USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. D., rozený D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 67 To 229/2024, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn 2 T 155/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 2 T 155/2023, byl obviněný V. D. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za tento přečin byl podle § 346 odst. 2 a § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3, § 68 odst. 1 a § 68 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 80 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 80 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku soud stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v 10 měsíčních splátkách po 8 000 Kč, splatných do 30. dne v měsíci s tím, že výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Naprosto shodně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 o vině a trestu spoluobviněného A. M.
2. Proti citovanému rozsudku podali oba spoluobvinění odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 67 To 229/2024, tak, že je zamítl jako nedůvodná podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“).
3. Vzhledem k povaze dovolacích námitek obviněného V. D. a také s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebude Nejvyšší soud podrobněji reprodukovat soudy zjištěný skutek. V tomto směru lze plně odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, které je stranám řízení dobře známo. Podstatou vyslovené viny je výpověď, kterou obviněný V. D. (dále též jen „dovolatel“) učinil v procesním postavení svědka v průběhu hlavního líčení dne 10. 5. 2021 konanému u Městského soudu v Praze v trestní věci vedené pod sp. zn. 45 T 3/2021, v níž byl obžalován Z. K. pro pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 2 vyhodnotil spornou výpověď dovolatele, která se týkala významné otázky chování Z. K. na místě činu, jako nepravdivou a učiněnou se záměrem jmenovanému pomoci v jeho trestní věci.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státní zástupkyně
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný V. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný v podstatě nejprve stručně shrnul argumenty, na nichž založil soud prvního stupně vyslovení viny, i když poněkud nepřípadně tuto část dovolání označil jako „doplnění odvolání“. Napadenému usnesení odvolacího soudu vytkl, že se v něm soud omezil jen na souhlas s obsahem odsuzujícího rozsudku i jeho odůvodněním a sám jen doplnil úvahy o tom, jak měl obviněný postupovat při obavě z možného trestního stíhání své osoby. Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily otázku jeho viny a učinily nesprávné odsuzující rozhodnutí.
6. Dále se obviněný vyjadřoval k jednotlivým důkazům, z nichž ani jediný podle jeho přesvědčení nemohl objasnit spáchání křivé výpovědi. Výpověď svědka V. T. nebyla z jeho pohledu vůbec podstatná, stejně jako výpisy z telekomunikačního provozu a analýzy znalců ze vzájemné komunikace prostřednictvím mobilních telefonů obou spoluobviněných i samostatně stíhaného bratra dovolatele. Rovněž genetický rozbor krve z oblečení spoluobviněného jej nemohl usvědčit z křivého svědectví. Další část námitek dovolatele se týkala jeho představy o možném nebezpečí vlastního trestního stíhání a svém skutečném procesním postavení v řízení vedeném proti Z. K. V tomto řízení byl totiž několik hodin zadržen orgány policie, proto označil za absurdní závěr odvolacího soudu o tom, že mohl využít svého práva jako svědek nevypovídat z obavy před vlastním trestním stíháním podle § 100 odst. 2 tr. ř. Sám totiž vždy vypovídal pravdu o okolnostech, pro něž bylo vedeno trestní řízení Z. K. Rovněž popřel, že by se se spoluobviněným, případně se svým bratrem domlouval na společné taktice a obsahu výpovědí v souvisejícím trestním řízení.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a aby sám rozhodl, případně aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
8. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), přičemž nejprve zrekapitulovala konkrétní dovolací námitky. Dále státní zástupkyně poznamenala, že ačkoli obviněný poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k jehož naplnění může dojít v rámci hmotněprávního posouzení skutku, obsahem dovolání nejsou žádné výhrady, které by vytýkaly porušení některého ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Naopak předmětem dovolací argumentace jsou pouze procesní ustanovení, především § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť obviněný napadá způsob, jakým primárně soud prvního stupně vyhodnotil výsledky dokazování, a dále předkládá vlastní verzi skutkového děje. Odůvodnění napadeného usnesení pak vytýká, že se v něm odvolací soud přiklonil k úvahám soudu prvního stupně a sám je podpořil. Žádná z výhrad obviněného tudíž neodpovídá vadám, jejichž nápravy je možné dosáhnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., navíc lze dodat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné podle § 265a odst. 4 tr. ř.
9. Státní zástupkyně označila procesní postup soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil odvolací soud za zcela odpovídající zákonným požadavkům, soudy naprosto správně učinily výrok o vině přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku teprve poté, co na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru, že dovolatel nevypovídal pravdu o incidentu v souvisejícím trestním řízení. Považovala za správné, že soudy posoudily výpovědi očitého svědka V. T. za pravdivé, neboť byly v souladu s dalšími důkazy, oproti osamocenému tvrzení jak dovolatele V. D., tak spoluobviněného A. M. Státní zástupkyně rovněž nesouhlasila s námitkou dovolatele o porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování, k níž mělo dojít jeho odsouzením za křivé svědectví. Obviněný byl totiž ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 3/2021 nejen řádně poučen podle § 100 tr. ř. o svém právu odepřít výpověď, ale též o následcích podání nepravdivé svědecké výpovědi. V tomto řízení mu muselo být zcela zřejmé, že vystupuje jako svědek, ze strany orgánů činných v trestním řízení proti němu nebyly vedeny žádné úkony, které by v něm mohly vyvolat obavu z vlastního trestního stíhání, jak případně konstatoval odvolací soud v napadeném usnesení. Přesto dovolatel nevyužil možnost odmítnout odpovědět na konkrétní dotazy podle § 100 odst. 2 tr. ř., ale v přímém rozporu s poučením podle § 101 odst. 1 tr. ř. uváděl skutečnosti, které byly dokazováním vyvráceny. Za přiléhavé označila státní zástupkyně rovněž objasnění motivace dovolatele, jíž byla snaha pomoci Z. K., nikoli snaha vyhnout se nebezpečí trestního stíhání své osoby.
10. Z těchto důvodu navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného než zákonného důvodu.
III. K námitkám obviněného
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
12. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s charakterem dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů stanovených v § 265b tr. ř. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
13. Obviněný nejprve označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný ve svém dovolání nespecifikoval, která z uvedených alternativ měla být v posuzované trestní věci naplněna, jeho konkrétní námitky by se mohly blížit vadě, jež je vymezena první alternativou. Skutečnost, že obviněný vytkl soudům, že odmítly jeho obhajobu a naopak se přiklonily k ostatním provedeným důkazům, by mohla vzbudit představu o zjevném rozporu skutkového zjištění soudů s obsahem provedených důkazů. Nicméně celková povaha dovolacích námitek je založena na jediném tvrzení obviněného, které spočívá v tom, že jako svědek ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 3/2021 vypovídal pravdu, proto nemohla být vyvozena jeho trestní odpovědnost za přečin podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
14. Ze souhrnu argumentace obviněného v jeho dovolání je poměrně zjevné, že se neseznámil s podmínkami posuzování trestní odpovědnosti za spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a s výkladem, jaký k tomuto ustanovení dlouhodobě zastává soudní praxe. Obviněný totiž postupně označil zásadní důkazní prostředky, jejichž informace se staly podkladem pro zjištění o lživém tvrzení obviněného v průběhu jeho svědecké výpovědi ve věci sp. zn. 45 T 3/2021, v níž bylo řešeno obvinění Z. K. z pokusu o vraždu a pravomocně rozhodnuto o jeho vině. Obviněný považoval za nadbytečné, resp. nepatřičné, že se obsah těchto jím vyjmenovaných důkazů, o něž opřel svůj výrok o vině senát Městského soudu v Praze rozhodující v této související věci, stal znovu předmětem dokazování ve věci, v níž byl sám obviněn z křivé výpovědi.
15. Jak vyplývá nejen z odborné literatury (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář 3. vydání. Praha: C. H. Beck. 2023, 4340 s.), ale též z publikovaných rozhodnutí, soud v rámci posuzování viny trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [dříve § 175 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009] musí vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu.
Jde totiž o posouzení viny na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností, a to bez ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá či nevěrohodná. Samotná nevěrohodnost totiž vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností (viz rozhodnutí č. 39/1070, č. 19/2006 a č. 59/2006 Sb. rozh. tr.). Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně proto postupoval zcela v souladu s tímto výkladem, pokud sám zhodnotil jednotlivé důkazy, na jejichž podkladě výše označený senát Městského soudu v Praze založil svůj odsuzující výrok ohledně Z.
K. Vzhledem k tomu, že výpověď obviněného V. D., který v tomto řízení vystupoval v procesním postavení svědka po řádném poučení podle všech příslušných ustanovení trestního řádu, jak přiléhavě upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření, byla v rozporu s poznatky získanými z ostatních ve věci provedených důkazů, bylo tvrzení jmenovaného (stejně jako výpověď A. M.) shledáno skutečně nepravdivým. V posuzované trestní věci tedy Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl k nepochybnému zjištění, že obviněný V.
D. (shodně jako spoluobviněný A. M.) vypovídal dne 10. 5. 2021 jako svědek před Městským soudem v Praze lživě o incidentu a napadení, k nimž došlo dne 30. 8. 2020 („…bitku jsem neviděl ani pobodání…“), a učinil tak po náležitém poučení o právech i povinnostech svědka se záměrem zlepšit postavení svého známého Z. K., jenž byl obviněn z pokusu vraždy. Nelze proto akceptovat tvrzení dovolatele, podle něhož soud v předmětné trestní věci spíše hodnotil vinu pokusem vraždy, a každý, kdo takový závěr nepotvrdil, vypovídal křivě.
Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 totiž musel jako předběžnou otázku postavit najisto zjištění, zda obviněný V. D. vypovídal jako svědek před soudem v jiné věci úmyslně nepravdu o okolnostech spáchání fyzického napadení, jež bylo posouzeno jako pokus vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by v tomto ohledu byl vázán hodnocením tohoto důkazu v té jiné věci. Z obsahu trestního spisu tedy vyplývá, že v posuzované trestní věci nedošlo k žádnému pochybení ani v rozsahu dokazování, ani při vyhodnocení důkazů, které měly zásadní význam pro naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku.
16. Stejně nepřípadná je námitka obviněného, jíž naznačoval možnost porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování ve vztahu k jeho výpovědi ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 3/2021. Již soud prvního stupně v bodě 67. svého rozsudku konstatoval, že obhajoba v tomto smyslu je lichá, neboť ze strany orgánů činných v označeném trestním řízení nebyly činěny žádné úkony, z nichž by dovolatel (i jeho spoluobviněný) mohly nabýt dojmu nebezpečí vlastního trestního stíhání. Podrobněji reagoval na shodnou námitku odvolací soud v bodě 12. napadeného usnesení a s jeho úvahami se lze ztotožnit. Zákaz nucení k sebeobvinění se totiž vztahuje pouze k té části výpovědi, v níž by měl svědek popisovat skutečnosti týkající se jeho vlastního protiprávního jednání, nikoli jednání jiné osoby. V tomto smyslu nepostačuje možnost svědka využít právo nevypovídat podle § 100 odst. 2 tr. ř., tedy z důvodu nebezpečí svého trestního stíhání, nicméně je chráněn výlučně ve vztahu k případnému spáchání trestného činu jím samým (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22). O takovou procesní situaci ale v posuzovaném případě nešlo, dovolatel nemohl z žádných okolností nabýt dojem, že mu hrozí trestní stíhání za jeho přítomnost u konfliktu, v němž došlo ze strany jiné osoby k pokusu o vraždu, o němž měl vypovídat v procesním postavení svědka. Ani v této části proto nelze souhlasit s dovolatelem, který fakticky svými výhradami projevil „jen“ svůj nesouhlas s vyslovenými úvahami soudů obou stupňů a prosazoval svůj názor o beztrestnosti za lživé svědectví.
17. Pokud dovolatel odkázal na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba konstatovat, že k němu nepředložil žádnou námitku. Tento důvod dovolání je možné úspěšně uplatnit v případě, že napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení se pak týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale jiné skutkové okolnosti. Veškeré výhrady dovolatele byly však soustředěny na proces vyhodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně, návaznost na právní posouzení skutku lze snad spatřit pouze v tom, že dovolatel popřel jeho spáchání, v důsledku čehož nesouhlasil ani s použitou právní kvalifikací podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se domáhal jiného výsledku skutkového zjištění, než které se stalo podkladem odsuzujícího rozsudku, což nemá žádnou souvislost s použitím hmotného práva, navíc jde o námitku, již nelze podřadit žádnému ze zákonem vyjmenovaných dovolacích důvodů.
18. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že obviněný měl správně uplatnit druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který po řádném přezkoumání rozhodl o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tato vada sama o sobě nicméně neměla žádný vliv na rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto dovolacím řízení.
IV. Závěrečné shrnutí
19. Obsah dovolání obviněného V. D. byl v podstatě formulován snahou o jiný způsob vyhodnocení všech opatřených a provedených důkazů, který by vedl ke zbavení jeho trestní odpovědnosti za přečin podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jeho výhrady proto nemohly založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky byly mimo rámec nejen uplatněných, ale jakýchkoli dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu