5 Tdo 100/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. března 2005
o dovolání obviněného Ing. V. K., CSc., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 5 To 15/2004, který rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T
12/98, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 30 T 12/98, byl
obviněný Ing. V. K., CSc. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.
1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a byl odsouzen podle §
250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle § 39a
odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v
obchodních společnostech na dobu pěti let a zákazu činnosti soudního znalce ve
smyslu zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších
předpisů, na dobu pěti let.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že v letních měsících roku 1992 v O. v
pobočce P., a. s., jako společník a jednatel obchodní společnosti C., spol. s
r. o., vedl od počátku jednání s tímto bankovním ústavem o poskytnutí úvěru
společnosti C., spol. s r. o., veden úmyslem za společnost C., spol. s r. o.,
úvěr neuhradit, po předchozí dohodě s Ing. R. K., a R. K., stíhanými
samostatně, a bance udělil toliko plnou moc k prodeji zastavených drahých
šperkových kamenů, přičemž k uspokojení pohledávky z výtěžku prodeje, poté, co
byl bance předložen jím jako znalcem jmenovaným předsedou Krajského soudu v
Brně dne 20. 12. 1985 pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací
mimo jiné pro drahé kameny, vypracovaný znalecký posudek označený na čelní
straně, zatímco na druhém listu v záhlaví je označen ze dne 30. 6. 1992 na
hodnotu kolekce drahých šperkových kamenů ve vlastnictví R. K., ve kterém
úmyslně nadhodnotil cenu drahých šperkových kamenů a stanovil ji na částku
40.960.846,- Kč, ač skutečná cena těchto drahých šperkových kamenů nebyla
vyšší než 10.000.000,- Kč, po uzavření smlouvy o úvěru dne 18. 8. 1992 mezi P.,
a. s., pobočkou O., a společností C., spol. s r. o., zastoupenou Ing. R. K. a
smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem movitým – drahým šperkovým kamenům
specifikovaným ve shora uvedeném znaleckém posudku obviněného mezi P., a. s.,
pobočkou O., jako zástavním věřitelem a R. K., jako zástavním dlužníkem,
podílel se na vylákání úvěru ve výši 30.000.000,- Kč, od P., a. s., pobočky O.,
který posléze společnost C., spol. s r. o., ve shodě s původním úmyslem
obviněného neuhradila a zastoupena obviněným pouze udělila plnou moc zástavnímu
věřiteli k prodeji zástavy – drahých šperkových kamenů, jejichž cena byla
nadhodnocena, čímž byla P., a. s., O., způsobena škoda ve výši nejméně
30.000.000,- Kč; v období od 4. 11. 1992 do 24. 2. 1993 bylo poukázáno na
splátkách úroků z poskytnutého úvěru 2.092.808,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 30 T
12/98, podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 5 To 15/2004, odvolání
obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. P.
dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že z hlediska prokázání údajného podvodného úmyslu je
významné, že to byl právě on, kdo vyzval banku, aby nechala jeho znalecký
posudek přezkoumat jiným nezávislým znalcem. V této souvislosti poukázal na
údajně rozporné závěry soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění rozsudku,
když soud prvního stupně na jedné straně poukazuje na nedostatky posudku znalce
RNDr. P. K., CSc. a na jeho zásadní vliv na rozhodnutí o poskytnutí úvěru a na
druhé straně podle obviněného vyjádření tohoto znalce zlehčuje a bagatelizuje.
Obviněný odmítl závěr odvolacího soudu, že ingerenci znalce přibraného bankou
nelze hodnotit jako přerušení příčinné souvislosti. Úmysl spáchat trestný čin
podvodu nemůže být podle názoru obviněného dovozován ani ze skutečnosti, že ve
svém znaleckém posudku deklaroval bílé opály za černé. Obviněný dále zpochybnil
závěry znaleckých posudků vypracovaných pro účely trestního řízení a namítal,
že nikdy nebylo přesně řečeno, kterou položku a o kolik ve svém posudku údajně
nadhodnotil. Posudek přitom nezpracovával pro fiktivní banku, ale pro R. K.
jako fyzickou osobu. Dále vytýkal soudům, že nebyla zjištěna přesná výše škody
a poukázal na údajně vágní formulace ve skutkové větě rozsudku soudu prvního
stupně, podle nichž hodnota drahých šperkových kamenů nebyla vyšší než
10.000.000,- Kč a byla způsobena škoda ve výši nejméně 30.000.000,- Kč. Soudy
obou stupňů tak podle jeho názoru porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Konečně vytýkal orgánům činným v trestním řízení to, že se nezajímaly o osobu
JUDr. K., který údajně úvěr zprostředkoval za odměnu 2.000.000,- Kč.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 5 To 15/2004, i rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 30 T 12/98, aniž by
navrhl další postup dovolacího soudu po zrušení napadených rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že námitky,
které podle jejího názoru naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. považuje za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší státní zástupkyně je
přesvědčena, že naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. vyplývá jednoznačně ze skutkových zjištění
učiněných soudy obou stupňů. Škoda podle jejího názoru vznikla ve výši celého
vyplaceného úvěru. Nedůvodná je podle ní také námitka neexistence příčinné
souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Nejvyšší státní
zástupkyně zdůraznila, že pokud by obviněný nevedl jednání s peněžním ústavem v
úmyslu úvěr neuhradit a pokud by navíc nezpracoval znalecký posudek, ve kterém
úmyslně nadhodnotil drahé šperkové kameny, nemohlo by nikdy k jeho jednání
přistoupit jednání znalce RNDr. P. K., CSc., který drahé šperkové kameny
oceňoval na žádost peněžního ústavu a postupoval při tom povrchně a nedbale.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Současně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především
zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u
příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě
podle § 265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené
v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání podle citovaných ustanovení
trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
dovolacím soudem.
Tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této
zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod,
je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je
povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu
prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5,
6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž
specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o
dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav
věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je
soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu
věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav
korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se
skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů
při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Obviněný v dovolání uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. námitky, které již uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně. S těmito námitkami se Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací
podrobně vypořádal, jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jde o
námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, výše škody i námitky
proti kvalitě znaleckých posudků vypracovaných znalci přibranými orgány činnými
v trestním řízení. Všechny tyto námitky jsou však námitkami skutkovými, které
nenaplňují svým obsahem uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání
uvedený v § 265b tr. ř. a obviněný se jimi snaží dosáhnout revize skutkových
zjištění. Způsob hodnocení důkazů nebo postup soudů při provádění důkazů
nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný
dovolací důvod uvedený v zákoně.
Právní námitkou je z hlediska § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitka týkající
se přerušení příčinné souvislosti jednáním RNDr. P. K., CSc., který zpracoval
znalecké vyjádření na soubor drahých šperkových kamenů a měl mít vliv na
rozhodnutí o poskytnutí úvěru. Touto námitkou se zabýval odvolací soud na str.
29 až 30 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Mimo jiné uvedl, že bylo jednoznačně
prokázáno, že obviněný Ing. V. K., CSc. ve znaleckém posudku úmyslně
nadhodnotil cenu drahých šperkových kamenů a podílel se na vylákání úvěru ve
výši 30 mil. Kč, oproti zřízení zástavního práva k drahým šperkovým kamenům.
Pokud bankovní ústav provedl prostřednictvím znalce RNDr. P. K., CSc. pouze
cenovou kontrolu zhruba jedné třetiny položek obsažených ve znaleckém posudku
obviněného, a znalec RNDr. P. K., CSc. soubor drahých šperkových kamenů
neviděl, a přesto doporučil snížit celkovou cenu souboru o 30 %, když
předpokládal, že drahé šperkové kameny mají špičkovou kvalitu, jak uváděl
obviněný ve svém znaleckém posudku, neznamená tato skutečnost přerušení
příčinné souvislosti. Dále uvedl, že příčinná souvislost mezi jednáním
pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí
další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele
zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo, přičemž
jednání obviněného bylo z hlediska způsobení následku dostatečně významnou
skutečností. Poukázal v této souvislosti na to, že k přerušení příčinné
souvislosti by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by zde existovala další výlučná a
samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání
pachatele, což se v tomto případě nestalo. Právní názor o tom, že nebyla
přerušena příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem opřel
odvolací soud o konstantní a uznávanou judikaturu (srov. č. 37/1975 Sb. rozh.
tr.) a Nejvyšší soud považuje proto tuto námitku za nedůvodnou.
Stejně tak je nedůvodná právní námitka obviněného, že ve výroku soudu prvního
stupně bylo uvedeno, že jednáním obviněného byla „způsobena škoda ve výši
nejméně 30.000.000,- Kč“. Nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze
dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120
odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku,
když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v
rozsahu, který zcela pokrývá znaky trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Z rozhodnutí soudů obou
stupňů je beze všech pochybností patrno, že popis skutku ve výroku o vině zcela
odpovídá právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Použitá formulace o výši
škody vyplývá ze skutkových zjištění učiněných postupem podle § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a vznik a výše škody byly součástí dokazování skutku, který byl
předmětem trestního stíhání. Popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně ohledně výše způsobené škody ,,nejméně 30.000.000,- Kč‘‘ je vzhledem k
výše uvedeným skutkovým zjištěním dostatečně přesný. Nejvyšší soud vzhledem k
těmto skutečnostem dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 30 T
12/98, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2004, sp.
zn. 5 To 15/2004, jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.,
ve znění zák. č. 265/2001 Sb., je zcela správné a odpovídá zákonu. Soud prvního
stupně objasnil a posoudil všechny skutečnosti podstatné pro daný skutkový
stav. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud druhého stupně, který
po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně se logicky a
beze všech pochybností vypořádal s námitkami obviněného, které uplatnil v
odvolacím řízení. Přitom je třeba poukázat na to, že námitky obviněného uvedené
v dovolání jsou z velké části totožné s námitkami uplatněnými v řízení před
soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm vznesených s námitkami, které
obviněný uplatnil v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi odvolací soud
vypořádal, je zřejmé, že napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející netrpí
vytýkanými vadami, neboť jde o námitky, které byly vyvráceny již v řízení před
soudy obou stupňů. Převážnou část námitek obviněného v dovolacím řízení
představují námitky skutkové, jimiž se Nejvyšší soud nemůže zabývat, a pokud
jde o námitky právní, shledal je nedůvodnými. Proto dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání
rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek