5 Tdo 1090/2013-I.-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o
dovolání, které podal obviněný K. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 50/2012, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného K. R. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u
j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To
177/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25.
3. 2013, sp. zn. 2 T 50/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu
v Kutné Hoře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný K. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 3. 2013,
sp. zn. 2 T 50/2012, uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187
odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem
konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné
ambulantní sexuologické léčení.
Odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To
177/2013, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný K. R. podal dne 18. 9. 2013 proti citovanému usnesení Krajského soudu
v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný setrval na svém
přesvědčení, podle něhož nespáchal skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, který mu byl kladen za vinu, přičemž podle názoru
obviněného v řízení před soudy nižších stupňů nebyla prokázána jeho vina. Jak
dále obviněný zdůraznil, právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se
skutkovými zjištěními a soudy nerespektovaly pravidlo „in dubio pro reo“.
Obviněný soudům nižších stupňů rovněž vytkl, že se nezabývaly znakem
spočívajícím ve „svěření nezletilého dítěte jeho dozoru“, který je obsažen ve
skutkové podstatě zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr.
zákoníku. Podle obviněného totiž poškozený nezletilý P. Č. nebyl v žádném
příbuzenském vztahu k jeho osobě ani k osobě jeho manželky. Přitom obviněný
odkázal na ustanovení § 33 zákona o rodině, které údajně soudy nižších stupňů
nesprávně použily. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. Současně učinil podnět k tomu, aby předseda senátu
Nejvyššího soudu přerušil obviněnému výkon trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného K. R.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru většina námitek, které obviněný vznesl ve svém dovolání,
nenaplňuje uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pokud jde o námitku, kterou obviněný zpochybnil naplnění znaku zločinu
pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku spočívajícího ve
„svěření dítěte mladšího patnácti let dozoru pachatele“, státní zástupce ji
považuje za nedůvodnou. Podle jeho přesvědčení je argumentace obviněného
ustanovením zákona o rodině nepřípadná, neboť ustanovení § 187 odst. 2 tr.
zákoníku nikterak neodkazuje na tuto mimotrestní normu. Státní zástupce je
přesvědčen, že trestněprávní pojetí osoby, jejímuž dozoru je poškozená osoba
svěřena, není identické s pojmem osoby, které je uložena povinnost péče o dítě
a jeho výchovy ve smyslu zákona o rodině. Přitom s odkazem na respektovanou
teorii považuje státní zástupce za rozhodující fakticitu vztahu mezi poškozenou
osobou a pachatelem, která není podmíněna existencí přímého příbuzenského či
rodinného vztahu. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání
obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných
důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání
obviněného přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, i řízení mu
předcházející, a to v rozsahu těch námitek, které odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
obviněného je částečně důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný K. R. opírá své dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán
tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení
skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují
dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
Obviněný K. R. však v převážné části svého dovolání nesouhlasí s rozhodnými
skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s
provedenými důkazy, a to pokud popírá vůbec spáchání posuzovaného skutku a
vytýká neprokázání některých znaků zločinu pohlavního zneužití podle § 187
odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky
dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů.
Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v
uvedených směrech nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci
skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z
jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy
obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších
stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není
zahrnut. Přitom formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, který uplatnil obviněný K. R., předpokládá nesprávný výklad a použití
hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a
násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je
oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je
Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci
soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného to pak znamená, že
pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný
dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsán především ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozveden v jeho odůvodnění. Dovolací
námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných
skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů,
který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle
citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obdobný názor zastává Nejvyšší soud rovněž ve vztahu k té dovolací námitce
obviněného K. R., jejímž prostřednictvím poukazuje na existenci tzv. extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení
obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na
dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci citovaného
dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb.
rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v
usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006,
sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí
Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04,
uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v
nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při
interpretaci uplatněného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se
od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu
mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud
k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních
stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný
pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o
žádný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného K. R., jimiž
zpochybnil naplnění znaku objektivní stránky zločinu pohlavního zneužití podle
§ 187 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, který spočívá v tom, že pachatel se dopustil
tohoto činu na dítěti mladším patnácti let „svěřeném jeho dozoru“. Uvedené
námitky pak nejen formálně odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, který
uplatnil obviněný, ale jsou i opodstatněné.
K posuzovanému zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, Nejvyšší soud nejdříve
v obecné rovině připomíná, že se ho dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem
mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije a čin spáchá
na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti
nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Jak mimo
jiné vyplynulo ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, která Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání
přezkoumávat, obviněný K. R. měl v období od 25. 1. 2011 do 10. 10. 2011
pohlavně zneužívat nevlastního vnuka své družky – nezletilého P. Č. tím
způsobem, že se před ním opakovaně obnažoval a totéž požadoval i po nezletilém,
dále si vynucoval orální sex, který na nezletilém v několika případech vykonal,
dráždil rukama pohlavní úd nezletilého a totéž vyžadoval i po nezletilém a
opakovaně mu pouštěl audiovizuální díla s porno gay tématikou, přičemž spolu
masturbovali. V tomto jednání soudy nižších stupňů shledaly naplnění znaků
vyjádřených formulacemi „jiným způsobem pohlavně zneužije“ a „čin spáchá na
dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru“, které jsou obsažené ve
skutkové podstatě zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 tr.
zákoníku. Podle názoru Nejvyššího soudu však citovaný popis rozhodných
skutkových zjištění vůbec nevyjadřuje naplnění znaku spočívajícího v tom, že
pohlavně zneužité dítě mladší patnácti let bylo „svěřeno dozoru“ pachatele, jak
na to důvodně poukázal obviněný ve svém dovolání. Pouze v odůvodnění k tomu
soud prvního stupně uvedl, že nezletilý P. Č. byl svěřen dozoru obviněného,
„neboť s ním žil ve společné domácnosti a obžalovaný se společně se svou
manželkou podílel na jeho výchově“. Takové konstatování je ovšem dílem nepřesné
a dílem nedostatečné k tomu, aby mohl být důvodně naplněn zmíněný zákonný znak
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití. Odvolací
soud pak této otázce nevěnoval vůbec žádnou pozornost.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestní zákoník blíže nevymezuje
případy, v nichž lze dovodit svěření dítěte mladšího patnácti let dozoru
pachatele ve smyslu § 187 odst. 2 tr. zákoníku, ale ponechává jejich
konkretizaci soudní praxi a judikatuře. Takové svěření dítěte dozoru pachatele
tedy bude možné dovodit především z rodinného vztahu mezi nimi, např. typicky v
případě rodiče a jeho nezletilého dítěte žijících ve společné domácnosti. Dále
je svěření možné na podkladě nějakého úředního aktu, např. u pěstouna, jemuž
bylo dítě svěřeno do pěstounské péče, nebo u rozvedeného manžela, kterému bylo
po rozvodu manželství svěřeno dítě do jeho péče. Konečně důvodem svěření dítěte
dozoru jiné osoby může být i určitý faktický stav nebo aktivita dosud
dozírající osoby, např. je-li dítě v kočárku svěřeno jiné osobě do péče při
procházce, je-li dítě předáno do jeslí nebo do mateřské školy apod. (viz též
ustanovení § 881 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1.
2014). Zmíněné závěry pak odpovídají i dosud použitelné judikatuře (viz
přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/1985 Sb. rozh. tr.), podle níž o
osobu svěřenou dozoru pachateli ve smyslu § 187 odst. 2 tr. zákoníku jde i
tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost dohlížet na takovou osobu a bdít
nad ní. Tak je tomu též u manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním
ve společné domácnosti. Rovněž není podstatné, zda pachatele zatěžuje zákonná
povinnost podílet se na výchově dítěte ve smyslu § 33 zákona č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění pozdějších předpisů, (od 1. 1. 2014 jde o obdobné ustanovení §
885 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) protože ustanovení § 187 tr.
zákoníku není normou s blanketní či odkazovací dispozicí.
V posuzovaném případě však nešlo o žádnou z výše uvedených situací. Poškozený
nezletilý P. Č. byl jen nevlastním vnukem D. R. (dříve F.), která tedy nebyla
jeho matkou. Navíc soud prvního stupně vymezil dobu páchání žalovaného činu
obdobím od 25. 1. 2011 do 10. 10. 2011, přičemž nezletilý byl svěřen do výchovy
své nevlastní babičky až rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 3.
2011, sp. zn. P 21/2011. Obviněný pak původně ani nebyl manželem D. F., ale
stal se jím až později. To ostatně vyjadřuje i popis skutku v rozsudku soudu
prvního stupně, podle něhož měl obviněný pohlavně zneužívat „nevlastního vnuka
své družky“. Vzhledem k tomu mezi poškozeným a obviněným nebyl žádný rodinný či
příbuzenský vztah a nemohlo se zde uplatnit ani ustanovení § 33 zákona č.
94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, když obviněný není
manželem rodiče dítěte. Stejně tak zde není žádný formální akt svěření
poškozeného dozoru obviněného. Proto by zde musel být určitý, alespoň faktický
vztah mezi obviněným jako pachatelem a poškozeným jako nezletilým dítětem, a to
takový vztah, který by bylo možné charakterizovat jako „svěření dítěte dozoru
pachatele“. Podle názoru Nejvyššího soudu však k naplnění tohoto zákonného
znaku trestného činu pohlavního zneužití ve smyslu § 187 odst. 2 tr. zákoníku
nestačí, jestliže dítě dočasně pobývá v tomtéž obydlí jako pachatel, který není
s dítětem v žádném příbuzenském vztahu a nemá k němu jakékoli výchovné či jiné
povinnosti, jak tomu bylo v případě obviněného K. R. a poškozeného P. Č.. Navíc
u tohoto poškozeného nešlo o malé dítě, které by nebylo schopno se o sebe
postarat bez pomoci dospělé osoby, protože v době posuzovaného činu mu bylo již
13 let. Za uvedených okolností tedy není zřejmé, z čeho by bylo možné dovodit
právo a povinnost obviněného dohlížet na osobu poškozeného. Pokud tak soud
prvního stupně učinil s poukazem na to, že obviněný se údajně „podílel na
výchově“ poškozeného nezletilého, nemá toto tvrzení žádnou oporu v rozhodných
skutkových zjištěních a není podloženo ani žádným argumentem, z čeho by mělo
vyplývat právo a povinnost obviněného podílet se na výchově poškozeného.
Z výše konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného K.
R., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění zmíněného znaku objektivní
stránky zločinu, pro který byl stíhán a odsouzen, za důvodnou.
Protože soudy nižších stupňů se nezabývaly ze všech uvedených hledisek právním
posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný K. R. uznán vinným rozsudkem
soudu prvního stupně, který byl potvrzen napadeným usnesením odvolacího soudu,
byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po
zjištění, že dovolání obviněného je ve shora konkretizovaných směrech
opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 11 To 177/2013, a
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 3. 2013,
sp. zn. 2 T 50/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také
další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr.
řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Kutné Hoře tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc
obviněného K. R. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Jestliže soud prvního stupně nezjistí žádné jiné rozhodné skutečnosti, musí
vycházet z toho, že skutek, jímž ve zrušeném rozhodnutí uznal obviněného
vinným, nevykazuje znak trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1
a 2 tr. zákoníku spočívající v okolnosti, že poškozený nezletilý P. Č. byl
svěřen dozoru obviněného. Takovému závěru pak okresní soud přizpůsobí nové
rozhodnutí, v němž se musí znovu vypořádat i s ostatními námitkami obviněného,
byť tyto neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí
a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in
peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení
zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného K. R. nebylo možno
odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodl
o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o
přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že
předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst.
3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani
předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst.
1 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 12. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y