikdo nebyl potrestán. Byla sice stažena obvinění pro vraždy, ovšem žalobce byl nadále
stíhán pro nelegální držení zbraně a drog
a zůstal ve vazbě. Poté, co byl částečně zproštěn obvinění, pokusil se někdo unést jeho
ženu a odvléct ji do osobního vozu jednoho
z vyšetřovatelů. Na nátlak policie a po poradě
s advokátem proto souhlasil s tím, že bude
odsouzen za přechovávání zbraně a drog
s tím, že bude krátce po odsouzení propuštěn.
Po propuštění byl na něj nezákonně uvalen
dohled, který byl v květnu roku 2009 rozhodnutím odvolacího soudu zrušen. Ještě ve věznici podal stížnost na jednání policistů k Nejvyššímu soudu Ukrajiny. Nicméně vzhledem
k hrozbám ze strany policistů, z nichž někteří
byli v mezidobí povýšeni, advokát žalobci
a jeho manželce poradil, aby se vystěhovali
z Ukrajiny. K odjezdu je přiměla i informace
o zabití jiného obviněného, jenž byl převážen
z cely předběžného zadržení do vazby.
Při druhém pohovoru žalobce doplnil
některé dílčí údaje. Uvedl, že je ženatý s Viktorií S., která také požádala o mezinárodní
ochranu. Dále doplnil konkrétní jména policistů, kteří ho vyšetřovali a jichž se v případě
návratu na Ukrajinu obává. Upřesnil též, že
byl za nelegální držení zbraně a drog odsouzen k trestu odnětí svobody na rok a dva měsíce, většinu trestu vykonal ve vazební věznici. Po propuštění z vězení údajně zažaloval
dva prokurátory a některé spolupracovníky
policie u Nejvyššího soudu Ukrajiny, když se
to ale dotyční dozvěděli, začali na jeho advokáta vyvíjet nátlak, aby se případu vzdal. Zapálili mu auto a zbili jeho syna, advokát byl
navíc předvolán na policii, kde mu sdělili, aby
případu zanechal. Pokud jde o současný stav
trestního stíhání, uvedl, že obvinění z vražd
byl zproštěn. Za nelegální držení zbraně
a drog byl odsouzen na základě „dohody“
s prokurátorem. Doplnil též, že po propuštění byl sledován. Dva měsíce se proto schovával doma, neboť měl obavu, že mu někdo
podstrčí drogy nebo ho obviní z napadení.
Do zrušení policejního dohledu nevycházel,
před jeho domem se přitom střídala 3 až 4 auta, která ho sledovala. Dům opustil, až když
odjížděl z Ukrajiny, a to tak, že jej rodiče
manželky vynesli v tašce do vozu.
V průběhu řízení žalobce na podporu
svých tvrzení předložil žalovanému velké
množství písemností v ukrajinském jazyce.
Jednalo se jednak o rozhodnutí ukrajinských
soudů v jeho věci, dále pak o stížnosti adresované ukrajinským orgánům, zejm. generální
prokuratuře, ministerstvu vnitra, poslancům,
prezidentovi, ombudsmanovi, organizacím
na ochranu lidských práv atd., a o rozhodnutí
či sdělení o vyřízení těchto stížností. Dále žalobce předložil též lékařskou zprávu a znalecký posudek o následcích zranění, jež utrpěl
v době vyšetřování, z nichž mj. vyplývá, že
měl na těle podlitinu a stopy pigmentace, které mohly vzniknout v důsledku elektrických
šoků. Doložil též kopie článků z lokálních novin a z internetového serveru, jež se zabývaly
přímo jeho případem anebo popisovaly kriminální činnost pracovníků ukrajinské policie v oblasti, kde žil.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 7. 2011
žalobci mezinárodní ochranu podle § 12,
§ 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu neudělil. Žalovaný konstatoval, že jediným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha legalizovat si pobyt v České
republice a vyhnout se návratu na Ukrajinu,
kde se žalobce obává o svoji a manželčinu
bezpečnost. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl skutečnosti, které by svědčily
o tom, že vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Žalobce nebyl členem politické strany, ani se žádným
podobným způsobem neangažoval. Jeho obavy z postupu ukrajinských orgánů proto žalovaný nemohl považovat za azylově relevantní
důvod podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce neuvedl ani skutečnosti nasvědčující
tomu, že byl pronásledován z důvodu rasy,
pohlaví, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či politického přesvědčení podle § 12 písm. b) zákona o azylu.
Žalovaný konstatoval, že jednání policistů
překročilo rámec zákonnosti. Nejednali však
z azylově relevantních důvodů, nýbrž ve snaze pomstít se za napadení kolegy, či „vyřešit“
trestní kauzy, jejichž vyšetřením byli pověřeni. Žalovaný poukázal zároveň na to, že trestní stíhání pro údajnou vraždu a pokus o vraždy bylo zastaveno. Pokud jde o nelegální
držení drog a střelné zbraně, žalobce zcela
dobrovolně řešil toto obvinění dohodou s odpovědnými orgány a souhlasil s odsouzením
k odnětí svobody na dobu, kterou strávil ve
vyšetřovací vazbě. Podle žalovaného mu tedy
byla ukrajinskými orgány poskytnuta ochrana jeho základních práv, nebyla proto splněna podmínka, že by závažné porušování jeho
práv tolerovaly či mu napomáhaly.
Pokud šlo o postup pracovníků policie,
konstatoval žalovaný, že je právem každého
občana obracet se se stížnostmi na národní či
mezinárodní orgány ve snaze dosáhnout zadostiučinění za spáchaná příkoří, to však není
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
Bylo proto pouze na žalobci, zda se domáhal
nápravy za odsouzení pro trestné činy,
k nimž se doznal. Žalobce dosáhl toho, že byl
očištěn od některých lživých obvinění. Ukrajinské orgány tak poskytly žalobci ochranu
i určité zadostiučinění. Žalobce naopak neprokázal, že by skutečnost, že usiluje o zadostiučinění a potrestání viníků, mohlo v případě jeho
návratu do vlasti přivodit další pronásledování ze strany státních orgánů. Naopak žalobce
uvedl, že ze strany ukrajinských orgánů žádné potíže nečeká. Nad rámec uvedeného žalovaný poukázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 29. 7. 2009, v níž bylo
uvedeno, že Ukrajina je demokratickou zemí,
jejímž občanům nehrozí diskriminace či pronásledování z důvodů jejich názorů nebo jiných azylově relevantních důvodů.
Žalovaný dále s ohledem na udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu
uvedl, že se žalobce sám nedomáhal udělení
této formy mezinárodní ochrany a jeho situaci nelze označit za natolik vážnou, že by odů-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
vodňovala udělení azylu z důvodů hodných
zvláštního zřetele.
Ve vztahu k možnému naplnění důvodů
pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a
zákona o azylu žalovaný uvedl, že vycházel ze
zpráv Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2008 ze
dne 25. 2. 2009, Výroční zprávy organizace
Human Rights Watch 2011 z ledna roku 2011
a informací Ministerstva zahraničí ze dne
5. 9. 2012, Y a Z (C-71/11 a C-99/11).
stížnosti žalobce.
Žalobce podal dne 15. 1. 2010 žádost
o udělení mezinárodní ochrany podle § 10
zákona o azylu. V žádosti uvedl, že v případě
návratu na Ukrajinu mu hrozí zabití lidmi od
policie. Během pohovoru upřesnil, že opustil
Ukrajinu z důvodu ohrožení života. Uvedl, že
dne 23. 1. 2008 byl předveden na policejní
de zastupovat prorektor. Jelikož zákon nespecifikuje formu tohoto určení, může se jednat
o individuální pověření i obecnější vnitřní
předpis. Vždy však musí rozsah zastoupení
skutečně určit rektor. Tuto podmínku Organizační řád splňuje, neboť se jedná o vnitřní
předpis vydávaný rektorem. Z jeho článku 5
odst. 2 písm. b) bodu 4 přitom jasně plyne
rozsah zastoupení rektora prorektorem pro
záležitosti studentů, do něhož spadá i přezkoumávání rozhodnutí o vyměření poplatku
spojeného se studiem a jeho snižování, prominutí nebo odložení termínů jeho splatnosti. Jestliže tedy napadená rozhodnutí vydal
jménem rektora v zastoupení prorektor pro
záležitosti studentů, je takové rozhodnutí
z hlediska funkční příslušnosti vydáno v souladu se zákonem o vysokých školách.
stanici k sejmutí otisků prstů v souvislosti
s konfliktem s dopravním policistou (žalobce
nechtěl přistoupit na finanční požadavky dopravního policisty). Na policejní stanici byl
žalobce vyzván, aby si odložil bundu. Po sejmutí otisků si bundu opět vzal a odešel ze
stanice. Když odjížděl ze stanice svým vozid-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
lem, zastavila ho policie a provedla osobní
prohlídku. V levé kapse jeho bundy pod podšívkou policisté nalezli sáček s bílým práškem. Žalobce se sice ohradil, že mu nepatří,
byl však zadržen a odvezen na policejní služebnu, kde byl umístěn do cely předběžného
zadržení. Poté byl odveden na Útvar pro boj
s organizovaným zločinem, kde mu vyšetřovatelé sdělili, že je vyšetřován pro podezření
ze spáchání vraždy. Odepřeli mu přítomnost
advokáta, ačkoliv o něj žádal, a nutili jej k podepsání doznání. Poté, co odmítl, byl odveden do vedlejší místnosti, kde jej dva neznámí muži tři hodiny bili válenkou naplněnou
pískem. Následně ho v poutech a s kuklou na
hlavě odvezli do lesa. Stáhli mu kalhoty, roztrhli bundu a vyhrnuli svetr. Polili jej vodou
a svázali do kozelce. Poté jej položili na igelit
a na ruce a nohy mu dali dráty. Pouštěli do něj
elektrický proud a na hlavu mu natáhli igelitový pytlík, přitom jej bili. Opakovaně upadal
do bezvědomí, vždy jej ale probudili. Pak mu
dráty z nohou dali kolem beder. Vše trvalo
dvě hodiny. Také mu dvakrát vystřelili u ucha.
Následně ho odvezli zpět na Útvar pro boj
s organizovaným zločinem, kde mu vyšetřovatel nadiktoval doznání, ve kterém stálo, že
společně s jiným obviněným zastřelil či se pokusil zastřelit několik osob. Když odmítl doznání podepsat, začali jej vyšetřovatelé bít železným předmětem do prstu
levé ruky
a vyhrožovat mu útokem na jeho ženu. Žalobce proto podepsal doznání i několik čistých
listů papíru. Druhého dne mu policisté oznámili, že je třeba zajistit zbraň. Naložili jej opět
do auta a odjeli do jeho bytu, kde provedli domovní prohlídku. Z bytu vykázali manželku,
příbuzné a odmítli přítomnost advokáta
a svědků. V průběhu prohlídky do bytu nastrčili balíček, v němž byla nalezena pistole. Žalobce podepsal protokol, že zbraň byla nalezena v jeho bytě, byť nebyla jeho. Poté byl
odvezen zpět na celu předběžného zadržení,
kde strávil týden. Sedmého dne se měla konat
konfrontace s druhým obviněným, jehož vzezření napovídalo, že byl mučen ještě více než
žalobce. Následně byl žalobce odvezen do vyšetřovací vazby, kde prošel lékařskou prohlídkou, při níž byly zaprotokolovány stopy po
mučení. Žalobce, jeho manželka a tchán se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
poté začali obracet na organizace na ochranu
lidských práv, prezidenta, politiky, ombudsmana i na média. Po určité době dosáhli toho,
že generální prokuratura sestavila zvláštní vyšetřovací komisi, která dospěla k závěru, že
Útvar pro boj s organizovaným zločinem usiloval o to, aby byl z vražd uznán vinný někdo
jiný, tzn. žalobce. Postup policie a případ žalobcova mučení však nebyly vyšetřeny a nikdo nebyl potrestán. Byla sice stažena obvinění pro vraždy, ovšem žalobce byl nadále
stíhán pro nelegální držení zbraně a drog
a zůstal ve vazbě. Poté, co byl částečně zproštěn obvinění, pokusil se někdo unést jeho
ženu a odvléct ji do osobního vozu jednoho
z vyšetřovatelů. Na nátlak policie a po poradě
s advokátem proto souhlasil s tím, že bude
odsouzen za přechovávání zbraně a drog
s tím, že bude krátce po odsouzení propuštěn.
Po propuštění byl na něj nezákonně uvalen
dohled, který byl v květnu roku 2009 rozhodnutím odvolacího soudu zrušen. Ještě ve věznici podal stížnost na jednání policistů k Nejvyššímu soudu Ukrajiny. Nicméně vzhledem
k hrozbám ze strany policistů, z nichž někteří
byli v mezidobí povýšeni, advokát žalobci
a jeho manželce poradil, aby se vystěhovali
z Ukrajiny. K odjezdu je přiměla i informace
o zabití jiného obviněného, jenž byl převážen
z cely předběžného zadržení do vazby.
Při druhém pohovoru žalobce doplnil
některé dílčí údaje. Uvedl, že je ženatý s Viktorií S., která také požádala o mezinárodní
ochranu. Dále doplnil konkrétní jména policistů, kteří ho vyšetřovali a jichž se v případě
návratu na Ukrajinu obává. Upřesnil též, že
byl za nelegální držení zbraně a drog odsouzen k trestu odnětí svobody na rok a dva měsíce, většinu trestu vykonal ve vazební věznici. Po propuštění z vězení údajně zažaloval
dva prokurátory a některé spolupracovníky
policie u Nejvyššího soudu Ukrajiny, když se
to ale dotyční dozvěděli, začali na jeho advokáta vyvíjet nátlak, aby se případu vzdal. Zapálili mu auto a zbili jeho syna, advokát byl
navíc předvolán na policii, kde mu sdělili, aby
případu zanechal. Pokud jde o současný stav
trestního stíhání, uvedl, že obvinění z vražd
byl zproštěn. Za nelegální držení zbraně
a drog byl odsouzen na základě „dohody“
s prokurátorem. Doplnil též, že po propuštění byl sledován. Dva měsíce se proto schovával doma, neboť měl obavu, že mu někdo
podstrčí drogy nebo ho obviní z napadení.
Do zrušení policejního dohledu nevycházel,
před jeho domem se přitom střídala 3 až 4 auta, která ho sledovala. Dům opustil, až když
odjížděl z Ukrajiny, a to tak, že jej rodiče
manželky vynesli v tašce do vozu.
V průběhu řízení žalobce na podporu
svých tvrzení předložil žalovanému velké
množství písemností v ukrajinském jazyce.
Jednalo se jednak o rozhodnutí ukrajinských
soudů v jeho věci, dále pak o stížnosti adresované ukrajinským orgánům, zejm. generální
prokuratuře, ministerstvu vnitra, poslancům,
prezidentovi, ombudsmanovi, organizacím
na ochranu lidských práv atd., a o rozhodnutí
či sdělení o vyřízení těchto stížností. Dále žalobce předložil též lékařskou zprávu a znalecký posudek o následcích zranění, jež utrpěl
v době vyšetřování, z nichž mj. vyplývá, že
měl na těle podlitinu a stopy pigmentace, které mohly vzniknout v důsledku elektrických
šoků. Doložil též kopie článků z lokálních novin a z internetového serveru, jež se zabývaly
přímo jeho případem anebo popisovaly kriminální činnost pracovníků ukrajinské policie v oblasti, kde žil.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 7. 2011
žalobci mezinárodní ochranu podle § 12,
§ 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu neudělil. Žalovaný konstatoval, že jediným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha legalizovat si pobyt v České
republice a vyhnout se návratu na Ukrajinu,
kde se žalobce obává o svoji a manželčinu
bezpečnost. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl skutečnosti, které by svědčily
o tom, že vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Žalobce nebyl členem politické strany, ani se žádným
podobným způsobem neangažoval. Jeho obavy z postupu ukrajinských orgánů proto žalovaný nemohl považovat za azylově relevantní
důvod podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce neuvedl ani skutečnosti nasvědčující
tomu, že byl pronásledován z důvodu rasy,
pohlaví, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či politického přesvědčení podle § 12 písm. b) zákona o azylu.
Žalovaný konstatoval, že jednání policistů
překročilo rámec zákonnosti. Nejednali však
z azylově relevantních důvodů, nýbrž ve snaze pomstít se za napadení kolegy, či „vyřešit“
trestní kauzy, jejichž vyšetřením byli pověřeni. Žalovaný poukázal zároveň na to, že trestní stíhání pro údajnou vraždu a pokus o vraždy bylo zastaveno. Pokud jde o nelegální
držení drog a střelné zbraně, žalobce zcela
dobrovolně řešil toto obvinění dohodou s odpovědnými orgány a souhlasil s odsouzením
k odnětí svobody na dobu, kterou strávil ve
vyšetřovací vazbě. Podle žalovaného mu tedy
byla ukrajinskými orgány poskytnuta ochrana jeho základních práv, nebyla proto splněna podmínka, že by závažné porušování jeho
práv tolerovaly či mu napomáhaly.
Pokud šlo o postup pracovníků policie,
konstatoval žalovaný, že je právem každého
občana obracet se se stížnostmi na národní či
mezinárodní orgány ve snaze dosáhnout zadostiučinění za spáchaná příkoří, to však není
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
Bylo proto pouze na žalobci, zda se domáhal
nápravy za odsouzení pro trestné činy,
k nimž se doznal. Žalobce dosáhl toho, že byl
očištěn od některých lživých obvinění. Ukrajinské orgány tak poskytly žalobci ochranu
i určité zadostiučinění. Žalobce naopak neprokázal, že by skutečnost, že usiluje o zadostiučinění a potrestání viníků, mohlo v případě jeho
návratu do vlasti přivodit další pronásledování ze strany státních orgánů. Naopak žalobce
uvedl, že ze strany ukrajinských orgánů žádné potíže nečeká. Nad rámec uvedeného žalovaný poukázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 29. 7. 2009, v níž bylo
uvedeno, že Ukrajina je demokratickou zemí,
jejímž občanům nehrozí diskriminace či pronásledování z důvodů jejich názorů nebo jiných azylově relevantních důvodů.
Žalovaný dále s ohledem na udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu
uvedl, že se žalobce sám nedomáhal udělení
této formy mezinárodní ochrany a jeho situaci nelze označit za natolik vážnou, že by odů-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
vodňovala udělení azylu z důvodů hodných
zvláštního zřetele.
Ve vztahu k možnému naplnění důvodů
pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a
zákona o azylu žalovaný uvedl, že vycházel ze
zpráv Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2008 ze
dne 25. 2. 2009, Výroční zprávy organizace
Human Rights Watch 2011 z ledna roku 2011
a informací Ministerstva zahraničí ze dne
13. 5. 2009, ze dne 29. 7. 2009 a ze dne 19. 1.
2010, jakož i z aktuálních informací o situaci
na Ukrajině z databáze České tiskové kanceláře. Dospěl k závěru, že žalobci nehrozí vážná
újma z důvodů podle § 14a odst. 2 písm. a), c)
a d) zákona o azylu. Pokud jde o důvod podle
§ 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu žalovaný
konstatoval, že není důvodu domnívat se, že
by v případě návratu mohl být žalobce podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Trestní řízení
v jeho věci byla ukončena, policisté potrestaní a obvinění stažena. Smírné řešení ve věci
jeho věznění bylo dáno dohodou mezi ním
a odpovědnými orgány.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného
žalobou podanou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, čj. 4 Az
17/2011-54, zamítl. Námitky vznesené žalobcem neshledal městský soud důvodnými
a v podstatě se ztotožnil se závěry žalovaného.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. První
okruh stížních námitek se týkal hodnocení
žádosti z hlediska splnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Stěžovatel namítal, že odůvodnění rozsudku městského soudu bylo věcně nesprávné, a navíc
i nedostatečné, neboť v něm chyběla jakákoliv samostatná úvaha městského soudu a nebyl zde uveden ani výčet důkazů, o které se
městský soud opíral. Rozsudek byl proto nepřezkoumatelný. Podle stěžovatele bylo ve
správním řízení prokázáno, že stěžovatel měl
odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů. Bylo proto namístě aplikovat § 12 písm. b) zákona
o azylu. Na jednání stěžovatele a jeho manželky bylo nutné s ohledem na čl. 10 písm. e)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
a čl. 6 písm. a) směrnice Rady 2004/83/ES
o minimálních normách, které musí splňovat
státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez
státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení
uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů
potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu
poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační
směrnice“), nahlížet jako na zastávání politických názorů. Stěžovatel zároveň s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 12. 4. 2012, čj. 7 Azs 9/2012-46, zdůraznil,
že během správního řízení namítal zjevnou
a prokázanou nezákonnost trestního stíhání
a nemožnost obrany vůči pracovníkům policie, kteří ho mučili. Namítal, že se bál dalšího
pronásledování, nezákonného jednání ukrajinské policie a mučení. Dále poukázal na
zprávu Amnesty International z října 2011
„Žádné důkazy o zločinu: jak lidé platí za
beztrestnost policistů na Ukrajině“, která
poukazuje na případy mučení, vydírání nebo
nucení k přiznání ze strany příslušníků ukrajinské policie, přičemž obrana proti takovému jednání je často bezvýsledná. Stěžovatel
proto zopakoval, že měl důvodné obavy, že by
mu v případě návratu hrozilo vážné nebezpečí, proti kterému by ho orgány státu neochránily a ani by na tom neměly zájem. Nejednalo
se přitom o ojedinělý případ, ale o státními orgány tolerovaný způsob fungování práce policie, jehož nápravy se téměř nelze domoci.
Další stížní námitka se týkala posouzení
žádosti z hlediska humanitárního azylu podle
§ 14 zákona o azylu. Stěžovatel měl za to, že
rozhodnutí žalovaného bylo v této části nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze vysledovat
úvahy a hodnocení zjištěných a tvrzených
skutečností a důkazů. Vzhledem k tomu, že
městský soud přezkoumal v této části rozhodnutí žalovaného, které nebylo pro absenci důvodů vůbec způsobilé přezkoumání, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i napadený
rozsudek.
Třetí okruh stížních námitek se týkal hodnocení žádosti z hlediska doplňkové ochrany
podle § 14a zákona o azylu. Závěry žalovaného a městského soudu byly podle stěžovatele
nesprávné a neměly oporu ve správním spise. Z obsahu správního spisu naopak vyplýva-
la hrozba vážné újmy, která byla konkrétní
a reálná, neboť navazovala na jednání státních
orgánů v minulosti (mučení, vynucování přiznání, zastrašování rodinných příslušníků),
ale i v současnosti (zastrašování právního zástupce stěžovatele, napadení jeho syna, sledování rodinných příslušníků, a dotazy na pobyt
stěžovatele a jeho manželky).
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze a žalovaného zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud se dále zabýval
prvým okruhem stížních námitek, které se týkaly aplikace § 12 zákona o azylu.
V prvé řadě nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že městský soud neposuzoval věc
z hlediska § 12 písm. a) zákona o azylu. Městský soud v odůvodnění rozsudku výslovně
uvedl, že se ztotožnil se závěrem žalovaného,
pokud jde o posouzení žádosti podle § 12
písm. a) a b) zákona o azylu. Dal žalovanému za
pravdu, že stěžovatel nebyl pronásledován
z azylově relevantních důvodů a stručně popsal úvahy, které jej k tomuto závěru vedly. Napadený rozsudek tak nelze považovat za nepřezkoumatelný pouze z toho důvodu, že městský
soud z větší části převzal závěry žalovaného.
Stěžovatel dále namítal nesprávnou aplikaci § 12 písm. b) zákona o azylu. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
13. 5. 2009, ze dne 29. 7. 2009 a ze dne 19. 1.
2010, jakož i z aktuálních informací o situaci
na Ukrajině z databáze České tiskové kanceláře. Dospěl k závěru, že žalobci nehrozí vážná
újma z důvodů podle § 14a odst. 2 písm. a), c)
a d) zákona o azylu. Pokud jde o důvod podle
§ 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu žalovaný
konstatoval, že není důvodu domnívat se, že
by v případě návratu mohl být žalobce podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Trestní řízení
v jeho věci byla ukončena, policisté potrestaní a obvinění stažena. Smírné řešení ve věci
jeho věznění bylo dáno dohodou mezi ním
a odpovědnými orgány.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného
žalobou podanou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, čj. 4 Az
17/2011-54, zamítl. Námitky vznesené žalobcem neshledal městský soud důvodnými
a v podstatě se ztotožnil se závěry žalovaného.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. První
okruh stížních námitek se týkal hodnocení
žádosti z hlediska splnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Stěžovatel namítal, že odůvodnění rozsudku městského soudu bylo věcně nesprávné, a navíc
i nedostatečné, neboť v něm chyběla jakákoliv samostatná úvaha městského soudu a nebyl zde uveden ani výčet důkazů, o které se
městský soud opíral. Rozsudek byl proto nepřezkoumatelný. Podle stěžovatele bylo ve
správním řízení prokázáno, že stěžovatel měl
odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů. Bylo proto namístě aplikovat § 12 písm. b) zákona
o azylu. Na jednání stěžovatele a jeho manželky bylo nutné s ohledem na čl. 10 písm. e)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
a čl. 6 písm. a) směrnice Rady 2004/83/ES
o minimálních normách, které musí splňovat
státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez
státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení
uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů
potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu
poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační
směrnice“), nahlížet jako na zastávání politických názorů. Stěžovatel zároveň s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 12. 4. 2012, čj. 7 Azs 9/2012-46, zdůraznil,
že během správního řízení namítal zjevnou
a prokázanou nezákonnost trestního stíhání
a nemožnost obrany vůči pracovníkům policie, kteří ho mučili. Namítal, že se bál dalšího
pronásledování, nezákonného jednání ukrajinské policie a mučení. Dále poukázal na
zprávu Amnesty International z října 2011
„Žádné důkazy o zločinu: jak lidé platí za
beztrestnost policistů na Ukrajině“, která
poukazuje na případy mučení, vydírání nebo
nucení k přiznání ze strany příslušníků ukrajinské policie, přičemž obrana proti takovému jednání je často bezvýsledná. Stěžovatel
proto zopakoval, že měl důvodné obavy, že by
mu v případě návratu hrozilo vážné nebezpečí, proti kterému by ho orgány státu neochránily a ani by na tom neměly zájem. Nejednalo
se přitom o ojedinělý případ, ale o státními orgány tolerovaný způsob fungování práce policie, jehož nápravy se téměř nelze domoci.
Další stížní námitka se týkala posouzení
žádosti z hlediska humanitárního azylu podle
§ 14 zákona o azylu. Stěžovatel měl za to, že
rozhodnutí žalovaného bylo v této části nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze vysledovat
úvahy a hodnocení zjištěných a tvrzených
skutečností a důkazů. Vzhledem k tomu, že
městský soud přezkoumal v této části rozhodnutí žalovaného, které nebylo pro absenci důvodů vůbec způsobilé přezkoumání, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i napadený
rozsudek.
Třetí okruh stížních námitek se týkal hodnocení žádosti z hlediska doplňkové ochrany
podle § 14a zákona o azylu. Závěry žalovaného a městského soudu byly podle stěžovatele
nesprávné a neměly oporu ve správním spise. Z obsahu správního spisu naopak vyplýva-
la hrozba vážné újmy, která byla konkrétní
a reálná, neboť navazovala na jednání státních
orgánů v minulosti (mučení, vynucování přiznání, zastrašování rodinných příslušníků),
ale i v současnosti (zastrašování právního zástupce stěžovatele, napadení jeho syna, sledování rodinných příslušníků, a dotazy na pobyt
stěžovatele a jeho manželky).
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze a žalovaného zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud se dále zabýval
prvým okruhem stížních námitek, které se týkaly aplikace § 12 zákona o azylu.
V prvé řadě nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že městský soud neposuzoval věc
z hlediska § 12 písm. a) zákona o azylu. Městský soud v odůvodnění rozsudku výslovně
uvedl, že se ztotožnil se závěrem žalovaného,
pokud jde o posouzení žádosti podle § 12
písm. a) a b) zákona o azylu. Dal žalovanému za
pravdu, že stěžovatel nebyl pronásledován
z azylově relevantních důvodů a stručně popsal úvahy, které jej k tomuto závěru vedly. Napadený rozsudek tak nelze považovat za nepřezkoumatelný pouze z toho důvodu, že městský
soud z větší části převzal závěry žalovaného.
Stěžovatel dále namítal nesprávnou aplikaci § 12 písm. b) zákona o azylu. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
28. 5. 2009, čj. 5 Azs 36/2008-119: „Pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu
musí žadatel kumulativně splnit následující kritéria: (1) musí se nacházet mimo zemi
svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach [viz § 12 písm. b) zákona
o azylu]; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování [viz § 12
písm. b) zákona o azylu ve spojení s definicí
pronásledování nyní zakotvenou v § 2 odst. 8
zákona o azylu]; (4) ochrana v zemi původu selhala (viz definice pronásledování nyní
zakotvená v § 2 odst. 8 zákona o azylu); (5)
musí být pronásledován z azylově relevant-
ních důvodů [viz § 12 písm. b) zákona
o azylu]; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (viz § 15 zákona o azylu).“
V daném případě není splněna pátá podmínka, a tudíž stěžovateli nemůže být udělen
azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Jinými slovy, ve správním řízení nebylo prokázáno, že došlo k pronásledování stěžovatele
z azylově relevantních důvodů, a to v daném
případě ani pro zastávání politických názorů
ve státě původu.
Judikatura správních soudů i právní doktrína se shodují na tom, že slovnímu spojení
„zastávání politických názorů ve státě“ je
třeba přikládat autonomní význam a vykládat
je eurokonformně [srov. Kosař, D.; Molek, P.
(a kol.) Zákon o azylu: komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluver, 2010, s. 138]. I Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2008,
čj. 2 Azs 45/2008-67, č. 1713/2008 Sb. NSS,
konstatoval, že § 12 písm. b) zákona o azylu
musí být v souladu s příkazem eurokonformního výkladu vykládán souladně s požadavky
kvalifikační směrnice. Právní pojem pronásledování, důvody pronásledování a vztah
mezi nimi proto musí být vykládány zejména
souladně s čl. 9 a 10 kvalifikační směrnice
(resp. do budoucna souladně s příslušnými
ustanoveními směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které
musí splňovat státní příslušníci třetích zemí
nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
požívat mezinárodní ochrany, o jednotném
statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají
nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu
poskytnuté ochrany).
Podle čl. 10 odst. 1 písm. e) kvalifikační
směrnice pojem politických názorů zahrnuje
zejména „zastávání názorů, myšlenek nebo
přesvědčení ohledně potenciálních původců
pronásledování uvedených v článku 6 a jejich politik nebo postupů, bez ohledu na to,
zda žadatel podle dotyčných názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal“. Podle uvedeného ustanovení tedy není rozhodující, zda
žadatel o mezinárodní ochranu sám aktivně
vyjadřoval politickou podporu konkrétní politické straně, a dokonce ani to, zda s ní jakkoliv jinak sympatizoval; dostatečným je již to,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
že mu státní orgány veřejné moci určitou politickou afiliaci připisovaly (srov. již shora
uvedený rozsudek čj. 2 Azs 45/2008-67).
Z dosavadní judikatury Nejvyššího správního
soudu rovněž plyne, že pro shledání pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů není vždy třeba aktivní vystupování na veřejnosti či členství v politické
straně, nýbrž je třeba přihlédnout k tomu, jaká forma je dostatečná k pronásledování z tohoto důvodu v dané zemi původu vzhledem
k jejím charakteristikám (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
čj. 6 Azs 235/2004-57).
Ve své dosud nezpochybněné výpovědi
stěžovatel popisuje důvody, které vedly k jeho zadržení a nezákonnostem, k nimž došlo
v průběhu vyšetřování, včetně toho, že byl mučen, ponižován a nucen hrubým násilím přiznat se ke spáchání trestných činů, kterých se
nedopustil. Uvádí dále, že mu byla odepřena
základní práva obviněného v trestním řízení,
a poukazuje i na to, že jeho snaha po nápravě
byla pouze zčásti úspěšná. Skutečnosti, které
uvedl, tak zjevně odůvodňují závěr, že zejména v průběhu svého zadržení a následného
vyšetřování a vazebního stíhání ukrajinskými
orgány utrpěl příkoří, která představují závažný zásah do jeho základních práv. Stěžovatelem popisovaný postup policejních orgánů
představuje v každém případě mimořádně závažné porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále
jen „Úmluva“), jenž zakazuje mučení, nelidské či ponižující zacházení anebo trest, dále
porušení práva na osobní svobodu podle čl. 5
Úmluvy a též závažné porušení čl. 6 Úmluvy,
jenž garantuje minimální rozsah práv obviněného z trestného činu.
Takové jednání svou intenzitou zcela jistě
již naplnilo pojem pronásledování a bylo by
pouze otázkou, zda by byl v případě stěžovatele dán rovněž odůvodněný strach z tohoto
pronásledování do budoucna. V každém případě však k tomuto pronásledování nedocházelo a nelze prozatím ani tvrdit, že by v budoucnu mělo docházet, z důvodu zastávání
určitých politických názorů ve smyslu § 12
písm. b) zákona o azylu, jak tvrdí stěžovatel.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
Zastávání politických názorů je vyjadřováním
názorů, myšlenek nebo přesvědčení o záležitostech, které se primárně dotýkají veřejného
života a veřejných záležitostí, nikoliv „pouze“
osobní obhajoba stěžovatele, tedy jeho snaha,
aby nebyl nespravedlivě stíhán a odsouzen,
a aby mu bylo poskytnuto zadostiučinění za
újmu, kterou v souvislosti s nezákonným stíháním, uvězněním a zejména mučením utrpěl, a to mj. tím, že budou viníci těchto hrubých nezákonností potrestáni. Jakkoli jde
v případě stěžovatele o snahu naprosto legitimní, nelze ji označit, pokud nepřekračuje
hranice jeho osobního případu, za zastávání
politických názorů.
Je třeba v této souvislosti zmínit, že stěžovatel nebyl v době před svým zadržením v lednu 2008 politicky aktivní. Předmětem zájmu
policie se stal poté, co měl v srpnu 2007 konflikt s řidičem, který, jak se později ukázalo,
byl policistou. Z výpovědí stěžovatele vyplývá, že protiprávní jednání, mučení a použití
hrubého násilí během vyšetřování bylo vedeno primárně snahou představitelů ukrajinských policejních orgánů přinutit jej k doznání se ke spáchání trestných činů, které ve
skutečnosti nespáchal, případně snahou
o pomstu za předchozí konflikt s policistou.
Proti tomuto postupu se stěžovatel přirozeně
bránil za použití všech dostupných právních
prostředků, jako např. podáváním stížností,
opravných prostředků a snahou o medializaci kauzy. Využitím těchto prostředků se snažil
o zastavení trestního stíhání a vyšetření postupu policejních orgánů. Jinými slovy, domáhal se spravedlivého prošetření a nápravy
ve vlastní věci. Nebylo prokázáno a stěžovatel
ani netvrdil, že by jeho postoj týkající se jeho
vlastní věci přerostl v to, že by se stal veřejně
známým kritikem poměrů v ukrajinské trestní justici a praktik policejních orgánů při nakládání i s jinými trestně stíhanými osobami,
než je on sám, či že by byl za takovou politicky aktivní osobu považován původci pronásledování, a z tohoto důvodu také pronásledován či vystaven hrozbě pronásledování.
O tom, že by stěžovatel byl vnímán jako politicky aktivní osoba, nesvědčí sama o sobě ani
skutečnost, že se jeho případ stal veřejně zná-
mým vzhledem k jeho medializaci. Stěžovatelem předložené články zveřejněné na internetu a v lokálním periodiku představují kritiku
nezákonného postupu policejních orgánů,
nicméně nevykreslují stěžovatele jako osobu
aktivně vystupující na obranu proti policejní
zvůli i v jiných věcech, než je jeho vlastní případ. Stěžovatel se zjevně stal terčem té nejhorší policejní zvůle a brutality, ovšem nebyl
prokázán kauzální nexus mezi tímto mimořádně závažným příkořím, jemuž byl vystaven, a azylově relevantními důvody takového
pronásledování taxativně vymezenými v § 12
písm. b) zákona o azylu, a to ani pokud jde
o důvod spočívající v zastávání politických
názorů v zemi původu.
Zároveň Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti věcně nenamítal, že mu měl být udělen „ústavní“ azyl
podle § 12 písm. a) zákona o azylu, pouze
poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu v daném ohledu, svou
argumentaci však jinak omezil pouze na možné důvody pro udělení „konvenčního“ azylu
podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud tedy toliko pro úplnost stručně
připomíná, že podle § 12 písm. a) zákona
o azylu se azyl udělí cizinci, který je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Toto ustanovení je dle doktríny [viz Kosař, D.; Molek, P. (a kol.) Zákon o azylu:
komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluver,
2010, s. 81–82 a s. 555–562] i judikatury Nejvyšší správního soudu (již shora uvedený rozsudek čj. 2 Azs 45/2008-67) určeno k provedení čl. 43 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“), podle něhož Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod.
Za „politická práva a svobody“ ve smyslu § 12
písm. a) zákona o azylu a čl. 43 Listiny tudíž
musejí být podle zmiňované judikatury pokládána politická práva podle hlavy druhé oddílu druhého Listiny, a to včetně mj. svobody
projevu. Příkoří, která stěžovatel utrpěl, tedy
zejména mučení a zbavení osobní svobody,
jemuž byl vystaven, má nepochybně souvislost s tím, že uplatňoval některá základní práva, která jsou v České republice chráněna
mj. Listinou, konkrétně právo na spravedlivý
trestní proces a na veškeré záruky v případě
obvinění z trestného činu, neboť odmítal souhlasit s tím, že bude obviněn a odsouzen za
trestné činy, které nespáchal; nejednalo se
však o výkon „politických práv“ ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny. I když, jak již
bylo řečeno, o případu stěžovatele informovala některá média, a to poté, kdy je i rodina stěžovatele aktivně oslovila, nelze vzhledem ke
spíše retrospektivnímu pojetí „ústavního
azylu“ podle § 12 písm. a) zákona o azylu tvrdit, že by se příkoří, jemuž byl stěžovatel dosud vystaven, událo v příčinné souvislosti
s uplatňováním jeho svobody projevu, spíše
naopak, medializace celé kauzy byla důsledkem tohoto příkoří. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že prozatím z příběhu stěžovatele
nevyplynuly ani důvody pro udělení „ústavního“ azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu.
I přes tyto závěry se však Nejvyšší správní
soud musí vyjádřit k některým nesprávným
či zavádějícím úvahám a závěrům, které žalovaný uvedl v části odůvodnění svého rozhodnutí věnované posouzení žádosti z hlediska
§ 12 zákona o azylu. V prvé řadě nelze souhlasit s konstatováním žalovaného, že jediným
důvodem podání žádosti byla snaha stěžovatele legalizovat si pobyt v České republice. Tato
argumentace, která je často používána žalovaným i při posuzování jiných žádostí o udělení
mezinárodní ochrany, je v tomto případě mimořádně zavádějící. Pomíjí skutečnost, že
primárním cílem všech forem mezinárodní
ochrany je poskytnutí ochrany osobám a jejich rodinným příslušníkům, kterým ze zákonem kvalifikovaných důvodů hrozí v zemi původu nebezpečí pronásledování nebo vážné
újmy. K zajištění účelu ochrany slouží především to, že žadateli, jemuž byla udělena některá z forem mezinárodní ochrany, vzniká
právo legálně pobývat na území České republiky. V podstatě každý žadatel o mezinárodní
ochranu tedy usiluje o to, aby mu bylo umožněno pobývat na území státu, v němž žádá
o azyl. Žalovaný v tomto případě zcela pomíjí
skutečnost, že primárním důvodem, který
vedl stěžovatele k opuštění Ukrajiny, bylo mimořádně závažné protiprávní jednání pra-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
covníků ukrajinských policejních orgánů
a obavy o vlastní bezpečnost a bezpečnost
manželky v případě opakování takového jednání. Za této situace je proto tvrzení, že jediným motivem stěžovatele bylo „legalizovat“
si pobyt v České republice, nesprávné a nevystihující podstatu věci.
Za přinejmenším nepřesné lze považovat
i některé další úvahy a dílčí závěry. Podle žalovaného stěžovatel zcela dobrovolně a ve spolupráci se svým advokátem uzavřel s odpovědnými orgány „dohodu“, že bude za trestné
činy spočívající v nelegálním držení zbraně
a drog odsouzen pouze k trestu odnětí svobody na dobu, po kterou byl vazebně vězněn.
Žalovaný ovšem pomíjí, že stěžovatel ve
svých výpovědích od počátku uváděl, že tyto
trestné činy nespáchal a že k uvedené „dohodě“ přistoupil pouze z toho důvodu, aby byl
propuštěn na svobodu a vyhnul se dalšímu
věznění, kterým mu bylo vyhrožováno. Takový postup lze stěží považovat za poskytnutí
ochrany základním právům stěžovatele, jak
uvádí ve svém rozhodnutí žalovaný. Totéž platí i o konstatování, že stěžovatel dosáhl svého
práva očistit se od lživých obvinění. Z výpovědi vyplývá, že až po opakovaných stížnostech
adresovaných rozličným státním orgánům
i nevládním organizacím a po medializaci případu došlo k zastavení trestního stíhání za
vraždu a pokusy o vraždu, které bylo zahájeno na základě stěžovatelova vynuceného přiznání. Pokud však jde o odsouzení za nelegální držení zbraně a drog, stěžovatel vykonal
uložený trest odnětí svobody, a to i přesto, že
sám tvrdil, že tyto trestné činy byly vykonstruovány pracovníky policie.
Nedostatečný podklad ve správním spise
má i konstatování žalovaného, že Ukrajina je
demokratickou zemí, kde nedochází k pronásledování osob z azylově relevantních důvodů. Žalovaný zde bez dalšího převzal část
zprávy Ministerstva zahraničních věci ze dne
28. 5. 2009, čj. 5 Azs 36/2008-119: „Pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu
musí žadatel kumulativně splnit následující kritéria: (1) musí se nacházet mimo zemi
svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach [viz § 12 písm. b) zákona
o azylu]; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování [viz § 12
písm. b) zákona o azylu ve spojení s definicí
pronásledování nyní zakotvenou v § 2 odst. 8
zákona o azylu]; (4) ochrana v zemi původu selhala (viz definice pronásledování nyní
zakotvená v § 2 odst. 8 zákona o azylu); (5)
musí být pronásledován z azylově relevant-
ních důvodů [viz § 12 písm. b) zákona
o azylu]; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (viz § 15 zákona o azylu).“
V daném případě není splněna pátá podmínka, a tudíž stěžovateli nemůže být udělen
azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Jinými slovy, ve správním řízení nebylo prokázáno, že došlo k pronásledování stěžovatele
z azylově relevantních důvodů, a to v daném
případě ani pro zastávání politických názorů
ve státě původu.
Judikatura správních soudů i právní doktrína se shodují na tom, že slovnímu spojení
„zastávání politických názorů ve státě“ je
třeba přikládat autonomní význam a vykládat
je eurokonformně [srov. Kosař, D.; Molek, P.
(a kol.) Zákon o azylu: komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluver, 2010, s. 138]. I Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2008,
čj. 2 Azs 45/2008-67, č. 1713/2008 Sb. NSS,
konstatoval, že § 12 písm. b) zákona o azylu
musí být v souladu s příkazem eurokonformního výkladu vykládán souladně s požadavky
kvalifikační směrnice. Právní pojem pronásledování, důvody pronásledování a vztah
mezi nimi proto musí být vykládány zejména
souladně s čl. 9 a 10 kvalifikační směrnice
(resp. do budoucna souladně s příslušnými
ustanoveními směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které
musí splňovat státní příslušníci třetích zemí
nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
požívat mezinárodní ochrany, o jednotném
statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají
nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu
poskytnuté ochrany).
Podle čl. 10 odst. 1 písm. e) kvalifikační
směrnice pojem politických názorů zahrnuje
zejména „zastávání názorů, myšlenek nebo
přesvědčení ohledně potenciálních původců
pronásledování uvedených v článku 6 a jejich politik nebo postupů, bez ohledu na to,
zda žadatel podle dotyčných názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal“. Podle uvedeného ustanovení tedy není rozhodující, zda
žadatel o mezinárodní ochranu sám aktivně
vyjadřoval politickou podporu konkrétní politické straně, a dokonce ani to, zda s ní jakkoliv jinak sympatizoval; dostatečným je již to,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
že mu státní orgány veřejné moci určitou politickou afiliaci připisovaly (srov. již shora
uvedený rozsudek čj. 2 Azs 45/2008-67).
Z dosavadní judikatury Nejvyššího správního
soudu rovněž plyne, že pro shledání pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů není vždy třeba aktivní vystupování na veřejnosti či členství v politické
straně, nýbrž je třeba přihlédnout k tomu, jaká forma je dostatečná k pronásledování z tohoto důvodu v dané zemi původu vzhledem
k jejím charakteristikám (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
čj. 6 Azs 235/2004-57).
Ve své dosud nezpochybněné výpovědi
stěžovatel popisuje důvody, které vedly k jeho zadržení a nezákonnostem, k nimž došlo
v průběhu vyšetřování, včetně toho, že byl mučen, ponižován a nucen hrubým násilím přiznat se ke spáchání trestných činů, kterých se
nedopustil. Uvádí dále, že mu byla odepřena
základní práva obviněného v trestním řízení,
a poukazuje i na to, že jeho snaha po nápravě
byla pouze zčásti úspěšná. Skutečnosti, které
uvedl, tak zjevně odůvodňují závěr, že zejména v průběhu svého zadržení a následného
vyšetřování a vazebního stíhání ukrajinskými
orgány utrpěl příkoří, která představují závažný zásah do jeho základních práv. Stěžovatelem popisovaný postup policejních orgánů
představuje v každém případě mimořádně závažné porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále
jen „Úmluva“), jenž zakazuje mučení, nelidské či ponižující zacházení anebo trest, dále
porušení práva na osobní svobodu podle čl. 5
Úmluvy a též závažné porušení čl. 6 Úmluvy,
jenž garantuje minimální rozsah práv obviněného z trestného činu.
Takové jednání svou intenzitou zcela jistě
již naplnilo pojem pronásledování a bylo by
pouze otázkou, zda by byl v případě stěžovatele dán rovněž odůvodněný strach z tohoto
pronásledování do budoucna. V každém případě však k tomuto pronásledování nedocházelo a nelze prozatím ani tvrdit, že by v budoucnu mělo docházet, z důvodu zastávání
určitých politických názorů ve smyslu § 12
písm. b) zákona o azylu, jak tvrdí stěžovatel.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
Zastávání politických názorů je vyjadřováním
názorů, myšlenek nebo přesvědčení o záležitostech, které se primárně dotýkají veřejného
života a veřejných záležitostí, nikoliv „pouze“
osobní obhajoba stěžovatele, tedy jeho snaha,
aby nebyl nespravedlivě stíhán a odsouzen,
a aby mu bylo poskytnuto zadostiučinění za
újmu, kterou v souvislosti s nezákonným stíháním, uvězněním a zejména mučením utrpěl, a to mj. tím, že budou viníci těchto hrubých nezákonností potrestáni. Jakkoli jde
v případě stěžovatele o snahu naprosto legitimní, nelze ji označit, pokud nepřekračuje
hranice jeho osobního případu, za zastávání
politických názorů.
Je třeba v této souvislosti zmínit, že stěžovatel nebyl v době před svým zadržením v lednu 2008 politicky aktivní. Předmětem zájmu
policie se stal poté, co měl v srpnu 2007 konflikt s řidičem, který, jak se později ukázalo,
byl policistou. Z výpovědí stěžovatele vyplývá, že protiprávní jednání, mučení a použití
hrubého násilí během vyšetřování bylo vedeno primárně snahou představitelů ukrajinských policejních orgánů přinutit jej k doznání se ke spáchání trestných činů, které ve
skutečnosti nespáchal, případně snahou
o pomstu za předchozí konflikt s policistou.
Proti tomuto postupu se stěžovatel přirozeně
bránil za použití všech dostupných právních
prostředků, jako např. podáváním stížností,
opravných prostředků a snahou o medializaci kauzy. Využitím těchto prostředků se snažil
o zastavení trestního stíhání a vyšetření postupu policejních orgánů. Jinými slovy, domáhal se spravedlivého prošetření a nápravy
ve vlastní věci. Nebylo prokázáno a stěžovatel
ani netvrdil, že by jeho postoj týkající se jeho
vlastní věci přerostl v to, že by se stal veřejně
známým kritikem poměrů v ukrajinské trestní justici a praktik policejních orgánů při nakládání i s jinými trestně stíhanými osobami,
než je on sám, či že by byl za takovou politicky aktivní osobu považován původci pronásledování, a z tohoto důvodu také pronásledován či vystaven hrozbě pronásledování.
O tom, že by stěžovatel byl vnímán jako politicky aktivní osoba, nesvědčí sama o sobě ani
skutečnost, že se jeho případ stal veřejně zná-
mým vzhledem k jeho medializaci. Stěžovatelem předložené články zveřejněné na internetu a v lokálním periodiku představují kritiku
nezákonného postupu policejních orgánů,
nicméně nevykreslují stěžovatele jako osobu
aktivně vystupující na obranu proti policejní
zvůli i v jiných věcech, než je jeho vlastní případ. Stěžovatel se zjevně stal terčem té nejhorší policejní zvůle a brutality, ovšem nebyl
prokázán kauzální nexus mezi tímto mimořádně závažným příkořím, jemuž byl vystaven, a azylově relevantními důvody takového
pronásledování taxativně vymezenými v § 12
písm. b) zákona o azylu, a to ani pokud jde
o důvod spočívající v zastávání politických
názorů v zemi původu.
Zároveň Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti věcně nenamítal, že mu měl být udělen „ústavní“ azyl
podle § 12 písm. a) zákona o azylu, pouze
poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu v daném ohledu, svou
argumentaci však jinak omezil pouze na možné důvody pro udělení „konvenčního“ azylu
podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud tedy toliko pro úplnost stručně
připomíná, že podle § 12 písm. a) zákona
o azylu se azyl udělí cizinci, který je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Toto ustanovení je dle doktríny [viz Kosař, D.; Molek, P. (a kol.) Zákon o azylu:
komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluver,
2010, s. 81–82 a s. 555–562] i judikatury Nejvyšší správního soudu (již shora uvedený rozsudek čj. 2 Azs 45/2008-67) určeno k provedení čl. 43 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“), podle něhož Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod.
Za „politická práva a svobody“ ve smyslu § 12
písm. a) zákona o azylu a čl. 43 Listiny tudíž
musejí být podle zmiňované judikatury pokládána politická práva podle hlavy druhé oddílu druhého Listiny, a to včetně mj. svobody
projevu. Příkoří, která stěžovatel utrpěl, tedy
zejména mučení a zbavení osobní svobody,
jemuž byl vystaven, má nepochybně souvislost s tím, že uplatňoval některá základní práva, která jsou v České republice chráněna
mj. Listinou, konkrétně právo na spravedlivý
trestní proces a na veškeré záruky v případě
obvinění z trestného činu, neboť odmítal souhlasit s tím, že bude obviněn a odsouzen za
trestné činy, které nespáchal; nejednalo se
však o výkon „politických práv“ ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny. I když, jak již
bylo řečeno, o případu stěžovatele informovala některá média, a to poté, kdy je i rodina stěžovatele aktivně oslovila, nelze vzhledem ke
spíše retrospektivnímu pojetí „ústavního
azylu“ podle § 12 písm. a) zákona o azylu tvrdit, že by se příkoří, jemuž byl stěžovatel dosud vystaven, událo v příčinné souvislosti
s uplatňováním jeho svobody projevu, spíše
naopak, medializace celé kauzy byla důsledkem tohoto příkoří. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že prozatím z příběhu stěžovatele
nevyplynuly ani důvody pro udělení „ústavního“ azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu.
I přes tyto závěry se však Nejvyšší správní
soud musí vyjádřit k některým nesprávným
či zavádějícím úvahám a závěrům, které žalovaný uvedl v části odůvodnění svého rozhodnutí věnované posouzení žádosti z hlediska
§ 12 zákona o azylu. V prvé řadě nelze souhlasit s konstatováním žalovaného, že jediným
důvodem podání žádosti byla snaha stěžovatele legalizovat si pobyt v České republice. Tato
argumentace, která je často používána žalovaným i při posuzování jiných žádostí o udělení
mezinárodní ochrany, je v tomto případě mimořádně zavádějící. Pomíjí skutečnost, že
primárním cílem všech forem mezinárodní
ochrany je poskytnutí ochrany osobám a jejich rodinným příslušníkům, kterým ze zákonem kvalifikovaných důvodů hrozí v zemi původu nebezpečí pronásledování nebo vážné
újmy. K zajištění účelu ochrany slouží především to, že žadateli, jemuž byla udělena některá z forem mezinárodní ochrany, vzniká
právo legálně pobývat na území České republiky. V podstatě každý žadatel o mezinárodní
ochranu tedy usiluje o to, aby mu bylo umožněno pobývat na území státu, v němž žádá
o azyl. Žalovaný v tomto případě zcela pomíjí
skutečnost, že primárním důvodem, který
vedl stěžovatele k opuštění Ukrajiny, bylo mimořádně závažné protiprávní jednání pra-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
covníků ukrajinských policejních orgánů
a obavy o vlastní bezpečnost a bezpečnost
manželky v případě opakování takového jednání. Za této situace je proto tvrzení, že jediným motivem stěžovatele bylo „legalizovat“
si pobyt v České republice, nesprávné a nevystihující podstatu věci.
Za přinejmenším nepřesné lze považovat
i některé další úvahy a dílčí závěry. Podle žalovaného stěžovatel zcela dobrovolně a ve spolupráci se svým advokátem uzavřel s odpovědnými orgány „dohodu“, že bude za trestné
činy spočívající v nelegálním držení zbraně
a drog odsouzen pouze k trestu odnětí svobody na dobu, po kterou byl vazebně vězněn.
Žalovaný ovšem pomíjí, že stěžovatel ve
svých výpovědích od počátku uváděl, že tyto
trestné činy nespáchal a že k uvedené „dohodě“ přistoupil pouze z toho důvodu, aby byl
propuštěn na svobodu a vyhnul se dalšímu
věznění, kterým mu bylo vyhrožováno. Takový postup lze stěží považovat za poskytnutí
ochrany základním právům stěžovatele, jak
uvádí ve svém rozhodnutí žalovaný. Totéž platí i o konstatování, že stěžovatel dosáhl svého
práva očistit se od lživých obvinění. Z výpovědi vyplývá, že až po opakovaných stížnostech
adresovaných rozličným státním orgánům
i nevládním organizacím a po medializaci případu došlo k zastavení trestního stíhání za
vraždu a pokusy o vraždu, které bylo zahájeno na základě stěžovatelova vynuceného přiznání. Pokud však jde o odsouzení za nelegální držení zbraně a drog, stěžovatel vykonal
uložený trest odnětí svobody, a to i přesto, že
sám tvrdil, že tyto trestné činy byly vykonstruovány pracovníky policie.
Nedostatečný podklad ve správním spise
má i konstatování žalovaného, že Ukrajina je
demokratickou zemí, kde nedochází k pronásledování osob z azylově relevantních důvodů. Žalovaný zde bez dalšího převzal část
zprávy Ministerstva zahraničních věci ze dne
29. 7. 2009, která se týkala případu jiného žadatele o mezinárodní ochranu. Navíc tato
zpráva neobsahuje žádný bližší popis situace
na Ukrajině či odkaz na konkrétní zdroje,
z nichž čerpá údaje. Žalovaný však zcela pominul obsah ostatních zpráv o situaci na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
Ukrajině, které jsou součástí spisu (Zpráva
Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2008 ze dne
29. 7. 2009, která se týkala případu jiného žadatele o mezinárodní ochranu. Navíc tato
zpráva neobsahuje žádný bližší popis situace
na Ukrajině či odkaz na konkrétní zdroje,
z nichž čerpá údaje. Žalovaný však zcela pominul obsah ostatních zpráv o situaci na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
Ukrajině, které jsou součástí spisu (Zpráva
Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2008 ze dne
25. 2. 2009, Výroční zpráva organizace Human
Rights Watch 2011 z ledna 2011 a Informace
Ministerstva zahraničí ze dne 13. 5. 2009 a ze
dne 19. 1. 2010). Nezabýval se ani zprávami
nevládních organizací (Zpráva Amnesty International o stavu lidských práv za rok 2009,
Zpráva Human Rights Watch: Ukrajina 2009),
na něž stěžovatel poukázal v podání ze dne
23. 3. 2011. Všechny uvedené zprávy přitom
obšírně popisují stav dodržovaní lidských
práv na Ukrajině a vesměs dokládají, že zde
dochází ze strany policejních orgánů k častému porušování práv obviněných, špatnému
zacházení s vězněnými osobami, k jejich mučení, které v některých případech vede až
k usmrcení obviněného. Časté jsou i případy
vynucených doznání anebo korupčního jednání orgánů činných v trestním řízení. K těmto zprávám však žalovaný nepřihlédl, aniž to
jakkoliv vysvětlil. Takto selektivní přístup
k výběru informací o zemi původu je proto
v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 4 správního řádu).
I přes uvedená pochybení však Nejvyšší
správní soud souhlasí se závěrem, že popsané
příkoří a protiprávní jednání vůči stěžovateli
nebylo motivováno azylově relevantními důvody podle § 12 zákona o azylu, jak již bylo
uvedeno. Ačkoliv se tedy žalovaný při hodnocení výpovědi stěžovatele a shromážděných
podkladů pro rozhodnutí dopustil některých
pochybení, jeho závěr o tom, že nejsou splněny podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, obstojí. Z uvedených důvodů tak
shledal Nejvyšší správní soud námitky týkající
se aplikace § 12 zákona o azylu nedůvodnými.
Další stížní námitka se týká aplikace § 14
zákona o azylu. Podle ustálené judikatury
správních soudů není na udělení humanitárního azylu právní nárok. Posouzení možných
důvodů pro udělení humanitárního azylu je
otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38, a ze dne
15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38, a ze dne
22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48). Míra volnos-
ti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55). Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (srov. shora uvedený rozsudek Nejvyššího správního
soudu čj. 5 Azs 47/2003-48).
Humanitární azyl lze udělit v případě
hodném zvláštního zřetele a zpravidla nepřichází v úvahu tehdy, když tvrzení uvedená žadatelem o udělení mezinárodní ochrany je
třeba zvažovat v rámci důvodů udělení azylu
podle § 12 a § 13 zákona o azylu nebo důvodů
udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b
zákona o azylu (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2011, čj. 5 Azs
15/2011-77). V již zmiňovaném rozsudku čj. 2 Azs
8/2004-55 Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl
institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl
možnost azyl poskytnout i v situacích, na
něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení
§ 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ,nehumánní‘ azyl neposkytnout. [...] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty,
jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit
například udělování humanitárního azylu
osobám zvláště těžce postiženým či zvláště
těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím
z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či
přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“
V daném případě stěžovatel neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani
v dalším průběhu správního řízení skutečnosti, které by mohly svědčit o tom, že jsou
v jeho případě dány natolik mimořádné okolnosti, které by bylo nutno zvážit z hlediska
možného udělení humanitárního azylu. Svoji
žádost založil zejména na tvrzení, že byl ve
vlasti pronásledován a v případě návratu se
obává další újmy, která mu podle jeho přesvědčení reálně hrozí, tedy na okolnostech,
které bylo třeba posoudit primárně z hlediska mezinárodní ochrany ve formě azylu podle § 12 a doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Přitom v průběhu správního
řízení stěžovatel ani neuváděl, že jsou u něj
dány okolnosti zvláštního zřetele hodné,
k nimž by bylo možno přihlédnout v rámci
rozhodnutí o humanitárním azylu, což ostatně konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí i žalovaný. Za těchto okolností tak nelze
žalovanému vytýkat, že se posouzením žádosti z hlediska této formy mezinárodní ochrany
zabýval nedostatečně.
Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu
shledal i námitku týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se tak dále zabýval
závěrečným okruhem stížních námitek, které
se týkaly aplikace § 14a zákona o azylu. Pro
aplikaci tohoto ustanovení je třeba zkoumat,
zda žadatel splňuje zákonem stanovená kritéria, která popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, čj. 5 Azs 50/2008-62.
Podle citovaného rozsudku je třeba k udělení
doplňkové ochrany splnit kumulativně následující podmínky: „[Ž]adatel (1) se musí nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí
mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné
nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné újmy;
(4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu; a (5) nesmí se na něj
vztahovat vylučující klauzule.“ Udělení doplňkové ochrany je dále vyloučeno v případě,
že žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu (§ 28 odst. 1 zákona o azylu).
Žalovaný se při posouzení žádosti soustředil výlučně na třetí podmínku, tj. na otázku, zda stěžovateli hrozí v případě návratu na
Ukrajinu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2
zákona o azylu. Zaměřil se především na for-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
mu vážné újmy uvedené v písm. b) citovaného ustanovení, tj. mučení nebo nelidské či
ponižující zacházení nebo trestání, a poté, co
dospěl k závěru, že uvedená podmínka není
splněna, tedy že stěžovateli vážná újma nehrozí, konstatoval, že důvody pro udělení doplňkové ochrany nebyly splněny. S tímto závěrem se ztotožnil i městský soud.
Podle žalovaného se stěžovatel domohl
ochrany státu, neboť již byla trestní řízení v jeho věci ukončena, policisté potrestaní a obvinění stažena. Takto ideální situace ovšem v daném případě nenastala. Jak již bylo uvedeno,
stěžovatel se domohl toliko zastavení trestního stíhání pro vraždu a pokus o vraždy. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody za
trestné činy, které podle svých tvrzení nespáchal. A tvrzení, že dotčení policisté byli
potrestáni, je v přímém rozporu s výpovědí
stěžovatele.
Tato pochybení žalovaného jistě nelze považovat za rozhodující, protože samotným
důvodem udělení doplňkové ochrany nemůže být skutečnost, že se stěžovatel prozatím
nedomohl spravedlivého řešení své věci. Na
straně druhé ovšem rozhodujícím pochybením žalovaného je, že se nevypořádal s důvody, v nichž stěžovatel spatřoval hrozící újmu
a které od počátku uváděl jako důvod podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Pro
účely posouzení existence důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona
o azylu je rozhodující otázka, zda stěžovateli
v případě jeho návratu na Ukrajinu hrozí vážná újma. Proto je třeba zkoumat, zda vzhledem
ke všem stěžovatelem uvedeným a zjištěným
skutečnostem existuje „reálné nebezpečí“, že
stěžovatel utrpí vážnou újmu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008,
čj. 2 Azs 71/2006-82). Sama skutečnost, že
příkoří, která stěžovatel v minulosti utrpěl
a která v každém případě dosahovala intenzity nejen pronásledování, ale i vážné újmy, neboť stěžovatel byl vystaven mj. mučení, tedy
nejzávažnější formě špatného zacházení ve
smyslu čl. 3 Úmluvy, po jeho propuštění již
v uvedené intenzitě nepokračovala, neznamená, že hrozba takové vážné újmy již zcela
pominula. Naopak vzhledem k obsahu dosud
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
nezpochybněné a konstantní výpovědi stěžovatele mj. o tom, že již stěžovatel vážnou
újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu ze strany ukrajinských státních orgánů utrpěl, bylo namístě zkoumat především
to, zda existuje reálné nebezpečí, že bude stěžovatel i v budoucnu vystaven jednání představitelů ukrajinských bezpečnostních složek či jimi pověřených osob, jehož se obává
a které by dosáhlo intenzity vážné újmy ve
smyslu § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu
(tj. nejen trestu smrti v úzkém slova smyslu, ale
případně i jiné formy zbavení života) nebo intenzity vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2
písm. b) zákona o azylu (tj. mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání).
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel opakovaně vyjadřoval
obavu z dalšího útoku či protiprávního jednání osob, které se podílely na vykonstruovaném
trestním stíhání a mučení. V této souvislosti
uváděl, že se po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody obával vycházet z domu, aby proti němu nebylo zahájeno další trestní stíhání
pro vykonstruovaný trestný čin. Přitom byl
podle svého tvrzení sledován v domě a z opatrnosti ho před odjezdem z Ukrajiny opustil
skrytě. Podle jeho tvrzení se policejní orgány
a další osoby snaží i po jeho odjezdu ze země
opakovanými dotazy u příbuzných zjistit místo jeho pobytu, což svědčí o jejich zájmu o stěžovatele. Přitom nelze přehlédnout, že dohled
nad stěžovatelem po propuštění z výkonu
trestu byl již před jeho odjezdem zrušen, není
tedy zřejmé, proč by měl být stěžovatel nadále
sledován. Předchozí mučení a protiprávní zacházení se stěžovatelem během policejního
vyšetřování tak může představovat důvod
pro další útoky na stěžovatele, a to zejména
tehdy, pokud by se stěžovatel nadále domáhal
vyšetření svého případu. Zároveň ovšem nelze požadovat, aby stěžovatel od této své zcela
legitimní snahy související s uplatňováním
svých základních práv upustil a tím se vyhnul
nebezpečí vážné újmy [srov. per analogiam
rozsudek Soudního dvora (velkého senátu)
ze dne 5. 9. 2012, Y a Z, C-71/11 a C-99/11, body 73 až 80]. I uvedená skutečnost tak může
do určité míry zvýšit pravděpodobnost, že
Sehiy M. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační jených se studiem. Mezi konkrétní pravomoci pak spadá také přezkoumávání rozhodnutí
o vyměření poplatku spojeného se studiem
a výkon pravomoci ve vztahu k jeho snižování, prominutí nebo odložení termínu jeho
splatnosti.