5 Tdo 115/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
5. března 2003 o dovolání, které podal obviněný J. S., vystupující též pod
jmény
M. S., a Ž. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp.
zn.
2 To 147/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 49 T 2/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný J. S. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002, sp.
zn.
49 T 2/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002,
sp. zn. 2 To 147/02, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině zmíněného rozsudku
Vrchního soudu
v Praze, tedy tím, že v přesně nezjištěné době před 27. 8. 1998 na přesně
nezjištěném místě v P. společně s již odsouzeným M. L., občanem Jugoslávie
(Kosovo), zabalil heroin (diacetylmorfin) o hmotnosti 9,926 kg do 20
plastikových balíčků, jež byly při celní kontrole provedené dne 27. 8. 1998
kolem 13.15 hod. na hraničním přechodu z České republiky do Rakouska v D. D.
nalezeny ukryté v osobním automobilu zn. BMW 525, řízeném německým občanem H.
D. F. Podle citovaného rozsudku odvolacího soudu obviněný neoprávněně pro
jiného přechovával omamnou látku a spáchal takový čin ve větším rozsahu.
Dále byl obviněný J. S. uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování
veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil jednáním
popsaným pod bodem 2. výroku o vině citovaného rozsudku Městského soudu v
Praze, tedy tím, že ač mu byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze
dne 21. 11. 1997, sp. zn. 4 T 222/95, který nabyl právní moci dne 22. 12. 1997,
uložen mimo jiné trest vyhoštění, přicestoval
v přesně nezjištěné době, nejpozději však v roce 2000, do České republiky a
pobýval zde až do 17. 4. 2001, kdy se v M., okr. B., při kontrole prováděné
hlídkou Policie České republiky, Obvodního oddělení M., prokazoval cestovním
pasem Chorvatské republiky vydaným na jméno Ž. P., který obsahoval falzifikáty
otisků razítek hraničního přechodu B. – V. č. 12, s datem vstupu do České
republiky dne
22. 8. 2000, a hraničního přechodu S. č. 05, s datem výstupu z České republiky
dne 21. 8. 2000.
Za to byl obviněný J. S. odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, k jehož
výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 2 To 147/02, jako
soudu odvolacího byl vydán z podnětu odvolání obviněného J. S., které podal
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 49 T 2/2002,
přičemž odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) odst. 2 tr. řádu
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1. a ve výroku
o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu sám v tomto rozsahu znovu
rozhodl.
Opis rozhodnutí o odvolání byl obviněnému doručen dne 7. 11. 2002, jeho obhájci
dne 9. 12. 2002 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 21. 10. 2002.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný J. S. dne 18. 12. 2002
dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný
uvádí, že své dovolání směřuje do výroku o vině v tom rozsahu, v jakém byl
uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a do
výroku o trestu. Podle názoru obviněného je jeho uznání vinným a odsouzení za
tento trestný čin postaveno výhradně na jediném nepřímém důkazu, jímž jsou
otisky jeho prstů zjištěné na plastikových sáčcích s drogou. Proto se domnívá,
že nelze vyloučit všechny další varianty průběhu skutkového děje a že jeho vina
nebyla prokázána. Současně obviněný uvádí, že skutek, tak jak je popsán ve
výroku napadeného rozsudku, nelze kvalifikovat jako trestný čin podle § 187
odst. 1 tr. zák., neboť na podkladě logického a jazykového výkladu dospívá k
závěru, že zabalení omamné látky do balíčků není přechováváním ani jinou
činností uvedenou v § 187 odst. 1 tr. zák. Obviněný rovněž namítá, že zmíněná
skutková podstata trestného činu nebyla naplněna ani po stránce subjektivní,
neboť nevěděl, že se jedná o drogu.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. S. navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze ve výroku o jeho vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a v
obdobném rozsahu
i rozsudek prvostupňového soudu a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze či
Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení, případně aby sám obviněného obžaloby
z tohoto trestného činu zprostil a uložil mu přiměřený trest za trestné činy
zbývající.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství,
která uvedla, že obviněný částečně uplatnil námitky týkající se správnosti
skutkových zjištění a směřující proti hodnocení důkazů, které však v rámci
zvoleného dovolacího důvodu uplatnit nelze. Pokud jde zbývající část námitek,
státní zástupkyně uvedla, že jednání obviněného mělo být správně posouzeno jako
pomoc k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 187 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zák., přičemž svůj názor v tomto směru dále odůvodnila poukazem na význam
pomoci obviněného při balení drogy již odsouzenému M. L. Závěrem svého podání
státní zástupkyně uvedla, že podle § 10
odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka použije
ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, proto se trest
uložený rozsudkem vrchního soudu jeví jako přiměřený a spravedlivý. Navrhuje
tedy, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. f)
tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou
v podaném dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno
včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští.
V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze
jako odvolacího soudu, jímž byl obviněný J. S. uznán vinným a byl mu uložen
trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je
dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce
JUDr. R. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b)
a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 18.
12. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný
odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod obviněný J. S. konkretizoval jednak tím, že podle jeho
názoru ve věci dříve činné soudy dovodily naplnění skutkové podstaty trestnému
činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. na základě jediného důkazu, což
jeho vinu neprokazuje. Existenci zmíněného dovolacího důvodu obviněný tedy
spatřuje nejprve
v nesprávném zjištění skutkového stavu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže
být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut
není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování
v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu
uvedeného
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným
skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V
trestní věci obviněného J. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětný skutek
tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně. V uvedeném rozsahu bylo
tedy dovolání obviněného
J. S. i přes jeho formální odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným, a v tomto směru k
němu nemohl dovolací soud přihlížet.
V druhé části svého dovolání pak obviněný J. S. konkretizoval uplatněný
dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tím způsobem, že skutek,
tak jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, nelze kvalifikovat jako
trestný čin podle
§ 187 odst. 1 tr. zák., neboť logickým a jazykovým výkladem je podle obviněného
nutno dojít k závěru, že zabalení omamné látky do balíčku není přechováváním
ani jinou činností uvedenou v § 187 odst. 1 tr. zák. Jak dále obviněný namítá,
zmíněná skutková podstata trestného činu nebyla naplněna ani po stránce
subjektivní, neboť nevěděl, že se jedná o drogu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zák., jímž byl obviněný J. S. uznán vinným v napadeném rozsudku, spáchá – kromě
dalších alternativ –ten, kdo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní
látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed
a spáchá takový čin mimo jiné ve větším rozsahu. Přechováváním se ve smyslu
citovaného ustanovení rozumí jakýkoli způsob držení zmíněné látky, přípravku,
prekursoru nebo jedu, přičemž pachatel je nemusí mít přímo u sebe, avšak musí
je mít ve své moci, v dispozici. Délku doby držení k tomu, aby se již jednalo o
přechovávání, zákon přímo nestanoví, ovšem ve smyslu ustálených názorů soudní
praxe je přechováváním alespoň několik hodin trvající držení omamné nebo
psychotropní látky, přípravku obsahujícího takovou látku, prekursoru nebo jedu
(srov. stanovisko publikované pod č. 4/1987-42 Bulletinu bývalého Nejvyššího
soudu ČSR). Držení tedy může být i krátkodobé, což vyplývá zejména ze
skutečnosti, že pachatel drží drogu či jinou látku pro jiného, tedy zjevně jen
přechodně, avšak nestačí pouze chvilkové držení, neboť by se již nejednalo o
přechovávání, které předpokládá určitý časový prostor k uplatnění dispoziční
moci držitele.
V posuzované trestní věci je nutné vycházet především ze skutkových zjištění
popsaných ve výroku o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, případně
ze souvisejících skutkových zjištění učiněných Městským soudem v Praze v jeho
rozsudku ze dne 18. 8. 2000, sp. zn. 48 T 6/2000, kterým byl již odsouzený M.
L. mimo jiné uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c)
tr. zák., jehož se dopustil zejména tím, že ve spolupráci s nejméně jedním
dalším neustanoveným mužem zabalil 20 kusů balíčků obsahujících celkem 9,926 kg
diacetylmorfinu (heroinu), které byly nalezeny při pokusu o překročení státní
hranice z České republiky do zahraničí ve vozidle řízeném H. D. F.
Z naznačených údajů je zřejmé, že distribuci omamných látek, a tedy i
přechovávání předmětných 9,926 kg diacetylmorfinu (heroinu) zajišťoval či
prováděl především již odsouzený M. L. Jednání obviněného J. S. potom spočívalo
ve spolupráci při balení heroinu, který tak obviněný sice fyzicky držel, avšak
toliko po krátkou dobu, protože zabalení 9,926 kg heroinu do 20 balíčků dvěma
osobami bezpochyby netrvá několik hodin. Naplnění znaku spočívajícího v
přechovávání omamné látky je zpochybněno i úvahou, zda obviněný J. S. měl tuto
látku skutečně ve své moci, protože další nakládání s balenou omamnou látkou
zajišťoval již odsouzený M. L.
(s oním dalším neustanoveným mužem), a to jak před jejím balením, tak i poté,
přičemž obviněný J. S. jen dočasně spolupracoval v jedné z fází celé této
distribuční činnosti.
Na podkladě uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud uzavírá, že předmětné
jednání nelze právně kvalifikovat tak, že obviněný J. S. je ve smyslu § 9 odst.
1 tr. zák. pachatelem (resp. ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. spolupachatelem)
trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spočívajícího v
přechovávání omamné látky pro jiného, a to právě z důvodu nenaplnění znaku
přechovávání. Jak však také zároveň z rozhodných skutkových okolností
zjištěných soudy obou stupňů vyplývá, obviněný
J. S. přispěl svou činností ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle citovaného ustanovení již
odsouzenému M. L., neboť s ním spolupracoval při balení téměř 10 kg omamné
látky heroinu, tedy usnadnil pachateli trestného činu uvedeného v § 187 odst.
1, 2 písm. a) tr. zák. další nakládání s touto omamnou látkou. Jednání
obviněného J. S. je proto nutné hodnotit jako účastenství ve formě poskytnutí
pomoci ke spáchání zmíněného trestného činu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 187
odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Obviněný J. S. svým jednáním naplnil i potřebný znak subjektivní stránky. Na
podkladě skutkových zjištění učiněných soudy prvního i druhého stupně je
Nejvyšší soud toho názoru, že obviněnému bezpochyby muselo být zřejmé, o jakou
látku jde. Obviněný ji totiž poměrně složitým a neobvyklým způsobem balil
(několik vrstev igelitových sáčků přelepených lepící pásku) a i s ohledem na
množství a druh látky a na ostatní skutkové okolnosti musel vědět, že jde o
drogu. V hlavních rysech tudíž byla jistě obviněnému známa v naznačeném rozsahu
i trestná činnost již odsouzeného M. L., který přechovával omamnou látku.
Naopak podle výsledků dokazování obviněný
J. S. již nemusel být obeznámen s jinými fázemi distribuce drogy, tzn. s jejím
opatřením, s dalším vývozem apod., v souvislosti s nimiž mu už účastenství za
vinu kladeno není. Svého jednání, které bylo pomocí k trestnému činu, se tak
obviněný dopustil v potřebné formě zavinění, totiž úmyslně, neboť musel alespoň
vědět, že se může jednat o omamnou látku, kterou pomáhá svému známému zabalit,
a pro případ, že tomu tak je, s tím byl srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.]. K
závěru o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by pak bylo možno dospět jen
na podkladě jiných skutkových zjištění, resp. po odhlédnutí od skutkových
zjištění učiněných v původním řízení, tedy při jiném hodnocení důkazů a za
odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívá napadené rozhodnutí odvolacího
soudu. Přezkoumávat ani měnit skutkový stav však v dovolacím řízení nelze, jak
již bylo výše vysvětleno, a to ani na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací
nepostupoval správně, jestliže posoudil shora citovaný skutek jako trestný čin
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187
odst. 1, 2 písm. a)
tr. zák. spáchaný obviněným J. S. jako jeho pachatelem (spolupachatelem), neboť
takový závěr popsaná zjištění neumožňují. Správně mělo být jednání obviněného
právně kvalifikováno jako pomoc ke spáchání tohoto trestného činu nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 10 odst. 1 písm.
c), § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Dovolání tedy bylo v tom rozsahu, v němž
obviněný napadal nesprávné právní posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku
Vrchního soudu v Praze, podáno důvodně.
Současně je však Nejvyšší soud toho názoru, že vzhledem k ustanovením § 10
odst. 2 tr. zák. a § 89 odst. 1 tr. zák. by projednání dovolání a následná
náprava zjištěného pochybení Vrchního soudu v Praze stran právního posouzení
skutku nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného J. S. ani mít judikatorní
význam. Účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm.
c), § 187 odst. 1, 2
písm. a) tr. zák. je totiž postaveno na roveň trestného činu (§ 89 odst. 1 tr.
zák.) a je postihováno stejným trestem, jako kdyby týž trestný čin spáchal
obviněný v postavení pachatele (spolupachatele), protože zákon zde nestanoví
odchylku od pravidla, podle něhož na trestní odpovědnost a trestnost účastníka
se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele (§ 10 odst. 2
tr. zák.). To mimo jiné znamená, že i při správné právní kvalifikaci
předmětného skutku jako účastenství ve formě pomoci by obviněnému hrozil stejný
druh trestu a ve stejné trestní sazbě, z jaké vycházel odvolací soud i v
napadeném rozhodnutí. Přitom otázka, která by byla z podnětu dovolání
obviněného J. S. řešena, není po právní stránce zásadního významu, protože již
byla dostatečně ozřejměna a ustálena soudní praxí, jak je patrné z citovaného
stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR, od jehož závěrů není důvodu se
odchylovat.
Nejvyšší soud tedy rozhodl o odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1
písm. f) tr. řádu, aniž přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí nebo správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který
je zřejmý a lze ho učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, protože
není třeba provádět úkony k objasnění věci nebo dokonce doplňovat řízení
provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout o dovolání obviněného J. S. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 5. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y