5 Tdo 1102/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. října 2006 o
dovolání podaném obviněným Ing. Z. F. , proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 13 To 160/2006, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 60/2004, t a
k t o :
Podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, se věc obviněného Z. F. postupuje velkému senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 2 T 60/2004,
byl obviněný Ing. Z. F. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., za který mu byl podle §
255 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož
výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání pěti roků.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, sp.
zn. 13 To 160/2006, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §
259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Ing. Z. F. podle § 255
odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon
byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří roků.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního
soudu v Rakovníku, napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve
lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřoval v závěru soudů obou stupňů, že
jeho povinnost spravovat majetek zaměstnavatele společnosti TOS R. , a.s.,
vyplývala z manažerské smlouvy a z ustanovení § 74 písm. g) zákoníku práce.
Obviněný byl do funkce vedoucího zaměstnance - generálního ředitele společnosti
jmenován jednostranným právním úkonem, a nemohl tak smluvně převzít povinnost
spravovat majetek zaměstnavatele. Obdobně považoval za nesprávné tvrzení, že
tato povinnost je vedoucím zaměstnancům uložena zákonem, neboť správa majetku
zaměstnavatele není předmětem úpravy zákoníku práce. Za porušení takové
povinnosti pak nelze považovat porušení pracovní kázně. Podle vyjádření
obviněného došlo ve věci rovněž k nesprávnému hmotně právnímu posouzení smluv o
obchodní spolupráci společnosti TOS R. , a. s., a společnosti P. , s. r. o., z
období přelomu let 1998 a 1999. Šestiprocentní provize z těchto smluv se týkala
všech obchodních případů společnosti TOS R., a. s. Z těchto důvodů dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí, aniž by vyslovil
další požadovaný výrok dovolacího soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §
265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jeho názoru není
pochyb o odpovědnosti generálního ředitele a místopředsedy představenstva
společnosti za opatrování majetku společnosti, vědom si však rozhodnutí senátu
7 Tdo, na něž obviněný ve svém dovolání poukázal, a zejména nedostatečných
podkladů pro renomované vyjádření, navrhl, aby Nejvyšší soud při prokázané
existenci důkazů, z nichž by vyplývala povinnost obviněného k ochraně majetku
společnosti, podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném
zasedání odmítl.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo
podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e
odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Nejvyšší soud shledal, že většina námitek obviněného po obsahové
stránce odpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Jedná se o tvrzení, podle
kterých jeho povinnost spravovat majetek zaměstnavatele nevyplývala z
manažerské smlouvy ani taková povinnost nevyplývala z ustanovení § 74 písm. g)
zákoníku práce a podle kterých byl do funkce vedoucího zaměstnance jmenován
jednostranným právním úkonem, a proto takovou povinnost nemohl ani smluvně
převzít. Již na tomto místě je vhodné předeslat, že senát 5 Tdo trestního
kolegia Nejvyššího soudu rozhodující o podaném dovolání na základě rozvrhu
práce námitkám obviněného nepřisvědčil a považuje je za zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že v otázce výkladu hmotného práva aplikovaného na posuzovaný
případ existuje dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vychází z odlišné
interpretace ustanovení §§ 73 a 74 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění pozdějších předpisů, (dále jen zák. práce) ve vztahu k § 255 odst. 1 tr.
zák., nemohl senát 5 Tdo ve věci rozhodnout.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu velkého rozsahu
tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je
jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se
pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu.
Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny
spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i
povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Poměr osoby k cizímu
majetku je založen na jejím právním vztahu vůči jiné fyzické osobě (rodič,
poručník, opatrovník dítěte aj.) nebo právnické osobě (obchodní společnosti,
družstvu, územně samosprávnému celku aj.), resp. státu (státní organizaci či
organizační složce státu). Společným jmenovatelem všech uvedených vztahů je, že
určité osobě je svěřena správa či opatrování určité části majetku jiné osoby.
Tato správa či opatrování se projevuje v alespoň částečné delegaci oprávnění
spojených s výkonem vlastnického práva k věcem náležejícím do majetku nebo
výkonem jiných práv náležejících k jiným majetkovým hodnotám zahrnutým do
majetku (pohledávkám aj.). Takto bývají z vlastnického práva typicky delegována
oprávnění užívat věci náležející k majetku určitým způsobem nebo s nimi
nakládat. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá
v tom, že osoba jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu dané
povinnosti. Může k němu dojít konáním (aktivní činností), ale též opomenutím
takového konání, k němuž byla povinna. Způsoby porušení povinnosti mohou být
velmi různorodé, může se jednat např. o dispozice s cizím majetkem v podobě
uzavírání nevýhodných obchodů či jiných smluv na úkor opatrovaného či
spravovaného majetku nebo o případ neoprávněného nebo nehospodárného nakládání
se svěřeným majetkem.
Zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek má řada osob
na základě různých zákonných ustanovení, např. rodiče vůči svým dětem (srov. §
37a odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů –
„jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře“), obdobně
pěstoun či opatrovník vůči majetku dítěte, správce dědictví ustanovený soudem
(srov. § 175r odst. 2 zák. č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů – „správce dědictví může s věcmi nebo s jiným majetkem
náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec
obvyklého hospodaření, jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu“), dále člen
statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva ve vztahu k majetku této
společnosti nebo družstva (srov. např. § 194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – „členové představenstva
jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře…“), správce
konkursní podstaty, nucený správce banky, likvidátor obchodní společnosti,
osoby oprávněné činit jménem státu právní úkony při hospodaření s majetkem
státu (srov. § 14 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a
jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů – „majetek
musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu
stanovených činností…“) aj. Povinnost ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák. tedy
nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat
cizí majetek, může být formulována též jako péče, obhospodařování, nakládání,
hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd.
Obdobně jako ve výše uvedených případech je povinnost spravovat, resp.
opatrovat, cizí majetek platným zákoníkem práce uložena zaměstnanci. Podle § 73
odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s
prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek
zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v
rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Podle § 74 písm. g) zák. práce pak
vedoucí zaměstnanci jsou povinni zabezpečovat přijetí včasných a účinných
opatření k ochraně majetku zaměstnavatele.
Z hlediska naplnění znaku povinnosti „zákonem uložené“ je podstatné, aby taková
povinnost byla pachateli uložena konkrétním ustanovením zákona, tedy nikoli
předpisem podzákonné právní síly (nařízením vlády, vyhláškou ministerstva aj.).
Potom je nerozhodné, na základě jaké právní skutečnosti došlo ke vzniku
uvedeného právního vztahu osoby k opatrovanému či spravovanému majetku, tj. na
základě volního jednání (např. jmenováním či uzavřením pracovní, manažerské aj.
smlouvy), právní události (např. zrozením dítěte) či z protiprávního stavu.
Přichází tedy v úvahu i situace, kdy zákon ukládá určitou povinnost opatrovat
nebo spravovat cizí majetek určité osobě, jejíž vztah k tomuto majetku (resp.
cizí osobě - majiteli) je založen smlouvou. Pro rozlišení, zda je ve smyslu §
255 odst. 1 tr. zák. osobě uložena povinnost zákonem či smlouvou je rozhodné,
zda kromě povinnosti zákonné je tatáž či obdobná povinnost osobě uložena také
výslovným ustanovením smlouvy. V takovém případě nelze vyloučit ani současné
naplnění obou formálních zákonných alternativních znaků uvedených v § 255 odst.
1 tr. zák., tj. porušení zákonem uložené, jakož i smluvní, povinnosti spravovat
cizí majetek.
Vzhledem k obsahu dovolacích námitek bylo třeba posoudit, zda obviněnému byla
zákonem či smlouvou uložena povinnost opatrovat či spravovat majetek
zaměstnavatele. Jako první bylo nutné určit jeho postavení ve společnosti TOS
R. a zejména s přihlédnutím k obsahu jím uzavřené manažerské smlouvy vyhodnotit
předběžnou otázku, zda byl zaměstnancem této společnosti. Teprve po vyhodnocení
této otázky (srov. § 9 odst. 1 tr. zák.) bylo možno zabývat se jeho povinnostmi
ve vztahu k majetku společnosti.
Podle rozsudku Okresního soudu v Rakovníku se obviněný Ing. Z. F. dopustil
jednání spočívajícího v tom, že jako generální ředitel společnosti TOS R. , a.
s., porušil svoji povinnost opatrovat a spravovat majetek této společnosti,
neboť jako generální ředitel TOS R. , a. s., úmyslně nezabránil plnění této
společnosti za přijaté faktury specifikované ve výroku rozsudku, vystavené
společností P., s. r. o., jejichž obsahem byla provize za obchody, uskutečněné
mezi společnostmi TOS R. , a. s., a Š. JS, s. r. o., na základě uzavřené
smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 16. 12. 1997, a to přesto, že věděl, a to
jak z pozice generálního ředitele společnosti TOS R. , a. s., tak i z pozice
bývalého jednatele společnosti P. , s. r. o., že finanční přínos pro společnost
TOS R. , a. s., díky obchodnímu případu „T. R. , a. s., – Š. JS, s. r. o.,“ z
přelomu roku 1998/1999 byl jen 60 000,- Kč, a také, že na uvedeném obchodním
případu se společnost P. , s. r. o., nijak nepodílela a na provizi tak nemá
nárok, přičemž fakturováním uvedené provize vznikla pohledávka společnosti P. ,
s. r. o., za společností TOS R. , a. s. Vzhledem k tomu, že společnost TOS R. ,
a. s., měla naopak pohledávku za společností P. , s. r. o., došlo postupně k
uzavření dohod o vzájemném započtení pohledávek a závazků mezi těmito
společnostmi, a daným jednáním způsobil společnosti TOS R. , a. s., škodu v
celkové výši 32 166 259,10 Kč.
V tzv. právní větě výroku rozsudku soud prvního stupně uvedl, že obviněný
porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat
nebo spravovat cizí majetek, označil tedy obě možné alternativy spáchání daného
činu, aniž by uvedl, kterou z nich (či obě) kladl obviněnému za vinu. Stejně
tak lze výroku odsuzujícího rozsudku vytknout, že neuvádí citaci zákonného
ustanovení, které měl obviněný svým počínáním porušit, jakožto podkladu k
závěru o naplnění znaku porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat či
spravovat majetek jiného. Tento nedostatek částečně odstranil až odvolací soud
(str. 5 rozsudku), když uvedl, že obviněnému jako generálnímu řediteli, tedy
vedoucímu zaměstnanci TOS R. , a. s., vyplývala povinnost spravovat (opatrovat)
majetek zaměstnavatele z manažerské smlouvy a také přímo z § 74 písm. g) zák.
práce, tedy povinnost zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k
ochraně majetku zaměstnavatele. Tomuto závěru přisvědčil i senát 5 Tdo
Nejvyššího soudu.
Jak již bylo naznačeno, v daném trestním řízení bylo povinností soudů jako
předběžnou otázku vyřešit, zda obviněný má se společností TOS R. , a. s.,
uzavřenou smlouvu o výkonu funkce ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 zák. č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zda je v témže
smyslu jiným orgánem společnosti a nachází se v obchodně právním závazkovém
vztahu ke společnosti upravovaným výlučně obchodním zákoníkem, nebo zda je
zaměstnancem společnosti a jeho vztah k zaměstnavateli je pracovním poměrem
právně regulovaným zákoníkem práce.
Manažerská smlouva uzavřená mezi společností TOS R. , a. s., a obviněným
jakožto generálním ředitelem téže společnosti (č.l. 25 a násl.) upravuje
povinnosti ředitele v článku 1. Podle něj bude obviněný vykonávat funkci
generálního ředitele s právy a povinnostmi vyplývajícími ze stanov akciové
společnosti, z obchodního zákoníku, zákoníku práce a dalších obecně závazných
právních předpisů a vnitřních předpisů akciové společnosti. Stanovy akciové
společnosti TOS R. (č.l. 34 a násl.) upravují postavení generálního ředitele v
čl. 23. Generální ředitel je podle jeho výslovného ustanovení zaměstnancem
společnosti, který řídí společnost v rozsahu pravomocí udělených mu
představenstvem a stanovami společnosti. Generální ředitel společnosti TOS R. ,
a. s., s výše uvedeným postavením byl tedy zaměstnancem společnosti a nikoli
jejím statutárním či jiným orgánem, jehož postavení by upravoval obchodní
zákoník. Na manažerskou smlouvu a postavení obviněného proto nepřicházela v
úvahu aplikace § 66 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, a tedy ani přiměřená aplikace ustanovení téhož zákona o
mandátní smlouvě. V posuzovaném případě je tak vzhledem k dikci manažerské
smlouvy (srov. též preambuli „… uzavřeli dnešního dne ve smyslu ustanovení §
244 zákoníku práce … tuto smlouvu o individuálních pracovních a mzdových
podmínkách…“ nebo její čl. VII „…Organizace bude řediteli, stejně jako každému
jinému zaměstnanci …“), jakož i obsahu stanov společnosti TOS R. , a. s.,
nepochybné, že generální ředitel společnosti byl jejím zaměstnancem a
odsuzující rozsudek byl založen na správném vyřešení této otázky. Obviněným
namítaná okolnost, že jeho pracovní poměr byl založen jmenováním, na tomto
závěru nic nemění, neboť jmenování je relevantní právní skutečností zakládající
pracovní poměr (dvoustranný právní vztah) vedoucích zaměstnanců k
zaměstnavateli (srov. § 27 odst. 4 zák. práce). Lze přisvědčit tvrzení
dovolatele, že jmenování jakožto jednostranný právní úkon nelze ztotožnit se
smlouvou (dvoustranným právním úkonem), na právní vztah obviněného se
společností TOS R. , a. s., a jeho obsah však tato okolnost neměla vliv.
Po vyřešení předběžné otázky tím způsobem, že obviněný byl zaměstnancem
společnosti TOS R. , a. s., bylo možno přistoupit k posouzení námitky
obviněného, podle které mu nebyla zákonem uložena povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek. Podle právního názoru senátu 5 Tdo Nejvyššího soudu
vyplývala obviněnému, jakožto vedoucímu zaměstnanci, povinnost spravovat, resp.
opatrovat majetek zaměstnavatele přímo z § 74 písm. g) zák. práce, která je v
tomto ustanovení definována jako povinnost zabezpečovat přijetí včasných a
účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Dovolatel Ing. Z. F. však
v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku na podporu svých argumentů
odkázal mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo
1194/2003. V něm byl vysloven právní názor opačný, tj. že povinnost, která je
sankcionována ustanovením § 255 tr. zák., nevyplývá z ustanovení o základních
povinnostech zaměstnanců podle § 73 odst. 1 zák. práce, resp. z ustanovení o
základních povinnostech vedoucích zaměstnanců podle § 74 zák. práce.
Senát 7 Tdo trestního kolegia Nejvyššího soudu na podporu svého názoru v
rozhodnutí uvedl, že v systematice zákoníku práce jsou § 73 odst. 1 písm. a),
d) a § 74 písm. g) zák. práce zařazeny do části druhé, která upravuje pracovní
poměr, a v tomto rámci jsou obsahem hlavy druhé, která upravuje pracovní kázeň
a pracovní řád. Přitom jde o úpravu základních povinností zaměstnanců (§ 73
odst. 1 zák. práce), resp. základních povinností vedoucích zaměstnanců (§ 74
zák. práce). Z této povahy citovaných ustanovení plyne, že uvedené základní
povinnosti mají všichni zaměstnanci obecně při výkonu jakéhokoli zaměstnání v
pracovním poměru bez ohledu na povahu konané práce. To znamená, že tato
ustanovení nemají žádný zvláštní vztah ke správě majetku zaměstnavatele a
neukládají zaměstnancům povinnost spravovat majetek zaměstnavatele. Uvedená
ustanovení na obecné úrovni vyjadřují, co je obsahem pracovní kázně, ale
nevyjadřují žádnou konkrétní povinnost ve vztahu ke správě majetku
zaměstnavatele. Pokud by za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 tr. zák. bylo považováno již samotné porušení základních
povinností zaměstnanců, resp. základních povinností vedoucích zaměstnanců,
zakotvených v § 73 odst. 1 zák. práce a v § 74 zák. práce, znamenalo by to v
podstatě kriminalizaci porušování pracovní kázně.
V další části odůvodnění svého rozhodnutí senát 7 Tdo konstatoval, že podmínkou
naplnění zákonného znaku „poruší podle zákona mu uloženou povinnost spravovat
cizí majetek“ ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák., je porušení takové povinnosti,
kterou má pachatel ze zákona upravujícího nikoli pracovní kázeň, nýbrž správu
majetku nějakého subjektu odlišného od pachatele, resp. která mu byla na
podkladě takového zákona uložena. Z dikce § 255 odst. 1 tr. zák. vyjadřující
uvedený zákonný znak je podle senátu 7 Tdo zřejmé, že mezi zákonem, podle něhož
má pachatel povinnost, o jejíž porušení jde, a správou majetku poškozeného
subjektu musí být přímý vztah v tom smyslu, že správa tohoto majetku je
předmětem úpravy daného zákona. V rámci této zákonné úpravy může být povinnost
týkající se správy cizího majetku vymezena obecně, např. jako povinnost
spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, nebo může být vymezena s
různou mírou konkrétnosti tak, že za stanovených podmínek osoba vykonávající
správu cizího majetku musí ohledně tohoto majetku nebo jeho části postupovat
určitým způsobem, případně nesmí se spravovaným majetkem nebo jeho částí
určitým způsobem nakládat, apod. Pouze porušení takové povinnosti je při
splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti důvodem k závěru, že jde o
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.
zák. Závěrům rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1194/2003 pak podle názoru senátu 7 Tdo
koresponduje také, jaký význam uvedeným povinnostem přikládá judikatura, byť
při výkladu zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 3 písm.
a) tr. zák. Konkrétně bylo v rozhodnutí poukázáno na judikát č. 28/1992 Sb.
rozh. tr.
Jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. bylo v trestní věci sp. zn. 7 Tdo 1194/2003
posuzováno jednání obviněného, který jako zaměstnanec ve funkci ředitele
pobočky banky poskytl k její škodě v případech, kdy nebyla zajištěna reálná
návratnost, bez odpovídajícího zajištění a nad rámec svých pravomocí
vyplývajících z organizačních předpisů a plné moci vystavené generálním
ředitelem finanční prostředky, eventuálně finanční výhody různým podnikatelským
subjektům. Stejně jako v dané věci tedy bylo podstatou skutku záměrné jednání
vedoucího zaměstnance ke škodě na majetku zaměstnavatele a podstatou právní
kvalifikace podle ustanovení trestního zákona bylo vyhodnocení významu
ustanovení §§ 73 a 74 zák. práce ve vztahu k § 255 odst. 1 tr. zák. Proto
nebylo v posuzovaném případě možné přisvědčit názoru odvolacího soudu
vyslovenému na str. 6 rozsudku napadeného dovoláním, podle kterého se
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1194/2003 zabývalo odlišnou
problematikou a nebylo nutné na toto předcházející rozhodnutí reagovat.
Podle názoru senátu 5 Tdo vychází rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7
Tdo 1194/2003 z nesprávného výkladu pojmu povinnost opatrovat či spravovat
majetek. Předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. je, že
pachatel poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba
si uvědomit, že právní povinnost je nutnost právního subjektu chovat se určitým
způsobem stanovená právní normou. Právní norma jakožto základní elementární
prvek systému práva je (jedno) obecně závazné pravidlo chování, uznávané a
vynucované státem. Souhrn (několika) právních norem upravujících jeden druh
společenského vztahu je právní institut, tento je oproti právní normě vyšším
prvkem systému práva a spočívá ve stanovení více druhově (věcně) spřízněných
subjektivních práv a právních povinností (např. pracovní kázeň). Ve vztahu k
naplnění znaku „podle zákona uložené povinnosti“ skutkové podstaty uvedené v §
255 odst. 1 tr. zák. je zřejmé, že k jeho naplnění je nezbytným porušení
nejméně jedné právní povinnosti stanovené zákonem. Z formálního hlediska je
tedy zapotřebí porušení alespoň jedné právní normy zákonné právní síly. K
tomuto nezbytnému předpokladu zákon klade navíc kvalitativní požadavek na věcné
zaměření porušované právní normy (povinnosti), neboť tato se musí vztahovat k
opatrování nebo správě cizího majetku. Ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák.
nestanoví žádné formální požadavky na institut, jehož právní norma (povinnost)
musí být porušena, tím spíše nepřikládá žádný právní význam dotčenému právnímu
předpisu (zákonu) či dokonce odvětví práva. Z uvedeného je třeba jednoznačně
dospět k závěru, že při posuzování naplnění formální stránky trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. je
nerozhodné, v jakém zákoně je povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek
uvedena a jakého právního institutu je součástí. Ze stejného důvodu je při
posuzování naplnění znaku „povinnosti“ skutkové podstaty tohoto trestného činu
zásadně vyloučen systematický výklad, tedy výklad zohledňující zařazení
porušené zákonné povinnosti v systému objektivního práva, resp. v určitém
zákonném předpise. Pokud jde konkrétně o zákoník práce, je z formulace
povinností stanovených zaměstnancům a vedoucím zaměstnancům (§§ 73 a 74)
zřejmé, že upravují povinnost opatrovat majetek zaměstnavatele a nikoli
spravovat. Přestože se tyto dva pojmy obsahově překrývají, jde z hlediska
trestního práva o alternativní znaky skutkové podstaty, přičemž je evidentní,
že zaměstnanci, a to ani vedoucí zaměstnanci, nejsou těmito ustanoveními
pověřeni správou majetku zaměstnavatele, nýbrž jeho opatrováním. Porušení této
povinnosti „opatrovat“ je poté sankcionováno již samotným zákoníkem práce, za
splnění dalších podmínek pak takové jednání může být považováno za trestné.
Vzhledem k uvedenému senát 5 Tdo nesouhlasí s úvahami uvedenými v rozhodnutí
sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, podle kterých je z hlediska naplnění znaků § 255 odst.
1 tr. zák. významné zařazení §§ 73 a 74 v systematice zákoníku práce do části
upravující pracovní poměr a hlavy upravující pracovní kázeň a pracovní řád, a
podle kterých mezi zákonem, podle něhož má pachatel uloženou povinnost a
správou majetku poškozeného subjektu musí být přímý vztah v tom smyslu, že
správa tohoto majetku je předmětem úpravy daného zákona. (Senát 7 Tdo však
právě nijak nezohlednil povinnost zaměstnance majetek opatrovat.) Je
nepochybné, že citovaná ustanovení jsou stanovena zákonem. Z hlediska naplnění
formálních znaků daného trestného činu je irelevantní, zda povinnosti uvedené v
citovaných ustanoveních zákoníku práce mají všichni zaměstnanci obecně při
výkonu jakéhokoli zaměstnání. Ze systematického výkladu nelze podle názoru
senátu 5 Tdo dospět k závěru, že tato ustanovení nemají žádný zvláštní vztah ke
správě majetku zaměstnavatele a neukládají zaměstnancům povinnost spravovat
majetek zaměstnavatele. Tento senát zaujímá závěr opačný, neboť z pohledu
naplnění znaku „opatrovat nebo spravovat majetek jiného“ lze posuzovat výlučně
obsah dané konkrétní (jedné) právní povinnosti, a to bez ohledu na její
systematické zařazení v zákoně či objektivním právu. Je nepochybné, že zařazení
určité právní povinnosti v rámci právní úpravy institutu pracovní kázně
nikterak „nesnižuje“ její právní sílu (závaznost) ani její význam. Výklad
senátu 7 Tdo uvedený v citovaném rozhodnutí je výkladem nepřiměřeně
restriktivním, nacházejícím se v rozporu se smyslem § 255 odst. 1 tr. zák.,
neboť de facto rozšiřuje znaky skutkové podstaty daného trestného činu o znak
požadující, aby povinnost byla uložena „podle zákona či části zákona
upravujících hospodaření s majetkem“. Zákonodárce však takový formální znak do
skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku nezahrnul a požadavek jeho naplnění znamená zužování dosahu trestní
represe nad rámec předvídaný zákonem. Výklad podaný v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo
1194/2003 taktéž zakládá mezeru v právu, neboť neumožňuje trestní postih
jednání zaměstnance, který jednal způsobem předvídaným v § 255 tr. zák. a
přitom se zaměstnavatelem uzavřel pracovní smlouvu obsahující toliko esenciální
náležitosti vymezené v § 29 odst. 1 zák. práce nebo sice jakkoli obsáhlou
pracovní smlouvu, která pouze neobsahuje konkrétnější vymezení povinností
obsažených v §§ 73 a 74 zák. práce. Přitom např. v posuzovaném případě došlo k
naplnění znaků dané skutkové podstaty generálním ředitelem společnosti ve
vysoké intenzitě (srov. škodu ve výši 32 mil. Kč), tedy s relativně vysokým
stupněm společenské nebezpečnosti. Sociální důsledky dekriminalizace popsaného
jednání jistě nebyly záměrem zákonodárce. V praxi by uvedená mezera v právu
zakládala beztrestnost a nepostihnutelnost významné skupiny společensky
nebezpečných jednání.
Je třeba uvést, že právní teorií i praxí je typicky za povinnost odpovídající §
255 odst. 1 tr. zák. považována nutnost postupovat s péčí řádného hospodáře
(srov. např. shora citované § 37a odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve
znění pozdějších předpisů, či § 194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, aj.). Na tuto praxi ve svém rozhodnutí
poukázal také senát 7 Tdo. Nelze proto souhlasit s jeho závěrem, že formulace
„řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat
majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou a zničením“ resp. „zabezpečovat
přijetí včasných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele“ pouze na obecné
úrovni vyjadřují, co je obsahem pracovní kázně, ale nevyjadřují žádnou
konkrétní povinnost ve vztahu ke správě majetku zaměstnavatele. Naopak je
evidentní, že uvedené formulace vyjadřují nutnost chování subjektu při
opatrování majetku vynucovanou státem a dikce těchto povinností jsou dostatečně
určité a konkrétní na to, aby mohly být podřazeny pod ustanovení § 255 odst. 1
tr. zák. Oproti relativně obecně vyjádřené povinnosti péče řádného hospodáře se
přitom jedná o vymezení konkrétnější.
Tvrzení že pachatel trestného činu uvedeného v § 255 odst. 1 tr. zák. musí
porušit povinnost, kterou má ze zákona upravujícího nikoli pracovní kázeň,
nýbrž správu majetku nějakého subjektu odlišného od pachatele, resp. která mu
byla na podkladě takového zákona uložena, je nesprávné. Je založeno na
nepochopení významu institutu pracovní kázně, která přesto, že je obecným
pojmem, je v zákoníku práce (§ 73 a násl.) konkretizována dostatečným způsobem,
aby umožňovala postih nejen marginálních deliktů (jak by naznačoval výklad
senátu 7 Tdo), ale i závažných protiprávních jednání zaměstnance. V praxi může
činit obtíže určit, který zákon jako primární předmět úpravy právně reguluje
„správu majetku nějakého subjektu“ nebo alespoň institut vztahující se k
takovéto správě. Naopak je nepochybné, že povinnosti týkající se správy majetku
jiného subjektu jsou velmi často obsaženy v předpisech, které mají zcela
odlišný primární předmět úpravy než správu majetku určitého subjektu. Za zákon
upravující správu majetku je možno považovat zákon č. 219/2000 Sb., o majetku
České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších
předpisů (srov. jeho § 1). Správa majetku soukromoprávních subjektů však v
našem právním řádu není upravena komplexně, je „roztříštěna“ v mnoha zákonech,
jejichž primárním předmětem úpravy je zpravidla regulace též zcela odlišných
vztahů než jen vztahů vznikajících v souvislosti se správou majetku. Ustanovení
obsahující povinnost opatrovat nebo spravovat majetek ve smyslu § 255 odst. 1
tr. zák. jsou obsažena např. v již citovaných zákonech č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění pozdějších předpisů, č. 99/1963, občanském soudním řádu, ve
znění pozdějších předpisů, a v dalších právních předpisech. Podle § 1 odst. 1
zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,
upravuje tento zákon postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i
některé jiné vztahy s podnikáním související – také obchodní zákoník primárně
správu majetku neupravuje a obsahuje jen několik ustanovení vztahujících se k
nakládání s majetkem cizí osoby. Obdobnou fragmentární úpravu správy majetku
jiné osoby jako výše citované zákony představují i § 73 odst. 1 písm. d) zák.
práce a § 74 písm. g) zák. práce.
Je také nesprávný závěr vyslovený v rozhodnutí senátu 7 Tdo, podle kterého by
subsumpce povinností uvedených v § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce a § 74 písm.
g) zák. práce pod ustanovení § 255 tr. zák. znamenala kriminalizaci porušování
pracovní kázně. Je totiž nepochybné, že ne každé porušení pracovní kázně je
trestným činem – tím je jen takové porušení, které vykazuje potřebný stupeň
společenské nebezpečnosti a které naplňuje formální znaky některé ze skutkových
podstat trestného činu, např. u základní skutkové podstaty definované v § 255
odst. 1 tr. zák. se vyžaduje mimo jiné způsobení škody nikoli malé. Okolnost,
že došlo k porušení pracovní kázně nemá sebemenší vliv na závěr o naplnění
formálních znaků daného trestného činu a sama o sobě nikterak nesnižuje ani
jeho stupeň společenské nebezpečnosti.
Pokud Nejvyšší soud v rozhodnutí 7 Tdo 1194/2003 poukázal na rozhodnutí č.
28/1992 Sb. rozh. tr., jedná se o odkaz nepřiléhavý. Podle tzv. právní věty
tohoto judikátu za osobu, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy
poškozeného ve smyslu § 248 odst. 3 písm. a) tr. zák. je možné považovat jen
takového pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního anebo jiného
právního vztahu k poškozenému hlavní úlohou péče o zabezpečování zájmů
poškozeného. Taková povinnost může vyplývat z právního předpisu (např. zákonný
zástupce nezletilé osoby, opatrovník aj.) anebo ze smlouvy (plné moci). Je však
třeba rozlišovat mezi obecnější povinností opatrovat nebo spravovat cizí
majetek a zvláštní povinnosti hájit zájmy poškozeného. V případě trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku je zvlášť uložená povinnost
hájit zájmy poškozeného zákonným znakem nikoli jeho základní skutkové podstaty,
nýbrž kvalifikované skutkové podstaty podle § 255 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Citovaný judikát sice vypovídá o tom, že za naplnění okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby podle § 255 odst. 2 písm. a) tr. zák. v podobě
pachateli zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného nelze považovat
porušení ustanovení § 73 zák. práce, resp. § 74 zák. práce, jako argument pro
závěr o nenaplnění také základní skutkové podstaty trestného činu podle § 255
odst. 1 tr. zák. však citované rozhodnutí nelze použít. Tento právní názor není
v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo
1454/2004, neboť i v tomto případě bylo předmětem posuzování porušení zvlášť
uložené povinnosti, ani s rozhodnutím ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo
869/2003, ve kterém bylo rozhodováno ohledně obviněného v postavení funkcionáře
odborové organizace.
Senát 5 Tdo souhlasí se závěrem citovaného rozhodnutí senátu 7 Tdo, podle
kterého samo překročení pravomocí daných dohodou o plné moci bez dalšího
neznamená porušení smluvně převzaté povinnosti spravovat cizí majetek, jestliže
tato povinnost není obsahem dohody o plné moci, a ztotožnil se i s dalším
důvodem rozhodnutí senátu 7 Tdo, jež jej vedla ke zrušením jím přezkoumávaného
rozhodnutí, tj. chybějící odkaz na zákonné ustanovení, které obviněný porušil,
v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. Přesto nebylo možné se ztotožnit s
obecným závěrem vysloveným senátem 7 Tdo, podle kterého povinnost, která je
trestně sankcionována ustanovením § 255 odst. 1 tr. zák., nevyplývá z
ustanovení o základních povinnostech zaměstnanců podle § 73 odst. 1 zák. práce,
resp. z ustanovení o základních povinnostech vedoucích zaměstnanců podle § 74
zák. práce. Tento závěr je možné akceptovat pouze ve vztahu ke spáchání
trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., nikoli však ve vztahu
k § 255 odst. 1 tr. zák., tedy ani ke spáchání trestného činu porušování
povinností při správě cizího majetku obecně.
Senát Nejvyššího soudu 5 Tdo, jemuž byla nyní posuzovaná věc podle rozvrhu
práce přidělena, tedy dospěl k odlišnému právnímu závěru než senát 7 Tdo v
rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, neboť podle jeho názoru znak porušení
povinnosti opatrovat či spravovat majetek trestného činu uvedeného v § 255
odst. 1 tr. zák. lze naplnit i porušením § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce,
jakož i § 74 písm. g) zák. práce. Otázka aplikace § 255 odst. 1 tr. zák. v
tomto smyslu, a tudíž ani rozdílnost právních názorů stran této problematiky
dosud nebyla vyřešena stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu. Za
popsaného stavu proto v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senát č. 5 Tdo postoupil
věc obviněného Ing. V. F. k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová