5 Tdo 1006/2023

USNESENÍ

Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu rozhodla dne 17. 1. 2024 v řízení o dovoláních, která podali obvinění 1. M. P. 2. A. F. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných M. P. a A. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 5 To 20/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 8/2021,

Podle § 265o odst. 1 tr. ř. se na dobu, než bude rozhodnuto o podaných dovoláních, obviněným M. P. a A. F. odkládá, popřípadě přerušuje výkon výroku o náhradě škody z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 5 To 20/2023.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 49 T 8/2021, byli obvinění M. P. a A. F. uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), obviněný A. F. jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněnému M. P. podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce (člena) statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace v trvání sedmi let. Obviněného A. F. odsoudil krajský soud podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce (člena) statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace v trvání šesti let. V adhezním řízení byla oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené JUDr. Mgr. Martině Jinochové Matyášové, insolvenční správkyni dlužníka STZ, a. s., na náhradu škody částku ve výši 200 000 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla zároveň jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a poškozená. Z podnětu odvolání poškozené Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 5 To 20/2023, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obvinění jsou podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinni zaplatit poškozené společně a nerozdílně na náhradu škody částku ve výši 200 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení, a to v případě obviněného A. F. od 3. 6. 2021, v případě obviněného M. P. od 27. 5. 2021 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí zvýšené o 8 procentních bodů. Další podaná odvolání Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

3. V dovolání, které směřoval proti všem výrokům citovaného rozhodnutí odvolacího soudu, obviněný M. P. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spolu s rozhodnutími na ně obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

4. Obviněný A. F. ve svém dovolání napadl rovněž všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu a uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h), i) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný současně s odkazem na § 265h odst. 3, resp. § 265o odst. 1 tr. ř., požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí soudů obou stupňů, a to s důrazem na výrok o náhradě škody, který představuje exekuční titul na částku přesahující 200 000 000 Kč, tudíž hrozí zahájení exekuce na majetek obviněného, ačkoli lze podle jeho názoru očekávat zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

5. Nejvyšší státní zástupce podal své dovolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce omezené jen proti výroku o trestu uloženém rozsudkem soudu prvního stupně. Uplatnil přitom dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265 odst. 1 písm. i) tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v napadené části rozsudek odvolacího soudu spolu s rozhodnutími na zrušenou část obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

6. Přestože obviněný není v řízení o dovolání osobou oprávněnou k podání návrhu na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí a ani předseda senátu soudu prvního stupně v této věci nepředložil spis s příslušným návrhem podle § 265h odst. 3 tr. ř., může předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, pokud k tomu shledá důvody.

7. Nejvyšší soud dosud nerozhodl meritorně o všech podaných dovoláních, avšak na základě jejich předběžného posouzení rozhodla předsedkyně senátu Nejvyššího soudu o odložení, popřípadě přerušení výkonu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to v rozsahu výroku o náhradě škody (viz níže). Uplatněná dovolací argumentace totiž nevylučuje úspěšnost podaných mimořádných opravných prostředků alespoň v tomto rozsahu. Za této situace může být výsledkem dovolacího řízení zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, případně jeho části, eventuálně též zrušení předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, či jeho části.

Vzhledem k tomu, že obviněným byly uloženy toliko podmíněné tresty odnětí svobody, resp. tresty zákazu činnosti, odložení či přerušení výkonu těchto trestů by fakticky představovalo zastavení plynutí zkušební doby, resp. doby výkonu trestu zákazu činnosti, a nebylo by tak ve prospěch obviněných za situace, jestliže by jejich dovoláním naopak nebylo vyhověno. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu proto z opatrnosti podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložila, popřípadě přerušila výkon napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a to pouze v rozsahu výroku o náhradě škody, neboť pokud by v dovolacím řízení došlo, byť i k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí či jemu přecházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně, odpadl by tím také důvod výkonu výroku učiněného v adhezním řízení.

Aniž by předsedkyně senátu jakkoli předjímala výsledek dovolacího řízení a způsob rozhodnutí o všech podaných dovoláních, s ohledem na výše uvedené skutečnosti shledala, že není vhodné, aby byl výkon výroku o náhradě škody vyslovený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 5 To 20/2023, započat, eventuálně aby v něm bylo pokračováno, pokud již v mezidobí případně začal probíhat, a to do doby, než Nejvyšší soud dokončí dovolací řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 17. 1. 2024

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu

12. Pro případ, že by byl správný závěr soudů obou stupňů o protiprávnosti a trestnosti jednání obviněných, vzhledem k absenci znaku zpronevěry spočívajícího v přisvojení si svěřené věci ve smyslu existence vůle nakládat s dotčenými peněžními prostředky jako s vlastními, tj. získat možnost neomezené dispozice s nimi, který obvinění nenaplnili, přichází podle obviněného A. F. v úvahu kvalifikace skutku nanejvýš jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. V této souvislosti nicméně obviněný soudům vytkl, že neučinily jasný závěr o tom, kdy byl trestný čin dokonán, což je relevantní z hlediska vyhodnocení otázky časové působnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zák.“), případně nyní účinného trestního zákoníku. Pokud by byl totiž trestný čin dokonán již v roce 2009, bylo by třeba komplexně posoudit, která z právních úprav byla pro obviněné mírnější, a to jak z hlediska norem trestního práva, tak i z hlediska soukromoprávní úpravy povinnosti péče řádného hospodáře v kontextu norem koncernového práva podle obchodního zákoníku, případně podle zákona o obchodních korporacích ve spojení se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). Obviněný zároveň zdůraznil, že pokud by byl skutek dokonán již poskytnutím úvěru v roce 2009, byl by za předpokladu jeho právního posouzení jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. v souladu s § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčen ještě před zahájením trestního stíhání. Obviněný proto považuje trestní stíhání za nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., v důsledku čehož je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

13. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný s odkazem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, namítl, že soudy prvního a druhého stupně nezohlednily všechny relevantní okolnosti pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, které v řízení vyšly najevo z hlediska aplikace § 58 odst. 6, 7 tr. zákoníku. Za takové okolnosti obviněný považuje zejména zájem na zachování tisíců pracovních míst v rámci koncernu, prevenci enormních ekologických škod v případě zastavení provozu podniků koncernu, nedostatečný časový prostor či nátlak bankovních věřitelů. Dále též bylo třeba zohlednit, že jednal v právním omylu, jehož se mohl vyvarovat, spáchal trestný čin odvraceje nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky krajní nouze, resp. překročil meze přípustného rizika a jiné okolnosti vylučující protiprávnost, například svolení bank jako poškozeného.

14. Své výhrady obviněný formuloval také k výroku o náhradě škody, přičemž je podřadil pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný předně odmítl, že by věřitelům STZ, jejichž zájmy zastupuje poškozená insolvenční správkyně JUDr. Mgr. Martina Jinochová Matyášová, způsobil svým jednáním škodu. V tomto ohledu připomněl, že úpadek STZ je řešen konkursem. Soudy přitom opomenuly podstatnou okolnost spočívající v tom, že poškozeným věřitelem dlužníka STZ může být pouze osoba, jejíž pohledávka vznikla před 5. 10. 2009, kdy se uskutečnil prodej movitého majetku obchodní společnosti ADM Prague, s. r. o. (dále též jen „ADM“), a kdy byla uzavřena úvěrová smlouva mezi STZ a PTL, pokud takový věřitel současně přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení. Z hlediska stanovení výše škody považuje obviněný za podstatné také uplatnění zásady poměrného uspokojení věřitelů a přednostního uspokojení zajištěných věřitelů. V zájmu přezkoumatelnosti výroku o náhradě škody měly soudy podle obviněného provést dokazování k možnostem uspokojení jednotlivých věřitelů, a to především s důrazem na skutečnost, že veškerý majetek STZ byl zajištěn ve prospěch bankovních věřitelů, jejichž souhlas byl nezbytný k prodeji majetku ADM a kteří by se v insolvenčním řízení uspokojovali přednostně. V této souvislosti poukázal obviněný na tzv. opomenuté důkazy, za které označil výslech svědka P. M., případně další zástupce bankovních věřitelů, kteří dali souhlas s uvolněním zástav v rámci transakce s ADM. Obviněný zdůraznil, že to byli právě bankovní věřitelé, jež se vzdali svého zajištění, aby STZ mohla poskytnout úvěr VCG. Uvedené souvisí podle jeho názoru také s posouzením otázky, zda bylo jednáno v rozporu s účelem svěření finančních prostředků. Odvolací soud přitom bez náležitého dokazování pouze presumoval, že tomu tak bylo. V tomto ohledu obviněný poznamenal, že od počátku jednal v právním omylu, neboť smlouva o úvěru uzavřená mezi PTL a STZ dne 2. 10. 2009 nebyla nikdy naplněna. STZ totiž v rozporu s touto smlouvou poslala dne 5. 10. 2009 finanční prostředky na účet jiného adresáta, v důsledku čehož vznikl zcela nový závazkový vztah bez účasti PTL. Smlouva mezi PTL a STZ tak podle názoru obviněného představuje jednání bez jakékoli relevance, což obviněný dovodil mimo jiné z charakteru smlouvy o úvěru, jež má být tzv. reálným kontraktem vznikajícím nikoli podepsáním příslušné listiny, nýbrž až na základě samotného plnění, k němuž v tomto případě vůbec nedošlo.

15. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněný současně požádal o odložení výkonu napadeného rozsudku, čemuž Nejvyšší soud vyhověl usnesením předsedkyně senátu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1006/2023, a to v rozsahu výroku o náhradě škody.

c) Dovolání nejvyššího státního zástupce

16. Nejvyšší státní zástupce směřoval své dovolání proti výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané výlučně proti výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Uplatnil přitom dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolání v neprospěch obou obviněných v rozsahu výroku o trestu uloženého oběma obviněným založil nejvyšší státní zástupce na nesouhlasu s použitím ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, resp. § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku.

17. Úvahy týkající se specifických okolností případu a poměrů pachatele, které soudy obou stupňů vyjádřily v odůvodnění výroků o trestu ukládaných oběma obviněným, označil nejvyšší státní zástupce z hlediska použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku za zcela nedostatečné. V posuzované trestní věci totiž nejde o výjimečné okolnosti případu, ani u obviněných nebylo možné shledat mimořádné poměry do takové míry, že by trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby nebyl způsobilý reflektovat jejich význam. Nejvyšší státní zástupce následně prostřednictvím četných odkazů na předchozí rozhodovací praxi a judikaturu Nejvyššího soudu shrnul příklady situací (ne)odůvodňujících aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnosti, které v této souvislosti soudy zmínily ve prospěch obou obviněných, tj. jejich bezúhonnost, uplynutí dlouhé doby od spáchání trestného činu, snahu o záchranu jiné společnosti v rámci koncernu, nikoli osobní obohacení obviněných, jednání ve formě účastenství v případě obviněného A. F., či do jisté míry pochopitelný motiv jednání obviněného Ing. Martina Procházky, mají podle nejvyššího státního zástupce nanejvýš charakter okolností polehčujících ve smyslu § 41 tr. zákoníku. Výrazným protikladem soudy označených okolností je zejména mimořádně vysoká škoda, kterou obvinění svým jednáním způsobili a která dvacetinásobně překročila škodu velkého rozsahu.

18. Stejně tak nebyly podle názoru nejvyššího státního zástupce zjištěny žádné mimořádné osobní, rodinné, majetkové či jiné poměry obviněných, které by odůvodňovaly závěr, že použití zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody by pro ně bylo nepřiměřeně přísné a že by bylo možno dosáhnout nápravy obviněných i trestem kratšího trvání. V tomto ohledu postrádá nejvyšší státní zástupce u obou obviněných zejména sebereflexi či uvědomění si vlastní chyby jako důležitý předpoklad pro náležitou nápravu pachatele, což dovolatel dovodil především z částečně nekritického postoje obviněných v průběhu trestního řízení.

19. Nejvyšší státní zástupce nepovažuje za splněné ani podmínky pro použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku v případě obviněného A. F. V této souvislosti poukázal na velmi kusé zdůvodnění soudem prvního stupně, který navíc v odpovídající části svého rozsudku mylně konstatoval, že se tento obviněný dopustil „pokusu“ trestného činu. Podle nejvyššího státního zástupce je podstatné, že v posuzovaném případě se v průběhu trestního řízení neprojevily žádné specifické okolnosti v povaze a závažnosti pomoci u obviněného tak, aby mohly vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Naopak lze nalézt okolnosti, které závažnost jednání obviněného jako účastníka na zločinu zpronevěry zvyšují, a to zejména způsobení mimořádně vysoké škody, sofistikovanost a promyšlenost trestné činnosti či skutečnost, že pomoc obviněného byla jednou z podmínek umožňujících, nikoli pouze usnadňujících, její spáchání.

20. Vzhledem k tomu, že ani u jednoho ze spoluobviněných nejsou dány žádné okolnosti, které by v porovnání s obdobnými případy výrazněji vybočovaly, dále s ohledem na povahu trestné činnosti a výši škody nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadené části výroku o trestech ohledně spoluobviněných spolu s rozhodnutími na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovoláním

21. K dovoláním obviněných se v rámci jednoho souhrnného podání vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který pouze ve stručnosti poznamenal, že námitky obou nepovažuje za důvodné a s napadeným rozsudkem se ztotožňuje s výjimkou výroku o uložených trestech, jak podrobně vyložil nejvyšší státní zástupce ve vlastním dovolání.

22. Dovolání obou obviněných byla zaslána na vědomí rovněž poškozené, aby se k nim případně vyjádřila (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1971/23). Stejně tak bylo poškozené zasláno výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1006/2023, jímž byl odložen, popř. přerušen výkon výroku o náhradě škody z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a z jehož odůvodnění vyplývá, že důvodem tohoto odložení, resp. přerušení, byla přinejmenším pochybnost o správnosti napadeného rozsudku právě v rozsahu výroku o náhradě škody. Poškozená i přesto své možnosti vyjádřit se k dovoláním obviněných nevyužila.

23. Naopak obviněný A. F. zaslal prostřednictvím svého obhájce vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce a projevil svůj nesouhlas s ním. Na podporu argumentů pro využití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody zejména vyzdvihl povahu svého jednání, jímž sledoval pouze pomoc při řešení nepříznivé finanční situace v rámci koncernu. Vykonával fakticky cizí vůli, navíc pod silným časovým tlakem financujících bank. Obviněný opětovně zdůraznil neexistenci závazkového vztahu mezi STZ a PTL a absenci vzniku škody na straně STZ. Poukázal také na svůj důchodový věk a skutečnost, že k trestné činnosti došlo již v letech 2009 a 2010. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

A. Obecná východiska

24. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jak u obviněných, tak u nejvyššího státního zástupce jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, mohl se tak zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.

25. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.

26. Nejvyšší soud úvodem jen stručně připomene zákonné podmínky pro naplnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g), h), i), m) tr. ř., které v souhrnu všichni tři dovolatelé uplatnili.

27. Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Jde tedy o situace, v nichž existoval některý z důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 11 odst. 1, 2 a 5 nebo § 11a tr. ř., v němž jsou taxativně, pozitivně a výslovně vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. V posuzované trestní věci se obviněný A. F. dovolával důvodu nepřípustnosti trestního stíhání vymezeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., jež spočívá v tom, že trestní stíhání je promlčeno a učinil tak s odkazem na změnu právní kvalifikace skutku na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., u něhož zákon účinný v době spáchání stanovil mírnější trestní sazbu a tudíž i kratší promlčecí dobu.

28. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace dovolacích námitek výše, tento dovolací důvod uplatnil pouze obviněný A. F., a to v jeho třetí, případně s jistou mírou tolerance také v jeho první alternativě. První varianta zahrnuje situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Další skupina zahrnuje vady tzv. opomenutých důkazů spočívající v tom, že soudy buď odmítly provést účastníkem řízení navržený důkaz, aniž by svůj postup řádně a adekvátně stavu věci zdůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která však nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

29. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy

nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

30. Podle § 265b odst. 1 písm. i) t. ř. lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

31. Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněný (správně) obviněným A. F. a nejvyšším státním zástupcem, za procesní situace, v níž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodoval o odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně věcně, přichází v úvahu pouze jeho druhá alternativa, a to ve vztahu k výroku, jímž tento soud zamítl odvolání jak obou obviněných, tak i státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Podstatou vady označené v této alternativě je, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l). Za takový důvod považují nejvyšší státní zástupce i obviněný shodně důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obviněný navíc i důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř., jejichž podstatu Nejvyšší soud shrnul již výše.

32. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka, kterou oba obvinění vytýkali vadu výroku o náhradě škody v napadeném rozsudku, jednak odpovídá obsahu a účelu jimi označeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak je potřeba ji vyhodnotit jako opodstatněnou. Na podkladě této části dovolání obou obviněných proto mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost této části napadeného výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze i jemu předcházejícího řízení včetně výroku o náhradě škody vysloveného v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a zjistil, že jsou zatíženy vadou nesprávného hmotněprávního posouzení, pro kterou nemohou obstát. Ostatní výhrady všech dovolatelů posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné.

B. K námitkám, které byly shledány zjevně neopodstatněnými

B. 1. K námitce nesprávného hmotněprávního posouzení skutku uplatněné oběma obviněnými

33. Vzhledem k tomu, že argumentace obou obviněných ve vztahu k námitce nesprávného právního posouzení žalovaného skutku jako trestného činu zpronevěry se do značné míry obsahově shoduje, Nejvyšší soud se s předloženými výhradami obou obviněných vypořádá v následující části odůvodnění tohoto usnesení společně.

34. Nejvyšší soud považuje za vhodné alespoň ve stručnosti shrnout podstatu protiprávního jednání obviněných, jímž byli uznáni vinnými. Skutek, jak byl popsán v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, lze pro přehlednost rozčlenit do dvou vzájemně souvisejících fází. V první fázi došlo k faktickému převedení finanční částky ve výši 200 000 000 Kč ve vlastnictví STZ do dispozice Spolku. Ve druhé fázi došlo k uskutečnění série právních jednání, v jejichž důsledku STZ na konci řetězce smluvních ujednání mezi různými subjekty ztratila nárok na vrácení uvedené částky zpět do svého majetku.

35. V první fázi šlo o následující právní jednání:

a. Obviněný Ing. Martin Procházka uzavřel dne 2. 10. 2009 jménem STZ z pozice předsedy jejího představenstva smlouvu o úvěru s PTL, za kterou vystupoval její ředitel obviněný A. F. V souladu s touto smlouvou měla STZ ve lhůtě do 5. 10. 2009 poskytnout PTL úvěr ve výši 200 000 000 Kč, přičemž tato částka měla být převedena na bankovní účet, jehož majitelem byl Spolek, ačkoliv obviněný Ing. Martin Procházka od počátku věděl, že tato částka bude ve skutečnosti poukázána na bankovní účet VCG, k čemuž také dne 5. 10. 2009 došlo.

b. Obviněný A. F. současně dne 2. 10. 2009 uzavřel za PTL smlouvu o úvěru s VCG, na základě které měl být VCG poskytnut úvěr ve stejné výši 200 000 000 Kč, přičemž tato částka měla být rovněž do 5. 10. 2009 připsána na bankovní účet Spolku, přestože obviněný věděl, že PTL žádnou finanční částku neposkytne a toto simulované právní jednání mělo pouze zakrýt převod částky 200 000 000 Kč z STZ do VCG (bod a. výše), která ji obratem přeposlala na bankovní účet Spolku, a to na základě

c. další smlouvy o úvěru uzavřené mezi VCG a Spolkem dne 5. 10. 2009.

36. Ve druhé fázi byla uskutečněna následující právní jednání:

d. Jednáním přičitatelným přímo obviněným předcházela smlouva o koupi akcií ze dne 14. 1. 2010, jejímž předmětem byl závazek VCG prodat obchodní společnosti SETUZA, a. s. (dále též jen „SETUZA“), akcie emitované obchodní společností Oleofin, a. s. (dále též jen „Oleofin“), za kupní cenu 202 000 000 Kč.

e. VCG následně prostřednictvím smlouvy uzavřené dne 1. 2. 2010 postoupila na PTL jednající obviněným A. F. pohledávku za SETUZA ve výši 202 000 000 Kč (bod d. výše). Cena za postoupení byla ujednána ve stejné výši, tj. 202 000 000 Kč.

f. Dne 1. 2. 2010 uzavřely VCG a PTL, za niž jednal obviněný A. F., současně také smlouvu o započtení vzájemných pohledávek, na základě které došlo k započtení pohledávky PTL z titulu smlouvy o úvěru (bod b. výše) proti pohledávce VCG z titulu úplaty za postoupení pohledávky za SETUZA (bod e. výše).

g. Dne 1. 3. 2010 uzavřela STZ jednající obviněným Ing. Martinem Procházkou s PTL, za niž jednal obviněný A. F., smlouvu o přistoupení k závazku, jíž se STZ zavázala uhradit za SETUZA vlastní dluh vůči PTL ve výši 202 000 000 Kč (body d. a e. výše).

h. Téhož dne, tj. 1. 3. 2010, uzavřel obviněný Ing. Martin Procházka jednající za STZ s obviněným A. F. jednajícím za PTL smlouvu o započtení vzájemných pohledávek, na základě které byla započtena pohledávka STZ z titulu smlouvy o úvěru ve výši 200 000 000 Kč (bod a. výše) proti části pohledávky PTL z titulu smlouvy o přistoupení k dluhu (bod g. výše).

i. Dne 2. 11. 2010 uzavřel následně obviněný Ing. Martin Procházka jménem STZ s obviněným A. F., který jednal za PTL, dohodu o započtení vzájemných pohledávek, jejímž předmětem bylo započtení zbytkové pohledávky PTL ve výši 2 000 000 Kč po zápočtu ze dne 1. 3. 2010 (bod h. výše) proti pohledávce STZ z titulu práva na zaplacení úroku z úvěru ve výši 3 222 222,26 Kč (bod a. výše).

37. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že výše uvedená právní jednání nebyla ekonomicky opodstatněná a jejich účelem bylo pouze zmíněné vyvedení částky 200 000 000 Kč do majetku Spolku a následné znemožnění vrácení těchto prostředků zpět do majetku STZ. Nejvyšší soud předesílá, přičemž v podrobnostech se k této otázce vyjádří níže v bodech 46. a 47., že k dokonání trestného činu zpronevěry došlo v posuzované trestní věci již převedením peněžních prostředků z bankovního účtu STZ na bankovní účet Spolku, a to přes bankovní účet VCG, tedy dne 5. 10. 2009. V tomto ohledu je nutno částečně přisvědčit argumentaci obviněných, neboť již v důsledku obdržení peněžních prostředků získal Spolek možnost neomezené dispozice s těmito prostředky, což je třeba považovat za rozhodující skutečnost pro naplnění znaku objektivní stránky spočívající v přisvojení si cizí věci. Vzhledem k tomu, že tato rozhodná skutečnost nastala ještě za účinnosti trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb.), konkrétně v jeho posledně účinném znění po novele provedené zákonem č. 52/2009 Sb., s účinností od 1. 4. 2009, z hlediska vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněným bylo potřeba zabývat se nejdříve otázkou časové působnosti zákona, což však soudy prvního ani druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí důsledně neučinily. Přesto však lze dospět k závěru, že postupovaly správně, pokud v posuzované trestní věci neaplikovaly trestní zákon účinný v době spáchání skutku, nýbrž pozdější trestní zákoník účinný v době rozhodování o podané obžalobě. S přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám obviněných ve vztahu k časové působnosti zákona považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit v tomto směru odůvodnění soudů prvního a druhého stupně a podrobněji se s danou právní otázkou vypořádat.

38. Podle § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Fakticky totožné pravidlo obsahuje nyní § 2 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na zmíněný požadavek použití pozdější příznivější úpravy je důležité zabývat se v první řadě otázkou, zda bylo jednání obviněných trestné jak podle trestního zákona ve výše uvedeném znění, tak i podle trestního zákoníku, a to ve všech v úvahu přicházejících zněních.

39. Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 4. 2009, se dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

40. Podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, spáchal trestný čin zpronevěry ten, kdo si přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Citované ustanovení bylo s účinností od 1. 6. 2015 změněno novelou provedenou zákonem č. 86/2015 Sb. Po této (poslední) změně formulace znaků základní skutkové podstaty se tak trestného činu zpronevěry v souladu s § 206 odst. 1 tr. zákoníku, v nyní účinném znění, dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

41. Objektem trestného činu zpronevěry, a to jak podle trestního zákona, tak podle trestního zákoníku, je především vlastnictví věci, přesněji vlastnické nebo obdobné majetkové právo. Předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Nejvyšší soud konstatuje, že trestní zákon neobsahoval legální definici pojmu „věc“ a nevymezoval ji ani tehdy platný a účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). V době spáchání trestného činu v posuzované trestní věci teorie považovala za věc v právním smyslu ovladatelný hmotný předmět a ovladatelnou přírodní sílu (srov. ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 637). Za cizí věc se vzhledem k jejich hmotné podobě tradičně považovaly cizí hotové peníze. Tento předpoklad však v minulosti neplatil vždy také ve vztahu k peněžním prostředkům uloženým na bankovním účtu. Důvodem bylo, že podle § 89 odst. 13 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, se věcí rozuměla i ovladatelná přírodní síla a ustanovení o věcech se vztahovalo i na cenné papíry. Z této dikce je patrné, že za věc nebyly považovány peněžní prostředky na účtech, a to až do 1. 7. 2006, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákona č. 253/2006 Sb., která pojem věci v § 89 odst. 13 tr. zák. rozšířila mimo jiné také o peněžní prostředky na účtu. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012, na které (nepřípadně) odkázal v dovolání obviněný Ing. Martin Procházka, před účinností výše uvedené novely trestního zákona bylo možno přisvojení si finančních prostředků na bankovním účtu posoudit jako trestný čin zpronevěry za podmínky, že přisvojené peníze získaly materializovanou podobu peněz v hotovosti. Pokud by se tak nestalo a takové původně bezhotovostní prostředky nebyly materializovány výběry v hotovosti, mohlo jít pouze o pokus trestného činu zpronevěry, jestliže bylo prokázáno, že pachatel měl v úmyslu vybrat peněžní prostředky z bankovního účtu, avšak určité důvody (vnější povahy) mu v tom zabránily.

42. Shora citované závěry Nejvyššího soudu nicméně nejsou pro posuzovaný případ relevantní, neboť v době spáchání trestného činu obviněnými již platilo výkladové ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. ve znění, podle něhož se ustanovení o věcech vztahovala i na peněžní prostředky na účtu, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývalo něco jiného. V době rozhodné pro projednávanou trestní věc proto bylo možno zpronevěřit i peněžní prostředky vložené na účet, a to za předpokladu, že takové peněžní prostředky byly na účtu pachateli svěřeny a pachatel si je přisvojil.

Tato úprava se přitom nezměnila ani s přijetím trestního zákoníku, jehož ustanovení § 134 odst. 1, ve znění účinném do 31. 5. 2015, obsahovalo obdobně jako trestní zákon, ve znění účinném od 1. 7. 2006, pravidlo, podle něhož se ustanovení o věcech vztahovala i na peněžní prostředky na účtu a na cenné papíry (resp. též na živá zvířata a zpracované oddělené části lidského těla), nevyplývalo-li z jednotlivých ustanovení trestního zákoníku něco jiného. Přestože bylo znění § 134 tr. zákoníku následně s účinností od 1.

6. 2015 upraveno tak, že nově již neobsahuje výslovné pravidlo o použití ustanovení o věcech na peněžní prostředky na účtu, resp. na cenné papíry, tato změna neměla na možnost jejich podřazení pod pojem „věc“ jakýkoli vliv. Související novelou provedenou zákonem č. 86/2015 Sb. totiž byla terminologie v trestním zákoníku toliko přizpůsobena terminologii v novém občanském zákoníku, který pojem „věc“ začal přímo používat, přičemž věci dělí podle povahy na hmotné a nehmotné a movité či nemovité. Vzhledem k tomu, že peněžní prostředky na účtu, stejně tak i cenné papíry, jsou nyní podle občanského zákoníku (§ 489 až 544) považovány za věc, není již zapotřebí explicitně uvádět, že se na ně ustanovení o věcech ve smyslu § 134 tr.

zákoníku vztahují (viz důvodová zpráva k části čtvrté zákona č. 86/2015 Sb.). S ohledem na shora uvedené lze učinit dílčí závěr, že jak trestní zákon, ve znění účinném v době spáchání trestného činu, tak trestní zákoník, a to i ve znění pozdějších předpisů, považoval peněžní prostředky na bankovním účtu za věc, která mohla být předmětem zpronevěry. Proto nelze akceptovat výhradu obviněného Ing. Martina Procházky, jak bylo již naznačeno shora, v jejímž rámci chtěl zpochybnit možnost podřazení peněz na bankovním účtu pod pojem „věc“ ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.

43. Základním znakem objektivní stránky trestného činu zpronevěry je přisvojení svěřené cizí věci. Přisvojení tedy musí předcházet svěření cizí věci jakožto určité soukromoprávní jednání pozdějšího poškozeného. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci, tj. do držení nebo do dispozice, například na základě smlouvy, ale i jen faktickým předáním zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Přisvojením se pak rozumí naložení s cizí svěřenou věcí v rozporu s účelem, k němuž byla pachateli dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Jde tedy o takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí. Nemyslí se tím nicméně získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnické právo, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, resp. možnost nakládat s ní jako s vlastní. Není v tomto ohledu rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení půjde rovněž v případě, pokud pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, prodá ji, odhodí ji nebo zničí apod. Popsaná východiska jsou použitelná jak v podmínkách rozhodného znění trestního zákona, tak i v podmínkách trestního zákoníku, neboť základní znak spočívající v přisvojení svěřené cizí věci je v obou právních úpravách vymezen shodně.

44. Zpronevěra je trestným činem, je-li způsobena na cizím majetku škoda nikoli nepatrná, čímž se v době rozhodné pro posuzovaný případ rozuměl následek ve formě škody nejméně v částce 5 000 Kč. Okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby, jejíž naplnění shledaly soudy v projednávané trestní věci, spočívala ve způsobení škody velkého rozsahu (§ 248 odst. 4 tr. zák.), tedy nejméně 5 000 000 Kč (srov. § 89 odst. 11 tr. zák., ve znění účinném od 1. 4. 2009). Hranice škody velkého rozsahu se původně s přijetím trestního zákoníku nezměnila. K tomu došlo až v důsledku novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., který s účinností od 1. 10. 2020 zvýšil definice hranic jednotlivých škod, přičemž škodou velkého rozsahu je částka od 10 000 000 Kč. Lze proto konstatovat, že obvinění by v důsledku způsobení škodlivého následku ve výši 200 000 000 Kč ve všech relevantních právních úpravách naplnili svým jednáním kvalifikovanou skutkovou podstatu zpronevěry ve smyslu § 248 odst. 4 tr. zák., resp. § 206 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

45. Z hlediska subjektivní stránky se u zpronevěry vyžaduje úmyslné zavinění. Pachatelem může být jen fyzická osoba, které byla věc svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. Proto osoba, která si na základě předchozí dohody s pachatelem, jemuž byly např. určité věci svěřeny, tyto věci společně s ním přisvojuje, je účastníkem ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák, resp. § 24 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se účastní na přisvojení svěřené věci, tedy na jednání, jež má povahu zpronevěry (srov. též rozhodnutí č. 26/1995 Sb. rozh. tr.). K jednotlivým znakům trestného činu zpronevěry odkazuje Nejvyšší soud v podrobnostech také na komentářovou literaturu, konkrétně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1443 a násl., resp. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2581 a násl.

46. Na podkladě skutkových zjištění soudů obou stupňů, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně vázán, je nepochybné, že dovolací námitky obviněných týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku jako zločinu zpronevěry nejsou opodstatněné. Jak bylo nastíněno již výše, poté, co došlo k převedení peněžních prostředků ve výši 200 000 000 Kč z bankovního účtu STZ na bankovní účet Spolku (přes bankovní účet VCG), podíleli se oba obvinění v součinnosti s dalšími osobami na shora vyjmenovaných smluvních ujednáních, které vedly v konečném důsledku ke ztrátě možnosti STZ domáhat se navrácení uvedené částky zpět do jejího majetku, a to nejen od úvěrového dlužníka, ale STZ nebylo poskytnuto ani žádné odpovídající protiplnění, či jiná výhoda jako kompenzace vydané finanční sumy.

Nutno poznamenat, že soudy obou stupňů nevymezily dostatečně určitě tu část ve výroku o vině popsaných právních jednání, která byla z hlediska vyvození trestní odpovědnosti obou obviněných za spáchání zločinu zpronevěry, resp. pomoci k tomuto zločinu rozhodující. Z příslušných částí odůvodnění obou soudních rozhodnutí však lze vysledovat, že se tak mohlo stát již v důsledku jednání v tzv. první fázi, jak je identifikována pod bodem 35. výše. Nejvyšší soud odkazuje v této souvislosti na bod 87. rozsudku soudu prvního stupně, v němž je obsažen závěr, podle něhož již tato část jednání obviněných vykazovala naprosto jednoznačné „markanty deliktu“.

Obdobně též odvolací soud v bodech 52. a 53. svého rozsudku zmínil tuto možnost v rámci svých úvah o aplikaci právní úpravy v posuzované věci. Za účelem vyloučení jakýchkoli pochybností považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést na pravou míru, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry oběma obviněnými bylo rozhodující samotné poskytnutí peněžních prostředků ve výši 200 000 000 Kč na bankovní účet Spolku (přes bankovní účet VCG), k čemuž došlo dne 5. 10. 2009. Již v důsledku této skutečnosti totiž Spolek získal možnost neomezené dispozice s těmito penězi a STZ naopak tuto možnost ztratila.

Podle Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že „nenávratné“ poskytnutí finančních prostředků z majetku STZ bylo ve zjevném rozporu s účelem, k jakémuž byly tyto prostředky obviněnému Ing. Martinu Procházkovi jakožto předsedovi představenstva STZ svěřeny. Obviněný byl z titulu své funkce povinen postupovat při správě majetku STZ s péčí řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 obch. zák.), to znamená především odpovědně a svědomitě pečovat o svěřený majetek STZ, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Ten mu byl svěřen mimo jiné proto, aby jeho prostřednictvím bylo dosahováno zisku, nikoli však nakládat s ním způsobem, který by vedl k jeho ztrátě, poškození, znehodnocení apod. Z pozice předsedy představenstva této akciové společnosti měl obviněný dohlížet na to, aby na jejím majetku nedošlo ke škodě například jeho odstraněním bez odpovídající náhrady, naopak byl povinován snahou o jeho rozmnožování v dosažitelné míře.

Obviněný nicméně v rozporu s těmito pravidly učinil jednání, jež mělo za následek faktické vyvedení částky 200 000 000 Kč z majetku STZ, a šlo tedy nepochybně o naložení s tímto majetkem STZ v rozporu s účelem, k němuž byl obviněnému svěřen. Tímto jednáním obviněného Ing. Martina Procházky proto došlo k přisvojení peněžních prostředků ve výši 200 000 000 Kč nacházejících se původně na bankovním účtu STZ (cizí svěřená věc), v jehož důsledku byla STZ způsobena škoda ve stejné výši. Jako pomocník k němu přispěl spoluobviněný A. F., který se na celé transakci podílel jako ředitel PTL a svým jednáním formálně poskytl právní podklad pro to, aby peněžní prostředky byly fakticky převedeny Spolku prostřednictvím bankovního účtu VCG, na čemž trvaly banky spolufinancující provoz Spolku.

47. Navzdory výše uvedenému však nelze souhlasit s názorem obviněných, že jejich jednání v průběhu druhé fáze nemělo z hlediska vyvození trestní odpovědnosti žádnou relevanci. Soudy obou stupňů dospěly naopak ke správnému závěru, že všechna uvedená smluvní ujednání spolu souvisela a z věcného i časového hlediska na sebe navazovala. Z obsahu provedeného dokazování, především pak ze samotných listin, je totiž zřejmé, že účelem jednání v rámci druhé fáze bylo vytvoření pohledávky v obdobné výši, v jaké došlo k vyvedení finančních prostředků z majetku STZ pod záminkou poskytnutí úvěru PTL na počátku (bod d.

výše), přičemž tato záměrně vykonstruovaná pohledávka vytvořila základ pro další právní jednání, jejichž prostřednictvím bylo možno docílit zániku pohledávky STZ za PTL tak, aby nemuselo dojít k navrácení majetku odstraněného ze STZ (body e. až h. výše). Ačkoli měla tato jednání primárně zakrývací charakter, způsob, jakým byla činěna, tj. zjevně bez jakéhokoli ekonomického opodstatnění pro STZ, dokresluje skutkový děj a lze z něj podle Nejvyššího soudu dovodit počáteční úmysl obviněných peněžní prostředky zpronevěřit.

Obvinění totiž ve druhé fázi učinili fakticky pouze kroky, jimiž se snažili docílit, aby se vyvedení peněžních prostředků ze STZ jevilo navenek jako legální. Provázanost obou fází a vystupování obviněných v jejich průběhu vylučuje také důvodnost výhrady obviněného A. F. v tom smyslu, že smlouva o úvěru mezi PTL a STZ z první fáze byla právním jednáním bez jakékoli relevance. Tato argumentace je totiž ve zjevném rozporu s chováním jmenovaného obviněného právě ve druhé fázi, v níž jako osoba jednající za PTL sám činil právní jednání, v jejichž důsledku došlo k postupnému zániku pohledávek mezi jednotlivými obchodními společnostmi.

Pokud by byl obviněný A. F. skutečně přesvědčen o tom, že ke vzniku žádného závazkového vztahu mezi STZ a PTL nedošlo, jeho jednání v rámci druhé fáze by v takovém případě postrádalo jakýkoli racionální smysl. Nejvyšší soud pouze na okraj dodává, že smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák. navíc ani nepatří mezi tzv. reálné kontrakty, jak se nesprávně obviněný domnívá, nýbrž jde o tzv. kontrakt konsenzuální, jenž vzniká dohodou o poskytnutí peněžních prostředků, nikoli jejich faktickým poskytnutím (srov. POKORNÁ, J.

a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1580).

48. Pokud jde o další námitku, podle níž poskytnutí úvěru nebylo v rozporu s účelem svěření peněžních prostředků, podle Nejvyššího soudu nelze v první řadě přehlédnout, že související argumentace obviněného Ing. Martina Procházky si částečně protiřečí. Obviněný totiž na jedné straně tvrdí, že nejednal protiprávně, neboť vystupování z pozice předsedy představenstva STZ navenek, stejně jako obchodní vedení této obchodní společnosti nelze nijak omezit, a to ani ze strany majoritního akcionáře (VCG).

Na straně druhé obviněný setrvale prosazuje obhajobu, že po celou rozhodnou dobu pouze realizoval vůli akcionáře STZ, tedy osob zastupujících VCG. Navíc je nutné dodat, že v souladu s obecnými pravidly koncernového práva by se obviněný nemohl zprostit své odpovědnosti za porušení péče řádného hospodáře ani v případě, jestliže by skutečně vykonal posuzovaná jednání na výslovný pokyn VCG jakožto tzv. mateřské společnosti STZ. Nejvyšší soud připomíná, že úprava podnikatelského seskupení typu „koncern“, na jehož existenci v posuzované trestní věci poukazují shodně oba obvinění, byla v době spáchání trestné činnosti obviněných obecně upravena v § 66a odst. 7 obch. zák. (nyní § 79 a násl. z.

o. k.). Podle citovaného ustanovení bylo za koncern považováno seskupení dvou nebo více (právnických) osob, které podléhají jednotnému řízení. Koncern (holding) sám neměl, resp. nemá právní subjektivitu, neboť jejím nositelem jsou pouze samostatné osoby náležející do tohoto podnikatelského seskupení. Za právní úkony učiněné jménem obchodních společností sdružených v koncernu a za jejich obchodní vedení přitom odpovídá příslušný statutární orgán, resp. člen kolektivního statutárního orgánu každého ze subjektů sdružených v koncernu, resp. jeho členů.

Proto i v případě podnikatelských seskupení, v nichž má řídící (ovládající) osoba rozhodující faktický nebo právní vliv na řízení nebo provozování obchodní společnosti řízené (ovládané) osoby, nemůže se statutární orgán řízené osoby bez dalšího zprostit své odpovědnosti za takové úkony, kterými došlo ke způsobení újmy na majetku řízené osoby (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 5 Tdo 875/2009).

49. Z veřejně dostupných dokumentů založených ve sbírce listin obchodního rejstříku [viz https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik; srov. též § 38i odst. 1 písm. j) obch. zák.] vyplývá, že mezi STZ a VCG nebyla uzavřena tzv. ovládací smlouva, což ostatně netvrdí ani samotní obvinění, tudíž nepřichází v úvahu fungování tzv. smluvního koncernu mezi oběma jmenovanými obchodními společnostmi, resp. mezi STZ jako ovládanou osobou a VCG jako ovládající osobou. Nejvyšší soud se proto bude stručně věnovat situaci, v níž by v posuzovaném případě potenciálně přicházela v úvahu existence tzv. faktického koncernu upraveného v již výše citovaném ustanovení § 66a odst. 7 a násl. obch. zák. Zásadním problémem, který v tomto ohledu obhajoba zdůrazňující faktické fungování koncernu mezi výše uvedenými právnickými osobami nastoluje, avšak zcela pomíjí v rozhodné době účinnou zákonnou úpravu, jsou důsledky prosazení vůle ovládající osobou směřované vůči ovládané osobě.

V tomto směru je relevantní zejména § 66a odst. 8 obch. zák., podle něhož pokud nebyla uzavřena ovládací smlouva, nesmí ovládající osoba využít svého vlivu k tomu, aby prosadila přijetí opatření nebo uzavření takové smlouvy, z níž může ovládané osobě vzniknout majetková újma, ledaže takovou újmu uhradí nejpozději do konce účetního období, v němž újma vznikla, anebo bude v téže době uzavřena smlouva o tom, v jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena. Významné rovněž je, že ovládající osoba se z citované povinnosti nemohla liberovat.

Podle odborné literatury citovaná právní úprava zjevně favorizuje ovládané osoby a jejich ekonomické zájmy před zájmem seskupení. Ovládací vliv tak nesmí překročit hranici ekonomické efektivity podnikání ovládané osoby a členové orgánů ovládaných osob, k nimž budou příkazy směřovat, nejsou oprávněni poškozující příkazy přijímat a realizovat. V opačném případě by jednali v rozporu s požadavkem péče řádného hospodáře (srov. POKORNÁ, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s.

359).

50. Bez ohledu na povinnost ovládající osoby nahradit ovládané osobě vzniklou újmu, jak bylo uvedeno shora, platí pro statutární orgán všech členů koncernu povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře. Konkrétně tak ohledně obviněného Ing. Martina Procházky ani případné koncernové vazby mezi STZ a VCG nemohly mít žádný vliv na jeho povinnost jednat při správě majetku STZ s péčí řádného hospodáře. V posuzované trestní věci přitom nebylo prokázáno a obvinění to ostatně ani vůbec netvrdili, že by VCG újmu, která STZ vznikla v důsledku převedení peněžních prostředků ve výši 200 000 000 Kč, uhradila, anebo se jmenované obchodní společnosti alespoň dohodly na způsobu, jakým bude újma v této výši v určitém časovém horizontu uhrazena.

Z výsledku provedeného dokazování naopak vyplývá, že stejná finanční částka byla později předmětem sporu mezi insolvenčními správci těchto obchodních společností, přičemž poškozená insolvenční správkyně STZ JUDr. Mgr. Martina Jinochová Matyášová se prostřednictvím žaloby domáhala vyloučení pohledávky VCG za Spolkem z titulu smlouvy o úvěru ze dne 5. 10. 2009 (bod c. výše) z majetkové podstaty dlužníka VCG s tím, že fakticky stejná pohledávka měla náležet do majetkové podstaty dlužníka STZ z titulu bezdůvodného obohacení Spolku na úkor STZ (č. l.

2010 a násl. tr. spisu). Lze tedy uzavřít, že právní úprava koncernového práva účinná v době spáchání trestné činnosti, které se oba obvinění, a to navíc poměrně neurčitým způsobem, dovolávali, je z jejich trestní odpovědnosti nemůže nijak vyvinit. Nejvyšší soud dodává, že u této dílčí otázky nebylo potřeba zabývat se otázkou případné příznivosti pozdější právní úpravy v podobě zákona o obchodních korporacích, jak namítl obviněný A. F., a to primárně proto, že ustanovení § 248 tr. zák. (resp. též § 206 tr.

zákoníku), jež vymezuje trestný čin zpronevěry, není trestněprávním ustanovením s odkazovací či blanketovou dispozicí, která by odkazovala na zákon upravující požadavek péče řádného hospodáře. Nejde proto o situaci, na niž by se vztahovalo pravidlo o časové působnosti spočívající v postupu podle pozdějšího zákona, je-li pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí č. 36/1998 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost je však možné stručně připomenout, že také v současnosti platná právní úprava počítá s vyrovnáním újmy, jež by vznikla obchodní korporaci sdružené v podnikatelském seskupení, ať již jde o formu ovládající a ovládané osoby definované v § 74 z.

o. k., či o koncern ve smyslu § 79 z. o. k. V případě újmy vzniklé ovládané osobě vlivem ovládající osoby ve smyslu § 71 z. o. k. se vzniklý právní poměr řídí obecnou úpravou podle § 2951 o. z., tedy ovládající osoba bude povinna ovládané osobě nahradit újmu uvedením do předešlého stavu, popřípadě v penězích. Jde-li o koncern, použije se § 72 z. o. k., který podle prvního odstavce vylučuje použití § 71 odst. 1 až 3 z. o. k.

za podmínky, že újma

vznikla v zájmu řídící osoby nebo jiné, s níž osoba řízení tvoří koncern, a byla nebo bude v rámci tohoto koncernu vyrovnána, a to přiměřeným protiplněním nebo jinými prokazatelnými výhodami plynoucími z členství v koncernu. Vzhledem k těmto aktuálním stručně zmíněným pravidlům nápravy újmy mezi členy podnikatelských seskupení je tedy evidentní, že snaha obviněných zbavit se vlastní trestní odpovědnosti za zpronevěru odkazem na případné, byť nikoli nepochybně zjištěné, koncernové uspořádání mezi dotčenými obchodními společnostmi, jichž se týkala posuzovaná smluvní ujednání, nemají žádné opodstatnění.

51. Nejvyšší soud, stejně jako soud prvního stupně (srov. bod 97. jeho rozsudku), musí odmítnout též opakovanou obranu obviněných, jejímž prostřednictvím se v podstatě domáhali posoudit zjištěný skutek jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, resp. § 255 tr. zák. Jak správně připomněl soud prvního stupně, tento trestný čin je subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry a může být za splnění dalších podmínek použit na situace, v nichž v důsledku jednání či opomenutí k jednání pachatele dojde ke škodě na jemu svěřeném, jím opatrovaném nebo spravovaném cizím majetku, avšak nikoli též k obohacení pachatele či jiné osoby (srov. rozhodnutí č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nesporně byla v důsledku zjištěného jednání obviněných obohacena obchodní společnost Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a. s., jíž byly v podstatě „darovány“ peněžní prostředky ve výši 200 000 000 Kč z majetku STZ, nemůže být u obviněných vyvozena trestní odpovědnost za pachatelství, případně účastenství ve formě pomoci na trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, resp. § 255 tr. zák.

52. S ohledem na shora popsané skutečnosti i východiska relevantní právní úpravy trestního zákona, resp. trestního zákoníku (srov. body 39. až 45. výše), lze nepochybně uzavřít, že obvinění se dopustili trestného činu zpronevěry (obviněný A. F. jako účastník ve formě pomoci), přičemž jejich jednání je třeba považovat za trestné jak z hlediska § 248 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání trestného činu, tak i z hlediska § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve všech v úvahu přicházejících zněních. Vzhledem k požadavku trestněprávní úpravy o použití nikoli zákona účinného v době spáchání trestného činu, nýbrž zákona pozdějšího, jestliže je to pro pachatele příznivější (§ 16 odst. 1 tr. zák., resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku), bylo potřeba zabývat se dále otázkou, která z dotčených právních úprav je pro obviněné nejpříznivější.

53. Nejvyšší soud připomíná, že tento postup vyžaduje posouzení otázky příznivosti nového zákona jako celku, tedy jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovením obecné části trestního zákona, resp. trestního zákoníku (např. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Rozhodujícím kritériem určení odpovídající právní úpravy je tak celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Aplikace nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (např. rozhodnutí č. 11/2004 a 24/2011 Sb. rozh. tr.). Vždy přitom musí jít o konkrétní příznivost, tj. je potřeba najít ten zákon, který v konkrétní trestní věci znamená konkrétní příznivější výsledek pro konkrétního pachatele. Jde o individuální posouzení, které přihlíží ke všem relevantním hlediskům posuzované trestní věci, a proto nemůže jít jen o pouhé srovnání trestních sazeb uvedených v úvahu přicházejících ustanoveních o trestných činech ve srovnávaných zákonech (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 78–79).

54. Na tomto místě je proto potřeba Vrchnímu soudu v Praze vytknout poněkud kusé posouzení této otázky spočívající právě v pouhém srovnání trestních sazeb stanovených pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 4 tr. zák. a podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku. Tento soud pak v rozporu se shora příkladmo zmíněnou judikaturou prakticky pouze konstatoval, že právní úprava trestního zákoníku je pro obviněné příznivější z důvodu, že pro tento trestný čin, resp. zločin stanoví nižší horní hranici trestu odnětí svobody deseti let oproti hranici dvanácti let stanovené v trestním zákoně. V tomto ohledu jde pouze o zdůraznění potenciální parciální příznivosti, která navíc ani nereflektuje konkrétní okolnosti posuzované věci, a to i vzhledem k tomu, že soudy ukládaly obviněným tresty odnětí svobody ve výměře snížené pod dolní hranici trestní sazby stanovené § 206 odst. 5 tr. zákoníku. Vzhledem k této skutečnosti nemohla být důvodem příznivosti právní úpravy trestního zákoníku nižší horní hranice trestu odnětí svobody stanovené pro zločin zpronevěry, neboť toto hledisko nebylo při využití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby vůbec relevantní. Za tohoto předpokladu nicméně důvodem příznivosti trestního zákoníku mohla být a fakticky i byla právě právní úprava podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody.

55. Institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody nyní upravuje § 58 tr. zákoníku. Postup podle citovaného ustanovení umožňuje reagovat na situace, v nichž by trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele. Právní úprava § 58 tr. zákoníku byla fakticky převzata z dřívější právní úpravy obsažené v § 40 tr. zák., ovšem s určitými významnými změnami směřujícími k rozšíření možností mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Souvisí to zejména s tím, že trestní zákoník opustil tzv. materiální pojetí trestného činu a ostatních institutů využívaných k individualizaci a diferenciaci trestního postihu (viz např. § 3 odst. 2, 4, § 23, § 41 odst. 1, § 65, § 88 odst. 1 tr. zák.), a tím byl výrazně posílen význam individualizace a diferenciace právě prostřednictvím ukládání trestu, včetně možností jeho mimořádného zvýšení nebo naopak mimořádného snížení či upuštění od potrestání.

56. Podstatnou odlišností, která má význam také v posuzované trestní věci, je, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku lze oproti postupu ve smyslu § 40 tr. zák. využít i tehdy, jestliže byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty, které odůvodňují použití vyšší trestní sazby, jsou-li zároveň splněny kterékoli důvody vyplývající z § 58 (okolnosti případu, poměry pachatele, příprava a pokus trestného činu nebo pomoc k němu apod.). Neuplatní se zde tedy již dřívější judikatura, která vylučovala mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 tr. zák. za současného naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, ke které soud přihlédl podle § 88 odst. 1 tr. zák. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1076–1077). Nejvyšší soud konstatuje, že pokud by se v trestní věci obviněných aplikoval trestní zákon, a skutek by tak byl posouzen podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ve smyslu § 248 odst. 4 tr. zák., soudy by za takové situace v zásadě nemohly obviněným uložit trest odnětí svobody snížený pod dolní hranici zákonné trestní sazby se zřetelem na okolnosti případu (srov. například rozhodnutí č. 11/1963 a 48/1998 Sb. rozh. tr.). V podmínkách trestního zákoníku však takový postup vyloučit nelze a soudy ostatně oběma obviněným snížily ukládaný trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to právě i s přihlédnutím k okolnostem případu (srov. bod 62. níže).

57. Lze proto uzavřít, že soudy v konečném důsledku správně aplikovaly pozdější právní úpravu trestního zákoníku, která byla pro obviněné ve srovnání s právní úpravou trestního zákona příznivější. Pokud jde o otázku konkrétního znění, v úvahu přicházelo především použití trestního zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 333/2020 Sb., který s účinností od 1. 10. 2020 zvýšil hranici škody velkého rozsahu na 10 000 000 Kč (viz bod 44. výše), což soudy, sice bez bližšího vysvětlení, rovněž učinily (viz bod 95. rozsudku soudu prvního stupně). Přestože škoda způsobená obviněnými by podle obou srovnávaných znění trestního zákoníku, tj. před a po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb., mnohonásobně překročila škodu velkého rozsahu, po zvýšení její zákonné hranice na 10 000 000 Kč byl násobek tohoto překročení dvojnásobně nižší (tj. dvacetinásobek oproti čtyřicetinásobku). I v tomto směru je tak použití pozdější právní úpravy nutno považovat za příznivější pro oba obviněné.

B. 2. K některým dalším námitkám obviněného A. F.

58. K námitce obviněného A. F. o nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu jeho promlčení podřazené pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že tato byla formulována pouze pro případ právního posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaný skutek byl soudy obou stupňů správně právně kvalifikován jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jak bylo výše již vysvětleno, Nejvyšší soud nepovažuje za účelné se touto otázkou podrobněji zabývat. S ohledem na datum zahájení trestního stíhání, tedy v případě obviněného Ing. Martina Procházky dne 24. 2. 2020 a v případě obviněného A. F. dne 4. 3. 2020 (viz č. l. 23 a 24 tr. spisu) nepřichází promlčení trestního stíhání pro zjištěný a jako zpronevěra posouzený skutek v úvahu [§ 34 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku]. Pro úplnost lze pouze ve stručnosti doplnit, že trestní stíhání by nebylo promlčeno ani za situace, jestliže by soudy aplikovaly trestní zákon a skutek právně posoudily podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák [srov. § 67 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák.].

59. Pokud jde o výhradu, že soudy obou stupňů nezohlednily všechny relevantní okolnosti pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody z hlediska aplikace § 58 odst. 6, 7 tr. zákoníku, Nejvyšší soud podotýká, že soud prvního stupně uložil obviněnému A. F. trest odnětí svobody za použití moderačního ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku (soud prvního stupně nadbytečně citoval rovněž odst. 1 téhož ustanovení). V rozsahu naplnění podmínek vyjmenovaných v § 58 odst. 6 tr. zákoníku tudíž nemůže jít o případ nezákonného nepoužití tohoto ustanovení, jak byl shledán v konkrétní trestní věci projednávané před Ústavním soudem pod sp. zn. I.

ÚS 631/23 a vyložen v nálezu ze dne 27. 6. 2023. Odkaz obviněného na citované rozhodnutí Ústavního soudu je tudíž nepřípadný. V této části proto námitka představuje toliko nesouhlas s přiměřeností uloženého trestu, neboť obviněný se jí fakticky domáhá dalšího snížení trestu odnětí svobody, který však již soud prvního stupně ukládal ve výměře pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud připomíná svou rozhodovací praxi, podle níž pochybení soudů spočívající v uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr.

ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

60. V rozsahu obviněným namítaného nepoužití § 58 odst. 7 tr. zákoníku pak Nejvyšší soud ve stručnosti dodává, že podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nepovažuje v posuzované trestní věci za splněné. Obviněný v podstatě vyjmenoval veškeré okolnosti, jejichž naplnění v taxativním výčtu zákon spojuje s možností využít moderační ustanovení a uložit pachateli trest pod dolní hranicí příslušné trestní sazby. Z hlediska případného excesu z některých okolností vylučujících protiprávnost pak není Nejvyššímu soudu zřejmé, v čem konkrétně obviněný spatřuje alespoň základní podmínky pro jejich naplnění, jde v zásadě o některé součásti jeho vlastní obhajoby, která však byla provedenými důkazy buď vyvrácena, nebo nemůže vést ke zbavení trestní odpovědnosti obviněného za spáchaný skutek. Argumentuje-li obviněný zájmem „na zachování tisíců pracovních míst v rámci koncernu“, Nejvyšší soud konstatuje že zaměstnanost či oblast sociálních jistot zaměstnanců není zájmem chráněným trestním zákonem, který by potenciálně bylo možno odvracet s poukázáním na jednání v krajní nouzi ve smyslu podmínek § 28 tr. zákoníku. Za takový zájem nelze podle Nejvyššího soudu považovat bez dalšího ani ničím nepodloženou, obecně obviněným tvrzenou „prevenci enormních ekologických škod v případě zastavení provozu podniků koncernu“. Pokud jde o obviněným zdůrazňované „svolení bank jako poškozeného“ s odkazem na § 30 tr. zákoníku, Nejvyšší soud podotýká, že poškozeným v posuzované trestní věci vůbec nebyly banky, nýbrž sama obchodní společnost STZ, ohledně jejíhož majetku probíhá insolvenční řízení, přičemž insolvenční správkyní byla jmenována JUDr. Mgr. Martina Jinochová Matyášová. Pokud jde o další okolnost vylučující protiprávnost činu, a to přípustné riziko podle § 31 tr. zákoníku, jeho naplnění nutně předpokládá vykonávání společensky prospěšné činnosti v rámci zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce osoby, která jedná v mezích přípustného rizika, případně z těchto mezí vybočuje, což opětovně není případ protiprávního jednání, za něž byl odsouzen obviněný A. F. Nejvyšší soud proto neshledal v namítaném ohledu žádnou nesprávnost v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně, která by mohla založit naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

B. 3. K dovolání nejvyššího státního zástupce

61. Dovolání nejvyššího státního zástupce směřující v neprospěch obou obviněných je omezeno na výroky o trestech, které uložil soud prvního stupně a s nimiž se ztotožnil i odvolací soud. Podstatou výhrad nejvyššího státního zástupce je nesprávné použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, resp. § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku a Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.

62. Úvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné předeslat, že soud prvního stupně, s jehož závěry se v rozsahu výroku o uložených trestech ztotožnil též odvolací soud, rozhodoval na rozdíl od Nejvyššího soudu v hlavním líčení, a mohl tak i pro účely rozhodnutí o trestech obviněným provést náležité dokazování a své rozhodnutí vynést pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Do jisté míry lze přisvědčit dovolateli v tom, že si lze zajisté představit pečlivější vysvětlení úvah, jimiž byl soud prvního stupně veden při hodnocení okolností významných pro ukládání trestu oběma obviněným jednak se zřetelem k obecným zásadám pro ukládání trestu definovaným zejména v § 39, § 41 a § 42 tr.

zákoníku, jednak s ohledem na ustanovení § 58 odst. 1 a 6 tr. zákoníku pro využití mimořádného snížení trestu odnětí svobody obviněným. Současně je však možné akceptovat nosné důvody mimořádného snížení trestu odnětí svobody, jak jsou vyjádřeny v bodech 100. až 104. rozsudku soudu prvního stupně, které není nezbytné v dovolacím řízení korigovat. Soud prvního stupně zohlednil nejen trestní bezúhonnost obou obviněných, ale zejména dlouhou dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, v případě obviněného Ing.

Martina Procházky dále snahu o záchranu sesterského Spolku, zajištění jeho chodu včetně pracovních míst v regionu, či jednání pod působením jiných subjektů participujících na fungování koncernu. V případě obviněného A. F. vyzdvihl soud prvního stupně rovněž skutečnost, že se na veškeré trestné činnosti podílel jen jako pomocník. Soud přitom nijak nebagatelizoval ani nejvyšším státním zástupcem opakovaně zdůrazňovanou výši škody, kterou u obou obviněných zohlednil jako okolnost přitěžující. S tímto posouzením se ztotožnil také odvolací soud, který poukázal na širší souvislosti posuzované věci, tj. jednání v určité hierarchii v rámci koncernu, v níž významnou roli přisoudil původně obviněnému, později zemřelému V.

S. Vyvedení částky 200 000 000 Kč nesloužilo k osobnímu obohacení obviněných, tato byla použita pro v rozhodné době preferovanou ekonomickou záchranu spřízněné obchodní společnosti, v níž obviněný Ing. Martin Procházka zastával pozici ředitele, resp. předsedy dozorčí rady, tedy Spolku pro chemickou a hutní výrobu, a. s. Výše způsobené škody byla totiž primárně vázána na požadavek bank, které si stanovily jasnou podmínku vložení investic do Spolku v tomto rozsahu, aby byly ochotny poskytnout své další finanční prostředky na pokračování provozu této obchodní společnosti.

63. Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoli mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli, přičemž uvedené zmírnění může být kompenzováno též uložením vedlejšího trestu, například trestu peněžitého nebo trestu zákazu činnosti, který byl ostatně uložen též v posuzované věci oběma obviněným (srov. rozhodnutí č. 28a/2020 Sb. rozh.

tr.). Pokud jde o použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku v případě obviněného A. F., lze souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že role jmenovaného obviněného jako pomocníka nebyla marginální, na druhou stranu však nelze v tomto ohledu upozadit širší kontext opakovaně zdůrazněný soudy obou stupňů, a sice že šlo o účastenství na trestném činu, jehož záměrem nemělo být, ani nebylo osobní obohacení obviněných, naopak jím byl sledován zájem na pokračování podnikatelské výroby Spolku, případně další skutečnosti výše již shrnuté.

Na doplnění soudy zohledněných okolností, k nimž bylo možné přihlédnout při úvaze o využití moderačního ustanovení při ukládání trestu, je kromě uplynutí více jak 13 let od spáchání skutku, což se týká obou obviněných, vhodné rovněž zmínit, že obviněný A. F. sice vykonával funkci ředitele PTL, obchodní společnosti se sídlem na Maltě, avšak fakticky zastával pozici osobního řidiče původně též obviněného V. S. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, právě posledně jmenovaný, v současnosti již zemřelý, patřil mezi vůdčí osoby, které řídily fungování personálně i ekonomicky propojených obchodních společností a jejichž prostřednictvím realizovaly své podnikatelské záměry.

Nelze tudíž vůbec pochybovat o tom, že obviněný A. F. vykonal právní jednání popsané ve výroku o vině na základě žádosti svého „nadřízeného“, neboť on sám v podstatě neměl žádné ambice jakkoli ovlivnit podnikání v dotčených obchodních společnostech. Nicméně jeho „podřízené“ postavení vůči buď jen V. S., či dalším „manažerům“ spřízněné podnikatelské skupiny neznamená, že by mohl být zbaven vlastní trestní odpovědnosti za čin, pro nějž byl odsouzen. Přijetím vedoucí funkce, jež obviněnému A. F. přinášela nejen osobní výhody, ale současně poměrně značné pravomoci, je samozřejmě vždy současně spojena s odpovědností za vystupování jménem obchodní společnosti, v jejímž čele stál.

Mezi taková jednání patřila právě i účast jím zastupované společnosti jako dlužníka z úvěrové smlouvy, která evidentně přispěla ke spáchání trestného činu jinou osobou, jak se ostatně stalo právě v posuzované trestní věci. To, že obviněný A. F. souhlasil s rolí jakéhosi prostředníka a uzavřel jménem PTL úvěrovou smlouvu, která neměla být fakticky nikdy naplněna, umožnilo navenek zastřít pravý účel transakce, jímž bylo vyvedení v podstatě jediného majetku z STZ bez odpovídající protihodnoty v peněžní podobě, či formou jiné formy saturace způsobené ztráty v majetkové sféře této obchodní společnosti.

64. Ačkoli je třeba nejvyššímu státnímu zástupci přisvědčit, že postup soudu prvního stupně při ukládání trestů obviněným, jenž byl následně potvrzen soudem odvolacím, se může jevit jako vstřícný a benevolentní, nelze jej považovat za extrémně excesivní, neboť má přijatelnou míru opodstatnění s ohledem na individuální okolnosti daného případu, což oba soudy ve svých rozhodnutích zohlednily. S podporou již citovaného judikátu a v něm uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla řešena otázka použití ustanovení § 58 tr. zákoníku, stejně jako aktuálního vydání komentáře k témuž ustanovení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1087), je žádoucí shrnout, že byť naplnění podmínek pro snížení trestu odnětí svobody za přípravu k trestnému činu, za jeho pokus nebo za pomoc k trestnému činu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku není výslovně vázáno na okolnosti případu či na poměry pachatele, jako je tomu v prvním odstavci téhož ustanovení (proto byla citace § 58 odst. 1 tr. zákoníku ve výroku o trestu obviněného A. F. soudem prvního stupně nadbytečná), je třeba se vždy zabývat rovněž oběma uvedenými hledisky, tj. okolnostmi případu, resp. poměry pachatele, tak, aby bylo možné naplnit účel ukládaného trestu z hlediska ochrany společnosti a současně odpovídajícím způsobem postihnout pachatele trestného činu, byť mírnějším trestem odnětí svobody, než jaký předpokládá zákon v příslušné trestní sazbě. Závěrem k dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud podotýká, že ve své rozhodovací praxi v rámci dovolacího řízení zaujímá poměrně zdrženlivý postoj při posuzování druhu a výše trestních sankcí, které zvolily soudy prvního a druhého stupně. Samozřejmě vyjma případů, v nichž došlo ke zjevnému porušení hmotněprávního ustanovení a jde o vadu, k jejíž nápravě je primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. To platí tím spíše s ohledem na skutečnost, že v dovolacím řízení Nejvyšší soud rozhoduje na podkladě trestního spisu, neboť zásadně neprovádí v řízení o mimořádných opravných prostředcích dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1097/2022). Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce opodstatněným.

C. K výroku o náhradě škody

65. Oba obvinění rovněž směřovali své dovolací výhrady také proti výroku o náhradě škody, jímž jim Vrchní soud v Praze uložil povinnost zaplatit poškozené společně a nerozdílně částku ve výši 200 000 000 Kč s příslušenstvím tvořeným úrokem z prodlení počítaným v případě obviněného A. F. od 3. 6. 2021, v případě obviněného Ing. Martina Procházky od 27. 5. 2021 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí zvýšené o 8 procentních bodů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání jsou v této části důvodná.

66. Soud prvního stupně, který v adhezním řízení původně zavázal obviněné k úhradě částky ve výši 200 000 000 Kč a v rozsahu uplatněného nároku na zaplacení příslušenství pohledávky odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních, odůvodnil svoje rozhodnutí v této části velmi stroze s tím, že „zmíněný nárok má své opodstatnění v příslušných zákonných normách“ (bod 107. rozsudku soudu prvního stupně). Jaké konkrétní ustanovení měl na mysli, ale nijak blíže nevysvětlil. Soud prvního stupně tudíž vůbec neoznačil hmotněprávní základ, od něhož se odvíjí odpovědnost obviněných za způsobenou škodu, a nelze tak zjistit, z jaké právní úpravy vycházel.

Nejvyšší soud odkazuje v této souvislosti na dlouhodobou judikaturu, podle níž se na rozhodování trestních soudů v adhezním řízení musí klást stejné nároky jako na soudy civilní. Na poměrně jasný výklad této otázky navazují také rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž lze zmínit především nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, a ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11. Právě s ohledem na povahu výroku, který v trestním řízení učiní soud o formálně řádně uplatněném nároku poškozených poté, co vysloví vinu obviněného, je nezbytné takový výrok opřít o příslušné ustanovení hmotněprávního předpisu, z něhož vyplývá povinnost obviněného k náhradě škody, nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozhodnutí č. 31/2022-II.

Sb. rozh. tr.). Z obsahu odůvodnění příslušné části rozsudku soudu prvního stupně, jak je zmíněn shora, je zjevné, že tento soud nerespektoval požadavky řádného vysvětlení zákonných podkladů, z nichž vyplývá odpovědnost za způsobenou majetkovou škodu obou obviněných v posuzované trestní věci. V tomto ohledu neodpovídá sporná část odůvodnění rozsudku ani zákonným pravidlům ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., a především je nutné ji označit za nepřezkoumatelnou, proto rozsudek v uvedeném rozsahu nemohl obstát.

67. Nejvyšší soud připomíná, že v posuzované trestní bylo třeba zabývat se v první řadě otázkou časové působnosti právních předpisů, od nichž se odpovědnost obviněných za způsobenou škodu odvíjí. Ke spáchání zločinu zpronevěry, a tudíž i ke vzniku škody došlo v roce 2009, tedy za účinnosti obchodního zákoníku a současně starého občanského zákoníku. Navazující právní úprava nového občanského zákoníku, konkrétně jeho přechodné ustanovení § 3079 odst. 1 přitom stanoví, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

Z citovaného ustanovení lze pro účely adhezního řízení dovodit, že ohledně trestných činů spáchaných před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, tj. do 31. 12. 2013, je třeba při rozhodování o náhradě škody postupovat zásadně (srov. § 3079 odst. 2 o. z., který se však v posuzované věci neuplatní) podle dosavadních civilněprávních předpisů. S ohledem na rozdílné postavení obou obviněných v souvislosti se spácháním trestného činu lze rovněž předpokládat, že odpovědnost za škodu vůči nim bude nutné vyvodit podle odlišných právních režimů.

Zatímco obviněný Ing. Martin Procházka jednal z pozice předsedy představenstva poškozené obchodní společnosti STZ a je mu vytýkáno porušení povinností vyplývajících z požadavku péče řádného hospodáře vymezeného primárně v § 194 odst. 5 obch. zák., obviněný A. F. působil mimo strukturu STZ, jako ředitel zastupoval navíc právnickou osobu (PTL) se sídlem mimo území České republiky. V případě obviněného A. F. by tak zřejmě přicházela v úvahu toliko obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. Pro přijetí jednoznačného závěru bylo tedy nutné ujasnit si nejprve hmotněprávní podklad pro vyvození odpovědnosti každého z obviněných za vznik škody a současně oběma poskytnout náležitý prostor tak, aby v rámci své obhajoby uplatnili relevantní argumenty, na jejich podporu případně předložili odpovídající důkazy, event. navrhovali jejich opatření a provedení před soudem.

68. Výše popsanou vadu výroku o náhradě škody neodstranil ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který sice zrušil výrok z rozsudku soudu prvního stupně vyslovený v adhezním řízení, avšak znovu sám rozhodl o povinnosti obou obviněných zaplatit poškozené nejen tzv. jistinu v podobě částky 200 000 000 Kč, ale též příslušenství, jak bylo již uvedeno. Přestože odvolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že výrok o náhradě škody odůvodnil soud prvního stupně velmi stručně, sám žádným způsobem nedoplnil výklad související hmotněprávní úpravy, z níž vycházel, a svou pozornost zaměřil výlučně na otázku poškozenou uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení.

Vzhledem k tomu, že při jeho určení vycházel odvolací soud z ustanovení § 1970 o. z., lze se jen domnívat, že právní úpravu nového občanského zákoníku považoval jako podklad rovněž pro přiznání nároku poškozené na zaplacení samotné jistiny ve výši 200 000 000 Kč. Takový postup, byť pro nedostatek zdůvodnění jen presumovaný Nejvyšším soudem, by však s ohledem na důvody výše již nastíněné nebyl správný, neboť v posuzované trestní věci bylo pro adhezní řízení třeba aplikovat právní úpravu obchodního zákoníku, resp. starého občanského zákoníku.

69. Uvedené platí ovšem obdobně ve vztahu k řádnému určení úroků z prodlení. Postup při rozhodování o právu na náhradu škody podle dosavadních právních předpisů ve smyslu přechodného ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. se totiž týká i úroků z prodlení v případě nesplnění povinnosti zaplatit náhradu škody. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky, které ji následuje a sdílí její osud (§ 513 o. z., resp. § 121 odst. 3 obč. zák.; srov. JELÍNEK, J. a kol.

Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2023, s. 318). V posuzované trestní věci tudíž bylo nutné vycházet z ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s tehdy platným a účinným nařízením vlády č. 142/1994 Sb., jímž byla stanovena výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a rovněž stanovena minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. Podle naposledy účinného znění § 1 citovaného nařízení vlády odpovídala výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1799/2023, z něhož vyplývá, že i prováděcí právní předpis je dosavadním předpisem ve smyslu § 3079 odst. 1 o. z.). Vrchním soudem v Praze použité ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jež vychází z repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, se proto v posuzované trestní věci neuplatní. Bez ohledu na právě zmíněné vady Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že výrok, který odvolací soud vyslovil v adhezním řízení, je zatížen rovněž dalším pochybením, neboť v něm absentuje údaj, o jaké konkrétní kalendářní pololetí mělo podle odvolacího soudu jít, tj. o kalendářní pololetí, v němž došlo k prodlení (srov. doslovné znění dotčeného výroku: „…ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platnou pro první den kalendářního pololetí zvýšené o 8 procentních bodů“).

Z tohoto pohledu jde tedy navíc o výrok neurčitý, tudíž nevykonatelný.

70. Nejvyšší soud navíc z obsahu trestního spisu zjistil, že ve veřejném zasedání konaném před Vrchním soudem v Praze dne 14. 6. 2023, a to i za přítomnosti zmocněnkyně poškozené, uplatnili oba obvinění ve vztahu k nároku poškozené na náhradu škody v celém rozsahu námitku promlčení (č. l. 3352 a 3353 tr. spisu). S touto námitkou a ani s navazující argumentací, v níž zmocněnkyně poškozené ve veřejném zasedání zpochybnila možnost jejího uplatnění pro rozpor s dobrými mravy (č. l. 3353 tr. spisu), se Vrchní soud v Praze rovněž nijak nevypořádal, přestože jde o skutečnost, která může mít pro možnost přiznání uplatněného nároku poškozené soudem zcela zásadní důsledky. Posouzení otázky případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přitom představuje opětovně poměrně složitou kategorii, v rámci které je potřeba zkoumat, jestli šlo o výraz zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 292/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 27 pod č. C 2221). Z povahy věci si tato otázka taktéž může vyžádat doplnění dalšího dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11), které by přesáhlo účel posuzovaného trestního řízení.

71. S ohledem na výše popsané skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je ve výroku o náhradě škody nejen částečně vadný, ale především zcela nepřezkoumatelný. Vzhledem k tomu, že ani jedno z rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahuje ve svém odůvodnění k otázce odpovědnosti obviněných za způsobenou škodu žádné právní úvahy, na které by mohl Nejvyšší soud reagovat, je zřejmé, že tato rozhodnutí nemohou obstát a v rozsahu výroku o náhradě škody fakticky ani nelze v dovolacím řízení náležitě přezkoumat jejich věcnou správnost. Jak bylo výše již ve stručnosti naznačeno, v posuzované trestní věci jde o složitější otázku, k jejímuž jednoznačnému vyřešení je třeba poskytnout obviněným a eventuálně též poškozené dostatečný prostor k uplatnění další argumentace k okolnostem, za nichž by bylo možné u obviněných vyvodit odpovědnost za škodu způsobenou zločinem zpronevěry, resp. pomoci k němu, jímž byli uznáni vinnými. I z tohoto důvodu je výrok učiněný v adhezním řízení přinejmenším předčasný. Vzhledem k tomu, že trestní řízení nemůže probíhat jen o civilním nároku poškozeného, pokud rozhodnutí o vině a trestu je pravomocné (§ 265m odst. 2 ve spojení s § 265 tr. ř.), Nejvyššímu soudu nezbylo než poškozenou odkázat s jejím nárokem na náhradu škody včetně příslušenství na řízení ve věcech občanskoprávních.

V. Závěrečné shrnutí

72. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné. Z podnětu dílčí opodstatněné námitky proti výroku o náhradě škody nicméně Nejvyšší soud k dovoláním obviněných Ing. Martina Procházky a A. F. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to ve výrocích o náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

73. Nejvyšší soud zároveň odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Při svém rozhodnutí vycházel z § 265m odst. 2 tr. ř., podle něhož zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně § 265 tr. ř., jenž stanoví, že odvolací soud při zrušení odvoláním napadeného rozsudku pouze ve výroku o náhradě škody, aniž by sám ve věci rozhodl, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. S ohledem na přiměřené použití § 265 tr. ř. by mohl Nejvyšší soud sám rozhodnout, pokud by měl pro rozhodnutí o náhradě škody v dosud provedeném dokazování potřebný podklad. Podle § 265r odst. 7 tr. ř. se totiž důkazy v řízení před Nejvyšším soudem, a to ani ve veřejném zasedání, zpravidla neprovádějí, přičemž jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. O takovou situaci však v tomto případě nešlo a dokazování by zjevně přesahovalo rámec vymezený v citovaném § 265r odst. 7 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 265 tr. ř. S ohledem na potřebu zachování obhajovacích práv obviněných totiž Nejvyšší soud nepovažuje za vhodné, aby o náhradě škody rozhodoval s konečnou platností až v řízení o mimořádném opravném prostředku. Z těchto důvodů bylo třeba postupovat ve smyslu druhé alternativy uvedené v § 265 tr. ř. (ve spojení s § 265m odst. 2 tr. ř.) spočívající v odkázání poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.

74. V souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. mohl Nejvyšší soud učinit toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť s tímto postupem souhlasili oba obvinění i nejvyšší státní zástupce.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 3. 2024

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu