5 Tdo 1074/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.
ledna 2003 o dovolání, které podal obviněný M. Š., proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 203/2002, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 145/2001,
Z podnětu dovolání obviněného M. Š. s e ohledně tohoto obviněného podle § 265k
odst. 1 tr. řádu a ohledně obviněného M. T. podle § 265k odst. 2 tr. řádu s
přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. řádu z r u š u j e rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 203/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušenou část citovaného rozsudku obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvinění M. Š. a M. T. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4.
2002, sp. zn. 6 To 203/2002, uznáni vinnými trestným činem nepřekažení
trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili jednáním
spočívajícím v tom, že dne 5. 10. 2001 kolem 00:27 hod. v P. na n. H. před
objektem U. b. sledovali, jak se od nich obviněný R. L. oddělil, rozběhl se k
opodál jdoucí poškozené S. H., tuto povalil na zem a násilím jí z ruky vytrhl
kabelku s finanční hotovostí ve výši cca 120,- Kč v kožené peněžence, roční
průkazkou MHD se čtvrtletním kupónem v hodnotě 950,? Kč, Tesco kartu v
hodnotě 199,- Kč, svazkem sedmi klíčků, hřebenem a dvěma PET lahvemi sodovky,
čímž způsobil poškozené škodu ve výši cca 1.500,- Kč, aniž obvinění M. T. a M.
Š. spáchání výše uvedeného skutku obviněným R. L. jakkoliv bránili.
Za to byl obviněný M. Š. odsouzen podle § 167 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. T. byl podle § 167 odst. 1 tr.
zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu
byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání dvou let.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání
obviněného M. Š., obvodního státního zástupce pro P., jakož i obviněného R. L.
podaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byli obvinění M. Š. a
M. T. společně též s obviněným R. L. uznáni vinnými trestným činem loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 203/2002, byl
obviněnému M. Š. doručen dne 31. 5. 2002, jeho obhájci dne 6. 6. 2002 a
příslušnému státnímu zastupitelství dne 31. 5. 2002.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. Š. dovoláním, které podal
dne 1. 8. 2002 s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. V podaném dovolání namítá, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovým
zjištěním, která po právní stránce kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle
§ 234 odst. 1 tr. zák. Z podnětu jeho odvolání pak odvolací soud právní
kvalifikaci předmětného jednání změnil na trestný čin nepřekažení trestného
činu podle § 167 odst. 1 tr. zák., přičemž neměl námitek proti skutkovým
zjištěním učiněným soudem prvního stupně. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
však podle názoru obviněného neodpovídá zvolené právní kvalifikaci a hmotně
právnímu posouzení skutku, neboť úvahy odvolacího soudu o skutkových zjištěních
jsou v rozporu s hmotně právním posouzením skutku a neumožňují učinit
jednoznačný závěr o tom, že spáchal zmiňovaný trestný čin. Obviněný namítá, že
odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že s obviněným M. T. \"sledovali
loupežné jednání R. L., aniž se pokusili jeho záměr zmařit\", přestože jim za
daných okolností muselo být jasné, \"že se R. L. odděluje a odchází od nich v
loupežném úmyslu\", přičemž děj nikoli časově krátký jen pasivně sledovali,
aniž proti němu zasáhli. Oproti tomu odvolací soud na straně 7 uvádí, že nelze
vyloučit, že \"šlo o samostatnou akci R. L., který přímo útočil, zatímco jeho
kamarádi se od loupeže víceméně distancovali\". Na předchozí straně odůvodnění
pak odvolací soud dodává, že od střetu R. L. s poškozenou stáli příliš daleko
na to, aby bylo možné hovořit o jejich účasti na předmětném jednání. Rovněž se
v tomto odůvodnění uvádí, že se děj odehrál na relativně širokém prostranství
noční ulice. Dovolatel namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou, zda
s ohledem na zmíněné objektivní skutečnosti (zejména na vzdálenost, čas a
charakter prostranství) mohli vůbec jednání spoluobviněného R. L. zabránit.
Odvolací soud se omezuje pouze na konstatování, že jim musel být s přihlédnutím
k situačním okolnostem úmysl obviněného R. L. jasný. Konkrétní závěry o jejich
chování, zejména o jejich možnosti pozorování, době pozorování a rychlosti
jednání obviněného R. L., neuvádí. Sama poškozená S. H. ve své výpovědi v
přípravném řízení uvedla, že fyzický kontakt trval \"chvilinku, asi půl
minuty\". Odvolací soud sám však na straně 6 svého rozhodnutí připouští, že
její vnímání a jednání bylo ovlivněno strachem, a je otázkou, zda byla schopna
události reprodukovat naprosto přesně. Svědkyně Š., která sledovala děj z
větší vzdálenosti a nebyla jeho přímou aktérkou, a tudíž její schopnost
odhadnout časový průběh děje nebyla ovlivněna přímou účastní na něm, uvedla, že
\"viděla bitku na zemi uprostřed hlavní silnice, … to vše se odehrálo během
několika vteřin\". Dovolatel tedy namítá, že s těmito argumenty se soudy obou
stupňů dostatečně nevypořádaly, a tak, jak jsou citovány, nevedou k
jednoznačnému hmotně právnímu závěru o spáchání trestných činů, kterými byl
dovolatel uznán vinným v rozsudcích soudů obou stupňů.
Závěrem podaného dovolání obviněný M. Š. navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 33 T 145/2001, a rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 203/2002, ve výroku o vině a trestu a
přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K podanému dovolání obviněného M. Š. se vyjádřilo Nejvyšší státní
zastupitelství, které uvádí, že obviněný M. Š. ve snaze odůvodnit podané
dovolání opakovaně cituje z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 203/2002, a snaží se klást do protikladu jednotlivé
závěry, k nimž dospěl odvolací soud, a poté zdůrazňuje, že odvolací soud se
vůbec nezabýval otázkou, zda obvinění M. Š. a M. T., jenž byl odsouzen za
stejný trestný čin jako dovolatel, mohli s ohledem na objektivní skutečnosti
zabránit obviněnému R. L. završit jeho loupežný útok vůči poškozené. Z obsahu
dovolání je zřejmé, že ačkoliv dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku
výslovně uvádí, že napadá výrok o vině i trestu rozsudku soudu druhého stupně,
ve skutečnosti brojí výlučně proti jeho odůvodnění. Dovoláním lze podobně jako
jinými opravnými prostředky napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho
odůvodnění. Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části
příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného
rozhodnutí předcházel, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí.
Je-li podáno dovolání jen proti důvodům rozhodnutí uvedeného v § 265a odst. 1
a 2 tr. řádu, musí být odmítnuto jako nepřípustné [§ 265i odst. 1 písm. a) tr.
řádu] a případně též jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání [§ 265i odst.
1 písm. d) tr. řádu]. Jelikož však v projednávaném případě dovolatel alespoň
formálně napadl výrok o vině a trestu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 203/2002, navrhuje Nejvyšší státní zastupitelství,
aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr.
řádu. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že připadá v úvahu
rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) nebo b) tr. řádu, vyjadřuje souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda
dovolání obviněného M. Š. splňuje obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Městského
soudu v Praze jako soudu odvolacího, kterým byl obviněný M. Š. uznán vinným a
byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu
rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný M. Š.
prostřednictvím obhájce Mgr. J. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §
265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Obvodního
soudu pro Prahu 4 ve výše uvedený den, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr.
řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst.
2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Dovolatel
odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že
napadený rozsudek, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest, spočívá na
nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud se nejprve zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatněného
dovolacího důvodu. Vada rozhodnutí, která spočívá v nesprávném hmotně právním
posouzení, může být úspěšně namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože v tomto směru Nejvyšší soud neshledal
žádný z důvodů k odmítnutí dovolání obviněného M. Š. ve smyslu § 265i odst. 1
tr. řádu, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to v rozsahu a ze zmíněných
důvodů uvedených v podaném dovolání, jakož i řízení předcházející napadenému
rozhodnutí. Po přezkoumání věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
obviněného je důvodné. Tento závěr učinil Nejvyšší soud na podkladě
následujících skutečností:
Rozhodující pro posouzení důvodnosti podaného dovolání je otázka, zda skutek
popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku a skutková zjištění rozvedená v
jeho odůvodnění skýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být obviněný M. Š.
uznán vinným trestným činem nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr.
zák. Nejvyšší soud má za to, že tomu tak není. Z toho jak Městský soud v Praze
popsal trestné jednání obviněného M. Š., je zřejmé, že jeho podstatu spatřuje v
tom, že spolu s obviněným M. T. sledovali útok obviněného R. L. proti
poškozené, aniž mu jakkoliv zabránili. Na straně 7 v odůvodnění napadeného
rozsudku Městského soudu v Praze se pak uvádí k použité právní kvalifikaci, že
\"obviněný M. Š. s obviněným M. T. ze svého místa přinejmenším sledovali
loupežné jednání obviněného R. L., aniž se pokusili jeho záměr zmařit. Ze
souvislostí - s přihlédnutím k situačním okolnostem a jejich osobnostním
profilům - jim přitom muselo být za daných okolností naprosto jasné, že se
obviněný L. od nich odděluje, a za osamělou, podle všeho vystrašenou ženou,
která se snažila najít záchranu na vozovze mimo chodník, odchází v loupežném
úmyslu. Přesto pasivně sledovali z povzdálí nikoli časově zcela krátkou akci
obviněného R. L., aniž by proti ní zasáhli\". I když ani Nejvyšší soud
nevylučuje, že ze strany obviněného M. Š. a obviněného M. T. došlo ke spáchání
trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák., nelze ze skutku tak, jak je
popsán ve výroku o vině, ani ze skutkových zjištění v odůvodnění napadeného
rozsudku dosud učiněných jednoznačně dovodit, že se obviněný M. Š. a též
obviněný M. T. h o d n o v ě r n ý m z p ů s o b e m dozvěděli, že obviněný
R. L. páchá trestný čin loupeže, a spáchání a dokončení takového trestného činu
nepřekazili. Popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku je v tomto směru
nekonkrétní a nepřesvědčivý a je zaměřen především na popis jednání obviněného
R. L., zatímco jednání obviněných M. Š. a M. T., kterým měli naplnit zákonné
znaky trestného činu trestného činu nepřekažení trestného činu podle § 167
odst. 1 tr. zák. mělo spočívat v tom, že \"sledovali, jak se od nich oddělil
obviněný R. L. a rozběhl se k opodál jdoucí poškozené … tuto povalil na zem a
násilím jí z ruky vytrhl kabelku ..., aniž spáchání výše uvedeného skutku
obviněným R. L. jakkoliv bránili\". Odvolací soud se pak v napadeném rozsudku
vůbec nezabýval reálnou možností obviněných M. Š. a M. T. spáchání a dokončení
trestného činu spoluobviněného R. L. zabránit. V tomto směru je pak možno
přisvědčit důvodům dovolání v tom, že odůvodnění napadeného rozsudku trpí
určitou vnitřní rozporností při zdůvodňování toho, proč jednání obviněných M.
Š. a M. T. nelze kvalifikovat jako spolupachatelství trestného činu loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. ani jako účastenství na něm podle § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák. na straně jedné, (vzdálenost obviněných od místa činu,
absence předchozí dohody, doba trvání útoku) a proč se jedná o nepřekažení
trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák. na straně druhé.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že hmotně právní posouzení skutku
neodpovídá za této situace dosud zjištěnému skutkovému stavu, a tudíž že je dán
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud tedy podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil z podnětu dovolání
obviněného M. Š. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ohledně tohoto
obviněného, a jelikož důvody, které k tomuto rozhodnutí vedly, prospívají i
obviněnému M. T., neboť se vztahují k jeho osobě ve stejném rozsahu, rozhodl
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §
261 tr. řádu též o zrušení napadeného rozsudku ohledně obviněného M. T. Podle
§ 265k odst. 2 tr. řádu byla současně zrušena také další rozhodnutí na zrušenou
část tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak bylo rozhodnuto, že Městskému soudu v Praze
se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak
vrací do stadia odvolacího řízení, v němž Městský soud v Praze znovu projedná
odvolání obviněného M. Š. podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 26. 2. 2002, sp. zn. 33 T 145/2001, přitom rozhodne i ve prospěch
obviněného M. T., který odvolání nepodal, neboť přichází v úvahu postup podle §
261 tr. řádu. Věcí se bude zabývat ve všech směrech uvedených v rozhodnutí
Nejvyššího soudu a je podle § 265s odst. 1 tr. řádu vázán právním názorem,
který ve svém rozhodnutí v posuzované věci vyslovil Nejvyšší soud.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším
soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání,
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr František P ú r y
Vypracoval:
JUDr. Pavel D o l i n e Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 5 Tdo 1074/2002
Datum rozhodnutí: 16.01.2003
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
5 Tdo 1074/2002 - I
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. ledna 2003
v trestní věci obviněného M. Š., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp.
zn. 33 T 145/2001 v řízení o dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 203/2002, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný M. Š. n e b e r e d o v a z b y .
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný M. Š. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 6 To 203/2002, v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 145/2001. Z podnětu
dovolání obviněného Nejvyšší soud zrušil uvedený rozsudek Městského soudu v
Praze a přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.
Odpadl tedy podklad pro to, aby obviněný M. Š. nadále vykonával trest odnětí
svobody, a vzhledem k ustanovení § 265l odst. 4 tr. řádu vyvstala nutnost
rozhodnout, zda se obviněný bere do vazby.
Nejvyšší soud shledal, že v nynějším stádiu řízení nejsou s ohledem na výměru
uloženého trestu, dobu, kterou již obviněný z uloženého trestu vykonal, jakož i
pro časový odstup od činu, který je předmětem tohoto řízení, dány žádné
konkrétní skutečnosti, jimiž by bylo možno přesvědčivě zdůvodnit existenci
vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) až c) tr. řádu. Proto
rozhodl, že obviněný se do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 16. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y