5 Tdo 1116/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
září 2006 o dovolání, které podal obviněný JUDr. J. P., proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 6 To 256/2005, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T
31/2002, t a k t o :
Z podnětu dovolání obviněného JUDr. J. P. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu
z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 6
To 256/2005, v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Plzni,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný JUDr. J. P. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 31. 1.
2005, sp. zn. 1 T 31/2002, uznán vinným pokusem trestného činu poškozování
věřitele podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého
se dopustil tím, že „poté, co dne 1. 2. 1996 uzavřel smlouvu o půjčce s B. S.,
jejímž předmětem byla jednorázová hotovostní půjčka ve výši 1 005 000,- Kč
účelově vázaná k úhradě nákladů na vybudování provozovny v S. u. v P. včetně
nákupu zboží, tuto půjčku jmenované v době splatnosti do 31. 12. 1998 s 10%
ročním úrokem podle dohodnutých podmínek nevrátil, nýbrž pro účely možného
uspokojení splatné pohledávky věřitele již dne 5. 6. 1998 daroval na smluvním
podkladě jediný svůj majetek, a to nemovitost ve spoluvlastnictví se svojí
manželkou, představující stavební parcelu se zahradou a rodinný dům v obci
Z-S, okres P-s, jejichž hodnota činila 1 410 500,- Kč, svým dvěma dětem P. a R.
P., přestože byla tato nemovitost zatížena zástavním právem v částce 2 700
000,- Kč, když předmětná darovací smlouva byla na základě rozhodnutí Okresního
soudu Plzeň-sever ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 8 C 46/99, označena za právně
neúčinnou ve vztahu k věřiteli v postavení B. S., a to ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 14 Co 560/2000.“
Za tento trestný čin byl obviněný JUDr. J. P. podle § 256 odst. 3 tr. zák.
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 60a
odst. 1, 3 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 2 roky za současného uložení dohledu a povinnosti
uhradit v průběhu zkušební doby škodu, kterou způsobil svojí trestnou činností.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená B. S., nar. 15. 6. 1952, odkázána
se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného JUDr. J. P. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 9.
2005, sp. zn. 6 To 256/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu
zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259
odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 256 odst. 3
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §
58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
2 roky. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. odvolací soud uložil obviněnému povinnost,
aby podle svých sil uhradil ve zkušební době škodu, kterou způsobil svojí
trestnou činností. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému JUDr. J. P.
doručen dne 21. 12. 2005, jeho obhájkyni dne 19. 12. 2005 a příslušnému
státnímu zastupitelství rovněž dne 19. 12. 2005.
Obviněný JUDr. J. P. podal prostřednictvím své obhájkyně dne 20. 2. 2006 proti
citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, které opřel o dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného
odvolací soud nezkoumal pečlivě materiální stránku trestného činu, kterým byl
obviněný uznán vinným, a nezabýval se v této souvislosti skutečností, že
převáděná nemovitost, jejíž hodnota činila podle znaleckého posudku 1 400 000,-
Kč, byla zatížena zástavním právem ve výši 2 700 000,- Kč ve prospěch U. b., a.
s., a v době převodu vlastnického práva byla tedy neprodejná. Z toho podle
obviněného vyplývá, že předmětná nemovitost nemohla být vhodná k uspokojení
pohledávky jeho věřitelky. Jak dále k posuzování materiální stránky trestného
činu obviněný připomíná, pohledávka věřitelky mohla být uspokojena již z
prodeje zařízení provozovny obchodní společnosti P.-D., spol. s r. o. Tomuto
prodeji však podle vyjádření obviněného zabránila sama poškozená, která jako
vlastník 50% obchodního podílu ve zmiňované obchodní společnosti rozhodovala ve
smyslu § 134 obchodního zákoníku o obchodním vedení společnosti. S ohledem na
shora uvedené okolnosti považuje obviněný za ničím nepodložený závěr soudů
činných dříve ve věci, které označily tuto nerealizovanou kupní smlouvu za
podvrh. Obviněný je přesvědčen, že soudům nižších stupňů se nepodařilo prokázat
naplnění subjektivní stránky, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. K tomu
obviněný zdůraznil, že při převodu nemovitostí před splatností závazku, který
měl vůči své věřitelce B. S., spoléhal na to, že nezpůsobí ohrožení splnění
tohoto závazku, a neměl ani v úmyslu vyhnout se uspokojení pohledávky této
věřitelky. Podle názoru obviněného v době převodu nemovitostí byl vlastníkem i
ostatních movitých věcí, které se nacházely v nemovitostech, a vlastnil rovněž
obchodní podíly v dalších obchodních společnostech. Závěrem svého dovolání
obviněný uvádí, že důkazy provedené v této trestní věci neposkytují dostatečný
podklad pro právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu poškozování
věřitele podle § 256 tr. zák. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby v plném rozsahu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného JUDr. J. P.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jejího názoru soudy obou stupňů nejasně zhodnotily zástavní právo
váznoucí na převáděné nemovitosti. Jak dále státní zástupkyně uvádí, darování
nemovitosti nebylo v příčinné souvislosti se zmařením uspokojení věřitelky B.
S. Podle přesvědčení státní zástupkyně bylo nutné v projednávané věci zjistit,
zda obviněný splácí úvěr a jak vysoká byla pohledávka zajištěná zástavním
právem v době zcizení předmětné nemovitosti. Na základě výsledků takového
zjištění by pak bylo možné učinit závěr o tom, zda se obviněný skutečně
dopustil trestné činnosti. Pokud by totiž soudy dospěly ke zjištění, že výtěžek
z případného prodeje převedené nemovitosti by dosahoval výše pohledávky
věřitelky, nemohlo by se podle státní zástupkyně jednat o trestný čin
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1, písm. a), odst. 3 tr. zák. Státní
zástupkyně rovněž uvádí, že z jiného úhlu pohledu lze ve vztahu k jednání
obviněného uvažovat o právním omylu, neboť se mohl mýlit stran právních účinků
darování nemovitosti zatížené zástavním právem ve prospěch banky. S poukazem na
svou právní argumentaci se státní zástupkyně domnívá, že skutek zjištěný soudem
prvního stupně byl nesprávně právně posouzen. Závěrem svého vyjádření státní
zástupkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a zrušil též rozsudek soudu
prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň-sever k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný JUDr. J. P. podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný JUDr. J. P. opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože dovolací
námitky obviněného zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v
rozsahu uvedeném v § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i řízení
předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Obviněný JUDr. J. P. vychází ve svém dovolání z přesvědčení, podle něhož
odvolací soud nedostatečně posoudil materiální stránku trestného činu
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., protože
nevzal v úvahu celkovou hodnotu převáděných nemovitostí zatížených zástavním
právem k zajištění pohledávky ve výši 2 700 000,- Kč ve prospěch U. b., a. s.
Tyto nemovitosti byly podle názoru obviněného neprodejné vzhledem k existenci
zástavního práva, které na nich vázlo, a jejich převodem tedy nemohlo dojít ke
zmaření uspokojení věřitelky B. S. Nedostatek materiální stránky citovaného
trestného činu spočívá podle obviněného rovněž ve skutečnosti, že poškozená B.
S. svým jednáním sama zmařila uspokojení své pohledávky, neboť jako osoba, jíž
přísluší obchodní vedení společnosti ve smyslu § 134 obchodního zákoníku,
nesouhlasila s podpisem kupní smlouvy o prodeji zařízení obchodní společnosti
P.-D., spol. s r. o.
Nejvyšší soud z trestního spisu vedeného u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp.
zn. 1 T 31/2002 mimo jiné zjistil, že dne 1. 2. 1996 obviněný JUDr. J. P.
uzavřel s poškozenou B. S. smlouvu o půjčce finančních prostředků ve výši 1 000
005,- Kč s ročním 10% úrokem. Podle této smlouvy o půjčce se obviněný zavázal
vrátit půjčené peníze nejpozději do 31. 12. 1998. Jak dále dovolací soud
zjistil (viz č. l. 36 trestního spisu), obviněný společně se svou manželkou
převedli darovací smlouvou ze dne 5. 6. 1998, s právními účinky vkladu ke dni
8. 6. 1998, na své dva syny R. a P. P. i nemovitosti, a to rodinný dům
situovaný na stavební parcele o výměře 137 m² a pozemek o výměře 615
m², vše zapsáno na listu vlastnictví v katastrálním území Z-S pro obec Z-S
u Katastrálního úřadu P.-s. (nyní Katastrální úřad pro P. k., Katastrální
pracoviště P.-s.). Součástí této darovací smlouvy bylo mimo jiné i prohlášení
obviněného, že na darovaných nemovitostech vázne zástavní právo ve prospěch
pohledávky U. b., a. s., ve výši 2 700 000,- Kč s tím, že hodnota těchto
nemovitostí podle znaleckého posudku soudního znalce Ing. V. K. ze dne 4. 6.
1998, č. 1575-79/98, dosahuje částky 1 410 500,- Kč. K tomuto převodu došlo
ještě před splatností pohledávky, kterou měla poškozená B. S. vůči obviněnému z
titulu zmíněné půjčky. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 5. 2000,
sp. zn. 8 C 46/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30.
10. 2000, sp. zn. 14 Co 560/2000, (viz č. l. 109 a 113 trestního spisu) byl
výše uvedený převod nemovitostí obviněného prohlášen za právně neúčinný vůči
poškozené B. S.
K tomu dále Nejvyšší soud připomíná, že ke spáchání trestného činu poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nezbytné, aby pachatel tohoto
trestného činu zmařil, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele mimo jiné
tím, že zcizí část svého majetku. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele
spočívá ve vyvolání takového stavu pachatelem, v němž věřitel nemůže ani zčásti
dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému
zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí
možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku
dlužníka. Jestliže se k popsanému protiprávnímu jednání pachatel uchýlí ještě
před splatností věřitelovy pohledávky, může se jednat o přípravu k trestnému
činu poškozování věřitele (§ 7 odst. 1 k § 256 odst. 1, 4 tr. zák.), nebo o
pokus tohoto trestného činu (§ 8 odst. 1 k § 256 tr. zák.), je-li zde úmysl
pachatele znemožnit věřiteli, aby byla uspokojena jeho pohledávka i poté, co se
stane splatnou.
V projednávaném případě dospěly soudy nižších stupňů ke skutkovému závěru,
podle něhož obviněný JUDr. J. P. nevlastnil vyjma shora označených nemovitostí
žádný další majetek použitelný k uspokojení pohledávky věřitele, tj. poškozené
B. S., přičemž na převáděných nemovitostech vázlo zástavní právo (což dokonce
soud prvního stupně v popisu skutku ve svém rozsudku výslovně konstatoval),
které jako věcné právo k věci cizí sloužilo k zajištění pohledávky jiného
věřitele, a to U. b., a. s. Soudy nižších stupňů se ovšem již nezabývaly
významem a rozsahem zástavního práva k převedeným nemovitostem, ač tak měly
učinit, aby zde byl dostatečný skutkový základ pro právní závěr, zda a v jakém
rozsahu – i přes existenci zástavního práva – byly převedené nemovitosti
použitelné též k uspokojení pohledávky poškozené B. S. Jak je totiž patrné z
podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr.
zák., dlužník ho může spáchat jen převodem (zcizením, zatajením, odstraněním
apod.) takového svého majetku, který je použitelný k uspokojení pohledávky
právě toho věřitele, jehož uspokojení tím bylo alespoň částečně zmařeno. I
kdyby tedy pachatel jako dlužník zcizil, zatajil, odstranil apod. část svého
majetku, ale tento majetek by nebylo možné použít k uspokojení pohledávky
určitého věřitele (např. právě proto, že byl zatížen zástavním právem jiného
věřitele, které s převodem majetku přešlo na další osobu, a tento jiný věřitel
by nemohl uspokojit svou nesplacenou pohledávku jinak než z celého výtěžku
prodeje zástavy), pak by ve vztahu k tomuto věřiteli nemohl spáchat trestný čin
poškozování věřitele. V posuzovaném případě by proto mělo jednání obviněného
JUDr. J. P. trestněprávní význam teprve za situace, kdyby byla ke dni převodu
nemovitostí již uhrazena pohledávka obviněného vůči U. b., a. s. v jejíž
prospěch vázlo na převedených nemovitostech zástavní právo, anebo pokud by
alespoň došlo k jejímu uhrazení v takové výši, že i po případném zpeněžení
zástavy bankou by výtěžek tohoto zpeněžení dostačoval k alespoň částečnému
uspokojení pohledávky poškozené B. S. Lze tudíž přisvědčit dovolací námitce
obviněného, pokud soudům nižších stupňů vytýkal nedostatečné právní posouzení
významu a důsledků zástavního práva váznoucího na převedených nemovitostech.
Tento nedostatek právního posouzení má ovšem význam nejen z hlediska
materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle
§ 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., resp. jeho pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr.
zák., ale též pro naplnění formálních znaků tohoto trestného činu, resp. pokusu.
K subjektivní stránce trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. a) tr. zák., jejíž existenci obviněný JUDr. J. P. rovněž zpochybnil,
Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za tento trestný
čin nebo jeho pokus je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s
cílem vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení věřitele, případně
činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností
musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že
jej způsobí, je s tím srozuměn. V posuzované věci je však závěr o existenci
úmyslného zavinění obviněného JUDr. J. P. podmíněn vyřešením výše uvedené
otázky, zda a v jakém rozsahu byly převedené nemovitosti použitelné k alespoň
částečnému uspokojení pohledávky poškozené B. S. Kdyby tomu tak bylo, musely by
soudy obou stupňů učinit jednoznačný závěr, že obviněný věděl o použitelnosti
převedených nemovitostí k uspokojení pohledávky poškozené a že byl alespoň
srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.] s možností zmaření tohoto uspokojení právě v
důsledku převodu nemovitostí na syny P. P. a R. P. V opačném případě, jestliže
v důsledku zástavního práva váznoucího na převedených nemovitostech tyto nebylo
možné ani zčásti použít (též) k uspokojení pohledávky poškozené B. S., by
nebyla vyloučena trestní odpovědnost obviněného za pokus trestného činu
poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 tr. zák., ovšem jen za pokus na
nezpůsobilém předmětu útoku. Trestnost takového pokusu je pak podmíněna závěrem
o tom, že pachatel (tj. obviněný) jednal ve skutkovém omylu a v rozporu se
skutečností předpokládal, že převáděný majetek je použitelný k uspokojení
věřitele, přičemž k tomu směřoval i jeho úmysl, jak byl charakterizován výše.
Navíc by bylo nezbytné posuzovat trestnost tohoto nezpůsobilého pokusu též
podle materiálního hlediska, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem, které
určují jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), protože
ten by musel být vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.).
Jestliže se soudy obou stupňů nezabývaly právním posouzením skutku, jehož
spácháním byl obviněný JUDr. J. P. uznán vinným, ze všech zmíněných hledisek,
byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné,
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další
rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom
přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Krajský soud Plzni jako soud odvolací tak v naznačeném rozsahu opětovně
projedná věc obviněného JUDr. J. P. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím
Nejvyššího soudu. Přitom se především zaměří na zkoumání otázky, zda předmětné
nemovitosti byly v době jejich převodu zatíženy zástavním právem ve prospěch
jiného věřitele – tj. U. b., a. s. Pokud odvolací soud poté dospěje k závěru,
že na převedených nemovitostech vázlo zástavní právo, zjistí, v jakém rozsahu
byla ke dni převodu nemovitostí uhrazena pohledávka zmíněné banky a zda a v
jakém rozsahu byly nemovitosti použitelné k uspokojení pohledávky věřitele –
poškozené B. S. Pak odvolací soud opětovně rozhodne o vině a trestu obviněného,
přičemž se bude věcí zabývat i z hlediska způsobilosti pokusu trestného činu
poškozování věřitele a jeho subjektivní stránky. Odstraní též případná jiná
pochybení soudu prvního stupně, zejména nesoulad mezi povinností obviněného k
náhradě škody způsobené trestným činem podle § 59 odst. 2 tr. zák. (resp. podle
§ 60a odst. 3 tr. zák.) a právním závěrem o pokusu trestného činu, podle něhož
nemohlo dojít ke způsobení škody (jinak by nešlo o pokus, ale o dokonaný
trestný čin). Za této situace bylo možno obviněnému uložit podle § 59 odst. 2
tr. zák. jen přiměřenou povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době uhradil
pohledávku poškozené B. S.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán
právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je
povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě
dovolání obviněného JUDr. J. P. nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst.
1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y