5 Tdo 1066/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.
září 2004 o dovolání, které podal obviněný P. Š., proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 11 To 435/2003, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha?východ pod sp. zn. 16 T 40/2003,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný P. Š. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 9. 2003,
sp. zn. 16 T 40/2003, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva
k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., kterého
se dopustil tím, že v období od 1. 4. 2002 do 1. 2. 2003, kdy bylo rozhodnuto o
zahájení jeho trestního stíhání pro takové jednání, výměnou zámku vstupních
dveří domu č. 504 v ulici V B. v K., okres P., a nevydáním klíčů od dveří domu,
navzdory opakovaným žádostem ze strany poškozené J. Š. a znemožněním jiného
běžného přístupu do domu bránil jmenované poškozené v užívání předmětného domu,
jehož je spolumajitelkou, k bydlení.
Za to byl obviněný P. Š. odsouzen podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně
bylo postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o nároku
poškozené na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Okresního soudu Praha-východ napadl obviněný P. Š. odvoláním,
z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 11
To 435/2003, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadené
rozhodnutí ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu postupem
podle § 229 odst. 1 tr. řádu odvolací soud sám znovu rozhodl. Opis tohoto
rozsudku byl obviněnému P. Š. doručen dne 27. 5. 2004, jeho obhájci dne 1. 6.
2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 4. 8. 2004.
Proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný P. Š.
prostřednictvím svého obhájce dne 11. 6. 2004 dovolání, které opřel o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy
činné dříve ve věci vycházely z nesprávných úvah, jež se týkají příslušných
zákonných ustanovení upravujících užívání majetku, který tvoří společné jmění
manželů. Má za to, že soudy akceptovaly koncepci absolutního a ničím
neomezeného práva poškozené na užívání domu, přičemž však takové pojetí je
podle obviněného zjevně v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského
zákoníku. Obviněný uvádí, že předmětný dům byl ve společném jmění manželů, což
znamená, že práva žádného z nich na užívání této nemovitosti nebyla absolutně
neomezená, ale každý z manželů musel respektovat i právo druhého z manželů. Jak
dále obviněný připomíná, společné jmění manželů je upraveno v ustanoveních §
143 až § 151 občanského zákoníku, přičemž poukazuje zejména na ustanovení § 145
občanského zákoníku, podle kterého majetek tvořící společné jmění manželů
užívají a udržují oba manželé společně. Podle mínění obviněného toto ustanovení
nelze vykládat tak, že kterýkoli z manželů má vždy a za všech okolností
absolutní právo na užívání takového majetku, ať již sám nebo současně s druhým
manželem, přičemž řadu věcí, které tvoří společné jmění manželů (např.
automobil), může reálně užívat v daném okamžiku jen jeden z nich. Obviněný
dovozuje, že jakékoli užívání věci, která tvoří společné jmění manželů, proto
musí být výsledkem dohody obou manželů, přičemž tato zásada se podle jeho
názoru vztahuje na veškerý společný majetek.
Obviněný P. Š. dále ve svém dovolání uvádí, že do 31. 1. 2002 užíval dům
společně s poškozenou J. Š., poté se však poškozená odstěhovala. Tímto aktem se
podle názoru obviněného změnil režim užívání nemovitosti manžely, neboť
poškozená neměla v úmyslu odstěhovat se jen na přechodnou dobu. Za
bezprostřední příčinu jejího odstěhování považuje obviněný zájem poškozené žít
se svým milencem, tedy v konečném důsledku nežít s obviněným, ale vést
společnou domácnost s jinými muži. Obviněný z toho dovozuje, že po 31. 1. 2002
mezi ním a poškozenou vznikla konkludentní dohoda o tom, že dům bude užívat sám
obviněný, přičemž v důsledku této dohody byla užívací práva poškozené k domu
omezena. Ve zmíněných ustanoveních občanského zákoníku přitom podle obviněného
není zahrnuta úprava situace, jestliže se manželé neshodnou na způsobu užívání
společného majetku. Proto obviněný považuje za nutné vycházet analogicky z
ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož nedosáhne-li se
dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli spoluvlastníka soud. Z toho obviněný
dovozuje, že ten z manželů, který nesouhlasí s dosavadním režimem užívání věci,
nemůže podle práva druhému vnutit svoji představu o užívání věci. Postup
poškozené potom považuje obviněný za šikanózní, neboť se domnívá, že poškozené
nešlo o společné užívání předmětné nemovitosti, ale o její užívání s novými
partnery. Jestliže tedy obviněný nesouhlasil s takovým jednáním poškozené, jde
o postoj, který je v souladu s obecnými principy morálky.
Z popsaných důvodů má obviněný za to, že poškozená, pokud nesouhlasila se
stavem po uvedené konkludentní dohodě, měla se obrátit na soud. Obviněný
opětovně tvrdí, že právo užívat věci ze společného jmění manželů není
absolutní, proto podle jeho názoru není postačující, pokud jeden z manželů
projeví záměr takovou věc užívat. Z toho obviněný dovozuje, že nebyla naplněna
objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podle § 249a odst. 2 tr.
zák., která chrání právo užívání, takže považuje za nedostatečné, jestliže se
odkazuje na existenci práva vlastnického. Pokud tedy obviněný podle svého
přesvědčení jednal jako osoba, které přísluší výlučné právo na užívání
předmětného domu, postupoval zcela v souladu s právem. S tím souvisí i otázka
zavinění, kterou považuje obviněný za nedořešenou soudy činnými dříve ve věci.
Obviněný P. Š. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního
stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. Š. vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. V
návaznosti na uplatněný dovolací důvod lze podle jejího mínění přezkoumávat
toliko otázky související s právní kvalifikací skutku nebo s jiným hmotně
právním posouzením, tudíž za právně relevantní námitku obviněného není možné
považovat jeho poukaz na nesprávné hodnocení důkazů soudy. Státní zástupkyně má
za to, že jako relevantní lze připustit jen tvrzení obviněného, podle něhož
skutek nenaplňuje objektivní ani subjektivní stránku trestného činu podle §
249a odst. 2 tr. zák. Jak dále státní zástupkyně uvádí, v právní větě výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně se konstatuje celé zákonné ustanovení
citovaného trestného činu, kterému však neodpovídá popisu skutku tak, jak je
formulován ve skutkové větě, což státní zástupkyně považuje za nesprávné právní
posouzení skutku. Pokud jde o námitky obviněného, které lze podle názoru státní
zástupkyně opřít o zvolený dovolací důvod, k nim zdůrazňuje, že v případě
společného jmění manželů přísluší vlastnické právo k věci oběma manželům,
přičemž podstatou vlastnického práva je věc držet, užívat a požívat. Pokud tedy
v konkrétním případě poškozená uplatnila právo na užívání domu a obviněný jako
druhý spoluvlastník jí v tom bránil, dopustil se trestného činu neoprávněného
zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr.
zák. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství tak závěrem
uvádí, že podle jejího názoru neodpovídá právní věta skutkovým zjištěním, avšak
tato právní otázka je zcela zřejmá, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný P. Š. jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu),
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a
odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst.
1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. Š. opírá jeho existenci o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy o to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výše popsaným námitkám obviněného uplatněným v dovolání uvádí Nejvyšší soud
následující. Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k
nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. řádu se dopustí ten, kdo oprávněné
osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Objektem
zmíněné skutkové podstaty je především zájem na ochraně užívacího práva
oprávněné osoby k určité nemovitosti. Oprávněnou osobou, které svědčí užívací
právo, je zejména vlastník či spoluvlastník věci, ale může jím být i např.
nájemce apod. Oprávnění vlastníka věci v obecném smyslu je vymezeno v
ustanovení § 123 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen \"občanský zákoník\"), přičemž se jedná o právo
předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s
ním.
Nemovitost (rodinný dům), ve vztahu k níž byl v posuzované věci spáchán trestný
čin, byla součástí společného jmění manželů (§ 143 a násl. občanského
zákoníku), proto vlastnické právo svědčilo obviněnému i poškozené společně a
nedílně. Pro výkon tohoto práva podle § 145 odst. 1 občanského zákoníku platí,
že majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé
společně. Pro případ neshody mezi manžely stran užívání a udržování společného
jmění nestanoví zákon zvláštní postup, nicméně v teorii i soudní praxi se
dovozuje, že v takové situaci rozhodne na návrh kteréhokoli z nich soud.
Jak dále vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, manželské
vztahy mezi obviněným P. Š. a poškozenou J. Š. se v průběhu jejich manželství
vyhrotily, což později vedlo k rozvodu manželství. Krátce přede dnem 1. 4. 2002
se obviněný choval k poškozené takovým způsobem, že jí prakticky znemožňoval
jejich vzájemné soužití v jedné nemovitosti, což vedlo k tom, že se poškozená z
domu odstěhovala i s nezletilou dcerou a s větší částí věcí tvořících společné
jmění manželů. To bylo podle skutkových závěrů soudu prvního stupně logickým
důsledkem skutečnosti, že pokud byla poškozená nucena odstěhovat se i s dcerou,
potřebovala vybavení domácnosti. Společný rodinný dům však neměla v úmyslu
opustit natrvalo a již po třech měsících se dožadovala vydání klíčů a domáhala
se užívání domu, neboť zjistila, že nájem jiného bytu ji finančně vyčerpává.
Obviněný jí však po dobu asi 10 měsíců klíče nevydal, čímž jí znemožnil užívání
domu (č. l. 151 trestního spisu). Některé skutkové závěry, které zmiňoval
obviněný ve svém dovolání, tedy nemají oporu ve skutkových zjištěních soudů
činných dříve ve věci, tudíž z nich Nejvyšší soud nemohl ve svých úvahách
vycházet. Jednalo se zejména o tvrzení, podle něhož bezprostřední příčinou
vystěhování obviněné byla její vůle žít s novým partnerem s tím, že posléze
poškozené nešlo o společné užívání domu, kterému obviněný nijak nebránil, ale
že jejím zájmem bylo užívání nemovitosti s dalšími svými partnery.
Pokud jde o právní posouzení rozhodných skutkových okolností, Nejvyšší soud
souhlasí s některými argumenty obviněného P. Š., které uplatnil ve svém
dovolání. Lze např. přisvědčit jeho závěru, podle něhož právo každého z manželů
na užívání nemovitosti, která je součástí společného jmění manželů, není
absolutně neomezené, ale každý z manželů musí respektovat i stejné právo
druhého manžela (srov. přiměřeně stanovisko pod č. 42/1972 Sb. rozh. obč.).
Užívání takové věci proto musí být výsledkem dohody a k výkonu práva nestačí
pouze to, že jeden z manželů projeví záměr věc užívat. Je také nutné souhlasit
s tím, že některé věci patřící za běžných okolností do společného jmění
manželů, nemohou reálně ve stejném okamžiku užívat oba manželé (např.
automobil), ale může tak činit jen jeden z nich. Naopak, vzhledem k učiněným
skutkovým zjištěním, jak byla popsána výše, je nesprávným právním závěrem názor
obviněného, že vystěhování poškozené lze hodnotit jako konkludentní dohodu,
jejímž obsahem je omezení práva poškozené na užívání nemovitosti (obviněný již
např. nedovozuje, na jak dlouhou dobu by k tomu mělo dojít) a současně vznik
výlučného užívacího práva pro obviněného.
Uvedené právní závěry však podle názoru Nejvyššího soudu svědčí spíše proti
obviněnému než proti poškozené. Poškozené J. Š. (a současně i obviněnému P. Š.)
totiž nadále svědčilo společné a nedílné právo užívat předmětnou nemovitost,
která patřila do společného jmění manželů a oba manželé k ní měli vlastnické
právo omezené jen stejným právem druhého z manželů. Proto ačkoli nedošlo k
žádné právně relevantní dohodě či k rozhodnutí soudu o jiném omezení takového
práva ani k zániku a vypořádání společného jmění manželů, obviněný si svévolně
a protiprávně přisvojil absolutní a neomezené právo na to, aby jen on sám
výlučně užíval rodinný dům, a to zcela bez respektování práva poškozené jako
své manželky a spoluvlastnice téhož domu. Pokud tedy obviněný za těchto
okolností bránil poškozené v užívání společného rodinného domu zejména tím, že
vyměnil zámek na vstupních dveřích a odmítl dát poškozené klíče a ani jinak ji
neumožnil přístup do domu, činil tak v rozporu s oprávněním poškozené
vyplývajícím z jejího vlastnického (spoluvlastnického) práva, takže naplnil
znaky trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák. Jestliže se obviněný
domníval, že užívání domu poškozenou je např. v rozporu s dobrými mravy nebo s
obecnými principy morálky, jak naznačuje ve svém dovolání, byl to on, kdo se
měl obrátit na soud s návrhem na rozhodnutí o určení jeho výlučného užívacího
práva. Až do takového rozhodnutí (nebo do dohody s poškozenou) však trvalo
společné a nedílné užívací právo obou manželů k předmětnému rodinnému domu,
tudíž v jeho realizaci nemohl žádný z nich druhému bránit, aniž by se současně
nevystavil možnému postihu za protiprávní jednání.
Nejvyšší soud tak má za to, že užívací právo poškozené J. Š. k předmětné
nemovitosti trvalo i v době posuzovaného skutku. Čin obviněného, P. Š.
spočívající v zabránění vstupu poškozené do domu a tím i v zamezení realizace
jejího užívacího práva, byl proto protiprávní svémocí, která naplňuje
objektivní stránku trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo k
nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.
Pokud jde o poslední námitku obviněného P. Š. spočívající v tom, že se podle
jeho tvrzení soudy dříve činné ve věci v podstatě nezabývaly otázkou
subjektivní stránky jeho jednání a že ji obviněný nepovažuje za naplněnou, není
zmíněný údaj zcela pravdivý. Jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku soud prvního
stupně, subjektivní stránka nepochybně existovala ve formě úmyslu, neboť z
výpovědi obviněného považoval soud za zřejmé, že obviněný vyměnil zámek domu s
cílem znemožnit poškozené volný přístup do tohoto domu, ačkoli si byl vědom
skutečnosti, že poškozená má k tomuto domu stejná práva jako on, a to práva,
která vyplývají ze společného jmění manželů k předmětné nemovitosti (č. l. 151
trestního spisu). Třebaže citovaná úvaha není obzvlášť rozsáhlá, je z ní
zřejmé, že soud prvního stupně se subjektivní stránkou trestného činu zabýval a
dospěl k jednoznačnému závěru o úmyslném zavinění. Protože obviněný zmíněnou
námitku v dovolání dále neodůvodnil žádnými konkrétními argumenty, Nejvyšší
soud ji považuje za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že obviněný P. Š. skutkem popsaným ve výroku o
vině v rozsudku Okresního soudu Praha-východ spáchal trestný čin neoprávněného
zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2
tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž
podané dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o názor státní zástupkyně obsažený ve výše citovaném vyjádření a
týkající se pochybení ve formulaci právní věty výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, je nutné zmíněnému tvrzení přisvědčit, neboť obviněný
bezpochyby bránil oprávněné osobě v užívání domu, a nikoli rovněž v užívání
bytu nebo nebytového prostoru. Tato námitka státní zástupkyně však směřuje nad
rámec argumentace uplatněné obviněným v podaném dovolání, protože Nejvyšší soud
je vázán, resp. v případě meritorního přezkumu podle § 265i odst. 3, 4 a 5 tr.
řádu by byl vázán jen důvody uvedenými v dovolání. Současně nelze přehlédnout,
že se jedná spíše o pochybení formálního charakteru, neboť soudy činné dříve ve
věci se jinak správně omezily toliko na problematiku užívání domu, a nikoli již
dalších prostor. Proto i kdyby obviněný takovou námitku uplatnil, je zcela
zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a
otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce
zásadního právního významu. V takovém případě by tedy stejně přicházel v úvahu
postup ve formě odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Protože však obviněný uvedenou námitku neuplatnil, Nejvyšší soud se jí nemohl v
tomto smyslu zabývat.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný P. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho
dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být
dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky
Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž
nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost
řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové
přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba
opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo
dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 22. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y