5 Tdo 1147/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání obviněného R. Ž., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 5 To 47/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 123/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ž. odmítá.

1. Obviněný R. Ž. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2021, sp. zn. 74 T 123/2018, uznán vinným pod body I., II. 2) výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „tr. zákoník“), pod bodem II. 1) výroku o vině přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. 3) výroku o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Okresní soud uložil obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích „a družstvu“ (správně jen v obchodních korporacích) na dobu 5 roků.

2. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 5 To 47/2022, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

3. Vzhledem k tomu, že skutkový stav, který se stal podkladem odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě, je stranám trestního řízení dostatečně znám, Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomene, že obviněný R. Ž. spáchal podle zjištění soudů obou stupňů jednak pod bodem I. a II. 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, který spočíval zhruba v tom, že pod bodem I. obviněný ve spolupachatelství společně s již odsouzenými R.

V. a B. K. za obchodní společnost S. w., pořídili bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v jiném členském státě Evropské unie zateplovací polystyren, který v úmyslu vyhnout se povinnosti odvést DPH na výstupu podle § 21 zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen jako „ZDPH“), prodávali tuzemským odběratelům, přičemž pravý původ zboží v daňových přiznáních za zdaňovací období 2. až 4. čtvrtletí roku 2011 v rozporu s § 16 ZDPH správci daně zatajili, namísto toho fiktivně deklarovali pořízení zateplovacího polystyrenu v České republice od obchodních společností M.

T. B., R. E., a G., od nichž zajistil dodavatelské faktury právě obviněný M. Ž., přičemž tyto subjekty byly plátci daně z přidané hodnoty a měly tedy nárok na odpočet této daně, a současně obviněný v součinnosti se jmenovanými spolupachateli zatajili v rozporu s § 21 odst. 1 ZDPH některá uskutečněná zdanitelná plnění z titulu faktur, které vystavili za prodej zboží v České republice. Takto obviněný a již odsouzení R. V. a B. K. společným úmyslným jednáním v rozporu s ustanoveními § 21 odst. 1 a § 108 odst. 1 písm. a) ZDPH zkrátili daňovou povinnost daňového subjektu S.

w. v celkové výši 1 372 158 Kč. Pod bodem II. 2) výroku rozsudku obviněný R. Ž. jménem obchodní společnosti M. T. B., podal správci daně dne 25. 8. 2011 neúplné přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž přiznal pouze část uskutečněných zdanitelných plnění, aby zatajil povinnost odvést DPH a zkrátil tuto daň na výstupu ve výši 174 818 Kč. Pod bodem II. 1) výroku o vině jsou podrobně popsány skutkové okolnosti přečinu porušení cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který spočíval stručně uvedeno v tom, že obviněný R.

Ž. dne 11. 7. 2006 na Magistrátu města Ostravy zneužil občanský průkaz poškozeného P. Z. při žádosti o vydání cestovního pasu, k níž přiložil právě průkaz totožnosti poškozeného a svou fotografii, přičemž téhož dne mu byl vydán tento doklad s jeho fotografií, avšak na jméno P. Z. a s osobními údaji tohoto poškozeného. Tento nepravdivý cestovní pas obviněný využil k žádosti o nový cestovní pas pro osobu P. Z. na českém velvyslanectví v Dublinu dne 10. 7. 2007. Nový cestovní pas mu byl vydán dne 7.

8. 2007 a v období od 26. 11. 2010 do 16. 5. 2012 se tímto průkazem totožnosti obviněný R. Ž. prokazoval při jednotlivých právních úkonech podrobně uvedených v tzv. skutkové větě pod bodem II. 1) výroku o vině, například založil obchodní společnost M. T. B., jejímž jediným jednatelem a společníkem se formálně stal P.

Z., pod jehož identitou však za obchodní společnost M. T. B., vystupoval obviněný R. Ž. stejně jako v dalších případech. Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný R. Ž. podle skutkových okolností popsaných pod bodem II. 3) výroku o vině dopustil ve stručnosti tím, že po převodu obchodního podílu v obchodní společnosti M. T. B., na tzv. bílého koně P. Š. dne 16. 5. 2012 tomuto novému společníkovi a jednateli nepředal účetnictví obchodní společnosti, s nímž naložil neznámým způsobem, resp. je zatajil, čímž správci daně znemožnil včasné a řádné vyměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmu právnických osob za jednotlivá zdaňovací období let 2011 a 2012.

4. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že v této trestní věci soudy obou stupňů rozhodovaly již třikrát. První odsuzující rozsudek vyhlásil okresní soud dne 21. 4. 2017 pod č. j. 74 T 133/2015-2289, jímž byli obvinění odsouzeni, konkrétně R. Ž. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 10 měsíců a trestu zákazu činnosti, přičemž obvinění R. V. a B. K. se na místě vzdali práva na odvolání. Odvolání obviněného R. Ž. bylo projednáno dne 13. 6. 2018 ve veřejném zasedání u Krajského soudu v Ostravě, a z jeho podnětu ohledně tohoto obviněného byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 7 To 279/2017 (č. l. 2382 tr. spisu 74 T 133/2015), zrušen napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrácena soudu prvního stupně. Odvolací soud souhlasil s obviněným, že z jednání společného s V. a K. ho jejich výpovědi neusvědčují z vytýkaného jednání, svědeckou výpověď M. K. (P.) hodnotil tento soud ve prospěch obviněného na rozdíl od okresního soudu. Odvolací soud se vyjádřil také k použitelnosti rekognice provedené svědkem P. Š., nevyloučil ji jako důkaz, avšak pod podmínkou, že proběhla v souladu s příslušnými procesními pravidly dožádaného státu, což uložil soudu prvního stupně rovněž k objasnění. Odvolací soud dále vytkl, že protokoly o výpovědích svědků Š. D., J. B. a L. G. nebyly provedeny v hlavním líčení, přesto z nich soud prvního stupně vycházel. V pokynech tohoto kasačního rozhodnutí odvolací soud uložil soudu prvního stupně vyslechnout jako svědky původní spoluobviněné R. V. a B. K. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2018, č. j. 74 T 133/2015-2402, byla věc obviněného R. Ž. vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí a byla dále vedena pod sp. zn. 74 T 123/2018. Druhý odsuzující rozsudek výhradně ohledně obviněného R. Ž., který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu 4 let a k trestu zákazu činnosti, byl okresním soudem vyhlášen dne 20. 1. 2020 (č. l. 103 tr. spisu 74 T 123/2018). Krajský soud v Ostravě však i tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a to usnesením ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 5 To 167/2020 (č. l. 135 tr. spisu 74 T 123/2018). K opětovného pokynu odvolacího soudu okresní soud nakonec úspěšně předvolal k hlavnímu líčení svědky B. K., R. V. a P. Š., aby první dva jmenovaní znovu využili svého práva odmítnout vypovídat (jako svědci vypovídat odmítli předtím také v hlavním líčení konaném dne 2. 4. 2016), svědek P. Š. byl vyslechnut za účasti obviněného v hlavním líčení. Tento svědek opakovaně vypověděl, že při rekognici před zahájením trestního stíhání poznal osobu, která na něj převedla obchodní podíl v obchodní společnosti M. T. B. (učinil tak již dříve dne 11. 1. 2017 do protokolu o výpovědi svědka mimo hlavní líčení za přítomnosti obhájce dovolatele). Poté Okresní soud v Ostravě znovu rozhodl ve věci dne 17. 9. 2021 rozsudkem, jak je uvedeno v bodě 1. tohoto usnesení dovolacího soudu.

II. Dovolání obviněného

5. Citované usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2022 napadl obviněný R. Ž. prostřednictvím svého obhájce dovoláním a opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále též jen „tr. ř.“). Ohledně skutku pod bodem I. výroku o vině se ohradil proti zjištění, podle něhož obchodní společnosti S. w., dodával fiktivní vstupní faktury za obchodní společnosti M. T. B., R. E., a G., což podle něj bylo ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

Rozporoval přesvědčení okresního soudu, že výpovědi původně spoluobviněných B. K. a R. V. usvědčují dovolatele z účasti na trestné činnosti, k níž se oba přiznali. Vyslovili totiž v podstatě jen souhlas s obžalobou, tudíž v podstatě vůbec nevypovídali k věci a už vůbec ne o zapojení obviněného R. Ž., a proto nemůže jít o usvědčující důkaz ve vztahu k obviněnému. Ani na výpovědích dalších svědků V. H., K. S. a P. R. nemohl být založen závěr o vině dovolatele, s čímž se odvolací soud ztotožnil v předcházejících dvou kasačních usneseních v této trestní věci, avšak v dovoláním napadeném usnesení k této otázce krajský soud mlčí.

Podle obviněného tedy odvolací soud založil vinu obviněného pod bodem I. výroku o vině výhradně na zjištění, že obviněný založil koncem roku 2010 obchodní společnost M. T. B., za niž následně jednal, a tudíž v roce 2011 se „mohl“ účastnit na trestném jednání R. V. a B. K. Avšak i takový závěr obviněný shledal ve zjevném rozporu s obsahem dokazování. U faktur vystavených dodavateli G. a R. E., schází jakákoli spojitost dovolatele s těmito obchodními společnostmi. Ve vztahu k dodavateli M. T. B., obviněný zpochybnil prokázání skutkové okolnosti, že by on byl osobou vystupující pod identitou P.

Z., která založila obchodní společnost M. T. B., a činila jejím jménem právní úkony. Takovou osobou byl podle obviněného svědek K. S., který podle svědecké výpovědi D. S. jednal za M. T. B. Současně obviněný zpochybnil věrohodnost výpovědi K. S., jemuž nevěřil, že by jako obchodní zástupce S. w. nevěděl o původu polystyrenu, tedy že byl odebírán od polského dodavatele P. Alternativně obviněný za osobu vystupující pod identitou P. Z. považoval svědka P. R., který sám uvedl, že pracoval pro D. M., který mu poskytl několik razítek, jimiž označoval faktury v obchodní společnosti S.

w. Konečně jako třetí variantu dovolatel předložil možnost, že předmětné faktury za M. T. B., R. E., i G., vystavovali samotní původně spoluobvinění R. V. a B. K. Závěr o vině obviněného pod bodem I. výroku o vině byl tudíž učiněn svévolně a v extrémním rozporu (zákon hovoří o zjevném rozporu) s obsahem dokazování, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně dovolatel poukázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť za správné považoval kvalifikovat jednání pod bodem I.

výroku o vině jako účastenství ve formě pomoci a ve vztahu ke každé vystavené faktuře šlo správně o samostatný skutek.

6. Ke skutkům pod body II. 1) a II. 3) výroku o vině rozsudku okresního soudu obviněný rovněž namítl zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem dokazování a zároveň tvrdil, že skutkové závěry soudů jsou založeny na nezákonných důkazech provedených na území Slovenské republiky, a to rekognici ze dne 11. 3. 2014 a výslechu svědka P. Š. z téhož dne. Oba úkony byly provedeny před zahájením trestního stíhání obviněného, nemohl se jich tedy účastnit obhájce dovolatele nebo sám dovolatel. Dále nebyl oběma úkonům přítomen ani soudce, byť to ustanovení § 158a tr.

ř. vyžaduje. Současně obviněný brojil i proti tomu, že by předmětné úkony před zahájením trestního stíhání měly povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ve smyslu § 158a tr. ř. Použitelnost protokolů o rekognici svědkem P. Š. i o výslechu tohoto svědka slovenskými orgány činnými v trestním řízením obviněný zpochybnil i za předpokladu, že by tyto úkony trestního řízení byly provedeny podle procesních předpisů dožádaného státu, neboť s ohledem na nepřítomnost soudce nebyly dodrženy základní zásady spravedlivého procesu.

Rekognice tedy nemůže sloužit jako podklad pro skutkové zjištění, že obviněný R. Ž. pod identitou P. Z. převedl obchodní podíl v M. T. B., na P. Š. Avšak i v případě, že by takový převod byl obviněnému prokázán, nelze z toho automaticky dovodit, že by on sám tuto obchodní společnost rovněž založil a zastupoval ji při dalších právních úkonech, např. v daňovém řízení. V cestovním pase, jímž se prokazovala osoba vydávající se za P. Z., sice byla zanesena fotografie osoby, jež se obviněnému podobala, avšak nebylo prokázáno, že by skutečně šlo o jeho fotografii.

Pro případ, že by opravdu fotografie vyobrazovala obviněného, nebylo v trestním řízení vyloučeno zneužití nejen identity P. Z., ale také fotografie obviněného neznámou osobou. Obviněný vytkl soudům nedostatečné objasnění okolností podání žádosti o vydání cestovního pasu na Magistrátu města Ostravy, k níž podle jeho přesvědčení musel být předložen originál občanského průkazu P. Z., jímž však obviněný nikdy nedisponoval. V souvislosti s tím dovolatel zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka P. Z., který připustil, že svůj občanský průkaz zapůjčil někomu k ofocení, aniž by tuto událost blíže vysvětlil.

Obviněný přímo předestřel vlastní názor, že neznámá osoba disponovala průkazem totožnosti P. Z. s jeho souhlasem. Soudy měly tyto okolnosti zkoumat podrobněji, aby o nich nebyly pochybnosti. Poukázal také na svědecké výpovědi notářky V. H. a pracovnic správce daně E. M. a M. F., které obviněného neoznačily za osobu, s níž jednaly při zakládání obchodní společnosti M. T. B., resp. při daňové kontrole tohoto subjektu daně.

7. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný ke skutku pod bodem II. 1) výroku o vině brojil proti naplnění znaku skutkové podstaty podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku, a to způsobení závažné újmy poškozenému P. Z., který sám před soudem prohlásil, že žádnou újmu nepociťuje. Pokud by obviněný připustil vzniklé nepříjemnosti P. Z., nemohly dosáhnout takové intenzity, aby šlo o závažnou újmu, a proto bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.

8. Ve vztahu k bodu II. 3) výroku obviněný kromě výše zmíněné výtky proti tomu, že by převedl obchodní podíl v obchodní společnosti M. T. B., na P. Š., nesouhlasil také s tím, že by mu v trestním řízení bylo prokázáno omisivní jednání spočívající v nepředání účetnictví M. T. B., novému společníkovi a jednateli P. Š. Ve stejném smyslu se nesly také námitky týkající se bodu II. 2) výroku o vině, jimiž obviněný tvrdil, že nebyla prokázána jeho účast na podání daňového přiznání za M. T. B., za červenec roku 2011, podpis na daňovém přiznání nebyl podroben znaleckému zkoumání. Nebylo blíže zkoumáno zavinění u tohoto skutku ani to, jestli se uskutečnila zdanitelná plnění mezi dodavatelem M. T. B., a jeho odběrateli S. D. S., OBB stavební materiály, s. r. o., a R – finance, a. s.

9. Co se týká právní námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ke skutku pod bodem II. 2) a II. 3) výroku o vině, obviněný poukázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 24 Cm 281/2015, jímž byla obchodní společnost M. T. B., prohlášena za neplatnou. Vzhledem k tomu tedy neexistoval daňový subjekt, jenž by měl povinnost odvést příslušnou daň a povinnost vést účetnictví. Neexistující povinnosti nemohly tedy být porušeny a bez takového porušení nemohly být spáchány trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.

10. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám zprostil obviněného obžaloby.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

11. K dovolání obviněného R. Ž. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve stručně připomněl dovoláním napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a shrnul dovolací námitky obviněného. K podání obviněného s poukazem na zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu obecně konstatoval, že správně by v takové procesní situaci obviněný měl označit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

v jeho druhé alternativě a teprve v návaznosti na tento dovolací důvod uplatnit další důvody dovolání, tj. v této věci důvody pod písmeny g) a h) citovaného ustanovení. Následně se státní zástupce vyjádřil k zásadní námitce naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jíž obviněný zpochybnil zákonnost provedení rekognice podle fotografie a zákonnost výslechu svědka P. Š., tedy úkony, které byly provedeny ve Slovenské republice na základě žádosti o právní pomoc před zahájením trestního stíhání obviněného.

K tomu připomněl relevantní právní předpisy, tj. Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních, Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech publikovanou pod č. 209/1993 Sb. a zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, z nichž vyplývá, že dožadující orgány cizího státu postupují podle pravidel svého právního řádu, jak konstatoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 12.

7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 569/11. Státní zástupce především nesouhlasil s obviněným, že by rekognice nepředstavovala neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Podle něj naopak šlo o neodkladný úkon, neboť bez jejího provedení by ani nebylo možné zahájit trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli a také hrozila degradace paměťové stopy u poznávající osoby. Dále se státní zástupce zabýval otázkou použitelnosti rekognice jako důkazního prostředku před trestními soudy. Zásadně platí, že před soudem mohou být jako důkaz použity jen takové výpovědi svědků včetně rekognicí, jejichž provedení měla obhajoba možnost být přítomna a aktivně účastna, avšak u rekognice se svědkem P.

Š. obhájce ani obviněný přítomni nebyli, ani tak učinit nemohli s ohledem na skutečnost, že ještě nebylo zahájeno trestní stíhání dovolatele. Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi připouští ze zásady kontradiktornosti řízení výjimky, které však nesmějí porušovat práva obhajoby, jíž musí být poskytnuta příležitost vyslechnout a zpochybnit věrohodnost svědka proti sobě, byť třeba v pozdější fázi řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž připouští výjimky, jak shrnul v nálezu ze dne 23.

2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, v němž vyzdvihl potřebu, aby orgány činné v trestním řízení nespoléhaly na možnost použití důkazu podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., ale vyvinuly aktivní úsilí k opakovanému provedení dotčeného úkonu, aby mu obhajoba již mohla být přítomna. Nelze totiž připustit, aby aplikace § 211 odst. 2 písm. b) tr.

ř. sloužila k obcházení práv obhajoby. Teprve pokud je úsilí marné a onen úkon nelze opakovat z povahy věci, je možné připustit odsouzení obviněného založené rozhodující či plnou měrou na důkazu, jehož se obhajoba nemohla účastnit. Podle státního zástupce se soudy použitelností výsledků rekognice zabývaly i z hlediska jejích uvedených ústavních limitů. Předeslal, že dále ve vyjádření uvede argumenty svědčící pro použitelnost sporné rekognice, avšak současně nevyloučil, že by Nejvyšší soud nemohl k této otázce zaujmout opačný názor.

12. V posuzované věci tedy státní zástupce zdůraznil, že ohledně rekognice se svědkem P. Š. nešlo o výlučný důkaz viny obviněného, soudy odkázaly také na výpovědi spoluobviněných a listinné důkazy. Soud prvního stupně přitom zvážil možnost opakování rekognice, což však již nebylo možné, protože svědek si pro časový odstup již nebyl schopen vybavit podobu osoby, která na něj převáděla obchodní podíl v obchodní společnosti M. T. B. Zároveň státní zástupce ponechal otevřenou otázku, jestli okresní soud usiloval o opakování rekognice v souladu se zásadou bezprostřednosti. Jako skutečnost vyvažující nevýhody spojené s připuštěním rekognice provedené před zahájením trestního stíhání státní zástupce označil uložení výchovného trestu obviněnému. Poté shrnul, že předmětná rekognice podle fotografií byla použitelná v trestním řízení a při zohlednění dalších usvědčujících důkazů na ní bylo možné založit výrok o vině obviněného. Ani dalším výhradám, jimiž obviněný prosazoval zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem dokazování, státní zástupce nepřisvědčil.

13. Poté se státní zástupce vyjádřil k námitkám naplňujícím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesouhlasil s obviněným, že nebyl naplněn znak pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Obviněný zjevně opomenul, že podle odsuzujícího rozsudku byl spolupachatelem, který jednal se společným záměrem s ostatními spolupachateli, a to nepřiznat a neuhradit daň z přidané hodnoty za daňový subjekt S. w. Nebylo tudíž podstatné, že obviněný neměl vliv na sestavování daňového přiznání S. w., postačovalo, že po dohodě s již odsouzenými R. V. a B. K. sjednal vystavení a dodání faktur o fiktivních obchodech, čímž přispěl k tomu, že příslušná daň nebyla řádně přiznána a zaplacena.

14. Co se týká námitky proti nenaplnění znaku „vážné újmy“ u skutkové podstaty podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce se s ní také neztotožnil. Připustil sice nedostatky popisu skutku pod bodem II. 1) výroku o vině, z něhož však i přesto vyplývají zásadní skutečnosti důležité pro vyvození trestní odpovědnosti. Obviněný tím, že si přisvojil identitu P. Z., aby pod ní mohl několik let vystupovat v právních vztazích za účelem páchání trestné činnosti, výrazně zasáhl do osobnostních práv poškozeného, přičemž vyloučena nebyla ani hrozba exekučního vymáhání závazků po poškozeném. Rozhodně nešlo o banální, ale závažnou újmu, jež navíc trvala poměrně dlouhou dobu, a proto bylo vyloučeno užití subsidiarity trestní represe. Znak „závažná újma“ ve smyslu § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl podle státního zástupce nepochybně naplněn.

15. Také další výtky proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení nebyly podle státního zástupce důvodné. Popis skutku pod bodem II. 2) výroku o vině nedává prostor pro pochyby o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jehož se obviněný dopustil jako jednatel daňového subjektu M. T. B. Ani námitka soudem prohlášené neplatnosti založení obchodní společnosti M. T. B., z níž podle obviněného vyplývá neexistence daňové povinnosti této obchodní společnosti a také její povinnosti vést účetnictví, neměla opodstatnění. Státní zástupce poukázal na ustanovení § 68a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), resp. na § 129 odst. 2 a § 131 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „o. z.“), jež upravuje neplatnost společnosti. V § 68a odst. 4 obch. zák., resp. § 131 o. z. je výslovně uvedeno, že právní vztahy, do nichž neplatná společnost vstoupila, nejsou neplatností společnosti dotčeny, resp. prohlášení právnické osoby za neplatnou nemá vliv na práva a povinnosti, jichž nabyla. Neplatnost obchodní společnosti M. T. B., prohlášená usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 24 Cm 281/2015, tedy neměla vliv na platnost právních vztahů, do nichž tato obchodní společnost předtím vstoupila.

16. Ze všech těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tedy navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. Ž. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ jiného rozhodnutí vyslovil souhlas, aby i je Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

17. Obviněný využil svého práva na repliku k vyjádření státního zástupce, v níž stručně zopakoval své zásadní dovolací argumenty k oběma dovolacím důvodům, resp. k jednotlivým skutkům pod body I., II. 1), II. 2) a II. 3) výroku o vině. Zdůraznil zejména nezákonnost v zahraničí provedené rekognice, jíž nebyl přítomen soudce. Současně vytkl orgánům činným v trestním řízení, že tento úkon neprovedly na území České republiky, mohly ho podle obviněného zopakovat in natura i po zahájení trestního stíhání. Dále stručně setrval i na svých dalších dovolacích námitkách, tj. že jeho podobenka byla zneužita k získání průkazu totožnosti na osobu P. Z., že nelze poškozenému vnutit způsobení závažné újmy jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv, že obchodní společnost M. T. B., platně nevznikla, a proto neměla jakékoli daňové povinnosti a nemohla je tak ani porušit. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině trval na tom, že s fiktivními vstupními fakturami vystavenými obchodními společnostmi G. a R. E., neměl nic společného a o opaku nesvědčí žádný důkaz. Na závěr obviněný opětovně vyslovil návrh na zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

19. Dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků, jímž lze zvrátit pravomocná soudní rozhodnutí vyjmenovaná v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., je určeno k nápravě vad, které jsou taxativně vymezeny v § 265b odst. l písm. a) až m), resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Současně platí, že nestačí, aby dovolatelem označený zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly.

20. Obviněný R. Ž. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že citoval všechny alternativy obou dovolacích důvodů. Obecně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo na nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich skutečně není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy a dovolatel jej pouze tvrdí.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být úspěšně uplatněn zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy

nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.

Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

22. Námitky obviněného obsažené v jeho dovolání výše uvedenému výkladu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., částečně vůbec neodpovídaly, zčásti je Nejvyšší soud neshledal důvodnými.

b) K námitkám vztahujícím se ke skutku pod bodem I. výroku o vině

23. Obviněný R. Ž. rozčlenil své dovolací výhrady podle jednotlivých skutků, jež mu jsou kladeny za vinu. Ohledně skutku pod bodem I. výroku o vině v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že provedeným důkazům neodpovídají skutkové závěry soudů o jeho účasti na trestné činnosti spočívající v dodávání fiktivních faktur vystavených obchodními společnostmi M. T. B., R. E., a G., pro obchodní společnost S. w. V tomto ohledu podle jeho názoru nastal zjevný rozpor a závěr o jeho vině soudy učinily „svévolně“.

Nejvyšší soud se v rámci posuzování naplnění této alternativy dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiklonil k soudům obou stupňů, podle nichž o vině obviněného svědčí řetězec nepřímých důkazů, jež zejména okresní soud velmi pečlivě hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Výsledná úvaha o zapojení obviněného do skupiny osob podílejících se na porušování daňových předpisů především jménem obchodní společnosti S. w., ale i dalších subjektů daně, má logickou návaznost jak na rozhodné nepřímé důkazy, tak i na další okolnosti, za nichž docházelo k zatajování skutečných zdanitelných plnění, opatřování účetních dokladů, které neodrážely fakticky realizované obchody se zateplovacím polystyrenem od polského dodavatele, nýbrž předstíraly pořízení tohoto zboží v tuzemsku.

Nejvyšší soud nicméně připouští oprávněnost výtkám obviněného proti názoru okresního soudu, který mezi usvědčující důkazy zahrnul tvrzení původně spoluobviněných spolupachatelů, a to R. V. a B. K., o pravdivosti obžaloby v tomto bodě v rámci jejich přiznání viny. I bez přihlédnutí k doznání spoluobviněných však závěr o trestní odpovědnosti obviněného R. Ž. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby s ohledem na další nepřímé důkazy může obstát. Za nepřijatelný považoval uvedený argument okresního soudu, který doznání spoluobviněných zařadil mezi usvědčující důkazy, i odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 13.

6. 2018, sp. zn. 7 To 279/2017, v němž mj. uložil okresnímu soudu vyslechnout spoluobviněné R. V. a B. K. v postavení svědků (po nabytí právní moci jejich odsouzení) a opakovaně i v dovoláním napadeném usnesení v jeho bodě 9. in fine. Tito spoluobvinění, nyní již pravomocně odsouzeni za trestnou činnost popsanou pod bodem I. výroku o vině, vypovídali pouze v přípravném řízení. V řízení před soudem prvního stupně nejprve u hlavního líčení dne 21. 4. 2016 obviněný R. V. a následně dne 9. 9. 2016 i obviněný B.

K. doznali svoji vinu, resp. se doznali ke všemu, co je k jejich osobám uvedeno v obžalobě (srov. č. l. 2161 verte, 2191 tr. spisu 74 T 133/2015; pozn. Nejvyššího soudu: Věc obviněných B. K., R. V. a R. Ž. byla původně vedena pod sp. zn. 74 T 133/2015, po pravomocném odsouzení obviněných B. K. a R. V. byla věc obviněného R. Ž. usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2018, č. j. 74 T 133/2015-2402, vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 74 T 123/2018).

Oba jmenovaní však nevypovídali před okresním soudem ani později v postavení svědků, neboť po poučení podle § 97, 100 a 101 tr. ř. opakovaně využili svého práva odmítnout ve věci vypovídat (srov. č. l. 58, 170, 170 verte tr. spisu 74 T 123/2018), proto nelze jejich doznání interpretovat v tom smyslu, že by usvědčovali spoluobviněného R. Ž. z podílu na jejich společné trestné činnosti. Nicméně, jak již bylo avizováno shora, přesto bylo možné odsouzení dovolatele za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby na podkladě dalších vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů, jež ve svém souhrnu tvořily nepřerušovaný řetězec podávající obraz o páchání trestné činnosti obviněným (pod bodem I.

ve shodě se spoluobviněnými). Zejména okresní soud přitom hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, žádným způsobem nedeformoval jejich vypovídací hodnotu a jeho rozhodování, kromě shora vytčeného pochybení, bylo prosté jakékoli libovůle. Veškeré úvahy, jak jsou formulovány v odůvodnění rozsudku okresního soudu pod body 23. až 26., mají oporu v řádně provedeném dokazování a vychází ze základů logického uvažování. Rozhodně se nelze ztotožnit s dovolatelem v tom, že by rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění skutkové podstaty § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr.

zákoníku, byla ve zjevném rozporu s obsahem soudy provedených nepřímých důkazů. Přitom sám Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nevylučuje odsouzení pachatele trestného činu výhradně na podkladě nepřímých důkazů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 357/16).

24. Přesto Nejvyšší soud s ohledem na konkrétní námitky obviněného jen stručně připomene některé z významných okolností podporujících závěr o vině obviněného skutkem popsaným pod bodem I. výroku soudu prvního stupně. Především bylo nepochybně zjištěno, že obviněný vystupoval v rozhodné době jménem obchodní společnosti M. T. B. pod identitou P. Z. Tento svědek hned na počátku přípravného řízení vyloučil, že by někdy jednal za obchodní společnost M. T. B., jejíž název ani nikdy předtím neslyšel (srov. č. l.

908 a násl. tr. spisu 74 T 133/2015), což potvrdil i později v hlavním líčení (srov. č. l. 2224 a 2225 tr. spisu 74 T 133/2015). Listinné podklady založené na č. l. 1496 a násl. tr. spisu 74 T 133/2015 společně s rekognicí provedenou svědkem P. Š. potom vylučují, aby se v rámci jednání jménem obchodní společnosti M. T. B., vydával v rozhodné době za P. Z. někdo jiný než právě obviněný R. Ž. (blíže k rekognici viz níže). Ohledně obchodních společností R. E., a G. bylo zjištěno, že v době, z níž pochází předmětné faktury nepravdivě deklarující dodávky zateplovacího polystyrenu odběrateli S.

w., tehdejší jednatelé obchodních společností G. a R. E., tj. J. B. a L. G., popřeli, že by v období dubna až září 2011 obě obchodní společnosti uskutečnily jakýkoli obchod se společností S. w. (srov. č. l. 535 tr. spisu 74 T 133/2015). Jednatel obchodní společnosti R. E., L. G. vůbec netušil o své účasti v této právnické osobě (srov. č. l. 87 tr. spisu 74 T 123/2018 nebo 607 a 608 tr. spisu 74 T 133/2015). Shodují se i podpisy, které během svého vystupování za M. T. B., obviněný R. Ž., vydávající se za P.

Z. používal (srov. např. podpisy na fakturách vystavených M. T. B., a založených na č. l. 1634 a 1636 tr. spisu 74 T 133/2015 a podpis na protokolu o ústním jednání P. Z. se správcem daně založený na č. l. 927 tr. spisu 74 T 133/2015). Za souhlasu procesních stran byl u hlavního líčení čten úřední záznam o podaném vysvětlení P. R., který potvrdil, že obchodní společnost S. w., obchodovala pouze papírově, aby „se točilo DPH“, ale polystyren se ve skutečnosti „tahal z Polska“ (srov. č. l. 856 a násl. a č. l.

2194 tr. spisu 74 T 133/2015), byť tento svědek následně ve výpovědi, jež však působí značně nevěrohodně, u hlavního líčení dne 2. 5. 2019 uvedl, že obchodní společnost S. w., nezná a neví, jestli byl u ní zaměstnán (sov. č. l. 67 verte tr. spisu 74 T 123/2018), ačkoli 13. 8. 2014 si jasně vybavil, že u S. w. byl formálně zaměstnán (srov. č. l. 858 tr. spisu 74 T 133/2015). Jako podpůrný argument ke správnosti výsledného vyhodnocení všech okolností nezbytných pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného lze rovněž poukázat na úřední záznam o podání vysvětlení, který nebyl v hlavním líčení čten se souhlasem stran, nelze jej tudíž použít jako jeden z usvědčujících důkazů, nicméně mu lze přiznat jen podpůrnou povahu.

V této souvislosti lze však poukázat na názor vyslovený Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 1602/21, bod 17., resp. v nálezu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III.

ÚS 623/2000, podle něhož ne každá nezákonnost rovná se nespravedlivosti a neústavnosti, ale pouze taková, která vede za uvedených předpokladů k vině obviněného. Jde o výpověď spoluobviněného R. V., který dne 23. 7. 2013 policejnímu orgánu uvedl, že s nápadem, aby na obchodní společnost S. w., vystavovala faktury nejen obchodní společnost M. T., ale rovněž obchodní společnosti R. E. a G., přišel P. Z., který mu předával faktury od všech těchto tří českých obchodních společností (srov. č. l. 495 tr.

spisu 74 T 133/2015). Jde tak o další potvrzení správnosti skutkového obrazu, jak ho po skončení dokazování popsal soud prvního stupně v tzv. skutkové větě, tedy jen o podpůrný argument pro výsledek řízení, v němž byla trestní odpovědnost obviněného vyvozena z jiných, řádně provedených důkazů. V této souvislosti Nejvyšší soud obecně k povaze dovolání podotýká, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky.

V současné době, resp. od 1. 1. 2022 s účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., jež zařadila mezi taxativní výčet nový dovolací důvod označený písmenem g), se připouští přezkum skutkových zjištění, avšak nikoli z podnětu každé jednotlivé výhrady dovolatele, ale pouze na podkladě skutečně a objektivně vadné interpretace určité informace o okolnostech stíhaného jednání sdělované prostřednictvím některého z důkazů. Vadná interpretace se navíc musí vztahovat nikoli k jakékoli, nýbrž výhradně k rozhodné skutkové okolnosti, která je určující pro naplnění některého ze znaků trestného činu.

Zákonodárce uvedenou změnou trestního řádu nezamýšlel požadovat po dovolacím soudu přehodnocování každého jednotlivého důkazního prostředku, na nějž obviněný v dovolání poukáže. Tento „nový“ dovolací důvod reflektuje ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o rozhodovací činnost Ústavního soudu, podle níž se zřetelem na zachování ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky explicitně neodpovídaly žádnému zákonem vymezenému důvodu tohoto mimořádného opravného prostředku.

Stále platí, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.). Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy pak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.). Lze tudíž shrnout, že právní posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině má oporu v provedených důkazech, jejichž obsah odpovídá závěru o naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby obviněným jako spolupachatelem s dalšími dvěma spoluobviněnými, a rozhodná skutková zjištění pod bodem I. výroku o vině nejsou ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, jak dovolatel namítal.

25. Pokud jde o výpovědi svědků V. H., K. S. a P. R., dovolatel z nich dovodil jiné skutečnosti než soudy, a to výhradně ve svůj prospěch a v rozporu s jejich obsahem a bez návaznosti na výsledky dalšího dokazování. Šlo o ryze skutkové námitky, jež neměly právní relevanci a Nejvyšší soud se k nim pro úplnost vyjádří stručně a pouze nad rámec možného přezkumu v dovolacím řízení. Za obchodní společnost M. T. B., nemohli v postavení jednatele vystupovat ani P. R. ani K. S., oba vypověděli, že pracovali pro S.

w. Jestliže D. S. vypověděl, že jeho společnost kontaktovala M. T. B., za niž se následně dostavil K. S., nepotvrzuje to verzi obviněného, ale naopak skutečnost, že M. T. B., a S. w., spolu kooperovaly, tudíž není vůbec s podivem, pokud v některých záležitostech zaskočil vyřídit něco za M. T. B., obchodní zástupce ze S. w. Notářka potvrdila, že osoba prokazující se pasem s fotografií R. Ž. u ní podepsala 3 dokumenty, přesto si na podobu této osoby svědkyně nepamatovala, což není překvapující s ohledem na časový odstup, avšak svědkyně zároveň nevyvrátila, že by nemohlo jít o osobu obviněného.

V této souvislosti je možné upozornit, že na podobu osoby P. Z. si nepamatovalo více osob, jimž se však nutně musel prokázat průkazem totožnosti, a je v podstatě vyloučeno, že by v tolika případech [viz výčet právních úkonů jednatele P. Z. pod bodem II. 1) výroku o vině] nikdo neodhalil nesoulad fotografie s podobou osoby předkládající osobní doklad (za předpokladu, že by byla pravdivá verze dovolatele o tom, že on nevystupoval jménem M. T. B., že fotografie jeho osoby byla zneužita třetí osobou).

Ačkoli tedy s časovým odstupem výpovědi svědků přímo nepotvrzují, že by se obviněný R. Ž. vydával za P. Z., s ohledem na listinné doklady, podpůrně svědectví slyšených svědků včetně P. Š. a rekognici lze uzavřít, že obviněný R. Ž. skutečně vystupoval pod identitou P. Z. jako jednatel M. T. B., a nikoli některý z uvedených svědků či D. M., jak se obviněný snažil Nejvyšší soud přesvědčit v dovolání. Skutkovým zjištěním soudů o tom, že obviněný R. Ž. jednal za M. T. B., k čemuž soudy měly dostatek pádných důkazů, byl Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán.

26. Ke skutku pod bodem I. obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl nesprávné právní posouzení ve spáchání tohoto činu jako spolupachatel. Podle jeho názoru jej mohl spáchat nanejvýš jako účastník ve formě pomoci. Pomoc k dokonanému trestnému činu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívá v tom, že pomocník úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.

Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 343). Soudy obou stupňů však shledaly, že dovolatel se trestné činnosti pod bodem I. výroku o vině dopustil ve spolupachatelství se spoluobviněnými R. V. a B. K. Obecně spolupachatelství je vymezeno tak, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (§ 23 tr.

zákoníku). Základními prvky, jež musí být současně přítomny, aby se mohlo jednat o spolupachatelství, jsou tedy minimální počet dvou osob a dále jejich společný úmysl spáchat čin společným jednáním. Přestože společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, neboť postačí konkludentní dohoda (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky uveřejněné pod č. 2180, ročník 1925 Vážného sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních). V posuzovaném případě podle skutkových zjištění soudů není pochyb o předchozí vzájemné dohodě spolupachatelů na koordinaci protiprávního jednání.

Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště pokud každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společné jednání se může projevit ve třech formách, a to že každý ze spolupachatelů naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo že každý ze spolupachatelů uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo že jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh.

tr.). Významná je také okolnost, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov.

rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 16. 1. 1929, sp. zn. Zm II 436/28, uveřejněné pod č. 3371 ročník 1929 Vážného sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech trestních, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 6. 1946, sp. zn. Zm I 108/46, uveřejněné pod č. 67 ročník 1946 téže Vážného sbírky; dále též Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 329-330).

27. Obviněný R. Ž. jako spolupachatel zjevně naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby tím, že po dohodě se spoluobviněnými s cílem zkrátit daňovou povinnost obchodní společnosti S. w., zajistil dodání fiktivních faktur nepravdivě deklarujících dodání zateplovacího polystyrenu od tuzemských dodavatelů M. T. B., R. E., a G., přičemž za tím účelem nejprve založil obchodní společnost M. T. B., k čemuž použil průkaz totožnosti – cestovní pas - zneužívající osobní údaje osoby P. Z., za něhož jako jediného společníka a jednatele M. T. B., se poté obviněný R. Ž. vydával. Evidentně se dovolatel zapojil do trestné činnosti výrazně vyšší měrou, než jaká je dostačující u „pouhého“ pomocníka, podílel se na krácení daně z přidané hodnoty, k níž byla S. w. povinna, dodávkami faktur, jimiž byla před správcem daně prokazována nižší daňová povinnost, než jaká ve skutečnosti měla být přiznána a zaplacena, a to o celkovou částku 1 372 158 Kč. Současně pod bodem II. 2) výroku o vině obviněný jednající za daňový subjekt M. T. B., úmyslně správci daně v daňovém přiznání za období červenec 2011 nepřiznal, resp. zatajil, daňové doklady o části uskutečněných zdanitelných plněních, čímž v konečném důsledku zkrátil daň z přidané hodnoty o částku ve výši 174 818 Kč. Tímto jednáním obviněný rovněž zcela evidentně naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Proto, nehledě k tomu, že pomoc je nejméně závažnou formou účastenství na trestném činu, jsou zcela bezpředmětné jakékoli úvahy o možném právním posouzení jeho jednání pod bodem I. výroku o vině jako účastenství na trestném činu ve formě pomoci, jehož podstatou není přímo naplňování znaků objektivní stránky trestného činu, ale „pouze“ bezprostřední přispění k tomu, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytnuta, naplnil znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu.

c) Ke skutku pod bodem II. 1) výroku o vině

28. Dále obviněný v dovolání brojil proti naplnění znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit skutkem popsaným pod bodem II. 1) výroku o vině. Důrazně odmítl, že by poškozenému P. Z. způsobil „vážnou újmu“ na právech. Tuto námitku Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněnou.

29. Znakem „vážné újmy na právech“ se okresní soud stručně zabýval v bodě 26. rozsudku. Jeho správné závěry je vhodné k námitkám obviněného pro úplnost doplnit. Přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Skutková podstata podle § 181 tr. zákoníku chrání jiná než majetková práva jednotlivce v oblasti vztahů rodinných, pracovních, podnikatelských aj., ale i právnických osob, kolektivních orgánů a státu.

Ochrana nemajetkových práv jednotlivce podle § 181 tr. zákoníku je ve vztahu k fyzickým osobám součástí práva na soukromí a je zakotvena v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, podle něhož je nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručena, a v čl. 10 Listiny základních práva a svobod, podle něhož má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno (odst. 1) a každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (odst. 2).

Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. K naplnění objektivní stránky dané skutkové podstaty je nutné jednání, které má povahu podvodného jednání, jež může směřovat nejen vůči poškozenému, což obviněný nerozporoval, a dále způsobení vážné újmy na právech, proti čemuž se již dovolatel ohradil. Vážná újma na právech vzniká porušením nebo ohrožením subjektivních občanských práv, především na lidskou důstojnost člověka, jeho osobní čest, dobrou pověst, jméno a soukromí, ale zásadně se právy, na nichž je způsobena vážná újma, rozumějí veškerá nemajetková práva.

To, zda došlo k vážné újmě na takových právech, je třeba posoudit vždy individuálně se zřetelem k okolnostem konkrétního případu. Kritériem zde bude intenzita újmy na zasaženém právu či právech, jaké měla závažná újma následky pro poškozeného, zejména je podstatné, jestli šlo o následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný, popřípadě již zcela neodstranitelný, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala (srov. Šámal a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1800; Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 996, 997). Právní teorie tudíž považuje znak „vážné újmy na právech“ ve smyslu § 181 tr. zákoníku za naplněný již ohrožením nemajetkových práv poškozeného.

30. Přestože poškozený P. Z. u soudu na dotaz obhájce, jestli v souvislosti s tím, že jeho jméno je spojováno s obchodní společností M. T. B., pociťuje nějakou újmu, odpověděl záporně, tedy že újmu nepociťuje (srov. č. l. 225 tr. spisu 74 T 123/2018), není tato skutečnost překážkou naplnění znaku „vážné újmy na právech“ ve smyslu § 181 odst. 1 tr. zákoníku. Na jednu stranu se vzhledem k vyjádření poškozeného, že měl v minulosti půjčit své osobní doklady neznámé osobě k okopírování, jeví jeho odmítnutí vzniku nějaké újmy jako zlehčování celé situace, zejména jeho vlastního selhání odpovědnosti za zneužití osobních údajů.

Primárně však není vůbec jasné, jestli si poškozený během podání výpovědi mimo hlavní líčení důsledně uvědomoval vážnost důsledků, jež pro něj mohla trestná činnost obviněného pod identitou poškozeného znamenat. Obhájce totiž formuloval otázku zcela nevinně v tom smyslu, že poškozený v podstatě pouze formálně figuroval v orgánech obchodní společnosti, aniž by poškozeného seznámil s okolnostmi trestné činnosti jednatele a společníka obchodní společnosti M. T. B., jež by bez odhalení zneužití osobních údajů poškozeného byla přisuzována právě poškozenému P.

Z., a ani s možnými důsledky, jimž mohl v této spojitosti čelit. V posuzované trestní věci se totiž obviněný R. Ž. vydával za P. Z., jehož osobní údaje využil jako prostředek k dlouhodobému páchání sofistikované trestné činnosti, která se stala předmětem trestního řízení a za niž hrozila poškozenému citelná sankce v trestním řízení (trest odnětí svobody na 2 až 8 roků). Kromě toho poškozený nesl odpovědnost za závazky obchodní společnosti M. T. B. a hrozil mu také postih v daňovém řízení. Jak upozornil státní zástupce ve vyjádření k dovolání, nebylo ani vyloučeno exekuční vymáhání daňového nedoplatku a penále po poškozeném.

Vážnou újmu lze spatřovat též v předvolání poškozeného na Finanční úřad v Karviné, kde měl jako odpovědná osoba vysvětlit nesrovnalosti v dokumentech předložených v rámci daňového řízení obchodní společnosti M. T. B. Na č. l. 927, resp. 931 trestního spisu sp. zn. 74 T 133/2015 je založen protokol o ústním jednání P. Z. na finančním úřadě, a to ve dnech 21. 3. a 17. 6. 2011, avšak na obou těchto ústních jednáních byl přítomen obviněný R. Ž., který se za poškozeného vydával i v předešlé komunikaci se zaměstnanci tohoto finančního úřadu.

Sám poškozený P. Z. se osobně dostavil na Finanční úřad v Karviné dne 24. 4. 2012, aby odpovídal na dotazy týkající se daňového subjektu M. T. B., čehož ale nebyl schopen, neboť neměl žádné informace o této obchodní společnosti (viz č. l. 1618 citovaného trestního spisu). Poškozený musel vysvětlovat, že nemá nic společného s obchodní společností M. T. B., a to v důsledku zneužití jeho identity dovolatelem, také před Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj ještě dne 11. 11. 2013, jak vyplývá z protokolu o jednání založeném na č. l.

172 a násl. tr. spisu 74 T 133/2015. K tomu je třeba připomenout předvolání poškozeného na policii za účelem prověřování trestního oznámení finančního úřadu o podezření z porušení daňových předpisů (srov. č. l. 908 tr.

spisu 74 T

133/2015), vysvětlení k okolnostem zneužití jeho občanského průkazu dále podal na policii dne 4. 10. 2013 (srov. str. 3 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2016, č. j. 24 Cm 281/2015-23, jímž byla obchodní společnost M. T. B., prohlášena za neplatnou), také se poškozený dostavil na základě předvedení k okresnímu soudu, aby převzal předvolání k hlavnímu líčení a uvedl svou kontaktní adresu a telefonní číslo (srov. č. l. 2209 tr. spisu 74 T 123/2018) a následně se účastnil soudního jednání, resp. u okresního soudu vypovídal do protokolu mimo hlavní líčení (srov. č. l.

2224 tr. spisu 74 T 133/2015). Poškozený byl tedy opakovaně nucen vysvětlovat jak na finančních úřadech, tak i před orgány činnými v trestním řízení, že ve skutečnosti není jednatelem obchodní společnosti M. T. B., a není proto odpovědný za její povinnosti v daňovém řízení, ani za protiprávní jednání spáchané jménem této obchodní společnosti. Rozhodně tak nelze přijmout zlehčující vyjádření P. Z., že nepociťuje vážnou újmu v souvislosti se zneužitím jeho identity obviněným R. Ž. Při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty podle § 181 tr.

zákoníku okresní soud zkoumal okolnosti určující naplnění znaku „vážné újmy na právech“ komplexně, vyložil si tento pojem podle objektivních okolností případu a nikoli pouze v závislosti na vyjádření poškozeného, jemuž rozhodně jakoukoli újmu nevnucoval. V konečném důsledku, pokud by orgány činné v trestním řízení neodhalily zneužití osobních údajů poškozeného, mohlo podvodné jednání obviněného mít neblahé důsledky i do rodinného a pracovního života poškozeného, neboť vážná újma na právech poškozeného netrvala jen krátkou dobu, nebyla jednoduše či lehce odstranitelná, neboť nebylo vyloučeno ani jeho trestní stíhání jako osoby odpovědné za v rozhodné době existující obchodní společnost M.

T. B., a její závazky, resp. povinnosti vůči státu jako příjemci daně z přidané hodnoty. Nejvyšší soud proto nemá výhrady proti závěru soudů obou stupňů, že v tomto případě došlo k závažnému ohrožení nemajetkových práv poškozeného P. Z., který si nutně nemusel uvědomovat veškeré možné negativní důsledky zneužití jeho osobních údajů obviněným R. Ž. Jednání obviněného přitom zjevně dosáhlo minimálně takové intenzity, aby mohlo být posouzeno jako znak „vážné újmy na právech“ ve smyslu § 181 odst. 1 tr.

zákoníku. Z hlediska intenzity újmy na právech je nutno mít na zřeteli, že v této základní skutkové podstatě jde o mírnější variantu, neboť ve druhém odstavci citovaného ustanovení je postihováno způsobení značné újmy na právech jako jedna z okolností použití této přísnější trestní sazby [srov. § 181 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku].

31. Co se týká obhajoby obviněného, podle níž mohlo dojít ke zneužití jeho fotografie při vystavení obou cestovních pasů, jde zjevně o účelovou námitku, která se vymyká logickému uvažování. Pokud totiž někdo při žádosti o vydání nového cestovního pasu užije cizí průkaz totožnosti s fotografií osoby, jíž se osoba zneužívající tento průkaz podobá, zcela jistě k žádosti přiloží fotografii té osoby, která o nový cestovní pas žádá a která s novým cestovním pasem bude také dále nakládat. Bylo by proti zásadám obecné logiky, kdyby nezákonně získaný cestovní pas potvrzující v rozporu se skutečností, že osoba vyobrazená na fotografii, tedy R. Ž., se jmenuje P. Z., měl být určen k užívání další osobě odlišné od osoby obviněného i poškozeného, čímž by se značně zvýšilo riziko odhalení protiprávního jednání a naopak by se snížila pravděpodobnost úspěšného dosažení záměru, který má být za využití takového cestovního pasu dosažen. Nejvyšší soud nepochybuje, že žádosti o vydání cestovních pasů obsažené ve spisovém materiálu dávají jasný podklad pro zjištění soudů, že identitu poškozeného P. Z. zneužil právě obviněný R. Ž. jako držitel dokladu totožnosti, který pak využil k založení obchodní společnosti M. T. B., za niž poté jednal, i k převodu obchodního podílu v této obchodní společnosti na P. Š. Právě posledně jmenovaný obviněného v průběhu rekognice dne 11. 3. 2014 také označil jako osobu, s níž měl obchodní jednání (viz níže). Zpochybňování skutečnosti, že na fotografii v nepravdivém cestovním pase je zachycen dovolatel, bylo rovněž liché. Soudce měl možnost porovnat podobu osoby na fotografii s vizáží obviněného, který se osobně dostavil například k prvnímu hlavnímu líčení, a jistě by případnou nesrovnalost sám odhalil, v případných pochybnostech by přistoupil k podrobnějšímu prověření této otázky i za využití znaleckého zkoumání. Tuto obhajobu obviněného je proto nutno považovat za v podstatě absurdní tezi, která nemohla v posuzované trestní věci obstát.

d) K námitkám proti rekognici

32. Společnou výhradou vztahující se ke skutkům pod body II. 1) a II. 3) výroku obviněný v dovolání brojil proti jednomu z důkazních prostředků, který soudy využily při posuzování viny obviněného. Jde o rekognici provedenou podle fotografií svědkem P. Š. před zahájením trestního stíhání v rámci právní pomoci ve Slovenské republice. Obviněný byl přesvědčen, že nesplňovala záruky zákonnosti a spravedlivého procesu zejména tím, že jejímu průběhu nebyl přítomen soudce. Nejvyšší soud však shodně se soudy obou stupňů považuje předmětnou rekognici za důkaz, který byl opatřen a proveden v souladu se zákonem, proto jej bylo možné v tomto trestním řízení využít.

33. Nejprve je nutné připomenout skutkové okolnosti, jež předcházely provedení rekognice ve Slovenské republice, ale i některé následující okolnosti, které se týkaly předvolávání a výslechu svědka P. Š. Dne 5. 4. 2013 byly v posuzované trestní věci zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření z krácení daně z přidané hodnoty, k níž byla povinna obchodní společnost S. w. Této obchodní společnosti byly vystavovány fiktivní faktury tuzemskými dodavateli, mj. i obchodní společností M. T. B. Následně bylo dalším šetřením zjištěno, že P.

Z., který měl v rozhodném období jednat za obchodní společnost M. T. B., s touto právnickou osobu nemá ve skutečnosti nic společného. Na dožádání české strany se uskutečnil dne 11. 3. 2014 v rámci právní pomoci ve Slovenské republice výslech svědka P. Š., nar. XY, (č. l. 893 tr. spisu 74 T 133/2015), na něhož byl dne 16. 5. 2012 původním jediným společníkem a jednatelem P. Z., za něhož se zjevně vydávala orgánům činným v trestním řízení neznámá osoba, převeden obchodní podíl v obchodní společnosti M.

T. B. (srov. č. l. 1507 tr. spisu 74 T 133/2015). Za tento účelový převod obchodního podílu a za předstírání, že mu účetnictví této obchodní společnosti bylo odcizeno z auta, měl P. Š. slíbenou finanční odměnu. Opět v rámci právní pomoci se téhož dne, tj. 11. 3. 2014, uskutečnila rekognice (č. l. 896 tr. spisu 74 T 133/2015), při níž svědek P. Š. identifikoval obviněného R. Ž. jako osobu, jež na něj pod identitou P. Z. převedla svůj obchodní podíl v M. T. B. U hlavního líčení konaného dne 21. 4.

2016 byly stranám předloženy listiny, mj. i protokol o této rekognici, k čemuž obhájce dovolatele Mgr. René Gemmel vznesl námitku procesní nepoužitelnosti z důvodu nepřítomnosti soudce u tohoto úkonu (srov. č. l. 2164 tr. spisu 74 T 133/2015). Okresní soud po neúspěšném pokusu předvolat P. Š. ke svědecké výpovědi v hlavním líčení (srov. omluva svědka ze dne 31. 8. 2016 na č. l. 2186 tr. spisu 74 T 133/2015) nakonec dne 11. 1. 2017 tohoto svědka za přítomnosti obhájce obviněného R. Ž. vyslechl do protokolu o výslechu svědka mimo hlavní líčení.

V rámci své výpovědi P. Š. uvedl, že při rekognici poznal osobu P. Z., který na něj převedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti M. T. B., sám sebe svědek označil za „bílého koně“ v této transakci a opět také potvrdil, že jeho úkolem bylo rovněž nahlásit ve Slovenské republice na policii odcizení účetních dokladů obchodní společnosti M. T. B. (srov. č. l. 2223 tr. spisu 74 T 133/2015). U dalšího odročeného hlavního líčení dne 21. 4. 2017 byly se souhlasem stran (obviněný R. Ž. souhlas vyjádřil v písemné omluvě z účasti na hlavním líčení, č. l.

2262 tr. spisu 74 T 133/2015) čteny protokoly o výsleších svědků P. Š. a P. Z. provedené mimo hlavní líčení, načež obhájce dovolatele prohlásil: „…my jsme s rozsahem dokazování spokojeni“ (srov. č. l. 2265 tr. spisu 74 T 133/2015). Na pokyn odvolacího soudu ve druhém kasačním rozhodnutí ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 5 To 167/2020, aby byl svědek P. Š. vyslechnut v přítomnosti obviněného R. Ž.

a aby byl svědek vyzván k identifikaci osoby, jež se mu při převodu obchodního podílu představila jako P. Z. (přičemž krajský soud připustil využití rekognice teprve při zjištění, že svědek už si tuto osobu nevybaví), okresní soud k opakovanému hlavnímu líčení znovu předvolal svědka P. Š., a to nejprve neúspěšně (dne 20. 4. 2021 se svědek k hlavnímu líčení nedostavil, srov. č. l. 159 tr. spisu 74 T 123/2018) a až poté dne 15. 9. 2021 byl P. Š. v odročeném hlavním líčení vyslechnut za přítomnosti dovolatele i jeho obhájce. Pro značný časový odstup si však nebyl schopen vybavit přesně vzhled osoby, od níž převzal obchodní podíl v M. T. B., avšak opětovně uvedl, že při rekognici provedené ve Slovenské republice tuto fyzickou osobu poznal (srov. č. l. 178 verte tr. spisu 74 T 123/2018).

34. Otázkou zákonného podkladu použití rekognice se pečlivě zabýval již okresní soud v bodě 24. odůvodnění svého rozsudku. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí uveřejněné pod č. 550/1992 Sb., jímž byla implementována Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních do českého právního řádu. Podle čl. 14 odst. 8 této Úmluvy „každý úkon vyšetřování a každý úkon přerušující promlčecí lhůtu, provedený na výsostném území jednoho ze smluvních států podle předpisů na něm platných, má stejnou platnost i na výsostném území druhého smluvního státu tak, jako by byl proveden s právní účinností na výsostném území tohoto smluvního státu“.

Na citovanou Úmluvu odkazuje také bilaterální Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, jež byla vyhlášena jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1993 Sb. a která v čl. 28 odst. 1 uvádí: „Smluvní strany si poskytují právní pomoc v trestních věcech podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959“. Konečně podle § 42 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, platí, že „Důkazy získané na žádost justičního orgánu cizozemským orgánem mohou být použity v trestním řízení v České republice, pokud byly získány v souladu s právním řádem dotčeného cizího státu, nebo v souladu s právním řádem České republiky“.

Podle uvedených předpisů tedy nebylo podmínkou použitelnosti protokolu o rekognici, aby jí byl přítomen soudce, pokud to nevyžadovaly předpisy Slovenské republiky, byť na území České republiky je přítomnost soudce podmínkou rekognice provedené jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a tr. ř.

35. Okresní soud v dovoláním napadeném rozsudku argumentoval také nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/2014, v němž se Ústavní soud podrobně věnoval problematice použití důkazů provedených ještě před zahájením trestního stíhání jako neodkladné nebo neopakovatelné úkony v řízení před soudem podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Takto provedený důkaz podle Ústavního soudu vzhledem k tomu, že je z pohledu obhajoby těžko verifikovatelný, zásadně nemůže obstát v roli stěžejního důkazu o vině.

V tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že pro možnost použití důkazu podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. musí být závažný důvod, trestní řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, jsou dány skutečnosti vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu (k čemuž odkázal Ústavní soud na svůj nález ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13, uveřejněný pod č. 175 ve svazku 71 Sb. n. a u. Ústavního soudu) a orgány činné v trestním řízení vyvinuly aktivní úsilí k opakovanému provedení dotčeného úkonu, jehož by se již obhajoba mohla účastnit, a to nejlépe v řízení před soudem.

V tomto nálezu dále Ústavní soud vyslovil právní názor k otázce založení závěru o vině obviněného na výpovědích spoluobviněných, kteří následně využili svého práva nevypovídat. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vyloučil, aby takové sporné svědectví bylo jediným důkazem zakládajícím odsouzení obviněného, neboť obviněnému by tak bylo odepřeno právo přezkoumat kontradiktorním způsobem jakýkoli zásadní důkaz proti sobě. Rovněž bylo v citovaném nálezu výslovně uvedeno, že v případě realizace rekognice mimo území České republiky není nutné trvat na požadavku přítomnosti soudce, pokud dotčené orgány cizího státu postupují podle pravidel svého právního řádu, jež to nevyžadují.

K tomu současně dodal, že je zásadní, aby úkony nebyly použity jako důkaz o vině obviněného, aniž by se jich obhajoba mohla účastnit, resp. aniž by byla vyvinuta snaha, aby se jich mohla účastnit. K výpovědi svědka v trestním řízení a podmínkám neodkladného a neopakovatelného úkonu Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/13 vyslovil názor, že předtím, než může být obviněný uznán vinným, musí být všechny důkazy svědčící v jeho neprospěch v zásadě provedeny při veřejném přelíčení.

Výjimky z této zásady lze akceptovat pouze s výhradou respektování práv obhajoby, obviněnému obecně musí být dána možnost odpovídajícím a dostatečným způsobem zpochybnit svědectví v jeho neprospěch a vyslechnout ty, kdo svědectví poskytli, a to buď v době jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení. Evropský soud pro lidská práva stanovil tři kritéria pro posuzování námitek na poli čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy týkajících se nepřítomnosti svědka při jednání soudu. Podle těchto kritérií je třeba nejprve prověřit, zda je dán závažný důvod pro to, že obhajoba nemá možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědka obžaloby.

Dále, pokud nedošlo k výslechu svědka ze závažného důvodu, nelze výpověď nepřítomného svědka v zásadě považovat za výlučný nebo rozhodující důkaz viny.

Je-li dále jako důkaz připuštěna výpověď svědka, kterého neměla obhajoba možnost vyslechnout, a tato výpověď představuje výlučný nebo rozhodující důkaz viny, neznamená to bez dalšího porušení práva na spravedlivý proces; řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu a umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu.

36. Z hlediska použitelnosti rekognice jako důkazního prostředku se Nejvyšší soud ztotožnil se soudy prvního a druhého stupně, že nešlo o nezákonný důkaz, a tudíž jej lze v trestním řízení použít při zkoumání viny obviněného. Podle příslušných právních předpisů citovaných shora v bodě 34. tohoto usnesení je zásadní, jestli rekognice proběhla podle pravidel dožádaného státu, což, jak vysvětlil okresní soud v bodě 24. svého rozsudku, bylo splněno. Nepřítomnost soudce v průběhu rekognice tedy za daných okolností nevedla k nezákonnosti tohoto úkonu, který nepochybně byl neodkladný ve smyslu § 158a tr.

ř. Podstatné je, že provedení rekognice ve Slovenské republice skutečně nesneslo odkladu, kromě hrozby vymizení paměťové stopy u svědka (rekognice proběhla téměř 2 roky po převodu obchodního podílu) byl eminentní zájem na tom, aby vyšetřovatelé měli pádný důvod pro zahájení trestního stíhání konkrétní fyzické osoby, která se vydávala za P. Z., pod jehož osobními údaji vystupovala za obchodní společnost M. T. B. Dovolatel sice vytýkal orgánům činným v trestním řízení, že rekognice nebyla zopakována za účasti obhajoby a soudce na území České republiky podle pravidel českého trestního řádu, avšak výše uvedený přehled předvolávání svědka P.

Š. na jednání u soudu v České republice zjevně vypovídá o tom, že svědek se běžně nedostavoval na předvolání soudu (č. l. 2186 tr. spisu 74 T 133/2015, 159, 165 tr. spisu 74 T 133/2018) a pokud se již dostavil, ani obhajoba netrvala na jeho výpovědi za osobní účasti obviněného R. Ž. (srov. č. l. 2222, 2262 a 2265 tr. spisu 74 T 133/2015). Nicméně, nakonec byl výslech svědka P. Š. přece jen uskutečněn v přítomnosti obviněného R. Ž. dne 15. 9. 2021, tedy více jak 9 let po setkání svědka s jediným společníkem M.

T. B., při uskutečnění převodu obchodního podílu, což se stalo dne 16. 5. 2012. Po takové době již nebylo reálné vůbec očekávat jinou odpověď na dotaz, zda poznává v obviněném osobu P. Z., než že svědek si již nebude pamatovat podobu toho, kdo na něj převedl svůj obchodní podíl. Ostatně stejný výsledek by se dal předpokládat i mnohem dříve. Paměťová stopa časem značně slábne a již první rekognice, která proběhla (11. 3. 2014) s odstupem téměř dvou let od doby převodu obchodního podílu na P. Š. (16.

5. 2012), teoreticky mohla být poznamenána procesem zapomínání, což se však zjevně nestalo, neboť svědek P. Š. nadvakrát označil na fotografiích obviněného R. Ž. Nejen tento svědek, ale také mnozí další svědci (notářka, pracovnice správce daně) si již nepamatovali osobu P. Z., s níž jednali, což není s ohledem na časový odstup vůbec výjimečné. Podpůrně tedy rekognici provedenou před zahájením trestního stíhání bylo možné podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. provést jako důkaz v trestním řízení. Dále je pro posouzení dodržení zásad spravedlivého procesu významné, že zpochybňovaná rekognice nebyla pro odsouzení obviněného R.

Ž. jediným usvědčujícím důkazem. Ve spisovém materiálu jsou k dispozici zejména listinné podklady (žádosti o vydání cestovního pasu a kopie těchto dokladů), jež jsou nevyvratitelným důkazem zneužití identity P. Z. obviněným R. Ž.

37. Po zhodnocení průběhu trestního řízení, jež bylo konáno o více skutcích, byli v něm obžalováni tři obvinění a byly opakovaně prováděny úkony trestního řízení v režimu mezinárodní justiční spolupráce slovenskými a polskými orgány činnými v trestním řízení (kromě výslechu svědka P. Š. a jím provedené rekognice se uskutečnily v zahraničí výslechy i dalších svědků, kteří se opakovaně nedostavovali na předvolání k hlavnímu líčení), Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že posuzované trestní řízení bylo spravedlivé. Obecně dovolací soud rovněž připomíná, že ne všechna procesní pochybení musí vždy vést k závěru o porušení ústavního práva na spravedlivý proces, záleží, jestli je možné považovat trestní řízení jako celek za spravedlivé. Při posuzování respektu k dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod je nutné zvážit tři kritéria. Musí jít o procesní pochybení, k nimž dojde v průběhu trestního řízení z dostatečného důvodu, aniž by měla zásadní, nezvratitelný dopad na trestní řízení a jež jsou vyvážena dalšími dodrženými procesními zárukami, které tudíž kompenzují danou procesní vadu (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10). Nejvyšší soud uzavírá, že dovoláním napadená rozhodnutí krajského a okresního soudu jsou přesvědčivá, především okresní soud se v odsuzujícím rozsudku pečlivě zabýval všemi ve věci provedenými důkazy, o něž opřel svůj výrok o vině dovolatele, a odpovídajícím způsobem se vypořádal s veškerými námitkami obhajoby.

d) K námitkám vztahujícím se ke skutkům pod body II. 2) a II. 3) výroku o vině

38. Ohledně skutků pod body II. 2) a II. 3) výroku o vině rozsudku okresního soudu, jimiž se dovolatel dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, resp. přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, obviněný opět namítl s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. extrémní (správně zjevný) rozpor skutkových zjištění s obsahem dokazování. Ani v jednom případě podle obviněného nebylo prokázáno, že by za daňový subjekt M. T. B., podal daňové přiznání za červenec 2011, resp. že by on byl osobou, která na svědka P. Š. převedla obchodní podíl v M. T. B., a která novému společníkovi nepředala účetnictví. Tyto ryze skutkové námitky však neměly jakékoli opodstatnění, neboť Nejvyšší soud neshledal zjevný rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování.

39. Shora bylo podrobně vysvětleno, z jakých důvodů Nejvyšší soud akceptoval skutkový závěr o tom, že obviněný R. Ž. se vydával za P. Z., který byl formálně veden jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti M. T. B., za niž obviněný opakovaně vystupoval navenek, a to i na finančních úřadech, v bance apod. Jestliže tedy dovolatel reálně vykonával funkci jediného jednatele a společníka uvedené obchodní společnosti, nepochybně nesl odpovědnost za předání jejího účetnictví novému společníkovi a jednateli v jedné osobě.

Nehledě k tomu, že svědek P. Š. vyloučil, že by mu předmětné účetnictví bylo P. Z., resp. R. Ž., někdy vůbec předáno. Rovněž měl obviněný v tomto postavení odpovědnost za příslušné daňové přiznání za období červenec 2011. Z trestního oznámení příslušného správce daně a přiložených listin podle obžaloby vyplývá, že za červenec 2011 byla přiznána uskutečnitelná zdanitelná plnění ve výši 665 314,- Kč a DPH na výstupu 133 063,- Kč, tudíž byl nárokován nadměrný odpočet DPH ve výši 398 841,- Kč. Z výsledků daňového řízení však vyplynulo, že za toto období byla uskutečněna zdanitelná plnění se základem daně ve výši 1 539 404 Kč s DPH na výstupu 307 881,- Kč [viz faktury v popisu skutku pod bodem II.

2)], tudíž správci daně byly zatajeny a nepřiznány částky DPH na výstupu ve výši 174 818,- Kč. Trestní oznámení finančního úřadu bylo podle § 213 odst. 1 tr. ř. předloženo stranám u hlavního líčení dne 29. 4. 2016 (č. l. 2164), taktéž soupis přijatých faktur od M. T. B., a přehled DPH (č. l. 1579, 1580) , faktury přijaté od M. T. B., a doklady o úhradách a záznamní povinnosti k DPH (č. l. 1585 až 1599), rovněž přiznání k DPH za 7/2011 (č. l. 1630 až 1633), faktury vystavené na S. D. S., na OBB stavební materiály, s.

r. o., a na R-finance, s. r. o., dále byly u hlavního líčení předloženy záznamní povinnosti OBB stavební materiály k DPH za období 7/2011 aj. listiny (srov. č. l. 2164). K bodu II. 2) tedy bylo vedeno obsáhlé dokazování, jehož výsledky vylučují, aby šlo o nějaké nedopatření, či nedbalé zpracování příslušných dokumentů, při němž nebyly příslušné faktury na různé odběratele zahrnuty do daňového přiznání omylem, jak obviněný naznačoval ve svém dovolání.

40. Dále obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Společně k oběma skutkům pod body II. 2) a II. 3) výroku o vině poukázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 24 Cm 281/2015, jímž byla obchodní společnost M. T. B., prohlášena za neplatnou. Vzhledem k tomu tedy podle jeho názoru neexistoval daňový subjekt, jenž by měl povinnost vést účetnictví stejně jako přiznat a odvést příslušnou daň. Neexistující povinnosti tak podle obviněného nemohly být porušeny a bez takového porušení nemohly být spáchány trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ani zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Zcela správně se s touto námitkou vypořádal odvolací soud, který ji odmítl akceptovat již v dřívějším průběhu trestního řízení, a to ve svém kasačním usnesení ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 5 To 167/2020, následně se s ní stručně vypořádal též okresní soud v bodě 26. rozsudku. Přiléhavou argumentaci předložil též státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, citoval ustanovení § 68a odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. § 131 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podle těchto ustanovení platí, že právní vztahy, do nichž neplatná společnost vstoupila, nejsou takovou neplatností právnické osoby dotčeny. Nejvyšší soud se s těmito úvahami plně ztotožňuje, pozdější neplatnost vzniku právnické osoby nemá vliv na existenci jejích práv a povinností z právních úkonů, jež do vyslovení neplatnosti svého vzniku učinila. Protože trestná činnost obviněného R. Ž. předcházela prohlášení obchodní společnosti M. T. B., soudem za neplatnou, jsou dotčené námitky obviněného bez jakékoli právní relevance a je zcela nadbytečné se jí podrobněji zabývat.

VI. Závěrečné shrnutí

41. Lze tak shrnout, že soudy prvního i druhého stupně provedly na základě podané obžaloby na obviněného R. Ž. v potřebném rozsahu dokazování, aby na podkladě jeho výsledků mohly přijmout skutkové závěry, které jsou vyjádřeny v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soudům rovněž nelze vytýkat žádné pochybení v procesu jejich hodnotících úvah, v odůvodnění odsuzujícího rozsudku jsou pečlivě a srozumitelně vyloženy jak zásadní důkazní prostředky, z nichž vzešla skutková zjištění, tak i jejich obsah ve vazbě na právní posouzení všech skutků. Přitom se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného, reagovaly na jeho výhrady a při dodržení obecných zásad logického uvažování přesvědčivě vyvrátily veškerá nesouhlasná tvrzení. Závěr o pachatelství obviněného trestnými činy se opírá o výsledky provedeného dokazování, které byly odpovídajícím způsobem právně posouzeny. Některé námitky obviněného, které uplatnil v dovolání, neodpovídaly označeným dovolacím důvodům, jak bylo podrobněji vysvětleno shora. Část dovolacích výhrad Nejvyšší soud sice posuzoval jako podřaditelné důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale nemohl jim přisvědčit a přiznat jejich opodstatnění.

42. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Ž. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 4. 2023

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu