5 Tdo 1117/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22.
října 2003 o dovolání, které podal obviněný M. F., proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 9 To 144/2003, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 64/2001, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný M. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 1. 2003,
sp. zn. 1 T 64/2001, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst.
1, 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným od bodem 2. výroku o vině
tohoto rozhodnutí, tedy tím, že když na základě ústní dohody zastával na
čerpací stanici P. K., okr. R., funkci vedoucího a zastupoval tak jejího
nájemce, spoluobviněného Ing. L. K., a z tohoto titulu také jako jediný
pracovník stanice měl klíče od trezoru, do něhož se ukládala tržba, neodvedl v
době od 23. 7. 1999 do 27. 7. 1999 na účet společnosti P. O., a. s., se sídlem
P., D. 1042/28, tržbu ve výši nejméně 261.062,28 Kč, a to dne 23. 7. 1999 ve
výši 34.318,18 Kč, dne 24. 7. 1999 ve výši 56.433,10 Kč, dne 25. 7. 1999 ve
výši 66.025,70 Kč, dne 26. 7. 1999 ve výši 56.418,80 Kč a dne 27. 7. 1999 ve
výši 47.866,50 Kč, a s těmito penězi naložil jako s vlastními.
Za to byl obviněný M. F. podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně bylo
tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. L. K. a
postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu o nároku poškozeného na
náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Rakovníku napadl obviněný odvoláním, které
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 9 To 144/2003, podle
§ 256 jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne
13. 6. 2003, jeho obhájci dne 12. 6. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství
dne 16. 6. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný M. F. dne 11. 8.
2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný se domnívá, že klíčovou otázkou pro
posouzení, zda se dopustil trestného činu, je posouzení jednání spočívajícího v
tom, že byl požádán spoluobviněným Ing. J. K., aby jeho věřiteli předal
finanční obnos, což také učinil. Takové jednání však podle názoru obviněného
trestným činem zpronevěry nemůže být, neboť jen plnil pokyn svého
spoluobviněného. Dále obviněný namítá, že se soudy činné dříve ve věci
nevypořádaly s otázkou jeho vztahu ke spoluobviněnému Ing. J. K., přičemž má za
to, že v důsledku neexistence pracovní smlouvy byl tento vztah založen na
principu příkazní smlouvy podle § 724 a násl. občanského zákoníku. Současně
obviněný zdůrazňuje, že nebyl v žádném smluvním vztahu ke společnosti P. O., a.
s., a nebyl mu znám ani obsah ujednání mezi spoluobviněným Ing. J. K. a touto
společností.
Závěrem svého dovolání obviněný M. F. opětovně uvádí, že jednal v dobré víře v
souladu s pokyny spoluobviněného, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Rakovníku stran obviněného M.
F., přičemž návrh dalšího postupu po zrušení již neučinil.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. F. vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství,
která uvedla, že podle jejího názoru byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu uplatněn řádně v tom rozsahu, v kterém obviněný tvrdil
absenci subjektivní stránky trestného činu, neboť ve zbylém rozsahu byly
uplatněny námitky skutkové, které nejsou způsobilé zmíněný dovolací důvod
naplnit. Státní zástupkyně má dále za to, že předmětný trestný čin spáchá ten,
kdo s cizí věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena, přičemž ze
skutkové věty popsané v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by tento
znak byl naplněn. Domnívá se, že společnosti P. O., a. s., nevznikla žádná
škoda v důsledku jednání obviněného M. F., který s ní nebyl v žádném závazkovém
vztahu. Škoda jí mohla vzniknout toliko v návaznosti na jednání spoluobviněného
Ing. L. K. V důsledku uvedených závěrů potom státní zástupkyně dovozuje, že v
jednání obviněného M. F. není dána ani subjektivní stránka trestného činu
zpronevěry, ani stránka objektivní, a navrhuje proto Nejvyššímu soudu, aby
napadené usnesení Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního
soudu v Rakovníku zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má
dovolání obviněného M. F. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo
podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského
soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného M.
F. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu
uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu
rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. R. B., CSc., bylo proto podáno osobou oprávněnou
podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u
Okresního soudu v Rakovníku dne 11. 8. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §
265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný M. F.
poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na
to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je především tvrzení, že se nedopustil jednání
tak, jak je mu kladeno za vinu, ale jiným způsobem, totiž na základě pokynu
spoluobviněného Ing. L. K. jako svého nadřízeného. Současně má obviněný za to,
že soudy dříve činné ve věci se nevypořádaly s otázkou jeho vztahu ke
spoluobviněnému, a poukazuje na to, že nebyl v žádném vztahu ke společnosti P.
O., a. s. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v
nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp.
v jimi provedeném hodnocení důkazů. Předpoklady pro jinou právní kvalifikaci
svého jednání dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než
jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže
být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut
není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu
jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání
správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat,
popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět
dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu
druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp.
provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či
jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že
není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu
prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad
ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či
opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle
§ 265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný M. F., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy
obviněný M. F. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj
názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou
stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného
práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních
ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných
dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a
l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. V trestní věci obviněného M. F. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak
je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedeno v jeho odůvodnění,
přičemž s těmito skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. To znamená, že
obviněný ve funkci vedoucího čerpací stanice neodvedl na účet poškozené
společnosti konkretizovanou finanční částku a naložil s ní jako s vlastní, a to
za absence pokynu nadřízeného a současně spoluobviněného Ing. L. K. Takto
popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení
skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.
Shora zmíněnými námitkami obviněného M. F. tedy ve skutečnosti není vytýkáno
nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není
dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném
rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil především proti správnosti
skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení
skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení
důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně
právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat,
jak bylo výše zdůrazněno. V rozsahu zmíněných námitek bylo proto dovolání
podáno z jiného důvodu, než jaký předpokládá ustanovení § 265b tr. zák.
Obviněný M. F. napadl právní posouzení toliko v rámci námitky, podle níž se
soudy dříve činné ve věci nevypořádaly s otázkou jeho vztahu ke spoluobviněnému
Ing. J. K., přičemž má za to, že v důsledku neexistence pracovní smlouvy byl
tento vztah založen na principu příkazní smlouvy podle § 724 a násl. občanského
zákoníku. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud v Rakovníku se zmíněnou
otázkou zabýval, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (č. l. 378 trestního
spisu), kde je konstatováno, že obviněný M. F. byl zaměstnancem spoluobviněného
Ing. L. K., jelikož pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem může
vzniknout i na základě ústně uzavřené pracovní smlouvy. Zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, jak vyplývá z jeho ustanovení §
242 odst. 2 a dále zejména z ustanovení § 32 a dalších ustanovení týkajících se
vzniku pracovního poměru, totiž stanoví, že neplatnost úkonu z důvodu
nedostatku formy je vázána pouze na případy, kdy je to v zákoníku práce
výslovně uvedeno, což v dané situaci není. Se závěry soudu prvního stupně se
následně ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud tak konstatuje, že soudy
dříve činné ve věci se v dovolání zmíněnou otázkou dostatečně zabývaly a
současně ji i správně vyřešily. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že pro posouzení
jednání z hlediska trestního zákona není v zásadě rozhodné, zda obviněný
vykonával svoji činnost na čerpací stanici na základě pracovní smlouvy nebo
smlouvy příkazní. Vyjde-li se z ustálených skutkových zjištění, je zřejmé, že
obviněný M. F. neodvedl finanční částku, kterou měl svěřenu, a naložil s ní
jako s vlastní, přičemž tak učinil v rozporu s pokyny, které obdržel. Otázku,
na základě jaké smlouvy tyto pokyny dostal, na právní kvalifikaci jednání jako
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. nic nemění.
Stejně tak pro posouzení viny podle názoru Nejvyššího soudu není rozhodná
skutečnost, že obviněný M. F. nebyl v žádném smluvním vztahu ke společnosti P.
O., a. s. Zásadní v naznačené souvislosti je to, že předmětné finanční částky
byly pro dovolatele věcí cizí, kterou měl svěřenu. Otázka, zda jejich
vlastníkem byl např. jeho zaměstnavatel nebo třetí osoba, již na posouzení
jednání jako zpronevěry ničeho nemění. Tato skutečnost má naopak zásadní význam
pro posouzení nároku na náhradu škody uplatněného společností P. O., a. s.,
přičemž však i s touto otázkou se soudy dříve činné ve věci správným způsobem
vyrovnaly (zejména na č. l. 379 trestního spisu), když dovodily, že posuzovaným
jednáním obviněného M. F. vznikla škoda nikoli společnosti P. O., a. s., ale
spoluobviněnému Ing. L. K.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. F.
podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo
částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím
důvodem podle citovaného ustanovení, neboť jejich prostřednictvím bylo
zpochybněno právní posouzení věci soudy dříve činnými ve věci, ale tyto námitky
Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde
totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě
spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele
či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením
důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 tr. řádu proto bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y