5 Tdo 103/2025-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 9 To 186/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 T 71/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Na obviněného J. B. byla dne 9. 8. 2023 podána u Okresního soudu v Mělníku obžaloba státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Mělníku pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 4 T 71/2023, byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství. Dále byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o délce 33 cm, 2 kusů dřevěných násad o délce 240 cm a 80 cm a na nich připevněných nožů o délce 33 cm a 27 cm. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. B. odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. B. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 9 To 36/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění zrušujícího usnesení odvolací soud uložil soudu prvního stupně především doplnit dokazování k zjištění, zda došlo k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, především z hlediska vědomí poškozené o tom, že je obviněný ozbrojen výše uvedenými zbraněmi, na které se vztahoval trest propadnutí věci.
2. Po doplnění dokazování soud prvního stupně ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 4 T 71/2023, jímž obviněného J. B. uznal vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin obviněnému uložil podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 30 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství. Znovu byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to shodný jako v prvním odsuzujícím rozsudku tohoto soudu. Rovněž poškozená D. B. byla opět podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný J. B. i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku, o nichž rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 9 To 186/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř., odvoláními napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl o vině obviněného J. B. pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 a § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tento přečin obviněnému uložil podle § 175 odst. 2 tr.
zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let a 6 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podrobit se během zkušební doby vhodnému programu psychologického poradenství. Rovněž odvolací soud uložil obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože o délce 33 cm, 2 kusů dřevěných násad o délce 240 cm a 80 cm a na nich připevněných nožů o délce 33 cm a 27 cm.
Poškozená D. B. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. opět odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Skutek, jímž byl obviněný uznán odvolacím soudem vinným, ve stručnosti spočívá v tom, že dne 12. 2. 2023 od 15:00 do 16:50 hod. v úmyslu odradit poškozenou D. B. od realizace střídavé péče ve vztahu k jejich společným dětem AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) se uzamkl ve svém bytě č. XY vlevo na adrese XY, za vstupní dveře bytu přistavil kus nábytku, aby znemožnil vstup do bytu, dětem nařídil, aby se uzamkly v dětském pokoji a z pokoje nevycházely, před dveře dětského pokoje postavil dvě židle a komodu. Poté si vyrobil ze dvou kuchyňských nožů o délce 33 cm a 27 cm, dvou dřevěných násad a lepící pásky dva nástroje připomínající oštěp, s pomocí pásu si na tělo v oblasti hrudníku připevnil další kuchyňský nůž o délce 33 cm, který schoval pod bundu. Následně obviněný telefonoval své psychoterapeutce G. C., které sdělil, že nechce děti předat bývalé manželce D. B., která si pro ně měla přijít, ačkoli mu to bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 42 Nc 99/2022, kterým bylo rozhodnuto o střídavé péči obou rodičů, dále této svědkyni sdělil, že je ozbrojen, pokud si kdokoli pro děti přijde, že „poteče krev“. Toto zopakoval i v telefonickém hovoru s bývalou kolegyní T. K., jíž řekl, že pokud jeho bývalá manželka pro děti přijde „bude krveprolití, že kdo přijde, z bytu živý nevyjde“. Na reakci T. K., že na místo bude muset přijet policejní zásahová jednotka, řekl, že klidně zabije i policisty. Svědkyně G. C. o situaci telefonicky informovala matku dětí, poškozenou D. B., jíž sdělila, že nemá k obviněnému chodit, že je rozrušený, že jí nechce děti vydat, že jí obviněný sdělil, že „poteče krev“. Na základě těchto informací poškozená D. B. upustila od svého úmyslu převzít si děti v bydlišti obviněného, čekala nedaleko jeho bydliště do doby, než děti opustily byt obviněného, než jej odvezla sanitka. Obviněný se přitom mylně domníval, že poškozená od svědkyně G. C. získá informace i o tom, že je vyzbrojen noži.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný J. B. podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, sp zn. 9 To 186/2024, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
6. Dovolatel poukázal na bod 13. odůvodnění kasačního usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 9 To 36/2024, v němž bylo konstatováno, že pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného je zásadní zjištění, zda se k poškozené D. B. dostaly prostřednictvím svědkyně G. C. výhrůžky o násilí či dokonce jejím usmrcení, zda tato svědkyně informovala poškozenou o tom, že je ozbrojen výše uvedenými noži, zda tyto skutečnosti obviněný pronášel s vědomím, že se dostanou k poškozené, a zda je poškozená v tomto rozsahu vnímala. Podle odvolacího soudu právě v tomto směru bylo dokazování před soudem prvního stupně neúplné a jeho skutkové a právní závěry nevyznívaly natolik přesvědčivě, aby je odvolací soud mohl potvrdit jako správné, nevyvolávající důvodné pochybnosti o jejich správnosti. Odvolací soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že zásadní je zjištění, zda tyto výhrůžky pronášel obviněný s vědomím, že se dostanou k poškozené, a zda je tato takto vnímala. Obviněný namítl, že předmětné výhrůžky nepronášel s vědomím, že se dostanou k poškozené. Pokud pak odvolací soud učinil závěr, že i při kontaktování svědkyně T. K. bylo záměrem dovolatele, aby se jí sdělené informace dostaly k poškozené, namítl dovolatel, že tento závěr neodpovídá výsledkům provedeného dokazování a je nelogický, neboť tato svědkyně poškozenou vůbec nezná, nemohla proto jí sdělené informace poškozené předat. Závěr odvolacího soudu je proto v přímém rozporu s provedeným dokazováním.
7. Primárním důvodem jeho telefonického hovoru se svědkyní G. C. byla terapeutická pomoc s ohledem na jeho nedobrý psychický stav, přičemž ke svědkyni měl neomezenou důvěru. Z tohoto hovoru nelze podle obviněného učinit závěr, že by jeho úmyslem bylo vydírat poškozenou, ani že by byl srozuměn s tím, že svým jednáním může takový následek vyvolat. Obviněný zdůraznil, že jej ani nenapadlo, že by v rámci vztahu terapeut-klient mohly být skutečnosti sdělené při tomto hovoru předány dalším osobám. Odvolací soud se podle obviněného dostatečně nevypořádal s hodnocením subjektivní stránky pokusu trestného činu, kterým jej uznal vinným. Jeho vina nebyla podle jeho přesvědčení dostatečně prokázána.
8. Ve vztahu k právnímu posouzení skutku obviněný namítl, že nešlo o vydírání za použití zbraně, byť ve stadiu pokusu, neboť cíl pachatelova jednání musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat. Z provedeného dokazování však nevyplynulo, že by jakýmkoli způsobem nutil poškozenou, aby něco konala, opomenula či trpěla. Objektivní stránka trestného činu zcela absentuje, neboť poškozená se o existenci zbraně dozvěděla ex post po předmětném skutku. V této souvislosti dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 320/2022, podle něhož skutková podstata trestného činu vydírání není naplněna jakýmkoli psychickým nátlakem na vůli poškozeného, nýbrž pouze působením na vůli poškozeného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu nepostačuje zneužití bezbrannosti či zneužití objektivně existujícího, ale pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nevyvolaného psychického stavu poškozené, který omezoval svobodu jejího rozhodování. Odsouzený namítl, že na vůli poškozené žádným shora uvedeným způsobem nepůsobil. Dále obviněný zdůraznil s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1382/2013, že vedle znaku násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy je znakem základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku i nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Jde o odlišný znak, který musí být naplněn odlišnou skutkovou okolností vyjadřující to, k čemu byl poškozený jednáním pachatele nucen. Zmíněné odlišné znaky této skutkové podstaty nemohou být naplněny stejnou skutkovou okolností, jde totiž o vztah cíle a prostředku k jeho dosažení. Cíl spočívá v tom, k čemu pachatel poškozeného nutil, prostředek k jeho dosažení je vyjádřen jednáním pachatele, kterým jsou naplněny znaky násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy, jimiž pachatel působí na vůli poškozeného. Dovolatel v této souvislosti namítl, že poškozenou k ničemu nenutil, jeho skutek by proto bylo možno kvalifikovat pouze jako nebezpečné vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, nikoli jako trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku, neboť znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nenaplnil.
9. Dále obviněný namítl, že rozsudek odvolacího soudu nerespektoval ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., neboť výrok rozsudku musí přesně označovat trestný čin, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, konkretizací místa, času a způsobu spáchání, případně i dalších skutečností, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Ve skutkové větě rozhodnutí musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty, aby samotný výrok mohl co do své určitosti obstát. Podle názoru dovolatele se odvolací soud nevypořádal náležitě s odůvodněním rozhodnutí ve vztahu k subjektivní stránce a v otázce spáchání činu se zbraní. Rovněž jednání obviněného vůči poškozené nebylo ve skutku vůbec vymezeno.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby, alternativně navrhl, aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám, které dovolatel uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že je lze pod tento dovolací důvod podřadit jen s výhradou, že uplatněné námitky v zásadě žádné závažné vady skutkových zjištění neuvádějí. Obviněný totiž v těchto námitkách pouze prosazuje vlastní verzi skutkového děje. Státní zástupce se ztotožnil se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a tvrzení dovolatele označil za účelová. Okolnost, že dovolatel předkládá vlastní odlišnou verzi hodnocení provedených důkazů, jakož i skutečnost, že rozsah dokazování označuje za nedostatečný, není dovolacím důvodem. Argumentace dovolatele proto podle něj tento uplatněný dovolací důvod nenaplňuje.
12. Podle státního zástupce uplatněné námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vycházejí z odlišných skutkových zjištění oproti těm, které učinily soudy nižších stupňů. Obviněný v zásadě žádné vady právní kvalifikace skutku nenamítá, pouze označuje právní kvalifikaci svého jednání za vadnou a popírá naplnění některých znaků skutkové podstaty pokusu zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 a § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Právní kvalifikaci jednání obviněného použitou soudy nižších stupňů má státní zástupce za správnou až na závěr, že šlo pouze o pokus tohoto zločinu, jehož dokonání není vyloučeno tím, že se poškozená o zbrani dozvěděla až dodatečně. V rozhodnou dobu, v níž obviněný vznášel své pohrůžky, totiž zbraně zmiňoval a delikt proto páchal se zbraní. Není ani zřejmé, na podkladě čeho dovodil odvolací soud nezpůsobilý předmět útoku (bod 14. odůvodnění jeho rozsudku). Skutečnost, že svědkyně G. C. nepředala poškozené informaci týkající se zbraní, nečiní předmět útoku nezpůsobilý a rovněž nevylučuje naplnění znaku spáchání činu se zbraní. S ohledem na skutečnost, že
13. Ve vztahu k dalším námitkám obviněného (nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, porušení obžalovací zásady) státní zástupce uvedl, že nejsou podřaditelné pod uplatněné ani jiné dovolací důvody, navíc nejsou opodstatněné. Obviněný ani neuvedl, v čem by tyto tvrzené vady měly spočívat.
14. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
15. Obviněný v rámci repliky k vyjádření státního zástupce odkázal na své dovolání a argumentaci v něm uplatněnou.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
17. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., obviněný J. B. uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě s přesvědčením, že jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně mělo být vyhověno, neboť v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a přes tuto skutečnost soud druhého stupně tyto vady neodstranil a odvolání dovolatele nevyhověl.
18. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten může být úspěšně uplatněn za situace, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. V rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel dovodil nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví ze strany odvolacího soudu. Podstatou citovaných dovolacích námitek by mělo být vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Zejména by mělo jít o pochybení v tom směru, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly tyto soudy, případně
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku by mohlo spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytovala dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin vlastně jde a v jakém vývojovém stadiu bylo jeho páchání ukončeno. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
20. Tento dovolací důvod však nemůže spočívat v případných procesních pochybeních ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na skutek v takové podobě, k níž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy nižších stupňů vyhodnotily odlišně od jeho názoru. Dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K uplatněným námitkám obviněného
21. Pod uplatněné dovolací důvody nelze podřadit námitky obviněného J. B. obsažené v jeho dovolání, které se týkají skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani procesní námitky ohledně provedení jednotlivých důkazů a jejich hodnocení. Totéž platí, pokud jde o výhrady obviněného ve vztahu k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou a důkazními návrhy. Soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci ve svých rozhodnutích totiž podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a jeho tvrzením. Soud prvního stupně i soud odvolací rovněž dostatečně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru o vině obviněného pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 a § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. V tomto směru, pokud jde o vývojové stadium tohoto zločinu, nelze z podnětu dovolání obviněného v souladu se zásadou zákazu „reformationis in peius“ právní závěry odvolacího soudu změnit v neprospěch dovolatele, což konstatoval ve svém vyjádření i nejvyšší státní zástupce.
22. Oba soudy nižších stupňů podrobně vysvětlily, na podkladě jakých důkazů byl učiněn závěr o vině obviněného, včetně prokázání jeho úmyslného zavinění. Obhajoba obviněného, kterou zopakoval i v podaném dovolání, byla zcela jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností vyvrácena. K námitkám obviněného uplatněným v podaném dovolání lze pouze zopakovat, že již z výpovědi poškozené D. B. z přípravného řízení ze dne 7. 3. 2023 vyplynulo, že odpoledne 12. 2. 2023 obviněnému psala, aby jí nezapomněl přivést dcery v 16:00 hod., což obviněný odmítl.
Proto mu poškozená napsala, že si dcery vyzvedne v jeho bydlišti. Na to reagoval obviněný, že jí dcery předá jen za předpokladu, že se již neuvidí s jejím současným přítelem. Dále obviněný napsal, že pokud si k němu pro dcery přijde, bude to brát jako útok a podle toho se bude chovat. Přes tuto skutečnost se pro dcery po 15. hodině vydala, přičemž cestou ji telefonicky kontaktovala svědkyně G. C. a sdělila jí, že obviněný je velmi rozrušený, zabarikádoval se v bytě, dcery se zamkly v pokojíčku, že do bydliště poškozeného nemá poškozená chodit, rozhodně ne sama, neboť obviněný jí při hovoru říkal, že „poteče krev“.
Následně byla poškozená informována svědkyní G. C., že se spojila se svědkyní T. K., že k obviněnému zajdou a pokusí se situaci v klidu vyřešit. Poškozená ještě uvedla, že svědkyně G. C. jí poslala zprávu s žádostí, aby obviněnému napsala, že jejich děti se týden neuvidí s jejím přítelem, jinak obviněný nenastoupí do sanitky. Požadovanou zprávu poškozená napsala. Ještě večer od obviněného dostala zprávu, že za to ručí vlastním životem a následně další zprávu, že ne týden, ale doživotně. Poškozená rovněž v této výpovědi potvrdila, že i v dalších případech před předáním dětí obviněný podmiňoval jejich předání různými požadavky a ultimáty, které musela odsouhlasit, aby jí děti byly předány.
Výpověď poškozené je potvrzována záznamy o komunikaci mezi ní a obviněným. Rovněž při výslechu svědkyně G. C. dne 7. 3. 2023, opět za přítomnosti obhájce dovolatele, tato svědkyně potvrdila, že poté, co ji obviněný informoval o tom, že nechce děti předat matce, že si chystá zbraně na svoji obranu, když se jej ptala, co by pomohlo k tomu, aby děti poškozené předal, uvedl, že by D. B. musela podepsat, že v době, kdy dcery budou u ní, se nebude stýkat se svým přítelem. Na to svědkyně reagovala tak, že poškozené zavolá a pobaví se s ní o této alternativě.
V zásadě stejně vypovídala svědkyně G. C. i u hlavního líčení dne 13. 10. 2023, přičemž v rámci tohoto výslechu dokonce svědkyně opakovaně uvedla, že aby poškozenou odradila v další cestě do bydliště obviněného, uvedla jí, že je obviněný ozbrojen noži. Tutéž skutečnost zopakovala i k dotazu obhájce obviněného (viz str. 4. a 5. protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 10. 2023). Přes uvedené skutečnosti a zjištění, která vyplynula z důkazního řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 28.
2. 2024, sp. zn. 9 To 36/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil, věc podle § 259 odst. 1 tr. ř.
23. Nelze přisvědčit ani tvrzením obviněného, že pohrůžky sdělované svědkyním G. C. a T. K. nepronášel s vědomím, že tyto svědkyně o nich budou informovat poškozenou D. B., přičemž i namítl, že svědkyně T. K. poškozenou vůbec neznala. Z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že zájmem obviněného bylo, aby zejména svědkyně G. C. informovala poškozenou o tom, že dovolatel jí odmítá předat jejich děti, pokud nesplní jeho požadavky především ve vztahu kontaktu dětí s přítelem poškozené. Tyto skutečnosti vyplynuly nejen z výpovědi poškozené, ale i svědkyně G. C., a úmyslné jednání obviněného naplňující skutkovou podstatu zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku jednoznačně prokazují. Cílem jednání obviněného jednoznačně bylo, aby se pronášené výhrůžky prostřednictvím svědkyň dostaly k poškozené D. B., aby ovlivnily její vůli ve vztahu k jejímu záměru vyzvednout si nezletilé dcery v bydlišti dovolatele.
24. Pokud obviněný poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 320/2022, a závěry v něm uvedené, že cíl pachatele musí být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat, přičemž pokud poškozený nevnímá, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku. Nejvyšší soud totiž v citovaném usnesení rovněž uvedl, že k naplnění všech znaků trestného činu vydírání se přitom nevyžaduje, aby násilí, výhrůžka násilím nebo jinou těžkou újmou bylo směřováno přímo vůči poškozenému.
Stačí i pohrůžka nepřímá, pronesená vůči třetí osobě, pokud byl pachatel veden úmyslem, aby pohrůžka byla dána na vědomí tomu, proti němuž směřovala (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 243/2017). Právě k takovémuto cíli, jak bylo uvedeno výše, prokazatelně jednání obviněného v této trestní věci směřovalo. Je sice nutno připustit, že odvolací soud ve svém rozsudku v tzv. skutkové větě cíl jednání obviněného (k němuž poškozenou nutil) omezil jen na záměr, aby upustila od svého úmyslu převzít si nezletilé děti v jeho bydlišti, nevyjádřil i druhou (další) motivaci obviněného zasahovat do dalšího osobního života poškozené, nicméně tato skutečnost sama o sobě nic nemění na správné právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku. Přitom ve prospěch obviněného byl učiněn odvolacím soudem nesprávný závěr, že obviněný se mylně domníval, že poškozená získá informace od svědkyně G. C., že je vyzbrojen noži. Z tohoto důvodu odvolací soud nesprávně učinil závěr, že došlo pouze k pokusu zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 k § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Přitom z výpovědi této svědkyně vyplynulo, že i tuto informaci poškozené předala, byť při své opakované výpovědi po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu uvedla, že si tím již není jista.
Vývojové stadium zločinu vydírání, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze změnit v jeho neprospěch na základě dovolání podaného obviněným (zákaz „reformationis in peius“). Obviněný tedy prokazatelně pohrůžkou násilí nutil poškozenou, aby si nevyzvedla v soudem určený čas své děti, které měla převzít na základě rozhodnutí o střídavé péči. Byly tak naplněny oba znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu v jeho základní skutkové podstatě (cíl, k němuž jednání směřuje, i prostředek k jeho dosažení).
Nebyl proto ani důvod k posouzení jednání dovolatele jako jiného mírněji trestného činu.
25. K dalším uplatněným námitkám obviněného je nutno připomenout, že pokud obviněný vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní obhajoby, které soud prvního stupně ani odvolací soud neuvěřil, čímž se snažil odůvodnit naplnění uplatněných dovolacích důvodů, jde o námitky, které se nijak netýkají rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, nelze z nich dovodit ani jejich zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů. Sám obviněný ani nenamítal, že by tato skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech a nelze ani dovodit, že by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy pro rozhodnutí ve věci. Stejně tak nelze ani dovodit, že tato odlišná interpretace důkazů obviněným a z ní vyvozená odlišná skutková zjištění vedla k nesprávnému právnímu posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Nedošlo ani k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení v neprospěch dovolatele. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5 a 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Ani námitky obviněného, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku s naplněním subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, nebyly shledány důvodnými, stejně jako tvrzení dovolatele o nerespektování ustanovení § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř.
26. Obviněný své výhrady založil výlučně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, které ve věci učinil odvolací soud, s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Přitom vycházel z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodil z vlastní obhajoby a interpretace provedených důkazů i jejich hodnocení.
V. Závěrečné shrnutí
27. Nejvyšší soud na podkladě shora uvedeného dospěl k závěru, že obviněný J. B. podal dovolání částečně z jiných než zákonem stanovených důvodů a ve zbytku byly jím uplatněné námitky shledány neopodstatněnými. Za této situace Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Se shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se navíc již v zásadě věcně správně a přesvědčivě vypořádaly soudy nižších stupňů, které v této věci rozhodovaly. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která tyto soudy učinily, jsou pak jejich závěry z hlediska právní kvalifikace skutku v zásadě správné a zákonné a obviněného nijak nepoškozují. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu