5 Tdo 1103/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný X. C. L. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 9 To 132/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 29/2020,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 5 T 29/2020, byl obviněný X. C. L. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky odkázáni na občanskoprávní řízení.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškození R. K., M. J. a nezletilý AAAAA (pseudonym) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 9 To 132/2025, následovně. Pod bodem I. z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. jej znovu uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za nějž mu podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, a podle § 73 odst. 1 zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na občanskoprávní řízení. Pod bodem II. podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání poškozených R. K., M. J. a nezletilého AAAAA jako nedůvodná.
3. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který je stranám dobře znám, a proto jej není třeba podrobně reprodukovat. Jen ve stručnosti lze uvést, že jeho jednání spočívalo v tom, že v Plzni dne 27. 7. 2019 v 17:35 hod. na silnici XY jako řidič nákladního vozidla Mercedes Benz zavinil dopravní nehodu, když se otáčel se svým vozidlem v místech, kde to bylo zakázáno, v důsledku čehož došlo ke srážce s motocyklem řízeným poškozeným R. K., který přitom utrpěl vážná zranění odpovídající těžké újmě na zdraví.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to v souvislosti s uloženým trestem.
5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní trestní řízení. Nesouhlasil s některými závěry odvolacího soudu, zejména s tím, že by měl výrazně zpomalovat až na rychlost zhruba okolo 20 km/h a s otázkou spoluviny, která nepochybně nastala na straně poškozeného, proto nesouhlasil se stanovením míry porušení pouze ve výši jedné třetiny na straně poškozeného. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně určil výši spoluúčasti poškozeného, která podle něj měla být daleko vyšší, což se mělo též odrazit více ve výroku o trestu.
6. Dále rozporoval výši a druh uloženého trestu, neboť mu byl uložen také trest zákazu řízení motorových vozidel podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, i když od nehody uplynulo již 6 let. Vzhledem k takto dlouhé době měl soud zvažovat, zda bylo účelné ukládat i tento druh trestu. Podle názoru obviněného nebylo dostatečné ani odůvodnění tohoto druhu trestu. Dovolatel k tomu zmínil, že si je vědom, že Nejvyšší soud do výše ukládaného trestu, pokud je druh uloženého trestu zákonem připuštěn a je vyměřen v zákonem stanoveném rozpětí, běžně nezasahuje a že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným). Uložený trest spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel však nesmí být v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, takže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, zejména s přihlédnutím k době, která od trestného jednání uplynula. Je tedy třeba zkoumat účel trestu v souvislosti s tím, zda nelze sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Obviněný vyjádřil názor, že trest, který mu byl uložen odvolacím soudem, je v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi, uložený trest zákazu řízení po tak dlouhé době nemůže být ospravedlněn ani případným záznamem v kartě řidiče, ani samotnými následky protiprávního jednání, a to i vzhledem ke spoluúčasti poškozeného na vzniku dopravní nehody. Namítl „proto“ porušení zásad spravedlivého procesu a porušení jeho práv.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
8. Podané dovolání obviněného bylo zasláno nejvyšší státní zástupkyni, která se k němu vyjádřila prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
9. Státní zástupce nejprve upozornil, že argumentace obviněného v jeho dovolání byla poněkud rozporná. Obviněný totiž výslovně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak v dalším textu argumentoval pouze tím, že uložený trest odporoval ústavní zásadě přiměřenosti trestních sankcí. Státní zástupce poznamenal, že uvedená zásada plyne z principu proporcionality trestní represe a podle ustálené judikatury se uplatňuje mimo dovolací důvody. Za obdobně rozporné považoval námitky, kterými dovolatel nesouhlasil se zjištěnou mírou spoluzavinění poškozeného pouze ve výši jedné třetiny, když následně požadoval, aby byla mnohem vyšší míra spoluzavinění poškozeného zohledněna ve výroku o trestu, ačkoliv by takové zvýšení spoluzavinění poškozeného muselo mít vliv především na výrok o dovolatelově vině, vedlo by k mírnější právní kvalifikaci bez porušení důležité povinnosti. Ohledně výroku o vině ovšem dovolatel zjevně respektoval názor vyslovený odvolacím soudem, který ve svém dovolání citoval slovy „že takováto spoluvina nemá vliv na právní kvalifikaci“.
10. Státní zástupce po shrnutí dovolacích námitek obviněného se pokusil vyložit jeho námitky podle obsahu. Obviněný tak brojil pouze proti výroku o trestu, a to konkrétně pouze o trestu zákazu činnosti, který považoval za nepřiměřeně přísný.
11. Státní zástupce nejprve poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupce se dále zmínil o přiměřenosti trestu a proporcionalitě trestních sankcí s tím, že v případě obviněného porušení těchto zásad nic nenasvědčovalo.
12. K trestní věci obviněného uvedl, že jeho námitky neměly opodstatnění, neboť soudy nižších stupňů se pečlivě věnovaly vyhodnocení konkrétního stupně společenské škodlivosti jednání obviněného. Odvolací soud zmírnil tresty uložené obviněnému soudem prvního stupně, a to jak podmíněný trest odnětí svobody, tak i trest zákazu řízení motorových vozidel, a takové zmírnění řádně odůvodnil v odůvodnění svého rozsudku (bod 58. na str. 10-11). Státní zástupce stručně uvedl, že nebýt velmi závažných následků na zdraví poškozeného a následných dalších dvou dopravních přestupků spáchaných dovolatelem až po předmětném skutku, trest zákazu činnosti by dovolateli již zřejmě ukládán nebyl. Uvedený trest mu byl přitom uložen na samotné spodní hranici trestní sazby. Státní zástupce považoval tento trest za rozvážený a zcela odpovídající zejména i těm okolnostem, které dovolatel namítal, tedy délce doby od spáchání činu a spoluzavinění poškozeného. Dovolatel se těmito námitkami domáhal pouze toho, aby těmto okolnostem byla přiznána ještě větší váha, než jak učinil odvolací soud.
13. Ke spoluzavinění poškozeného nadto doplnil, že jeho míru ve výši pouhé jedné třetiny považuje též za přiměřenou a odpovídající všem okolnostem rozvedeným odvolacím soudem v bodech 45. – 55. odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud zde podrobně a opět velmi přesvědčivě zvážil porušení povinností oběma zúčastněnými řidiči. Správně považoval za rozhodující příčinu nehody rozhodnutí dovolatele otočit se v místě, kde to bylo vodorovným dopravním značením zakázáno. Navíc se jednalo o místo pro otáčení nebezpečné ve smyslu § 24 odst. 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (viz závěr bodu 50. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
14. Dále státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1202/2023, ve věci obdobné dopravní nehody, avšak shledal odlišnosti s nyní projednávanou trestní věcí obviněného. Připomenul, že dovolatel jel po komunikaci mimo obec s rychlostí omezenou na 90 km/h a k odbočení vlevo žádný důvod mít nemohl, neboť v blízkosti se nenacházela žádná křižovatka, ani místo ležící mimo silnici, na které by bylo možno vjet. Zákaz odbočení plynul i z vodorovného dopravního značení. Komunikace byla navíc výjezdem z blízké dálnice a dopravní uspořádání nenaznačovalo, že by zde vozidla mohla zpomalovat nebo se dokonce otáčet. Otáčení zde bylo podobně nepravděpodobné, jako je nepravděpodobné otáčení se vozidel přes středový pruh dálnice. Míra zavinění dovolatele musela být vyšší než zavinění poškozeného, které dosáhlo pouze jedné třetiny. Ve sledovaném případě pochybil poškozený pouze tím, že pozvolným zpomalováním nevyčkal na úplné zastavení vozidla dovolatele, které by pak mohl objet i přes vyznačené šikmé rovnoběžné čáry dopravní značky V 13, pokud by ovšem vozidlo dovolatele mezitím neodbočilo vlevo ve snaze o otočení. Způsob jízdy poškozeného byl pouze neprozíravý, nikoliv však agresivní. Oproti tomu otáčení dovolatele v daném místě bylo ze své podstaty hazardní, hrozící střetem s řidiči, kteří ve své výchozí povolené rychlosti až do 90 km/h (někteří navíc bezprostředně po odbočení z dálnice) mohli jen obtížně porozumět tomu, že zpomalování vozidla dovolatele je počátkem jeho snahy o otočení se do protisměru.
15. Státní zástupce shrnul, že dovolatel svými námitkami brojil pouze proti přísnosti uloženého trestu zákazu činnosti. Nic však nenasvědčuje tomu, že by snad byl uložený trest natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení zásady přiměřenosti trestních sankcí. Z hlediska dovolání je pak podstatné, že tato zásada by se uplatnila mimo dovolací důvody a dovolání tedy žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
16. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti do konání neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
20. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný opřel dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který odůvodnil tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná i další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný podle obsahu svého vyjádření uplatnit nechtěl, byť jej ve svém dovolání též zmínil.
b) K uplatněným námitkám obviněného
22. Hned na úvod lze uvést, že lze plně souhlasit s vyjádřením státního zástupce, jak bylo reprodukováno shora. Obviněný totiž vznesl námitky, které jemu uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neodpovídají. Toho si zjevně obviněný byl též vědom, když sám na obvyklý přístup Nejvyššího soudu k výkladu dovolacích důvodů upozorňoval. Jeho dovolání bylo ve své podstatě a zjednodušeně uvedeno postaveno na prosté výhradě nepřiměřenosti trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, nezpochybňoval však, že by takový druh trestu nebylo možno za jemu vytýkaný trestný čin uložit, popřípadě že by byl uložen ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Takové námitky ale zásadně nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Dovolání obviněného proto bylo třeba odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než je uvedeno v § 265b tr. ř.
23. Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu zásadně nenaplňuje žádný dovolací důvod. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu.
Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomu lze odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které zmiňoval i státní zástupce. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které je
dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. Jen pro úplnost lze uvést, že Nejvyšší soud neshledal ani porušení základních práv a svobod, jak obviněný namítal. Odvolacím soudem mu totiž rozhodně nebyl uložen trest excesivně přísný, který by byl zjevně neproporcionální k trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Obviněnému byl ukládán trest za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Trest byl ukládán podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je stanoven trest odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 4 let nebo peněžitý trest. Trest vyměřený v délce trvání na 12 měsíců, tedy 1 roku, je trestem uloženým v dolní polovině zákonné trestní sazby, tj. na samé hranici zákonné sazby, tento trest byl podmíněně odložen na stejně dlouhou zkušební dobu (tj. v trvání 12 měsíců), což je výměra na samé dolní hranici zákonné trestní sazby (viz § 82 odst. 1 tr. zákoníku). Ostatně adekvátnost podmíněného trestu odnětí svobody obviněný ani nezpochybňoval. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 12 měsíců také nebyl nepřiměřeně přísný. Odvolací soud řádně zdůvodnil jeho uložení v bodě 58. na str. 10-11 svého rozsudku. Z tohoto odůvodnění vyplývá, že řádně zvážil, zda bylo účelné ukládat i tento druh trestu. Jeho uložení zdůvodnil tím, že při dopravní nehodě došlo k velmi závažným následkům na zdraví poškozeného, který utrpěl těžkou újmu na zdraví, ale i tím, že obviněný, který i nadále řídil motorová vozidla, se následně dopustil i dalších pochybení při jejich řízení.
25. Nejvyšší soud k tomu může jen konstatovat, že zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel není nepřípustným druhem trestu za trestnou činnosti v dopravě, jakou je i přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Naopak lze konstatovat, že uložení takového druhu trestu při uvedené právní kvalifikaci je obvyklým (pravidelným) způsobem potrestání pachatelů takových trestných činů. Správně též poukázal státní zástupce, že způsob jednání, v němž byl uvedený trestný čin spatřován, byl hrubě nedbalý, bezohledný až hazardní, uvedené místo zjevně nebylo určeno k otáčení vozidel do protisměru, důsledek tohoto jednání obviněného byla velmi závažná zranění poškozeného vyžadující dlouhodobé léčení, kterým ani do doby rozhodování soudů nižších stupňů nevedlo k úplnému uzdravení poškozeného a k navrácení do původního stavu. Za této situace rozhodně nelze hovořit o tom, že by potrestání obviněného uvedenými dvěma druhy trestů bylo zjevně excesivně přísné, spíše naopak (a to i přes značnou dobu, která od spáchání činu uplynula, což ostatně odvolací soud též zohlednil).
V. Závěrečné shrnutí
26. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení, neboť jím uplatněné námitky neodpovídají jím označenému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu