5 Tdo 1150/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. října 2003
o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14.
11. 2002, sp. zn. 12 To 357/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 427/2002 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 3 T 427/2002,
ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 12. 2002, sp.
zn. 3 T 427/2002, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle
§ 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a byl odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák.
k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Pro výkon tohoto trestu byl
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Trestný
čin obviněný spáchal tím, že dne 16. 7. 2002 kolem 04.00 hodiny násilím vnikl
do osobního vozidla zn. Škoda 120 SPZ MEB 12-14 žluté barvy, zaparkovaného na
parkovišti před domem č. 1206-1209 v K. ulici v N., okr. M., kde ke škodě
majitele vozidla L. B. odcizil autopotahy, autobaterii, autorádio a další věci
z vozidla v celkové hodnotě 3.500,- Kč, ačkoliv byl za trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. odsouzen pravomocným rozsudkem
Okresního soudu Praha?západ ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 1 T 136/2001.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání proti výroku o
vině i výroku o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2002,
sp. zn. 12 To 357/2002, odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné
zamítl a zároveň podle § 131 odst. 1 tr. řádu nařídil opravu písemného
vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, pokud šlo o zákonné označení
trestného činu tak, aby písemné vyhotovení bylo v souladu se zněním vyhlášeného
rozsudku.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný P. K. prostřednictvím
svého obhájce JUDr. J. H. dovolání opírající se o ustanovení § 265b odst. 1
písm. g), h) tr. řádu. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně
posoudily otázku trestnosti činu - míru společenské nebezpečnosti skutku. Podle
dovolatele soudy při svém rozhodování vycházely pouze z naplnění formálních
znaků trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Obviněný
se domnívá, že jeho jednání nedosahuje po materiální stránce vyššího než
nepatrného stupně společenské nebezpečnosti (§ 3 odst. 2 tr. zák.), a že se
tedy podle něj nejedná o trestný čin. Svůj názor odůvodnil dovolatel tím, že
jím způsobená škoda 3.500,- Kč je tak nízká, že ani při naplnění formálních
znaků trestného činu podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. není skutek
trestným činem. Obviněný z toho dovodil, že neměl být uznán vinným a že mu
neměl být uložen trest. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
řádu obviněný poukázal na ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák., podle kterého za
činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři roky,
lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k
osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu.
Obviněný se z tohoto důvodu Domnívá se, že mu měl být uložen podmíněný trest
odnětí svobody.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 12 To 357/2002, i
předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 3
T 427/2002, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále
navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265l odst. 4 tr. řádu
rozhodl tak, že obviněného nebere do vazby.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného P. K.
uvedla, že závěry soudu o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 247
odst. 1 písm. b), e) tr. zák., včetně zjištění všech okolností významných pro
stanovení stupně nebezpečnosti jednání pro společnost, jsou sice otázkami
hmotně právního posouzení, které však musí podle jejího názoru vycházet ze
skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování. Nejvyšší
státní zástupkyně poznamenala, že pro dovolací soud je rozhodující konečné
skutkové zjištění, podle něhož obviněný skutek spáchal tak, jak ho ve výroku o
vině soud popsal. Podle jejího názoru obviněný sice formálně uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však namítá
nesprávné skutkové závěry soudu. Takové námitky nejsou podle nejvyšší státní
zástupkyně dovolacím důvodem podle § 265b tr. řádu. U dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že
trestní zákon stanoví za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. trest
odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest nebo propadnutí věci a
obviněnému byl uložen trest, který zákon připouští a ve výměře v rámci dané
trestní sazby. Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že dovolání obviněného je v
této části zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítl, neboť bylo
podáno pokud jde o první dovolací důvod z jiného důvodu, než je uveden v § 265b
tr. řádu a ohledně druhého dovolacího důvodu je neopodstatněné a souhlasila s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. řádu) především
zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a odst.1
tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém
stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo
podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné
lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu, dovolání má obligatorní obsahové
náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu, přičemž zákon připouští
dovolání jako mimořádný opravný prostředek.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení je třeba uvést, že nebezpečnost činu pro společnost je
materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při
úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v
jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost ,
než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze
skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996
Sb. rozh. tr.). Podle § 3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem
dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin
spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z rozsudku Okresního soudu v Mělníku vyplývá, že obviněný byl uznán vinným
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Ze spisu
okresního soudu je pak zřejmé (viz. č. l. 16, 17, 18), že má obviněný 15
záznamů v rejstříku trestů a naposledy byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu
Praha-západ ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 1 T 136/2001, k úhrnnému nepodmíněnému
trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. Je tedy splněna materiální podmínka
trestného činu podle § 3 odst. 4 tr. zák. vzhledem k osobě pachatele trestného
činu, jak na ni poukázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí soud druhého
stupně, když uvedl, že soud prvního stupně správně kvalifikoval skutek
obviněného jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák.,
když byly naplněny zákonné znaky, že si obviněný přisvojil cizí věc tím, že se
jí zmocnil, a čin spáchal vloupáním a byl za takový čin v posledních třech
letech odsouzen nebo potrestán. V souvislosti s námitkou ohledně výše škody je
třeba zdůraznit, že při splnění podmínky ,,potrestání\'\' nebo \"odsouzení\"
jde o trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. bez ohledu na
výši způsobené škody.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že soudy obou stupňů se v souladu se
zákonem vypořádaly jak se zjištěním materiálního znaku tak formálních znaků
trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., přičemž
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost posuzovaly v souladu s kritérii
zakotvenými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Soudy obou stupňů tedy
nepochybily, když kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je důvod dovolání dán tehdy,
jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod ,
kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, za předpokladu, že druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či
výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Ustanovení § 27 tr. zák. stanoví jaké druhy trestů lze podle trestního zákona
ukládat. Výčet druhů trestů je taxativní a nelze jej žádným způsobem
rozšiřovat. Z tohoto výčtu pak vyplývá, že podmíněný trest odnětí svobody není
samostatným druhem trestu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud shledal, že
námitky obviněného směřují výlučně proti \"tvrdosti\" uloženého trestu,
spatřované v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Vzhledem k osobě
obviněného, který je recidivistou, na něhož ani nepodmíněné tresty neměly
žádoucí účinek, jak na to poukázal soud druhého stupně, neobstojí ani námitka,
že mělo být postupováno podle § 39 odst. 2 tr. zák., neboť je zřejmé, že
uložení podmíněného trestu odnětí by nevedlo u obviněného k dosažení účelu
trestu. Takto pojaté námitky tedy nekorespondují s důvodem dovolání podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a ani s jiným důvodem podle § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g), h) tr. řádu nebyly naplněny. Obviněný sice dovolání formálně opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak z jeho odůvodnění
vyplývá, že namítá pouze nesprávnost skutkových zjištění soudů obou stupňů.
Námitky, které podmiňují změnu právního posouzení skutku změnou skutkových
zjištění soudu, není možno podřadit pod některý z dovolacích důvodů podle §
265b tr. řádu. Z odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
řádu pak vyplývá, že ani tyto námitky neodůvodňují tvrzený dovolací důvod a
nekorespondují ani s jiným důvodem dovolání podle § 265b písm a) - l) tr.
řádu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného
podle § 265i odst.1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo z převážné části
podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu a ve zbývající
části, pokud jde o námitky proti uloženému trestu, šlo o námitky zjevně
neopodstatněné. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek