5 Tdo 1031/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 o
dovolání, které podala obviněná T. N. L., proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 9 To 15/2009, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 131/2008, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 89 T 131/2008,
byla obviněná T. N. L. uznána vinnou trestným činem porušování práv k ochranné
známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr.
zák., za který byla podle téhož ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody v
trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti sedmi měsíců.
Současně soud podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil obviněné trest
propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku o vině odsuzujícího
rozsudku.
Proti rozsudku městského soudu podala obviněná T. N. L. odvolání, které Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 9 To 15/2009, zamítl podle §
256 tr. ř. jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadla obviněná dovoláním
podaným prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatelka vyslovila názor, že v popisu
skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není uvedena konkrétní
povinnost vyplývající ze zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, kterou
měla porušit. Obžaloba sice odkazovala na § 8 odst. 2 citovaného zákona o
ochranných známkách, ale vzhledem k tomu, že toto ustanovení obsahuje dva druhy
zakázaného jednání, je pro trestní odpovědnost obviněné nezbytné citovat pouze
jedno z nich. Dovolatelka současně poukázala na charakter ustanovení § 150
odst. 1 tr. zák., které je normou s blanketní dispozicí, a nelze ji proto
aplikovat bez jednoznačného určení porušení konkrétní povinnosti nebo zákazu
obsaženého v zákoně č. 441/2003 Sb. Skutek tak podle přesvědčení obviněné
neodpovídá požadavkům na skutkovou větu podle § 120 odst. 3 tr. ř., neboť z
jeho popisu není patrno, v jaké alternativě svým jednáním naplnila zákonné
znaky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a
chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák. Konkrétně soud neurčil,
zda nabízela zboží opatřené grafickým znázorněním totožným či snadno
zaměnitelným s ochrannými známkami oprávněných subjektů. Svou argumentaci
dovolatelka podpořila odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006,
sp. zn. 5 Tdo 1299/2006. K uvedenému pochybení, které odvolací soud hodnotil
pouze jako nadbytečnou citaci zákonného ustanovení v popisu skutku, došlo podle
názoru obviněné díky neúplnému dokazování, neboť nebyl proveden důkaz
předmětnými věcmi, jež měly být neoprávněně označeny.
Obviněná T. N. L. namítla dále absenci úmyslného zavinění. Uvedla, že v souladu
s judikaturou Nejvyššího soudu (poukázala přitom na usnesení tohoto soudu ze
dne 24. 10. 2001, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007) je pro naplnění subjektivní stránky
nutné, aby okolnost, že se jedná o napodobeniny ochranných známek, byla pro
laika, jakým se cítí být i ona, rozeznatelná již pouhým pohledem. Z
fotodokumentace založené v trestním spise však taková skutečnost nevyplývá,
proto nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněná navrhla, aby Nejvyšší
soud zrušil napadená rozhodnutí krajského a městského soudu včetně obsahově
navazujících rozhodnutí, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka
nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení
skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím
tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů,
neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových
závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů
trestního práva procesního. Proto nelze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu
přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím a
popř. i odvolacím soudem. Nejvyšší soud zásadně nemůže ani vytýkat soudům
nižších stupňů způsob hodnocení důkazů či úplnost provedeného dokazování.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je totiž koncipován tak, že
nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému
označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák. se dovolatelka dopustila v
podstatě tak, že od přesně neurčeného data do 9. 2. 2008 v B., v prostoru
tržnice na stánku, nabízela k prodeji textilní zboží a obuv neoprávněně
označené ochrannými známkami celkem dvaceti společností (např. ADIDAS, PUMA,
NIKE aj.), ačkoli věděla, že výrobky jsou označeny vyobrazeními, jež jsou
chráněna ochrannými známkami, k nimž mají práva jiné obchodní subjekty a že
nabízené zboží je takto označeno a prodáváno neoprávněně, čímž porušila
ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, protože
výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s předmětnými výrobky náleží
společnostem zastoupeným v České republice ve výroku o vině specifikovanými
subjekty. Tímto skutkem podle právní věty výroku o vině z rozsudku městského
soudu dovolatelka „uvedla do oběhu výrobky neoprávněně označované ochrannou
známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní
zaměnitelnou“.
Dovolací námitky, jež uplatnila obviněná T. N. L., zásadně směřují proti
správnosti hmotně právního posouzení skutku, ale Nejvyšší soud je posoudil jako
neopodstatněné.
Předně je nutné vyslovit nesouhlas s tvrzením obviněné, že popis skutku ve
výroku o vině odsuzujícího rozsudku nekonkretizuje porušené povinnosti vymezené
v zákoně č. 441/2003, o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen zákon o ochranných známkách). Ustanovení § 150 odst. 1 tr. zák. má
odkazovací charakter a bylo tak skutečně povinností soudu výslovně označit
porušená ustanovení mimotrestní právní normy, čemuž však soud prvního stupně
dostál. Soud správně a podle názoru dovolacího soudu naprosto dostatečně v
rámci popisu skutku specifikoval ustanovení zákona o ochranných známkách, jehož
porušení se podle jeho zjištění obviněná dopustila.
Zcela správně tak soud v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku citoval
ustanovení § 8 odst. 2 zákona o ochranných známkách, jenž upravuje celkem tři
případy zakázaného užití ochranné známky v obchodním styku. Bez souhlasu
vlastníka ochranné známky tak nikdo nesmí užívat: a) označení shodné s
ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou shodné s těmi, pro které
je ochranná známka zapsána, b) označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo
podobnosti s ochranou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb
označených ochrannou známkou a označením existuje pravděpodobnost záměny na
straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou
známkou, c) označení shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky
nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka
zapsána, avšak jde o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice,
a jeho užívání by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého
jména ochranné známky nebo jim bylo na újmu.
Tvrzení dovolatelky, že odkaz na mimotrestní normu obsahovala pouze obžaloba,
tak odporuje pravdě a citaci ustanovení § 8 odst. 2 zákona o ochranných
známkách ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je možné považovat za
vyhovující smyslu tzv. blanketní dispozice. V daném případě je totiž v kontextu
se zněním skutkové věty zcela nepochybné, že na daný skutek se vztahuje zákaz
podle písmen a) a b) odst. 2 § 8 zákona o ochranných známkách. Od počátku
zahájení trestního stíhání bylo obviněné T. N. L. kladeno za vinu obchodování
se zbožím nesoucím shodné nebo také zaměnitelné vyobrazení různých ochranných
známek, jež jsou zapsány pro stejný druh zboží, jaké prodávala obviněná –
oblečení a obuv. Nepřipadalo naopak v úvahu porušení zákazu ve smyslu písmene
c) odst. 2 § 8 zákona o ochranných známkách, neboť to se týká případů, kdy je
shodné či podobné označení užito na jiných výrobcích, než pro které je ochranná
známka zapsána, což v této věci zjištěno nebylo.
Závěr o tom, že obviněná nabízela k prodeji zboží, které bylo neoprávněně
označeno jednak shodně s ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo
jinému a jednak známkou snadno zaměnitelnou s ochrannou známkou, k níž přísluší
výhradní právo jinému, má přitom nezpochybnitelnou oporu v provedeném
dokazování, a to zejména v písemných vyjádřeních poškozených majitelů
ochranných známek, resp. jejich zástupců v České republice. Příslušná grafická
znázornění na zboží označili sice někteří poškození či jejich zástupci výhradně
za identická s předmětnými ochrannými známkami (viz např. vyjádření společnosti
A. ČR, s. r. o., na č. l. 63 nebo N. E. O. N. B.V., organizační složka, na č.
l. 77), jiní však vyobrazení na výrobcích nabízených dovolatelkou k prodeji
označili jak za identická s ochrannými známkami, tak za snadno zaměnitelná
(srov. např. vyjádření společnosti N. C. CZ, s. r. o., za značku L. na č. l.
95, společnosti A., a. s., jménem společnosti P. A. R. D. S. na č. l. 86, nebo
vyjádření P., z. a a. k. R., R. & G. jménem společnosti H. B. T. M. GmbH & Co.
KG na č. l. 124 aj.).
Dovolatelka se tedy v prvé řadě mýlila, pokud uvedla, že předmětný odkaz na
porušená ustanovení zákona o ochranných známkách ve výroku o vině chybí. Nebylo
možné dát jí za pravdu ale ani v tom, že by citace § 8 odst. 2 zákona o
ochranných známkách nebyla dostatečně konkrétní.
Další námitka právního významu, jíž obviněná brojila proti nejednoznačnosti
určení způsobu, jakým měla trestný čin spáchat, souvisela částečně s předchozí
námitkou a byla rovněž nedůvodná. Obecně je ve smyslu § 150 odst. 1 tr. zák.
třeba rozlišovat, zda pachatel dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu výrobky nebo
služby neoprávněně označované přímo shodnou ochrannou známkou, k níž přísluší
výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. To však
nevylučuje možnost, aby ve skutečnosti došlo k uvádění do oběhu jednotlivých
kusů zboží, z nichž některé budou označeny identicky a jiné zaměnitelně s
ochrannou známkou oprávněné osoby. Právě taková situace podle zjištění
městského soudu nastala v posuzované věci, což tento soud vyjádřil správně v
právní větě výroku o vině, v níž citoval slovy zákona (tedy se spojkou nebo)
obě alternativy protiprávního jednání. V odůvodnění rozsudku pak soud prvního
stupně jednoznačně vyjádřil, že trestněprávní jednání obviněné spočívalo v
prodeji zboží neoprávněně označeném slovním a grafickým vyobrazením buď přímo
chráněným ochrannými známkami anebo s nimi bylo lehce zaměnitelné.
K naplnění požadavku vymezení rozsahu skutkových okolností k vyjádření
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 150 odst. 1 tr. zák.
nebylo nutné, aby soud prvního stupně u každého zajištěného kusu zboží výslovně
uvedl, zda byl neoprávněně označen identicky či zaměnitelně s tou kterou
ochrannou známkou, k níž výhradní právo náleželo jinému. Vzhledem k objemu
nezákonně označeného zboží (stovky kusů převážně textilního zboží) by nebylo
žádoucí neúměrně rozšiřovat výrok rozsudku, v němž jsou vyjmenovány všechny
subjekty zastupující v České republice majitele dotčených ochranných známek a v
části výroku o trestu jsou konkrétně označeny jednotlivé výrobky zajištěné v
přípravném řízení. Zcela tak postačovalo, že spáchání trestného jednání v obou
alternativách bylo patrno z výroku o vině i z odůvodnění rozsudku Městského
soudu v Brně (srov. str. 6 a 7). Nelze proto souhlasit s tvrzením Krajského
soudu v Brně, podle něhož lze ze skutkové věty dovodit, že dovolatelka
prodávala produkty nesoucí výlučně totožná grafická znázornění s příslušnými
ochrannými známkami. Jak již Nejvyšší soud uvedl, z vyjádření jednotlivých
poškozených je zřejmé, které z ochranných známek byly na prodávaném, resp.
nabízeném zboží označovány zcela identicky a které pak zaměnitelně. Odvolací
soud tak nesprávně označil citaci druhé alternativy jednání popsaného v § 150
odst. 1 tr. zák. v právní větě výroku o vině z odsuzujícího rozsudku za
nadbytečnou. Ačkoli tedy právní otázku týkající se naplnění jedné či obou
alternativ označení prodávaných výrobků krajský soud interpretoval chybně,
nebylo třeba zjednat v tomto smyslu nápravu, neboť do samotného skutku nijak
nezasáhl a jednalo se tak jen o vadně odůvodněné rozhodnutí soudu druhého
stupně.
Dovolatelka ve vztahu k námitce nedostatečně konkretizovaného způsobu jednání
odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 51/2007 ve Sb. rozh.
tr. s tím, že podle názorů v něm vyjádřených je nutné rozlišovat mezi oběma
alternativami podle § 150 odst. 1 tr. zák. Ani v citovaném rozhodnutí
Nejvyššího soudu však nebylo řečeno, že se lze dopustit trestného jednání podle
§ 150 odst. 1 tr. zák. pouze v jedné z uvedených alternativ. Ve věci, na niž
obviněná poukázala, byla řešena výhradně otázka, zda slovní spojení „dec.
Egermann“ je či není snadno zaměnitelné s ochrannou známkou „EGERMANN“. O
eventualitě, že by bylo nabízeno k prodeji zboží opatřené známkou totožnou s
ochrannou známkou jiného subjektu, soudy od počátku v citované věci vůbec
neuvažovaly. Pouze okrajově při teoretickém výkladu věnovaném § 150 odst. 1 tr.
zák. se Nejvyšší soud vyslovil v tom smyslu, že dané ustanovení obsahuje dvě
možnosti trestněprávního jednání, z věcného hlediska se však zabýval jen
alternativou uvádění do oběhu výrobků neoprávněně označených známkou snadno
zaměnitelnou s ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. Lze
tedy uzavřít, že obviněná T. N. L. nesprávně vyložila část odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1299/2006, a v důsledku toho
pak opřela svou dovolací argumentaci mylně mj. o citovaný judikát.
Dovolatelka se tak nedůvodně domáhala omezení svého protiprávního jednání buď
na prodej výrobků opatřených totožnými vyobrazeními s ochrannými známkami
renomovaných výrobců textilního zboží a obuvi, anebo na prodej zboží označeného
snadno zaměnitelným způsobem s těmito ochrannými známkami. Nebylo možno jí
vyhovět, protože skutková zjištění zcela jednoznačně vypovídají o tom, že
skutek byl spáchán oběma způsoby uvedenými v odst. 1 § 150 tr. zák.
Přisvědčit nebylo možné ani námitce, již obviněná uplatnila ve vztahu k
subjektivní stránce trestného činu. Na podporu svého přesvědčení o absenci
úmyslu v dané věci poukázala na právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v
rozhodnutí č. 53/2008 Sb. rozh. tr., který interpretovala tak, že úmyslné
zavinění ve smyslu § 150 odst. 1 tr. zák. je vyloučeno u pachatele - laika,
kterému pouhým okem nemohlo být zřejmé, zda předmětné zboží je neoprávněně
označeno ochrannou známkou. Nejvyšší soud však zjistil, že citované rozhodnutí
nemůže být aplikováno na trestní věc obviněné.
Případ, na nějž odkazovala obviněná, byl charakterizován zcela odlišnými
skutkovými okolnostmi. Obviněným byl řidič převážející obuv neoprávněně
označenou ochrannou známkou PUMA, zboží bylo zabaleno a uloženo v krabicích v
nákladovém prostoru dodávky, pouze jeden pár obuvi měl řidič v kabině u sebe.
Nebylo přitom prokázáno, že by tento řidič měl jakoukoli obchodní zkušenost s
předmětným či obdobným zbožím, fakticky pouze realizoval přepravu věcí pro
jinou osobu a o obsahu nákladu věděl pouze to, že se jedná o boty. Z této
skutečnosti pak soudy dovodily subjektivní stránku, aniž by zkoumaly zda
obviněný věděl, že boty jsou neoprávněně označeny ochrannou známkou a že převoz
zboží směřuje k maloobchodnímu prodeji. Navíc v případě tohoto řidiče
vietnamské národnosti se jednalo o zcela alarmující odůvodnění soudů nižších
stupňů, jež založily své úvahy o úmyslném zavinění obviněného právě na jeho
příslušnosti k vietnamské komunitě žijící v České republice.
Zcela jiným způsobem však jednala obviněná T. N. L. Výrobky neoprávněně
označené ochrannou známkou nebo známkou snadno zaměnitelnou s ochrannou
známkou, k níž příslušelo právo jinému osobně aktivně nabízela k prodeji.
Obecně se předpokládá, že prodejce má určité znalosti o sortimentu, jenž se
snaží prodat zákazníkovi. Jednotlivé kusy oblečení a páry obuvi na stánku
vystavila zákazníkům k prohlédnutí a prezentovala je tak vědomě jako výrobky
určitých značek, jimiž však ve skutečnosti nebyly. Nelze tak zpochybnit
správnou úvahu soudů, že si dovolatelka musela být vědoma nepůvodnosti zboží. K
povaze rozdílů mezi originálními výrobky a jejich napodobeninami, s nimiž
obviněná obchodovala, podala vysvětlení většina z poškozených. Uvedli ve svých
písemných vyjádřeních, že oblečení a obuv prodávané obviněnou byly vyrobeny z
materiálů mnohem horší kvality než originály a způsob jejich zpracování také
nedosahoval kvalitativní úrovně padělaného zboží (srov. např. vyjádření
společnosti A. ČR, s. r. o., na č.l. 63 nebo a. a p. k. T., H., K. za
společnost T. P./L. C., L. P., č. l. 134 aj.). Grafická vyobrazení na padělcích
napodobující ochranné známky byla oproti skutečným znázorněním ochranných
známek nápadnější jak většími rozměry, tak způsobem umístění na výrobcích
(originály mívají ochrannou známku většinou v méně viditelných částech
oblečení, při pohledu na plagiáty naopak označení shodné či podobné s ochrannou
známkou zaujme zákazníka na první pohled, viz např. kabelka neoprávněně
označená ochrannou známkou PUMA, jejíž logo je viditelně umístěno do středu
boční strany podle fotografie na č. l. 7 trestního spisu). V některých
případech byla loga natolik výrazně deformována, že spíše připomínala
nepodařený pokus o imitaci originálního označení (viz např. č. l. 134, kde
zástupce značky T. P./L. C., L. P., upozornil na rozdílné rozložení nohou koně
charakteristického pro ochrannou známku této společnosti). Pochybnosti o pravém
původu zboží pak výrazněji vzbuzuje cena, která je u padělaných výrobků nápadně
nízká oproti běžným cenám originálů zboží odpovídajících značek. Jednalo se
tedy o natolik markantní rozdíly jak mezi samotnými produkty, tak způsobem
označení původního a padělaného zboží, že by je musel pouhým okem rozpoznat i
laik, natož obviněná jako osoba nabízející padělky k prodeji.
Všechny shora uvedené okolnosti svědčí o neopodstatněnosti dovolacích námitek
jak proti neurčitému způsobu trestného jednání, absenci specifikace porušených
ustanovení zákona o ochranných známkách, tak proti právnímu posouzení
subjektivní stránky trestného činu podle § 150 odst. 1 tr. zák. Soudy nižších
stupňů se kromě již zmíněné vadné interpretace právní věty odvolacím soudem
nedopustily žádného pochybení, které by dávalo podklad pro zrušení napadených
rozhodnutí.
Pokud jde o požadavek obviněné na doplnění dokazování předložením jednotlivých
věcí, jež byly předmětem maloobchodního prodeje, Nejvyšší soud se jím nemohl
zabývat, neboť touto námitku obviněná napadá rozsah dokazování. Taková námitka
totiž neodpovídá deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Nad jeho rámec Nejvyšší soud dodává, že fyzická prohlídka předmětných
věcí je v daném případě zcela nadbytečná. Pro zjištění ohledně způsobu
protiprávního jednání ve vztahu k oběma alternativám skutkové podstaty § 150
odst. 1 tr. zák. zcela postačovala ve spisovém materiálu dostupná
fotodokumentace založená na č. l. 179 a násl. trestního spisu. Zachycuje
ochrannými známkami neoprávněně označené zboží dostatečně zblízka, aby bylo
možno relevantně zkoumat charakteristické prvky (resp. jejich odlišnosti)
jednotlivých grafických vyobrazení ochranných známek. Navíc je nutné
připomenout, že jednotliví majitelé ochranných známek, resp. jejich zástupci v
České republice měli možnost fyzické prohlídky konkrétních neoprávněně
označených výrobků tak, aby mohli určit, zda se shodují s ochrannou známkou či
zda jsou s ní snadno zaměnitelné.
Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl
učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Závěr o
neopodstatněnosti dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové přezkumné
povinnosti na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová