5 Tdo 1027/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2008 o
dovolání podaném obviněným JUDr. M. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 4 To 72/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 4/2006, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 54 T 4/2006,
byl mj. obviněný JUDr. M. Č. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č.
265/2001 Sb., za který mu byl podle § 255 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí
svobody v trvání tří roků a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle
§ 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v družstvech na dobu
pěti roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. K., P.
J. a Z. S.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 12. 2.
2008, sp. zn. 4 To 72/2007, kterým z podnětu odvolání obviněných JUDr. M. Č. a
P. J. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně
zrušil ve výroku o trestu ohledně uvedených obviněných a podle § 259 odst. 3
tr. ř. nově rozhodl tak, že každému z nich podle § 255 odst. 3 tr. zák. uložil
trest odnětí svobody v trvání tří roků, jejichž výkon podle § 60a odst. 1, 2
tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného
vyslovení dohledu nad obviněnými. Dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst.
1 tr. zák. odvolací soud uložil obviněným JUDr. M. Č. a P. J. trest zákazu
činnosti, a to zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v družstvech na dobu
pěti roků (vše bod I. výroku rozsudku). Pod bodem II. výroku vrchní soud podle
§ 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné Z. S.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný JUDr. M. Č.
dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr.
ř. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k), tedy ve druhé alternativě tohoto
dovolacího důvodu.
V odůvodnění svého podání obviněný poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, upozornil na restriktivní výklad dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem a namítl existenci
extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem a jeho právním hodnocením soudy. V
této souvislosti dovolatel vyjmenoval řadu důkazů, jež provedl soud prvního
stupně a odvolací soud se s nimi ztotožnil, aniž by se však podle obviněného
jimi dostatečně zabýval. Napadl zejména čtení svědecké výpovědi N. F.,
nevyjasnění rozporů vyplývajících z výpovědí jednotlivých svědků a další
námitky se týkaly neprovedení jím navržených důkazů. Bez udání konkrétních
výtek dovolatel brojil proti naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Pochybení se podle přesvědčení obviněného dopustily soudy také tím, že do
skutku zahrnuly zaplacení daně z převodu nemovitosti, čímž došlo k nesprávnému
určení doby dokonání trestného činu. Další okruh dovolacích námitek obviněný
zaměřil na nesprávný postup soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i soud
odvolací, týkající se možnosti JUDr. A. U., obhájkyně obviněného ustanovené
soudem, prostudovat trestní spis před konáním hlavního líčení dne 28. 11. 2006.
Protože na prostudování spisu a přípravu na hlavní líčení měla nová obhájkyně
pouze pět pracovních dní, nebylo podle názoru obviněného dodrženo ustanovení §
198 tr. ř., na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že on nebo jeho obhájkyně
nepožádali o odročení hlavního líčení. Poslední výtka obviněného směřovala
proti právnímu posouzení jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu
podle § 255 tr. zák., a to vzniku škody. Měl za to, že k žádné majetkové újmě
I. D. z. nedošlo, neboť hodnota nemovitosti převyšovala již v době prodeje její
kupní cenu. Závěrem svého podání dovolatel navrhl, aby byl odložen výkon trestu
uložený mu rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci a dále aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí a sám obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky vztahující se k otázce
škody, subjektivní stránce a dále k otázce, zda zaplacení daně je součástí
skutku naplňujícího zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku. Všechny však státní zástupce označil za nedůvodné. Škoda
podle něj evidentně nastala, neboť obviněný měl možnost pořídit nemovitost pro
poškozenou společnost za cenu nižší, než byla cena tržní, a také bez
jakéhokoli ekonomického důvodu sjednal povinnost poškozené zaplatit daň z
převodu nemovitosti, kterou zákon v těchto případech ukládá prodávajícímu.
Úmyslné zavinění ve formě přímého úmyslu lze podle vyjádření státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství dovodit jak ze skutkové věty výroku o vině,
tak z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Co se týče jednání spočívajícího v
placení daně, toto považoval za správně zahrnuté do popisu skutku, protože
rozhodujícím zde byl následek trestné činnosti. Tím byla způsobená škoda, jejíž
součástí je i částka odpovídající odvedené dani z převodu nemovitostí, a proto
trestný čin podle § 255 tr. zák. byl v dané věci dokonán až úhradou této daňové
povinnosti, k níž došlo dne 15. 5. 1998. Státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství proto navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného JUDr. M.
Č. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním
stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze
skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2
odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v
učiněných skutkových závěrech, ani zpochybňovat způsob, jakým soud hodnotil
důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování
apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při
aplikaci procesních předpisů. Naopak lze namítat, že skutkový stav, který
zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu,
který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout
primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí
skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní
posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že
nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí (srov. č. 36/2004,
s. 298, Sb. rozh. tr.). Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v
usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn.
II. ÚS 160/03, a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný v jeho
druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konkrétně byl podle jeho názoru v
předcházejícím řízení dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se obviněný podle tzv.
skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dopustil ve stručnosti tím, že
společně se spoluobviněným P. J. v postavení statutárního orgánu - členů
představenstva I. D. z. v období od měsíce září 1997 do 18. 12. 1997 v O., v
úmyslu získání finančního profitu pro jiný subjekt ke škodě I. D. z., v rozporu
s povinnostmi vyplývajícími z ustanovení § 567 odst. 1, 2 a § 66 odst. 2 a §
260 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů,
postupovat při zařizování záležitostí, souvisejících s výkonem této funkce s
odbornou péčí a v souladu se zájmy společnosti, jakož i oznámit všechny
okolnosti, které zjistili při zařizování záležitostí, jež mohou mít vliv na
změnu postoje společnosti, při nákupu ve výroku o vině specifikovaných pozemků
v k. ú. P. B., obec H. B., pro I. D. z., ačkoli věděli, že jsou vytvořeny
podmínky k tomu, aby je I. D. z. získala přímou koupí za kupní cenu v částce
nejvýše 6.151.920,- Kč, když ve prospěch I. D. z. sjednali s J. D. prodej
uvedených pozemků za tuto částku, následně řadou kroků detailně popsaných ve
výroku o vině a za aktivní účasti obviněné Z. S., pracovnice advokátní
kanceláře obviněného JUDr. M. Č., tuto cenu účelově navýšili v neprospěch I. D.
z., když na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 18. 11. 1997 a kupní
smlouvy ze dne 18. 12. 1997 tyto pozemky koupili za částku 12.430.160,- Kč od
Z. S., která sama tyto pozemky koupila od J. D. teprve kupní smlouvou ze dne
15. 12. 1997 za částku 6.151.920,- Kč, přičemž tato částka byla J. D. vyplacena
obviněným JUDr. M. Č.; v bodě V. kupní smlouvy se Z. S. navíc bylo v neprospěch
I. D. z. stanoveno, že daň z převodu nemovitostí bude zaplacena kupujícím, aniž
pro tento postup v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) zákona č.
357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve
znění pozdějších předpisů, byly jakékoli zjevné či vážné důvody, načež dne 15.
5. 1998 byla tato daň ve výši 621.510,- Kč na základě platebního výměru
Finančního úřadu ve Frýdku-Místku I. D. z. skutečně zaplacena, kdy popsaným
jednáním obvinění způsobili I. D. z. škodu v celkové výši 6.899.750,- Kč.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se dopustí ten, kdo jako
dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen
částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, přičemž
způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, bude potrestán odnětím svobody
na dvě léta až osm let.
Část dovolacích námitek sice formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala, avšak Nejvyšší soud je vyhodnotil jako
neopodstatněné.
Obecně je za škodu považována újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného
(jedná se o zmenšení jeho majetku nebo o ušlý zisk), a lze ji objektivně
vyjádřit všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Z hlediska ustanovení § 255 tr.
zák. se podle právní teorie škodou rozumí jakékoli zmenšení hodnoty
spravovaného (či opatrovaného) majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek
spravován nebo opatrován řádně. Spadá sem celá škála praktických případů, kdy v
důsledku porušení určité povinnosti při spravování majetku poškozeného tomuto
vznikla škoda, např. dispozice s majetkem, kdy pachatel v důsledku porušení
povinnosti neobdrží za jeho zcizení odpovídající protihodnotu, kterou by jinak
bylo možno získat. Projednávaný případ představuje sice opačnou situaci, kdy
obviněný jménem poškozené společnosti nezcizoval, ale kupoval pozemky, nicméně
zaplacená kupní cena, tedy peněžní výdaje z majetkové sféry poškozené I. D. z.,
výrazně překročily částku, za niž měla možnost nemovitosti získat, nebýt
protiprávního jednání obviněného a dalších pachatelů. Je proto nepochybné, že
jednání obviněného JUDr. M. Č., spočívající v jeho aktivní účasti na uzavírání
kupních smluv, ve svém důsledku vedlo ke snížení majetku poškozené společnosti,
která tak musela zaplatit vyšší než možnou kupní cenu a jíž vznikla ve smyslu §
89 odst. 11 tr. zák. škoda velkého rozsahu.
Výše škody, která je určující pro přísnější právní kvalifikaci skutku, měla být
podle vyjádření dovolatele snížena o částku zaplacenou na dani z převodu
nemovitosti. Odůvodňoval tento závěr tak, že zaplacení daně mělo být správně
posouzeno jako samostatný čin. Takové argumentaci však dovolací soud nemohl dát
za pravdu. Ujednání o placení daně z převodu nemovitosti kupujícím (tedy I. D.
z.) v kupní smlouvě mezi Z. S. a I. D. z. ze dne 18. 12. 1997 mělo zřejmou
souvislost s ostatními kroky obviněného a dalších členů představenstva, kteří v
rozporu se svou povinností postupovat při zařizování záležitostí 1. D. z. v
souladu s jejími zájmy a s odbornou péčí zapříčinili nadbytečné výdaje
poškozené, spočívající nejen v účelově navýšené kupní ceně pozemků, ale i
smluvním převzetím povinnosti zaplatit daň z převodu nemovitosti, ačkoli zákon
úhradou této daně zavazuje prodávajícího s tím, že připouští smluvní dohodu
stran. Závazkem platit daň z převodu nemovitostí tak sice nedošlo k porušení
citovaného zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale tím, že
pro takový postup nebyly zjevné důvody, obvinění v podstatě pokračovali v
nadměrném finančním zatížení I. D. z. a částku odpovídající úhradě daně je
nutné zahrnout do celkové výše škody způsobené poškozené společnosti. Zaplacení
daně sice následovalo až s časovým odstupem od data kupní smlouvy, ale jednalo
se o neoddělitelný škodlivý následek, k němuž došlo postupnými kroky popsanými
ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku v příčinné souvislosti s protiprávním
jednáním obviněných. Nejvyšší soud nad rámec velice podrobného odůvodnění
otázky vzniku a výše škody oběma soudy nižších stupňů pouze upozorňuje na dosud
nezmíněnou skutečnost. Nelze totiž přehlédnout, že smlouva o prodeji pozemků
uzavřená mezi obviněnou Z. S. a J. D. ze dne 15. 12. 1997 (č. l. 14376 – 8
trestního spisu původně vedeného pod sp. zn. 54 T 1/2004) neobsahovala dohodu o
platbě daně z převodu nemovitostí, resp. její článek V. výslovně odkazuje na
platné právní předpisy. To znamená, že v případě této smlouvy hradil daň
prodávající (jak stanoví citovaný zákon), svědek J. D. V následném převodu
pozemků Z. S. na I. D. z. (smlouva na č. l. 14381 – 3 uvedeného trestního
spisu) již daňovou povinnost na sebe převzal kupující. Je tudíž naprosto
evidentní, že snížení majetku poškozené společnosti ve výši této daně bylo
součástí celkového plánu obviněných navýšit výdaje I. D. z. spojené s nákupem
pozemků o maximální částku. V otázce vzniku škody tak soudy nižších stupňů
nepochybily a napadené rozhodnutí netrpí vadou, kterou dovolatel ve svém podání
vytýkal. Naprosto dostatečným a srozumitelným způsobem soudy ve svých
rozhodnutích vysvětlily, že za škodu v dané věci je nutné považovat finanční
rozdíl, mezi cenou, za níž I. D. z. mohla pozemky koupit od původního vlastníka
J. D., a cenou, za kterou je ve skutečnosti nakoupila od účelově dosazené osoby
– obviněné Z. S., která tvořila článek řetězce s cílem navýšit kupní cenu tak,
aby I. D. z. musela vynaložit větší náklady na pořízení nemovitostí.
Evidentně tak obviněný nepostupoval s odbornou péčí a v souladu se zájmy
společnosti jako člen jejího statutárního orgánu, jak mu kladly soudy obou
stupňů za vinu, neboť místo aby využil možnosti koupit pozemky v k. ú. P. B. od
J. D. za určitou finanční částku, došlo k převodu nemovitostí od zaměstnankyně
advokátní kanceláře obviněného, jež byla seznámena se všemi rozhodnými
okolnostmi nákupu pozemků, Z. S. za stoprocentně navýšenou kupní cenu. V
důsledku popsaného a z hlediska poškozené zcela nehospodárného jednání tak
vynaložila I. D. z. na pořízení dotčených pozemků o více jak šest milionů Kč
více, než by byla nucena zaplatit při řádné správě jejího majetku statutárním
orgánem, tj. mj. i dovolatelem. Na tomto faktu nemůže nic změnit ani tržní cena
pozemků, jež se podle vyjádření znalců pohybovala v době prodeje právě kolem
dvanácti až patnácti milionů Kč. Tuto tržní hodnotu nemovitostí nezpochybňovaly
ani soudy nižších stupňů, správně však vycházely z toho, že neměla vliv na
zjevné porušení povinnosti obviněného JUDr. M. Č. v postavení člena
statutárního orgánu I. D. z. při správě jejího majetku. Podstatnou zde byla
možnost získat pozemky za cenu o téměř polovinu nižší, než za jakou byly
nakonec pořízeny.
Argument extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním
posouzením, jehož prostřednictvím se dovolatel domáhal změn ve skutkovém stavu,
je za zcela specifických okolností možno akceptovat jako námitku odpovídající
dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení skutku. Ústavní soud v
některých případech vyslovil názor, že i skutkové námitky mohou zakládat
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (oproti tomu učinil i
rozhodnutí, kterými vyloučil „extrémní rozpor“ ze spektra uvedeného dovolacího
důvodu, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS
95/04). Jednalo se ale vždy o případy, v nichž podstatné skutkové okolnosti
neměly vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy, např. soud opřel výrok o vině o
důkaz, který vyhodnotil evidentně v rozporu s jeho obsahem nebo došlo k zjevným
nesrovnalostem (extrémnímu nesouladu, popř. rozporu) mezi zjištěními
vyplývajícími z obsahu trestního spisu a skutkovými závěry, jež z nich soudy
dovodily a popsaly ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (viz např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Zásadní
nesrovnalosti obdobného charakteru, jež by zakládaly existenci extrémního
rozporu, však podle zjištění Nejvyššího soudu v posuzované věci nenastaly.
Skutečnosti, rozhodné pro trestní odpovědnost obviněného, mají logické
zakotvení v provedených důkazech, s jejichž obsahem korespondují a proces
hodnocení důkazů je zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a
především odpovídá zásadám obecné logiky. Předpoklady nesprávného právního
posouzení tak dovolatel vyvozoval z jiných pro něj příznivějších skutkových
okolností, které sám vyhodnotil jiným způsobem než soudy, čímž se ocitl mimo
rámec předmětného důvodu dovolání. Na tomto místě dovolací soud pouze
připomíná, že není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Již z omezeného
rozsahu dokazování v dovolacím řízení (§ 265r odst. 7 tr. ř.) je zřejmé, že
dovolací soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění, tedy bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/2004, na nějž
se odvolával obviněný JUDr. M. Č. ve svém dovolání, byl citovaným soudem
kritizován restriktivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř Nejvyšším soudem, a proto zrušil napadené rozhodnutí. Na nyní
projednávanou věc obviněného JUDr. M. Č. citovaný nález však nelze vztáhnout,
neboť se jednalo o diametrálně odlišný případ. Konkrétní námitky uplatněné
stěžovateli v dovoláních se vztahovaly mj. k objektivním znakům skutkové
podstaty trestného činu podvodu, jehož přípravou byli uznáni vinnými, a ke
kvalifikaci jejich jednání jako stadia přípravy trestného činu. Právě s ohledem
na tyto výtky, které tehdy Nejvyšší soud označil za skutkové a neschopné
zpochybnit nesprávné právní posouzení skutku, rozhodl Ústavní soud o zrušení
usnesení Nejvyššího soudu, jímž odmítl dovolání stěžovatelů podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. Naopak k námitkám týkajícím se neprovedení některých důkazů
navrhovaných stěžovateli nepovažoval Ústavní soud za nutné se vůbec vyjadřovat,
když tak již dostatečně učinily soudy nižších stupňů. Ve stručnosti je tudíž
možno konstatovat, že Nejvyšší soud se v rámci dovolacího řízení ve věci
obviněného JUDr. M. Č. právně relevantními námitkami zabýval (námitka existence
a výše škody), řádným způsobem odůvodnil nadbytečnost doplnění dokazování v
rozsahu navrženém obviněným a mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a
z nich vyvozenými právními závěry extrémní nesoulad neshledal. Nelze tak
pozorovat znaky shodnosti mezi uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu a řešenou
věcí.
Nad rámec dovolání považoval Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se ve stručnosti
k námitce obviněného, týkající se jeho obhájkyně JUDr. A. U., která údajně
neměla v rozporu s ustanovením § 198 tr. ř. dostatek času pro seznámení se s
obsahem trestního spisu. Vzhledem k povaze uplatněného dovolacího důvodu
spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nemohl dovolací soud k této
výtce přihlédnout, avšak pro úplnost třeba konstatovat, že dovolateli by ani v
případě akceptování uvedené námitky nemohl dát za pravdu.
Jak zjistil Nejvyšší soud a sám to ostatně uvedl i obviněný ve svém podání,
minimální lhůta k přípravě (pět dní) od doručení předvolání k hlavnímu líčení
do konání hlavního líčení byla dodržena. Předvolání k hlavnímu líčení na den
28. 11. 2006 převzala JUDr. A. U. spolu s ustanovením obhájce a opisem obžaloby
dne 20. 11. 2006 (viz doručenka na č. l. 184). Pokud dovolatel tvrdí, že konání
hlavního líčení dne 28. 11. 2006 bylo ve faktickém rozporu s ustanovením § 198
tr. ř., ani s tímto se dovolací soud neztotožnil. Z protokolu o konání hlavního
líčení ze dne 28. 11. 2006 totiž vyplývá, že v jeho průběhu nebylo prováděno
žádné dokazování, krajský soud pro nepřítomnost obviněné Z. S. odročil hlavní
líčení na 9. 1. 2007, aniž by provedl jiný úkon (srov. č. l. 189). Ani v tento
den hlavní líčení neproběhlo, neboť bylo opět odročeno a totožná situace se
opakovala následně ještě jednou, takže důkazní řízení ve věci proběhlo až v
hlavním líčení konaném dne 12. 4. 2007 (viz č. l. 234 a násl.). S ohledem na
uvedené skutečnosti je zřejmé, že nejen z formálního, ale také z faktického
hlediska měla obhájkyně JUDr. A. U. ustanovená obviněnému krajským soudem dne
16. 11. 2006 (viz č. l. 183) na přípravu obhajoby obviněného dostatečný časový
prostor.
V předmětné trestní věci tak byl zjištěný skutkový stav správně právně posouzen
u obviněného jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku
podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. včetně znaku
„škody velkého rozsahu“. Právní námitky uplatněné obviněným JUDr. M. Č. tedy
neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly
tudíž naplnit ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé
variantě (první varianta nepřichází v této věci v úvahu). Nejvyšší soud proto
odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání. S ohledem na výsledek dovolacího řízení se Nejvyšší soud
nezabýval návrhem obviněného na odklad výkonu rozhodnutí. Tento návrh je
oprávněn podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. jen předseda senátu soudu prvního
stupně, který tak v posuzované věci neučinil. Pokud se odkladu výkonu
rozhodnutí domáhal pouze obviněný, Nejvyšší soud jej považuje za podnět k
rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí podle § 265o odst. 1
tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí dovolacího soudu o mimořádném opravném
prostředku obviněného JUDr. M. Č. však Nejvyšší soud neshledal důvod pro takový
postup.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová