5 Tdo 1/2025-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2024, sp. zn. 9 To 171/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 1 T 51/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 1 T 51/2024, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za tento přečin byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti dnů, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 8. 2024, sp. zn. 9 To 171/2024, zamítl jako nedůvodné podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“).
3. Vzhledem k prohlášení viny ze strany obviněného a také s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebude Nejvyšší soud reprodukovat soudy zjištěný skutek. V tomto směru lze plně odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, které je stranám řízení dobře známo a v němž je dotčený skutek podrobně popsán.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státní zástupkyně
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž označil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Obviněný nesouhlasil s názorem odvolacího soudu týkajícím se možnosti přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně za situace, v níž obviněný prohlásil vinu skutkem, pro který byla podána obžaloba, včetně jeho právní kvalifikace.
Má za to, že tato skutečnost nemůže ovlivnit nesprávné právní posouzení věci ze strany soudu prvního stupně jako celku. Obviněný totiž nesměřoval své odvolání jako řádný opravný prostředek proti samotné právní kvalifikaci skutku, tuto považuje za naprosto správnou, a to včetně skutkových okolností případu, o nichž podle jeho názoru rovněž nevyvstávají žádné pochybnosti. Napadl však postup soudu prvního stupně, který namísto vyslovení viny a uložení trestu nezastavil trestní stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., čehož se obviněný domáhal již od samého počátku trestního řízení. Absenci úvah orgánů činných v trestním řízení o možnosti zastavení trestního stíhání podle citovaného ustanovení označil obviněný za projev jejich libovůle a porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. Přestože tedy obviněný prohlásil svoji vinu, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 177/2021, se domnívá, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno. Odvolací soud se přitom zabýval pouze možností případného upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku, jehož zákonné podmínky však ani obviněný nepovažuje za naplněné. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vůbec nezvažoval postup podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., nereagoval na podstatu podaného odvolání, na které obviněný v podrobnostech odkázal. Podle názoru obviněného proto i odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
8. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejdříve poznamenala, že obviněný v posuzované věci podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásil svou vinu za skutek popsaný v obžalobě a souhlasil také s jeho právní kvalifikací. Soud prvního stupně toto prohlášení přijal. Po připomenutí právní úpravy prohlášení viny a charakteru a smyslu tohoto institutu následně státní zástupkyně konstatovala, že za výše uvedené procesní situace mohl obviněný ve svém řádném opravném prostředku napadnout pouze jiné skutečnosti než ty, na něž se vztahovalo jeho prohlášení viny. Toto omezení platí jak v odvolacím, tak i v dovolacím řízení. Výhrady obviněného proti vině je tak podle státní zástupkyně potřeba posoudit jako nepřípustné. Proti výroku o trestu přitom obviněný dovolání nepodal.
9. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
III. K námitkám obviněného
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy vznesených námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu.
11. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s charakterem dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
12. Obviněný označil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení se pak týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti.
13. Nejvyšší soud pouze pro úplnost podotýká, že obviněný měl správně uplatnit druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Tato vada sama o sobě nicméně neměla žádný vliv na průběh ani samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto dovolacím řízení. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že dovolací námitky neodpovídaly nejen obviněným označenému, nýbrž ani žádnému jinému ze zákonem vymezených důvodů dovolání.
14. Nejvyšší soud také připomíná, že se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s jeho obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Při posouzení otázky povahy vznesených námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný odkázal na svoji argumentaci uvedenou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud vycházel toliko z výhrad, jež byly uvedeny přímo v textu podaného dovolání, nicméně faktem je, že zásadní výhradu, tj. požadavek na využití postupu spočívajícího v zastavení trestního stíhání pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. obviněný znovu zopakoval i ve svém mimořádném opravném prostředku.
15. Obviněný podřadil svoje námitky pod dovolací důvod, který je určen, jak již bylo uvedeno výše, k nápravě vad spočívajících v nesprávné aplikaci (trestního) práva hmotného. Podstata dovolací argumentace obviněného nicméně směřovala proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, který nerozhodl o zastavení trestního stíhání, přestože obviněný tento postup s využitím § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. navrhoval. Již na první pohled je zřejmé, že tato výhrada nijak nesouvisí s hmotněprávním posouzením skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, a ani s jakýmkoli jiným hmotněprávním posouzením, které by soudy prvního a druhého stupně nesprávně použily. Obviněný naopak i sám v dovolání znovu zopakoval, že souhlasí se skutkovým zjištěním i s jeho právní kvalifikací a považuje je za správné. Takto formulovaná námitka, jíž se obviněný domáhal fakticky jiného způsobu rozhodnutí ve věci samé, tudíž nemohla založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., případně kterýkoli jiný ze stanovených důvodů dovolání.
16. Nejvyšší soud proto zcela nad rámec dovolacího přezkumu pouze ve stručnosti konstatuje, že pokud soud prvního stupně shledá naplnění některého z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., může (avšak nemusí) v hlavním líčení podle § 223 odst. 2 tr. ř., popřípadě v rámci předběžného projednání obžaloby podle § 188 odst. 2 tr. ř., rozhodnout o zastavení trestního stíhání. I z obviněným citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 4 Tdo 177/2021, přitom vyplývá, že jde o rozhodnutí, které má fakultativní, nikoli obligatorní povahu. To znamená, že je na uvážení příslušného soudu (v přípravném řízení státního zástupce), zda tento postup využije či nikoli. Skutečnost, že tak neučiní, nicméně sama o sobě v žádném případě nepředstavuje vadu, kterou by bylo potřebné nebo vůbec možné odstranit v dovolacím řízení. Okresní soud v Tachově ostatně v bodě 4. svého rozsudku popsal (byť stručně), jaké úvahy jej vedly k tomu, že přes návrh obhajoby nerozhodl o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho neúčelnosti. Navíc i vzhledem k tomu, že se v posuzované trestní věci konalo hlavní líčení, v němž obviněný prohlásil svou vinu a vyjádřil souhlas s právní kvalifikací skutku podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud prvního stupně toto prohlášení přijal podle § 206c odst. 4 tr. ř., nelze vydání odsuzujícího rozsudku považovat za jakkoli překvapivé, či úkorné vůči obviněnému. Soud prvního stupně sice v takovém případě mohl eventuálně rozhodnout o upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku, avšak sám obviněný se použití tohoto institutu nedomáhal, naopak dokonce v dovolání připustil, že pro upuštění od potrestání nebyly splněny podmínky, tudíž akceptoval související závěry odvolacího soudu, jež vyjádřil v bodech 9. a 10. napadeného usnesení.
17. Se zřetelem k návrhu státní zástupkyně v jejím vyjádření k dovolání obviněného Nejvyšší soud dodává, že dovolání nemohl odmítnout jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný totiž napadl v celém rozsahu rozhodnutí, proti němuž je dovolání v souladu s § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Přestože by vzhledem k využití institutu prohlášení viny v řízení před soudem prvního stupně bylo možno napadené usnesení Krajského soudu v Plzni přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, nelze obecně vyloučit například možnost zpochybnění uloženého trestu při uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V posuzované trestní věci by ale přesto nemohlo dojít k naplnění tohoto speciálního dovolacího důvodu, neboť ten je určen k nápravě vady spočívající v uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, eventuálně trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněnému byl však uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtrnácti dnů, přičemž podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku jde o přípustný druh trestu, a to v sazbě až dva roky. Je tak zřejmé, že ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nepřicházel pro vyhovění dovolání v úvahu.
IV. Závěrečné shrnutí
18. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky byly mimo rámec dovolacích důvodů, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu