5 Tdo 1020/2025

5 Tdo 1020/2025-3448

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2025, sp. zn. 3 To 169/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 39 T 113/2024,

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 39 T 113/2024, byl pod body 1. až 38. výroku o vině obviněný P. K. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), pod bodem 35. výroku o vině spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a pod body 39. až 45. přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr.

zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále mu byl uložen podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finančních prostředků ve výši 2 365,40 Kč. V adhezním řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr.

ř.“), o povinnosti obviněného zaplatit celkem 36 poškozeným peněžní částky, jak jsou specifikovány v tomto výroku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tři z těchto poškozených odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Citovaný rozsudek napadli odvoláními obviněný, který je směřoval proti všem výrokům, a v jeho prospěch i neprospěch též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě, která jej omezila na výroky o trestu a náhradě škody. O těchto řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2025, sp. zn. 3 To 169/2025, jímž z podnětu obou odvolání zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 1.

až 38. výroku o vině, dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně části poškozených. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl o vině obviněného pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným v bodě 34. v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Při nezměněném výroku o vině skutky pod body 39. až 45. napadeného rozsudku odvolací soud uložil obviněnému podle § 209 odst. 4 tr.

zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále pak obviněnému uložil podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční částky ve výši 2 365,40 Kč. Rovněž odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit celkem 33 poškozeným na náhradu škody v tomto výroku označené částky a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tři poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud též rozhodl podle § 259 odst. 1 tr. ř. ohledně skutku popsaného pod bodem 16. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tak, že jej vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.

3. Protože jsou výroky o vině v obou rozsudcích soudů nižších stupňů všem procesním stranám dobře známy, Nejvyšší soud pouze stručně připomene jejich podstatnou část. Protiprávní jednání posouzené jako pokračující zločin podvodu obviněný spáchal tak, že prostřednictvím dalších osob, jimž nepravdivě tvrdil možnost obstarat různé druhy zboží z internetových obchodů obchodních společností ALZA, a. s., CZC.cz, s. r. o., a ABOUT YOU SE & Co. KG s výraznými slevami, vylákal finanční prostředky, které nehodlal vrátit ani dodat objednané zboží, čímž v celkem 37 případech způsobil poškozeným škodu v celkové částce 3 385 450 Kč, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 1 T 26/2022, pravomocně odsouzen za přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody s dohledem v trvání 11 měsíců, podmíněně odloženým na zkušební dobu v trvání 40 měsíců, přičemž výrok o tomto trestu byl následně zrušen rozsudkem téhož soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 19 T 92/2022, jímž mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody s dohledem v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 48 měsíců. V jednom případě podvodného jednání, který je popsán pod bodem 34. rozsudku odvolacího soudu, obviněný k oklamání poškozené obchodní společnosti TOMMY STACHI, s. r. o., zneužil osobní identitu poškozeného F. M. a použil jeho osobní doklady k uzavření smlouvy o zápůjčce finanční částky 50 000 Kč, kterou nehodlal vrátit, a peníze použil pro svou osobní potřebu. Pokračující přečin úvěrového podvodu popsaný v bodech 39. až 45. rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, spáchal obviněný opět za použití osobních dokladů svého tehdy spolubydlícího poškozeného F. M. tím, že jeho jménem uzavřel celkem v sedmi případech úvěrové smlouvy s různými obchodními společnostmi v celkové výši 259 954 Kč, ačkoli sjednané smluvní podmínky nehodlal splnit, peníze pak nevrátil a použil je opět pro svou osobní potřebu.

II. Dovolání obviněného

4. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě i proti předcházejícímu řízení včetně rozsudku Okresního soudu v Opavě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný formuloval rozsah svého dovolání tak, že směřuje proti všem odsuzujícím výrokům o vině, výroku o trestu a o náhradě škody.

5. Své dovolací námitky ve smyslu obou dovolacích důvodů nejprve obviněný shrnul tak, že vytýkané vady spočívají v „extrémním rozporu, resp. nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z těchto důkazů učiněnými skutkovými zjištěními, resp. tzv. deformace důkazů“, dále „v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů“ a v „porušení práva na spravedlivý proces“. Nejvyšší soud záměrně doslovně citoval označení souboru vad vytýkaných obviněným, neboť jejich formulace se neshoduje se zněním jím odkazovaných dovolacích důvodů tak, jak jsou vymezeny zákonem.

Stejných nepřesností se obviněný dopustil také v navazující části svého poměrně podrobného dovolání. Porušení pravidel spravedlivého procesu, což obviněný poněkud překvapivě podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spatřoval v odmítnutí soudu prvního stupně vrátit věc státnímu zástupci k došetření za účelem objasnění základních skutkových okolností skutků, pro něž je v posuzované věci vedeno trestní řízení. Doplnění dokazování se mělo týkat především role R. E. v páchání trestné činnosti, jejího vlivu na obviněného a tím správného určení okruhu pachatelů či účastníků na posuzovaném protiprávním jednání, což by pro obviněného bylo významné zejména ve vztahu k povinnosti nahradit způsobenou škodu.

Jen z kontextu dalších výhrad lze předpokládat, že se obviněný zřejmě snaží označit právě R. E. za spolupachatelku či účastnici podvodného jednání, které on sám „v zásadě nepopírá“.

6. Dále obviněný navázal na uvedené výhrady, které podle jeho názoru souvisí s vadou spočívající v „extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů“ a z nich učiněných skutkových zjištění, resp. v deformaci důkazů a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného od počátku žádal důsledné objasnění všech rozhodných okolností skutkového děje, ve kterém ve skutečnosti sehrála klíčovou roli právě R. E., pod jejímž vlivem se na trestné činnosti podílel on sám. O zásadním působení na osobnost obviněného včetně jeho chování vypovídali svědci, přičemž obviněný v další části svého dovolání podrobněji reprodukoval obsah jednotlivých svědeckých výpovědí se zaměřením na dominantní roli R. E. na komunikaci s poškozenými včetně sjednávání dodávek jimi požadovaného zboží, jak jim právě jmenovaná slibovala. Podle obviněného potlačením skutečné role R. E. na páchání posuzované trestné činnosti, je vadný popis skutků ve výroku o vině (zjevně jde o jednání pod body 1. až 38, resp. 37. rozsudků soudů obou stupňů), a při vědomí obžalovací zásady proto měla být věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Vzhledem k tomu, že jmenovaná vystupovala v posuzované trestní věci jako svědkyně, bylo třeba její výpověď hodnotit velmi obezřetně a kriticky, což soudy neučinily. Podle obviněného soudy obou stupňů porušily zásady řádného objasnění všech významných okolností v souvislosti s nesprávným hodnocením komplexu všech provedených důkazů, především svědeckých výpovědí ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rovněž zásady in dubio pro reo. Na podporu svých výhrad proti způsobu hodnocení obsahu všech ve věci provedených důkazů soudy obou stupňů, obviněný citoval k této otázce se vážící výklad obsažený v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a především Ústavního soudu.

7. Druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (aniž by však dovolatel některou z nich specifikoval), obviněný podřadil námitku tzv. opomenutého důkazu, neboť s ohledem na to, že trpí Aspergerovým syndromem, nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Opět za využití několika odkazů na rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ve vztahu k povinnosti soudů řádně odůvodnit nevyhovění provést důkazní návrhy stran, obviněný nepovažoval argumenty soudů obou stupňů za dostatečné a respektující judikovaný výklad.

8. Poslední část svého dovolání obviněný věnoval námitkám proti uloženému trestu, který považoval za příliš přísný. Poukázal na pravděpodobnost nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, k čemuž nebylo odvolacím soudem dostatečně přihlédnuto při určení výměry trestu odnětí svobody, a to v rozporu s pravidlem uvedeným v § 39 odst. 4 tr. zákoníku.

9. Ze všech uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu, alternativně též rozsudek soudu prvního stupně, a poté aby věc přikázal buď odvolacímu soudu, event. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření státního zástupce k dovolání

10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem shrnul dosavadní průběh trestního řízení a obsah dovolací argumentace obviněného. Úvodem poznamenal, že tvrzení obviněného ohledně potřeby vrátit posuzovanou trestní věci státnímu zástupci k došetření, neodpovídá jím užitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádnému z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů.

11. Přesto se státní zástupce vyjádřil k podmínkám, které ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. stanoví pro vrácení věci k došetření v rámci předběžného projednání obžaloby zejména po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Přijatá korekce zákonné úpravy je v tomto ohledu založena na tom, že státní zástupce nemusí podávat obžalobu ve zcela objasněných případech, neboť dokazování je nyní soustředěno na řízení před soudem. Proto je zásadně na soudu, aby v hlavním líčení opatřil a provedl důkazy v rozsahu i kvalitě umožňující odstranit případné nedostatky přípravného řízení tak, aby mohl spolehlivě rozhodnout o podané obžalobě. Nicméně soud nemůže zasahovat do práva státního zástupce jako veřejného žalobce, tudíž ani postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. jej nutit k podání obžaloby na další osoby.

12. Státní zástupce se dále věnoval námitkám obviněného, jimiž poukazoval na to, že posuzované trestné činnosti se primárně dopustila R. E., obviněný se sice doznal, ale s tím, že jednal pod jejím vlivem. V tomto ohledu vyjádřil státní zástupce pochybnosti o „oprávněnosti rozsahu“ podaného dovolání, neboť podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. má obviněný právo uplatnit tento mimořádný opravný prostředek jen ve svůj prospěch a pouze proti takovému výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. V případě obviněného jde tak o výrok o jeho vině, trestu nebo o dalších právech a povinnostech včetně povinnosti k náhradě majetkové škody, nepřísluší mu však zaměřit dovolání na osobu, která v řízení vystupovala toliko jako svědek. Obviněný proto nemůže ani „naoko“ napadat výrok, který se sice primárně týká posouzení jeho vlastní viny, avšak použít argumentaci, která ji nesnižuje, nýbrž směřuje v neprospěch jiné osoby, o jejíž vině ani v napadeném výroku rozhodováno nebylo. V tomto ohledu je tudíž dovolání obviněného nutné posoudit jako podané neoprávněnou osobou.

13. Výhradu směřující proti úplnosti provedeného dokazování označil státní zástupce za neopodstatněnou. Podle jeho názoru se soudy obou stupňů dostatečně a věcně správně vypořádaly s návrhem obviněného na provedení, resp. faktické zopakování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Pokud obviněný trval na znaleckém zkoumání svého duševního stavu, nebyl k takovému postupu důvod, neboť z výslechu zpracovatele provedeného znaleckého posudku vyplynulo, že ani dodatečné posouzení vlivu diagnózy, kterou tvrdil obviněný, by nemělo žádný vliv na posouzení jeho rozpoznávacích a volních schopností při páchání posuzované trestné činnosti.

14. Mimo rámec dovolacích důvodů obecně řadí standardní rozhodovací praxe námitky proti výroku, jímž byl dovolateli uložen přípustný druh trestu v rámci jeho zákonné výměry. Určitou výjimkou pro možnost přezkoumání výroku o trestu z hlediska jeho přísnosti jsou případy, v nichž soudy nižších instancí porušily princip proporcionality trestu a subsidiarity přísnější trestní sankce podle § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, což se ale v posuzované trestní věci nestalo. Podle státního zástupce odvolací soud správně vyhodnotil veškeré polehčující i přitěžující okolnosti a trest odnětí svobody uložený v polovině zákonné trestní sazby nelze pokládat za zjevně nepřiměřený.

15. Závěrem svého vyjádření státní zástupce poukázal na to, že veškeré dovolací námitky byly součástí obhajoby obviněného, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly, byť nikoli podle očekávání obviněného. Proto navrhl odmítnout dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

16. Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval povahou uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného neodpovídají nejen jím uplatněným, ale ani jiným důvodům dovolání, které jsou taxativně vyjmenovány v § 265b odst. 1 písm. a) až m), resp. odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že neposuzoval tu část dovolání, v níž se obviněný v podstatě domáhal zahájení trestního stíhání a následného odsouzení R. E. jako své spolupachatelky, v tomto rozsahu šlo o dovolání podané neoprávněnou osobou, o čemž se zmínil státní zástupce ve svém vyjádření, byť nikoli ve vlastním slova smyslu, neboť jmenovaná nebyla obžalována a stíhána ve společném řízení s obviněnými, čehož se právě on domáhá. Podle Nejvyššího soudu se obviněný těmito výhradami primárně snažil zmírnit svou účast na soudy zjištěném podvodném jednání a prosadit svůj procesní návrh na vrácení věci do stadia přípravného řízení. K tomu se Nejvyšší soud bude vyjadřovat níže, navíc by takové chápání námitek obviněného nemělo žádný vliv na výsledek dovolacího řízení.

17. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že první z deklarovaných dovolacích důvodů je určen k nápravě vad spočívajících v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti námitek pod něj podřazených je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to vždy jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním pro určitou právní kvalifikaci. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

18. Druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva, na soudy zjištěný skutek. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního či druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné

právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podstata tohoto dovolacího důvodu nicméně nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Obdobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kterým se rozumí zhodnocení otázky týkající se právního posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

b) K dovolacím námitkám obviněného

19. Úvodem je vhodné poznamenat, že obviněný sice nespecifikoval rozsah výroku o vině, proti němuž směřoval své dovolání, nicméně z jeho konkrétních

námitek je zjevné, že v podstatě brojil pouze proti té části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byla znovu vyslovena vina pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutky popsanými pod body 1. až 37. tohoto rozsudku. Nejvyšší soud předesílá, že obviněný ve svém dovolání, prakticky znovu zopakoval svou dosavadní obhajobu, jíž reagoval na tvrzení obžaloby, stejně jako od počátku jím zvolenou strategii o požadavku vrácení věci do stadia přípravného řízení za účelem obvinění R.

E., která měla být hybatelkou trestné činnosti a osobou výrazně ovlivňující konkrétní jednání obviněného. Učinil tak přesto, že soudy obou stupňů se na základě výsledků provedeného dokazování nepřiklonily k jím předkládané verzi průběhu skutkového děje a své závěry srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem vysvětlily. Odvolací soud částečně zpochybnil skutek popsaný pod bodem 16. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pro určité nesrovnalosti, které se týkaly zprostředkovatelské úlohy R. E. jako kontaktní osoby obviněného a zejména jejích finančních dispozic s penězi přijatými od poškozených, případně dalších peněz odesílaných na bankovní účet obviněného.

Ohledně tohoto skutku, který je součástí pokračujícího zločinu podvodu, za nějž byl obviněný odsouzen, tedy znovu proběhne hlavní líčení a soud prvního stupně bude o této části obžaloby znovu rozhodovat. V tomto ohledu tedy odvolací soud do jisté míry vyhověl obraně obviněného především ve vztahu k určení výše škody, jež měla být podle obžaloby této svědkyni způsobena. Nicméně jeho opakovanému návrhu na vrácení věci státnímu zástupci k došetření důvodně nevyhověl ani odvolací soud a Nejvyšší soud tak rovněž nemohl učinit.

Nejde totiž o postup, který by byl primárně v souladu s obviněným zmíněnou obžalovací zásadou, a především vytýkaná vada procesního postupu soudů obou stupňů neodpovídá vymezení žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř.

20. Otázka, zda by kromě obviněného měly být za jemu vytýkanou trestnou činnost trestně stíhány též další osoby, resp. právě R. E., navíc nesouvisí s vyvozením jeho vlastní trestní odpovědnosti. Podle § 2 odst. 8 tr. ř. je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. Z uvedeného zákonného vymezení obžalovací zásady, jejímž důsledkem je rozdělení procesních funkcí, tudíž jednoznačně plyne, že je to pouze státní zástupce, kdo má právo postavit před soud určitou osobu jako pachatele za konkrétní skutek, a též zastupovat veřejnou žalobu v soudním řízení.

Soud je pak oprávněn rozhodovat na podkladě podané obžaloby, resp. dalších návrhů předkládaných státním zástupcem, jak byly vyjmenovány, nepřísluší mu v žádném ohledu rozšiřovat okruh dalších pachatelů, resp. spolupachatelů či osob poskytujících součinnost pachateli ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) až c) tr. zákoníku. Naopak úkolem nezávislého a nestranného soudu je rozhodnout spor mezi proti sobě stojícími stranami, tedy státním zástupcem a obviněným, jimž má uvedená zásada mj. zaručovat rovná práva podle tzv. principu rovnosti zbraní podle čl.

37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jako součástí a garantů respektování práva na spravedlivý proces. V případě, v němž soud bude mít důvodné podezření o zapojení další osoby do páchání jím posuzované trestné činnosti, eventuálně jiného protiprávního jednání na podkladě již podané obžaloby a obsahu trestního spisu, může pouze podat podnět státnímu zastupitelství, v němž oznámí své podezření.

Pak bude záležet výlučně na státním zástupci, jaký procesní postup zvolí ve vztahu ke sdělení od soudu, který již nemá oprávnění státního zástupce kontrolovat či jej v tomto smyslu dokonce úkolovat.

21. Lze tak shrnout, že první z námitek obviněného rozhodně neodpovídá vymezení dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož podstata byla stručně vyložena pod bodem 18. shora. Z uvedené charakteristiky podmínek pro jeho naplnění je zjevné, že tomuto důvodu nemohou odpovídat výhrady proti procesnímu postupu soudů, nýbrž je určen k nápravě vad spočívajících v porušení hmotněprávních ustanovení primárně trestního zákoníku, případně hmotněprávních norem jiných právních odvětví, jež jsou významné pro naplnění znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu podle odsuzujícího výroku. Obviněný totiž nepoukázal na žádnou vadu, jež by byla způsobena nesprávným použitím kteréhokoli ustanovení hmotného práva soudy obou stupňů. Zásah do pravidel spravedlivého procesu obviněný spatřoval výlučně v tom, že soudy nepřijaly jeho návrh na vrácení věci k došetření za účelem zahájení trestního řízení proti R. E., k čemuž ale soudy nejsou oprávněny, jak bylo rovněž vyloženo shora. Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného primárně v čl. 36 Listiny základních práv a svobod nelze relevantně vytýkat v situaci, v níž soudy nevyhoví návrhům procesních stran na určitý postup, či dokonce jejich představám o výsledku trestního řízení. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud požadavkem obviněného nezabýval.

22. V další části svého dovolání obviněný na podkladě první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. reprodukoval části výpovědi svědků F. M., S. B., P. L., R. E., M. K., M. C., D. Ch. a R. J. Podle jeho přesvědčení soudy obou stupňů pominuly podstatné okolnosti týkající se vystupování R. E. při nabízení elektronického zboží, inkasování peněz za uskutečněné objednávky a její celkové aktivity, neboť řada z poškozených vůbec obviněného neznala a nebyla s ním v kontaktu. Pokud by tedy při vyhodnocení těchto důkazních prostředků soudy postupovaly správně a respektovaly jejich skutečný obsah, musely by přisvědčit verzi obviněného o průběhu páchání trestné činnosti a korigovat tím jeho podíl na realizaci podvodného jednání. Ohradil se tak proti vymezení skutku v této části odsuzujícího rozsudku, která je dominantně konstruována na tvrzení této svědkyně, což ale neodpovídá jejímu reálnému zapojení do páchání trestné činnosti. Obviněný dokonce tvrdil, že pokud by došlo ke změně v procesním postavení R. E. a obžaloba by byla podána na ně oba, byl by připraven využít institutu dohody o vině a trestu, případně prohlášení viny. Právě proto, že jmenovaná nebyla obviněna jako spolupachatelka a obžalována spolu s ním, nepřistoupil na některou z uvedených možností (ve skutečnosti obviněný prohlásil vinu ve vztahu k jedinému skutku popsanému pod bodem 35. výroku o vině odvolacího soudu, který se týkal poškozené T. P.).

23. Z obsahu trestního spisu včetně rozsudků soudů prvního i druhého stupně ve vztahu k té části výroku o vině, proti níž obviněný směřoval své dovolání, Nejvyšší soud zjistil, že role R. E. v průběhu páchání žalovaného podvodného jednání byla dostatečně objasněna a důsledně vyhodnocena zcela v souladu s informacemi, které byly opatřeny z jednotlivých důkazních prostředků a též soudy řádně interpretovány. Již soud prvního stupně velmi pečlivě a v nezbytném rozsahu provedl dokazování, naprostou většinu vystupujících svědků také osobně vyslýchal u hlavního líčení v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti, tudíž si mohl vytvořit přímý dojem z nositelů důkazů v procesním postavení svědků.

Vyhodnocení nejen jednotlivých důkazů, ale jejich souhrnu, jak je podrobně vyjádřeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož podstatnou částí se následně ztotožnil i odvolací soud, neobsahuje žádné vnitřní rozpory a nenese stopy deformace obsahu některé části důkazů. Naopak je to obviněný, který ve své dovolací argumentaci vytrhává určité segmenty výpovědí svědků, jimiž se potom snaží podpořit vlastní verzi, o niž opírá svou dosavadní obhajobu. Konkrétně v bodě 52. rozsudku se soud prvního stupně věnoval snaze obviněného zahrnout jmenovanou svědkyni do postavení pachatelky, resp. spolupachatelky, přičemž naprosto logickým úvahám, které zohlednily veškerá soudem učiněná zjištění, nemá Nejvyšší soud důvod cokoli vytknout.

Stejně tak odvolací soud reagoval na shodnou námitku obviněného a odmítl ji jako nepochybně vyvrácenou výsledky dokazování, obraně obviněného věnoval podstatnou část odůvodnění napadeného rozsudku (viz body 17. až 21. rozsudku) a přesvědčivě ji vyvrátil. Podstata těchto výhrad obviněného je založena na jeho odmítnutí soudy učiněných skutkových zjištění, soustředil se především na zpochybnění věrohodnosti výpovědí R. E. a snažil se prosadit jím předkládaný průběh skutkového děje. Důkazy, o něž soudy opřely napadený výrok o vině obviněného, však jsou ve vzájemném souladu, samotná okolnost, že jmenovaná vyhledávala zájemce o dodání údajně levnějšího zboží, které přislíbil dodat obviněný, nemůže zvrátit správný skutkový závěr o vině obviněného.

Navíc je možné nad rámec odpovídajících úvah soudů obou stupňů doplnit, že R. E. nebyla sama, kdo naivně důvěřoval obviněnému poměrně dlouhou dobu a fakticky mu tak napomáhal realizovat jeho podvodný záměr obohatit se na úkor poškozených, mezi něž se nakonec zařadily i ve výroku o vině vyjmenované osoby, jejichž prostřednictvím docházelo k přijímání objednávek a zejména inkasování finančních prostředků ve prospěch obviněného. Obviněný uplatňoval své přesvědčovací schopnosti a nadání vzbudit důvěru, čímž zejména u žen dosáhl poměrně výrazné náklonnosti a následně je využíval k naplnění své snahy opatřit si finanční prostředky na úkor poškozených.

V posuzovaném případě nešlo o

situaci, kterou obviněný v dovolání naznačil, že by mezi jednotlivými důkazy existovaly rozpory, a nebylo možné jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá realitě, což by mělo vést v souladu se zásadou in dubio pro reo k přijetí obhajoby bez dalšího. Z obsahu trestního spisu naopak jasně vyplynulo, že zejména soud prvního stupně učinil ve věci potřebná skutková zjištění, a to na základě logického vyhodnocení všech provedených důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tvrzení obviněného o zjevném (extrémním) rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, k nimž soudy dospěly, má ve skutečnosti charakter pouhé polemiky s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaký skutkový závěr z nich vyvodily. Tento způsob argumentace proto neodpovídá vymezení první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Obviněný rovněž namítl vadu tzv. opomenutého důkazu, za nějž označil především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, na jehož základě by teprve bylo možné správně posoudit ovlivnění rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného v důsledku Aspergerova syndromu, jímž trpí. Také tímto návrhem se zabývaly soudy obou stupňů a dostatečně se s ním vypořádaly. Především soud prvního stupně v bodě 49. svého rozsudku podrobně reprodukoval obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie i výpověď jeho zpracovatele MUDr.

Jaroslava Novotného u hlavního líčení. Obhajoba využila možnosti klást tomuto znalci mj. otázky související s uvedenou diagnózou, která však podle podkladů tohoto znalce nebyla u obviněného objektivně, resp. odborně potvrzena. Znalec u něho neshledal jakékoli klinické příznaky této poruchy ani v rámci osobního vyšetření obviněného. Zdůraznil, že mezi velmi časté projevy patří nadprůměrná inteligence i problémy v komunikaci s okolím pacienta, což rozhodně neodpovídá výsledkům jeho vyšetření, ani poměrně značně sofistikovanému způsobu páchání posuzované trestné činnosti.

V rámci svého výslechu také znalec jednoznačně vyloučil, že i pokud by obviněný trpěl Aspergerovým syndromem, došlo by tím k významnému ovlivnění jeho rozpoznávacích či ovládacích schopností. Naprosto logickou reakcí soudu prvního stupně tedy bylo odmítnutí návrhu na opatření dalšího znaleckého posudku jako důkazu, který by měl přispět k nutnému objasnění příčetnosti obviněného jako pachatele podvodné trestné činnosti (viz bod 50. rozsudku). S tímto argumentem se následně ztotožnil i odvolací soud v reakci na shodnou odvolací námitku a rovněž podle Nejvyššího soudu nejde o nedůvodně neprovedený (tzv. opomenutý) důkaz, jenž by byl určující pro naplnění znaků trestného činu, resp. jeho subjektu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Přestože obviněný v dovolání opět podrobně citoval konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k této otázce, Nejvyšší soud neshledal, že by soudy prvního či druhého stupně v posuzované trestní věci nepostupovaly v souladu s výkladem, který Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zastává při posuzování námitek proti neprovedení navržených důkazů v konkrétních případech. Návrhem obhajoby se soudy neopomenuly zabývat a dostatečně vysvětlily, proč dospěly k závěru o nadbytečnosti doplnění dokazování o další odborné posouzení osoby obviněného jako podkladu pro vyvození jeho trestní odpovědnosti (přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 2.

11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22). Ze strany obviněného jde opět spíše o vyjádření nesouhlasu s odůvodněním rozhodnutí o zamítnutí provést navržený důkaz, nikoli o případ, že by soudy nevěděly o takovém důkazu, tj. neopomněly jej, a s návrhem obhajoby se rozumně vypořádaly.

25. Poslední dovolací námitku obviněného představuje jeho nespokojenost s uloženým trestem odnětí svobody, jehož výměru označil za nepřiměřeně přísnou. V rámci své argumentace poukázal na své (údajné) doznání a domáhal se uložení takové kombinace trestů, která by nezasahovala do jeho osobní svobody přímým výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody. Předně je nutné uvést, že námitka týkající se přiměřenosti uloženého tretu není dovolacím důvodem, pokud nejde o situaci, v níž výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině. Jinak je možné napadat výrok o trestu za využití speciálního dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to jen tehdy, pokud byl obviněnému uložen nepřípustný druh trestu nebo ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněnému však byl v souladu se zněním § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody a v mezích rozpětí trestní sazby od dvou do osmi let. Odvolací soud se v napadeném rozsudku podrobně zabýval všemi okolnostmi včetně pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku a zejména v bodě 36. svého rozsudku přesvědčivě vyjádřil své úvahy odpovídající zákonným hlediskům pro rozhodnutí o výběru druhu a výměry trestní sankce. Přitom poměrně razantně zohlednil částečné zrušení výroku o vině, ačkoli se týkalo pouze jediného z celkem 38 skutků výroku o vině zločinem podvodu, a o tuto skutečnost též opřel své důvody pro nevyhovění odvolání státní zástupkyně, která se kromě jiného domáhala zpřísnění trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud neshledal, že by obviněnému uložený trest v polovině trestní sazby za celkem tři úmyslné trestné činy spáchané větším množstvím útoků, jichž se obviněný navíc dopustil ve lhůtě podmíněného propuštění z výkonu trestu za stejnou trestnou činnost, bylo možné považovat za trest neproporcionální k druhu a rozsahu zjištěných skutků, tak i osobě obviněného a možnostem jeho nápravy. Jde o speciálního recidivistu ve vztahu k majetkové trestné činnosti, za niž byl opakovaně odsouzen k trestům nespojeným s omezením osobní svobody, avšak bez zjevného výchovného vlivu, neboť nevyužil ani další šance po svém podmíněném propuštění z posledního výkonu trestu a prakticky ihned se na svobodě začal dopouštět protiprávního jednání stejné povahy.

V. Závěrečné shrnutí

26. Obviněným uplatněné námitky v podaném dovolání nebylo možné podřadit žádnému z dovolacích důvodů, nevyjímaje ani ty, které obviněný označil ve svém dovolání. Protože tedy výhrady obviněného svým obsahem neodpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům, a nemohlo tudíž z jejich podnětu dojít k přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. K. jako podané z jiného než zákonného důvodu. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě obsahu trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 12. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu