5 Tdo 1054/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 o
dovolání, které podal obviněný Ing. J. N. , proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 2 To 17/2009, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 7/2008, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 39 T 7/2008, byl
obviněný Ing. J. N. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., za který mu byl podle § 128 odst.
2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon soud
podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně krajský soud podle § 59 odst.
2 tr. zák. obviněnému uložil povinnost podle svých sil nahradit způsobenou
škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit
společnosti W. , s. r. o., škodu ve výši 234.687,90 Kč. Podle § 229 odst. 2
tr. ř. soud odkázal společnost W. , s. r . o., se zbytkem jejího nároku na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvoláních obviněného a poškozené společnosti
W. , s. r. o., usnesením ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 2 To 17/2009, tak, že obě
podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný Ing. J. N.
dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr.
ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
V předmětné trestní věci se jedná již o druhé dovolání obviněného, přičemž v
předcházejícím dovolacím řízení rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 6.
2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, tak, že zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolatel ve svém v pořadí druhém mimořádném opravném prostředku v podstatě
zopakoval zásadní argumenty své obhajoby a jeho dovolací námitky jsou zcela
totožné s těmi, jež uplatnil v prvním dovolání. Nejprve tak zpochybnil zjištění
soudu prvního stupně tvrzením, že s některými obchodními partnery poškozené
společnosti W. , s. r. o., uzavíral obchody již před svým působením v této
obchodní společnosti a upozornil na to, že s obchodními partnery, jichž se
týkaly body 6., 24., 31., 32., 36., 38. a 41. výroku o vině odsuzujícího
rozsudku poškozená společnost neobchodovala vůbec. Dále se obviněný ohradil
proti naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 tr. zák.,
a to stejného nebo podobného předmětu podnikání subjektů, na jejichž podnikání
se pachatel podílí. Byl přesvědčen, že podstatné bylo, aby trestným jednáním
byl narušen reálně existující konkurenční střet dotčených subjektů. Podle
přesvědčení obviněného tedy nepostačovalo, pokud soudy naplnění znaku stejného
nebo podobného předmětu podnikání vyvodily pouze ze shodné formulace předmětu
podnikání poškozené společnosti W. , s. r. o., a jeho tehdejší tzv. volné
živnosti (koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej), neboť toto
vymezení bylo příliš neurčité.
Pod dovolací důvod nesprávného hmotně právního posouzení podřadil obviněný také
výtku napadající procesní postup orgánů činných v trestním řízení. Počátkem
roku 2005 dovolatel po opakované výzvě a jemu uložené pořádkové pokutě vydal
policejnímu orgánu účetnictví jeho jako podnikající fyzické osoby za rok 2001.
Domníval se však, že tato dokumentace byla poté využita poškozenou společností
k výpočtu škody (správně prospěchu), tedy v jeho neprospěch, čímž došlo k
porušení článku 40 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod a článku 6
odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 odst. 2
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Obviněný byl totiž
údajně donucen vydat důkaz, jenž mohl přivodit jeho trestní stíhání. Na podporu
svých tvrzení dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2005,
sp. zn. II. ÚS 255/05. V této souvislosti pak obviněný vyslovil nesouhlas s
výší škody (prospěchu) i způsobu jejího výpočtu, označil jej za chybný a přitom
odkázal na svou výpověď. Bližší argumenty však neuvedl. Dále obviněný brojil
proti bodu 42. výroku o vině, v němž je mu kladeno za vinu vystavení tzv.
proformafaktury, což podle dovolatele nepředstavuje uzavření nebo popud k
uzavření smlouvy ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. Proto tvrdil, že u skutku pod
uvedeným bodem výroku o vině odsuzujícího rozsudku scházel tento formální znak
dané skutkové podstaty.
Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Vrchního soudu v Olomouci a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání prostřednictvím státního zástupce činného na
Nejvyšším státním zastupitelství. Ten připomněl, že z podnětu předchozího
dovolání byla rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena z důvodu neurčitého
způsobu určení výše prospěchu. Obviněný však i v rámci druhého dovolání brojí
proti jejímu výpočtu, byť velmi vágním způsobem. Podle přesvědčení státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství soudy postupovaly zcela v souladu s
pokyny vyslovenými dovolacím soudem a kromě odvolacím soudem zmíněné
nesrovnalosti ve výpočtu prospěchu nelze závěru o určení jeho výše nic
vytknout. V ostatní části svého dovolání pak podle státního zástupce obviněný
jen opakoval námitky, s nimiž se již Nejvyšší soud vypořádal ve svém
předcházejícím usnesení včetně těch, které neodpovídají zvolenému důvodu
dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr.
ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho posouzení podle
ustanovení hmotného práva. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění
soudu pod dispozici normy hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního
zákona. V rámci tohoto podřazení (posouzení) nelze zohlednit otázku dodržení
procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Případná vadná aplikace těchto
procesních ustanovení není obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Předmětem právního posouzení je tedy skutek v té podobě, v jaké byl
zjištěn a popsán soudem. Proto v dovolání podaném z citovaného důvodu nelze
namítat vady samotných skutkových zjištění soudů nižšího stupně, vady hodnocení
důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených. Dovolání jako mimořádný opravný
prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový
základ rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že se v této trestní věci jedná již o druhé dovolání, je
Nejvyšší soud na podkladě tohoto druhého dovolání proti novému rozhodnutí
vydanému v téže věci oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí
a jim předcházející část řízení, jež následovaly po předchozím rozhodnutí o
dovolání (srov. č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Jak správně připomněl státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření, obsah
dovolání i jednotlivé námitky, které v něm obviněný uplatnil, naznačují, že se
obviněný neseznámil s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaném v
předcházejícím dovolacím řízení. Obviněný tak znovu vytkl napadenému rozhodnutí
resp. řízení, jež mu předcházelo, shodné vady, které nemohou naplnit důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný. Jedná se o
námitky skutkového charakteru a ty, jež brojí proti procesnímu postupu soudů. V
rámci řízení, jež probíhalo před soudy obou stupňů po vrácení věci k novému
projednání a rozhodnutí, nebyla učiněna nová skutková zjištění ohledně těch
otázek, proti nimž dovolatel opakovaně brojí. Nejvyšší soud tak pouze připomíná
své hodnocení těchto argumentů, jimiž obviněný opakovaně napadá postup soudů
nižších stupňů a činí tak v naprosté shodě s příslušnou částí svého usnesení
vydaného dne 11. 6. 2008 pod sp. zn. 5 Tdo 136/2008. Okolnosti, za nichž bylo v
přípravném řízení opatřeno účetnictví týkající se podnikatelské činnosti
obviněného jako fyzické osoby, byly dokonce soudy všech stupňů posuzovány a
obviněnému bylo opakovaně vysvětleno, jak se soudy v rámci hodnocení
provedených důkazů s absencí těchto informací vypořádaly. Pro dovolací soud
však uvedená námitka nemohla být předmětem přezkumu, stejně jako tvrzení
obviněného týkající se vystavení tzv. proformafaktury společnosti S. B. T. ,
a. s. Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními, k nimž dospějí soudy
nižších stupňů po provedeném dokazování a v rámci dovolacího řízení tak není
možné zasahovat proti vymezení skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku
případně doplněném v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z téhož důvodu bylo
nutné respektovat závěr obou soudů ohledně obviněným předloženého listinného
důkazu, jímž se snažil podpořit svou obhajobu týkající se svolení statutárního
zástupce poškozené společnosti W. , s. r. o., s jeho vlastním podnikáním jako
fyzické osoby. Obviněný tak svou námitkou nabízí jiný průběh skutkového stavu,
než k jakému dospěl soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Pokud jde o námitku absence zákonného znaku „shodného předmětu činnosti“,
poměrně podrobně se jí Nejvyšší soud zabýval ve svém předcházejícím rozhodnutí. Bez ohledu na vymezení předmětu podnikání poškozené společnosti v obchodním
rejstříku a druhu živnosti, v němž byl obviněný oprávněn podnikat jako fyzická
osoba, nebylo v posuzované trestní věci pochyb o reálném souběhu a tedy
konkurenční činnosti obou subjektů na trhu.
Obviněným uzavírané obchody se
totiž v obou jeho činnostech (zaměstnanec a osoba samostatně výdělečně činná)
týkaly zakázek v oblasti materiálů a technologií pro svařování, navařování,
žárové stříkání a řízené předehřevy, tedy dostatečně specifickou oblast koupě
zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Ani u této námitky tak nebylo
třeba měnit či jakkoli doplňovat předcházející závěry dovolacího soudu.
Po obsahové stránce dovolací argumentace lze akceptovat pouze námitku proti
výši prospěchu, na jejímž podkladě byla v prvním dovolacím řízení zrušena
napadená rozhodnutí a věc přikázána Krajskému soudu v Brně k novému projednání
a rozhodnutí. Přestože obviněný i ve svém druhém mimořádném opravném prostředku
použil nesprávný právní termín „škoda“ namísto správného „prospěch“, považoval
dovolací soud tuto nesprávnost za zjevný omyl v terminologii, mohl se tak
uvedenou námitkou hmotně právní povahy zabývat.
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že Krajský soud v Brně v novém
řízení v zásadě postupoval podle pokynů dovolacího soudu. Nejprve si opatřil
nezbytná vyjádření příslušných úřadů (Finanční úřad v K. – č. l. 897 a 958,
Česká správa sociálního zabezpečení v H. – č. l. 956, Všeobecná zdravotní
pojišťovna České republiky, územní pracoviště H. – vyúčtování pojistného za
roky 2001 a 2002 na č. l. 950 – 951), na jejichž podkladě mohl teprve správným
způsobem určit výši prospěchu, který obviněný získal trestnou činností. Svá
skutková zjištění tak soud prvního stupně doplnil o částky představující výši
daně z přidané hodnoty, kterou obviněný v předmětném zdaňovacím období skutečně
uhradil a která tak nemůže být součástí zisku dosaženého protiprávním jednáním.
Potud tedy nelze soudu prvního stupně nic vytknout. Již nad rámec pokynů
dovolacího soudu a mimo jeho právní úvahy týkající se způsobu výpočtu
prospěchu, jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací
v obchodním styku podle kvalifikovaných skutkových podstat ustanovení § 128
odst. 3 a 4 tr. zák. (značný prospěch a prospěch velkého rozsahu) však soud od
peněžní částky získané prodejem zboží a materiálu odečetl nejen obviněným
uhrazenou daň z přidané hodnoty, nýbrž i další náklady související s
provozování živnosti, kterými jsou dávky sociálního a zdravotního pojištění. V
tomto ohledu tak soud postupoval nad rámec pokynů Nejvyššího soudu, avšak ve
prospěch obviněného. Při konečném výpočtu výše prospěchu se pak okresní soud
dopustil početní chyby, když omylem dvakrát odečetl částku 13.518,- Kč
představující platbu zdravotního pojištění. Přestože své pochybení soud
bezprostředně odhalil, nenapravil jej adekvátním způsobem, nýbrž na něj pouze
upozornil v odůvodnění svého rozhodnutí. Naprosto shodným způsobem, tedy pouhou
připomínkou v odůvodnění svého usnesení, se touto otázkou zabýval i odvolací
soud. V rámci povinnosti respektovat zásadu zákazu změny k horšímu (zákaz
reformationis in peius), proto Nejvyšší soud musí akceptovat způsob výpočtu i
konečnou výši prospěchu, kterého měl podle zjištění soudů dosáhnout obviněný
svou trestnou činností, přestože se jedná o výpočet chybný stanovený však ve
prospěch obviněného.
S ohledem na to, že celková výše prospěchu tak v porovnání s prvním výrokem o
vině odsuzujícího rozsudku nedosáhla hranice značného prospěchu, tj. ve smyslu
§ 89 odst. 11 tr. zák. částky 500.000,- Kč, muselo nutně dojít ke zmírnění
právní kvalifikace skutku. Původně byl totiž obviněný odsouzen podle
kvalifikovaného ustanovení § 128 odst. 2, 3 tr. zák. V novém řízení právě s
ohledem na upravenou výši získaného prospěchu byl obviněný uznán vinným
trestným činem zneužívání informací v obchodním styku v jeho základní skutkové
podstatě podle § 128 odst. 2 tr. zák. a podle tohoto mírnějšího ustanovení mu
byl i uložen trest. Nejvyšší soud tedy kromě již uvedených připomínek posoudil
napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení včetně rozsudku soudu prvního
stupně jako správné.
Dovolatel tak ve svém mimořádném opravném prostředku založil nesprávnost
právního posouzení skutku jednak na námitkách, které nemohly naplnit uplatněný
důvod dovolání, a jedinou výtku (byť formulovanou velice obecně), která za
jiných okolností může takovému důvodu odpovídat, bylo nutné posoudit jako
zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž z jeho podnětu věcně přezkoumal napadené
usnesení a předcházející řízení z hledisek stanovených v § 265i odst. 3, 4, 5
tr. ř. S ohledem na splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
tak mohl učinit v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová