USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný K. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 6 To 189/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 183/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 3. 2024, sp. zn. 81 T 183/2022, byl obviněný K. Č. shledán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, za který mu byl podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 800 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena též povinnost nahradit poškozenému J. D. škodu ve výši 837 500 Kč.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 6 To 189/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody v napadeném rozsudku. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
3. Podstata trestné činnosti obviněného spočívala ve stručnosti tom, že v přesně nezjištěné době, nejpozději dne 23. 11. 2020 ve XY, XY či jinde s úmyslem získat nepřiměřené plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, se vetřel do přízně poškozeného J. D., o kterém věděl, že je nesoběstačný, zjevně vysokého věku a požívá ve vysoké míře alkohol, přičemž zneužil jeho rozumové slabosti, nezkušenosti a lehkomyslnosti s tím, že ho přesvědčil k prodeji jeho nemovitostí. Konkrétně šlo o spoluvlastnický podíl o velikosti 1/4 na pozemku parcelního čísla XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 267 m2, jehož součástí je stavba čísla popisného XY – rodinný dům, pozemku parcelního čísla XY – zahrada o výměře 1 130 m2, pozemku parcelního čísla XY – zahrada o výměře 261 m2, pozemku parcelního čísla XY – zahrada o výměře 68 m2, pozemku parcelního čísla XY – ostatní plocha o výměře 53 m2 a spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 na pozemku parcelního čísla XY – vodní plocha o výměře 182 m2, to vše v katastrálním území XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrálního pracoviště ve XY v katastru nemovitostí na listech vlastnictví č. XY a č. XY. K prodeji došlo na základě kupní smlouvy ze dne 23. 11. 2020 uzavřené v sídle advokáta Mgr. Radima Ševčíka s tím, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl podán dne 24. 11. 2020 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrálního pracoviště ve XY, přičemž zápis vlastnického práva obviněného k uvedeným nemovitostem byl proveden dne 15. 12. 2020. K prodeji přitom došlo za velmi nepřiměřenou kupní cenu 125 000 Kč, ačkoli si obviněný byl vědom, že v dané lokalitě jsou ceny nemovitostí výrazně vyšší. Obviněný takto získal majetek v celkové hodnotě 962 500 Kč, čímž způsobil poškozenému J. D. škodu ve výši nejméně 837 500 Kč.
II. Dovolání obviněného, vyjádření k němu a replika
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 6 To 189/2024, podal obviněný K. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný v dovolání zpochybnil odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který údajně téměř bez dalšího převzal závěry soudu prvního stupně a bagatelizoval odvolací námitky obviněného, a také soudům obou stupňů vytkl, že při hodnocení provedených důkazů nerespektovaly elementární zásady formální logiky. Konkrétně podle názoru obviněného poškozený v době, kdy podepisoval zmíněnou kupní smlouvu, byl orientován v čase a místě a věděl, že uzavírá kupní smlouvu, a znal cenu, za kterou prodával své nemovitosti. Důkazy, které mají dokazovat opak, pak obviněný označil za nepřezkoumatelné.
6. Dále obviněný poukázal na údajné nedostatky znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, zpracovaného znalcem Ing. Lumírem Golkou, jímž byly dané nemovitosti oceněny, a vyjádřil nesouhlas s tím, že se odvolací soud ztotožnil s tímto znaleckým posudkem, i když připustil, že má nedostatky. Obviněný označil závěry znaleckého posudku za zkreslené a nepřezkoumatelné a vytkl jim, že nebylo zohledněno ujednání o věcném břemeni, kterým by se hodnota nemovitostí snížila o 10 až 15 %. Soudy obou stupňů pak podle jeho názoru hodnotí znalecký posudek jen k tíži obviněného a bagatelizují jeho námitky.
7. Jak dále obviněný zdůraznil, hrubý nepoměr jako zákonný znak skutkové podstaty trestného činu lichvy je nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění, je však třeba zohlednit i další specifické okolnosti. Obviněný pak v dovolání citoval část odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, podle které i v případě, že by se obviněný v určitém rozsahu staral o nesamostatného poškozeného, tato péče by určitě nemohla mít hodnotu převyšující 800 000 Kč, ovšem odvolací soud neměl ani pro toto tvrzení oporu v dokazování.
8. Obviněný namítl i nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle něhož poškozený neměl žádný důvod, pro který by dobrovolně a vědomě prodával obviněnému nemovitosti za částku 125 000 Kč, jelikož toto zjištění nevyplývá z provedeného dokazování. Hlavní důvod prodeje nemovitostí obviněný spatřuje v tom, že poškozený nechtěl být odkázán na sociální služby a chtěl si zajistit, aby o něj obviněný pečoval do konce života. Obviněný v této souvislosti zmínil i svou přípravu na další péči o poškozeného a vytkl, že v uvedeném směru nebyly bez dalšího provedeny důkazy, přičemž zamítnutí jejich provedení soudy neodůvodnily.
9. Obviněný též zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na jehož základě bylo konstatováno naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu lichvy spočívajícího v rozumové slabosti, nezkušenosti a lehkomyslnosti poškozeného. Jak zde obviněný zdůraznil, znalec vyšetřoval obviněného se zhruba půlročním odstupem, přičemž podle úředního záznamu policejní komisařky, svědkyně S. K., nebyla tato svědkyně schopna posoudit stav poškozeného, který měl být seznatelný pro třetí osoby. Policejní komisařka měla hovořit s poškozeným více než 20 minut, poškozený normálně komunikoval a policejní komisařka na něm neseznala „dementní stav“. Obviněný pak vytkl odvolacímu soudu, že výpověď svědkyně S. K. zlehčuje a označuje ji za nevěrohodnou. Nejde přitom o rozdílnou interpretaci a jiné hodnocení důkazu, ale o objektivní skutkové zjištění.
10. Podle obviněného soud prvního stupně opomněl provést některé důkazy a nijak neodůvodnil, proč je odmítl, což odvolací soud bagatelizoval tím, že není povinností soudu provádět všechny navrhované důkazy. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů a nakonec dodal, že soudy obou stupňů zvolily cestu nejmenšího odporu a přes zjevné nedostatky skutkových zjištění učinily nesprávné právní závěry, když konstatovaly jeho vinu.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku a aby tomuto soudu přikázal věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.
12. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného K. Č. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný svými námitkami ve skutečnosti nevytýká žádný konkrétní logický rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Mimo obecných tvrzení o nesprávnosti či nepřezkoumatelnosti skutkových zjištění nebo o hodnocení důkazů v rozporu se zásadami formální logiky obviněný provádí vlastní hodnocení důkazů, zejména odmítá závěry znaleckých posudků. Obviněný tedy netvrdí, že by soudy z těchto důkazů vyvozovaly závěry, které by z nich logicky nevyplývaly, nýbrž žádá, aby soudy nevyvozovaly z týchž důkazů žádná skutková zjištění. Naopak se domáhá toho, aby soudy vycházely z výpovědi svědkyně S. K. a jí pořízeného úředního záznamu. Odvolací soud přitom pod bodem 6. na s. 4 odůvodnění svého usnesení logicky vysvětlil, proč tyto důkazy nepovažoval za věrohodné k prokázání duševního stavu poškozeného v rozhodné době. Obviněný tedy nevytýká existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale domáhá se pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotily důkazy jinak, než jak by to odpovídalo představám obviněného.
13. Jak dále státní zástupce připomněl, znakem přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku je hrubý nepoměr vzájemných plnění. Za situace, kdy skutečná hodnota nemovitostí, resp. spoluvlastnických podílů poškozeného na nich, převyšovala sjednanou kupní cenu několikanásobně, nebylo z hlediska prokázání skutečností určujících pro naplnění znaků trestného činu lichvy nutné zjišťovat cenu spoluvlastnických podílů na nemovitostech „na korunu“ přesně, jak správně zdůraznil i odvolací soud ve svém usnesení.
14. Pokud jde o námitky obviněného stran opomenutých důkazů, podle státního zástupce obviněný hovoří o opomenutých důkazech ve zcela obecné rovině, přičemž nezmiňuje žádný konkrétní důkaz, který soudy nedůvodně odmítly provést. Již z tohoto důvodu nemohou jeho námitky naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc k důvodům neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou se vyjádřily soudy obou stupňů (pod bodem 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a pod bodem 6. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ani po věcné stránce tedy nelze hovořit o tom, že by důkazní řízení bylo zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech.
15. K dovolacímu důvodu obsaženému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak podle státního zástupce obviněný nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad zákonných znaků přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku a skutkových zjištění učiněných soudy, popřípadě nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, a tedy neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu.
16. Nad rámec uvedeného státní zástupce dodal, že obviněným předkládaná skutková verze, podle které poškozený prodal dobrovolně a vědomě svůj vlastnický podíl na nemovitostech za nízkou cenu, aby si zajistil péči jiné osoby, protože měl strach, že se nedokáže o sebe postarat sám, bez dalšího nevylučuje spáchání přečinu lichvy ve formě zneužití tísně poškozeného. Znakem přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku totiž není omyl poškozeného o podstatných okolnostech ani donucení poškozeného k tomu, aby slíbil nebo poskytl hrubě nepoměrné plnění.
17. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.
18. Obviněný využil svého práva a uplatnil k vyjádření státního zástupce repliku. V ní uvedl, že státní zástupce opakuje rétoriku státních zástupců v obdobných situacích a stadiích trestního řízení. Pro obviněného je v první řadě zarážejícím tvrzení, podle něhož dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě nejzávažnějších vad důkazního řízení, avšak nelze v jeho rámci vznášet libovolné skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení.
19. Obviněný je přesvědčen, že v jeho věci došlo k významným vadám důkazního řízení, což však nemůže být rozpoznáno toliko z rozhodnutí soudů bez znalosti celého spisu. Jak dále zdůraznil, skutková zjištění nelze učinit na základě nepřezkoumatelného znaleckého posudku, resp. pokud znalec ví, že při jeho vypracování nepostupoval správně. Tuto nepřezkoumatelnost však podle názoru obviněného soudy lapidárně přešly, stejně jako výpověď svědkyně S. K., jak již bylo uvedeno v dovolání.
20. Závěrem své repliky obviněný vyjádřil pochybnost, nakolik byl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství seznámen s kompletním obsahem trestního spisu, když z jeho vyjádření k dovolání se lze domnívat, že rozhodným podkladem pro něj byla toliko rozhodnutí soudů nižších stupňů.
21. S ohledem na vše výše uvedené obviněný setrval na tom, aby Nejvyšší soud rozhodl podle jeho návrhu učiněného v podaném dovolání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání, a dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Přitom je třeba zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat pouze z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., přičemž dovolání podané z jiného důvodu je vyloučeno. Nestačí zde ovšem, aby byl dovolací důvod jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu i námitky dovolatele obsahově odpovídaly. Obviněný K. Č. opřel své dovolání o dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudů v otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Citovanému dovolacímu důvodu však neodpovídají námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze poukazují na jinou verzi skutkového stavu, aniž by dovolatel uvedl konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění, jež nejsou určující pro naplnění znaků spáchaného trestného činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
24. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K uplatněným námitkám obviněného
25. Pokud jde o dovolací námitky obviněného K. Č., tyto nejsou podřaditelné jak pod jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tak ani pod ostatní zákonné důvody dovolání.
26. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spočívá ve specifických vadách procesu dokazování, jak bylo shora uvedeno, námitky obviněného neodpovídají, protože v nich obviněný neuvedl žádné konkrétní argumenty, z nichž by vyplývalo, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jímž byl shledán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ani soudům nevytkl jiné relevantní vady, které by bylo možno podřadit pod tento dovolací důvod. Obviněný svými výhradami totiž ve skutečnosti vyjadřuje toliko nesouhlas s hodnocením jednotlivých důkazů (zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí) a s tím, jaká skutková zjištění, především stran duševního stavu poškozeného či nepoměru mezi hodnotami vzájemného plnění mezi obviněným a poškozeným, učinily soudy z provedených důkazů. Citovaný dovolací důvod však nemůže být naplněn jen tím, že se soudy nižších stupňů nepřiklonily k verzi skutkového děje popisované obviněným, ale rozhodly ve shodě s provedenými důkazy, které byly spolu ve vzájemném souladu a o jejichž pravdivosti neměly soudy žádné důvodné pochybnosti. Odvolací soud se dostatečně vypořádal s argumenty obviněného v odůvodnění svého usnesení, v jehož rozsáhlém bodě 6. podrobně vyložil, proč nemohl přisvědčit námitkám obviněného a z jakých důvodů mají závěry soudu prvního stupně oporu v obsahu provedených důkazů. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s těmito závěry, považuje je za řádně odůvodněné v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a stejně jako odvolací soud zvlášť zdůrazňuje, že i přes nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, znalce Ing. Lumíra Golky ohledně hodnoty podílů poškozeného na dotčených nemovitostech obviněný nepředložil žádný důkaz, kterým by zpochybnil správnost těchto závěrů. V dosavadním řízení sám nevyžádal a nepředložil posudek jiného znalce, jak mu to umožňuje ustanovení § 110a tr. ř., ale omezil se jen na kritiku zmíněného znalce a na vlastní, ničím nepodložené názory na hodnotu převedených vlastnických podílů. Navíc je nutno dodat, že tvrzení obviněného, podle něhož odvolací soud lakonicky téměř bez dalšího odkázal na závěry soudu prvního stupně, neodpovídá skutečnosti, když tímto odkazem se napadené rozhodnutí nevyčerpává, ale naopak v něm lze nalézt dostatečnou a přiměřenou reakci na námitky obhajoby, a to včetně poukazu obviněného na výpověď svědkyně S. K. a na její význam.
27. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné podřadit námitky tzv. opomenutých důkazů, tedy důkazů, o nichž v trestním řízení nebylo soudem rozhodnuto, či důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval (k opomenutým důkazům v trestním řízení viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Obviněný však ve svém dovolání zmiňuje problematiku opomenutých důkazů ve zcela obecné rovině s tím, že neuvádí jediný konkrétní důkaz, který by soudy nedůvodně odmítly provést. Přitom v projednávané věci nejsou žádné důkazy, jimiž by se soudy nižších stupňů bez náležitého odůvodnění nezabývaly, a v důsledku toho by nesprávně rozhodly. Jak soud prvního stupně (v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku), tak i odvolací soud (v bodě 4. odůvodnění svého usnesení) vyložily, proč neprovedly důkazy navrhované obhajobou, přičemž rozhodnutí, k němuž dospěly, by se nezměnilo ani po provedení uvedených důkazů.
28. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování spočívá v trestním řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat pouze odvolací soud způsobem stanoveným zákonem (viz zejména § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Nejvyšší soud je pak oprávněn v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze ve specifických případech flagrantního porušení pravidel dokazování obsažených v jednotlivých alternativách ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem v nyní projednávaném případě obviněný nenamítl žádné konkrétní vady, které by naplňovaly tato kritéria, a z příslušného spisu (nejen z obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů) ani takové vady nevyplývají.
29. Přestože obviněný v dovolání tvrdil, že byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho námitky spadají pod tento dovolací důvod jen zdánlivě. Obviněný totiž ve skutečnosti vyjadřuje toliko nesouhlas s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě, zejména pokud jde o zneužití rozumové slabosti, nezkušenosti a lehkomyslnosti poškozeného či hrubého nepoměru mezi hodnotami vzájemného plnění mezi obviněným a poškozeným, jak již bylo uvedeno výše. Tím obviněný zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v údajně chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za který byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotněprávního posouzení. Přitom soudy nižších stupňů (viz body 16. a násl. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku a body 4. a násl. usnesení Krajského soudu v Ostravě) se podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž dovodily jak spáchání posuzovaného skutku, tak i jeho (správnou) právní kvalifikaci. V podrobnostech tedy Nejvyšší soud odkazuje na jejich závěry.
30. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že z hlediska posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění jako znaku objektivní stránky trestného činu lichvy by sice obecně měla být zjištěna objektivní směnná hodnota obou plnění s tím, že je-li předmětem plnění věc, určí se její hodnota v souladu s hledisky obsaženými v § 137 tr. zákoníku (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2796). Pokud je ovšem hodnota plnění poskytnutého poškozeným výrazně převyšující hodnotu plnění poskytnutého pachatelem (v případě obviněného K. Č. to bylo dokonce více než šestinásobně), pak z hlediska naplnění znaku trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v hrubém nepoměru vzájemných plnění není nezbytné vyjadřovat hodnotu plnění poškozeného zcela přesně zjištěnou peněžitou částkou, jak ostatně v projednávané věci správně konstatoval odvolací soud (viz body 4. a 6. odůvodnění jeho usnesení) i nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného. Navíc soudy zde měly k dispozici znalecký posudek k ocenění hodnoty podílu poškozeného na převedených nemovitostech, byť obviněný uplatnil výhrady k jeho závěrům, takže soudy nižších stupňů neučinily svůj právní závěr o existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění bez důkazního podkladu jen vlastní úvahou. Soudy se vypořádaly též s pochybnostmi, které obviněný zaměřil proti zmíněnému znaleckému posudku, a s ostatními jeho námitkami včetně údajného dalšího plnění v podobě péče o poškozeného, kterou mu měl obviněný poskytovat. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že škoda a její výše není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku, takže není nezbytné ji zcela přesně zjistit a vyčíslit, aby bylo možné dospět k právnímu závěru o naplnění zákonného znaku spočívajícího v hrubém nepoměru obou plnění. Hodnoty vzájemných plnění pachatele a poškozeného by bylo nutné dostatečně konkretizovat jen pro potřeby případného výroku o přiznání nároku poškozeného na náhradu škody, který sice soud prvního stupně v projednávané věci učinil, ale odvolací soud tento výrok podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. bez dalšího zrušil (správně měl ovšem odvolací soud následně odkázat poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních).
IV. Závěrečné shrnutí
31. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný K. Č. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž takto rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu