5 Tdo 1024/2015-56
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2015 o
dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. K.
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 5.
2015, sp. zn. 55 To 97/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 175/2014, t a k t o :
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst. 1 tr.
řádu z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 55 To 97/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v
Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 4 T 175/2014,
byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 240 odst. 1
tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž
výkon trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v
Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 5. 2014, sp. zn. 55 To
97/2015, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu zrušil v
celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že podle § 226
písm. e) tr. řádu obviněného zprostil obžaloby státního zástupce Okresního
státního zastupitelství v Přerově ze dne 14. 7. 2014, sp. zn. 3 ZT 19/2014, pro
skutek v němž byl spatřován přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce a
to v neprospěch obviněného s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě – pobočky Olomouci podle něj spočívá na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Nejvyšší státní zástupce nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a
následně vyjádřil svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Z
napadeného rozhodnutí akceptoval pouze závěr o vině obviněného trestným činem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku, nikoli však s použitím ustanovení § 33 tr. zákoníku o účinné lítosti.
Podle nejvyššího státního zástupce je postup krajského soudu v rozporu se
zákonem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu k otázce zániku
trestnosti činu v důsledku účinné lítosti. Dovolatel přitom zdůraznil konkrétní
časové souvislosti v projednávané věci a konstatoval, že trestnímu řízení zde
nepředcházelo řízení daňové, neboť poznatky o možném protiprávním jednání
obviněného jako podnikající fyzické osoby byly získány v souvislosti s
prověřováním činnosti daňového charakteru obchodní společnosti Cefeus, s.r.o.
Mezi osobami, jimž byly vystavovány faktury jmenovanou obchodní společností,
byl zjištěn mj. též obviněný P. K. Předmětnému trestnímu řízení proti
obviněnému proto poněkud netypicky nepředcházelo řízení daňové, ale bylo konáno
z podnětu policejního orgánu. Až na základě výsledků následně provedené
kontroly příslušného finančního úřadu byla obviněnému doměřena daň z přidané
hodnoty platebním výměrem ze dne 25. 6. 2013, tuto daň obviněný následně 22. 7.
2013 zaplatil. Proti uvedeným výměrům však podal odvolání a po jeho zamítnutí
proti předmětnému rozhodnutí odvolacího orgánu následně i správní žalobu.
Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, není pochyb o tom, že obviněný
úhradou dodatečně doměřené daně z přidané hodnoty napravil škodlivý následek
žalovaného jednání, odmítl však názor odvolacího soudu, že tak učinil
dobrovolně. Připustil sice, že obviněný dlužnou daň uhradil bezprostředně po
vydání platebního výměru (dne 22. 7. 2013), avšak za situace, kdy si musel být
vědom probíhajícího trestního řízení, neboť již dne 28. 2. 2013 byl policejním
orgánem vyzván k podání vysvětlení ke skutkovým okolnostem, jež se následně
staly předmětem obžaloby v této věci. Dovolatel dále upozornil na to, že určení
výše zkrácené daně nebylo nikterak složité, ze strany obviněného tudíž nebylo
třeba vyčkat na výsledky dodatečného daňového řízení. Potřebné údaje o daňovém
nedoplatku na dani z přidané hodnoty bylo totiž možné jednoduše získat právě z
těch daňových dokladů, které představovaly fiktivní plnění přijaté od obchodní
společnosti Cefeus, s.r.o. Právě případné vyčkávání subjektu daně s úhradou
zkrácené daně na výsledky daňové kontroly má podle platné judikatury Nejvyššího
soudu relevanci pro posouzení dobrovolnosti jednání obviněného ve smyslu § 33
tr. zákoníku. Soudní výklad otázky dobrovolného napravení škodlivého následku
totiž zásadně nepřipouští naplnění této podmínky v době následující po
provedené daňové kontroly. Pouze u případů, které jsou z hlediska použití
daňových předpisů složité a vzbuzují pochybnosti o existenci povinnosti daň
přiznat a zaplatit, je výjimečně možné přiznat splnění podmínek pro použití
ustanovení o účinné lítosti.
Nejvyšší státní zástupce dále podotkl, že u obviněného nelze shledat pozitivní
obrat vnitřního postoje k jednání, jež je předmětem tohoto trestního řízení,
spáchání příslušných skutků popíral a byť dodatečně doměřenou daň bezodkladně
uhradil, závěry správce daně napadl prostředky správního soudnictví. Daň tedy
obviněný uhradil pouze s cílem vyhnout se trestnímu stíhání či finančním
sankcím za její pozdní úhradu. Ačkoli nelze zpochybňovat právo obviněného
využít všech zákonných prostředků proti rozhodnutí státního orgánu, současně je
není možné zcela pominout při posuzování podmínky dobrovolnosti, jak je též
vykládána odbornou literaturou. Jednání obviněného tak podle dovolatele
postrádá dobrovolnost, tudíž nemohly být splněny základní předpoklady pro zánik
jeho trestní odpovědnosti účinnou lítostí ve smyslu § 33 tr. zákoníku. Odvolací
soud pochybil, pokud ve svém rozsudku konstatoval opak, touto nesprávnou
aplikací předmětného ustanovení hmotného práva došlo k naplnění důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 55 To 97/2015, a aby přikázal tomuto
soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se velmi podrobně vyjádřil obviněný
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Nováka.
Nejprve taktéž přiblížil dosavadní průběh trestního řízení. Dovolání nejvyššího
státního zástupce je podle jeho mínění pouhou polemikou nad tím, zda obviněný
mohl uhradit daň z přidané hodnoty dříve, než tak učinil, a zda lze úhradu této
daně považovat za dobrovolnou. Takovou argumentaci však obviněný označil za
výhradně skutkovou, neboť je zaměřená pouze na hodnocení skutkových zjištění.
Podle přesvědčení obviněného jsou v jeho věci splněny podmínky pro zánik
trestní odpovědnosti účinnou lítostí, přičemž citoval jak odbornou literaturu,
tak i judikaturu Ústavního soudu. Dále obviněný poukázal na skutečnost, že
uhradil daň téměř půl roku před tím, než mu bylo policejním orgánem sděleno
podezření ze spáchání trestného činu, a je tak zcela zřejmé, že v okamžiku
úhrady daně mu žádné trestní stíhání nehrozilo. Zdůraznil, že dlužnou daň ani
nemohl zaplatit dříve, neboť uplatněné faktury považoval za bezvadné, rozhodně
neměl v úmyslu páchat trestnou činnost. Odmítl dále tvrzení nejvyššího státního
zástupce, že by neprodělal žádný pozitivní obrat ve vztahu ke svému jednání
vzhledem k uplatnění opravných prostředků a následně i správní žaloby proti
závěrům správce daně. Obviněný totiž nezpochybnil samotnou doměřenou daň, ale
„způsob jakým správce daně k dodatečnému doměření daně dospěl“, domáhal se tak
„toliko spravedlivého procesu“. Připomenul opět judikaturu Ústavního a
Nejvyššího soudu, z níž má vyplývat, že dobrovolnost splnění daňové povinnosti
není vyloučena uhrazením daně až na podkladě dodatečných daňových výměrů.
Současně obviněný vyzdvihl nutnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe
a principu ultima ratio, pokud došlo k následnému doplacení daně včetně penále.
Výklad podmínek účinné lítosti nejvyšším státním zástupcem podle obviněného
neodpovídá výše uvedeným principům trestního řízení a není ani ústavně
konformní. Postupem orgánů činných v trestním řízení mělo navíc dojít k
porušení článku 4 Protokolu 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, neboť
obviněnému byl za totožné skutkové okolnosti pravomocně uložen trest v podobě
daňového penále, a tím měla nastat překážka věci pravomocně rozhodnuté. V této
souvislosti obviněný zmínil rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Lucky Dev proti Švédsku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího
státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) případně e) tr. řádu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce obsahuje
zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání
dovolacího řízení v této věci.
Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce směřují proti nesprávné aplikaci
ustanovení § 33 tr. zákoníku, jež upravuje zánik trestní odpovědnosti
pachatele v důsledku účinné lítosti. Odpovídají tedy uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud proto mohl na
jejich podkladě podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu přezkoumat napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci i jemu předcházející řízení
včetně rozsudku soudu prvního stupně a to v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání. Přitom zjistil, že napadený rozsudek soudu druhého stupně obsahuje
vadu nesprávného použití ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku vytýkanou
nejvyšším státním zástupcem.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci dospěl na rozdíl od soudu prvního
stupně k závěru, že u obviněného nastaly podmínky pro zánik jeho trestní
odpovědnosti účinnou lítostí ve smyslu § 33 písm. a) tr. zákoníku, neboť
dodatečně doměřenou daň z přidané hodnoty uhradil a to ještě předtím, než byl
policejním orgánem obviněn ze spáchání přečinu, jehož podstatou bylo zkrácení
daňové povinnosti. Podle odvolacího soudu tedy obviněný dobrovolně napravil
škodlivý následek přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku jak mj. vyžaduje ustanovení § 33 písm. a) tr.
zákoníku o účinné lítosti. Krajský soud ve svém zprošťujícím rozsudku připomněl
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 181/14, který již
rozhodoval o ústavní stížnosti obviněného na počátku jeho trestního stíhání v
této věci, a který v případě podání obžaloby upozornil na potřebu zabývat se
mj. úvahami vyslovenými tímto soudem v nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 3093/08. Nato navázal odvolací soud argumentem, podle něhož obviněný v dané
věci uhradil dlužnou daň prakticky ihned poté, co se dozvěděl o výši
nedoplatku, s tím, že dříve tak ani nemohl objektivně učinit, což tento soud
zjevně dovodil (nesprávně) z neznalosti výše nedoplatku daně z přidané hodnoty.
Až poté, co obdržel dodatečný platební výměr, mohl podle soudu druhého stupně
obviněný napravit škodlivý následek stíhaného přečinu, a proto přiznal
obviněnému naplnění podmínek účinné lítosti podle § 33 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud ve své judikatuře přijaté již po uvedeném nálezu Ústavního soudu
reagoval na vyslovené teze prosazující širší uplatnění institutu účinné lítosti
podle § 33 tr. zákoníku v případech, kdy trestní stíhání pachateli trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr.
zákoníku již reálně hrozí, avšak zároveň zdůraznil, že otázku „dobrovolnosti“
je třeba řešit se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009).
Ačkoli obava z možného trestního stíhání nevylučuje sama o sobě splnění
podmínky dobrovolného napravení škodlivého následku u pachatele trestného činu
podle § 240 tr. zákoníku, který dodatečně uhradí dlužnou daň, je vždy nutné
velice pečlivě vyhodnotit konkrétní skutkové okolnosti, které takovému jednání
předcházely, či jej doprovázely. Např. ve svém usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012, publikovaném pod č. 29/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal Nejvyšší soud názor, podle něhož
jestliže pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě
výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná
dobrovolně o své vlastní vůli, ale již pod hrozbou zcela bezprostředně
hrozícího trestního stíhání. Již v době zahájení daňové kontroly jsou totiž
činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném
zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin.
Pro posouzení otázky, zda skutečně pachatel jednal dobrovolně, jsou vždy
stěžejní právě konkrétní okolnosti případu, jak nakonec zdůraznil i Ústavní
soud v citovaném nálezu z 28. 7. 2009.
Jak vyplývá z obsahu trestního spisu a jak rovněž přiléhavě vyložil již soud
prvního stupně na straně 13 svého odsuzujícího rozsudku, byly prověřovány
všechny podnikatelské subjekty, které byly v obchodním styku s právnickou
osobou obchodní společnosti Cefeus, s.r.o. Tímto způsobem byla na základě
podnětu ze strany vyšetřujícího orgánu Policie České republiky zahájena též
daňová kontrola obviněného dne 4. 10. 2012. V únoru následujícího roku byl
obviněný vyzván k podání vysvětlení ohledně faktur, které přijal v rámci svého
podnikání od podezřelé obchodní společnosti (viz úřední záznam na č. l. 198-202
trestního spisu). Obviněný tedy nejpozději dnem konání tohoto výslechu musel
být upozorněn na reálnou možnost trestního stíhání jednání souvisejícího s
využíváním fiktivních daňových dokladů vystavených společností Cefeus, s.r.o.,
jež se ukázala být fakticky nečinná a bez jakéhokoli zázemí k provozování
podnikání. Podle skutkových zjištění označená obchodní společnost deklarovala
ve vystavených fakturách smyšlené dodání zboží, které se však fakticky
neuskutečnilo, čímž u odběratelů, kteří tyto doklady učinili součástí svého
účetnictví, mohlo docházet ke zkreslení jejich hospodářského výsledku za účelem
zkrácení jejich daňové povinnosti.
Kromě shora uvedeného bylo taktéž judikováno, že v některých případech nemusí
být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku shledána i v
dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného
správcem daně po zjištění daňového nedoplatku. Půjde však spíše o výjimečné
případy, v nichž lze z určitých důvodů pachateli tolerovat, že vyčkával se
zaplacením daňového nedoplatku až na rozhodnutí správce daně, pokud ke zkrácení
daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů,
nejednotného postupu finančních orgánů, nejednoznačného posouzení povahy
některého uskutečněného zdanitelného plnění apod. O takový případ ovšem nejde
za těch skutkových okolností, které jsou předmětem trestního stíhání obviněného
P. K. Tzn. situace, v nichž pachatel právě se záměrem snížit povinnost odvést
daň v určitém rozsahu, předloží správci daně podklady, jejichž součástí je
nepravdivé tvrzení o uskutečněných obchodních případech, které tedy nebyly
realizovány. Je proto zřejmé, že si daňový poplatník je vědom i rozsahu
zkrácení daně, tudíž nelze akceptovat tvrzení odvolacího soudu o tom, že
obviněný musel vyčkat dodatečného platebního výměru a nemohl dluh na dani
uhradit dříve. Takovéto podvodné jednání, k odstranění jehož škodlivého
následku dojde až po odhalení nepravdivosti údajů obsažených v daňovém přiznání
příslušným správcem daně, nemůže splňovat podmínku dobrovolnosti ve smyslu
ustanovení § 33 písm. a) tr. zákoníku. (Srov. přiměřeně závěry uvedené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999 sp. zn. 5 Tz 165/98, publikovaného
v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 4/1999, str. 137.)
Obviněnému byla v rámci daňové kontroly dodatečně vyměřena daň z přidané
hodnoty výměry ze dne 25. 6. 2013, které převzal dne 2. 7. 2013, vyměřenou daň
obviněný uhradil až dne 22. 7. 2013, tedy za dvacet dní. Vzhledem k výše
citované judikatuře Nejvyššího soudu nelze považovat uhrazení dlužné daně za
dobrovolné, učiněné pouze z vlastní vůle obviněného. V rámci daňové kontroly
uplatnil obviněný fiktivní faktury, kterými se snažil docílit zkrácení své
daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty, nebyla tak řešena žádná složitá
otázka povahy daňových předpisů či jejich výklad a nebyl proto dán důvod, aby s
úhradou obviněný vyčkával až na vyměření daňového dluhu správcem daně.
Další skutečností zpochybňující dobrovolnost napravení škodlivého následku
jednání obviněného je jeho nesouhlas s výší daňové povinnosti, která mu byla
stanovena správcem daně. Proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané
hodnoty podal odvolání, které bylo zamítnuto Odvolacím finančním ředitelstvím v
Brně dne 17. 10. 2014. V prosinci téhož roku pak obviněný podal ke Krajskému
soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci správní žalobu, v níž (stejně jako předtím
v odvolání) v podstatě uplatnil shodná tvrzení, jaká byla součástí jeho
obhajoby v trestním řízení, tedy, že sporné faktury vystavené obchodní
společnosti Cefeus, s.r.o. nejsou fiktivní, neboť dokladované zboží obviněný
skutečně převzal a uhradil včetně daně z přidané hodnoty (ke dni rozhodnutí o
dovolání nebylo krajským soudem o této žalobě rozhodnuto). Obviněný se tedy
snažil zbavit dodatečně vyměřené daňové povinnosti, což je v přímém rozporu s
podmínkou dobrovolnosti nápravy škodlivých následků svého jednání. Jak správně
připomněl nejvyšší státní zástupce v dovolání, dobrovolnost jako podmínka
účinné lítosti má být výsledkem změny vnitřního postoje obviněného ve vztahu ke
spáchanému trestnímu jednání.
Pokud tedy Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rámci projednávání
odvolání obviněného nepřihlédl k výše citovaným pravidlům výkladu ustanovení §
33 tr. zákoníku, je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotně právní úpravou
citovaného ustanovení, tak jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu uplatněný nejvyšším státním zástupcem.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §
265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 55 To 97/2015. Současně podle §
265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto
soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265r
odst. 1 písm. b) tr. řádu mohl Nejvyšší soud své rozhodnutí učinit v neveřejném
zasedání.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci tak opětovně rozhodne o odvolání
obviněného P. K., přitom znovu posoudí zákonné předpoklady zániku trestní
odpovědnosti u obviněného zejména ve vztahu k podmínce dobrovolnosti. Nejvyšší
soud k tomu připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně
v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto
dovolacím rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. řádu).
Nad rámec dovolací argumentace z důvodu dalšího konání řízení před odvolacím
soudem v této trestní věci Nejvyšší soud upozorňuje na potřebu řešit otázku
zásady „ne bis in idem“ v případech, kdy je proti určité osobě vedeno trestní
řízení pro daňový trestný čin a řízení správní o platebním deliktu, jejichž
skutkové okolnosti jsou shodné. Evropský soud pro lidská práva, (v principu
shodně též Soudní dvůr EU např. v rozsudku z 26. 2. 2013, ve věci C-617/10,
Hans Akerberg Fransson), totiž připouští možnost přiznat daňovému penále
trestní povahu. Sankce za platební delikty v oblasti daní je možné při splnění
stanovených podmínek považovat za trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. K tomu např. rozsudek velkého senátu
ESLP ze dne 23. 11. 2006, Jussila proti Finsku, rozsudky ze dne 24. 7. 2008,
André a další proti Francii, ze dne 16. 6. 2009, Ruotsalainen proti Finsku a z
poslední doby též v rozsudku ze dne 27. 11. 2014, Lucky Dev proti Švédsku.
(Všechna rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná
na:http://judoc.echr.coe.int\.) Určitý posun v judikatuře Nejvyššího správního
soudu při posuzování charakteru penále ve smyslu § 37b zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a § 251 zákona č.
280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, pak může znamenat
rozhodnutí ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 Afs 210/2014. Tato věc
byla předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který dosud
nerozhodl. Bude tudíž nezbytné zkoumat v projednávané trestní věci též možné
porušení článku 4 Protokolu č. 7 v souvislosti s vedením trestního řízení proti
obviněnému P. K.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný
(§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 7. října 2015
JUDr.
Blanka Roušalová
předsedkyně senátu