U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10.
2012 o dovolání, které podal obviněný Bc. P. P., proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. 6 To 11/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 7/2011, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný Bc. P. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.
12. 2011, sp. zn. 54 T 7/2011, uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3 zákona
č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve
zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem blíže popsaným ve výroku o
vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
K odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného Vrchní soud v
Olomouci rozsudkem ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. 6 To 11/2012, podle § 258 odst.
1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu
tak, že při nedotčeném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odsoudil
obviněného podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6
let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s
dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v
obchodních společnostech a družstvech, zabývajících se nákupem zboží za účelem
jeho dalšího prodeje a prodejem, a to v trvání 4 let. Podle § 256 tr. řádu pak
odvolací soud zamítl odvolání obviněného, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněný Bc. P. P. podal dne 11. 7. 2012 proti citovanému rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací
důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle obviněného soudy
obou stupňů posoudily skutek v rozporu s hmotným právem, neboť obviněný
nejednal v úmyslu vylákat výhodu na dani, takže právní závěry týkající se
subjektivní stránky pokusu zmíněného zločinu jsou údajně v extrémním rozporu s
obsahem provedených důkazů. Pokud jde o otázku zavinění, obviněný je
přesvědčen, že nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty
uplatnil u finančního úřadu v dobré víře, neboť již došlo k částečnému plnění z
uzavřené smlouvy a učinil tak po konzultaci se svou účetní. V uvedených
souvislostech obviněný odkázal na judikaturu týkající se posuzování subjektivní
stránky trestného činu, podle níž závěr o subjektivní stránce lze opřít i o
skutečnosti, jež se staly po spáchání projednávaného činu. Jak dále obviněný
zdůraznil, i po podání daňového přiznání a po uplatnění nadměrného odpočtu daně
z přidané hodnoty činil kroky k realizaci projektu fotovoltaické elektrárny,
což nesvědčí o jeho úmyslném zavinění. Nedostatek svého úmyslného zavinění
spatřuje obviněný též v okolnosti, že činnost obchodních společností
zúčastněných ve věci byla propojena v osobách jednatelů, přičemž obchodní
společnost, jejímž jménem jednal svědek S. P., by v tomto případě musela jím
nárokovanou daň z přidané hodnoty odvést státu.
Závěrem podaného dovolání obviněný Bc. P. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a dále
aby podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde
zrušením, pozbudou podkladu. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Bc. P. P.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu neodpovídají takové námitky obviněného, jimiž zpochybňuje skutková
zjištění soudů nižších stupňů. Pokud jde o námitky obviněného vytýkající
nesprávné posouzení subjektivní stránky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby, státní zástupce je přesvědčen, že obviněný je založil
především na zpochybnění důkazů a z nich vyplývajících skutkových závěrů.
Přitom soudy obou stupňů se řádně vypořádaly se subjektivní stránkou zmíněného
pokusu a státní zástupce zde odkázal na příslušné části odůvodnění rozsudků
těchto soudů. Pokud jde o tvrzení obviněného ohledně příbuzenského poměru mezi
jednateli dotčených obchodních společností a daňovou povinnost jedné z nich
vůči státu, pak obchodní společnost SOLAR PRIK, s. r. o., by zřejmě nebyla
schopna uhradit daňový dluh, neboť šlo o krátce založenou společnost s
nedostatečným finančním zázemím. Podle názoru státního zástupce skutečným
úmyslem obviněného bylo vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty formou
skrytého úvěrování svého investičního záměru. Státní zástupce nesouhlasí ani s
názorem obviněného, jestliže ten označil svůj záměr výstavby fotovoltaické
elektrárny za vážně míněný a vylučující úmyslné zavinění. Jak dále státní
zástupce v této souvislosti zdůraznil, z hlediska trestní odpovědnosti za pokus
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a §
240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je podstatné jen to, zda skutečně došlo ke
zdanitelnému plnění či zda toto plnění bylo jen fiktivní. Napadené rozhodnutí
není podle státního zástupce zatíženo vytýkanou vadou ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, proto nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Závěrem svého vyjádření
tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Bc. P. P. podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podané
dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Bc. P. P. opírá své přesvědčení o
jejich naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
řádu. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku přichází v úvahu i za situace, když
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda
je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
pouze v případě, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Bc. P. P. však především nesouhlasí se skutkovými zjištěními,
která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, zejména
pokud jde o výpovědi některých svědků (např. svědkyně J. T.) a listinné důkazy
(např. e-mailovou korespondenci). Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování
a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v
chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní
posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z
argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného
příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §
265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka
vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné
dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za
další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují
jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání
ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze
úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací
soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst.
6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl
přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech
tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění,
resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající
nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy.
Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá
možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval
tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů
zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy
odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnil obviněný Bc. P. P., přitom znamená, že předpokladem jeho
naplnění je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní
posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z
důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,
zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263
odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního
posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě též z námitek
zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového
stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu],
které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení
důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší
soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy
nižších stupňů. V trestní věci obviněného Bc. P. P. to pak znamená, že pro
Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný
dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení tohoto skutku, jak se
toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná
skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od
těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pokusu zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v
dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Pokud jde o námitku obviněného Bc. P. P., podle které mezi skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy existuje tzv. extrémní
nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného
totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném
ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu
Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb.
rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v
usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006,
sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí
Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04,
uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v
nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při
interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se
od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu
mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud
k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních
stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný
pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o
žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část
argumentace obviněného Bc. P. P., v jejímž rámci zpochybnil naplnění
subjektivní stránky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedené námitky sice
již formálně odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, avšak nejsou
opodstatněné.
K subjektivní stránce zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku Nejvyšší soud nejdříve obecně připomíná, že
k jeho spáchání se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku) a
postačuje zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku]. Stejně tak pokus ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje
úmyslné zavinění pachatele směřující k dokonání trestného činu.
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního
stupně vyjádřil ve skutkové větě k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve
výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o existenci zavinění obviněného Bc. P.
P. ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak
správně konstatovaly soud prvního stupně i odvolací soud v odůvodnění svých
rozhodnutí (viz s. 16 rozsudku soudu prvního stupně a s. 13 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu). Zmíněná forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu
jednání obviněného obsaženého v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně a vyjádřeného zejména formulacemi, podle kterých obviněný „…
vědom si účelového založení společnosti SOLAR PRIK, s. r. o., ... v úmyslu
neoprávněného získání majetkového prospěchu velkého rozsahu vylákáním výhody na
dani z přidané hodnoty …, ačkoli si byl vědom, že nedošlo k realizaci přijatého
zdanitelného plnění“. Jak je tedy patrné z uvedeného popisu a z odůvodnění
rozsudků soudů obou stupňů, obviněný chtěl [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]
ve velkém rozsahu vylákat od příslušného správce výhodu na dani z přidané
hodnoty ve výši 47 120 000,- Kč, avšak k dokonání tohoto činu nedošlo.
Ostatně obviněný Bc. P. P. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v
případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka
úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností), nebo volní složka
úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění
s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl
akceptovat jeho poněkud obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní
stránky posuzovaného pokusu zločinu spáchaného skutkem popsaným výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně.
Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Bc. P.
P. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně,
ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v
podobě porušení zájmu státu na správném vyměření daně, s nímž obviněný musel
počítat jako s následkem, který mohl snadno nastat, ale nenastal jen z důvodu
obezřetnosti příslušného finančního úřadu, který včas odhalil podezřelé
okolnosti uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.
Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného Bc. P. P., podle
něhož vylučují jeho úmyslné zavinění kroky, které podnikl pro uskutečnění
uvedeného podnikatelského záměru, zejména když jménem obchodní společnosti
SOLAR PRIK, s. r. o., jednal jeho bratr, který by byl odpovědný za odvedení
daně z přidané hodnoty. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy nižších
stupňů posuzovaly způsob, jakým se obviněný snažil získat finanční prostředky
na své podnikání, přičemž ho shledaly nezákonným a vykazujícím kriminální
povahu. Proto zde není podstatné, zda obviněný měl skutečný zájem na podnikání
ve formě vybudování a provozu fotovoltaické elektrárny, anebo jen předstíral
takový zájem v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty. Podstatná je
totiž skutečnost, že obviněný se pokusil vylákat tuto výhodu od státu bez
ohledu na dodržení příslušných daňových předpisů, a pro závěr o úmyslném
zavinění obviněného je bez významu, zda bratr obviněného by nakonec musel řešit
otázku splnění daňové povinnosti vůči státu ohledně daně z přidané hodnoty.
Jednak se zde šlo o dva rozdílné subjekty s vlastními daňovými povinnostmi a
navíc obchodní společnost SOLAR PRIK, s. r. o., jejímž jménem jednal bratr
obviněného, byla založena jen několik dnů před fiktivní realizací předmětu
smlouvy o dílo se základním kapitálem ve výši 200 000,- Kč, což vyvolává
důvodné pochybnosti o jejích skutečných možnostech splnit daňové povinnosti
vůči státu v takovém rozsahu, jaký by zde přicházel v úvahu s ohledem na výši
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, který chtěl obviněný získat.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou námitku obviněného Bc. P.
P., v které popřel naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným.
Obviněný Bc. P. P. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn
ve dvou alternativách. V případě první z nich je tento dovolací důvod dán
tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na
přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo
zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném
odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech
zákonných předpokladů odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí
odvolání obviněného, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené
pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k
omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k
naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného
rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm.
a) až k) tr. řádu. Obviněný Bc. P. P. pak namítl v předcházejícím řízení
existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud
podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho
naplnění, protože soudy obou stupňů správně dovodily všechny znaky pokusu
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a §
240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to včetně úmyslného zavinění obviněného.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný Bc. P. P. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny
uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože
však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností
mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanoveních, ale Nejvyšší
soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné
činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat
další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce
doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o
dovolání obviněného Bc. P. P. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek
s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 10. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y