5 Tdo 10/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1.
2008 o dovolání obviněného D. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 11 To 68/2007, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp.
zn. 1 T 61/2004, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 věta první tr. ř. s e částečně z r u š u j í rozsudek
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 1 T
61/2004, pod bodem 1) výroku o vině, ve výroku o uložení souhrnného trestu a ve
výroku o náhradě škody, jímž byla poškozená V. z. p. ČR, Územní pracoviště
R. n. K. , P. , odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních, a ohledně těchto výroků i usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 11 To 68/2007.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušené části citovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou p ř i k
a z u j e , aby věc obviněného D. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 1
T 61/2004, byl obviněný D. K. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., a pod bodem 2) trestným činem
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.,
kterých se dopustil tím, že
1) dne 1. 6. 2003 kolem 19.05 hod. na silnici ve směru od obce Č. , k
obci L. n. O. , okres R. n. K. , řídil osobní automobil zn. W. , v majetku
D. L. , (tento automobil neměl platnou STK a nebyl kryt pojištěním za škodu
způsobenou provozem vozidla), ve kterém se nacházeli další spolucestující K.
P. , P. N. , a L. M. , a u km 74,05, aniž by se řádně pohledem do všech
zpětných zrcátek přesvědčil, zda zamýšlený odbočovací manévr může bezpečně
provést, začal odbočovat vlevo mimo vozovku na účelovou komunikaci při zřejmě
zapnutém levém směrovém světelném ukazateli v době, kdy byl již předjížděn Ing.
J. K. , jedoucím za ním na svém motocyklu zn. Y., u něhož byl v činnosti levý
směrový ukazatel (i tento motocykl neměl platnou STK), v důsledku čehož
motocyklista J. K. , (který zřejmě přehlédl zapnutý levý směrový světelný
ukazatel na vozidle W. ) narazil předním kolem do levého zadního blatníku
vozidla W. v úrovni za levým zadním kolem, přičemž došlo k vymrštění
motocyklisty a jeho pádu mimo vozovku a při této dopravní nehodě J. K. ,
utrpěl těžké zranění spočívající v tříštivé otevřené zlomenině pravého bérce s
následnou hospitalizací ve Fakultní nemocnici v H. K. na chirurgické klinice
v době od 1. 6. 2003 do 12. 6. 2003, když 1. 6. 2003 se podrobil operačnímu
výkonu – a dále byl hospitalizován ve stejném lékařském zařízení i od 18. 7.
2003 do 21. 8. 2003, s následně vymezenou pracovní neschopností do 5. 10. 2003
a až do ledna 2004 používal při chůzi opěrné berle a podle jeho údajů plná
zátěž na zraněné noze u něho byla povolena od března 2004, když byl ještě
dodatečně hospitalizován na témže lékařském pracovišti od 3. 11. 2004 do 6. 11.
2004, kde se 4. 11. 2004 podrobil operaci, při níž mu byla vyňata pomocná
vnější kovová kostní dlaha, s tím, že v důsledku utrpěného zranění nemohl
nejméně do dubna 2006 provozovat dříve běžné sportovní aktivity, od 14. 9. do
11. 10. 2005 se podrobil lázeňské léčbě v Lázních H. a do listopadu 2004 mu v
důsledku zranění byl vydán průkaz zdravotně tělesně postiženého ve stupni 2; v
době odbočovacího manévru obžalovaného se motocykl poškozeného nacházel ve
vzdálenosti 10 – 15 metrů za tímto vozidlem ve střední části vozovky z hlediska
příčného profilu vozovky, tedy v té části vozovky, ve které později došlo ke
střetu – k tomuto střetu došlo tedy 0,1 m v protisměrném jízdním pruhu a 3,3 m
od levé krajnice – vše ve směru jízdy obou účastníků dopravní nehody a střetová
rychlost motocyklu byla vymezena v rozpětí 73 88 km/hod. a rychlost vozidla
W. při odbočování byla vymezena cca 23 km/hod; na havarovaném motocyklu vznikla
škoda podle odhadu policejních orgánů ve výši 90.000,- Kč a podle vyjádření
poškozeného obdržel z titulu takto vzniklé škody pojistné plnění ve výši
69.600,- Kč a na havarovaném motorovém osobním vozidle škoda podle odhadu
policejních orgánů ve výši 10.000,- Kč,
2) dne 19. 6. 2004 v 18,00 hod. z K. n. O. do obce K. L. , okres
R. n. K. , krátce po silnici č. I/11 a dále po silnici č. II/316 řídil osobní
motorové vozidlo zn. W. , a když zjistil, že by měl být kontrolován policejní
hlídkou OOP ČR v K. n. O. ve složení ppor. P. S. a kpt. Bc. P. Š.
jedoucí ve služebním policejním vozidle, snažil se této policejní hlídce v
ulicích obce K. n. O. ujet, avšak byl touto policejní hlídkou dostižen na
silnici k usedlosti „F.“ a při kontrole bylo zjištěno, že aktivně řidičského
skutku se dopustil přesto, že rozhodnutím Městského úřadu R. n. K. , Odboru
dopravy a silničního hospodářství, které nabylo právní moci dne 9. 10. 2003,
byl postižen za jednání spočívající v tom, že dne 17. 5. 2003 kolem 01,30 hod.
řídil motorové vozidlo W., z K. n. O. přes K. L. do R. n. K. po
předchozím požití alkoholických nápojů, což bylo prokázáno provedenou dechovou
zkouškou pomocí přístroje D. s pozitivním výsledkem 0,85 promile alkoholu v
dechu – kvalifikované jako přestupek dle § 30/1h) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, v platném znění, a vedle pokuty ve výši 7.500,- Kč mu byl uložen i
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 12
měsíců.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin podle § 257b odst. 1 tr.
zák., za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze
dne 7. 3. 2005, č. j. 10 T 156/2004 - 48, který nabyl právní moci dne 19. 7.
2005, byl obviněný D. K. odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. za použití §
35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců,
který mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně byl zrušen původní výrok o trestu v
rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 3. 2005, č. j. 10 T
156/2004 - 48, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3
let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. z. p. ČR, Ú. pracoviště
R. n. K. , P. , odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný D. K. odvoláním, které
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 11 To
68/2007, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 11 To
68/2007, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v R. n. K. ze dne 20. 12.
2006, sp. zn. 1 T 61/2004, podal obviněný D. K. prostřednictvím obhájce JUDr.
M. T. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.,
neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel nejprve shrnul
dosavadní průběh trestního řízení vedeného vůči jeho osobě a posléze namítl, že
napadá právní závěry okresního a krajského soudu vyplývající z nesprávného
zjištění skutkového stavu, nesprávného vyhodnocení v řízení provedených důkazů,
ze skutečnosti, že soudy obou stupňů neprovedly důkazy svědčící ve prospěch
dovolatele, a taktéž právní závěry vyplývající z nesprávného právního posouzení
věci.
Ke skutku pod bodem 1) dovolatel v podrobnostech uvedl, že má za to, že soudy
obou stupňů nesprávně vyhodnotily podíl jednotlivých účastníků na nehodě,
zejména se vůbec nezabývaly zcela zásadním porušením pravidel silničního
provozu ze strany poškozeného, případně se tím zabývaly pouze okrajově. Předně
dovolatel již od počátku trestního řízení požadoval nápravu chyby Policie České
republiky, která při vyšetřování dopravní nehody nezjistila totožnost
přítomných svědků – cyklistů, kteří k nehodě jako první volali policii a
záchrannou službu. Tito cyklisté měli být podle dovolatele v řízení vyslechnuti
jako svědkové právě ohledně polohy vozidel v okamžiku jejich střetu a ohledně
stylu jízdy poškozeného. Dovolatel má za to, že již tímto opomenutím bylo
porušeno jeho právo na spravedlivý proces a došlo také k porušení presumpce
neviny, neboť orgán činný v trestním řízení nevystupoval vůči obviněnému
nezaujatě. Dále dovolatel napadl znalecký posudek znalce Ing. M. M. , kterýžto
měl celou situaci nesprávně vyhodnotit a soud pak při svém rozhodování vycházel
z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Dovolatel v této souvislosti zejména
namítl, že ačkoli poškozené vozidlo W. bylo odstaveno na místě, které bylo
znalci přístupné, znalec vozidlo neprohlédl, ač měl vozidlo k dispozici po dobu
téměř 9 měsíců po nehodě. Dále dovolatel poukázal na to, že se skutek stal
jinak, než jak jej popisuje obžaloba i napadená rozhodnutí soudů obou instancí.
Postavení vozidel v okamžiku střetu bylo odlišné od postavení deklarovaného
orgány činnými v trestním řízení i znaleckým posudkem a zejména byla nesprávně
zjištěna rychlost motocyklu řízeného poškozeným bezprostředně před kolizí a v
okamžiku střetu s vozidlem řízeným obviněným. Dovolatel k prokázání svého
tvrzení o postavení vozidel v těchto okamžicích argumentoval mimo jiné i
polohou vozidla W. bezprostředně po nehodě, samotným nehodovým dějem (otočení
vozidla na pravý bok, na střechu a na levý bok) i poukazem na obsah spisu, a to
zejména na místě nehody pořízené fotografie, z nichž je patrné místo, kde došlo
k rozbití předního a střešního okna vozidla W. a vysypání jeho výplně na zem s
poukazem na to, že toto je místo, kde se vozidlo převrátilo na střechu a z toho
lze dovodit po správné simulaci přetočení vozidla výchozí místo střetu. Těmito
okolnostmi se ustanovený znalec vůbec nezabýval.
Dále dovolatel namítl, že zranění, která utrpěl poškozený, neodpovídají jím
tvrzenému ani znalecky zjištěnému mechanismu nehody a zejména rychlosti
motocyklu v okamžiku kolize. Ani v tomto směru neproběhlo znalecké zkoumání
řádně a s odbornou péčí. Dovolatel proto trvá na vypracování revizního
znaleckého posudku. Jako důkaz provedený ve svůj prospěch pak obviněný žádal
také výslech svědků pana R. K., který odtahoval vozidlo z místa nehody a může
dosvědčit, že náraz motocyklu nesměřoval proti levému zadnímu blatníku, jak
uvedl znalec, nýbrž do zadního levého kola, a to tak, že kolmo. Dále výslech
svědka pana M. N. , který seděl s dalšími osobami u hospody v Č. a může se
vyjádřit ke způsobu jízdy Ing. K. v místě, kde seděl, tj. v obci, a rovněž k
tomu, co slyšel po projetí motocyklisty. Ani těmto návrhům nebylo soudem
vyhověno.
Dovolatel následně zmínil, že trestní řízení bylo v prvním stupni vedeno od
roku 2004 do konce roku 2006, tedy po dobu více než dvou let. Za tu dobu soud
neprovedl žádný z důkazů navrhovaný dovolatelem. Dovolatel má za to, že důkazy
byly v průběhu celého řízení posuzovány způsobem porušujícím presumpci neviny a
pravidlo in dubio pro reo, ani nebyly vyčerpány všechny možnosti důkazů
svědčících ve prospěch pachatele, ač bylo následně rozhodnuto o jeho vině
souzeným trestným činem.
Posléze dovolatel opustil v rámci svých výhrad rovinu skutkovou a věnoval se
námitkám právní povahy. Konkrétně namítl, že soud první instance jako zásadní a
primární zavinění dopravní nehody vymezil ve vztahu k dovolateli porušením
ustanovení § 21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, když podle tohoto ustanovení při odbočování na křižovatce nebo na
místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru
jízdy. Při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené
opatrnosti, to vše zejména s odkazem na ustanovení § 2 citovaného zákona. Soud
druhého stupně se s tímto názorem zcela ztotožnil a ohledně spoluzavinění
kolizní situace poškozeným jen odkázal na správné použití právní kvalifikace
jednání obviněného podle § 224 odst. 1 tr. zák. Dovolatel má za to, že soudy se
nezabývaly zcela a beze zbytku povinnostmi uloženými druhému účastníku nehody,
J. K. zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když z
tohoto zákona bylo poukázáno oběma soudy pouze na část dotčených ustanovení.
Odvolacímu soudu pak dovolatel vytkl, že se nezabýval odkazem obviněného na
ustanovení § 17 odst. 1 a § 17 odst. 5 písm. c), e) zák. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích, obsaženým v jeho odvolání. V souvislosti s
těmito zákonnými ustanoveními dovolatel zdůraznil, že ze skutkové věty vyplývá,
že při odbočování dával znamení o změně směru jízdy vlevo, poškozený sám
vypovídal značně pochybně o průběhu přednehodového děje, poškozený si nebyl v
zásadních momentech jist a striktně popíral svou vinu. Obviněný také poukázal
na pochybné tvrzení poškozeného, že úsekem jezdí častěji a ví, že tam žádná
silnice k odbočení není a proto odbočení žádného vozidla nepředpokládal.
V neposlední řadě dovolatel své námitky shrnul a uvedl, že míra zavinění
dopravní nehody zjištěná soudem prvního stupně a potvrzená i soudem odvolacím,
neodpovídá skutečnosti, a soudy obou stupňů se v tomto směru nevypořádaly s
argumentací obhajoby, a také mylně aplikovaly ustanovení zákona č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Ke skutku uvedenému ve výroku o vině pod bodem 2) dovolatel plně odkázal na svá
podání v řízení před soudy obou stupňů, výslovně pak napadeným rozhodnutím v
tomto směru vytkl, že již od počátku je celá záležitost vykonstruována od
prvotního rozhodnutí Městského úřadu v R. n. K. , odbor dopravy a silničního
hospodářství, kterým byl dovolateli uložen nesprávně a protiprávně trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12
měsíců. Výpovědi dvou svědků v této věci, policistů, jsou nepravdivé a
dovolatel několikrát zpochybňoval jejich věrohodnost. Ani v této části řízení
však nebylo k námitkám obviněného přihlédnuto a nebyla mu umožněna plná
obhajoba.
Ke skutku pod bodem 1) a 2) společně dovolatel pak namítl, že řízení, které
předcházelo vydání napadeného usnesení odvolacího soudu, je zatíženo vadami,
spočívajícími v tom, že orgány činné v trestním řízení, se zabývaly pouze
důkazy svědčícími v neprospěch obviněného. Tímto postupem došlo k porušení
práva dovolatele na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a
svobod v článku 36. V závěru svého dovolání obviněný také dodal, že v řízení
před soudy obou stupňů opakovaně neúspěšně namítal podjatost vyřizujícího
soudce JUDr. J. F. , a z tohoto důvodu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí jinému soudu a jinému státnímu
zástupci. V doplnění svého mimořádného opravného prostředku pak dovolatel ke
skutku pod bodem 2) výroku o vině upřesnil, že je na místě, aby dovolací soud
vzal v úvahu i tu skutečnost, že prvotní rozhodnutí ve věci, které opakovaně a
od počátku napadá jako nespravedlivé a nelegální, tj. rozhodnutí Městského
úřadu v R. n. K. , bylo vydáno úředníky, kteří jsou sami v současné době
trestně stíhání pro nelegální postupy při projednávání přestupků a braní
úplatků před Okresním soudem v R. n. K.
V závěru dovolání obviněný D. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozhodnutí soudů obou stupňů
tato rozhodnutí, tj. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5.
2007, sp. zn. 11 To 68/2007, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou
ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 1 T 61/2004, zrušil a dovolatele obžaloby
zprostil. Přikáže-li dovolací soud věc podle ustanovení § 265l odst. 3 tr. ř. k
novému projednání a rozhodnutí, nechť věc přikáže k projednání a rozhodnutí
jinému soudu a jinému státnímu zástupci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného D. K. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu
vyjádřil tak, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však část
uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení
provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková
zjištění. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka nesprávného
hmotněprávního posouzení ustanovení § 17 odst. 1, 5 písm. c), e) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů, a to ve vztahu ke způsobu jízdy poškozeného J. K. a míře zavinění
obou aktérů předmětné dopravní nehody (skutek 1) rozsudku nalézacího soudu) a
dále námitka nezákonnosti trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců, který byl obviněnému K. uložen
Městským úřadem v R. n. K. (skutek 2) rozsudku nalézacího soudu). Pokud jde o
bod 1), lze dovolateli přisvědčit, že se nalézací a potažmo i odvolací soud
řádně nezabývaly hmotněprávním posouzením ustanovení § 17 odst. 1, 5 písm. c),
e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů, které vymezují, za jakých okolností a jakým způsobem je
povoleno předjíždět. Obviněný K. měl v době odbočování zapnutý levý blikač a
nelze vyvrátit jeho obhajobu, že ho zapnul již předtím, než s odbočením
započal. Obviněný jel přitom malou rychlostí, která byla danému úseku silnice
zcela nepřiměřená a měla poškozenému přinejmenším signalizovat, že před ním
jedoucí vozidlo se chová nestandardně, čemuž měl přizpůsobit svou opatrnost.
Předjíždí se sice vlevo, pokud však vpředu jedoucí vozidlo odbočuje vlevo,
předjíždí se zprava (tuto možnost poškozený nepochybně měl, neboť ke střetu
došlo až v levé polovině vozovky) a pokud to není možné, je předjíždění
zakázáno. Pokud poškozený vypověděl, že si zapnutého blikače nevšiml (zapnutí
blikače vyplývá z protokolu o ohledání místa dopravní nehody), a že byl oslněn
sluncem, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži obviněného. Závěr soudu, že
dopravní nehodu a potažmo zranění poškozeného Ing. K. zavinil obviněný K.
nesprávným odbočováním, tak spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení
(resp. na absenci řádného hmotněprávního posouzení) shora uvedeného ustanovení.
Není přitom ani zcela jasné, zda malý boční odstup poškozeného od předjížděného
vozidla za situace, kdy se poškozený nacházel za předjížděným vozem ve
vzdálenosti 10 – 15 metrů, byl vůbec objektivně způsobilý dát obviněnému
dostatečným způsobem najevo, že ho poškozený hodlá předjíždět. Ve shora
naznačeném rozsahu proto považuje státní zástupce dovolání za důvodné.
Námitky vztahující se ke skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku
nalézacího soudu shledal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
naopak zjevně neopodstatněnými. Ať již dovolatel s rozhodnutím, jímž mu byl
uložen zákaz řízení všech motorových vozidel souhlasí či nikoliv, bylo toto
rozhodnutí v inkriminované době v právní moci a byl proto povinen ho
respektovat. Je přitom zcela irelevantní, zda některá z osob, která se na
vydání tohoto rozhodnutí podílela, je v současné době trestně stíhána či
nikoliv. Přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí Městského úřadu v R. n. K. o
uložení zákazu činnosti v nynějším řízení o dovolání možné není, neboť jde o
rozhodnutí v jiné věci a navíc nikoliv o rozhodnutí soudu.
Další obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., v té části, ve které byl dovolatelem namítnut, byl uplatněn
relevantním způsobem a z důvodů uvedených již k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. jej státní zástupce shledal v této části taktéž
naplněným.
Za této situace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
dovolání obviněného D. K. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně vyhověl a
aby z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. částečně zrušil
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 11 To
68/2007, pokud jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného D.
K. proti výroku o vině skutkem sub 1) a proti výroku o souhrnném trestu, aby
zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud
zrušením ztratila svůj podklad, a věc dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. Současně
navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal
učinit rozhodnutí jiné, souhlasil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro tento případ.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu
shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně
a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože
dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší
soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené
dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) i
l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Obviněný jako první uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
uvedeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud
přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného
hodnocení důkazů, a to zejména znaleckých posudků, a z nich vyplývajících
skutkových okolností případu ze strany obviněného. Jen pro úplnost Nejvyšší
soud k těmto námitkám ve stručnosti uvádí, že pokud obviněný namítal, že
Policie České republiky (dále jen „Policie“) v přípravném řízení ani následně
nalézací soud nezajistily jako možné svědky způsobu jízdy poškozeného dva
cyklisty, kteří se měli nacházet na místě nehody a měli volat záchrannou
službu, pak je třeba zdůraznit, že nalézací soud se tímto návrhem obviněného na
doplnění dokazování zabýval a dospěl k závěru, že jiní svědkové, zejména pak
svědek D. Ch. , vyloučili možnost, že by cyklisté mohli cokoli vědět o průběhu
dopravní nehody, neboť na místo přijeli až následně, nebyli zde ani poblíž
přítomni v rozhodném okamžiku střetu. Tato skutková zjištění odpovídají
provedeným důkazům a Nejvyšší soud souhlasí v tomto směru s nalézacím soudem,
když důkaznímu návrhu obviněného v tomto směru nevyhověl, protože by jejich
výslech nemohl přispět k objasnění věci. K námitkám ohledně znaleckého posudku
znalce Ing. M. M. dovolací soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí v
jiné části, když bylo třeba obviněnému dát částečně za pravdu, že ohledně
závěrů znalce jsou v jistých částech nedostatky a nejasnosti, které mohou mít a
také v této fázi řízení mají vliv na správnost právního posouzení, a proto je
nalézací soud musí v novém řízení odstranit. Pokud dovolatel znalci vytýká, že
osobně neprohlížel havarované vozidlo obviněného, ač k tomu měl příležitost,
pak je třeba jen připomenout, že ve věci byla Policií v souvislosti s ohledáním
místa, kde se předmětná dopravní nehoda stala, vyhotovena dostatečná a detailní
fotodokumentace, která poskytuje dostatečné podklady pro následné znalecké
posouzení. V tomto ohledu je námitka obviněného lichá. Pokud dále dovolatel
zpochybňuje odborné závěry týkající se možného mechanismu vzniku zranění
poškozeného, pak v tomto směru nelze než odkázat na závěry soudu první
instance, které jsou v tomto případě správné, přičemž otázka znaleckého
zkoumání zdravotního stavu poškozeného je ryze skutkové povahy a Nejvyšší soud
zde navíc neshledal žádné pochybení. Výhrada obviněného týkající se
nevyslechnutí svědků v jeho prospěch, zejména těch, kteří seděli před hospodou
v Č. a měli podle obviněného vypovídat o způsobu jízdy poškozeného
bezprostředně před nehodou, byla také již prakticky vyřešena na úrovni
nalézacího soudu, neboť tento jednak některé tyto svědky vyslechl, například D. L. , L. M.
, K. P. atd., a z osob, které měly sedět před hospodou v Č. například svědka D. Ch. , přičemž jeho výpověď zhodnotil na straně 12 a 13
odůvodnění svého rozsudku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za
potřebné zdůraznit, že závěry nalézacího soudu jsou v tomto směru správné a
dovolatel s nimi jen polemizuje a v některých směrech i zásadně nesouhlasí, což
je však otázka převážně skutková. V poslední části svého dovolání a v jeho
doplnění zpochybnil dovolatel ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině
věrohodnost policistů, kteří jej zadrželi poté, co zjistili, že obviněný řídil
motorové vozidlo, ač mu byl uložen správním orgánem zákaz řízení všech
motorových vozidel, a dále také věrohodnost úředníků, kteří rozhodovali o jeho
věci v přestupkovém řízení, u nichž namítl, že jsou trestně stíháni pro
přijímání úplatků. Nejvyšší soud ani k této námitce nemůže konstatovat nic
jiného, než že se týká ryze skutkových okolností, nicméně i přesto se jí
zabýval a dospěl k závěru, že v tomto případě nepochybil ani jeden ze soudů
rozhodujících v trestní věci, a námitky týkající se v minulosti skončeného
přestupkového řízení, probíhajícího navíc v režimu správního řízení a nikoli v
intencích trestněprávních předpisů, nemohou být v tomto řízení přezkoumávány
vůbec. K nápravě domnělých vad měl dovolatel k dispozici jiné opravné
prostředky, vyplývající zejména ze správního řádu, o kterých rozhodně není
věcně ani jinak příslušný rozhodnout Nejvyšší soud v rámci tohoto dovolání. Na
závěr Nejvyšší soud shrnuje, že jak je uvedeno výše, nedošlo v dovolatelem
namítaném směru k porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Dále obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., v té variantě, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl
dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Právně relevantní námitka obviněného spočívala zejména v nesprávném právním
posouzení subjektivní stránky souzeného trestného činu a v této souvislosti
dovolatel namítl, že míra spoluzavinění dopravní nehody poškozeným byla soudy
obou stupňů posouzena nesprávně. Konkrétně dovolatel poukázal na to, že oba
soudy se nezabývaly zcela a beze zbytku povinnostmi uloženými druhému účastníku
nehody – poškozenému Ing. J. K. , zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, když z tohoto zákona bylo
poukázáno oběma soudy pouze na část dotčených ustanovení. Odvolacímu soudu pak
dovolatel vytkl, že se nezabýval odkazem obviněného na ustanovení § 17 odst. 1
a § 17 odst. 5 písm. c), e) zák. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, obsaženým v jeho odvolání. V souvislosti s těmito zákonnými
ustanoveními dovolatel zdůraznil, že ze skutkové věty vyplývá, že při
odbočování dával znamení o změně směru jízdy vlevo, navíc poškozený sám
vypovídal značně pochybně o průběhu děje před nehodou, přičemž si ani nebyl v
zásadních momentech jist a striktně popíral svou vinu. Obviněný také poukázal
na pochybné tvrzení poškozeného, že úsekem jezdí častěji a ví, že tam žádná
silnice k odbočení není, a proto odbočení žádného vozidla nepředpokládal.
Otázkou naplnění subjektivní stránky se zabýval nejprve nalézací soud na straně
17 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že zásadní a primární zavinění
dopravní nehody je na straně obviněného, který porušil ustanovení § 21 odst. 1
zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého řidič
musí dávat znamení o změně směru jízdy a při odbočování nesmí ohrozit řidiče
jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Soud připomněl, že právě při
odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci měl obviněný dbát zvýšené
opatrnosti, neboť toto místo, ležící mimo pozemní komunikaci, nikde na silnici
avizováno nebylo. Podstatným pak je pro soud zjištění, že obviněný započal
odbočovací manévr v době, kdy byl již předjížděn poškozeným Ing. J. K. a ten
vzhledem k užité rychlosti nebyl schopen ve znalcem vymezené vzdálenosti 10 až
15 metrů od vozidla W. učinit již žádný podstatný či vyhýbací manévr. V tomto
jednání obviněného soud spatřoval evidentní porušení také ustanovení § 5 odst.
1 písm. b) citovaného zákona, protože se obviněný nevěnoval plně řízení
pečlivým a časově podstatným pohledem do zpětných zrcátek, aby průběžně
zjišťoval pohyb motorových vozidel jedoucích za ním. Z toho nalézací soud
dovodil primární zavinění na straně obviněného (cca 75 %), ale zároveň i
spoluzavinění poškozeného v jedné čtvrtině (cca 25%). Poškozenému v tomto směru
vytkl, že měl vzhledem k nastalé dopravní situaci přizpůsobit rychlost svého
motocyklu všem okolnostem [§ 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.] a měl zvolit
zároveň i větší boční odstup od předjížděného osobního vozidla, neboť pokud by
tak učinil, mohl být následek střetu méně dynamický i méně závažný. Vzhledem ke
spoluzavinění poškozeného v takto soudem vyjádřené míře pak nalézací soud tuto
skutečnost vyjádřil při posouzení materiální stránky ve smyslu § 88 odst. 1 tr.
zák. a usoudil, že konkrétní okolnosti nejsou na takové úrovni, aby stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost zvyšovaly v zákonem požadované míře.
Odvolací soud jen ve stručnosti k námitkám, jež byly prakticky totožné jako ty,
které uplatnil obviněný následně v dovolání, konstatoval, že se s těmito
otázkami vypořádal již soud nalézací, a proto na jeho odůvodnění pro stručnost
odkázal. K tomu pak jen doplnil, že ze základních ustanovení § 4 a § 5 zák. č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů, vyplývá, že prvořadou povinností každého účastníka provozu na
pozemních komunikacích, a řidiče obzvlášť, je dbát na bezpečnost tohoto
provozu. Z uvedeného vyvodil odvolací soud obecně správný závěr, že řidič nesmí
na úkor bezpečnosti provozu pro sebe vynucovat nerušenou jízdu, i když by podle
speciálního právního předpisu byl v dané situaci v právu (například pokud má na
křižovatce přednost v jízdě). Skutečnost, že jiná osoba porušila předpisy o
provozu na pozemních komunikacích a vlastním zaviněním vytvořila nebezpečnou
situaci, neomlouvá řidiče, jestliže sám porušil povinnost stále ovládat vozidlo
a počínat si tak, aby doprava nebyla ohrožena. Otázka spoluzavinění je otázkou
přiměřenosti důvodů spoléhání se řidiče na dopravní kázeň ostatních účastníků
silničního provozu ve smyslu § 5 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, a její správné řešení je podmíněno pečlivým objasněním
okolností konkrétního případu. Soud uzavřel, že v posuzované věci byl učiněn
správný závěr, že to byl právě obviněný, kdo porušením ustanovení § 2 písm. l)
a § 21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve
znění pozdějších předpisů, vyvolal kolizní situaci a v příčinné souvislosti s
tím i škodlivý následek, který u motocyklisty nabyl intenzity těžké újmy na
zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Na druhé straně nalézací soud
správně přihlédl i k podílu samotného poškozeného J. K. na vzniku
přednehodového děje, což vyjádřil správně právní kvalifikací jednání obviněného
podle § 224 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo
jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Objektem trestného
činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce
všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Těžká újma na zdraví je
upravena v ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák., podle kterého je touto újmou na
zdraví jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které je zároveň
některým z taxativně uvedených případů v § 89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost ve smyslu § 5 písm. a), b)
tr. zák. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob,
včetně poškozeného. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin
spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně
uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených
důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo nevěděl, že
svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k
okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V případě dovolatele se
má jednat o nedbalost nevědomou, tedy, že nevěděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým
osobním poměrům vědět měl a mohl. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je
zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením
objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto
hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti
odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení
míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti z objektivního
hlediska bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře
opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Je to
tedy individuální hledisko. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 5
písm. b) tr. zák. jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat
porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. č. 6/1988
Sb. rozh. tr.).
Jak zjistil Nejvyšší soud z napadených rozhodnutí a přiloženého spisového
materiálu, obviněnému je soudem prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině
kladeno za vinu jednání spočívající v tom, že „ … řídil osobní automobil …, …
aniž by se řádně pohledem do všech zpětných zrcátek přesvědčil, zda zamýšlený
odbočovací manévr může bezpečně provést, začal odbočovat vlevo mimo vozovku na
účelovou komunikaci při zřejmě zapnutém levém směrovém světelném ukazateli v
době, kdy byl již předjížděn J. K., jedoucím za ním na svém motocyklu, … v
důsledku čehož motocyklista J. K. (který zřejmě přehlédl zapnutý levý směrový
světelný ukazatel na vozidle W. ) narazil předním kolem do levého zadního
blatníku vozidla W. C. v úrovni za levým zadním kolem, přičemž došlo k
vymrštění motocyklisty a jeho pádu mimo vozovku …“.
Předně je třeba zejména soudu první instance vytknout, že zjištění obsažená ve
skutkové větě výroku o vině musí být podložena skutkovými zjištěními učiněnými
na základě v řízení provedeného dokazování. Soud prvního stupně však podle
znění skutkové věty přičetl k tíži obviněnému D. K. skutečnosti, které podle
jeho vyjádření nebyly jisté. Z výrazu „zřejmě“ plyne, že soud považoval za
nejisté, zda měl obviněný při odbočování zapnutý levý směrový světelný ukazatel
a dále také to, zda poškozený J. K. tento zapnutý levý směrový světelný
ukazatel na vozidle W. přehlédl. Pokud soud neprokáže určitou skutečnost nade
všechny rozumné pochybnosti, pak Nejvyšší soud upozorňuje, že je třeba
postupovat v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in
dubio pro reo). Jestliže soud prvního stupně z provedených důkazů, zejména z
protokolu o ohledání místa nehody a havarovaného automobilu obviněného a ze
závěrů znaleckého posudku dovodil, že v době střetu měl obviněný na svém
vozidle tento levý směrový světelný ukazatel zapnutý, je třeba tuto skutečnost
jednoznačně vyjádřit ve skutkové větě výroku o vině, přičemž je třeba tuto
skutečnost ve vztahu k jednání obviněného D. K. posoudit tak, že obviněný
odbočoval na účelovou komunikaci a současně tuto skutečnost o změně směru své
jízdy dával najevo i ostatním účastníkům silničního provozu, tedy i poškozenému
J. K. jedoucímu na motocyklu za ním. Přitom je třeba jasně vyjádřit i to, zda
na základě provedených důkazů je prokázáno, že toto znamení o změně směru
jízdy obviněný zapnul včas a dával ho po celou dobu až do střetu obou vozidel.
Podobně je třeba postupovat i ohledně skutečnosti, že poškozený taktéž „zřejmě“
přehlédl zapnutý levý směrový světelný ukazatel na vozidle W. , když i tuto
skutečnost je třeba postavit najisto, a to s přihlédnutím jednak k tomu, že sám
poškozený ve své výpovědi uvádí, že si toho nevšiml, a jednak, že lze usuzovat,
že pokud by si byl této skutečnosti všiml, nezačal by předmětný automobil
předjíždět, případně by se alespoň snažil snížit rychlost a ve svém záměru
uskutečnit předjíždění W. vlevo by ustal. K tomu Nejvyšší soud považuje za
nutné dodat, že pokud nalézací soud dospěje s přihlédnutím k zásadě „v
pochybnostech ve prospěch obviněného“ k tomu, že tyto skutečnosti byly
prokázány (viz zejména str. 16 rozsudku nalézacího soudu), pak je nemůže
přičítat k tíži obviněnému, neboť zásadní pochybení v takovém případě je
zejména na straně poškozeného, který zjevně nesledoval dostatečně situaci v
silničním provozu na vozovce před ním ve směru jeho jízdy.
Další nedostatek spatřuje Nejvyšší soud ve skutečnosti, že obviněnému je
nalézacím soudem kladeno za vinu jednání, kdy měl započít odbočovací manévr v
okamžiku, kdy byl již předjížděn J. K. , jedoucím za ním na svém motocyklu
zn. Y. Jak dovolací soud zjistil z napadených soudních rozhodnutí i z
přiloženého spisového materiálu, není jasné, na základě čeho dospěl soud k
takovému zjištění, když ani znalec M. M. ve znaleckém posudku na takto
zadanou otázku neodpověděl, respektive odpovědi se vyhnul (srov. odpověď na
dotaz pod č. 3 na č. l. 20 spisu; viz i úvahy znalce na č. l. 18 spisu). Tuto
otázku znalec neobjasnil ani při své výpovědi před soudem (č. l. 201 spisu).
Přitom je třeba uzavřít, že pokud by skutečně započal obviněný se svým
automobilem odbočovat doleva za situace, kdy poškozený by se již nacházel vedle
jeho vozidla při jeho předjíždění, pak by se jednalo o velmi závažné pochybení
obviněného. Taková okolnost však z provedeného dokazování doposud nevyplynula.
Znalec M. M. sice ve svém znaleckém posudku uvedl, že obviněný, pokud by
sledoval provoz za sebou, a to zejména na počátku odbočování, musel by
zaregistrovat motocykl, pohybující se ve vztahu k vozidlu W. podstatně vyšší
rychlostí a nacházející se přitom již v poměrně krátké vzdálenosti za vozidlem
W. (č. l. 21 spisu), ale z toho nelze dovodit, že by již započal v té době
předjíždění (tomu pak odpovídá i grafické znázornění nehodového děje na č. l.
24 a 25 spisu). Navíc vznikají pochybnosti o vzdálenostech uváděných na
různých místech tohoto znaleckého posudku či ve výpovědi znalce v hlavním
líčení, když např. na č. l. 18 spisu znalec uvádí, že osobní automobil ujel při
vlastním odbočování dráhu cca 6 m až 9 m za čas 1 až 2 s (v hlavním líčení
uvádí zase řádově 2 až 3 s – viz č. l. 201), přičemž v době střetu byla
rychlost jeho jízdy cca 23 km/hod. Současně však na č. l. 20 spisu uvádí, že
při začátku odbočování byla vzdálenost mezi motocyklem a osobním vozidlem cca
10 až 15 m, což však zřejmě neodpovídá vzhledem k ujeté vzdálenosti osobního
automobilu W a jeho rychlosti v konfrontaci s rychlostí motocyklu Y. , kterou
znalec uvádí v době střetu v rozmezí 73 až 88 km/hod (č. l. 20 spisu), tedy v
podstatě jako čtyřnásobnou oproti rychlosti uvedeného osobního automobilu (č.
l. 201 spisu). Je tedy třeba, aby tyto údaje, zatím nepodložené žádnými
propočty, byly znalcem M. M. potřebnými propočty doloženy. Pokud pak nalézací
soud ve skutkové větě výroku o vině uvádí, že obviněný začal odbočovat vlevo
mimo vozovku „v době, kdy byl již předjížděn J. K. , pak to neodpovídá
výsledkům dokazování prezentovaným v odůvodnění tohoto rozsudku a nevyjadřuje
to ani průběh nehodového děje.
Následně se Nejvyšší soud jako soud dovolací zabýval skutečností, že obviněný
sám tvrdí, že si při pohledu do zpětného zrcátka před započetím odbočování
nevšiml, že by se k němu zezadu blížil nějaký motocykl. Vzhledem ke kolizi,
která následně nastala, je nutno konstatovat, že obviněný si v tomto okamžiku
nepočínal dostatečně pozorně, protože poškozený na svém motocyklu se na vozovce
za vozidlem obviněného jednoznačně nacházel. Nicméně dovolací soud považuje za
nesprávné, pokud nalézací i odvolací soud shodně shledávají jako základní a
rozhodující zavinění na straně obviněného, spočívající v tom, že porušil
ustanovení § 21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, podle kterého řidič musí dávat znamení o změně směru jízdy a při
odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucího za ním a musí dbát zvýšené
opatrnosti, když se obviněný nevěnoval plně řízení pečlivým a časově podstatným
pohledem do zpětných zrcátek, aby průběžně zjišťoval pohyb motorových vozidel
jedoucích za ním. Doveden ad absurdum by tento požadavek nalézacího soudu
znamenal pro obviněného to, že by se měl při odbočování dívat do zpětných
zrcátek prakticky neustále (nalézací soud uvádí „průběžně“). Tímto jsou však na
obviněného kladeny až nereálné nároky a přitom oba soudy náležitě nezohlednily,
že obviněný jako řidič předmětného odbočujícího automobilu dal včas znamení o
změně směru své jízdy před odbočením vlevo, a že musel také věnovat značnou
pozornost právě řízení vozidla při odbočování vlevo na účelovou komunikaci,
která byla pootočena do protisměru v úhlu cca 60º, přičemž samotný sjezd z
hlavní silnice byl ve sklonu – klesání, což kladlo na uvedený řidičský manévr
zvýšené nároky, a dále také musel registrovat situaci na vozovce v protisměru,
kde i podle tvrzení poškozeného J. K. jela další motorová vozidla.
Zjednodušeně řečeno, podle názoru Nejvyššího soudu nelze po řidiči vozidla
zejména za popsané situace požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či
průběžně, jak uvádí nalézací soud, díval za sebe a nevěnoval se náležitě
odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy, což
je též velmi podstatné. Přitom je nutné zdůraznit, že vozidla jedoucí za
odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu
směru jízdy, si mají počínat tak, aby na tuto změnu stihly za normálních
okolností zareagovat včas, přičemž je třeba zdůraznit, že obviněný důvodně
nalézacímu soudu a následně i odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval v
odvolání obsaženým odkazem obviněného na ustanovení § 17 odst. 1 a § 17 odst. 5
písm. c), e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve
znění pozdějších předpisů, která jsou podstatná pro vyhodnocení míry
spoluzavinění poškozeného. V souvislosti s těmito zákonnými ustanoveními je ze
skutkových zjištění zjevné, že obviněný při odbočování dával znamení o změně
směru jízdy vlevo, a proto ve smyslu § 17 odst. 1 věta druhá cit. zákona č.
361/2000 Sb. měl poškozený předjíždět nikoli vlevo, ale vpravo. Jinak ve smyslu
§ 17 odst. 5 písm. c), e) cit. zákona č. 361/2000 Sb. nesměl předjíždět.
Přihlédne-li se dále k tomu, že podle znaleckého posudku jel obviněný před
započetím odbočování velmi nízkou rychlostí a dále zpomaloval, což mělo
poškozeného jedoucího za ním také jako jedna z mnoha dalších okolností (podobně
jako např. svítící brzdová světla osobního automobilu W. – viz posouzení
dopravní nehody znalcem M. M. upozornit na skutečnost, že se před ním
jedoucí vozidlo chystá odbočit vlevo, a z tohoto důvodu měl poškozený
předjíždět předmětný automobil zprava, jak to také v tomto případě
předpokládají i citované právní předpisy. Z dokumentace obsažené ve spise,
která je také i součástí znaleckého posudku, a ze závěrů tohoto znaleckého
posudku je totiž zcela jasně zřejmé, že automobil obviněného se před nehodou
nacházel spíše při středu vozovky, což odpovídá i tomu, že při kolizi se
nacházel svou značnou částí v protisměrném pruhu, a proto byl pás vozovky, ve
směru jízdy motocyklu prakticky po celé své šíři již volný a navíc za čárou
označující kraj vozovky bylo značné místo. Tyto skutečnosti poškozený vůbec
nevzal v úvahu, před sebou jedoucí vozidlo navíc podle znaleckého zjištění
předjížděl s naprosto nedostatečným odstupem, a je nutno v tomto ohledu
konstatovat, že situaci na vozovce vyhodnotil značně nesprávně a počínal si
velmi riskantně. Všechny tyto skutečnosti, které jsou rozhodující pro posouzení
zavinění účastníků předmětné nehody, lze těžko přičítat k tíži obviněného, ale
naopak jde o okolnosti zvyšující podíl zavinění poškozeného na následné kolizi
obou vozidel.
V této souvislosti upozorňuje Nejvyšší soud na to, že zde navíc existují
rozpory mezi tím, jak popisuje předjíždění osobního automobilu poškozený a jak
jeho průběh zjistil znalec (srovnej zejména č. l. 44 spisu), čímž se doposud
ani jeden z rozhodujících soudů nezabýval.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř.
podané dovolání obviněného D. K. důvodným, neboť v uvedeném rozsahu byl
naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na
to i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [v alternativě, kdy
bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení takovému rozhodnutí
předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) § 265b odst. 1 tr.
ř.]. Proto z podnětu tohoto dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
částečně napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2007,
sp. zn. 11 To 68/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou
ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 1 T 61/2004, pod bodem 1) výroku o vině, ve výroku
o uložení souhrnného trestu a ve výroku o náhradě škody, přičemž s přihlédnutím
k § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad
Kněžnou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí
Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možno odstranit
ve veřejném zasedání. Pro postup ve smyslu § 265l odst. 3 tr. ř. neshledal
Nejvyšší soud důvody, neboť ve věci bylo o námitce podjatosti vůči samosoudci
rozhodujícímu v této věci rozhodnuto usnesením ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 1 T
61/2004, přičemž pouze skutečnost, že obviněný opakovaně namítal podjatost
vyřizujícího soudce, nemůže být důvodem pro přikázání věci jinému soudu a
jinému státnímu zástupci, neboť postup podle § 265l odst. 3 tr. ř. je třeba
vnímat z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a
proto jde o rozhodnutí zcela výjimečné, pro nějž musí být dány důležité důvody
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95,
uveřejněný pod č. 82 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
V novém řízení se bude Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zabývat znovu zněním
skutkové věty, kterou uvede v soulad se skutečně učiněnými skutkovými
zjištěními ve shora naznačeném směru. Dále opětovně vyslechne znalce M. M. a
pokud to nepovede k odstranění shora zmíněných nejasností nařídí mu vypracování
dodatku k znaleckému posudku z oboru dopravy silniční, odvětví posuzování
příčin dopravních nehod. Znalec bude muset především vysvětlit své závěry
ohledně shora zmíněných vzdáleností obou vozidel na počátku odbočování osobního
vozidla W. , uváděných ve znaleckém posudku, a doplnit svůj znalecký posudek o
jednoznačné propočty vzdálenosti obou vozidel na počátku odbočování osobního
vozidla W. s ohledem na stanovené rychlosti tohoto osobního vozidla a
motocyklu Y. a následně zjištěné údaje dostatečně popsat a konkretizovat,
přičemž nepovede-li to k požadovanému výsledku, je třeba postupovat podle § 109
tr. ř. Z doposud učiněných skutkových zjištění se totiž zjištěný přednehodový
děj a celá kolizní situace Nejvyššímu soudu jeví na rozdíl od soudů předchozích
instancí tak, že to byl spíše poškozený, než obviněný, kdo porušením shora
uvedených ustanovení cit. zákona č. 361/2000 Sb., především zavinil předmětnou
dopravní nehodu, když pochybení obviněného spočívá především v tom, že přehlédl
za ním v jeho směru jízdy jedoucí motocykl, nicméně i přes tuto nepozornost si
obviněný při odbočování počínal, tak, že jeho zavinění z hlediska porušení
příslušných dopravních předpisů se ukazuje jako podstatně menší, než shledal
nalézací soud a následně i odvolací soud. V neposlední řadě se znalec a
následně také nalézací soud vypořádá i s okolností, že poškozený ve své
výpovědi na č. l. 44 spisu i později v hlavním líčení před soudem popisuje
průběh předjíždění automobilu v některých podstatných rysech odlišně od
znaleckého zjištění.
Po uvedeném doplnění řízení se nalézací soud bude znovu zabývat mírou zavinění
předmětné dopravní nehody a shora uvedeného těžkého zranění poškozeného J. K.
, spočívající v tříštivé otevřené zlomenině pravého bérce, obviněným D. K. ,
a to z hlediska naplnění znaků žalovaného trestného činu ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1 tr. zák.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud
v Rychnově nad Kněžnou, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a
rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny,
a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Přitom bude Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou při odůvodňování svého rozsudku
postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které
stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal
za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z
odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, a to
včetně obhajoby uplatněné v rámci dovolacího řízení, jakož i následného nového
řízení zejména před nalézacím soudem, dále proč nevyhověl návrhům na provedení
dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané
skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V
neposlední řadě odvolací soud neopomene respektovat zásadu zákazu změny v
neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť právě na základě jeho
dovolání došlo ke zrušení rozsudku soudu druhé instance (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.