5 Tdo 1152/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o
dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného Ing. J. H.,
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2006, sp.
zn. 23 To 1041/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 176/2004, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 23 To 1041/2005, a rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 27 T
176/2004, ve výroku pod bodem II., jímž byl obviněný Ing. J. H. podle § 226
písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin
porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr. zák.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Českých Budějovicích p ř i
k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn.
27 T 176/2004, byl obviněný Ing. J. H. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn
obžaloby pro skutky kvalifikované jednak jako trestný čin neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a jednak jako
trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr.
zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně usnesením ze dne
3. 5. 2006, sp. zn. 23 To 1041/2005, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání státní
zástupkyně jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v
neprospěch obviněného z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g),
l) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání,
ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním
posouzení skutku.
Podle názoru dovolatelky nelze souhlasit se závěrem obou napadených rozhodnutí,
že jednání popsané pod bodem II. zprošťujícího výroku rozsudku okresního soudu
nevykazovalo potřebný stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu.
Okolnost, že obviněný sám činil určitá opatření k sanaci právnické osoby, není
v praxi nikterak výjimečná a nelze ji považovat za okolnost vylučující
materiální znak trestného činu. Soudy se nezabývaly faktickými výsledky
sanačního úsilí obviněného a není zřejmé, zda dokázal svým úsilím společnost
revitalizovat a vyrovnat se s jejími věřiteli. Z dlouhodobého projektu ve
veřejné správě nevyplývala jistota alespoň dílčího příjmu z této činnosti a
obviněný ani nevyplácel v kritickém období mzdy svým zaměstnancům. Nemohl tedy
počítat s tím, že v dohledném časovém horizontu se ekonomická situace
společnosti změní natolik, aby byla schopna plnit své splatné závazky. Nelze
ani přisvědčit argumentu o specifickém charakteru společnosti obviněného, neboť
její předmět podnikání nebyl neobvyklý. V posuzovaném případě tedy neexistovaly
žádné okolnosti, které by konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
snižovaly pod dolní hranici běžných případů daného trestného činu. Z těchto
důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení a rozsudek soudu prvního stupně, jakož i
další výroky na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Okresnímu sodu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. J. H. využil svého práva vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedl,
že všichni věřitelé na základě jednání s obviněným souhlasili s odkladem
splatnosti svých pohledávek a poskytli prostor pro sanaci společnosti, s
výjimkou Okresní správy sociálního zabezpečení v Č. B. Projekt e. G. zahrnoval
celou Českou republiku a jeho hodnotu lze odhadnout na stovky miliónů Kč.
Počátkem roku 2002 propustila společnost většinu svých zaměstnanců a přešla do
režimu sanace a pouze jednala s investory. Obviněný dále citoval reference
týkající se společnosti H., a. s., kterými dokládal její aktivitu v náročných a
strategických zakázkách. Posuzovaným jednáním se snažil maximálně zodpovědně
řešit situaci a jeho úsilí by nepochybně přineslo lepší výsledky než následné
konkursní řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyšší státní
zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Ačkoliv dovolatelka ve svém
podání nespecifikovala výslovně rozsah dovolání, je zjevné, že směřuje proti té
části zprošťujícího výroku rozsudku soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto o
skutku, kvalifikovaném jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu
podle § 126 odst. 2 tr. zák. V tomto rozsahu totiž bylo ve věci podáno
odvolání, o němž krajský soud rozhodoval napadeným usnesením.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu
dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto
Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněné námitky obsahově odpovídají
formálně citovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a
následně posuzoval jejich důvodnost.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné
aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo
hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Podle námitek dovolatelky
jednání popsané pod bodem II. zprošťujícího výroku vykazovalo potřebný stupeň
společenské nebezpečnosti trestného činu a nebyly žádné okolnosti, které by
nebezpečnost činu snižovaly pod dolní hranici běžných případů daného trestného
činu. Tyto námitky zpochybňují učiněné právní posouzení skutku jako trestného
činu (srov. § 3 odst. 1, 2 tr. zák.) a obsahově odpovídají citovanému
dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí na
podkladě podaného dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) a dospěl k závěru, že bylo
podáno důvodně.
Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin,
jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v
konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při
posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit
závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného
činu (v daném případě znaky uvedené v § 126 odst. 2 tr. zák.), a poté se
vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro
společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle § 3 odst. 4 tr. zák.
určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem
provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou
pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V této souvislosti lze
poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého
je při úvahách o existenci materiálního znaku trestného činu nutno vycházet ze
skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný.
Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2 tr.
ř. se dopustí, kdo nesplní svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení
konkursu. Předpokladem spáchání tohoto trestného činu je stav dlužníka
naplňující zákonné předpoklady vyžadující podání návrhu na prohlášení konkursu,
tedy jeho úpadek. Ten je definován v § 1 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jako stav, kdy dlužník má
více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Podle
odstavce 3 téhož ustanovení je fyzická osoba, jakožto podnikatel, i právnická
osoba v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. Vedle stavu úpadku je další
podmínkou naplnění skutkové podstaty daného trestného činu okolnost, že
obviněný v rozporu se zněním jeho zákonné povinnosti návrh na prohlášení
konkursu nepodá. Podle § 3 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je právnická osoba nebo fyzická
osoba-podnikatel, která je v úpadku, povinna bez zbytečného odkladu podat návrh
na prohlášení konkursu. V případě naplnění předpokladu podání návrhu na konkurs
právnickou osobou je trestně odpovědná za opomenutí podání návrhu na konkurs
osoba jednající jménem této právnické osoby (společnosti) navenek, tedy její
statutární orgán resp. člen statutárního orgánu (srov. odst. 2 téhož
ustanovení). Povinností této osoby jednající s péčí řádného hospodáře (v
případě akciové společnosti srov. § 194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) je být informován o
průběžných výsledcích hospodaření právnické osoby. Z hlediska subjektivní
stránky trestného činu je nezbytné (srov. § 4 odst. 2 tr. zák.), aby si byl
dlužník (člen statutárního orgánu právnické osoby) vědom faktických okolností
zakládajících jeho úpadek (úpadek jím řízené a zastupované společnosti) ve
formě předlužení či insolvence a byl srozuměn s vlastní nečinností ve vztahu k
podání návrhu na konkurs. Možný úpadek může být dlužníkovi signalizován např.
účetní závěrkou, která vykázala účetní předlužení. Zákon přitom nestanoví
požadavek na dobu, po kterou se má dlužník nacházet ve stavu úpadku. Stanoví
pouze, že k podání návrhu na prohlášení konkursu má příslušná osoba přistoupit
bez zbytečného odkladu. Podle konkrétních okolností lze tedy připustit podání
návrhu ve lhůtě několika týdnů až měsíců od okamžiku, kdy se dlužník o svém
úpadku dozví resp. od okamžiku kdy vykoná další úkony k řešení situace, např.
svolá valnou hromadu, na jejíž program bude zařazeno řešení aktuální ekonomické
situace společnosti apod.
Z hlediska určení stupně společenské nebezpečnosti je v případě tohoto
trestného činu významnou okolností doba, po kterou se dlužník nacházel v úpadku
a po kterou nedošlo k podání návrhu na prohlášení konkursu, jakož i míra jeho
předlužení či insolvence. Je třeba přihlédnout také k okolnostem, ze kterých by
mohly vyplynout budoucí příjmy dlužníka v takovém rozsahu, že by ve svých
důsledcích odvrátily stav úpadku. Pokud by dlužník nesplnil svou zákonnou
povinnost podat návrh na konkurs v případě naplnění definice úpadku pouze po
krátkou dobu (tj. několika měsíců) a důsledkem jeho další činnosti by bylo
odvrácení úpadku, nevykazovalo by jeho jednání potřebný stupeň společenské
nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. Jak je však vyloženo níže, v daném
případě se dlužník nacházel ve stavu hlubokého úpadku, který se nepodařilo
odvrátit po dobu několika let.
Podle výroku pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích se
obviněný dopustil jednání spočívajícího v tom, že „v době od 1. 1. 2003 do 30.
6. 2004 jako předseda představenstva společnosti H., a. s., v rozporu se
zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, uloženou
povinností jako statutární zástupce této společnosti nepodal návrh na
prohlášení konkursu společnosti H. a.s. s tím, že o úpadku této společnosti
vzniklého nejpozději do konce roku 2002 v důsledku jeho předlužení a insolvence
se musel dozvědět nejpozději k 31. 12. 2002 z účetní závěrky.“
V odůvodnění rozsudku okresní soud konstatoval (str. 12), že formálně byly
naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 126 odst. 2 tr.
zák., nebyl však naplněn znak materiální. Obviněný se po dobu několika let, kdy
společnost neměla dostatečné zdroje na krytí nákladů spojených s obchodní
činností a míra zadluženosti dosáhla sto procent základního kapitálu, snažil
zajistit vstup strategického partnera do obchodní společnosti, který by
garantoval přínos dostatečného objemu finančních prostředků ke krytí závazků
společnosti. Obhajoba obviněného v tomto smyslu byla podpořena řadou
korespondence s jednotlivými potencionálními subjekty, konkrétními projekty a
uzavřenou rámcovou dohodou. Soud prvního stupně zdůraznil v tomto ohledu
zásadní význam rozpracovaného projektu obviněného ve veřejné správě, který měl
dle jeho přesvědčení stále perspektivu. Závěr o významu a smyslu revitalizace
společnosti byl také podpořen posudkem znalce k ocenění know-how společnosti
H., a. s., který byl u hlavního líčení proveden jako listinný důkaz. Na str. 13
rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že společnost obviněného neprodávala
komodity a v podstatě budovala hodnoty pouze v souvislosti s obchodem s
technologiemi a know-how společnosti mělo určitou významnou hodnotu. Z těchto
důvodů soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna materiální stránka trestného
činu podle § 126 odst. 2 tr. zák.
Odvolací soud plně podpořil názor soudu prvního stupně. Uvedl, že formálně byly
naplněny podmínky pro to, aby obviněný podal na společnost H., a. s., návrh na
konkurs. Podle jeho názoru byla činnost společnosti určitým způsobem
specifická, neboť neobchodovala s hmotnými statky. Proto lze chápat jednání
obviněného, který se snažil sehnat strategického partnera a snažil se udržet
„mozkový potenciál“ společnosti namísto podání návrhu na konkurs. Sám tak činil
kroky k záchraně společnosti, „aniž by obdobnou činností pověřil správce
konkursní podstaty.“ Jeho jednání směřovalo k záchraně hodnot jejich uvedením
na trh a k získání prostředků k zaplacení dluhů společnosti. Bylo tedy v
podstatě stejnou činností, jakou by měl konat správce konkursní podstaty.
Obviněný podnikl reálné kroky k udržení hodnoty know-how společnosti, uplatnil
vypracovaný program na trhu, získal finanční prostředky a pokryl dluhy, které
společnost měla. Ani odvolací soud proto žalované jednání nepovažoval za
společensky nebezpečné.
Nejvyšší soud vyšel ze skutkových zjištění popsaných v rozhodnutích soudů obou
stupňů, ale jejich úvahám nemohl přisvědčit. Podle jeho názoru není ve
skutkovém stavu věci ohledně skutku popsaného pod bodem II. zprošťujícího
výroku dostatečný podklad pro právní závěr o nedostatku potřebného stupně jeho
společenské nebezpečnosti. Dovolací soud neshledal okolnosti snižující stupeň
společenské nebezpečnosti jednání obviněného pod míru předvídanou § 126 odst. 2
tr. zák. pro běžné případy jeho naplnění.
V posuzovaném případě nebyl nijak snížen význam zákonem chráněného objektu
trestného činu, tedy zájmu na splnění zákonné povinnosti podat návrh na
prohlášení konkursu, a stejně tak není možné hovořit o méně závažném způsobu
provedení činu či jeho následcích. Dosavadní bezúhonnost pachatele a zhodnocení
pohnutky jeho počínání pak mohou znamenat polehčující okolnosti, které je možné
zohlednit v rámci úvah o trestu, avšak samy o sobě nemohou výrazně ovlivnit
rozhodování o vině. Obdobně v případě páchání daného trestného činu není
nikterak výjimečná okolnost, že obviněný sám činil určitá opatření k sanaci jím
řízené právnické osoby, a tato opatření nelze bez dalšího považovat za okolnost
vylučující materiální znak trestného činu. Soudy totiž neuvedly, jaké faktické
výsledky mělo sanační úsilí obviněného, ani okolnost, zda a v jakém rozsahu
dokázal svým úsilím společnost revitalizovat a vyrovnat se s jejími věřiteli.
Možnost odvrácení stavu úpadku společnosti v budoucnosti může být okolností
vylučující spáchání trestného činu podle § 126 odst. 2 tr. zák. Odvrátit stav
úpadku mohou společníci (akcionáři) společnosti např. přijetím rozhodnutí na
valné hromadě společnosti o zvýšení základního kapitálu splacením dalších
vkladů (upsáním a splacením nové emise akcií) z jejich strany či ze strany
třetí osoby (investora). Taková možnost však musí být reálná – musí být zřejmá
v době, kdy vzniká povinnost podání návrhu na konkurs a v tomto okamžiku již
musí být určena doba, ve které k odvrácení úpadku dojde, jakož i výše či
hodnota prostředků, které se v této době stanou majetkem dlužníka. Obdobné
požadavky na konkrétní věcné a časové určení budoucí události vylučující
předlužení či insolvenci dlužníka je nutno vztahovat i na případ budoucí
realizace určitého projektu (obchodního závazkového vztahu). V tomto případě je
zapotřebí, aby existovala právní skutečnost (smlouva), na základě které lze v
určené době reálně očekávat jednorázové plnění či od určité doby opakující se
plnění v takovém rozsahu, že odvrátí úpadek dlužníka, tj. umožní úhradu
splatných závazků či odstraní jeho předlužení.
Soudy nižší instance konstatovaly jako nejvýznamnější okolnost snižující
společenskou nebezpečnost jednání obviněného dlouhodobý projekt ve veřejné
správě, tzv. e. G. Ani jeden ze soudů však neuvedl, v jaké míře
pravděpodobnosti vyplývala pro obviněného, resp. společnost H., a. s., jistota
alespoň dílčího příjmu z tohoto projektu a v jaké době a rozsahu mělo k příjmu
majetkových hodnot dojít. Dovolací soud vzal v úvahu okolnosti vypovídající o
aktivitě obviněného na realizaci projektu, zejména smlouvu o účasti v projektu
e. G. z 28. 2. 2002 (č.l. 331 a násl.), a zjistil, že ani tyto neposkytují
dostatečný podklad k závěru o výši plnění či prospěchu, který společnost z
kontraktu mohla reálně očekávat. Podle smlouvy mělo dojít k rozšíření nabídky
služeb e. B., a. s., prostřednictvím portálu veřejné správy. Obviněný se
zavázal v průběhu roku 2002 zahájit komerční provoz portálu veřejné správy e.
Ú. Obviněnému pak měla být poskytnuta provize 200,- Kč resp. 400,- Kč za
každého nového klienta, který prostřednictvím portálu uzavře smlouvu o
poskytování bankovních služeb s bankou. Celková výše plnění (finančních
prostředků), která by společnosti obviněného byla v rámci realizace projektu
poskytována, by tedy byla závislá na množství smluv o poskytování bankovních
služeb uzavřených s bankou prostřednictvím portálu a je velmi obtížné odhadovat
počet takto uzavřených smluv a stejně tak i výši prospěchu, který by společnost
obviněného z projektu získala. Kromě okolnosti, že ze smlouvy ani z ostatních
zjištění soudů nelze zjistit ani pravděpodobnost realizace projektu jako
takového v alespoň rámcově určeném rozsahu, ani budoucí finanční prospěch
společnosti H., a. s., z něj, je třeba poukázat na další skutečnosti
vypovídající o dlouhodobě špatné finanční situaci společnosti, jakož i
neúspěšné snaze obviněného tuto situaci zlepšit.
Znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetnictví vypracovaný Ing. K. M.,
CSc. (č.l. 14 a násl.) vypovídá o tom, že již za rok 1999 společnost vykázala
ztrátu ve výši 747 tis. Kč. V rámci odpovědí na zadané otázky znalec uvedl
(č.l. 46), že společnost byla již od roku 1999 předlužena. Taktéž auditorská
zpráva založená na č.l. 168 resp. 337 upozorňovala na skutečnost, že společnost
dosáhla v roce končícím 31. 12. 1999 ztráty 2 119 tis. Kč a k tomuto datu
vykazovala záporné vlastní jmění ve výši 1 119 tis. Kč. Znalecký posudek z
oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování hospodářské
činnosti společností, zpracovaný Ing. Z. Z. (č.l. 25 a násl.) konstatoval
záporný hospodářský výsledek společnosti za roky 2001 a 2002, když podle
vyjádření znalce společnost nebyla schopna z výsledků hospodaření vytvářet
dostatečné zdroje ke krytí nákladů. Za tato období nedosahovala přidaná hodnota
ani výše osobních nákladů. Výše uvedené důkazy tedy vypovídají o předlužení a
insolvenci společnosti již od konce roku 1999. Z tohoto faktu vyšly i soudy
nižšího stupně ve svých rozhodnutích, aniž by jej však zahrnuly do právního
posouzení věci. Dále bylo třeba zabývat se nejvýznamnějšími obchodními
závazkovými vztahy, kterých se společnost H., a. s., účastnila.
Ze Smlouvy o kooperaci s Ž. b., a.s., (č.l. 250) ze dne 28. 10. 1998 vyplývá
poskytnutí zálohy ve výši 3 mil. Kč společnosti obviněného na její budoucí
činnost ve prospěch banky. Na č.l. 255 je založena smlouva o údržbě aplikačního
programového vybavení ze dne 27. 12. 1999, podle které společnost od Ž. b., a.
s., obdržela fixní platbu ve výši 388.000,- Kč. Na č.l. 266 je však založen
doklad o vzájemném zápočtu převodu finančních prostředků mezi společností H.,
a. s. a Ž. b., a. s., ze dne 29. 12. 2000. Z něj vyplývá, že na základě
ukončení smlouvy o kooperaci obviněný vrátil bance 2.200.000,- Kč ze zálohy a
platnost smlouvy byla ukončena.
Rámcová smlouva o dodávkách služeb uzavřená s G. C. B., a. s. (č.l. 277) pak
upravovala podmínky pro poskytování služeb společností H., a. s., v
následujícím období na základě servisních smluv. Ze servisní smlouvy založené
na č.l. 289 pak vyplývá, že firma na základě této smlouvy měla obdržet plnění
ve výši 1.428.000,- Kč. Dopisem ze dne 30. 5. 2001 (č.l. 291) informoval
obviněný G. C. B., a. s., o zdravotní problémech jeho zaměstnanců, kteří byli
obeznámeni s prostředím této banky, a uvedl, že věří, že během následujícího
půl roku bude schopen poskytovat služby podle požadavků G. C. B., a.s., k čemuž
však doložil toliko informativní nabídku. Na č.l. 295 je také založena smlouva
s Č. n. b., podle které měla společnost obviněného obdržet za analytické a
programátorské práce celkem 195.000,- Kč. Při seznámení se spisem (srov. č.l.
131), jakož i v jednání s orgány státní správy, zejména s pracovníky správy
sociálního zabezpečení (zpráva Okresní správy sociálního zabezpečení Č. B. viz
č.l. 187 a násl.) obviněný opakovaně argumentoval tím, že v brzké době dokončí
jednání se strategickým partnerem a bude mít k dispozici finanční prostředky k
úhradě povinných plateb. Přestože orgány státní správy umožnily obviněnému
dostát těmto slibům a po jisté období tolerovaly nepříznivou situaci jeho
společnosti, k zaplacení dlužných částek nedošlo, naopak se zadlužení
společnosti dále prohlubovalo. Dne 13. 2. 2004 pak bylo obviněnému z důvodu
nesplnění závazků vůči státu odebráno živnostenské oprávnění a společnost H.,
a. s., již nemohla vyvíjet další činnost. Z návrhu na konkurs ze dne 7. 1.
2005 (č.l. 113) podaného likvidátorkou společnosti je mj. patrné, že
společnost (krom jiných závazků uvedených na č.l. 116) dlužila okresní správě
sociálního zabezpečení více než 6 mil. Kč a na nevyplacených mzdách částku
1.023.606,- Kč. Také z dokumentů týkajících se realizace podnikatelského záměru
a hledání investora v roce 2004 nevyplývá reálná možnost získání finančních
prostředků v potřebné výši a v určité době. Např. z dopisu založeného na č.l.
231 vyplývá, že chystaný projekt mohl být ziskový až od třetího roku jeho
realizace.
Znalecký posudek ze dne 10. 2. 2002 k ocenění know-how společnosti H., a. s.,
zpracovaný Ing. J. V. (č.l. 81 – 86) na žádost obviněného, ocenil know-how
společnosti na 42.911.000,- Kč. Přitom vycházel z predikce zisku při
uplatňování know-how v praxi, která však vyšla z projektu vypracovaného autory
know-how. Skutečností zůstává, že za celé období existence společnosti H., a.
s., tj. ani v období jejího nepříznivého stavu hospodaření, nedošlo k prodeji
jakýchkoli práv k nehmotným statkům ani k využití ochrany prostřednictvím
některého z institutů práva duševního vlastnictví (ochranná známka, patent,
průmyslový vzor apod.). Úpadek společnosti se ani za využití know-how
společnosti nedařilo po dobu několika roků odvrátit a také již zmíněný znalecký
posudek zpracovaný Ing. Z. Z. (č.l. 25 a násl.) existenci nehmotného majetku
společnosti H., a. s., v uvedené hodnotě nepotvrdil.
Soud I. stupně na tomto místě vyslovil nesouhlas s názorem znalce Ing. Z. Z.,
podle něhož nerealizované know - how obchodní společnosti nemá žádnou hodnotu.
Tento závěr označil okresní soud za nelogický, neboť podle jeho přesvědčení by
„v takovém případě každý podnikatelský záměr, který by nebyl realizován, neměl
žádnou hodnotu“. S takto vysloveným kategorickým závěrem o posuzování hodnoty
podnikatelského záměru se však Nejvyšší soud neztotožnil. Lze připustit, že
určitou hodnotu může mít a ve většině případů zřejmě má i „pouhý nápad“ či
záměr k podnikání a to za předpokladu, že je realizovatelný v určité době a za
určitých podmínek, resp. jeho naplnění je v konkrétních podmínkách reálné.
Hodnota původní myšlenky se tak prakticky projeví až její realizací v praxi,
kdy bude možné odhadnout či dokonce stanovit, do jaké míry původní myšlenka
ovlivnila výši výsledku její realizace. Teprve vytvořením hodnot, jež bude
možné vyjádřit v penězích, lze posuzovat případnou cenu samotného
podnikatelského záměru. Jinak lze takový záměr označit pouze za prostředek,
jímž bude ocenitelné hodnoty teprve dosaženo, což se však v případě obviněného
nestalo ani při dlouhodobé snaze najít strategického partnera pro jeho
financování.
V posuzované věci je však podstatné, že soud se svými úvahami v podstatě
odchýlil od znaleckého posudku Ing. Z. Z. Předmětem znaleckého zkoumání v této
věci bylo odborné posouzení konkrétního projektu, který měl být realizován v
konkrétních podmínkách. Pokud soud nesouhlasí nebo má pochybnosti o správnosti
znaleckého posudku, postupuje podle § 109 tr. ř., požádá znalce o vysvětlení a
kdyby to nevedlo k výsledku, přibere znalce jiného. (Srov. č. 35/1970 II. Sb.
rozh. tr.) Soud totiž není zásadně oprávněn učinit změnu odborných zjištění
znalce, ať již explicitně či skrytě, tj. pokud by při svých právních závěrech
vycházel z odlišného odborného zjištění, než ke kterým dospěl znalec. Pokud se
tedy soud neztotožnil se závěry znalce z oboru ekonomika ohledně finanční
situace společnosti H., a. s., a vlivu ocenění know-how na ni, měl tyto své
pochybnosti odstranit přibráním nového znalce, nemohl však měnit odborné
stanovisko konstatované znalcem, resp. vycházet ze závěrů odlišných, založených
na vlastních úvahách.
Nejvyšší soud na pokladě dosavadních skutkových zjištění nepovažuje za správný
závěr soudů obou stupňů, že dovolatel mohl počítat s takovým zlepšením
ekonomické situace společnosti v určitém dohledném časovém období, které by mu
umožnilo dostát svým splatným závazkům, byť alespoň částečně. Stejně tak nebylo
možné přisvědčit ani argumentu o specifickém charakteru společnosti obviněného,
neboť její předmět podnikání nebyl natolik neobvyklý, aby odůvodňoval její
setrvání v úpadkovém stavu po dobu několika roků, aniž by tento stav byl řešen
v souladu se zákonem, tj. v konkursním řízení. Existenci společnosti v popsaném
ekonomickém stavu by za určitých okolností a pouze po dobu několika měsíců
odůvodňovala např. okolnost, že obviněný vyplácel v kritickém období mzdy
většímu počtu zaměstnanců a z tohoto ohledu by bylo ve veřejném zájmu zachování
společnosti a její sanace. V posuzovaném případě však obviněný mzdy
zaměstnancům nevyplácel a ani tuto okolnost mu nelze přičíst k dobru. Obviněný
jakožto předseda představenstva (statutární orgán) jednající s péčí řádného
hospodáře o tomto dlouhodobém stavu společnosti H., a. s., věděl, přesto do 30.
6. 2004 nepodal návrh na prohlášení konkursu této společnosti, a namísto toho v
podstatě pouze pokračoval v podnikání, a to v rozporu s účelem, jakož i s
výslovnými ustanoveními zákona. K podání návrhu na zahájení konkursního řízení
byl přitom povinen bez zbytečného odkladu poté, co se o předlužení či
insolvenci společnosti dozvěděl, tj. v podstatě již v roce 2000, ačkoli v
žalovaném skutku je počátek protiprávního období stanoven až od 1. 1. 2003.
Délka období, ve kterém se společnost H., a. s., nacházela v úpadku, aniž by
došlo k podání návrhu na prohlášení jejího konkursu, je podle názoru Nejvyššího
soudu okolností zvyšující stupeň nebezpečnosti počínání obviněného na míru
předvídanou § 126 odst. 2 tr. zák., pro běžně se vyskytující případy jeho
naplnění (č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V praxi totiž nejsou výjimečná rozhodnutí
o spáchání daného trestného činu v případě, že pachatel opomenul podat návrh na
prohlášení konkursu po dobu několika měsíců.
Lze tedy shrnout, že soudy obou stupňů konstatovaly pozitivní snahu obviněného
v rámci sanace jeho společnosti, ale nezabývaly se reálností revitalizace
společnosti a pravděpodobností jejího uvedení do ziskového stavu v určitém
časovém období. Nedostatek důkazů o reálnosti popsaných záměrů obviněného soudy
nahradily vlastními úvahami, které neměly oporu v prokázaných skutečnostech, a
měly proto spekulativní charakter. Během období pěti roků se obviněnému
nepodařilo obnovit finanční zdraví společnosti, k prodeji práv z know-how z
jeho strany nedošlo, a po tuto dobu byla společnost nepřetržitě ve stavu
vyžadujícím prohlášení konkursu. Nejvyšší soud přitom nemá v úmyslu snižovat
význam realizovaných ani zamýšlených aktivit společnosti H., a. s., přesto je
evidentní, že k jejímu finančnímu ozdravení dlouhodobým úsilím obviněného
nedošlo, proto bylo jeho povinností prohlášení konkursu společnosti navrhnout.
V posuzovaném případě tedy Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by
konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost snižovaly pod dolní hranici
běžných případů daného trestného činu. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť skutek v podobě popsané ve zprošťujícím výroku zahrnuje znaky
trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 2
tr. zák., včetně jeho materiální stránky. Nejvyšší soud proto na podkladě
dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 23 To
1041/2005, jakož i výrok pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 27 T 176/2004. Podle § 265k odst. 2
tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně v novém řízení
doplní dokazování ke zjištění reálnosti budoucího odvrácení úpadku společnosti
H., a. s., a poté znovu rozhodne o vině obviněného. Opětovné vydání
zprošťujícího výroku bude přicházet v úvahu pouze v případě, že zjištěné
skutečnosti umožní identifikovat z věcného a časového hlediska budoucí
události, které by vyloučily předlužení či insolvenci společnosti H., a. s., v
případě, že by nad touto nebyl prohlášen konkurs.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová