5 Tdo 1038/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 9.
2006 o dovolání obviněného A. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 To 736/2005, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T
143/2002, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 To 736/2005, a rozsudek Okresního soudu v
Mostě ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 143/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Mostě p ř í k a z u je, aby
věc obviněného A. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 143/2002, byl
obviněný A. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák., kterého se dopustil tím, že v roce 2001 od 23.03. do 17.05., v M. a M.,
okres K. V., využil toho, že dne 23. 3. 2001 nedopatřením převzal od Dr. P. H.
společně s řadou dalších písemností též potvrzení, datované dnem 23. 3. 2001,
že mu zaplatil spolu s I. M. částku 300.000,- Kč na úhradu části faktury a
opíraje se o tento doklad, od 17. 5. 2001 nepravdivě tvrdí, že tuto částku
zaplatil, ačkoli ve skutečnosti k zaplacení nedošlo.
Za tento trestný čin byl obviněný A. M. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a
§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
Tento rozsudek napadl obviněný A. M. odvoláním, o němž Krajský soud v Ústí nad
Labem rozhodl rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 To 736/2005, tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 23. 3.
2001 po 16.00 hod. v M., v kanceláři advokáta JUDr. P. H., kam se po předchozí
dohodě s JUDr. H. dostavil za účelem zaplacení částky 300.000,- Kč jako odměny
za dříve poskytnuté právní služby a současně převzetí nástinu žaloby a
souvisejících příloh v dalším řízení, spolu s uvedenými listinami v nestřeženém
okamžiku vzal i předem připravenou stvrzenku dokladující zaplacení výše uvedené
částky, ačkoli tuto nezaplatil, a poté, co mu byla kanceláří JUDr. H. doručena
faktura na zaplacení uvedené částky, dne 17. 5. 2001 tomuto písemně sdělil, že
již částku v hotovosti shora uvedeného dne zaplatil. Za tento trestný čin
uložil soud druhého stupně obviněnému A. M. podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst.
1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního
soudu v Mostě ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3 T 143/2002, podal obviněný A. M.
prostřednictvím obhájce JUDr. V. K. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku konstatoval,
že pokud je škoda způsobená obviněným dovozována z výše částky, kterou obviněný
v důsledku svého jednání nemusel poškozenému uhradit, ačkoliv by tak jinak byl
povinen, je pro určení výše škody podstatné, v jaké výši byla pohledávka
poškozeného za obviněným v době, kdy mělo dojít k podvodnému jednání. Výše
škody je v uvedeném případě limitována směrem ze shora výší dluhu manželů M. za
poškozeným. Soudy obou stupňů se určením výše pohledávky poškozeného vůbec
nezabývaly s tím, že za škodu bez dalšího považovaly výši částky uvedené ve
sporném příjmovém dokladu, a to přesto, že jim bylo známo, že ohledně
oprávněnosti pohledávky poškozeného a její výše je u Okresního soudu v
Karlových Varech veden civilní spor. O řešení této otázky, jež je pro posouzení
údajné trestné činnosti obviněného a pro její správnou kvalifikaci zcela
zásadního významu, pak není v odůvodnění napadených rozhodnutí žádná zmínka.
V další části dovolání se obviněný zabýval neplatností příkazní smlouvy s
poškozeným, a to z jím dovozovaného důvodu rozporu s dobrými mravy, když odměnu
poškozeného považuje za zcela nepřiměřenou, zejména s ohledem na skutečnost, že
podle § 9 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., v
platném znění, by jeden úkon smluvní odměny poškozeného činil 500,- Kč a při
maximálně 30 provedených úkonech právní služby by mimosmluvní odměna advokáta
činila maximálně 15.000,- Kč, což je zhruba 1/50 částky, kterou poškozený v
civilním řízení nyní po obviněném požaduje. Přestože se advokát se svým
klientem může dohodnout na smluvní odměně i jinak, než to vyplývá z citované
vyhlášky, pak také pro tuto dohodu platí ustanovení § 3 občanského zákoníku a
pokud toto ujednání odporuje dobrým mravům, je podle § 39 občanského zákoníku
neplatné. V případě, že by pohledávka poškozeného byla nižší než uvažovaná
částka 300.000,- Kč mohlo by to mít vliv i na právní kvalifikaci jednání
obviněného, kdy by nemusela být napiněna kvalifikovaná skutková podstata
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.
V závěru svého dovolání obviněný A. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky svým usnesením podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného A. M. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil
tak, že ohledně výše škody a případné neplatnosti příkazní smlouvy považuje
podané dovolání za neopodstatněné. Nicméně, pokud dovolací soud shledá podmínky
pro přezkoumání napadeného rozhodnutí v celém rozsahu výroku o vině, pak
vzhledem k tomu, že skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině nelze
považovat za souzený trestný čin, když není zřejmé, v čem měl spočívat omyl
poškozeného, pak státní zástupce navrhuje vyhovět dovolání obviněného a podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušit obě napadená rozhodnutí a věc přikázat podle § 2651
odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mostě. Vzhledem ke shora uvedenému státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky takto rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné,
zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda
je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž
splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat
přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením
napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně
neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu,
že Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., přezkoumal k dovolání obviněného A. M. podle § 265i odst. 3 tr.
ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo
toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněným A. M. uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je napiněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V
rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat bud\' nesprávnost
právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v
původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva,
anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího
důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace)
skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění
vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže
rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska,
zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny,
tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva.
Obviněný A. M. ve svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právní námitku týkající se toho, že
jeho jednáním nevznikla škoda ve výši, jaká je mu kladena k tíži v rozsudku
soudu prvního i druhého stupně, když se soudy obou stupňů ani nezabývaly tím,
co lze považovat za pohledávku a jaká je její povaha. Dovolatel zde poukazem na
probíhající civilní řízení o této otázce tedy fakticky namítl, že soudy obou
stupňů rozhodnutím v trestním řízení nahradily možnost řešení vzniklého
problému občanskoprávní cestou.
Odvolací soud, který svým shora uvedeným rozsudkem zrušil odvoláním napadené
rozhodnutí a novým způsobem upřesnil a rozvedl skutkovou větu výroku o vině, na
straně 6 odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že při zjištění škody vycházel
zejména z výpovědi poškozeného a dalších dvou svědkyň — M. B. a K. M. Blíže
však neuvedl, a to ani ve skutkové větě výroku o vině, ani v odůvodnění svého
rozhodnutí, v čem je vlastně spatřován znak „využití něčího omylu” uvedený v
právní větě tohoto rozsudku, a v důsledku toho není jasné, v čem spočívá
podvodné jednání obviněného, kterým měl způsobit poškozenému škodu. Jednání
kladené obviněnému za vinu, které je popsané ve skutkové větě napadeného
rozhodnutí, proto nejeví ani v dalších souvislostech znaky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu nikoli nepatrnou. Zvlášť přitěžující okolnost podle odst. 2 § 250 tr.
zák. pak pachatel naplní, způsobí-1i činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli
malou. Z toho vyplývá, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu podle §
250 TrZ, musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (při jejím
uvedení v omyl či využití jejího omylu, resp. při zamlčení podstatných
skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (nebo učiněnou s uvedenou
neznalostí podstatných skutečností) a dále příčinná souvislost mezi touto
dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo
jiné osoby na straně druhé (srov. č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). Pokud pak jde o
pojem škody, pak škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Podle
ustálené judikatury může jít nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy
úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co
by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Způsobená škoda se tu může vztahovat k
nějaké věci, např. vylákané peněžité částce, ale i k jiné majetkové hodnotě,
vždy však taková způsobená škoda na věci nebo jiné majetkové hodnotě musí být v
příčinné souvislosti s omylem podváděné osoby a s majetkovou dispozicí
prováděnou v důsledku takového omylu. Ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. se
škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč,
škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Ve smyslu těchto právních názorů považuje Nejvyšší soud především za nutné
zdůraznit, že škoda na cizím majetku musí být výsledkem podvodného jednání
pachatele, a to at\' už při uvedení v omyl poškozeného či využití jeho omylu,
resp. při zamlčení podstatných skutečností. To vyplývá z dikce ustanovení § 250
odst. 1 tr. zák. „kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že
uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti” (argument slova „tím že\"). Z popisu skutku uvedeného v rozsudku
soudu prvního stupně se však podává, že obviněný A. M. „nedopatřením převzal od
Dr. P. H. ... potvrzení, že mu zaplatil ... částku 300.000,- Kč na úhradu části
faktury a opíraje se o tento doklad, od 17. 05. 2001 nepravdivě tvrdí, že tuto
částku zaplatil, ačkoli ve skutečnosti k zaplacení nedošlo”, a z upřesněné
skutkové věty napadeného rozsudku odvolacího soudu pak vyplývá, že obviněný
„...v nestřeženém okamžiku vzal i předem připravenou stvrzenku dokladující
zaplacení výše uvedené částky, ačkoli tuto nezaplatil, a poté, co mu byla
kanceláří JUDr. H. doručena faktura na zaplacení uvedené částky, dne 17. 5.
2001 tomuto písemně sdělil, že již částku v hotovosti shora uvedeného dne
zaplatil”. Z takto podaného popisu skutku rozhodně nevyplývá, že by toto jeho
jednání mohlo naplňovat znak „využití něčího omylu” uvedený v § 250 odst. 1 tr.
zák., jak shledaly podle právních vět obou citovaných rozsudků a bez bližšího
odůvodnění jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, a že v důsledku toho
vznikla poškozenému na základě jeho majetkové dispozice škoda. V daném případě
v souvislosti s popsaným jednáním obviněného A. M., které z uvedeného důvodu
nemělo podvodnou povahu, navíc poškozený JUDr. P. H. neprovedl žádnou
majetkovou dispozici, jejímž důsledkem by byla škoda na jeho straně a naopak
obohacení na straně obviněného A. M., nebot\' pohledávka poškozeného JUDr. P.
H. nevznikla v důsledku uvedeného jednání obviněného, ale v důsledku poskytnutí
právních služeb, a navíc tato pohledávka i nadále v nezměněné výši trvá i poté,
co obviněný vzal podle soudu prvního stupně „nedopatřením” nebo ve smyslu
výroku odvolacího soudu „v nestřeženém okamžiku” předmětné potvrzení o
zaplacení částky 300.000,- Kč. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že
obviněný A. M. později (podle odvolacího soudu nejméně od 17. 5. 2001) začal
nepravdivě tvrdit, že předmětnou částku 300.000,- Kč zaplatil (str. 9
napadeného rozsudku), přičemž z tohoto důvodu se vede spor o její zaplacení u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 116/2001. Pro úpinost je
třeba dodat, že odvolací soud žádným způsobem neodůvodnil zmíněnou změnu ve
skutkovém zjištění spočívající v tom, že oproti závěru soudu prvního stupně, že
k převzetí potvrzení obviněným A. M. došlo „nedopatřením”, nově ve skutkové
větě výroku o vině uvedl, že toto potvrzení obviněný „vzal v nestřeženém
okamžiku”, což by oproti formulaci použité nalézacím soudem mohlo nasvědčovat
jeho úmyslnému jednání.
Po zvážení všech těchto skutečností Nejvyšší soud považuje za nutné dále
zdůraznit, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své
podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za
krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z
hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit
jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti
soukromoprávních
vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil
svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto
ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je
ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a
vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, nikoliv ochrana
konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v
soukromoprávní sféře, a které nechrání trestní právo.
Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako
prostředku „ultima ratio” vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé
řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky
konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje
předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní
odpovědnost. Nejvyšší soud k tornu dodává, že v právním státě je zásadně
nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování
subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho spiněny všechny
předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady
zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byt\' vnitřně diferencovaný, tvoří
jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých
ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o napinění objektivních i
subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní
represe jako posledního prostředku — „ultima ratio” — nemůže být ignorována
občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp.
zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, IV. ÚS 227/05 atd.). Porušení ustanovení smlouvy
jednou z jejích smluvních stran, nelze proto pokládat bez dalšího za podvodné
jednání ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák. Princip subsidiarity trestní represe
totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to
znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou
efektivní. Tento základní požadavek s ohledem na to, co bylo shora uvedeno,
však v této trestní věci dovolatele A. M. zřejmě splněn nebyl.
Jednání podle § 250 odst. 1 tr. zák. navíc musí mít podvodnou povahu,
spočívající v uvedení někoho v omyl či ve využití něčího omylu, resp. v
zamlčení podstatných skutečností. V tomto případě se však nalézací ani odvolací
soud touto otázkou náležitě nezabývaly, nebot\' pouze konstatovaly, že obviněný
způsobil poškozenému škodu v dané výši, a již se hlouběji nezabývaly zejména
zjištěním, popisem a odůvodněním objektivní stránky souzeného trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. z hlediska konkrétního podvodného
jednání obviněného A. M. a příčinné souvislosti takového jednání k údajně
způsobené škodě poškozenému JUDr. P. H. ve výši 300.000,- Kč. Zcela pak
pominuly otázku obohacení obviněného A. M., které musí být také v příčinné
souvislosti s jeho řádně zjištěným podvodným jednáním v shora uvedeném smyslu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud v souladu s návrhem státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu
napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2006, sp. zn.
4 To 736/2005, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 3
T 143/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle
§ 2651 odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, nebot\'
vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve
veřejném zasedání.
V novém řízení je soud prvního stupně povinen se vypořádat se všemi shora
vytknutými pochybeními, přičemž je vázán shora vyslovenými právními názory
Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Soud prvního stupně je v dalším řízení povinen ve smyslu shora uvedených
právních názorů věnovat zvýšenou pozornost napinění objektivní stránky
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ze strany obviněného A.
M., a to z hlediska využití omylu poškozeného JUDr. P. H. a jeho případné
majetkové dispozice z hlediska obohacení obviněného a vzniku škody tomuto
poškozenému. Přitom zváží z těchto hledisek i možnost dopinění dokazování
provedením důkazů, jejichž potřeba se případně ukáže v průběhu dalšího řízení.
V neposlední řadě se nalézací soud po vyřešení této otázky zaměří i na
skutečnost, zda je vůbec na místě aplikovat v této trestní věci trestní právo
jako poslední prostředek řešení („ultima ratio\").
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při
odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §
125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně
vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů,
zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud
vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2006
Předseda
senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.