I. Závazné stanovisko správního orgánu o možnosti vycestování cizince, tedy o tom, že mu v zemi původu nehrozí skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, nemůže být založeno převážně na skutečnosti, že tento cizinec nepožádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice, případně v prvním státě Evropské unie či dublinského systému, na jehož území vstoupil, aniž by správní orgán na základě výpovědi tohoto cizince a příslušných informací o zemi původu důkladně posoudil, zda by jeho navrácením do země původu nebyla porušena zásada non-refoulement. II. Byť § 179 odst. 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 31. 7. 2019, již v plném rozsahu nezahrnuje zásadu non-refoulement v pojetí dle čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), představuje tato zásada i nadále důvod znemožňující vycestování cizince, který je z materiálního hlediska uprchlíkem, pokud nejde o osobu uvedenou v čl. 33 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. III. Dle závěrů rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-704/20 a C-39/21, jsou české správní soudy povinny při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění cizince, které vyplývají z unijního práva, tedy i ve věcech zajištění za účelem správního vyhoštění, na které dopadá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, přihlížet z moci úřední k vadám a nezákonnostem rozhodnutí o zajištění, které soudy zjistí, případně které vyjdou v řízení najevo, přestože nejsou součástí uplatněných žalobních bodů. V řízení o kasační stížnosti zajištěného cizince proti rozsudku krajského soudu se proto neuplatní obecné pravidlo, podle něhož jsou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné kasační námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
[20] Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá především v tom, že účel jeho zajištění nebyl realizovatelný, neboť již v době rozhodnutí žalované o zajištění existovaly skutečnosti, pro které bylo možné se domnívat, že k vyhoštění stěžovatele do Turecka nebude moci dojít, resp. že by jeho vycestováním do země původu došlo k porušení zásady non-refoulement.
[21] Zajištění cizince není účelem samo o sobě, ale jde o prostředek k dosažení cíle, kterým je v tomto případě jeho správní vyhoštění. Při rozhodování o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění proto musí žalovaná náležitě zvážit, zda vůbec ke správnímu vyhoštění bude moci dojít, tj. zda je toto vyhoštění alespoň potenciálně možné (viz např. rozsudek NSS ze dne 10. 7. 2020, čj. 5 Azs 384/2019-23). Podmínkami, které musí být splněny, aby správní orgán mohl rozhodnout o zajištění cizince, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS, podle něhož „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu. “
[22] Podle § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není vycestování cizince možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za skutečné nebezpečí podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[23] K uvedenému Nejvyšší správní soud v již zmíněném rozsudku čj. 5 Azs 384/2019-23, konstatoval:
„[14] Citované ustanovení je reflexí absolutního zákazu mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestání, jehož dodržování je v daném kontextu dle zákonodárce především úkolem Ministerstva vnitra – viz § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle jehož věty první (před středníkem) platí, že ‚policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179)‘.
[23] K uvedenému Nejvyšší správní soud v již zmíněném rozsudku čj. 5 Azs 384/2019-23, konstatoval:
„[14] Citované ustanovení je reflexí absolutního zákazu mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestání, jehož dodržování je v daném kontextu dle zákonodárce především úkolem Ministerstva vnitra – viz § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle jehož věty první (před středníkem) platí, že ‚policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179)‘.
[15] Vydání závazného stanoviska je primárně vázáno na rozhodnutí policie o správním vyhoštění, nikoli zajištění cizince, což je logické. O zajištění rozhoduje policie pod časovým tlakem a na její rozhodnutí v tomto ohledu nelze klást přehnané nároky. To ostatně potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, který již např. v rozsudku ze dne 13. 5. 2016, čj. 5 Azs 228/2015-63, velmi přiléhavě vysvětlil, že ‚posouzení, zda je vycestování cizince možné (§ 179 zákona o pobytu cizinců), je především úkolem Ministerstva vnitra, které o tom podle § 120a zákona o pobytu cizinců vydává závazné stanovisko. […] Závazným stanoviskem je potom vázána policie jako příslušný správní orgán, který rozhoduje o správním vyhoštění cizince, což se nutně musí projevit v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění. Oproti tomu při rozhodování o zajištění cizince je správní orgán povinen předběžně a v obecné rovině vypořádat možné překážky realizace vyhoštění (vycestování) ve smyslu § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Nelze očekávat, že toto posouzení bude kvalitativně zcela srovnatelné s hodnocením, jež provádí Ministerstva vnitra; takový požadavek by ostatně neměl oporu v zákoně o pobytu cizinců ani v související judikatuře. Při posouzení, zda správní orgán v tomto ohledu dostál svým povinnostem, je přitom nezbytné vycházet z kontextu celého jeho rozhodnutí. Je zcela legitimní, pokud v rámci posouzení situace v zemi původu stěžovatele správní orgán vychází ze své úřední praxe, a to právě s ohledem na předběžnou povahu takového posuzování. Zároveň by však vždy měl přihlédnout k tvrzením cizince a individuálním okolnostem jeho případu a tyto zohlednit při rozhodování o zajištění, což by mělo být (byť ve stručnosti) patrné z odůvodnění rozhodnutí.‘“
[24] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že časový prostor pro rozhodnutí o zajištění cizince je velmi omezený, přičemž bude jen stěží možné, aby správní orgán, který rozhoduje o zajištění cizince, vyhledával a hodnotil informace o možných překážkách vyhoštění stejně jako v řízení o samotném vyhoštění cizince, resp. stejně jako správní orgán (ministerstvo) vydávající závazné stanovisko o dané otázce v rámci řízení o správním vyhoštění, jak je uvedeno výše. Přesto nelze na tuto povinnost, jak byla rozvedena citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, zcela rezignovat (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 236/2015-34).
[24] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že časový prostor pro rozhodnutí o zajištění cizince je velmi omezený, přičemž bude jen stěží možné, aby správní orgán, který rozhoduje o zajištění cizince, vyhledával a hodnotil informace o možných překážkách vyhoštění stejně jako v řízení o samotném vyhoštění cizince, resp. stejně jako správní orgán (ministerstvo) vydávající závazné stanovisko o dané otázce v rámci řízení o správním vyhoštění, jak je uvedeno výše. Přesto nelze na tuto povinnost, jak byla rozvedena citovaným usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, zcela rezignovat (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 236/2015-34).
[25] V nyní posuzované věci žalovaná rozhodovala o zajištění stěžovatele za situace, kdy již existovalo i závazné stanovisko ministerstva o možnosti vycestování stěžovatele do Turecka. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že již samotné závazné stanovisko k možným důvodům znemožňujícími vycestování stěžovatele do země původu, o které poté žalovaná opřela své rozhodnutí o zajištění stěžovatele, obsahuje zásadní deficity.
[26] Stěžovatel především při svém výslechu dne 25. 1. 2021, který s ním žalovaná provedla za účelem zjištění skutkového stavu ve věci řízení o jeho správním vyhoštění a ze kterého následně vycházela i při rozhodování o jeho zajištění, uvedl, že z Turecka vycestoval z politických důvodů. Toto své tvrzení dále rozvedl tak, že pracoval jako státní úředník, ale z důvodu smýšlení a vystupování proti turecké vládě byl odsouzen k 6 letům vězení, přičemž po 17 měsících byl z vězení propuštěn. Ve svých pozdějších podáních již stěžovatel tvrdil, že oněch 17 měsíců byla vlastně doba strávená ve vazbě, a takový závěr vyplývá i z jeho druhého výslechu, který žalovaná provedla v rámci odvolacího řízení ve věci jeho správního vyhoštění dne 19. 5. 2021 (tedy až po rozhodnutí žalované i městského soudu v nyní posuzované věci). Nicméně ani z výpovědi žalobce v rámci jeho prvotního výslechu, z něhož mohly a měly ministerstvo i žalovaná vycházet, nelze bez dalšího postavit najisto, že by doba 17 měsíců byla konečným trestem odnětí svobody, který měl stěžovatel v Turecku vykonat, a stěžovateli lze přisvědčit i v tom, že nebyl žalovanou na tuto pro věc zcela zásadní otázku blíže dotazován. Zároveň stěžovatel již během svého prvního výslechu sdělil, že je v Turecku považován za člena hnutí Fethullaha Gülena, přičemž je obecně známou skutečností (kterou stěžovatel při výslechu rovněž zmínil), že představitelé tohoto hnutí, jakož i jeho skuteční či domnělí stoupenci, jsou tureckými úřady obviňováni z toho, že stáli za pokusem o vojenský převrat v roce 2016, a na základě toho jsou v Turecku perzekvováni. Do Turecka se stěžovatel dle své výpovědi nemůže vrátit, neboť by byl uvězněn. Na otázku, zda mu v Turecku hrozí mučení či nelidské zacházení, stěžovatel odpověděl: „Uvěznění. Za politiku proti státu.“
[26] Stěžovatel především při svém výslechu dne 25. 1. 2021, který s ním žalovaná provedla za účelem zjištění skutkového stavu ve věci řízení o jeho správním vyhoštění a ze kterého následně vycházela i při rozhodování o jeho zajištění, uvedl, že z Turecka vycestoval z politických důvodů. Toto své tvrzení dále rozvedl tak, že pracoval jako státní úředník, ale z důvodu smýšlení a vystupování proti turecké vládě byl odsouzen k 6 letům vězení, přičemž po 17 měsících byl z vězení propuštěn. Ve svých pozdějších podáních již stěžovatel tvrdil, že oněch 17 měsíců byla vlastně doba strávená ve vazbě, a takový závěr vyplývá i z jeho druhého výslechu, který žalovaná provedla v rámci odvolacího řízení ve věci jeho správního vyhoštění dne 19. 5. 2021 (tedy až po rozhodnutí žalované i městského soudu v nyní posuzované věci). Nicméně ani z výpovědi žalobce v rámci jeho prvotního výslechu, z něhož mohly a měly ministerstvo i žalovaná vycházet, nelze bez dalšího postavit najisto, že by doba 17 měsíců byla konečným trestem odnětí svobody, který měl stěžovatel v Turecku vykonat, a stěžovateli lze přisvědčit i v tom, že nebyl žalovanou na tuto pro věc zcela zásadní otázku blíže dotazován. Zároveň stěžovatel již během svého prvního výslechu sdělil, že je v Turecku považován za člena hnutí Fethullaha Gülena, přičemž je obecně známou skutečností (kterou stěžovatel při výslechu rovněž zmínil), že představitelé tohoto hnutí, jakož i jeho skuteční či domnělí stoupenci, jsou tureckými úřady obviňováni z toho, že stáli za pokusem o vojenský převrat v roce 2016, a na základě toho jsou v Turecku perzekvováni. Do Turecka se stěžovatel dle své výpovědi nemůže vrátit, neboť by byl uvězněn. Na otázku, zda mu v Turecku hrozí mučení či nelidské zacházení, stěžovatel odpověděl: „Uvěznění. Za politiku proti státu.“
[27] Ministerstvo při posouzení toho, zda existují důvody znemožňující vycestování stěžovatele do Turecka ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, vycházelo z jeho výpovědi a z informací ohledně politické a bezpečnostní situace v Turecku. Ministerstvo v závazném stanovisku konkrétně vycházelo z informace OAMP MV ze dne 24. 7. 2020 „Turecko. Bezpečnostní a politická situace v zemi“, která je součástí správního spisu a která uvádí následující: „Ačkoli ústava a zákony zakazují mučení a jiné formy krutého, nelidského či ponižujícího zacházení, objevily se zprávy, že někteří členové bezpečnostních složek tyto taktiky využívali. Podle lidskoprávních organizací stoupla míra používání mučení a podobných praktik a obecně porušování lidských práv především v návaznosti na události v červenci 2016. Zároveň vyšetřování a potrestání pachatelů mučení v podstatě neprobíhalo. “ Ministerstvo v této souvislosti v závazném stanovisku uvedlo, že stěžovatel „neuvedl, a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohlo cizinci hrozit v případě návratu do vlasti skutečné nebezpečí ve smyslu ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců […]. Po zhodnocení výpovědi cizince nedospěl správní orgán rozhodující ve věci k závěru, že by výše jmenovanému cizinci v případě návratu do vlasti hrozilo konkrétní bezprostřední nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Cizinec sice ve výpovědi zmínil, že měl mít v zemi potíže s tureckými státními orgány, avšak z výpovědi není zřejmé, že byl politicky či veřejně aktivní. Neuvedl žádný konkrétní důvod, proč by měl být uvězněn či dokonce odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let. Nevysvětlil, proč by měl být potom propuštěn již za 17 měsíců. […] Správní orgán podotýká, že pokud by byl cizinec v zemi původu skutečně ohrožen natolik, jak se snažil ve své výpovědi přesvědčit, nevybíral si místo, kde o mezinárodní ochranu požádá podle její ekonomické vyspělosti, ale učinil by tak v první bezpečné zemi. “
[27] Ministerstvo při posouzení toho, zda existují důvody znemožňující vycestování stěžovatele do Turecka ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, vycházelo z jeho výpovědi a z informací ohledně politické a bezpečnostní situace v Turecku. Ministerstvo v závazném stanovisku konkrétně vycházelo z informace OAMP MV ze dne 24. 7. 2020 „Turecko. Bezpečnostní a politická situace v zemi“, která je součástí správního spisu a která uvádí následující: „Ačkoli ústava a zákony zakazují mučení a jiné formy krutého, nelidského či ponižujícího zacházení, objevily se zprávy, že někteří členové bezpečnostních složek tyto taktiky využívali. Podle lidskoprávních organizací stoupla míra používání mučení a podobných praktik a obecně porušování lidských práv především v návaznosti na události v červenci 2016. Zároveň vyšetřování a potrestání pachatelů mučení v podstatě neprobíhalo. “ Ministerstvo v této souvislosti v závazném stanovisku uvedlo, že stěžovatel „neuvedl, a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohlo cizinci hrozit v případě návratu do vlasti skutečné nebezpečí ve smyslu ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců […]. Po zhodnocení výpovědi cizince nedospěl správní orgán rozhodující ve věci k závěru, že by výše jmenovanému cizinci v případě návratu do vlasti hrozilo konkrétní bezprostřední nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Cizinec sice ve výpovědi zmínil, že měl mít v zemi potíže s tureckými státními orgány, avšak z výpovědi není zřejmé, že byl politicky či veřejně aktivní. Neuvedl žádný konkrétní důvod, proč by měl být uvězněn či dokonce odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let. Nevysvětlil, proč by měl být potom propuštěn již za 17 měsíců. […] Správní orgán podotýká, že pokud by byl cizinec v zemi původu skutečně ohrožen natolik, jak se snažil ve své výpovědi přesvědčit, nevybíral si místo, kde o mezinárodní ochranu požádá podle její ekonomické vyspělosti, ale učinil by tak v první bezpečné zemi. “
[28] Ministerstvo tak při vydávání závazného stanoviska dostatečně (resp. v podstatě vůbec) nereflektovalo výše uvedenou výpověď stěžovatele týkající se jeho pronásledování a věznění v Turecku, jakož i perspektivy dalšího uvěznění v případě návratu do země původu. Ministerstvo se s těmito konkrétními tvrzeními stěžovatele nijak nevypořádalo, naopak učinilo závěr, který je s nimi v přímém rozporu. Navíc samo ministerstvo ve svém stanovisku upozornilo na to, že v Turecku po pokusu o vojenský převrat v roce 2016 stoupla míra používání mučení, nelidského či ponižujícího zacházení ze strany bezpečnostních složek, přičemž je zřejmé, že takové zacházení rozporné s čl. 3 EÚLP bude v prvé řadě hrozit uvězněným osobám, zvláště pak, pokud jsou vězněny v souvislosti s jim přičítanou účastí na zmiňovaném vojenském převratu. Ani tyto skutečnosti při svém závěru o možnosti stěžovatele vycestovat do Turecka však ministerstvo nijak nezohlednilo.
[28] Ministerstvo tak při vydávání závazného stanoviska dostatečně (resp. v podstatě vůbec) nereflektovalo výše uvedenou výpověď stěžovatele týkající se jeho pronásledování a věznění v Turecku, jakož i perspektivy dalšího uvěznění v případě návratu do země původu. Ministerstvo se s těmito konkrétními tvrzeními stěžovatele nijak nevypořádalo, naopak učinilo závěr, který je s nimi v přímém rozporu. Navíc samo ministerstvo ve svém stanovisku upozornilo na to, že v Turecku po pokusu o vojenský převrat v roce 2016 stoupla míra používání mučení, nelidského či ponižujícího zacházení ze strany bezpečnostních složek, přičemž je zřejmé, že takové zacházení rozporné s čl. 3 EÚLP bude v prvé řadě hrozit uvězněným osobám, zvláště pak, pokud jsou vězněny v souvislosti s jim přičítanou účastí na zmiňovaném vojenském převratu. Ani tyto skutečnosti při svém závěru o možnosti stěžovatele vycestovat do Turecka však ministerstvo nijak nezohlednilo.
[29] Žalovaná v rozhodnutí o zajištění stěžovatele v podstatě odkázala na závazné stanovisko ministerstva a dodala, že neexistuje překážka trvalejší povahy, která by zabraňovala „předání “ stěžovatele do Turecka. Žalovaná zároveň konstatovala, že jednání stěžovatele je do značné míry účelové, „[k]dy zjevně neutíká před politickým pronásledováním, ale ve své podstatě hledá v EU stát, který je dle jeho slov na tom dobře ekonomicky a tam podat žádost o azyl “.
[30] Ani ministerstvo, ani žalovaná se tedy nijak nezabývaly tvrzeními stěžovatele, že uprchl z Turecka z důvodu politického pronásledování za jeho skutečné či jemu připisované protivládní smýšlení a postoje a že je považován za člena Gülenova hnutí, které je obviňováno z pokusu o vojenský převrat v Turecku a jehož skuteční či domnělí stoupenci jsou z tohoto důvodu v Turecku pronásledováni a vězněni. Nejvyšší správní soud přitom považuje za zcela nepřípadnou argumentaci žalované (nastíněnou již ministerstvem a převzatou rovněž městským soudem), která při posuzování alespoň potenciální možnosti správního vyhoštění stěžovatele především vůbec nepovažovala stěžovatelem tvrzené politické důvody odchodu z Turecka za relevantní jen proto, že stěžovatel údajně nepožádal o mezinárodní ochranu v Řecku, tedy dle ní v první bezpečné (třetí) zemi, a původně nepožádal o mezinárodní ochranu ani v České republice, aniž by se žalovaná jakkoliv zabývala hrozbou pronásledování či skutečného nebezpečí špatného zacházení rozporného s čl. 3 EÚLP v zemi původu, do níž měl být stěžovatel vyhoštěn.
[30] Ani ministerstvo, ani žalovaná se tedy nijak nezabývaly tvrzeními stěžovatele, že uprchl z Turecka z důvodu politického pronásledování za jeho skutečné či jemu připisované protivládní smýšlení a postoje a že je považován za člena Gülenova hnutí, které je obviňováno z pokusu o vojenský převrat v Turecku a jehož skuteční či domnělí stoupenci jsou z tohoto důvodu v Turecku pronásledováni a vězněni. Nejvyšší správní soud přitom považuje za zcela nepřípadnou argumentaci žalované (nastíněnou již ministerstvem a převzatou rovněž městským soudem), která při posuzování alespoň potenciální možnosti správního vyhoštění stěžovatele především vůbec nepovažovala stěžovatelem tvrzené politické důvody odchodu z Turecka za relevantní jen proto, že stěžovatel údajně nepožádal o mezinárodní ochranu v Řecku, tedy dle ní v první bezpečné (třetí) zemi, a původně nepožádal o mezinárodní ochranu ani v České republice, aniž by se žalovaná jakkoliv zabývala hrozbou pronásledování či skutečného nebezpečí špatného zacházení rozporného s čl. 3 EÚLP v zemi původu, do níž měl být stěžovatel vyhoštěn.
[31] Takový přístup je dle Nejvyššího správního soudu nepřípustný, neboť neumožňuje posouzení, zda v případě navrácení stěžovatele do země původu, přestože původně nepožádal v prvním státě EU, resp. dublinského systému, do něhož vstoupil, případně v České republice, o mezinárodní ochranu, nedojde k porušení principu non-refoulement (viz např. rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2016, čj. 5 Azs 7/2016-22). Pokud by absence důvodů znemožňujících vycestování cizince vyplývala bez dalšího z toho, že se rozhodl nepožádat o mezinárodní ochranu v prvním členském státě nebo v České republice např. z toho důvodu, že tak chtěl učinit v jiné členské zemi EU, případně v jiné evropské zemi zapojené do dublinského a schengenského systému, jako je Švýcarsko (byť k takovému postupu, vzhledem k existenci dublinského systému, není cizinec oprávněn), pozbyl by § 179 zákona o pobytu cizinců, jakož i na něj odkazující § 120a téhož zákona, v podstatě jakéhokoli významu, přičemž by bylo možné takovou osobu vždy vyhostit bez ohledu na zásadu non-refoulement.
[31] Takový přístup je dle Nejvyššího správního soudu nepřípustný, neboť neumožňuje posouzení, zda v případě navrácení stěžovatele do země původu, přestože původně nepožádal v prvním státě EU, resp. dublinského systému, do něhož vstoupil, případně v České republice, o mezinárodní ochranu, nedojde k porušení principu non-refoulement (viz např. rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2016, čj. 5 Azs 7/2016-22). Pokud by absence důvodů znemožňujících vycestování cizince vyplývala bez dalšího z toho, že se rozhodl nepožádat o mezinárodní ochranu v prvním členském státě nebo v České republice např. z toho důvodu, že tak chtěl učinit v jiné členské zemi EU, případně v jiné evropské zemi zapojené do dublinského a schengenského systému, jako je Švýcarsko (byť k takovému postupu, vzhledem k existenci dublinského systému, není cizinec oprávněn), pozbyl by § 179 zákona o pobytu cizinců, jakož i na něj odkazující § 120a téhož zákona, v podstatě jakéhokoli významu, přičemž by bylo možné takovou osobu vždy vyhostit bez ohledu na zásadu non-refoulement.
[32] Navíc, i přes nejednoznačnost a částečnou rozpornost výpovědi stěžovatele v rámci jeho prvního výslechu ohledně toho, zda skutečně požádal či nepožádal v Řecku o mezinárodní ochranu, a přes skutečnost, že se jeho případnou žádost o mezinárodní ochranu v Řecku nepodařilo potvrdit v systému Eurodac, lze na základě této jeho výpovědi, jakož i z listin, které předložil žalované již při svém prvním výslechu (vedle dokumentů v řečtině zejména z dokladu, které mu vystavila řecká pobočka UNHCR), skutečně předpokládat, že se o registraci své žádosti o mezinárodní ochranu v Řecku přinejmenším pokusil, přičemž je skutečně možné, že se mu to nezdařilo převážně či výlučně z důvodu přetíženosti řeckého azylového systému a s tím souvisejících deficitů v jeho fungování. I k těmto skutečnostem měla žalovaná přihlížet a alespoň stručně se s nimi vypořádat, neboť pokud by mělo být na stěžovatele nahlíženo jako na žadatele o mezinárodní ochranu v Řecku, v žádném případě nemohlo být vedeno řízení o jeho správním vyhoštění do země původu, a za tímto účelem nemohl být ani zajištěn. Nanejvýš by v takovém případě mohlo být vedeno řízeno o jeho přemístění (předání) do Řecka, pokud by příslušný správní orgán (ministerstvo) shledal, že je Řecko ve smyslu čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), členským státem příslušným k posouzení takové stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž v rámci tohoto řízení by bylo možné uvažovat o tom, že by byl stěžovatel za účelem tohoto předání do jiného členského státu dle § 129 (nikoliv § 124) zákona o pobytu cizinců zajištěn (ostatně žalovaná v napadeném rozhodnutí opakovaně hovoří o „předání “ stěžovatele, ačkoli v tomto případě o žádné jeho předání do jiného členského státu nešlo, ale o vyhoštění do země původu).
[32] Navíc, i přes nejednoznačnost a částečnou rozpornost výpovědi stěžovatele v rámci jeho prvního výslechu ohledně toho, zda skutečně požádal či nepožádal v Řecku o mezinárodní ochranu, a přes skutečnost, že se jeho případnou žádost o mezinárodní ochranu v Řecku nepodařilo potvrdit v systému Eurodac, lze na základě této jeho výpovědi, jakož i z listin, které předložil žalované již při svém prvním výslechu (vedle dokumentů v řečtině zejména z dokladu, které mu vystavila řecká pobočka UNHCR), skutečně předpokládat, že se o registraci své žádosti o mezinárodní ochranu v Řecku přinejmenším pokusil, přičemž je skutečně možné, že se mu to nezdařilo převážně či výlučně z důvodu přetíženosti řeckého azylového systému a s tím souvisejících deficitů v jeho fungování. I k těmto skutečnostem měla žalovaná přihlížet a alespoň stručně se s nimi vypořádat, neboť pokud by mělo být na stěžovatele nahlíženo jako na žadatele o mezinárodní ochranu v Řecku, v žádném případě nemohlo být vedeno řízení o jeho správním vyhoštění do země původu, a za tímto účelem nemohl být ani zajištěn. Nanejvýš by v takovém případě mohlo být vedeno řízeno o jeho přemístění (předání) do Řecka, pokud by příslušný správní orgán (ministerstvo) shledal, že je Řecko ve smyslu čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), členským státem příslušným k posouzení takové stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž v rámci tohoto řízení by bylo možné uvažovat o tom, že by byl stěžovatel za účelem tohoto předání do jiného členského státu dle § 129 (nikoliv § 124) zákona o pobytu cizinců zajištěn (ostatně žalovaná v napadeném rozhodnutí opakovaně hovoří o „předání “ stěžovatele, ačkoli v tomto případě o žádné jeho předání do jiného členského státu nešlo, ale o vyhoštění do země původu).
[33] Uvedené přemístění (předání) stěžovatele do Řecka a jeho zajištění za tímto účelem by ovšem bylo možné pouze v případě odůvodněného závěru správních orgánů, že v Řecku již ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III nedochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení či o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které by s sebou nesly riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU (čl. 3 EÚLP). Právě takové velmi závažné nedostatky řeckého azylového systému totiž shledaly oba evropské soudy (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 2011, M.S.S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09, a rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, N. S. a další, C-411/10 a C-493/10), přičemž z tohoto důvodu byly dublinské transfery do Řecka ostatními členskými státy (včetně České republiky) na dlouhou dobu pozastaveny, a byť byly v roce 2017 na základě doporučení Evropské komise částečně obnoveny, je obecně známou skutečností, že problémy řeckého azylového systému přetrvávají, čemuž ostatně nasvědčuje i výpověď stěžovatele. Správní orgány (ministerstvo ani žalovaná) tedy bez podrobnější úvahy k této otázce nemohly klást stěžovateli k tíži, že se nakonec, patrně po neúspěšných pokusech registrovat svou žádost o mezinárodní ochranu, rozhodl z Řecka odcestovat, ani nebyly oprávněny zakládat na této skutečnosti nevěrohodnost jeho výpovědi o jeho politickém pronásledování v zemi původu či dokonce z toho dovozovat ničím nepodložený závěr o ekonomických důvodech jeho vycestování ze země původu. Lakonické konstatování žalované, podle něhož „Řecko je dle názoru správního orgánu demokratická země, která dodržuje všechny zákony a tak cizinci nic nebránilo v tom na území Řecka zůstat a požádat o azyl “, tedy za daných okolností jen stěží může obstát.
[33] Uvedené přemístění (předání) stěžovatele do Řecka a jeho zajištění za tímto účelem by ovšem bylo možné pouze v případě odůvodněného závěru správních orgánů, že v Řecku již ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III nedochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení či o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které by s sebou nesly riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU (čl. 3 EÚLP). Právě takové velmi závažné nedostatky řeckého azylového systému totiž shledaly oba evropské soudy (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 2011, M.S.S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09, a rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, N. S. a další, C-411/10 a C-493/10), přičemž z tohoto důvodu byly dublinské transfery do Řecka ostatními členskými státy (včetně České republiky) na dlouhou dobu pozastaveny, a byť byly v roce 2017 na základě doporučení Evropské komise částečně obnoveny, je obecně známou skutečností, že problémy řeckého azylového systému přetrvávají, čemuž ostatně nasvědčuje i výpověď stěžovatele. Správní orgány (ministerstvo ani žalovaná) tedy bez podrobnější úvahy k této otázce nemohly klást stěžovateli k tíži, že se nakonec, patrně po neúspěšných pokusech registrovat svou žádost o mezinárodní ochranu, rozhodl z Řecka odcestovat, ani nebyly oprávněny zakládat na této skutečnosti nevěrohodnost jeho výpovědi o jeho politickém pronásledování v zemi původu či dokonce z toho dovozovat ničím nepodložený závěr o ekonomických důvodech jeho vycestování ze země původu. Lakonické konstatování žalované, podle něhož „Řecko je dle názoru správního orgánu demokratická země, která dodržuje všechny zákony a tak cizinci nic nebránilo v tom na území Řecka zůstat a požádat o azyl “, tedy za daných okolností jen stěží může obstát.
[34] Je pravdou, že uvěznění, kterého se stěžovatel v případě návratu do země původu obával, ještě samo o sobě nelze považovat za skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců spočívající v rozporu stěžovatelova navrácení (vyhoštění) do země původu s čl. 3 EÚLP, neboť samo o sobě nepředstavuje mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Jak již však bylo konstatováno, bylo nezbytné zabývat se tím, jakým způsobem se v tureckých vězeních zachází s vězni spojovanými s Gülenovým hnutím a tedy i s pokusem o vojenský převrat, kteří byli zbaveni osobní svobody právě z těchto důvodů, a to zvláště za situace, kdy z informací o zemi původu, které si ministerstvo obstaralo, vyplývá právě zvýšené nebezpečí špatného zacházení ze strany tureckých bezpečnostních složek s takovými osobami. Stěžovatel navíc svou odpovědí na otázku, zda mu v Turecku hrozí špatné zacházení, sice nepotvrdil, ale ani nevyloučil, že by mu takové zacházení mohlo hrozit, když pouze odpověděl, že bude uvězněn. Jde tedy o skutečnosti, ke kterým byly jak ministerstvo při vydávání závazného stanoviska, tak žalovaná při rozhodování o zajištění stěžovatele povinny přihlédnout a přezkoumatelným způsobem vyhodnotit, byť v případě rozhodnutí žalované o zajištění stěžovatele pouze předběžně, zda by stěžovateli v případě návratu do země původu a jeho možného uvěznění nehrozilo skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců.
[34] Je pravdou, že uvěznění, kterého se stěžovatel v případě návratu do země původu obával, ještě samo o sobě nelze považovat za skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců spočívající v rozporu stěžovatelova navrácení (vyhoštění) do země původu s čl. 3 EÚLP, neboť samo o sobě nepředstavuje mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Jak již však bylo konstatováno, bylo nezbytné zabývat se tím, jakým způsobem se v tureckých vězeních zachází s vězni spojovanými s Gülenovým hnutím a tedy i s pokusem o vojenský převrat, kteří byli zbaveni osobní svobody právě z těchto důvodů, a to zvláště za situace, kdy z informací o zemi původu, které si ministerstvo obstaralo, vyplývá právě zvýšené nebezpečí špatného zacházení ze strany tureckých bezpečnostních složek s takovými osobami. Stěžovatel navíc svou odpovědí na otázku, zda mu v Turecku hrozí špatné zacházení, sice nepotvrdil, ale ani nevyloučil, že by mu takové zacházení mohlo hrozit, když pouze odpověděl, že bude uvězněn. Jde tedy o skutečnosti, ke kterým byly jak ministerstvo při vydávání závazného stanoviska, tak žalovaná při rozhodování o zajištění stěžovatele povinny přihlédnout a přezkoumatelným způsobem vyhodnotit, byť v případě rozhodnutí žalované o zajištění stěžovatele pouze předběžně, zda by stěžovateli v případě návratu do země původu a jeho možného uvěznění nehrozilo skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců.
[35] Navíc je třeba přisvědčit stěžovateli, že státy, které přistoupily jak k EÚLP, tak k Úmluvě o právním postavení uprchlíků, mezi něž patří i Česká republika, musí respektovat zásadu non-refoulement jak v jejím „evropském“ pojetí [vycházejícím z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je navrácení cizince do země, kde by mu hrozilo zacházení rozporné s čl. 3 EÚLP (nebo případně s čl. 2 EÚLP či s jinými ustanoveními EÚLP, pokud výjimečně nabývají extrateritoriálních účinků), nepřípustné], tak právě v poněkud odlišném pojetí čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podle něhož žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka (s výjimkou osob uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení) na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení (k tomuto dvojímu pojetí zásady non-refoulement srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 8. 2021, čj. 8 Azs 192/2020-48, č. 4248/2021 Sb. NSS, bod 48).
[35] Navíc je třeba přisvědčit stěžovateli, že státy, které přistoupily jak k EÚLP, tak k Úmluvě o právním postavení uprchlíků, mezi něž patří i Česká republika, musí respektovat zásadu non-refoulement jak v jejím „evropském“ pojetí [vycházejícím z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je navrácení cizince do země, kde by mu hrozilo zacházení rozporné s čl. 3 EÚLP (nebo případně s čl. 2 EÚLP či s jinými ustanoveními EÚLP, pokud výjimečně nabývají extrateritoriálních účinků), nepřípustné], tak právě v poněkud odlišném pojetí čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podle něhož žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka (s výjimkou osob uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení) na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení (k tomuto dvojímu pojetí zásady non-refoulement srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 8. 2021, čj. 8 Azs 192/2020-48, č. 4248/2021 Sb. NSS, bod 48).
[36] Předchozí znění § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, účinné do 31. 7. 2019, respektovalo i zásadu non-refoulement v pojetí čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, když důvody znemožňující vycestování cizince definovalo jako skutečné nebezpečí vážné újmy, které svým rozsahem v podstatě odpovídalo vymezení tohoto pojmu v § 14a zákona o azylu, tedy včetně situace, kdy by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Přestože se novelou provedenou zákonem č. 176/2019 Sb. rozsah § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců zúžil, a to právě v rozporu s mezinárodními závazky České republiky [k tomu srov. též usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2022, čj. 41 A 35/2021-27, jímž krajský soud položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku (věc C-257/22) týkající se slučitelnosti § 120a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců v kombinaci právě se zúženým pojetím důvodů znemožňujících vycestování cizince dle aktuálního znění § 179 zákona o pobytu cizinců s unijním právem], nic to nemění na tom, že zásada non-refoulement i v pojetí dle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků je nadále závazná a přímo aplikovatelná v rámci právního řádu České republiky a povinnost jejího dodržení tedy představuje i nadále důvod znemožňující vycestování cizince, byť nad rámec aktuálního znění § 179 zákona o pobytu cizinců.
[36] Předchozí znění § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, účinné do 31. 7. 2019, respektovalo i zásadu non-refoulement v pojetí čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, když důvody znemožňující vycestování cizince definovalo jako skutečné nebezpečí vážné újmy, které svým rozsahem v podstatě odpovídalo vymezení tohoto pojmu v § 14a zákona o azylu, tedy včetně situace, kdy by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Přestože se novelou provedenou zákonem č. 176/2019 Sb. rozsah § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců zúžil, a to právě v rozporu s mezinárodními závazky České republiky [k tomu srov. též usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2022, čj. 41 A 35/2021-27, jímž krajský soud položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku (věc C-257/22) týkající se slučitelnosti § 120a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců v kombinaci právě se zúženým pojetím důvodů znemožňujících vycestování cizince dle aktuálního znění § 179 zákona o pobytu cizinců s unijním právem], nic to nemění na tom, že zásada non-refoulement i v pojetí dle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků je nadále závazná a přímo aplikovatelná v rámci právního řádu České republiky a povinnost jejího dodržení tedy představuje i nadále důvod znemožňující vycestování cizince, byť nad rámec aktuálního znění § 179 zákona o pobytu cizinců.
[37] Pojem „uprchlík“ je přitom pojmem materiálním, tedy uprchlíkem určitá osoba je, pokud splňuje definici uprchlíka, jak je obsažena mj. v čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, bez ohledu na to, zda jí bylo postavení uprchlíka smluvní stranou Úmluvy či jiným subjektem formálně přiznáno [srov. např. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 14. 5. 2019, M a další (Odnětí postavení uprchlíka), C-391/16, C-77/17 a C-78/17]. V této souvislosti lze jistě přisvědčit městskému soudu, že samotné tvrzení cizince, že je uprchlíkem, z něj ještě bez dalšího uprchlíka nečiní, z výše rekapitulované výpovědi stěžovatele o jeho pronásledování v podobě odsouzení a věznění v zemi původu za jeho skutečné či jemu připisované politické přisvědčení, resp. jeho skutečnou či jemu připisovanou příslušnost ke Gülenovu hnutí, jednoznačně vyplývalo, že by se o uprchlíka ve smyslu čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, resp. § 12 zákona o azylu, jednat mohlo, přičemž v takovém případě by i pouhé další ohrožení osobní svobody stěžovatele z uvedených důvodů v případě jeho vyhoštění do Turecka představovalo porušení zásady non-refoulement dle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a tedy představovalo důvod znemožňující toto vyhoštění (jakož i v konečném důsledku jeho zajištění za uvedeným účelem). Bylo tedy povinností žalované se, při vědomí deficitů závazného stanoviska ministerstva, které danou otázku v podstatě zcela pominulo, i v rozhodnutí o zajištění stěžovatele touto otázkou alespoň předběžně zabývat.
[37] Pojem „uprchlík“ je přitom pojmem materiálním, tedy uprchlíkem určitá osoba je, pokud splňuje definici uprchlíka, jak je obsažena mj. v čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, bez ohledu na to, zda jí bylo postavení uprchlíka smluvní stranou Úmluvy či jiným subjektem formálně přiznáno [srov. např. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 14. 5. 2019, M a další (Odnětí postavení uprchlíka), C-391/16, C-77/17 a C-78/17]. V této souvislosti lze jistě přisvědčit městskému soudu, že samotné tvrzení cizince, že je uprchlíkem, z něj ještě bez dalšího uprchlíka nečiní, z výše rekapitulované výpovědi stěžovatele o jeho pronásledování v podobě odsouzení a věznění v zemi původu za jeho skutečné či jemu připisované politické přisvědčení, resp. jeho skutečnou či jemu připisovanou příslušnost ke Gülenovu hnutí, jednoznačně vyplývalo, že by se o uprchlíka ve smyslu čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, resp. § 12 zákona o azylu, jednat mohlo, přičemž v takovém případě by i pouhé další ohrožení osobní svobody stěžovatele z uvedených důvodů v případě jeho vyhoštění do Turecka představovalo porušení zásady non-refoulement dle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a tedy představovalo důvod znemožňující toto vyhoštění (jakož i v konečném důsledku jeho zajištění za uvedeným účelem). Bylo tedy povinností žalované se, při vědomí deficitů závazného stanoviska ministerstva, které danou otázku v podstatě zcela pominulo, i v rozhodnutí o zajištění stěžovatele touto otázkou alespoň předběžně zabývat.
[38] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že žalovaná nedala stěžovateli v posuzovaném případě ani dostatečný prostor k tomu, aby své obavy z návratu do země původu vyjádřil, a poté, co stěžovatel dle protokolu o výslechu zmínil skutečnosti, které by potenciálně mohly být relevantní z hlediska § 179 zákona o pobytu cizinců i čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, žalovaná stěžovateli nepoložila žádné doplňující otázky, na jejichž základě by bylo možné vyhodnotit, zda jsou stěžovatelovy obavy důvodné a věrohodné. Žalovaná tak nedostála ani své povinnosti řádně zjistit skutkový stav za účelem posouzení, zda je vyhoštění stěžovatele alespoň potenciálně možné. Z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu následně vycházelo v řízení o správním vyhoštění i ministerstvo, které tentýž den vydalo předmětné závazné stanovisko (srov. již zmíněný rozsudek NSS čj. 5 Azs 7/2016-22).
[38] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že žalovaná nedala stěžovateli v posuzovaném případě ani dostatečný prostor k tomu, aby své obavy z návratu do země původu vyjádřil, a poté, co stěžovatel dle protokolu o výslechu zmínil skutečnosti, které by potenciálně mohly být relevantní z hlediska § 179 zákona o pobytu cizinců i čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, žalovaná stěžovateli nepoložila žádné doplňující otázky, na jejichž základě by bylo možné vyhodnotit, zda jsou stěžovatelovy obavy důvodné a věrohodné. Žalovaná tak nedostála ani své povinnosti řádně zjistit skutkový stav za účelem posouzení, zda je vyhoštění stěžovatele alespoň potenciálně možné. Z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu následně vycházelo v řízení o správním vyhoštění i ministerstvo, které tentýž den vydalo předmětné závazné stanovisko (srov. již zmíněný rozsudek NSS čj. 5 Azs 7/2016-22).
[39] Nejvyšší správní soud má tedy za to, že i přesto, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná již vycházela ze závazného stanoviska ministerstva, dle kterého bylo vycestování stěžovatele do Turecka možné, nelze v případě takto zásadních deficitů z hlediska procesních záruk respektování principu non-refoulement odkázat ani v rozhodnutí týkajícím se zajištění za účelem správního vyhoštění na stanovisko ministerstva, které neodráží skutečnosti uvedené stěžovatelem ani skutečnosti plynoucí z informací o zemi původu a jímž byla žalovaná přímo vázána pouze v řízení o správním vyhoštění. Byť je tedy zvažování, zda je vycestování stěžovatele do Turecka možné, především úkolem ministerstva, pokud z něj žalovaná v řízení o zajištění stěžovatele v podstatě bez dalšího vycházela, nedostála své povinnosti posoudit, zda je vyhoštění stěžovatele z hlediska dodržení principu non-refoulement dle čl. 3 EÚLP i dle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků alespoň potenciálně možné. Rozhodnutí žalované je tak ve vztahu k uvedené otázce nepřezkoumatelné (viz opakovaně zmiňovaný rozsudek čj. 5 Azs 7/2016-22).
[40] Ze správního spisu přitom vyplývá, že odvolací orgán, tj. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, rozhodnutím ze dne 29. 3. 2021 změnil rozhodnutí žalované o žádosti stěžovatele o prominutí zmeškání úkonu a přiznání odkladného účinku ve věci odvolání proti rozhodnutí žalované o správním vyhoštění stěžovatele ze dne 25. 1. 2021 tak, že této žádosti vyhověl. V této souvislosti mělo být vydáno nové závazné stanovisko k možnosti vycestování stěžovatele do země původu (resp. v rámci odvolacího řízení ve věci správního vyhoštění stěžovatele mělo být nadřízeným orgánem, tj. ministrem vnitra, dle § 149 odst. 7 správního řádu přezkoumáno dosavadní závazné stanovisko ministerstva), přičemž v této souvislosti byl dne 19. 5. 2021 žalovanou proveden zmiňovaný druhý výslech stěžovatele a byl zvažován též další postup ohledně překladu dokumentů v tureckém jazyce, jimiž stěžovatel dokládal své trestní stíhání a odsouzení v Turecku. Je zřejmé, že do doby rozhodnutí odvolacího orgánu ve věci správního vyhoštění stěžovatele nemohlo dojít k realizaci tohoto vyhoštění.
[40] Ze správního spisu přitom vyplývá, že odvolací orgán, tj. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, rozhodnutím ze dne 29. 3. 2021 změnil rozhodnutí žalované o žádosti stěžovatele o prominutí zmeškání úkonu a přiznání odkladného účinku ve věci odvolání proti rozhodnutí žalované o správním vyhoštění stěžovatele ze dne 25. 1. 2021 tak, že této žádosti vyhověl. V této souvislosti mělo být vydáno nové závazné stanovisko k možnosti vycestování stěžovatele do země původu (resp. v rámci odvolacího řízení ve věci správního vyhoštění stěžovatele mělo být nadřízeným orgánem, tj. ministrem vnitra, dle § 149 odst. 7 správního řádu přezkoumáno dosavadní závazné stanovisko ministerstva), přičemž v této souvislosti byl dne 19. 5. 2021 žalovanou proveden zmiňovaný druhý výslech stěžovatele a byl zvažován též další postup ohledně překladu dokumentů v tureckém jazyce, jimiž stěžovatel dokládal své trestní stíhání a odsouzení v Turecku. Je zřejmé, že do doby rozhodnutí odvolacího orgánu ve věci správního vyhoštění stěžovatele nemohlo dojít k realizaci tohoto vyhoštění.
[41] Byť naposled zmíněné skutečnosti nastaly až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalované o zajištění stěžovatele a zčásti i po vydání přezkoumávaného rozsudku městského soudu, již na základě výše zmiňovaných podkladů, která měla žalovaná k dispozici ke dni svého rozhodnutí o zajištění, byl Nejvyšší správní soud nucen dospět k závěru, že rozhodnutí žalované je v otázce, zda bylo vyhoštění stěžovatele alespoň potenciálně možné, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl již městský soud napadené rozhodnutí žalované zrušit.
[42] V této souvislosti byl nesprávný rovněž závěr městského soudu, podle něhož žalovaná dostatečně zjistila skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto městský soud neprovedl k důkazu stěžovatelem předložené či jím označené listiny týkající se mj. jeho trestního stíhání v Turecku (ty byly v té době již součástí správního spisu, nicméně bez příslušného českého překladu), postavení sympatizantů Gülenova hnutí v této zemi, přijetí stěžovatele v Řecku, jakož i nedostatků tamního azylového systému, neboť je městský soud považoval za nadbytečné. Nejvyšší správní soud je naopak přesvědčen, že přinejmenším z některých těchto listin mohly vyplynout významné skutečnosti pro objasnění skutkového stavu věci, tedy i pro posouzení toho, zda je vycestování stěžovatele do Turecka alespoň potenciálně možné.
[42] V této souvislosti byl nesprávný rovněž závěr městského soudu, podle něhož žalovaná dostatečně zjistila skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto městský soud neprovedl k důkazu stěžovatelem předložené či jím označené listiny týkající se mj. jeho trestního stíhání v Turecku (ty byly v té době již součástí správního spisu, nicméně bez příslušného českého překladu), postavení sympatizantů Gülenova hnutí v této zemi, přijetí stěžovatele v Řecku, jakož i nedostatků tamního azylového systému, neboť je městský soud považoval za nadbytečné. Nejvyšší správní soud je naopak přesvědčen, že přinejmenším z některých těchto listin mohly vyplynout významné skutečnosti pro objasnění skutkového stavu věci, tedy i pro posouzení toho, zda je vycestování stěžovatele do Turecka alespoň potenciálně možné.
[43] Vzhledem k tomu, že pro tyto nedostatky je v každém případě třeba napadený rozsudek městského soudu i žalobou napadené rozhodnutí žalované zrušit a zároveň je zřejmé, že v řízení ve věci zajištění stěžovatele již nelze pokračovat, věnoval se Nejvyšší správní soud dalším stížním námitkám již jen stručně, nicméně nemohl je zcela opomenout, a to ani z toho důvodu, že nebyly uplatněny v řízení před městským soudem. Při přezkumu zákonnosti zajištění stěžovatele byl totiž zdejší soud povinen postupovat v souladu s požadavky recentního rozsudku ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Přezkum zajištění z moci úřední), C-704/20 a C-39/21, v němž velký senát Soudního dvora dospěl k následujícímu závěru: „Článek 15 odst. 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, čl. 9 odst. 3 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, a čl. 28 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s články 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládány v tom smyslu, že soudní orgán musí při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění státního příslušníka třetí země, které vyplývají z unijního práva, na základě skutečností obsažených ve spise, se kterými byl seznámen a jak byly doplněny a objasněny během před ním probíhajícího kontradiktorního řízení, z moci úřední uplatnit případné nesplnění podmínky zákonnosti, kterého se dotyčná osoba nedovolávala.“
[43] Vzhledem k tomu, že pro tyto nedostatky je v každém případě třeba napadený rozsudek městského soudu i žalobou napadené rozhodnutí žalované zrušit a zároveň je zřejmé, že v řízení ve věci zajištění stěžovatele již nelze pokračovat, věnoval se Nejvyšší správní soud dalším stížním námitkám již jen stručně, nicméně nemohl je zcela opomenout, a to ani z toho důvodu, že nebyly uplatněny v řízení před městským soudem. Při přezkumu zákonnosti zajištění stěžovatele byl totiž zdejší soud povinen postupovat v souladu s požadavky recentního rozsudku ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Přezkum zajištění z moci úřední), C-704/20 a C-39/21, v němž velký senát Soudního dvora dospěl k následujícímu závěru: „Článek 15 odst. 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, čl. 9 odst. 3 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, a čl. 28 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s články 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládány v tom smyslu, že soudní orgán musí při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění státního příslušníka třetí země, které vyplývají z unijního práva, na základě skutečností obsažených ve spise, se kterými byl seznámen a jak byly doplněny a objasněny během před ním probíhajícího kontradiktorního řízení, z moci úřední uplatnit případné nesplnění podmínky zákonnosti, kterého se dotyčná osoba nedovolávala.“
[44] Z uvedeného závěru velkého senátu Soudního dvora tedy plyne, že i české správní soudy jsou povinny při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění cizince, které vyplývají z unijního práva, tedy i ve věcech zajištění za účelem správního vyhoštění, na které dopadá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice), přihlížet z moci úřední k vadám a nezákonnostem rozhodnutí o zajištění, které soudy zjistí, případně které vyjdou v řízení najevo, přestože nejsou součástí uplatněných žalobních bodů. Z toho rovněž vyplývá, že v řízení o kasační stížnosti zajištěného cizince proti rozsudku krajského (městského) soudu ve věci takového rozhodnutí o zajištění cizince se neuplatní obecné pravidlo, podle něhož jsou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné kasační námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským (městským) soudem, byť tak učinit mohl. Ani přípustnost těchto námitek v řízení o kasační stížnosti ovšem bez dalšího nevede k závěru, že by stěžovatel v takovém případě mohl krajskému (městskému) soudu úspěšně vytýkat, že se těmito námitkami explicitně nezabýval.
[44] Z uvedeného závěru velkého senátu Soudního dvora tedy plyne, že i české správní soudy jsou povinny při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění cizince, které vyplývají z unijního práva, tedy i ve věcech zajištění za účelem správního vyhoštění, na které dopadá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice), přihlížet z moci úřední k vadám a nezákonnostem rozhodnutí o zajištění, které soudy zjistí, případně které vyjdou v řízení najevo, přestože nejsou součástí uplatněných žalobních bodů. Z toho rovněž vyplývá, že v řízení o kasační stížnosti zajištěného cizince proti rozsudku krajského (městského) soudu ve věci takového rozhodnutí o zajištění cizince se neuplatní obecné pravidlo, podle něhož jsou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné kasační námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským (městským) soudem, byť tak učinit mohl. Ani přípustnost těchto námitek v řízení o kasační stížnosti ovšem bez dalšího nevede k závěru, že by stěžovatel v takovém případě mohl krajskému (městskému) soudu úspěšně vytýkat, že se těmito námitkami explicitně nezabýval.
[45] Námitku, podle níž se žalovaná dostatečně zabývala možností uložení některého ze zvláštních opatření ve smyslu § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců namísto zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění, Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Žalovaná nemožnost použití jednotlivých alternativ k zajištění na stranách 4 až 6 svého rozhodnutí dostatečně (byť poněkud rozvlekle a nepřehledně) zdůvodnila, přičemž je z její argumentace zřejmé, že částku 250 až 300 EUR, kterou stěžovatel disponoval, nepovažovala pro účely složení finanční záruky za dostatečnou. Stěžovatel v České republice dle své výpovědi nikoho neznal, pobýval zde v té době pouze několik hodin, není tedy zřejmé, jaká jiná osoba by za stěžovatele měla složit finanční záruku, a ani stěžovatel žádnou takovou konkrétní osobu neuvádí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl na území České republiky ani žádné bydliště a že zároveň jednoznačně vyjádřil svůj úmysl pokračovat ve své cestě do Německa, případně do Švýcarska, nepřipadalo ani uložení jiného alternativního opatření ve smyslu § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců v úvahu. (…)