5 Tdo 1099/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2003 o dovolání, které podal obviněný F. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 1 To 10/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 22/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný F. G. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. 42 T 22/2000, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 25. 5. 2000 mezi 18.09 a 18.20 hod., po předchozích slovních výhružkách usmrcením R. B. a K. K., v P., U P. 30/4, proti oběma v době, kdy stáli u okna v bytě rodičů, vystřelil z prostranství před domem legálně drženou pistolí zn. ČZ, vzor 70, ráže 7,65 mm, výr. č. 552103, přičemž střela zasáhla omítku asi 30 cm pod parapetem okna, aniž by došlo k újmě na zdraví K. K. nebo R. B.
Za to byl obviněný F. G. podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků, za současného uložení dohledu, spočívajícího v pravidelném osobním kontaktu obviněného s probačním úředníkem, spolupráci obviněného při vytváření a realizaci probačního programu ve zkušební době, přičemž obviněný je povinen dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách jednou za měsíc. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v držení a nošení zbraní, a to na dobu 5 roků a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci – pistole zn. ČZ, vz. 70, ráže 7,65 mm, výr. č. 552103.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný F. G. odvoláním, které Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 1 To 10/02, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného usnesení byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 24. 5. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 23. 5. 2002.
Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný F. G. dne 24. 7. 2002 dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především uvádí, že podle jeho názoru nebylo prokázáno naplnění objektivní ani subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. a jeho jednání mělo být proto posouzeno buď jako takové, které nenaplňuje znaky žádného trestného činu, nebo jako jednání v nutné obraně. Obviněný dále popisuje svoji verzi skutku, jak se podle jeho názoru stal, tedy že zejména on byl napaden poškozenými, a to jak vulgárně slovně, tak následně i fyzicky. Teprve v reakci na toto napadení vystřelil do vzduchu varovný výstřel. Závěry Vrchního soudu v Praze obviněný považuje za nelogické a nepřesvědčivé, domnívá se, že jeho obhajoba nebyla spolehlivě vyvrácena a tudíž mělo být rozhodnuto podle pravidla in dubio pro reo v jeho prospěch. Nelze totiž podle obviněného učinit závěr, kterým ve věci dříve činné soudy rozhodly, že se skutek stal tak, jak je vysloveno v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Závěrem podaného dovolání obviněný F. G. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu § 265m odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání obviněného F. G. se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila i nejvyšší státní zástupkyně. Podle zde vysloveného názoru dovolací důvod uplatněný obviněným částečně neodpovídá obsahu odůvodnění, neboť jím uváděné argumenty se týkají hodnocení důkazů, když se obviněný domáhá hodnocení odlišného. Pokud jde potom o nově uplatněnou argumentaci spočívající v posouzení předmětného jednání jako nutné obrany, podmínky pro použití tohoto institutu podle § 13 tr. zák. dány nebyly. Zmíněné vyjádření závěrem obsahuje návrh, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného F. G. proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Z. Č., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 24. 7. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný F. G. v dovolání uvedl, že skutek měl být posouzen jako jednání nenaplňující znaky žádného trestného činu, popřípadě jako jednání v nutné obraně, neboť skutek se odehrál jiným způsobem, přičemž on sám byl napaden poškozenými. Existenci zmíněného dovolacího důvodu obviněný spatřuje primárně v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení vyvozuje v podstatě z jiných skutkových okolností, než jaká byla podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Podmínky nutné obrany či přímo nenaplnění znaků trestného činu tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v citovaném rozsudku Městského soudu v Praze, ale z jiného průběhu skutkového děje, tak jak jej sám uvádí.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného F. G. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného F. G. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje v podstatě jen proti správnosti skutkových
zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti způsobu hodnocení důkazů. Z těchto tvrzených skutkových nedostatků pak dovozuje nesprávnost právního posouzení předmětného skutku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotě právní posouzení, ani hodnocení důkazů provedené soudy prvního a druhého stupně, na jehož podkladě byl skutkový stav zjištěn, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný F. G. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 8. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y