5 Tdo 1149/2016-I.-43
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o
dovolání, které podal obviněný W. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 29. 4. 2016, sp. zn. 3 To 3/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 12/2014, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j í rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 3 To 3/2016, a jemu
předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T
12/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Městskému
soudu v Praze, aby věc obviněného W. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T
12/2014, byl obviněný W. J. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za
což mu byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v
trvání sedmi roků, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen
do věznice s dozorem. Dále obviněnému Městský soud v Praze uložil podle § 67
odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb
ve výši 10 000 Kč (tedy v celkové výši 4 000 000 Kč) a pro případ, že by tento
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest
odnětí svobody v trvání jednoho roku za použití § 69 odst. 1 tr. zákoníku. Dále
byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárního orgánu v obchodních
společnostech a družstvech na dobu osmi roků.
Z podnětu odvolání obviněného W. J. byl shora citovaný rozsudek
Městského soudu v Praze zrušen podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
4. 2016, sp. zn. 3 To 3/2016, a nově bylo rozhodnuto podle § 259 odst. 3 písm.
a), b) tr. řádu tak, že obviněný W. J. byl uznán vinným zvlášť závažným
zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
3 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že jako osoba fakticky jednající za
obchodní společnost Global Trade export - import, a. s., IČ: 28401441, se
sídlem Praha 9, Kolbenova 886/9A (dále jen „Global Trade“) a současně i za
společnost WJ GLOBAL TRADE, s. r. o., IČ: 27891879, se sídlem tamtéž (dále jen
WJ GLOBAL TRADE), v období od listopadu 2010 až do února 2011 prostřednictvím
daňového skladu ev. Č. … provozovaného obchodní společností Global Trade
nakupoval v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně líh, pivo a víno,
tedy vybrané výrobky podléhající spotřební dani, které následně prostřednictvím
obchodní společnosti WJ GLOBAL TRADE prodával koncovým zákazníkům, čímž tyto
výrobky uvedl do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky, a
plátci daně obchodní společnosti Global Trade vznikla podle § 9 odst. 1 zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, povinnost přiznat a zaplatit spotřební
daň, kdy v úmyslu této povinnosti se vyhnout, vytvořil podklady k výpočtu
spotřební daně za zdaňovací období listopadu, prosince 2010 a ledna 2011, které
neodpovídaly skutečnosti, a na jejich základě nechal sestavit přiznání ke
spotřební dani jménem Global Trade za jednotlivé měsíce a podat je na Celní
úřad Praha 2, čímž tomuto subjektu daně snížil daňovou povinnost (zkrátil
spotřební daň) o částku 50 375 704 Kč, ke škodě České republiky, zastoupené
Celním úřadem Praha 2, se sídlem Praha 2, K Hrušovu 2/293, a dále zatajil
veškeré prodeje a tedy podklady k výpočtu spotřební daně za zdaňovací období
února 2011, a přiznání ke spotřební dani Global Trade nenechal vůbec sestavit,
čímž umožnil této obchodní společnosti vyhnout se daňové povinnosti (zkrátil
spotřební daň) v částce 18 737 040 Kč, ke škodě České republiky, zastoupené
Celním úřadem Praha 2, se sídlem Praha 2, K Hrušovu 2/293.
Za tuto trestnou činnost odsoudil Vrchní soud v Praze obviněného podle
§ 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti
měsíců, k jehož výkonu jej zařadil do věznice s dozorem za použití § 56 odst. 3
tr. zákoníku. Současně vrchní soud uložil obviněnému peněžitý trest, a to ve
stejném rozsahu a za stejných podmínek jako soud prvního stupně a pro případ,
že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest
odnětí svobody v trvání jednoho roku. Také trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a
družstvech uložil vrchní soud obviněnému ve stejné výměře jako Městský soud v
Praze.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 3 To
3/2016, podal obviněný W. J. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího
Teryngela dovolání, které opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodní části svého podání obviněný zopakoval především skutková
zjištění soudu prvního stupně, která považoval za neúplná zejména ohledně
účasti dalších osob na trestné činnosti, za niž byl odsouzen on sám. Shrnul
dále své výhrady proti nedostatečnému popisu obchodních transakcí, které
podléhaly daňové povinnosti, o nichž soud prvního stupně neuvedl bližší
podrobnosti ani v odůvodnění svého rozsudku. Vzhledem k tomu, že vše uplatnil v
řádném opravném prostředku, Vrchní soud v Praze se však odmítl zabývat
vytčenými vadami, považuje obviněný napadený rozsudek za vadný stejně jako jemu
předcházející rozsudek Městského soudu v Praze. Dále dovolatel odkázal na
zprávu Celního úřadu Praha, kterou bylo doplněno dokazování v rámci veřejného
zasedání, a jejíž závěry týkající se výše vyměřených, přiznaných a skutečně
uhrazených daňových plateb za jednotlivá zdaňovací období vzal soud druhého
stupně za základ svého výroku o vině. Obviněný podrobně citoval zásadní části
této zprávy týkající se výše přiznané, dodatečně vyměřené a následně neuhrazené
spotřební daně z jednotlivých komodit za zkoumané období, přičemž nezpochybnil
samotný obsah tohoto důkazu, ale nesouhlasil s právními závěry, které na jeho
podkladě dovodil vrchní soud.
Pochybení v aplikaci hmotného práva (zákonných znaků skutkové podstaty
podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku) na skutkové okolnosti spatřoval dovolatel
jednak ve vztahu ke znaku pachatele zvlášť závažného zločinu zkrácení daně,
poplatku a jiné podobné platby a jednak ve vztahu ke znaku rozsahu zkrácení
daně. Dovolatel je přesvědčen, že pokud daňová přiznání podávaly jménem
povinného subjektu jiné osoby, nemohl být soudy odsouzen jako pachatel, ale
nanejvýše jako návodce, pomocník nebo organizátor trestného činu. Obsáhleji se
dovolatel vyjádřil k rozsahu zkrácené spotřební daně. Vytkl soudům obou stupňů
způsob, jakým postupovaly při určování konkrétní výše zkrácení daně. Soudy
nesprávně zaměnily neuhrazenou částku spotřební daně za daň zkrácenou, neboť
při stanovení znaku skutkové podstaty trestného činu představujícím rozsah
zkrácené daně v jednotlivých zdaňovacích obdobích vycházely z částek, které
nebyly subjektem daně odvedeny, aniž by zohlednily v jaké výši obchodní
společnost Global Trade v období listopadu 2010 až ledna 2011 přiznala
spotřební daň. Dovolatel odkázal na soudní judikaturu, která tímto postupem
soudů nebyla respektována, jejíž podstatu lze ve stručnosti shrnout tak, že za
zkrácení daně ve smyslu ustanovení § 240 tr. zákoníku lze považovat jen rozdíl
mezi výší daně vypočtené v daňovém přiznání a skutečnou daňovou povinností
(např. rozhodnutí č. 55/20012 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 12.
6. 2002, sp. zn. I. ÚS 722/01.)
Další výhradou obviněný zpochybnil úmyslné zavinění ve vztahu k celkem
třem případům přiznané spotřební daně, a to za listopad 2010 ohledně piva, za
leden 2011 ohledně lihu, vína a meziproduktů. Dodatečně vyměřené odvody celním
úřadem totiž představovaly tisícové částky, a pachatel, který by měl v úmyslu
získat zkrácením daně řádově miliony korun, by vlastní obohacení na počátku své
trestné činnosti jistě „nezačínal“ v takto nízkých ziscích. Je tudíž
pravděpodobné, že se jednalo spíše o omyl nebo početní chybu než o cílené
jednání směřující ke zkrácení spotřební daně.
Pokud jde o měsíc únor 2011, za který povinný subjekt vůbec nepodal
daňové přiznání, dovolatel znovu odmítl nést za toto období odpovědnost za
vedení obchodní společnosti Global Trade včetně předložení daňového přiznání
správci daně.
V závěru svého podání obviněný naznačil možnost posuzovat částku
odpovídající neuhrazené spotřební dani jako škodu vzniklou jednáním naplňujícím
znaky trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku a argumentoval
názory soudní judikatury. Ze všech těchto důvodu obviněný W. J. navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby dále postupoval podle § 265l
tr. řádu. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo
přerušil výkon trestu uloženého dovolateli.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do dnešního dne
nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2
písm. a) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr.
řádu], prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu), a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací
důvod je dán zejména tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho podstatou
je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky
pod ustanovení trestního zákoníku. Dovolací soud zásadně musí při hodnocení
správného použití hmotného práva respektovat skutek, jak byl zjištěn soudy
nižších stupňů, pokud okolnosti jej naplňující vyplývají z důkazů provedených v
hlavním líčen případně v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem.
Převážná část dovolacích námitek obviněného W. J. vytýká napadenému
rozhodnutí i jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně vady v použití
ustanovení hmotného práva, proto Nejvyšší soud mohl podle § 265i odst. 3, 4 tr.
řádu přezkoumat zákonnost a odůvodněnost Vrchního soudu v Praze, jakož i
řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.
Přitom shledal dovolání důvodným zejména ve vztahu ke znaku „zkrácení daně“.
Hmotněprávní povahu má též výhrada proti naplnění znaku pachatele
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, avšak dovolací
soud ji nepovažuje za opodstatněnou.
Plátcem spotřební daně v posuzované věci byla obchodní společnost
Global Trade, jejímž statutárním orgánem (předsedou představenstva) byl podle
výpisu z obchodního rejstříku obviněný W. J. až do 16. 11. 2010, následně byl
ve funkci nahrazen S. S., který ji vykonával do 11. 2. 2010, ve stejný den jej
na dobu necelého měsíce vystřídal P. Z. Na takovou změnu ve vedení obchodní
společnosti pohlížely soudy obou stupňů jako na pouhou formalitu, neboť podle
výsledků dokazování to byl i nadále obviněný, kdo řídil nadále podnikání jednak
uvnitř obchodní společnosti a též jednal jejím jménem navenek. Nejvyšší soud
neshledal důvod, aby se od názoru soudů obou stupňů odchýlil. V rámci hlavního
líčení bylo podrobně vedeno dokazování ohledně otázky, kdo fakticky řídil
obchodní společnost Global Trade poté, co obviněný přestal být v čele jejího
představenstva. Svědci S. S. i P. Z. (oba v rozhodném období postupně
vykonávali funkci předsedy představenstva) shodně vypověděli, že se pro ně
jednalo v podstatě o „brigádu“, podnikání ve jmenované obchodní společnosti v
žádném směru nevedli, nerozhodovali o žádných obchodních aktivitách, event. o
vnitřním fungování této právnické osoby. Pokud vykonávali některé úkony jménem
obchodní společnosti, činili tak vždy podle pokynů dovolatele. Soudům obou
stupňů tudíž nelze vytknout, že oba jmenované svědky označily za tzv. „bílé
koně“. V tomto ohledu se totiž nejednalo o pouhé tvrzení těchto svědků, ale
bylo podpořeno i dalšími svědeckými výpověďmi. Např. svědek K. P. před soudem
prvního stupně potvrdil, že obchodní společnost Global Trade i po změně v jejím
vedení řídil obchodní činnost obviněný (č. l. 1978). Svědek J. P. byl sice
informován o změně v představenstvu společnosti Global Trade, avšak současně
byl vyzván, ať se nadále obrací na obviněného, který disponoval plnou mocí od
nového předsedy představenstva (viz č. l. 2006 trestního spisu). O změně
formálního stavu ve vedení obchodní společnosti Global Trade, naopak nebyl
informován svědek Ing. M. V. z obchodní společnosti SPIRITRADE, s. r. o., který
při obchodních jednáních nadále komunikoval s obviněným ještě počátkem roku
2011, byť elektronicky (srov. výpověď svědka u hlavního líčení, č. l. 1975-1976
trestního spisu). Svědkyně N. H. byla dovolatelem oslovena se žádostí o
výpomoc s účetnictvím obchodní společnosti Global Trade právě v období páchání
trestné činnosti na přelomu let 2010 a 2011. Obviněný W. J. po celou tuto dobu
vystupoval jako osoba jednající jménem jak obchodní společnosti Global Trade,
tak i obchodní společnosti WJ GLOBAL TRADE (č. l. 1986 trestního spisu),
přičemž podklady k jednotlivým daňovým přiznáním ke spotřební dani dostávala
svědkyně výhradně od obviněného. Z těchto příkladmo stručně připomenutých
důkazů tudíž jednoznačně vyplývá, že ačkoli obviněný W. J. formálně opustil
funkci předsedy představenstva obchodní společnosti Global Trade již v
listopadu 2010, zůstal i nadále v jejím vedení, činil zásadní rozhodnutí
týkající se podnikání a není pochyb, že odpovídal také za plnění fiskálních
povinností tohoto daňového subjektu.
Pro úplnost ještě Nejvyšší soud připomíná,
že pachatelem trestného činu zkrácení daně podle § 240 tr. zákoníku může být
nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná
daň nebyla jemu anebo jinému subjektu daně vyměřená buď vůbec, nebo nebyla
vyměřena v zákonné výši a daň tak byla zkrácena ve značném rozsahu (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). S přihlédnutím ke shora uvedenému tak
nebylo možno přisvědčit výhradám proti naplnění znaku pachatele trestného činu
zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby.
Nejvyšší soud se však ztotožnil s dovolatelem, pokud vytýkal vrchnímu
soudu nesprávné zjištění rozsahu zkrácení spotřební daně a zejména způsob
určení jejího zkrácení. V této části bylo dovolání obviněného W. J. shledáno
opodstatněným.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu a zejména z
napadených rozhodnutí soudu obou stupňů, posunul vrchní soud počátek
protiprávního období o jeden měsíc, čímž došlo ke snížení rozsahu zkrácené
daně, přitom však nedošlo ke korekci nesprávného výkladu znaku „zkrácení daně“,
jaký použil Městský soud v Praze.
Co se týká dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jím
vyčíslený rozsah zkrácené daně vycházel z níže podrobně popsaných přiznaných či
vyměřených daní. Ke spotřební dani z lihu za daňové období listopad 2010
obviněný předložil, resp. nechal předložit příslušnému finančnímu úřadu daňové
přiznání, na jehož podkladě byla tato daň vypočtena ve výši 4 613 010 Kč, a
kromě 1 719 419 Kč také skutečně odvedena, s kterou pak soud zacházel jako s
daní zkrácenou. Za měsíc listopad 2010 bylo učiněno ještě daňové přiznání ke
spotřební dani z piva ve výši 2 510 Kč, dodatečným platebním výměrem správce
daně byla výše této daně stanovena na 32 673 Kč, k jejímu uhrazení však nedošlo
a v celé výši byla soudy považována za daň zkrácenou. Daňové přiznání ke
spotřební dani z lihu podal daňový subjekt i za období prosince 2010 a ledna
2011, v nichž přiznal daň ve výši 13 793 259 Kč, resp. 28 856 250 Kč. V obou
případech došlo k dodatečnému vyměření odvodů správcem daně, přičemž za
prosinec 2010 upravil Celní úřad Praha 2 výši daňové povinnosti na částku 19
602 015 Kč a za leden 2011 na 28 954 860 Kč. Následně však povinný subjekt
neuhradil spotřební daň ani v přiznané výši, a v celém neuhrazeném rozsahu ji
soudy považovaly za daň zkrácenou. Za prosinec 2010 nebylo podané přiznání ke
spotřební dani z piva ve výši 58 890 Kč správcem daně nijak zpochybněno,
protože ale tato přiznaná daň nebyla odvedena, zahrnul ji vrchní soud také do
rozsahu zkrácené daně. Stejným způsobem pak přistupoval i ve vztahu ke
spotřební dani z vína a meziproduktů za leden 2011 a ke spotřební dani z lihu
za únor 2011, když v těchto případech daň plátcem přiznána nebyla, správce daně
ji musel vyměřit sám za použití pomůcek, a to ve výši 5 265 Kč, resp. 18 737
040 Kč. Sečtením veškerých neodvedených daní dospěl odvolací soud k celkovému
rozsahu zkrácené daně vyjádřené v penězích částkou 69 112 744 Kč.
V podstatě se Vrchní soud v Praze (před ním též Městský soud v Praze)
zaměřil na okolnost, v jaké výši obchodní společnost Global Trade nesplnila v
období od listopadu 2010 do února 2011 svou odvodní, resp. platební povinnost
vůči státu jako příjemci daně z jednotlivých komodit, s nimiž provedla obchodní
transakce podléhající spotřební dani (líh, pivo, víno a meziprodukty), aniž by
zohlednil podaná daňová přiznání, tj. výši nezatajované a nezmanipulované daně.
Ze shora popsaného sledu daňových přiznání a platebních výměrů je zjevné, že
vrchní soud (shodně jako předtím soud prvního stupně) vycházel (nesprávně) při
svých úvahách o rozsahu zkrácené spotřební daně výhradně z neodvedené výše
daně. Jak však správně dovolatel namítl a jak bude podrobněji rozvedeno níže,
nezaplacenou výši daně nelze zaměňovat s rozsahem zkrácené daně, jedním z
obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že tohoto trestného činu se
dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální
zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové
pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou
povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb.
Obviněnému W. J. bylo kladeno za vinu, že tento trestný čin spáchal v první
variantě této složité skutkové podstaty, tj. nikoli že by vylákal výhodu na
spotřební dani. Zásadní význam pro posouzení otázky viny tak v dané věci má
znak „zkrácení daně“, jenž byl vrchním i městským soudem vadně vyložen. Při
zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se
zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten na rozdíl od
skutečného stavu předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že
takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro
stanovení daně zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl
nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost.
Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním
aktivním (konáním), tak i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový
subjekt povinen. Pro posouzení, zda došlo ke zkrácení daně, záleží na tom, o
jakou daň se jedná, co je předmětem zdanění, zda a jakým způsobem se přiznává,
vyměřuje a platí; tyto skutečnosti vyplývají ze zákonné úpravy příslušného
druhu platby, v tomto případě ze zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních,
ve znění pozdějších předpisů, a ze zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů. Podle platné judikatury však za zkrácení daně nebo jiné
povinné platby nelze považovat její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba
správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, resp. nebyla-li zatajena skutečnost
odůvodňující vznik daňové povinnosti. Zkrácením rovněž není za těchto okolností
samotné nezaplacení daně, jejíž výše nebyla zkrácena. Neodvedená či nezaplacená
daň se předepsaným způsobem vymáhá v exekučním řízení (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
2420 a násl. s.).
Při právních úvahách o naplnění znaku „zkrácení“ bude stěžejní zejména
ta skutečnost, zda pachatel nějakým způsobem manipuloval (např. zatajoval,
uváděl nepravdivé informace apod.) s podklady potřebnými pro správný výpočet
výše daně za účelem snížení daňové povinnosti obchodní společnosti Global
Trade. Nejvyšší soud odkazuje také na ustálenou soudní praxi, jež je zcela
konformní se shora uvedeným výkladem a podle níž je zkrácením daně jakékoli
jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi v rozporu se zákonem
vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření
této povinné platby vůbec nedojde, přičemž ve vztahu ke spotřební daní lze
trestný čin podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku spáchat i úmyslným nepodáním
přiznání k této dani při současném zatajení zdanitelného plnění (srov.
rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Nelze opomenout ani již dovolatelem
zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. I. ÚS 722/01,
uveřejněný pod č. 74 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v
němž Ústavní soud zdůraznil, že pokud plátcem daně nebyla zatajena skutečnost
odůvodňující vznik daňové povinnosti a současně příslušná platba byla správně
vypočtena, přiznána nebo vyměřena, nelze pouhé neodvedení daně považovat za
zkrácení daně. Konečně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není možné zaměňovat
daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (srov. rozhodnutí č.
25/1968 Sb. rozh. tr.).
Z uvedených důvodů a oprávněnosti dovolací námitky obviněného W. J.
tudíž nemohl rozsudek Vrchního soudu obstát pro nesprávné hmotněprávní
posouzení skutkové podstaty trestného činu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
jímž byl uznán vinným. Je však vhodné podotknout, že stejnou vadou byl zatížen
již odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, přesto nebyla obviněným vytýkána
v jeho řádném opravném prostředku, ale důvodné výhrady uplatnil obviněný až v
dovolacím řízení. Nejvyšší soud tedy musel zrušit i vadný rozsudek Městského
soudu v Praze, který bude znovu konat hlavní líčení o podané obžalobě.
V novém trestním řízení ve věci obviněného W. J. se tak městský soud
bude muset opětovně zabývat zákonným znakem „zkrácení“ ve smyslu výše uvedených
úvah Nejvyššího soudu a platné judikatury. Především bude nutné napravit
zásadní chybu z původního řízení, kdy soudy vycházely při vymezení tohoto znaku
již základní skutkové podstaty z neuhrazené (daňovým subjektem neodvedené) výše
daně. Nově bude nutné odlišit, v jaké míře byla daň přiznána (ať už byla
následně uhrazena či nikoli) a v této části ji vyjmout z rozsahu zkrácené daně
ve smyslu znaku základní či kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
podle § 240 tr. zákoníku. Jinými slovy pod zákonný znak „zkrácení daně“ je
možné podřadit pouze rozdíl mezi řádně přiznanou spotřební daní a daní
vyměřenou správcem daně, protože jen do této výše měla být obviněným fakticky
jednajícím za povinný subjekt daň nezákonně ovlivněna ve prospěch plátce. Např.
v daňovém přiznání ke spotřební dani z piva za listopad 2010 byla přiznána daň
ve výši 2 510 Kč, daňový orgán svým výměrem stanovil daň ve výši 32 673 Kč, tj.
daň měla být zkrácena o 30 163 Kč, za současného předpokladu, že došlo k
úmyslnému zatajení účetních podkladů, jejich falšování apod. se záměrem docílit
právě nezákonného snížení daňové povinnosti.
Současně bude třeba se v novém soudním řízení dostatečně vypořádat s
pochybnostmi o míře zavinění obviněného u jednotlivých dílčích útoků stíhaného
skutku, zejména pak ve vztahu k daňovému přiznání za leden 2011 ke spotřební
dani z lihu a ke spotřební dani z vína a meziproduktů za totéž daňové období
(zde daňové přiznání podáno nebylo) a ve vztahu k daňovému přiznání ke
spotřební dani z piva za listopad 2010. Je otázkou, zda se v uvedených
případech nejednalo o početní chybu, jak tvrdil dovolatel, když správce daně
doměřil daň „pouze“ v rozsahu cca sto tisíc korun českých, resp. 5 265 Kč,
resp. 30 163 Kč. Teprve poté, co se soud náležitě vypořádá kromě zákonného
znaku zkrácení daně také s obhajobou obviněného týkající se zaviněného snížení
daně u příslušné komodity v daném období, bude možné bezchybně vyčíslit konečný
rozsah zkrácené spotřební daně.
Aniž by Nejvyšší soud mohl za daného procesního stavu jakkoli předjímat
závěr soudů o úmyslném zavinění, považuje za vhodné doplnit okolnosti týkající
se obchodování s vybranými výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně,
které bylo v rozhodném období ovlivněno poměrně významnou legislativní změnou. Daňovou povinnost definuje zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve
znění pozdějších předpisů, ve svém § 3 písm. l) jako výši daně připadající na
vyrobené nebo dovezené vybrané výrobky [tj. minerální oleje, lih, pivo, víno a
meziprodukty, tabákové výrobky, viz § 1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona], u
kterých vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9 tamtéž. Citovaný
zákon umožňoval i před rozhodným obdobím (z hlediska trestní odpovědnosti
dovolatele) aplikovat na vybrané výrobky režim podmíněného osvobození od daně,
jsou-li umístěny v daňovém skladu [§ 19 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních
daních]. Tohoto podmíněného osvobození od daně podle zjištění soudu prvního
stupně využil obviněný v rámci svého předem naplánovaného jednání směřujícího
ke krácení spotřební daně. Jak předeslal městský soud, obviněný se na počátku
roku 2010 ocitl v milionových dluzích, v květnu téhož roku zažádal jménem
společnosti Global Trade o udělení povolení k provozování daňového skladu,
které získal dne 17. 9. 2010. Následně začala společnost Global Trade,
nakupovat vybrané výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně, zboží pak
dále prodávala rovněž obviněným vedená obchodní společnost WJ GLOBAL TRADE již
v režimu volného daňového oběhu. Vyjmutí vybraných výrobků z režimu podmíněného
osvobození od daně však představuje uvedení zboží do volného oběhu [viz § 3
písm. k) zákona o spotřebních daních], s nímž je spojen vznik povinnosti daň ve
stanovené lhůtě přiznat a zaplatit (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních). Krátce před podáním žádosti o povolení k provozování daňového skladu byla s
účinností od 1. dubna 2010 do zákona o spotřebních daních implementována
směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. 12. 2008, a to zákonem č. 59/2010 Sb. Hlavním cílem implementované směrnice bylo poskytnout právní základ pro
fungování elektronického kontrolního systému na intrakomunitární dopravu
výrobků podléhajících spotřební dani, tzv. EMCS (Excise Movement and Control
System, tj. Elektronický systém pro přepravu a sledování výrobků podléhajících
spotřební dani). Tento systém na rozdíl od dosavadního systému založeného na
papírových dokladech měl urychlit nezbytné formality a usnadnit sledování
dopravy vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně,
měl se stát významným prostředkem v boji proti podvodům v oblasti spotřebních
daní (viz Důvodová zpráva k zákonu č. 59/2010 Sb.). Od počátku dubna 2010 tedy
mohly být vybrané výrobky dopravovány v režimu podmíněného osvobození od daně
pouze s elektronickým průvodním dokladem, což se týkalo také podnikatelské
činnosti obchodní společnosti Global Trade.
Z jednotlivých dodatečných
platebních výměrů (tam, kde bylo podáno neúplné daňové přiznání) a platebních
výměrů (v případech, kdy nebylo vůbec daňové přiznání podáno) vyhotovených
správcem daně v inkriminovaném období je zřejmé, že právě tento elektronický
systém umožnil daňovému orgánu vůbec odpovídající výši daně zjistit, neboť byl
jedinou pomůckou ve smyslu § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Za
situace, kdy nebylo možné dohledat účetnictví obchodní společnosti Global
Trade, v papírové ani jiné podobě, by bylo bez Elektronického systému pro
přepravu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani pro správce daně
mnohem obtížnější zjistit správnou výši daňové povinnosti odpovídající
uskutečněným obchodním transakcím. Údaje o obchodovaném nezdaněném zboží, z
nichž Celní úřad Praha 2 vycházel při doměřování a vyměřování daní, přitom do
systému zadávali obchodní partneři plátce daně a nikoli společnost Global
Trade. Není vyloučeno, že nedodržením povinnosti zadávat řádně údaje do tohoto
elektronického systému se obviněný W. J. snažil systém obejít právě za účelem
ovlivnění výše daňové povinnosti společnosti Global Trade. Proto i míra, v jaké
dovolatel plnil tuto poměrně novou povinnost plátců spotřební daně, může mít
význam při úvahách o úmyslném zavinění.
Co se týká výhrad směřovaných proti popisu skutku ve výroku o vině
odsuzujícího rozsudku vrchního soudu, Nejvyšší soud je nepovažuje za zcela
relevantní. Skutek je popsán dostatečně individuálně tak, aby nebyl zaměnitelný
s jiným skutkem (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.), svým obsahem i
rozsahem odpovídá požadavkům ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu.
Zejména obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní
kvalifikace, zahrnuje slovní vyjádření skutkových okolností odpovídající
příslušným znakům skutkové podstaty včetně znaku zkrácení (viz text výroku o
vině odsuzujícího rozsudku: „vytvořil podklady, které neodpovídaly skutečnosti“
nebo „zatajil podklady k výpočtu spotřební daně“), který však byl soudem chybně
interpretován zejména co do svého rozsahu, jak již Nejvyšší soud vysvětlil
shora. Dovolatel se ve svém podání k Nejvyššímu soudu domáhal toho, aby skutek
zahrnoval popis jednotlivých transakcí, jež byly předpokladem pro následný
vznik daňové povinnosti plátce daně společnosti Global Trade. Taková podrobná
konkretizace obchodování daňového subjektu však není pro závěr o vině daným
trestným činem nezbytná, nelze ji ani objektivně po soudu požadovat zejména za
situace, když účetnictví společnosti Global Trade nebylo po celou dobu
trestního řízení k dispozici (nikoli vinou soudů nebo správce daně). Přesto by
bylo vhodné při novém rozhodnutí v dané věci, pokud bude obviněný znovu uznán
vinným, vhodné popis skutku důkladněji přizpůsobit okolnostem, které jsou
rozhodné pro naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty a jež vypovídají o
tom, že trestný čin byl spáchán pěti či méně dílčími útoky (záleží na závěrech
soudu o naplnění úmyslného zavinění).
Dovolatel se v krátkosti ohradil také proti tomu, že jemu za vinu
kladený skutek obsahoval opomenutí podat daňové přiznání ke spotřební dani z
lihu za únor 2011, když v této době již podle provedeného dokazování nic
nesvědčilo o jeho odpovědnosti za právní jednání obchodní společnosti Global
Trade. Zjevně se jedná o námitku směřující proti způsobu hodnocení důkazů
soudy, jak ji uplatněný dovolací důvod nepřipouští. S ohledem na zrušující
rozhodnutí dovolacího soudu bude třeba se v novém trestním řízení náležitě
zabývat mj. i touto skutkovou okolností a přesvědčivě zdůvodnit přijatý závěr.
Nejvyšší soud považuje za vhodné reagovat také na tu část dovolání, v
níž obviněný naznačil možnost aplikovat na předmětný skutek ustanovení § 222
tr. zákoníku. S názorem, že by stíhané jednání mohlo naplnit znaky trestného
činu poškození věřitele, se Nejvyšší soud neztotožnil. Argument dovolatele
především zjevně vychází z nesprávného pojetí rozsahu zkrácení daně, jak je
učinily soudy obou stupňů (srov. str. 8 textu mimořádného opravného prostředku:
„…možnost za splnění zákonných podmínek škodu, která takto vznikla nezaplacením
přiznané daně posuzovat jako poškození věřitele…“), které však bylo v souladu s
námitkou v dovolacím řízení shledáno vadným. Dále je nutné si uvědomit, že
naplnění skutkové podstaty podle § 222 tr. zákoníku předpokládá kromě vzniku
pohledávky, k jejímuž uspokojení v důsledku jednání pachatele nedojde, také
další dispozice s majetkem dlužníka se záměrem, aby v konečném výsledku byla
zmařena (zcela nebo částečně) možnost věřitele uspokojit se z takového
majetku. Podle zákonné dikce je možné zmařit uspokojení svého věřitele pouze
tak, že pachatel a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo
odstraní, byť i jen část svého majetku, b) postoupí svou pohledávku, anebo
převezme dluh jiného, c) zatíží věc, která je předmětem závazku, nebo ji
pronajme, d) předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, e) předstírá
nebo uzná právo nebo závazek ve větším rozsahu, než odpovídá skutečnosti, f)
předstírá splnění závazku, g) předstírá úpadek nebo svůj majetek jinak zdánlivě
zmenšuje nebo předstírá jeho zánik, přičemž některým z uvedených jednání
způsobí na cizím majetku škodu nikoli malou. V posuzované trestní věci nebylo
zjištěno žádné jednání odpovídající alespoň jedné z uvedených alternativ
skutkové podstaty ustanovení § 222 tr. zákoníku, a mj. i proto není na místě
uvažovat o použití této právní kvalifikace. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že
náhled dovolatele, podle něhož by neuhrazená spotřební daň mohla představovat
zákonný znak škody ve smyslu ustanovení § 222 tr. zákoníku, je v rozporu se
soudní judikaturou. Jak bylo publikováno v rozhodnutí č. 39/2014-II. Sb. rozh.
tr., nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody, který by mohl
příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. řádu v trestním
řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně, ale nárokem vyplývajícím
přímo ze zákona (srov. rozhodnutí č. 34/1987 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud tedy stejně jako soud prvního stupně pochybil při určení
rozsahu zkrácené daně, proto Nejvyšší soud z podnětu důvodné námitky podaného
dovolání podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 3 To 3/2016, i jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 12/2014. Podle § 265k
odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích tohoto dovolacího
rozhodnutí. Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším
řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím
rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně
podaného dovolání obviněného W. J. nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r
odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 5 Tdo 1149/2016
Datum rozhodnutí: 21.09.2016
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
5 Tdo 1149/2016 - II.-49
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 v trestní
věci obviněného W. J., v řízení o dovolání obviněného, které podal proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 3 To 3/2016, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2
T 12/2014, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný W. J., n e b e r e do vazby.
O d ů v o d n ě n í
Obviněný W. J. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 3 To 13/2016 ve
výměře 6 let a 6 měsíců. Z podnětu dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením
z 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1149/2016-I., zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu
citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 12/2014. Podle § 265l
odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že obviněný W. J. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl
uložen výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, bylo nutné po zrušení
napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze rozhodnout o vazbě obviněného ve
smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. řádu (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.).
Trest, který obviněný v současné době vykonává, totiž ztratil svůj zákonný
podklad, neboť rozsudek, jímž byl tento trest uložen, byl usnesením Nejvyššího
soudu zrušen. Vzhledem k tomu, že rozhodnutím o dovolání obviněného došlo
současně ke zrušení rozsudku Městského soudu v Praze rozhodujícího ve věci v
prvním stupni, bude znovu probíhat hlavní líčení před tímto soudem.
Na podkladě obsahu trestního spisu zvažoval Nejvyšší soud otázku existence
důvodů vazby, přitom dospěl k závěru, že v současném stadiu trestního řízení
není u obviněného dána konkrétní skutečnost vzbuzující důvodnou obavu ve smyslu
§ 67 písm. a) až c) tr. řádu, tedy že obviněný uprchne nebo se bude skrývat,
aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, že bude působit na dosud
nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování
skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo že by opakoval trestnou
činnost, pro niž je stíhán. V dosavadním trestním řízení nebyl obviněný vzat do
vazby a v průběhu dovolacího řízení rovněž nenastala žádná skutečnost
zakládající důvod k omezení osobní svobody obviněného.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. řádu tak, že se obviněný
W. J. nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu