5 Tdo 1085/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9.
2005 o dovolání obviněného Z. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 32/2004, t a k
t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, a rozsudek Okresního soudu v
Ostravě ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 1 T 32/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Ostravě,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 1 T 32/2004,
byl obviněný Z. N. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle
§ 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 17. 4.
2003 v době kolem 21.00 hodin v O. – P. řídil osobní automobil tovární značky
Renault Laguna 1,8 v kritické době po vycouvání z parkoviště, přiléhajícího k
J. náměstí a následné jízdě po ulici J. náměstí ve směru ulice F. k ulici Č. a
Š. úmyslně najel přední částí svého vozidla na chodce P. G., jdoucího v
protisměru jeho jízdy a který jej hodlal zastavit, poškozený P. G.v době, kdy
na něj vozidlo přední částí najíždělo, tak naskočil na přední kapotu vozidla
zn. Renault Laguna, posléze byl na přední kapotě vezen v kleče přibližně
čtyřicet dva metrů až posléze vlivem odstředivé síly, kdy vozidlo odbočovalo
vlevo, upadl z kapoty na vozovku, přičemž utrpěl zranění, a to zhmoždění ramene
a palce vlevo, zhmoždění hrudníku vlevo, zhmoždění levého kolene, s délkou
léčení a neschopností práce v trvání do 2. 5. 2004, přičemž vzhledem k
mechanismu útoku, použitému předmětu, tj. osobnímu automobilu tovární značky
Renault Laguna, toliko náhodou nezpůsobil závažnější poranění v podobě
zlomeniny levé končetiny, zlomeniny v oblasti pletence pánevního a hrudního
koše s možnými následnými vnitřními zraněními, a to jak orgánu dutiny břišní či
hrudní, zlomeniny klenby lební či nitrolební poranění mozku.
Za tento trestný čin byl obviněný Z. N. odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a
§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále
mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 roků. Podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě
škody V. z. p. ČR, se sídlem P., O., O. p. O., S. třída, O., částku ve výši
1.245,- Kč.
Tento rozsudek napadl obviněný Z. N. odvoláním, o kterém Krajský soud v Ostravě
rozhodl usnesením ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, tak, že odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To
51/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2004,
sp. zn. 1 T 32/2004, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. V.
dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť podle
obviněného došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a zároveň bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu
prvního stupně, přestože ve vztahu k tomuto rozsudku byl dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný má za to, že nesprávné právní
posouzení skutku lze dovodit porovnáním jeho popisu obsaženého ve výroku
rozsudku nalézacího soudu se zněním ustanovení § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr.
zák., neboť v popisu skutku nejsou obsaženy všechny zákonné znaky tohoto pokusu
trestného činu ublížení na zdraví, zejména zde není jednoznačně vyjádřeno, v
čem měl z jeho strany spočívat úmysl způsobit poškozenému P. G. těžkou újmu na
zdraví. I podle znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravní
nehody, o jehož závěry se soud nekriticky opřel zejména, pokud šlo o hodnocení
stop na přední kapotě vozidla, se měl s vozidlem rozjíždět pomalu a chodec P.
G. měl dostatečný rozhled, dráhu i čas (cca 2,5 s), aby opustil koridor pohybu
jeho vozidla do bezpečného bočního odstupu. Navíc je evidentní, že z hlediska
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (pravidla
silničního provozu), se poškozený pohyboval ve vozovce nedůvodně (protiprávně)
s cílem snažit se odebrat mu jeho vozidlo a zabránit mu v případném odjezdu.
Obviněný v této souvislosti znovu namítl, že on sám neměl úmysl způsobit
poškozenému žádné zranění, tím méně zranění odpovídající těžké újmě na zdraví.
Ostatně ani již ze vzpomínaného popisu skutku obsaženého ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně není zřejmé, jaká konkrétní těžká újma na zdraví ve smyslu
§ 89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. poškozenému hrozila.
V závěru dovolání obviněný Z. N. navrhl, aby Nejvyšším soudem České republiky
byly z podnětu jeho dovolání napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 51/2005, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne
14. 10. 2004, sp. zn. 1 T 32/2004, zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného Z. N. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil
tak, že uplatněné námitky sice obsahově odpovídají deklarovaným dovolacím
důvodům, avšak nelze je považovat za důvodné. V tzv. skutkové větě státní
zástupce sice postrádá údaj o rychlosti obviněným řízeného vozidla v době
střetu s poškozeným, ale za důležitý z hlediska naplnění znaků pokusu trestného
činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák.
však považuje údaj o tom, že poškozený „byl na přední kapotě vezen v kleče
přibližně 42 metrů, až posléze vlivem odstředivé síly, kdy vozidlo odbočovalo
vlevo, upadl z kapoty na vozovku…“. Podle státního zástupce je možno připustit,
že v momentě najíždění na poškozeného mohl obviněný, byť bez přiměřených
důvodů, spoléhat na to, že poškozený uskočí z dráhy vozidla, avšak pokud
obviněný pokračoval několik desítek metrů v jízdě s poškozeným klečícím na
přední části vozidla a dokonce provedl odbočovací manévr, pak nutně musel být –
a to i v případě nižší rychlosti vozidla – přinejmenším srozuměn s tím, že
dojde k pádu poškozeného spojeného s jeho závažným poraněním. Státní zástupce
dále připustil, že do jisté míry si podle popisu skutku v tzv. skutkové větě
rizikově a neadekvátně počínal i poškozený, nicméně tato okolnost nezbavuje
obviněného trestní odpovědnosti za pokus úmyslného trestného činu. Ze
skutkových zjištění dále nevyplynulo, že by se snad poškozený dopouštěl
jednání, které by bylo možno posuzovat jako přímo hrozící nebo trvající útok na
zájem chráněný trestným zákonem, který by obviněný odvracel jednáním popsaným
ve skutkové větě. Za zcela nedůvodné považuje též i tvrzení obviněného, podle
kterého z popisu skutku ve výroku o vině není zřejmé, jaká konkrétní újma na
zdraví poškozenému hrozila, neboť zranění, která mu hrozila, jsou velmi
podrobně vylíčena v závěrečné části skutkové věty a nepochybně odpovídají
zákonnému vymezení těžké újmy na zdraví minimálně ve smyslu ustanovení § 89
odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. Skutkové okolnosti vylíčené v tzv. skutkové větě
výroku o vině tedy odpovídají zákonným znakům pokusu trestného činu ublížení na
zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., a proto nemohou být naplněny
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vzhledem k tomu státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně
navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr.
ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního
posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním
řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo
vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu
vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné
skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné
hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především
ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tedy v tomto
konkrétním případě namítaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Z. N. ve svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem i dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) i. f. tr. ř. právní námitky týkající se
nesprávného právního posouzení skutku, z nichž se Nejvyšší soud zabýval
především námitkou obviněného, že v popisu skutku nejsou obsaženy všechny
zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k §
222 odst. 1 tr. zák., přičemž zde zejména není jednoznačně vyjádřeno, v čem měl
z jeho strany spočívat úmysl způsobit poškozenému P. G. těžkou újmu na zdraví.
V tomto směru je totiž podle jeho názoru třeba především hodnotit, že podle
znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravní nehody, o jehož
závěry se soud prvního stupně ve svém rozsudku opírá, se měl s vozidlem
rozjíždět pomalu a chodec P. G. měl dostatečný rozhled, dráhu i čas (cca 2,5
s), aby opustil koridor pohybu jeho vozidla do bezpečného bočního odstupu.
Trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo
jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Trestný čin je ve smyslu § 4 tr.
zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v tomto zákoně
uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (přímý úmysl), nebo
věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (eventuální úmysl).
Vzhledem k právní kvalifikaci jednání obviněného Z. N. soudem prvního stupně, s
kterým se ztotožnil v napadeném usnesení i odvolací soud, jako pokusu trestného
činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., tedy
jednání obviněného směřujícího bezprostředně k úmyslnému způsobení těžké újmy
na zdraví poškozenému P. G., je zcela zřejmé, že v případě obviněného Z. N. se
soud prvního stupně měl na základě provedených důkazů a jejich náležitého
zhodnocení důkladně zabývat naplněním subjektivní stránky uvedeného pokusu
trestného činu a jednoznačně ve výroku o vině napadeného rozsudku vyjádřit
popisem skutkových okolností úmysl obviněného způsobit poškozenému takové
zranění, které by naplňovalo znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7
tr. zák.
Je sice pravdou, že soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině
svého rozsudku uvedl, že obviněný „úmyslně najel přední částí svého vozidla na
chodce P. G. jdoucího v protisměru jeho jízdy a který jej hodlal zastavit“,
avšak z tohoto vyjádření nehledě k tomu, že používá na místo skutkového popisu
právní pojem „úmyslu“, nelze dovodit, že došlo k úmyslnému jednání směřujícímu
bezprostředně k způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému P. G., a to alespoň
v eventuálním úmyslu. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu
totiž nestačí, že pachatel vůbec úmyslně jednal (že jednal tak, jak jednat
chtěl), tedy slovy soudu prvního stupně „úmyslně najel“, ale je třeba, aby
úmyslně způsobil výsledek (konkrétně následek ve formě těžké újmy na zdraví) v
zákoně uvedený, resp. u pokusu úmyslného trestného činu, aby úmyslně
bezprostředně směřoval k takovému výsledku (tedy následku ve formě těžké újmy
na zdraví konkretizované ve skutkové větě výroku o vině vymezeným zraněním). V
tomto směru popis skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně
neobsahuje potřebné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že obviněný
směřoval svým jednáním alespoň v eventuálním úmyslu k způsobení takového
zranění, které by bylo možno podřadit pod těžkou újmu na zdraví podle § 89
odst. 7 tr. zák. Za takové okolnosti nelze bez dalšího považovat, ani část
skutkové věty výroku o vině, v které soud prvního stupně uvádí, že obviněný „…
vzhledem k mechanizmu útoku, použitému předmětu, tj. osobnímu automobilu
tovární značky Renault Laguna, toliko náhodou nezpůsobil závažnější poranění v
podobě zlomeniny levé končetiny, zlomeniny v oblasti pletence pánevního a
hrudního koše s možnými následnými vnitřními zraněními, a to jak orgánu dutiny
břišní či hrudní, zlomeniny klenby lební či nitrolební poranění mozku“, když z
tohoto vyjádření není zřejmé na základě jakého jednání obviněného tato zranění
u poškozeného hrozila a zda k nim obviněný takovým jednáním buď v přímém nebo
alespoň v eventuálním úmyslu směřoval, jestliže zároveň podle popisu skutku
poškozený P. G., „který jej hodlal zastavit, …naskočil na přední kapotu vozidla
zn. Renault Laguna, posléze byl na přední kapotě vezen v kleče přibližně
čtyřicet dva metrů až posléze vlivem odstředivé síly, kdy vozidlo odbočovalo
vlevo, upadl z kapoty na vozovku, přičemž utrpěl zranění …“. Zváží-li se tyto
okolnosti, pak z uvedené části popisu skutku vyplývá, že to byl poškozený,
který sám, aniž by ho cokoli nutilo k takovému jednání, naskočil na kapotu
pomalu jedoucího vozidla obviněného, které hodlal tímto způsobem zastavit. Přitom je třeba v této souvislosti připomenout, že i podle znaleckého posudku z
oboru dopravy, odvětví silniční dopravní nehody, o jehož závěry se soud prvního
stupně ve svém rozsudku opírá, se měl obviněný s vozidlem rozjíždět pomalu,
jednalo se o rozjezd neagresivní, k přímému nárazu automobilu do chodce
nedošlo, přičemž chodec P. G. měl dostatečný rozhled, dráhu i čas (cca 2,5 s),
aby opustil koridor pohybu vozidla řízeného obviněným do bezpečného bočního
odstupu (viz č.l. 137 až 139, 202).
Navíc na kapotě vozidla byl zjištěn jen
otěr prachu, nedošlo ani k promáčknutí plechu kapoty, a proto je třeba se
zabývat tím, zda nešlo spíše o vlezení na kapotu při velmi pomalé jízdě vozidla
než přímo o „naskočení“ (č. l. 2 p.v., 7, 64 a 139 spisu). Přihlédne-li se k
těmto skutečnostem, kterými se soud prvního stupně, ale ani odvolací soud ve
svých rozhodnutích dostatečně nezabývaly, pak ze skutkových zjištění obsažených
v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nelze dovodit, že
zranění uvedená v závěru popisu skutku, z nichž přinejmenším některá by jinak
bylo možno podřadit pod těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák.,
hrozila jen v důsledku jednání obviněného, resp. že k těmto zraněním jednání
obviněného úmyslně směřovalo, když nebylo vůbec hodnoceno ani to, jak případně
ke vzniku takových možných zranění mohl svým jednáním přispět poškozený
(spoluzavinění poškozeného), jak na to správně poukazuje i státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, v
kterém uvádí, že „do jisté míry si podle popisu skutku v tzv. skutkové větě
rizikově a neadekvátně počínal i poškozený“.
Nejvyšší soud se z těchto hledisek a na základě námitek obviněného obsažených v
odůvodnění dovolání zabýval nejen výrokem o vině, ale i odůvodněním rozsudku
soudu prvního stupně a následně i odůvodněním napadeného usnesení odvolacího
soudu. Na tomto podkladě pak k výše uvedenému považuje za nutné dodat, že ani z
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zmíněné skutečnosti ohledně
subjektivní stránky nevyplývají, protože tento se k subjektivní stránce daného
trestného činu prakticky vůbec nevyjádřil, poněvadž ve svém rozsudku pouze
shrnul obsah učiněných svědeckých výpovědí, a následně konstatoval, že obhajobu
obviněného shledal nevěrohodnou a účelovou a naopak výpověď poškozeného
vyhodnotil jako věrohodnou, neboť v průběhu řízení nalézací soud neshledal
žádné skutečnosti, které by poškozeného měly vést ke křivému obvinění nebo
křivé výpovědi vůči obviněnému (srovnej str. 10 shora uvedeného rozsudku
nalézacího soudu). Odvolací soud se pak v usnesení ze dne 18. 2. 2005, sp. zn.
3 To 51/2005, naplněním subjektivní stránky předmětného činu spáchaného
obviněným též konkrétně nezabýval, pouze na straně 3 citovaného rozhodnutí
obecně uvedl, že skutková zjištění učiněná okresním soudem jsou správná a
úplná, neboť mají oporu ve výsledcích dokazování, což se týká nejen skutečností
charakterizujících objektivní stránku trestného činu, ale i skutečností
charakterizujících stránku subjektivní.
S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je třeba přisvědčit obviněnému, že je dán
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném
právním posouzení skutku, neboť na základě porovnání jeho popisu obsaženého ve
výroku rozsudku nalézacího soudu se zněním ustanovení § 8 odst. 1 a § 222 odst.
1 tr. zák., je třeba konstatovat, že v popisu skutkových zjištění v tzv.
skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, s kterým se v napadeném
usnesení ztotožnil i odvolací soud, nejsou obsaženy všechny zákonné znaky
pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr.
zák., zejména zde není jednoznačně vyjádřeno, v čem měl z jeho strany spočívat
úmysl způsobit poškozenému P. G. těžkou újmu na zdraví a zda jednání obviněného
bezprostředně směřovalo k způsobení takového následku, a takový závěr nelze
dovodit ani z odůvodnění uvedených rozhodnutí. Výrok o vině pokusem trestného
činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. tak spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení, jímž bylo podle § 256 tr. ř.
zamítnuto odvolání obviněného jako nedůvodné, je rozhodnutím, jemuž předcházelo
řízení, v kterém byl dán uvedený důvod dovolání, a tím je toto usnesení vadné
ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To
51/2005, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10.
2004, sp. zn. 1 T 32/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že zmíněné vady právního posouzení mají svůj
původ již v rozhodnutí soudu prvního stupně, přikázal Okresnímu soudu v
Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že
je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení bude na soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování zejména
ohledně skutečnosti, jaká konkrétní zranění mohla být poškozenému P. G.
způsobena jednáním obviněného Z. N. V tomto směru se bude třeba podrobně
zabývat znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
přičemž je nutné znovu vyslechnout znalce doc. MUDr. S. L., CSc. ve vztahu ke
zraněním, která by poškozený mohl utrpět při pádu z přední kapoty vozidla na
vozovku, nikoli při nárazu vozidla do poškozeného, neboť k takovému nárazu ve
skutečnosti nedošlo, což výslovně uvádí znalecký posudek z oboru dopravy,
odvětví doprava silniční, který zdůrazňuje, že „přímý náraz automobilu do
chodce nenastal“ (viz č. l. 139 spisu). Tento jeho závěr je v souladu i s
ostatními ve věci provedenými důkazy, včetně výpovědi poškozeného P. G. a
protokolem o nehodě v silničním provozu včetně připojené fotodokumentace (č. l.
2 až 7 spisu). Znalecký posudek doc. MUDr. S. L., CSc. se totiž zatím
nevyjadřuje ke zraněním, která hrozila při popsaném průběhu nehodového děje
(naskočení či vlezení na kapotu vozidla, pomalá jízda a následný pád na vozovku
při odbočení vozidla při rychlosti jízdy do 26,6 km/h), ale uvádí jen zranění,
jaká hrozila při „sražení“ poškozeného při částečném obrysovém překrytí (č. l.
109 spisu), k čemuž ve skutečnosti nedošlo, přičemž navíc znalec zdůrazňuje, že
„následky by pak závisely na rychlosti vozidla, resp. akceleraci vozidla a na
nárazu určité části těla poškozeného vozidlem“ (č. l. 109 spisu). Proto je
třeba, aby všechny shora uvedené okolnosti, včetně toho, že poškozený sám
naskočil nebo vlezl na kapotu vozidla, byl vezen rychlostí od 14,2 do 26,6 km/h
a ke zranění mohlo dojít jen jeho pádem z vozidla na vozovku při odbočování v
této nízké rychlosti, byly znalci předestřeny a poté se znalec vyjádřil ke
zraněním, která při tomto průběhu nehodového děje reálně (nikoli hypoteticky)
hrozila, a to s přihlédnutím právě k takto nízké rychlosti a k ostatním
okolnostem zjištěným dosud provedeným dokazováním, tak jak byly shora popsány.
Přitom je pak třeba uvážit i skutečně vzniklá zranění – odřeniny a pohmožděniny
převážně bez vzniklých podlitin (s výjimkou hematomu 3 x 2 cm v oblasti 3.
thenaru 1. sin).
Vyjádření znalce doc. MUDr. S. L., CSc. o hrozících zraněních z uvedeného
úrazového děje pak soud prvního stupně zhodnotí nejen jednotlivě, ale i v
souvislosti s ostatními ve věci provedenými a zhodnocenými důkazy. Zejména v
tomto směru vezme v úvahu závěry znalce Ing. M. Š. z oboru silniční dopravy,
zejména zjištěnou přibližnou rychlost vozidla v okamžiku naskočení (vlezení)
poškozeného na kapotu a poté v době jeho vezení na kapotě (srovnej č. l. 137 ve
spise), která byla velmi nízká, v rozmezí 14,2 až 26,6 km/h, s čímž souhlasil
jak poškozený P. G., tak i další přímý svědek kolize, R. M. , a čemuž odpovídá
i skutečnost, že při „naskočení“ či „vlezení“ na přední kapotu vozidla nedošlo
ani k jejímu promáčknutí. Teprve až při zjištění a zhodnocení těchto možných
zranění a jejich charakteru, po zohlednění rychlosti vozidla v rozhodné době,
případného spoluzavinění poškozeného a ostatních rozhodných okolností případu,
včetně skutečnosti, že poškozený při pádu utrpěl jen lehká poranění,
zjistitelná převážně jen na základě jím uváděných údajů o bolestivosti (srovnej
č. l. 8, 9 a 11 ve spise), bude možno učinit bezpečný a spolehlivý právní závěr
o subjektivní stránce pokusu trestného činu ublížení na zdraví, zejména z
hlediska, k jakému následku případně směřoval úmysl (přímý či eventuální)
obviněného Z. N. (způsobení těžké újmy na zdraví, ublížení na zdraví, jiné
lehčí újmy na zdraví apod.).
Dále Nejvyšší soud považuje za nutné nalézacímu soudu vytknout, že se v
dostatečné míře nezabýval tvrzením obviněného, že na něj byl ze strany svědka
R. M. vyvíjen nátlak v souvislosti se „smlouvou o půjčce“, kterou spolu v
minulosti uzavřeli, a obviněný v předmětné situaci při odjezdu z parkoviště
pociťoval jednání poškozeného P. G., bránícího mu v odjezdu, a zároveň jednání
svědka R. M., který mu svým vozidlem bránil ve vycouvání z místa konfliktu,
jako oprávněnou hrozbu, že mu bude zmíněnými osobami odebráno jeho osobní
vozidlo, čemuž by mohly nasvědčovat jednak smlouvy uzavřené o této půjčce
(nazvané však smlouvami kupními) založené na č. l. 13 až 16, a jednak jednání
poškozeného P. G. a R. M. bezprostředně předcházející posuzovanému jednání
obviněného, zvláště ve spojení s tím, že R. M. považoval vozidlo obviněného již
za své, kdy na „toto vozidlo měl zástavní a kupní smlouvu“ od obviněného Z. N.
(srov. č. l. 50, 200 až 201 spisu). S touto obhajobou obviněného, kterou
uplatňoval v průběhu celého předchozího trestního řízení, se nalézací ani
odvolací soud nijak nevypořádal, pouze nalézací soud k tomu v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že tvrzení obviněného považuje bez bližších důvodů za
nevěrohodné, což lze podle názoru dovolacího soudu říci jen o způsobu, jak
obviněný popsal jednání poškozeného vůči jeho vozidlu těsně před rozjetím
(„bouchání do kapoty vozidla na její přední hranu“), ale nikoli již o těchto
zmíněných skutečnostech, které v zásadě odpovídají i svědeckým výpovědím P. G.
a R. M. (č. l. 198 až 199 spisu).
V tomto směru se následně, bude třeba zabývat možností, že obviněný Z. N.
jednal ze strachu před dalším možným jednáním P. G. a R. M. směřujícím k
odejmutí jeho vozidla, které v rozhodné době řídil, a proto je nutno zvážit,
zda vůbec lze toto jednání shledat trestným s ohledem na možnost aplikace § 13
tr. zák. o nutné obraně, podle kterého není trestným činem čin jinak trestný,
kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto
zákonem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená
způsobu útoku. Z tohoto důvodu se nalézací soud musí mimo již zmíněných
skutečností náležitě vypořádat i s dokumentem založeným ve dvojím vyhotovení na
č. l. 13 až 16 spisu, nazvaným jako kupní smlouva, dále listinou založenou na
č. l. 76 spisu označenou jako prohlášení, kterou předložil obviněný Z. N.,
jakož i skutečnostmi, které uvádí i svědek R. M., a to, že v den předmětné
schůzky s obviněným jeho jednání směřovalo „k přepisu“ předmětného vozidla
obviněného značky Renault Laguna 1,8 na jeho osobu, a to právě z titulu výše
uvedené smlouvy, kterou účastníci nazývají smlouvou o půjčce (č. l. 198 spisu).
Jen pro úplnost je nutno k této „smlouvě“ poznamenat, že s ohledem na
ustanovení § 34 občanského zákoníku, které stanoví, že právním úkonem může být
pouze projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, tato takzvaná
„kupní smlouva“ ze dne 20. 3. 2003 žádný projev vůle neobsahuje a již vůbec
neobsahuje projev vůle k uzavření půjčky, a proto je třeba se zabývat tím, zda
v souladu se zákonem ji je možno považovat za právní úkon, který může mít vůči
osobám, které ji uzavřely zákonem předpokládané účinky.
Ve vztahu k výše uvedené možnosti posouzení dovolatelova jednání ve smyslu § 13
tr. zák. je nutno se v tomto konkrétním případě dále zaměřit i na přiměřenost
případného jednání obviněného Z. N. odvracejícího bezprostředně hrozící či již
nastalý útok. Poměr obrany a útoku je třeba posuzovat se zřetelem na všechny
okolnosti případu, které mohl obránce posoudit, anebo se k němu a k situaci, ve
které se octl, vztahují, zejména výjimečnost situace, v níž jednal, nutnost
okamžitého rozhodování, jeho rozrušení z útoku apod. Nutná obrana je nyní
vyloučena jen v případě, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Zákon
tímto vyjádřením zmírnil podmínky nutné obrany, a tím usnadnil její výkon.
Nepoměr obrany a útoku by musel být zcela zjevný, naprosto očividný, mimořádně
hrubý, jinak jsou podmínky § 13 tr. zák. v tomto směru dodrženy. O vybočení z
mezí nutné obrany (exces) podle tohoto ustanovení trestního zákona jde jen
tehdy [§ 33 písm. f) tr. zák.], jestliže zde některé její podmínky byly, že
tedy stav byl nutné obraně blízký, aniž tu byly podmínky nutné obrany dány ve
všech směrech. Pokud by v případě obviněného Z. N. nebyly zcela splněny
podmínky nutné obrany, je třeba čin posuzovat podle obecných zásad, zejména též
z hlediska jeho subjektivních znaků, neboť může jít o čin z nedbalosti nebo o
čin úmyslný. Čin překračující meze nutné obrany může mít i formu pokusu, avšak
úmysl bude směřovat v první řadě k odražení útoku, nikoli ke způsobení újmy na
zdraví útočníka.
Teprve po tomto doplnění dokazování, příp. i po provedení důkazů dalších,
jejichž potřeba se ukáže v průběhu dalšího řízení, jakož i po zvážení všech z
dokazování vyplývajících rozhodných skutečností a posouzení těchto skutečností
z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace jednání obviněného Z. N.,
tak jak na to bylo shora podrobně poukázáno, bude možno ve věci znovu bezpečně
a spolehlivě rozhodnout.
V novém řízení se bude muset soud prvního stupně vypořádat se všemi shora
vytknutými pochybeními, přičemž je vázán shora vyslovenými právními názory
Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, považuje Nejvyšší soud také za
nutné zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v
souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění
rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které
důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení
provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být
patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení
dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané
skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.