5 Tdo 1171/2015-81
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání,
které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných P. B., a T. Š.,
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 To
196/2014, který rozhodoval jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 110/2011, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 To 196/2014, a rozsudek Okresního soudu v
Chomutově ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 T 110/2011.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také další rozhodnutí
obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění P. B. a T. Š. byli rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze
dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 T 110/2011, podle § 226 písm. b) tr. řádu
zproštěni obžaloby pro skutky podrobně popsané ve výroku o vině v citovaném
rozsudku. Ty byly u obviněného P. B. kvalifikovány jako organizátorství
trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 10 odst. 1
písm. a) a § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), a
organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §
10 odst. 1 písm. a) a § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. U obviněného T. Š. v nich
obžaloba spatřovala trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě
podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
2. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podala státní
zástupkyně v neprospěch obou obviněných odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v
Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 To 196/2014, tak, že je
podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
3. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal dne 14. 5.
2015 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, které
opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
4. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je z rozhodnutí odvolacího
soudu zřejmé, že se tento soud vypořádal se stěžejním důkazem obžaloby, tedy se
záznamy prostorových odposlechů, způsobem, který neodpovídá jeho důkaznímu
významu, a v důsledku toho vyvodil z komplexu pořízených důkazů nesprávné
závěry o vině obou obviněných. Dovolatel poukázal na tzv. extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními korigovanými odvolacím soudem a relevantně provedenými
důkazy. Tento rozpor podle jeho přesvědčení vyvstal zejména z toho, že se
odvolací soud odpovídajícím způsobem nevypořádal s okolností, která vyplynula z
opatřených záznamů prostorových odposlechů, podle nichž obviněný P. B. měl již
dne 9. 12. 2008 v listinné podobě k dispozici zadávací dokumentaci k veřejné
zakázce „Realizace energetických úspor na budově ZUŠ“, kterou mu předal ve své
kanceláři druhého místostarosty v budově Městského úřadu v Klášterci nad Ohří
obviněný T. Š. (dovolatel zde omylem uvádí opět obviněného P. B.) a kterou
obdržel dne 5. 12. 2008 prostřednictvím e-mailu od kolegy Ing. P. S. Podle
nejvyššího státního zástupce již sama tato okolnost bez dalšího svědčí o tom,
že právě uvedeným způsobem obviněný T. Š. zjednal přednost obviněnému P. B. ve
smyslu § 128a tr. zák., neboť za přednost je třeba považovat jakékoli
zvýhodnění dodavatele, i pokud jde o časový předstih, přičemž obviněný P. B.
(míněn je zde ovšem zřejmě obviněný T. Š.) taktizoval s vyhlášením veřejné
soutěže v době před koncem roku, protože kalkuloval s tím, že v tomto období
nelze předpokládat obvyklé pracovní nasazení.
5. Nejvyšší státní zástupce se dále zabýval podstatou zadávací
dokumentace ve smyslu § 44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, když vzniklá
situace podle jeho přesvědčení pomohla obviněnému P. B. zjistit, do jaké míry
se vycházelo z jeho rozpočtů, respektive do jaké míry byly pozměněny. Tím měl
získat výhodu oproti jiným uchazečům.
6. Dovolatel vyjádřil pochybnosti i nad způsobem, jakým byl proveden
důkaz záznamy prostorových odposlechů, neboť odvolací soud tak učinil bez
přečtení protokolu, který byl k zajištěnému úkonu pořízen, a vybral si jen
některé záznamy z nosiče CD, takže nedošlo k provedení celého důkazu. O tom
podle nejvyššího státního zástupce svědčí celková délka záznamů obsažených na
nosiči CD založeném na č. l. 443 trestního spisu, která činí celkem kolem 12
hodin. Pokud tedy bylo podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 5. 2. 2015
započato s přehráváním zvukových záznamů v 14:15 hodin a veřejné zasedání bylo
ukončeno v 16:00 hodin, a to včetně všech závěrečných návrhů, nemohlo dojít k
přehrání celých záznamů, a to ani v části, kterou považuje obžaloba za
významnou.
7. Podle názoru dovolatele je nutno velmi pečlivě hodnotit záznamy o
prostorovém sledování ve spojení s dalšími důkazy, zejména pak se zajištěnými
listinami a především s rozhodnutím Rady města Klášterce nad Ohří a výpisy
e-mailové komunikace. Za situace, kdy podle nejvyššího státního zástupce
odvolací soud zjistil skutečnosti, které nejen doplnily skutkový stav, ale
podstatně ho změnily, měl věc vrátit soudu prvního stupně, aby ji v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jak dále dovolatel zdůraznil, z provedených
důkazů je zřejmé, že obviněný P. B. zasahoval do tvořené projektové dokumentace
ve snaze získat výhodu pro jím protežované obchodní společnosti, které měly
zájem zúčastnit se realizace veřejných zakázek na zateplení školních budov
vypsaných městem Klášterec nad Ohří. Nejvyšší státní zástupce považuje za
důležité posuzovat jednání obviněných optikou jejich záměru před zásahem
policejního orgánu, nikoli až optikou výsledku jednotlivých zakázek, jak to
učinil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.
8. Rozsudek Okresního soudu v Chomutově tudíž byl podle dovolatele
zatížen vadou tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným
dokazováním, přičemž tato vada údajně zakládá dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu. Odvolací soud pak neodstranil zmíněnou vadu a jeho
postupem byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
9. Vzhledem k výše uvedenému proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově a všechna další
rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud jejich zrušením
pozbydou podkladu. Dále navrhl Nejvyššímu soudu postup podle § 265l odst. 1 tr.
řádu, a to přikázat věc Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a
rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
10. K podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se z obou
obviněných vyjádřil pouze obviněný T. Š., který prostřednictvím své obhájkyně
sdělil, že nesouhlasí se závěry uvedenými v dovolání, považuje ho za
neopodstatněné a ztotožňuje se s rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně.
Podle názoru obviněného ani obsah nahrávek prostorových odposlechů nemůže
zvrátit závěr soudu prvního stupně o zproštění viny obou obviněných. Obviněný
nesouhlasí s tvrzením dovolatele, pokud jde o to, zda se odvolací soud řádně
vypořádal se stěžejním důkazem obžaloby, tedy se záznamem prostorových
odposlechů. Obviněný odkázal též na vyjádření Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže, podle kterého nemohl ve svém postavení žádným způsobem zasahovat do
posouzení a hodnocení nabídek. Jak dále zdůraznil, celá argumentace nejvyššího
státního zástupce de facto směřuje proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy
provedené ve věci, a jako takovou ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích
důvodů taxativně stanovených zákonem. Pokud jde o námitku nejvyššího státního
zástupce, že důkaz nahrávkou prostorových odposlechů byl proveden bez přečtení
protokolu, podle obviněného byl příslušný protokol součástí spisu a jeho obsah
byl stranám znám, byl jim předložen k nahlédnutí a žádná ze stran na výzvu
soudu výslovně nereagovala žádostí o doslovné přečtení obsahu protokolu. S
ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
12. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Druhý z nich je naplněn tehdy, pokud bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě nejvyšší státní zástupce
napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání, tj.
řádný opravný prostředek, podané proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního
stupně. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu,
přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je
tak důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
13. Obecně lze konstatovat, že dovolání je možno podat s poukazem na
tento důvod, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad
a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících
hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění
příslušných norem hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a
druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán
zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice
potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto
dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho
zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním
pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití
norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací
provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od
názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být
založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém
rozsahu provedly dokazování apod.
b) K námitkám nejvyššího státního zástupce
14. V první řadě je třeba uvést, že námitky, které uplatnil nejvyšší
státní zástupce ve svém dovolání, jsou z převážné části procesního charakteru a
jako takové s ohledem na hmotně právní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Dovolatel totiž brojil
především proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily důkazy provedené
ve věci, případně proti tomu, jakým způsobem provedly takové důkazy. To platí
rovněž o tvrzení nejvyššího státního zástupce, v němž poukazoval na existenci
údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z
nichž soudy nižších stupňů vycházely.
15. Přesto nad rámec uvedeného, pokud jde o stěžejní námitku dovolatele
ohledně použitelnosti, způsobu provedení a hodnocení záznamů prostorových
odposlechů jako klíčového důkazu v dané věci, Nejvyšší soud s poukazem na
okolnosti vyplývající z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Chomutově
pod sp. zn. 20 T 110/2011, zdůrazňuje, že soud prvního stupně skutečně
pochybil, jestliže tento důkaz neprovedl a nepřihlížel k němu s ohledem na jeho
údajnou nezákonnost z důvodů blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku. Toto
pochybení pak napravil odvolací soud, který ve veřejném zasedání konaném dne 5.
2. 2015 provedl zmíněný důkaz, jak vyplývá z protokolu o uvedeném veřejném
zasedání (č. l. 1992 trestního spisu). Z téhož protokolu je rovněž patrné, že
přítomná státní zástupkyně nijak neprotestovala proti způsobu, jakým byl
proveden důkaz záznamem prostorových odposlechů, nevznesla k němu žádné
námitky, neměla ani jakékoli návrhy na další doplnění dokazování (např. na
přehrání jiných konkrétních pasáží záznamu). Naopak poté, co jí předseda senátu
udělil slovo k přednesu odvolání a k závěrečným návrhům, uvedla, že „… je na
okresním soudu, jestli vyzve dozorového státního zástupce, aby označil, která
část z provedených odposlechů je ta rozhodná a která má být provedena, anebo
tyto odposlechy vyhodnotí vcelku a bude poslouchat celou dobu tak, jak to bylo
prakticky děláno tady, anebo jestli si soud sám vybere rozhodné části“.
Jestliže tedy nyní nejvyšší státní zástupce namítá, že důkaz přehráním záznamů
prostorových odposlechů nemohl být proveden celý, je to v rozporu s vyjádřením
příslušné státní zástupkyně při veřejném zasedání odvolacího soudu a s
protokolem o tomto veřejném zasedání, proti kterému dosud státní zástupce
nevznášel žádné námitky.
16. Nicméně Nejvyšší soud má i přes výše uvedené za to, že v hmotně
právním posouzení rozhodných skutkových okolností, jak ho učinily soudy nižších
stupňů, lze spatřovat pochybení, pro která jejich dosud učiněná rozhodnutí
nemohou obstát.
17. Jak již bylo shora zmíněno, na obviněné P. B. a T. Š. byla podána
obžaloba pro organizátorství trestného činu pletich při veřejné soutěži a
veřejné dražbě podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zák. a organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
(obviněný P. B.) a pro trestné činy pletich při veřejné soutěži a veřejné
dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (obviněný T. Š.). Soud
prvního stupně po provedeném hlavním líčení oba obviněné zprostil obžaloby
podle § 226 písm. b) tr. řádu, tj. proto, že skutky obsažené v obžalobě, jimiž
měli obvinění spáchat výše označené trestné činy, nejsou trestnými činy.
18. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout důvody zproštění
obžaloby podle § 226 písm. a) a b) tr. řádu a jejich vzájemný vztah. Na základě
důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných
soudem, a to i k návrhům ostatních stran, soud zprostí obžalovaného obžaloby
podle § 226 písm. a) tr. řádu, jestliže nebylo prokázáno, že se stal skutek,
pro nějž je obžalovaný stíhán, a podle § 226 písm. b) tr. řádu, jestliže skutek
označený v žalobním návrhu není trestným činem.
19. Důvod zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu je dán tehdy,
pokud soud po vyčerpání všech dosažitelných důkazů opatřených a provedených za
součinnosti stran a na základě provedeného dokazování nemůže spolehlivě
rozhodnout, že se vůbec stal skutek uvedený v žalobním návrhu, který je
předmětem rozhodování v hlavním líčení, tedy, že se uskutečnilo to, co se uvádí
v popisu skutku v podané obžalobě. Při zproštění podle § 226 písm. a) tr. řádu
se nevyžaduje prokázání, že se skutek nestal (viz rozhodnutí pod č. 13/1982 Sb.
rozh. tr.). Pro použití tohoto zprošťujícího důvodu rovněž není nutné, aby se
nestalo vůbec nic z toho, co uvádí žalobní návrh v popisu skutku. Postačí, když
se nestalo to, co tvoří podstatu skutku (viz rozhodnutí pod č. 37/1989-II. Sb.
rozh. tr.), ovšem při respektování zásad pro hodnocení totožnosti skutku (viz
Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2013, s. 2814).
20. Naproti tomu u důvodu zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr.
řádu má soud za to, že se skutkový děj, který tvoří základ obžaloby, sice
skutečně alespoň z podstatné části stal, protože došlo k tomu, v čem obžaloba
spatřovala jednání a následek, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o
němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle § 220 odst. 1 tr. řádu, ale
prokázaný skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nenaplňuje všechny objektivní
a subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu (viz Šámal, P. a
kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 2814). Podle judikatury tvoří základ skutku jednání, je-li prokázáno,
avšak i když není prokázán následek (případně zavinění pachatele), není možno
zprostit obžalovaného podle § 226 písm. a) tr. řádu, ale je třeba užít důvodu
uvedeného v § 226 písm. b) tr. řádu (viz již zmíněné rozhodnutí pod č.
37/1989-II. Sb. rozh. tr.).
21. V nyní posuzované trestní věci ovšem není zcela zřejmé, jaký důvod
zproštění obžaloby soudy nižších stupňů hodlaly uplatnit. Soud prvního stupně
totiž dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož zásadní část žalovaného jednání
obviněných, kterým měli oba podle státního zástupce spáchat trestné činy, se
nepodařilo prokázat (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 5 až
7). Vzhledem k tomu by tedy bylo na místě oba obviněné zprostit obžaloby podle
§ 226 písm. a) tr. řádu. Sám soud prvního stupně tyto myšlenky dále rozvedl na
s. 53 odůvodnění svého rozsudku, kde konstatoval, že nebylo prokázáno, že by
obviněný T. Š. jednal v úmyslu opatřit jinému (tj. obviněnému P. B., resp.
První krušnohorské realitní kanceláři, s. r. o.) prospěch, nebyla vyvrácena
obhajoba obviněných, že obviněnému P. B. byly informace poskytovány z titulu
jeho členství v pracovní skupině, a nebylo prokázáno, že došlo ke zvýhodnění
obviněného P. B. (případně První krušnohorské realitní kanceláře s. r. o.)
způsobem popsaným v obžalobě a že by obviněný T. Š. vykonával svou pravomoc v
rozporu se zákonem, tím méně pak v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch.
Přitom uvedené rozhodné skutečnosti nepovažoval soud prvního stupně za
prokázané mimo jiné proto, že z nesprávných důvodů nepoužil klíčový důkazní
prostředek v podobě záznamů prostorových odposlechů. Takovéto odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně je třeba považovat za vnitřně rozporné, neboť –
jak již bylo výše uvedeno – pro použití důvodu zproštění obžaloby podle § 226
písm. a) tr. řádu není nutné, aby se nestalo vůbec nic z toho, co uvádí žalobní
návrh v popisu skutku, ale postačí, že se nestalo to, co tvoří jeho podstatu.
Soud by však v případě zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu musel
vycházet ze skutečnosti, že se žalovaný skutek stal, avšak nenaplňuje znaky
žalovaného trestného činu, a to např. jen proto, že nebyl zjištěn úmysl
přesahující objektivní stránku žalovaného trestného činu. Předpokladem k
použití posledně zmíněného důvodu zproštění obžaloby však bylo, aby soud
prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož se stalo jednání, které bylo
obviněným kladeno za vinu a které je podstatou žalovaného skutku a trestných
činů které měly být skutkem spáchané. Nicméně soud prvního stupně zde dospěl k
opačnému skutkovému závěru, protože – jak vyplývá i z již zmíněné úvodní pasáže
odůvodnění jeho rozsudku na s. 5 až 7 – soud považoval za neprokázanou právě
podstatnou část skutkových okolností týkajících se takového jednání obou
obviněných, kterým měly být spáchány žalované trestné činy. Vzhledem k tomuto
závěru, kdyby byl správný, přicházelo v úvahu zproštění obžaloby z důvodu
uvedeného v § 226 písm. a) tr. řádu, a nikoli podle § 226 písm. b) tr. řádu.
22. Odvolací soud sice napravil pochybení soudu prvního stupně
spočívající v nevyužití důkazního prostředku v podobě záznamů prostorových
odposlechů a provedl jimi důkaz. Náležitě též zdůvodnil, proč bylo namístě jej
provést (na s. 9 a 10 usnesení odvolacího soudu), přičemž předtím reprodukoval
zevrubnou argumentaci k této otázce užitou v odvolání státní zástupkyně, na
kterou lze též pro její přesvědčivost odkázat, zejména pokud jde o interpretaci
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10,
publikovaného ve svazku č. 59 na s. 607 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu. Pak ovšem odvolací soud věnoval tomuto důkaznímu prostředku pouhý jediný
odstavec, v němž jej jenom povšechně reprodukoval, prakticky nijak jej
nehodnotil, a to ani ve spojitosti s dalšími důkazy provedenými též v řízení
před soudem prvního stupně, a vůbec neuvedl, jaká jsou tedy skutková zjištění,
která po takovém doplnění dokazování učinil. Přitom odvolací soud takto
postupoval při vědomí, že soud prvního stupně považoval podstatu skutku za
neprokázanou právě s ohledem na nevyužití záznamů prostorových odposlechů, jak
bylo zmíněno shora. Jestliže tedy odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl
odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné, potvrdil tím i důvod zproštění
obžaloby uvedený v § 226 písm. b) tr. řádu. V tomto směru ovšem odvolací soud
vůbec nevysvětlil, zda případná tvrzení uvedená v obžalobě, jež soud prvního
stupně nepovažoval za prokázaná s ohledem na nevyužití záznamů prostorových
odposlechů, odvolací soud rovněž pokládá i přes přehrání těchto záznamů za
neprokázaná a proč tomu tak je, nebo jestli je shledal prokázanými, popřípadě z
jakých důvodů, i když byl žalovaný skutek tímto dokazováním prokázán, ho
nepovažuje za trestný čin a setrvává tak (byť z jiných důvodů) na důvodu
zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Odvolací soud pak neučinil
vůbec žádný závěr stran toho, které zákonné znaky žalovaných trestných činů
nebyly naplněny a proč tomu tak je, i když se změnila skutková zjištění ve
srovnání s těmi, z nichž vycházel soud prvního stupně.
23. Tyto skutečnosti spolu s dalšími dílčími otázkami týkajícími se
skutkového stavu pak vyžadovaly od soudů nižších stupňů hlubší rozbor, přičemž
bylo třeba podrobněji rozvést, které důkazní prostředky včetně listinných
důkazů vzaly soudy v úvahu, jak je hodnotily, z kterých vycházely a z kterých
nikoli a proč. Teprve na řádně zjištěný skutkový stav bylo možno použít
příslušné normy trestního práva hmotného a buď uznat obviněné vinnými
žalovanými či jinými trestnými činy, anebo rozhodnout o zproštění obžaloby.
Těmito zásadami se však zejména odvolací soud neřídil, když pouze ve stručnosti
na s. 10 odůvodnění svého usnesení uvedl, že pokud jde o obsah zmíněných
záznamů prostorových odposlechů, neshledal v nich nic, co by mohlo zvrátit
závěry soudu prvního stupně. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu tak nelze
zjistit, co přesně vzal za prokázané z jednání kladeného obviněným za vinu a co
naopak nikoli, a jak se skutkový stav změnil oproti tomu, k němuž dospěl soud
prvního stupně. Přitom, jak lze vyvodit z odůvodnění napadeného usnesení
odvolacího soudu, z jím provedeného důkazu bylo zjištěno minimálně to, že dne
9. 2. 2008 obvinění spolu skutečně mluvili o předmětné zakázce, a to včetně
případných změn projektu, přičemž obviněný P. B. převzal od obviněného T. Š.
projektovou dokumentaci. Zmíněné skutečnosti však odvolací soud žádným způsobem
nezhodnotil.
24. Z uvedeného vyplývá, že není vůbec jasné, jaký byl skutek, který
vzaly soudy nižších stupňů za prokázaný, a jaké hmotně právní závěry učinily
vzhledem k takto prokázanému skutku, zejména proč není trestným činem. Proto
ani Nejvyšší soud nemůže relevantně posoudit, zda a v jakých směrech soudy
nižších stupňů pochybily při výkladu a použití hmotného práva, jestliže není
vůbec zřejmé, na jaký skutek bylo třeba použít rozhodnou hmotně právní úpravu.
V tom lze spatřovat vady částečně odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, a protože je neodstranil ani odvolací soud, který
tak mohl učinit z podnětu důvodně podaného odvolání státní zástupkyně, byl
naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V. Závěrečné shrnutí
25. Nejvyšší soud proto vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem
vyhověl zčásti důvodně podanému dovolání nejvyššího státního zástupce. Proto
podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 To 196/2014, a jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 T
110/2011, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu
soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. V rámci nového projednání a rozhodnutí věci je přitom soud prvního
stupně a případně i soud druhého stupně vázán právním názorem vysloveným v
tomto usnesení Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. řádu). Bude tedy na soudu
prvního stupně, aby při opakovaném projednání věci navázal na dosavadní řízení,
provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, a to včetně záznamů
prostorových odposlechů. Dále je třeba, aby náležitě odůvodnil, které
skutečnosti vzal za prokázané a na základě jakých důkazů, a na takto řádně
zjištěný skutkový stav potom použil příslušná trestněprávní ustanovení. V tomto
směru ovšem za daného stavu nemůže Nejvyšší soud předjímat jakékoli právní
závěry.
27. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud sám
odstranit ani ve veřejném zasedání, podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu
rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.