5 Tdo 1072/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18.
prosince 2002 o dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 11 To 12/02, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T
27/99, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný J. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.
12. 2001, sp. zn. 1 T 27/99, uznán vinným jednak pokusem trestného činu loupeže
podle
§ 8 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 88 odst. 1 tr. zák.,
kterého se dopustil tím, že spolu s obviněným J. P., dne 15. 12. 1998 kolem
23.30 hod. společně s dalšími třemi neustanovenými muži v M., okr. P., před
domem a poté
i v domě č. 61 v bydlišti J. B. násilím, a to nejméně jedním úderem pěstí do
obličeje a pohrůžkami zabitím, nutili jmenovaného k vydání částky ve výši
600.000,- Kč jako nedoplatku kupní ceny stavebního stroje tov. zn. JCB 3CX 4x4,
jehož koupi jmenovaný zprostředkoval, a když peníze nevydal, stanovili mu lhůtu
do 19. 12. 1998 k předání této částky a opět mu hrozili, že pokud termín
nedodrží, zastřelí jeho i J. M., přičemž J. B. utrpěl podkožní krevní výron
krajiny pravé očnice. Dále byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím,
že od přesně nezjištěné doby do dne 22. 12. 1998 v místě svého trvalého
bydliště v P.–H. P., P. č. 2237, měl v držení 1 ks brokovnice – dvojky zn.
Belgie, r. 16/16, v. č. 1873/23996, 1 ks perkusního revolveru zn. F. Llipietta–
Italy, model Remington, r. 44 mm, v. č. 143647, 10 ks nábojů r. 7,65 mm zn.
Sellier-Bellot a 8 ks brokových nábojů r. 20 mm zn. Sellier-Bellot.
Za to byl obviněný J. P. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, jehož
výkon mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. a § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků se současným vyslovením dohledu. Dále
byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí
věci, a to výše popsaných zbraní a nábojů.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný J. P.
spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými odvoláním, které Vrchní soud v Praze jako
soud odvolací usnesením ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 11 To 12/02, podle § 256
tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného usnesení byl obviněnému J. P. i
jeho obhájkyni doručen dne 11. 6. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství
potom dne 10. 6. 2002.
Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. P. dne 5. 8.
2002 dovolání, které následně doplnil dne 9. 8. 2002, a dovolání opřel o důvody
uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Ve vztahu k pokusu trestného
činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 234 odst. 1 tr. zák. obviněný
především poukazuje na skutečnost, že byl nejprve rozsudkem prvostupňového
soudu ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 1 T 27/99, pro předmětný skutek zproštěn
obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu, avšak z podnětu odvolání státního
zástupce bylo uvedené rozhodnutí odvolacím soudem usnesením ze dne 30. 4. 2001,
sp. zn. 11 To 124/2000, zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný se v této souvislosti
domnívá, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, kterým byl rozsudek
zrušen, dal soudu prvního stupně zastřený pokyn k jinému hodnocení provedených
důkazů, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný uvádí, že
připravuje v této souvislosti podání ústavní stížnosti, avšak považuje za nutné
upozornit i Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), aby se
mohl k této otázce vyjádřit. Svůj názor na zmíněné usnesení odvolacího soudu ze
dne 30. 4. 2001 obviněný velmi obšírně rozebírá a tvrdí, že původní rozsudek
soudu prvního stupně byl správný a bez vad, naopak toto usnesení
druhostupňového soudu považuje za věcně a právně nesprávné, nezákonné a
neústavní.
Pokud jde o konkrétní námitku k témuž trestnému činu, má obviněný J. P. za to,
že Vrchní soud v Praze nehodnotí, která z postupných výpovědí svědka J. B. je
pravdivá a která nikoli, když vyřešení této otázky obviněný považuje za
základní pro následnou právní kvalifikaci. Obviněný potom poukazuje na výpověď
tohoto svědka z hlavního líčení ze dne 9. 5. 2000, podrobně ji rozebírá a
dovozuje, že namísto právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu
loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. by se podle jeho
názoru jako vhodnější jevila kvalifikace skutku jako trestného činu omezování
osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., či případně jako trestného činu
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. s tím, že však – podle názoru obviněného
– nebyla naplněna materiální stránka těchto trestných činů podle § 3 odst. 2
tr. zák., a tudíž měl být obžaloby zproštěn. Dále se obviněný domnívá, že soudy
dříve činné ve věci v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu nepostupovaly
tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v
rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu nehodnotily důkazy podle svého
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu.
K trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. potom
obviněný J. P. uvádí, že soudy obou stupňů nedostatečně zhodnotily skutečnost,
že předmětný revolver nebyl střelby schopný, když jej bylo možné opravit, avšak
pouze za cenu vyšší, než by byla cena nové repliky. Tento revolver měl obviněný
navíc v bydlišti výhradně k dekoračním účelům a je zde proto i otázka, zda
vůbec byla naplněna materiální stránka trestného činu. Obviněný je proto
přesvědčen, že nebyla ve vztahu ke zmíněnému revolveru naplněna skutková
podstata zmíněného trestného činu, pod kterou tak mělo být podřazeno toliko
držení brokovnice a nábojů, což se mělo promítnout i do výroku o trestu
propadnutí věci.
Závěrem svého podání obviněný J. P. doplňuje, že důvody, z nichž podává
dovolání, se dotýkají i právního postavení jeho syna, obviněného J. P., a
navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v
Praze ve vztahu k němu i ve vztahu k jeho synovi a aby Nejvyšší soud podle §
265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.
K podanému dovolání obviněného J. P. se vyjádřila i nejvyšší státní zástupkyně
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce uvedl, že obviněným uplatněný dovolací důvod neodpovídá zákonu,
neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů. Navrhuje proto,
aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a
oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného
rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští.
V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze
jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. P. proti
rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm.
h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné.
Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. K., bylo proto podáno
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání
dovolání došlo u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 5. 8. 2002, tj. v
místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný
poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, a dále na důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu, který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
obviněný J. P. v dovolání uvedl námitky ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž
byl uznán vinným. Pokud jde o pokus trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1
tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák., obviněný podrobně rozebírá jednu z výpovědí
svědka J. B. a dovozuje z ní odlišná právní hodnocení, než k jakým dospěly
soudy činné dříve ve věci. Obviněný se rovněž domnívá, že byl nedostatečně
zjištěn skutkový stav věci a nebyly řádně hodnoceny důkazy.
Popis skutku následně kvalifikovaného výše popsaným způsobem, tak jak ho
interpretuje obviněný J. P. na podkladě zmíněné výpovědi svědka J. B., však
není totožný s ustáleným skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, s
jehož závěry se potom ztotožnil i soud odvolací. Jak dále vyplývá z ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. řádu, dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k
revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V trestní věci obviněného J. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětný skutek
tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry
nezměnil ani soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá
právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako pokusu trestného činu loupeže
podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. P. tedy v rozsahu této námitky
nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu není dán. Obviněný sice zpochybňuje právní závěry učiněné v
napadeném rozhodnutí, vychází však z jiného skutkového stavu, než jaký ustálily
a ve výroku o vině vyslovily soudy činné dříve ve věci, přičemž tento uzavřený
skutkový stav již Nejvyšší soud není oprávněn měnit. Současně není oprávněn
posuzovat ani obviněným tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů
činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. V naznačeném rozsahu bylo
proto dovolání obviněného
J. P. podáno z jiného důvodu, než jaké jsou vyjmenovány v § 265b odst. 1 tr.
řádu.
Ve vztahu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr.
zák. obviněný uvádí, že jedna ze zbraní, konkrétně výše popsaný revolver zn.
F. Llipietta – Italy, model Remington, nebyl schopný střelby, přičemž ve věci
činné soudy tuto skutečnost nedostatečně zhodnotily, když jeho držení spolu se
zmíněnou brokovnicí posoudily jako trestný čin podle § 185 odst. 1 tr. zák.
Jak vyplývá z dalších podrobnějších skutkových zjištění popsaných v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, proti kterým ve svém dovolání nic nenamítal ani
obviněný, předmětný revolver skutečně nebyl v době trestního řízení schopný
střelby, avšak tato závada mohla být odstraněna, i když s relativně vyššími
náklady ve vztahu k ceně zbraně nové (č. l. 1181 trestního spisu). K tomu
Nejvyšší soud uvádí, že pokud je možné existující závadu na střelné zbrani
odstranit a za situace, kdy tato oprava není nedostupná, a pokud je tedy možné
vrátit střelné zbrani její původní účinnost, jedná se nadále o střelnou zbraň
podléhající regulaci prostřednictvím zákona č. 288/1995 Sb., o střelných
zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž i zbraň, jejíž
nelegální přechovávání může naplnit skutkovou podstatu trestného činu
nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí pod
č. 46/1949 Sb. rozh. tr.).
K naznačené problematice lze dále doplnit, že ke spáchání trestného činu
nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. obvykle stačí i nakládání
s jedinou střelnou zbraní (srov. rozhodnutí pod č. 48/1973 Sb. rozh. tr.),
přičemž obviněný neoprávněně přechovával zbraně dvě. Nejvyšší soud proto
konstatuje, že právní posouzení jednání obviněného J. P. v tom rozsahu, v jakém
bylo hodnoceno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1
tr. zák. a v jakém jej tento obviněný napadal v podaném dovolání, bylo v
předmětné trestní věci provedeno řádně a bez vad, přičemž námitka uplatněná
obviněným byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Pouze na okraj považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že vyjádření popisu
předmětného jednání ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, je nutné
považovat do jisté míry za nedostatečné. Základním a obligatorním dílčím znakem
objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování
podle
§ 185 odst. 1 tr. zák. je totiž – vedle dalších okolností popsaných ve skutkové
větě – i skutečnost, že pachatel přechovává zbraň bez povolení. Tato
charakteristika je dána určitou dispozicí s konkrétní střelnou zbraní bez
povolení, tzn. přechováváním zbraně v rozporu s výše zmíněným zákonem č.
288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů,
přičemž tato skutečnost musí být ve skutkové větě právě jako obligatorní
zákonný znak vyjádřena, což se zde nestalo. V předmětné trestní věci navíc není
nedovolenost, resp. neexistence povolení, popsána v odůvodnění ani
prvostupňového rozsudku, ani druhostupňového usnesení. Krajský soud v Českých
Budějovicích v této souvislosti toliko odkázal na svůj první rozsudek v
posuzované trestní věci ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 1 T 27/99, který určité
okolnosti uváděl (č. l. 1144 a č. l. 1053 trestního spisu), avšak citovaný
rozsudek byl následně již zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
4. 2001, sp. zn. 11 To 124/2000, v celém rozsahu zrušen. Uvedená neúplnost
výroku v jistém smyslu však nebyla obviněným J. P. v dovolání namítnuta, ani
nebylo odkázáno na tomu odpovídající dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. k)
tr. řádu], tudíž se Nejvyšší soud naznačenou otázkou vzhledem ke své vázanosti
obsahem dovolání (§ 265i odst. 3 tr. řádu) nezabýval.
Obviněný J. P. dále v podaném dovolání odkázal na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu (po novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb.). Tento
dovolací důvod je podle jeho první alternativy dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod je důvodem
procesním, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci,
a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného
přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného J. P. však bylo v
souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu
věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolací soud podle § 256
tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní
podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly,
neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu a tudíž
nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu naplněn, pokud byl v řízení, které předcházelo vydání napadeného
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
řádu. Obviněný J. P. v této souvislosti zmiňuje již uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K námitkám popsaným v dovolání, o něž
se tento důvod opírá, se již Nejvyšší soud dostatečným způsobem vyjádřil výše a
lze tedy pouze na uvedené odkázat, neboť v řízení, které předcházelo napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu, nebylo shledáno nesprávné právní posouzení skutku
ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Obviněný J. P. ve svém dovolání současně obšírně poukazuje na první
prvostupňový rozsudek, který považuje za správný, a dále na usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 11 To 124/2000, které naopak považuje
za nezákonné a neústavní. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že zmíněné usnesení
Vrchního soudu v Praze nebylo napadeno tímto dovoláním, přičemž je ani nelze
podřadit pod výčet rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) až
h) tr. řádu, která lze vůbec prostřednictvím dovolání napadnout. Z uvedeného
důvodu není dovolací soud oprávněn toto usnesení jakkoli přezkoumávat či
hodnotit a zcela tak ztrácí na významu požadavek obviněného, aby se Nejvyšší
soud vyjádřil k naznačené problematice vzhledem k předpokládanému podání
ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný J. P. podal dovolání proti
rozhodnutí, kterým nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst.
1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však předmětné dovolání bylo opřeno i o
námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle
citovaných zákonných ustanovení, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z
výše uvedených důvodů opodstatněnou, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde
totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě
spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele
či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením
důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu
mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y