5 Tdo 1158/2025-1549
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 o dovolání,
které podal obviněný Antoni Ejsmont proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 6. 3. 2025, sp. zn. 61 To 98/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 12/2020,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 14
T 12/2020, byl obviněný Antoni Ejsmont odsouzen za zvlášť závažný zločin
neoprávněného provozování hazardní hry podle § 252 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“),
a podle § 252 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Dále soud obviněnému uložil podle § 67 odst. 1 a § 68 odst.
1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 350 denních sazeb po 10 000 Kč,
tedy celkem ve výši 3 500 000 Kč.
2. Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž rozhodl Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 61 To 98/2025, tak, že částečně
zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), a to ve výroku o trestu. Podle § 259
odst. 3 písm. a), b) tr. ř. Městský soud v Praze při nezměněném výroku o vině
obviněnému uložil podle § 252 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v
trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou.
3. Skutek zjištěný soudem prvního stupně je velmi podrobně popsán ve
výroku o vině jeho rozsudku a je procesním stranám dobře znám. Ve stručnosti
spočívá v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti DP&K-CZQ, s. r.
o., IČ: 04194454, se sídlem v Opavě, Oblouková 1328, se záměrem provozovat,
organizovat a zprostředkovávat loterii nebo podobnou sázkovou hru bez
příslušného povolení Ministerstva financí České republiky, v období nejméně od
1. 11. 2015 do 29. 3. 2017 uzavíral smlouvy o umístění technického zařízení
definovaného v § 1 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2016, a od 1. 1. 2017 zařízení
popsaného v § 3 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění
pozdějších předpisů, a to celkem v 217 případech na různých místech území České
republiky, přičemž provozem těchto zařízení bylo ve prospěch označené obchodní
společnosti dosaženo výnosu převyšujícího celkovou částku 28 milionů Kč.
Konkrétní skutkové okolnosti jsou popsány v jednotlivých bodech výroku o vině,
které Nejvyšší soud nepovažuje za nutné reprodukovat, a to nejen pro jejich
rozsáhlost, ale především s ohledem na způsob rozhodnutí v dovolacím řízení.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný Antoni Ejsmont podal proti výše označenému rozsudku
odvolacího soudu i jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně dovolání
a učinil tak prostřednictvím svého obhájce. Jde o velmi stručné podání, v jehož
úvodu obviněný označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h)
tr. ř. ve všech zákonem definovaných alternativách, které citoval, aniž by
současně výslovně určil tu, jež má být naplněna. V další části dovolání
obviněný rovněž nerozlišil své námitky tak, aby je přiřadil k některému z obou
označených dovolacích důvodů. Přestože obviněný v úvodní části svého podání
avizoval doplnění dovolání, žádnou další písemnost do skončení zákonné
dvouměsíční lhůty, ani do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nezaslal, i
přesto, že byl k takovému úkonu soudem prvního stupně vyzván.
5. Obviněný nejprve obecně vyslovil své přesvědčení o tom, že v průběhu
trestního řízení nebyly vypořádány jeho procesní námitky, z nichž jmenoval jím
učiněné prohlášení nesporných skutečností, které označil za „zcela
nejednoznačné“ a v rozporu s výpovědí svědkyně Nikoly Kokyové. Dále obviněný
poukázal na tu část své konstantní obhajoby, v níž zpochybňoval potřebu
povolení k provozování zajištěných technických zařízení, jimiž podle jeho
názoru nebyla provozována hazardní hra ve smyslu platné zákonné úpravy. V této
souvislosti namítal nekompetentnost znaleckého ústavu ITC Zlín k posuzování
povahy těchto zařízení, resp. vytýkal, že se nepodařilo prokázat skutečné
oprávnění tohoto ústavu ke znalecké činnosti. Obviněný rovněž vytkl soudům obou
stupňů, že se „nezaobíraly subjektivní stránkou trestného činu, tedy zda se
jedná o nepřímý úmysl nebo vědomou nedbalost“. O vyloučení úmyslu totiž svědčí
skutečnost, že si před začátkem podnikání ověřoval u kompetentního ministerstva
financí, zda může konkrétní technické zařízení provozovat, nechal si vypracovat
znalecké posudky, a to za využití osob poskytujících právní služby. V závěru
svého dovolání obviněný napadl „samotný postup celního úřadu a následně policie
při zajišťování technických zařízení“, který údajně nebyl v souladu s trestním
řádem.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil
rozsudky „obecných soudů a přikázal těmto soudům nové projednání věci a zároveň
uložil závazné pokyny k doplnění dokazování“.
III. Vyjádření k dovolání
7. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), přičemž úvodem podotkl, že i přes výzvu soudu prvního
stupně k zaslání avizovaného doplnění dovolání, tak obviněný, resp. jeho
obhájce neučinil. Dále státní zástupce charakterizoval podání obviněného jako
velmi kusé, neodpovídající ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., neboť obviněný
sice označil konkrétní dovolací důvody, ale své námitky nepřizpůsobil jejich
obsahu, a to ani ve vztahu k jejich jednotlivým variantám.
8. Podle názoru státního zástupce nelze pod žádný ze zákonných
dovolacích důvodů podřadit blíže nerozvedené námitky napadající postup celního
úřadu a policie při zajišťování technických zařízení. Stejně je třeba nahlížet
na rovněž blíže nerozvedené výhrady o nejednoznačnosti prohlášení nesporných
skutečností obviněným a nedostatečné zdůvodnění naplnění subjektivní stránky
trestného činu. V další části svého vyjádření se státní zástupce věnoval
zákonným podmínkám obou uplatněných důvodů dovolání a zdůraznil, že velmi kusá
konstatování vad nemohou být považována za řádné uplatnění jednotlivých variant
obou dovolacích důvodů včetně nedostatku zavinění. Navíc státní zástupce
odkázal na příslušné části odůvodnění obou rozsudků, v nichž soudy vyložily
svůj závěr o nepřímém úmyslu obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání
odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a vyjádřil souhlas s rozhodnutím
v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ
jiného rozhodnutí v dovolacím řízení.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení a poté posuzoval, zda konkrétní dovolací námitky
naplnily obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h)
tr. ř. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že obviněný předložil výhrady,
jejichž povaha neodpovídá vadám, k jejichž nápravě jsou oba tyto důvody
určeny.
11. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento
dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností
od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb., a to především v reakci na rozhodovací
praxi zejména Ústavního soudu došlo k rozšíření dovolacích důvodů vložením
důvodu pod písm. g) spočívajícího v uvedených třech alternativách, z nichž ale
obviněný konkrétně neoznačil žádnou, jen v úvodu dovolání ocitoval jejich
zákonné vymezení. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu ke
všem variantám uvedeného dovolacího důvodu je nezbytné pečlivě hodnotit
konkrétní rozpory mezi konkrétním skutkovým závěrem soudů a výsledky
provedeného dokazování, stejně jako důvody nepoužitelnosti či nezákonnosti
soudy provedených důkazů a významu soudy zamítnutých důkazů pro rozhodnutí ve
věci samé. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy akceptovat pouze tvrzení
takových vad ve skutkových zjištěních, které se týkají pro rozhodnutí
významných skutkových okolností a které jsou určující pro naplnění jednotlivých
znaků trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady
tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu
(jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech, nebo, že ve vztahu k nim nebyly provedeny
navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako
porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Tyto vady, pokud by se v
trestní věci vyskytly, by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do
skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou
předmětem jeho přezkumné činnosti (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže
napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde
tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na
něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví významných pro
vyvození trestní odpovědnosti za konkrétní čin. V mezích tohoto důvodu tedy
mohou být v dovolacím řízení předkládány námitky, podle nichž skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu však nespočívá v tom, že dovolatel se
domáhá použití norem hmotného práva na jím prosazovaný skutek, který odpovídá
jeho obhajovací strategii, nikoli na skutek, k němuž soudy dospěly odlišným
vyhodnocením provedených důkazů. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy
nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění z nich vyvodily, jak probíhal proces dokazování apod. V zásadě totéž
platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká
nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
b) K dovolacím námitkám obviněného
13. Úvodem je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že konkrétní výhrady
obviněného, které v dovolání předložil, pouze formálně podřadil oběma dovolacím
důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., aniž by ale fakticky vytýkal
ty vady, k jejichž nápravě jsou oba tyto důvody určeny. Jak již konstatoval
státní zástupce ve svém vyjádření, dovolání obviněného není formulováno se
zřetelem k zákonnému vymezení obou jím uplatněných dovolacích důvodů a není
předmětem dovolacího řízení předpokládat, či dokonce jen odhadovat, jakému z
těchto důvodů, resp. jeho jednotlivým variantám, sám obviněný konkrétní námitku
hodlal podřadit.
14. Jak vyplývá z reprodukce dovolání pod body 4. a 5. tohoto usnesení,
obviněný v podstatě konstatoval jím vytýkaná pochybení zejména procesní povahy,
avšak neoznačil jejich vazbu na uplatněné dovolací důvody. Při srovnání
obecných předpokladů okolností, resp. vad, které oba dovolací důvody v
jednotlivých variantách mohou naplňovat, je tak zjevné, že předložené výhrady
obviněného nejsou přiřaditelné ani jednomu z nich, a obsahově neodpovídají ani
jiným dovolacím důvodům taxativně vymezeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., které
obviněný neoznačil. Faktickou podstatu strohé argumentace obviněného tvoří v
zásadě jen odmítnutí skutkového stavu, který se stal podkladem výroku o vině.
Obviněný zopakoval některá tvrzení, jimiž se od počátku svého trestního stíhání
snažil bránit proti obvinění a následně obžalobě státního zástupce. Přitom však
zcela pominul výsledky dokazování, které v poměrně širokém rozsahu provedl již
soud prvního stupně, doplnil je i odvolací soud, a v dovolání tvrdošíjně
setrval na svém způsobu obhajoby. Z formulace obsahu dovolání vyplývá, že jím
obviněný vyjadřuje svou nespokojenost s výsledkem trestního řízení, který
neodpovídá jeho představě o nutném zbavení se trestní odpovědnosti v posuzované
trestní věci. Nesprávnost odsuzujících rozsudků soudů obou stupňů tak obviněný
spatřuje v tom, že nepřijaly jeho verzi o snaze podnikat v rámci obchodní
společnosti DP&K-CZQ, s. r. o., v souladu se všemi zákonnými pravidly, jimiž je
regulován tento segment trhu na území České republiky. Touto taktikou však
obviněný zcela pominul ty části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v
nichž se pečlivě a komplexně vypořádaly s předloženou obranou obviněného v
rámci vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů.
15. Pokud jde o setrvalé zpochybňování prohlášení obviněného o
nesporných skutečnostech, lze odkázat na bod 7. odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně, v němž tento soud reprodukoval obsah prohlášení, které obviněný
učinil po poradě se svým obhájcem v hlavním líčení konaném dne 8. 4. 2021 poté,
co vypovídal k obžalobě. Z předchozí části odůvodnění tohoto rozsudku je zcela
zjevné, že zpochybněný procesní úkon obviněného navazoval na obsah jeho
výpovědi a týkal se jen počtu technických zařízení a jejich instalace v
místech, která jsou popsána pod body 1. až 217. výroku o vině, jakož i
skutečnosti, že finanční profit z užívání těchto zařízení obdržela právě
obchodní společnost DP&K-CZQ, s. r. o. Nejvyšší soud nespatřuje nic
nejednoznačného na této formulaci prohlášení, navíc soud prvního stupně
současně konstatoval, že obviněný nesouhlasil jak s výší tvrzených výnosů z
provozu, tak se samotnou nelegálností posuzovaného podnikání. Na shodnou
námitku reagoval také odvolací soud v bodě 8. napadeného rozsudku, v němž velmi
podrobně vyložil všechny podstatné okolnosti, které přijetí prohlášení v
hlavním líčení předcházely, současně poukázal na významné skutečnosti ohledně
způsobu výkonu podnikatelské činnosti, které vyplynuly z výsledků dokazování a
v podstatě potvrdily obsah samotného prohlášení. Rovněž se odvolací soud
věnoval výpovědi svědkyně Nikoly Kokyové a jejího údajného vlivu na skutek,
resp. útok popsaný pod bodem 137. výroku o vině, přičemž jasně vyložil, že soud
prvního stupně postupoval výrazně ve prospěch obviněného zejména ve vztahu k
výši opatřeného výnosu z provozu konkrétního technického zařízení v objektu
umístěném na ulici Dukelských hrdinů v Rakovníku. Shodně lze reagovat i na
opakované výhrady obviněného k oprávnění znaleckého ústavu ITC Zlín vypracovat
znalecký posudek, který byl jedním z důkazů potvrzujících argumenty obžaloby v
posuzované trestní věci. Této části obhajoby se velmi pečlivě věnoval již soud
prvního stupně v bodě 22. svého rozsudku s jednoznačným závěrem o nedůvodnosti
výhrad obviněného. Odvolací soud v bodě 8. napadeného rozsudku přesvědčivě
vyvrátil shodnou námitku obviněného a mimo jiné upozornil i na obviněným
nevyužité oprávnění uplatnit námitky proti odbornému zaměření znalecké
instituce ve smyslu § 105 odst. 3 tr. ř.
16. Žádnou relevanci nelze přiznat ani výhradě obviněného, jíž vytkl
soudům obou stupňů, že se nezabývaly znakem zavinění, resp. tím, zda šlo o
nepřímý úmysl nebo vědomou nedbalost. Přestože by za určitých okolností mohla
námitka naplnění subjektivní stránky odpovídat vadě v použití hmotného práva na
zjištěný skutek, u obviněného tomu tak není. Bez ohledu na chybějící
argumentaci k jednotlivým složkám obou forem zavinění, je zásadní skutečnost,
že jak soud prvního stupně (viz bod 66. rozsudku), tak odvolací soud (viz bod
10. rozsudku) sice stručně, nicméně logicky a přesvědčivě učinily závěr o
spáchání posuzované trestné činnosti obviněným v nepřímém úmyslu, který lze
vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem považovat za učiněný ve prospěch
obviněného. Obhajoba ohledně dostatečné, a především úspěšné snahy obviněného
provozovat technická výherní zařízení až poté, co bude relevantně ujištěn o
souladu této podnikatelské činnosti s právním řádem České republiky, byla již v
řízení před soudem prvního stupně nepochybně vyvrácena a soudy obou stupňů
důsledně prověřena. Tvrzení obviněného v dovolání jsou opět jen opakováním
stejné obrany, která navíc v zásadě směřuje proti skutkovému zjištění, resp.
proti odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, což je v rozporu s § 265a odst. 4
tr. ř., jak připomněl i státní zástupce ve svém vyjádření.
17. Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani závěrečným tvrzením obviněného o
„postupu celního úřadu a následně policie, při zajišťování technických
zařízení“, jež údajně nebyly v souladu s trestním řádem. Nic víc, než jen toto
strohé konstatování obviněný neuvedl, proto Nejvyšší soud ani nemá prostor pro
odpovídající reakci, a to samozřejmě zcela mimo rámec možností přezkumu
procesního postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci dovolacího řízení.
V. Závěrečné shrnutí
18. Námitky obviněného tedy postrádaly právní relevanci z hlediska
naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Protože
velmi stručná argumentace, kterou lze spíše označit za pouhá konstatování
obviněného, obsahově neodpovídala uplatněným (ani jiným) dovolacím důvodům,
nemohlo z podnětu podaného dovolání dojít k přezkoumání napadeného rozhodnutí a
jemu předcházejícího řízení podle § 265i odst. 3 tr. ř. Tvrzení obviněného, jež
byla v trestním řízení jednoznačně vyvrácena, měla výlučně skutkovou povahu a
představovala pouhý nesouhlas se soudy zjištěným skutkovým stavem a s jeho
následným (správným) právním posouzením. V posuzované věci bylo provedeno
dokazování v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí, hodnocení důkazů soudy obou
stupňů odpovídá zásadám formální logiky včetně důvodů pro odmítnutí obhajovací
verze obviněného. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl dovolání obviněného, což mohl učinit na podkladě trestního spisu.
Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu