5 Tdo 1032/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.
ledna 2003 o dovolání obviněného K. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne
10. 9. 2002, sp. zn. 4 To 245/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 60/2001, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 11. 2001, sp. zn. 2 T 60/2001,
byl obviněný K. D. uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §
209 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchal tím, že dne 29. 10. 2000 na
Obvodním oddělení Policie České republiky v T. po předchozím zákonném poučení
do protokolu o trestním oznámení nepravdivě uvedl, že zjistil odcizení finanční
částky ve výši 29.000,- Kč nebo 31.000,- Kč, které měl v peněžence odložené na
botníku v chodbě rodinného domku na ulici K. 804/5 v T., a že ke krádeži došlo
v důsledku neuzavření vstupních dveří bývalou manželkou E. D., přičemž šetřením
příslušníků Obvodního oddělení Policie České republiky v T. se prokázalo, že
jeho trestní oznámení se nezakládá na pravdě a věc byla podle § 159 odst. 1 tr.
řádu odložena. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 1
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1
písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen
na zkušební dobu 1 roku. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 4
To 523/2001, zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v
celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného
podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. Krajský soud v Brně odůvodnil
svůj zprošťující rozsudek tím, že soud prvního stupně sice dospěl ke správným
skutkovým závěrům, ale nezabýval se dostatečně otázkou konkretizace poškozeného
subjektu a poškozených subjektivních práv a v důsledku toho nemohl správně
rozhodnout o vině obviněného. Krajský soud v Brně vyložil, že znaky skutkové
podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., které
mají svou oporu v jiných právních odvětvích, jsou jednak subjektivní práva, na
nichž měla být jednáním obviněného způsobena vážná újma, jednak existence a
konkretizace subjektu, který je nositelem těchto práv. Podle čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a
mezích stanovených zákonem, což znamená, že nositelé mají jen ta práva, která
jim zákon výslovně přiznává. Jestliže subjektivní právo orgánů veřejné moci
není explicitně zakotveno, potom podle odvolacího soudu pro takový orgán
veřejné moci neexistuje. Protože skutková podstata trestného činu poškozování
cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zák. poskytuje ochranu subjektivním právům
jiného, je nutno pod pojmem ,,jiný‘‘ rozumět konkrétní poškozenou osobu. Tato
osoba musí mít postavení subjektu, který je nositelem dotčených subjektivních
práv a rovněž subjektem jejich trestněprávní ochrany. Může jím být pouze osoba
v právním smyslu. U orgánů činných v trestním řízení se však nejedná o právně
samostatné nositele subjektivních práv, neboť nejsou v právním řádu označeny za
samostatnou právnickou osobu. Podle názoru Krajského soudu v Brně není Policie
České republiky právnickou osobou. Krajský soud v Brně proto zrušil napadený
rozsudek, kterým podle jeho názoru došlo k poskytnutí trestněprávní ochrany
neexistujícímu subjektu z důvodu údajné újmy na neexistujících subjektivních
právech, a obviněného zprostil podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby, protože
skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podala Nejvyšší státní zástupkyně
dovolání v neprospěch obviněného K. D. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud České
republiky usnesením ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 175/2002, tak, že
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 4 To 523/2001,
zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Nejvyšší soud České republiky shledal, že argumenty
Krajského soudu v Brně uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou v
rozporu s obsahem i smyslem ustanovení § 209 tr. zák. a že rozhodnutí Krajského
soudu v Brně o zproštění obviněného obžaloby bylo učiněno v rozporu se zákonem.
Vyslovil přitom následující právní názor:
Ustanovením § 209 tr. zák. jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce,
právnických osob, kolektivních orgánů i státu. Zákonem č. 283/1991 Sb., o
Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, byl zřízen ozbrojený
bezpečnostní sbor České republiky s názvem Policie České republiky, který plní
úkoly ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti a další úkoly v rozsahu a
způsobem stanoveným právními předpisy. Policie České republiky prostřednictvím
svých organizačních složek a jejich členů, tedy v rámci vymezeném zákonem
zastupuje stát včetně jeho práv i povinností. V trestním řízení jsou mimo jiné
v § 158 stanoveny povinnosti policejních orgánů při postupu ve stadiu před
zahájením trestního stíhání, avšak z odstavce 3 tohoto ustanovení vyplývají i
práva orgánů policie, která mohou uplatnit k objasnění a prověření skutečností
důvodně nasvědčujících spáchání trestného činu. Nelze tedy souhlasit s právním
názorem Krajského soudu v Brně, že orgány činné v trestním řízení nejsou
nositeli práv. Zcela právně irelevantní je pak otázka právní subjektivity
Policie České republiky, event. jejích jednotlivých útvarů. Předmětem ochrany,
kterou trestní zákon v ustanovení § 209 tr. zák. poskytuje, je nepochybně i
tato instituce zřízená státem, jež je k výkonu svých povinností vybavena
pravomocemi, které jí byly v rámci odpovědnosti za plnění úkolů státu svěřeny.
Z uvedeného vyplývá, že předmětem útoku trestného činu poškozování cizích práv
podle § 209 tr. zák. mohou být i orgány policie. (Ani dosavadní soudní praxe
nezaznamenala jiný výklad tohoto ustanovení, viz např. stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu ČSR č. 17/1989, rozhodnutí č. 45/1998 Sb. rozh. tr.).
Naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je
podmíněno způsobením vážné újmy na právech a podvodným jednáním, spočívajícím v
uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Způsobení vážné újmy na
právech je vždy třeba v konkrétní věci zkoumat ve vztahu ke konkrétním
okolnostem případu. Zejména je nutné posoudit, o jaké právo šlo, jaká byla
intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zda šlo
o následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný.
Obviněný K. D. žalovaným skutkem uvedl v omyl orgány policie, jejichž práva
byla tímto jednáním dotčena a jež požívají ochrany, kterou poskytuje ustanovení
§ 209 tr. zák. Nejvyšší soud České republiky připomněl, že Krajský soud v Brně
je podle § 265s odst. 1 tr. řádu vázán právním názorem, který v posuzované věci
vyslovil Nejvyšší soud.
Krajský soud v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednal a usnesením ze dne
10. 9. 2002, sp. zn. 4 To 245/2002, zamítl podle § 256 tr. řádu odvolání
obviněného. Rozhodnutí odůvodnil tím, že jednání obviněného mělo znaky
podvodného jednání, neboť obviněný uvedl v omyl příslušný policejní orgán tím,
že v rozporu se skutečností oznámil odcizení finanční hotovosti, což učinil
opakovaně i poté, co byl poučen o odpovědnosti za nepravdivé údaje, zejména za
trestné činy podle § 174, § 206, § 209 a § 166 tr. zák. Odvolací soud též
dospěl k závěru, že byla způsobena vážná újma na právech. Na základě trestního
oznámení obviněného totiž policejní orgány provedly šetření k objasnění krádeže
finanční hotovosti, a to ohledání na místě činu, pořídily fotodokumentaci z
místa činu, vyslechly nejméně čtyři svědky, a tyto úkony činily po dobu téměř
jednoho měsíce. Odvolací soud proto neshledal žádné pochybení ve výroku o vině
a stejně tak ve výroku o trestu.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 4 To 245/2002,
napadl obviněný K. D. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně JUDr. V. K.,
a to z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel vytkl, že odvolací
soud i soud prvního stupně nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav
věci. Namítl, že soudy obou stupňů se nezabývaly tím, z jakých pohnutek by měl
spáchat trestný čin, proč by vědomě uváděl nepravdivé údaje a chtěl způsobem v
trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem a tvrdí, že ze
zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by uvedl v omyl Policii České
republiky. Podle názoru dovolatele nebylo ani zjištěno, jaké právo mělo být
porušeno, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro
poškozeného. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2002, sp.
zn. 4 To 245/2002, a zároveň zrušil i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne
2. 11. 2001, sp. zn. 2 T 60/2001, a podle § 265m tr. řádu rozhodl ve věci
rozsudkem, kterým obviněného zprostí obžaloby pro trestný čin poškozování
cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného K. D. do dne
vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti
dovolání podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, protože dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) tr. řádu.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, a proto
bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze považovat za důvod uvedený
v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro
provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkového stavu. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nesprávné zjištění skutkového stavu
má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné
právní posouzení skutku (nebo jiné hmotně právní posouzení). Poněvadž, jak je
uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li podmíněna
nesprávným skutkovým zjištěním.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného
rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí napadené dovoláním bude spočívat na
nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní
posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku
rozhodnutí popsán. Z vymezení obsahu dovolání v § 265f odst. 1 tr. řádu a
zejména ze znění § 265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že nestačí pouhé
formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. řádu odkazem na příslušný zákonný důvod dovolání, ale tento důvod musí být
v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou
dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, který je vymezen ve výroku
napadeného rozhodnutí.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v předmětné trestní
věci byly nesprávným způsobem hodnoceny provedené důkazy a nebylo prokázáno
spáchání skutku obviněným. Jde tedy výlučně o námitky směřující do oblasti
skutkových zjištění, se kterými dovolatel spojil hmotně právní důsledky. Tato
skutková zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu nemohou být předmětem
přezkumu v rámci řízení o dovolání.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než jsou
uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu je totiž podle námitek dovolatele spatřován v nesprávném hodnocení
důkazů a nedostatečném zjištění skutkového stavu věci, tedy ve skutkových
vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné právní posouzení věci.
Obviněný sice formálně uplatnil jeden ze zákonných důvodů dovolání, avšak
konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které nejsou
uvedeny v zákoně. V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na
pochybnostech o správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro
podání dovolání však v § 265b tr. řádu není uveden.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného K. D. podané proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 4 To 245/2002, podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. řádu.V souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl o dovolání v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek