5 Azs 190/2023 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 190/2023- 36 - text

5 Azs 190/2023 - 40 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: I. M., zast. Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem se sídlem Francouzská 299/98, Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 10 A 76/2022-54,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

1. Vymezení věci

[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 8. 2022, č. j. MV-117061-4/SO-2022; tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 5. 2022, č. j. OAM-04570-17/TP-2021. Posledně uvedeným rozhodnutím byla podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1. 8. 2021 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta stěžovatelova žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky pro nesplnění podmínky uvedené v § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (stěžovatel nesplnil podmínku předchozího nepřetržitého pobytu na území po dobu nejméně 5 let).

[2] Stěžovatel pobývá na území České republiky od roku 2013; s platností od 15. 1. 2013 do 14. 1. 2015 mu bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití (jednalo se o pobyt označený jako „17 – rodinný – žadatel je manžel +/“). Primárním nositelem oprávnění ke sloučení rodiny byla stěžovatelova manželka (L. M./L. M., nar. X, st. příslušnice Ukrajiny), která na území České republiky pobývala na základě povolení k trvalému pobytu. Toto povolení bylo stěžovateli prodlouženo do 14. 1. 2020.

[3] Dne 5. 12. 2019 podal stěžovatel žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem – a sice za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ). Tuto žádost správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 13. 9. 2021, č. j. OAM-39308-12/DP-2019, zamítl, neboť stěžovatel v době před podáním žádosti neplnil na území účel, pro který mu bylo dosavadní povolení k pobytu vydáno – dne 9. 3. 2015 došlo totiž na Ukrajině k rozvodu manželství stěžovatele, který tak ode dne nabytí právní moci rozsudku (Žydačivského okresního soudu ve Lvovské oblasti) o rozvodu neplnil účel povoleného pobytu na území České republiky.

Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 11. 2021, č. j. MV-167753-4/SO-2021, zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Proti rozhodnutí žalované v této věci podal stěžovatel žalobu, kterou městský soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 11 A 218/2021-43, zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 5 Azs 277/2022-37, zrušil jak zamítavý rozsudek městského soudu, tak rozhodnutí žalované.

[4] Dne 18. 3. 2021 požádal stěžovatel o vydání povolení k trvalému pobytu na území ČR. Správní orgán I. stupně zkoumal naplnění podmínky předchozího nepřetržitého pětiletého pobytu na území a dospěl k závěru, že stěžovatel tuto podmínku nesplňuje. Správní orgán hodnotil předchozí nepřetržitý pobyt na území v období od 18. 3. 2016 do 18. 3. 2021. Stěžovatel však od 15. 1. 2020 (tj. ode dne následujícího po dni, kdy mu skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území za účelem sloučení rodiny) do 17.

3. 2021 (tj. do dne předcházejícího podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu) pobýval na území ČR na základě fikce pobytu ve smyslu § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (tato fikce nastala v důsledku podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání). Žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání však správní orgán I. stupně zamítl, proto se tato fikce v souladu s § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců do doby předchozího nepřetržitého pobytu na území nezapočítávala.

[5] Správní orgán I. stupně se v odůvodnění rozhodnutí zabýval také důsledky skutečnosti, že stěžovatel podal proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (resp. proti rozhodnutí o odvolání proti tomuto rozhodnutí) žalobu, které městský soud přiznal odkladný účinek. Dospěl přitom k závěru, že přiznáním odkladného účinku nevzniká stav, jako by pravomocné rozhodnutí vůbec neexistovalo. Správní orgán I. stupně s odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu uvedl, že i přes přiznání odkladného účinku je nutno dojít k závěru, že se tzv. fikce pobytu do celkového nepřetržitého pobytu na území nezapočítává. Správní orgán I. stupně proto uzavřel, že stěžovatel nesplnil podmínku předchozího nepřetržitého pětiletého pobytu na území v době před podáním žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu.

[6] Správní orgán I. stupně současně zdůraznil, že stěžovatel je i nadále oprávněn pobývat na zemí ČR, a to právě v důsledku toho, že městský soud přiznal odkladný účinek žalobě podané proti rozhodnutí ve věci nevydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Zamítnutím žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu tak nedochází k zásahu do rodinného života stěžovatele, který na území ČR vychovává nezletilého syna (K. M./M., nar. X), jehož matkou je stěžovatelova bývalá manželka (L. M.).

[7] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila (viz výše). Žalovaná se ztotožnila se závěrem o nemožnosti zohlednění tzv. fikce pobytu. K zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života uvedla, že odkladný účinek žaloby ve věci nevydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání představuje pouze dočasné řešení stěžovatelovy situace. Uvedla však také, že stěžovatel má možnost požádat o jiné pobytové oprávnění.

Zejm. s ohledem na současnou situaci na Ukrajině má stěžovatel možnost požádat o vízum za účelem strpění; do budoucna rovněž neztrácí možnost požádat o nové pobytové oprávnění. Žalovaná také uvedla, že stěžovatelův syn má za území ČR povolen trvalý pobyt a v případě potřeby má možnost zůstat v péči stěžovatelovy současné manželky – Z. M. (nar. X), s níž stěžovatel uzavřel manželství dne 1. 8. 2019 a která pobývá na území ČR na základě zaměstnanecké karty.

1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 8. 2022, č. j. MV-117061-4/SO-2022; tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 5. 2022, č. j. OAM-04570-17/TP-2021. Posledně uvedeným rozhodnutím byla podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1. 8. 2021 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta stěžovatelova žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky pro nesplnění podmínky uvedené v § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (stěžovatel nesplnil podmínku předchozího nepřetržitého pobytu na území po dobu nejméně 5 let). [2] Stěžovatel pobývá na území České republiky od roku 2013; s platností od 15. 1. 2013 do 14. 1. 2015 mu bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití (jednalo se o pobyt označený jako „17 – rodinný – žadatel je manžel +/“). Primárním nositelem oprávnění ke sloučení rodiny byla stěžovatelova manželka (L. M./L. M., nar. X, st. příslušnice Ukrajiny), která na území České republiky pobývala na základě povolení k trvalému pobytu. Toto povolení bylo stěžovateli prodlouženo do 14. 1. 2020. [3] Dne 5. 12. 2019 podal stěžovatel žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem – a sice za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ). Tuto žádost správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 13. 9. 2021, č. j. OAM-39308-12/DP-2019, zamítl, neboť stěžovatel v době před podáním žádosti neplnil na území účel, pro který mu bylo dosavadní povolení k pobytu vydáno – dne 9. 3. 2015 došlo totiž na Ukrajině k rozvodu manželství stěžovatele, který tak ode dne nabytí právní moci rozsudku (Žydačivského okresního soudu ve Lvovské oblasti) o rozvodu neplnil účel povoleného pobytu na území České republiky. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 11. 2021, č. j. MV-167753-4/SO-2021, zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Proti rozhodnutí žalované v této věci podal stěžovatel žalobu, kterou městský soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2022, č. j. 11 A 218/2021-43, zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 5 Azs 277/2022-37, zrušil jak zamítavý rozsudek městského soudu, tak rozhodnutí žalované. [4] Dne 18. 3. 2021 požádal stěžovatel o vydání povolení k trvalému pobytu na území ČR. Správní orgán I. stupně zkoumal naplnění podmínky předchozího nepřetržitého pětiletého pobytu na území a dospěl k závěru, že stěžovatel tuto podmínku nesplňuje. Správní orgán hodnotil předchozí nepřetržitý pobyt na území v období od 18. 3. 2016 do 18. 3. 2021. Stěžovatel však od 15. 1. 2020 (tj. ode dne následujícího po dni, kdy mu skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu na území za účelem sloučení rodiny) do 17. 3. 2021 (tj. do dne předcházejícího podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu) pobýval na území ČR na základě fikce pobytu ve smyslu § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (tato fikce nastala v důsledku podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání). Žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání však správní orgán I. stupně zamítl, proto se tato fikce v souladu s § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců do doby předchozího nepřetržitého pobytu na území nezapočítávala. [5] Správní orgán I. stupně se v odůvodnění rozhodnutí zabýval také důsledky skutečnosti, že stěžovatel podal proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (resp. proti rozhodnutí o odvolání proti tomuto rozhodnutí) žalobu, které městský soud přiznal odkladný účinek. Dospěl přitom k závěru, že přiznáním odkladného účinku nevzniká stav, jako by pravomocné rozhodnutí vůbec neexistovalo. Správní orgán I. stupně s odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu uvedl, že i přes přiznání odkladného účinku je nutno dojít k závěru, že se tzv. fikce pobytu do celkového nepřetržitého pobytu na území nezapočítává. Správní orgán I. stupně proto uzavřel, že stěžovatel nesplnil podmínku předchozího nepřetržitého pětiletého pobytu na území v době před podáním žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. [6] Správní orgán I. stupně současně zdůraznil, že stěžovatel je i nadále oprávněn pobývat na zemí ČR, a to právě v důsledku toho, že městský soud přiznal odkladný účinek žalobě podané proti rozhodnutí ve věci nevydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Zamítnutím žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu tak nedochází k zásahu do rodinného života stěžovatele, který na území ČR vychovává nezletilého syna (K. M./M., nar. X), jehož matkou je stěžovatelova bývalá manželka (L. M.). [7] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila (viz výše). Žalovaná se ztotožnila se závěrem o nemožnosti zohlednění tzv. fikce pobytu. K zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života uvedla, že odkladný účinek žaloby ve věci nevydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání představuje pouze dočasné řešení stěžovatelovy situace. Uvedla však také, že stěžovatel má možnost požádat o jiné pobytové oprávnění. Zejm. s ohledem na současnou situaci na Ukrajině má stěžovatel možnost požádat o vízum za účelem strpění; do budoucna rovněž neztrácí možnost požádat o nové pobytové oprávnění. Žalovaná také uvedla, že stěžovatelův syn má za území ČR povolen trvalý pobyt a v případě potřeby má možnost zůstat v péči stěžovatelovy současné manželky – Z. M. (nar. X), s níž stěžovatel uzavřel manželství dne 1. 8. 2019 a která pobývá na území ČR na základě zaměstnanecké karty.

2. Rozhodnutí městského soudu [8] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou městský soud s odkazem na § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. [9] Městský soud uvedl, že správní orgány zjistily skutkový stav věci dostatečně. Zejm. měly dostatečným způsobem podložený závěr, že stěžovatel nesplnil podmínku předchozího nepřetržitého pobytu na území ČR. Městský soud zdůraznil, že manželství stěžovatele s jeho bývalou manželkou bylo rozvedeno 2 měsíce poté, co mu bylo prodlouženo původní povolení za účelem sloučení rodiny. Stěžovatel si tak musel být vědom toho, že účel původního povolení k pobytu neplní. Nemohl tak být v dobré víře a očekávat vyhovění jeho pozdější žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, pokud účel předchozího povolení neplnil. Dobu fikce pobytu nebylo možné do nepřetržitého pobytu na území ČR započítat, neboť žádost o vydání povolení za účelem podnikání správní orgány právě s ohledem na neplnění účelu předchozího pobytu zamítly. [10] Ve vztahu k rodinnému životu stěžovatele městský soud uvedl, že pokud stěžovatel prokazatelně nesplňuje podmínky pro udělení pobytového oprávnění, nemůže spoléhat na institut soukromého a rodinného života. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2020, č. j. 5 Azs 373/2019-44, městský soud uvedl, že udělení pobytového oprávnění bez dalšího, pouze na základě institutu soukromého a rodinného života, by bylo zcela absurdní; zákon takový postup neumožňuje a ani nezamýšlí. Správní orgány se nadto zabývaly tvrzeními o zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele – stěžovatel zejm. může požádat o trvalý pobyt znovu, přičemž má možnost požádat také o vízum strpění nebo o jiné pobytové oprávnění. Zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu nemá za následek povinnost opustit území ČR. V daném případě není vyloučeno ani získání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, neboť stěžovatelova manželka disponuje zaměstnaneckou kartou. Na základě nově získaného pobytového oprávnění pak má stěžovatel možnost splnit podmínku nepřetržitého pobytu na území. I v případě, že by stěžovatel opustil ČR, by se podle městského soudu nejednalo o nepřiměřený zásah, neboť stěžovatelův syn i jeho manželka nebudou nuceni ČR opustit.

3. Kasační stížnost a vyjádření žalované [11] Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které namítal důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [12] Konkrétně stěžovatel uvedl, že správní orgány a městský soud dostatečně neposoudily otázku přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu stěžovatele a jeho nezletilého syna. Stěžovatel uvedl, že i když městský soud zdůraznil možnost získání jiného pobytového oprávnění, pominul, že nové povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit, pokud cizinec před podáním žádosti o vydání nového povolení k pobytu neplnil účel předchozího pobytu, což je právě případ stěžovatele. Přestože se o získání nového povolení bude stěžovatel pokoušet, obává se nevyhovění jeho žádosti právě s ohledem na tu skutečnost, že včas českým orgánům neoznámil rozvod se svou původní manželkou, tj. neplnil účel svého původního pobytového oprávnění. [13] Stěžovatel také zdůraznil, že na území Ukrajiny probíhá válečný konflikt. Sebemenší pravděpodobnost opustit území ČR tak představuje volbu mezi bezpečím rodiny a narušením rodinných vazeb mezi stěžovatelem a jeho blízkými, kteří by případně v ČR zůstali. Nadto dospělí muži ve věku do 60 let nesmějí území Ukrajiny právě v důsledku válečného konfliktu opustit. Celkovou dobu pobytu mimo ČR tak nelze presumovat. [14] Stěžovatel také zdůraznil, že syn K. mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 2. 2020, č. j. 62 Nc 2609/2019-53, svěřen do výchovy. Matka se o syna nestará, je závislá na alkoholu. Stěžovatelova současná manželka pak nemá z hlediska účinných právních předpisů k jeho nezletilému synovi žádná práva. Syn jí nebyl osvojen a není jeho poručníkem, ani opatrovníkem. Představa městského soudu, že syn zůstane v ČR se stěžovatelovou současnou manželkou, proto není zdaleka tak jednoduchá. [15] Závěrem stěžovatel uvedl, že si je vědom neexistence práva cizince na povolení k pobytu v ČR. Je nicméně přesvědčen, že rozhodnutí žalované zasahuje do jeho práva na soukromý a rodinný život. Zdůraznil, že neměl nikdy problémy se zákonem. Po celou dobu pobytu v ČR vede řádný život a pro společnost je prospěšný. Po mnoha letech v ČR považuje za nepřiměřené, aby byl v důsledku drobného opomenutí (neoznámení rozvodu se svou původní manželkou) zasažen jeho rodinný život tak drasticky, že by musel se svou rodinou vycestovat. [16] Žalovaná odkázala na své vyjádření k podané žalobě. Ztotožnila se s odůvodněním rozsudku městského soudu a uvedla, že stěžovateli nebyl vysloven zákaz pobytu za území. Pouze mu nebylo uděleno nejvyšší pobytové oprávnění, avšak není vyloučeno, aby stěžovatel v budoucnu pobýval v ČR na základě pobytového oprávnění nižšího. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.

[18] Kasační stížnost není důvodná.

[19] Podstatou věci je s ohledem na námitky obsažené v kasační stížnosti posouzení dvou otázek – a sice (i) přiměřenosti dopadů rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života a (ii) potřeby zohlednění aktuální bezpečností situace na Ukrajině.

[20] Před posouzením nastíněných otázek Nejvyšší správní soud připomíná, že správní orgán I. stupně zamítl stěžovatelovu žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, neboť stěžovatel nesplnil podmínku předchozího nepřetržitého pobytu na území ČR v délce 5 let.

[21] Doba tohoto předchozího pobytu se posuzuje za období bezprostředně předcházející podání žádosti (viz § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který obsahuje spojení ke dni podání žádosti, viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2021, č. j. 5 Azs 210/2020-48; příp. ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016-29, č. 3448/2016 Sb. NSS), přičemž v souladu s § 68 odst. 3 písm. f) téhož zákona se do celkové doby nepřetržitého pobytu na území nezapočítává doba, po kterou cizinec na území pobýval na základě tzv. fikce pobytu ve smyslu § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, pakliže nebylo žádosti cizince o vydání povolení, která fikci pobytu založila, vyhověno (k tomu viz také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020-41, body [7] až [16]). Právě to byl případ stěžovatele, který dne 5. 12. 2019 požádal o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (OSVČ). V důsledku této žádosti nastala stěžovateli ode dne 15. 1. 2020 (den následující po dni, kdy mu skončila platnost původního povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny) fikce pobytu.

[22] Žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (OSVČ) správní orgán I. stupně nevyhověl, odvolání stěžovatele následně žalovaná zamítla. S ohledem na tyto skutečnosti nezapočítal správní orgán I. stupně v nyní posuzované věci fikci pobytu stěžovatele do jeho celkového nepřetržitého pobytu na území ČR před podáním žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud následně zamítavý rozsudek městského soudu, jakož i rozhodnutí žalované ve věci nevydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání svým rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 5 Azs 277/2022-37, zrušil, na tom nic nemění, neboť žalovaná vycházela ze stavu, který tu byl v době vydání jejího rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2021, č. j. 10 Azs 81/2020-44). Podstatné je, že stěžovatel může znovu požádat o vydání povolení k trvalému pobytu, přičemž správní orgány budou povinny následné zrušení rozhodnutí ve věci nevydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání zohlednit (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2020, č. j. 5 Azs 250/2017-42).

[23] Stěžovatel ostatně v podané kasační stížnosti nebrojil proti tomu, že správní orgány nezohlednily tzv. fikci pobytu a tuto dobu nezapočítaly do celkového nepřetržitého pobytu na území ČR. Jeho kasační námitky mířily výhradně do posouzení (ne)přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života a do otázky případného zohlednění aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině.

[24] Pokud jde o první z uvedených námitek, tj. otázku posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí, k ní městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 37.) uvedl následující: „Pokud žadatel prokazatelně nesplňuje podmínky pro udělení pobytového oprávnění, nemůže spoléhat na institut soukromého a rodinného života. Udělení oprávnění bez dalšího, pouze na základě tohoto institutu, by dle judikatury správních soudů bylo zcela absurdní a zákon takový postup neumožňuje ani nezamýšlí.“ Tuto argumentaci Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 12. 5. 2020, č. j. 5 Azs 373/2019-44, na který městský soud odkázal, ale také v rozsudku ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 320/2019-38, body [21] a [22]; ze dne 4. 6. 2020, č. j. 8 Azs 273/2019-84, bod [21]; nebo ze dne 30. 11. 2020, č. j. 5 Azs 250/2017-42, body [26] a [27].

[25] Zákon o pobytu cizinců totiž stojí na principu, že dlouhodobý pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn konkrétním účelem (např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem). Základní podmínky pro získání konkrétního pobytového oprávnění musí být naplněny a uvedené činnosti musí být skutečně vykonávány; do popředí je tedy stavěn princip plnění uložených povinností cizince. Pokud tedy cizinec nenaplní základní podmínky pro získání daného pobytového oprávnění (nebo tyto podmínky přestane splňovat), nemůže spoléhat na institut soukromého a rodinného života; v opačném případě by zákonem stanovené základní podmínky pro získání daného pobytového oprávnění ztratily smysl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2023, č. j. 5 Azs 62/2023-46, bod [29]).

[26] V případě trvalého pobytu zákon nepočítá s plněním konkrétního účelu, jako je tomu u dlouhodobých pobytů. Získání povolení k trvalému pobytu je však podmíněno právě předchozím nepřetržitým pobytem na území po dobu nejméně 5 let, během kterých si zde cizinec vybuduje dostatečně intenzivní vazby k udělení nejvyššího pobytového oprávnění. Za tím účelem stanoví konkrétní pravidla pro započítání doby pobytu na území do celkového nepřetržitého pobytu ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců – viz výše uvedená pravidla pro započítání tzv. fikce pobytu na území. Tato základní podmínka pro získání nejvyššího pobytového oprávnění musí být skutečně naplněna (jako je tomu u účelu v případě u dlouhodobých pobytů) a nelze ji „nahradit“ poukazem na institut soukromého a rodinného života.

[27] Dlužno však dodat, že stěžovatel svou námitku týkající se (ne)přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života koncipoval tak, že se těmito dopady městský soud ani správní orgány dostatečně nezabývaly.

[28] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců z důvodu nesplnění základní podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území nepředpokládá zákon o pobytu cizinců zvláštní posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí [§ 174a ve spojení s § 75 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců]. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020-41, „‘Obecný‘ test proporcionality dopadů rozhodnutí o zamítnutí povolení k trvalému pobytu do rodinného a soukromého života cizince totiž provedl již zákonodárce v § 68 odst. 1 ve spojení s § 68 odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy – v běžných případech a v obecné rovině – lze předpokládat, že cizinec, který na území ČR nepobývá na základě řádného pobytového titulu nepřetržitě po dobu pěti let, si zde nevybuduje dostatečné vazby k udělení nejvyššího pobytového oprávnění (povolení k trvalému pobytu). Ministerstvo proto nemusí v každém jednotlivém případě zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince dle § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek ze dne 22. 1. 2020, čj. 10 Azs 256/2019-39, č. 3990/2020 Sb. NSS, bod 16).“

[29] Jak dále uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 Azs 414/2020-41, z tohoto pravidla však existují výjimky, v nichž vyvstane potřeba zvlášť posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí, a to přímo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Článek 8 Úmluvy je totiž přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. To znamená, že pokud stěžovatel namítá nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života a porušení článku 8 Úmluvy, správní orgán se s touto námitkou musí vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje, nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Stejně tak je nutno upozornit na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož by při jakékoli činnosti orgánů veřejné moci, která se týká dětí, měl být primárním hlediskem právě nejlepší zájem dítěte. Vždy je přitom třeba posuzovat okolnosti konkrétního případu.

[30] V projednávané věci stěžovatel již v průběhu správního řízení tvrdil, že má v České republice syna, který se na území ČR narodil a chodil zde do mateřské školky. První tři roky základní školy sice navštěvoval na Ukrajině (jednalo se o období poté, co se stěžovatel rozvedl se svou bývalou manželkou, která o syna nejeví zájem, a stěžovatel byl pracovně vytížen), od 4. třídy však navštěvuje základní školu v ČR. K tomu doložil řadu dokumentů (rodný list syna a jeho povolení k pobytu, rozhodnutí o jeho přestupu na Základní školu Praha 9 – Lehovec, Chvaletická 918; rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 2. 2020, č. j. 62 Nc 2609/2019-53, kterým byl K. svěřen do výchovy stěžovatele; zprávu pro rodiče školního psychologa ZŠ Chvaletická). Stěžovatel také doložil oddací list, podle něhož uzavřel sňatek se svou současnou manželkou Z. dne 1. 8. 2019. Se všemi těmito skutečnostmi správní orgán I. stupně i žalovaná ve svých rozhodnutích pracovaly a dospěly k závěru, že napadené rozhodnutí nebude nepřiměřené. Stěžovatelem tvrzené a dokládané skutečnosti tak promítly do svých rozhodnutí.

[31] Není tedy pravdou, že se správní orgány jeho námitkou nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí nezabývaly. Naopak – oba správní orgány skutečnosti tvrzené stěžovatelem zohlednily, přičemž také městský soud se s námitkou stěžovatele přiléhavým způsobem vypořádal. Způsob vypořádání této námitky odráží právě tu skutečnost, že odkaz na institut soukromého a rodinného života nemůže suplovat nesplnění základní podmínky pro udělení daného pobytového oprávnění, kterým je v případě trvalého pobytu předchozí nepřetržitý pobyt na území České republiky po dobu nejméně 5 let (viz výše).

[32] Za zásadní však Nejvyšší správní soud považuje tu skutečnost, že zamítnutím žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu stěžovatel o své pobytové oprávnění nepřichází. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 25. 9. 2023, č. j. 5 Azs 190/2023-31, kterým zamítl stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, právní mocí napadeného rozhodnutí žalované nenastává bezprostřední následek spočívající v tom, že by stěžovatel byl státní mocí donucen území České republiky opustit. Napadeným rozhodnutím mu ani nebylo odňato dosavadní pobytové oprávnění.

[33] Tím se nyní posuzovaná věc liší od případů, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o odnětí stávajícího pobytového oprávnění z důvodů, u nichž je patrné, že daný cizinec má malou šanci získat jiný typ pobytového statusu na území České republiky, mají bezprostřední následek v podobě povinnosti cizince území České republiky opustit. Povolení k trvalému pobytu není jedinou možností, kterou může stěžovatel využít k tomu, aby mohl žít v České republice se svojí rodinou. Nepřiznání nejvyššího pobytového oprávnění stěžovateli nijak nebrání v tom, aby si další pobyt na území České republiky zajistil prostřednictvím jiného pobytového oprávnění. Ostatně, Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že stěžovatel ještě dříve (před podáním žádosti o trvalý pobyt) podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu (tato žádost založila tzv. fikci pobytu – viz výše). I když byla tato žádost zamítnuta, což posléze potvrdila žalovaná, její rozhodnutí, jakož i následný zamítavý rozsudek městského soudu Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 5 Azs 277/2022-37, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. To znamená, že stěžovatel je oprávněn nadále pobývat na území České republiky v souvislosti s řízením ve věci povolení k dlouhodobému pobytu, a to na základě již uvedené tzv. pobytové fikce (viz § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců). Není proto vyloučeno, že stěžovatel rovněž (pakliže o povolení k trvalému pobytu znovu požádá), podmínku nepřetržitého pobytu na území jakožto základní předpoklad pro vydání nejvyššího pobytového oprávnění v budoucnu splní.

[34] Právě s ohledem na to, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 5 Azs 277/2022-37, zrušil zamítavý rozsudek městského soudu a rozhodnutí žalované ve věci nevydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že nové povolení k dlouhodobému pobytu nemůže získat. V uvedeném rozsudku č. j. 5 Azs 277/2022-37 se Nejvyšší správní soud vyjádřil k účelu stěžovatelova pobytu – jeho neplnění v minulosti a zavázal správní orgány věc znovu posoudit a zohlednit stěžovatelem tvrzené skutečnosti. Výslovně přitom uvedl, že „žalovaná měla řádně posoudit veškeré stěžovatelem tvrzené skutečnosti stran jeho rodinného a soukromého života, včetně důvodů, pro které neplnil v minulosti účel svého pobytu na území České republiky a které jsou v kontextu celé věci takové výjimečnosti a intenzity, že neudělení nového povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatele s poukazem na § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neobstojí“; viz bod [34] odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 277/2022-37. Jinými slovy řečeno, za dané skutkové situace byly správní orgány povinny stěžovateli dlouhodobý pobyt za účelem podnikání udělit.

[35] Pokud se však jedná o nyní projednávanou věc, tj. neudělení povolení k trvalému pobytu, nelze pominout tu skutečnost, že jakkoli je zájem stěžovatelova syna i stěžovatele samotného nadále zůstat na území České republiky z hlediska jejich soukromého a rodinného života klíčový, nemůže hrát roli při posuzování podmínky časového testu – předchozího nepřetržitého pobytu na území, do kterého se v souladu se zákonem o pobytu cizinců a judikaturou Nejvyššího správního soudu tzv. fikce pobytu nezapočítává, nebylo-li žádosti o pobytové oprávnění, která fikci založila, vyhověno. „Opačný závěr by ve svém důsledku popíral smysl zakotvení jakýchkoliv dalších zákonných podmínek pro udělení povolení k trvalému pobytu a nelze jej tedy přijmout;“ viz již citovaný rozsudek č. j. 5 Azs 250/2017-42. Městský soud proto dospěl ke správnému závěru. První námitka stěžovatele tak není důvodná.

[36] Pokud jde o druhou z uvedených námitek, podle níž měl soud zohlednit aktuální válečný konflikt na Ukrajině, k tomu je nutné znovu uvést, že zamítnutím žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu se stěžovateli neukládá povinnost navrátit se do země původu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2022, č. j. 3 Azs 238/2022-41). Závazek non-refoulement, který zavazuje Českou republiku nevystavit žádnou osobu podléhající její jurisdikci skutečné hrozbě vážné újmy na životě či zdraví nebo újmě způsobené mučením či nelidským nebo ponižujícím zacházením či trestáním, a to například tím, že bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS), není napadeným rozhodnutím porušen.

[37] Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel je v důsledku předchozí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání a následného zrušení zamítavého rozhodnutí žalované v této věci (vč. zamítavého rozsudku městského soudu) Nejvyšším správním soudem i nadále oprávněn setrvat na území. Žalovaná nadto stěžovatele výslovně upozornila na možnost požádat s ohledem na bezpečnostní situaci na Ukrajině o vízum za účelem strpění, což následně zdůraznil i městský soud (viz bod 51. odůvodnění napadeného rozsudku). Ani tato námitka proto nemůže být úspěšná. 5. Závěr a náklady řízení

[38] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

[39] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 16. února 2024

JUDr. Viktor Kučera předseda senátu

Plný text rozhodnutí