5 Tdo 1183/2013-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2014 o
dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Mgr. P.
S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 44 To
197/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 19/2011, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 44 To 197/2013, v celém rozsahu.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Městskému soudu v
Praze, aby věc obviněného Mgr. P. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 4 T
19/2011, byl obviněný Mgr. P. S. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle
§ 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), dílem
dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem
porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, kterých se
dopustil skutkem podrobně popsaným v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle § 222 odst. 4 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků,
jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu 4 roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému
uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních,
kontrolních či dozorčích orgánech obchodních společností na dobu 8 let. Podle §
82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době
podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem.
Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k
náhradě škody. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn
obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 pro
skutek uvedený v žalobním návrhu, neboť označený skutek není trestným činem.
O odvolání obviněného Mgr. P. S. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 14. 5. 2013, sp zn. 44 To 197/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm.
b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v jeho odsuzující části.
Podle § 226 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud zprostil obviněného obžaloby
státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 28. 2.
2011, sp. zn. 3 ZT 220/2010, neboť skutek označený v žalobním návrhu není
trestním činem. Postupem podle § 229 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud o
nároku poškozeného na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (z
důvodů své dlouhodobé nepřítomnosti prostřednictvím určeného náměstka) v
neprospěch obviněného Mgr. P. S. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru dovolatele odvolací soud
přikročil k podstatné změně skutkového stavu a učinil závěry, které nemají
zákonnou oporu v provedených důkazech, aniž by opakoval nebo doplnil
dokazování. Přitom měl odvolací soud zaměnit skutkové a právní závěry, které
jsou údajně v extrémním nesouladu. Nejvyšší státní zástupce je dále přesvědčen,
že odvolací soud nesprávně hodnotil i otázku zavinění obviněného, a to zejména
s poukazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 13
Cmo 76/2011. Podle dovolatele si totiž obviněný jako člen představenstva
akciové společnosti v souvislosti s podáním civilní žaloby na vyloučení práv z
registrace hráčů, práv na výchovné a práv k soutěžím z konkursní podstaty
úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., musel uvědomovat
přinejmenším možnost, že nemůže legálně uzavírat smlouvy o přestupu hráčů.
Nejvyšší státní zástupce považuje za bezvýznamné i písemné vyjádření advokátní
kanceláře, podle něhož se uzavřením smlouvy o přestupu hráče J. M. do
zahraničního fotbalového klubu obviněný nedopustil žádného protiprávního
jednání. Jak dále dovolatel zdůraznil, ani v situaci, kdy nemohl správce
konkursní podstaty disponovat s majetkem z důvodu jeho nesepsání nebo
nesprávného sepsání do konkursní podstaty, nepřešlo dispoziční oprávnění na
jinou osobu, což podle jeho názoru vyplývá z ustanovení § 6 odst. 1, odst. 2
zákona o konkursu a vyrovnání.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. řádu za splnění podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr.
řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp.
zn. 44 To 197/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a
aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom dovolatel doplnil, že v
souladu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o
státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, podepsal dovolání
náměstek nejvyššího státního zástupce z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti
nejvyššího státního zástupce, protože jinak by nebylo možno podat ho v zákonem
stanovené lhůtě.
Obviněný Mgr. P. S. se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce
prostřednictvím svého obhájce. Obviněný především odkázal na dosavadní výklad
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil
nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, přičemž podle obviněného námitky
dovolatele nenaplňují tento důvod. Pokud jde o oprávnění správce konkursní
podstaty zapsat tzv. hráčská práva do soupisu konkursní podstaty, obviněný se
domnívá, že soudy nižších stupňů posoudily tuto otázku jako předběžnou otázku
ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu a odvolací soud dospěl ke správnému závěru,
podle něhož zahrnutí takových práv do konkursní podstaty nebylo v posuzované
věci možné. Jak dále obviněný zdůraznil, odvolací soud nepochybil jak při
posuzování otázky společenské škodlivosti žalovaného činu, kterou se zabýval v
souvislosti s popsaným postupem správce konkursní podstaty, tak ani ohledně
hodnocení zavinění obviněného. Závěrem svého vyjádření proto obviněný navrhl,
aby Nejvyšší soud odmítl či zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupce opírá své dovolání o
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Protože dovolací námitky nejvyššího státního zástupce zčásti
odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v
ustanoveních § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu
předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
nejvyššího státního zástupce je důvodné.
K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy
nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly
naplněny všechny jeho zákonné znaky. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však nejvyšší státní zástupce zpochybnil také
správnost rozhodných skutkových zjištění a vytkl nedostatečný rozsah
provedeného dokazování. V této souvislosti totiž poukázal na některé skutkové
okolnosti, jimiž se podle jeho názoru zejména odvolací soud náležitě nezabýval.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu rovněž nedostatky v provedeném dokazování a
to, že se nedůvodně odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a od
jeho skutkových závěrů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších
stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není
zahrnut. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnil nejvyšší státní zástupce, předpokládá nesprávný výklad a použití
hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a
násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je
oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je
Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci
soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Mgr. P. S. to pak
znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, k nimž dospěl
zejména soud prvního stupně a vyjádřil je v popisu skutku ve svém odsuzujícím
rozsudku. Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, jež se týkají
správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti
postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy
mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak
přihlížet. To platí i o tvrzení dovolatele, podle něhož by zde mělo dojít k
tzv. extrémnímu nesouladu a k údajně překvapivému rozhodnutí s prvky libovůle.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami nejvyššího státního zástupce,
které již odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a
jsou i opodstatněné. Jde zejména o tvrzení dovolatele, podle něhož odvolací
soud učinil nesprávný právní závěr, pokud jde o nenaplnění subjektivní stránky
posuzovaných trestných činů, a to především s poukazem na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 13 Cmo 76/2011.
K trestnému činu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a),
odst. 4 písm. a) a b) tr. zákoníku Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině
připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za jeho spáchání je úmyslné
zavinění pachatele, který jedná s cílem, aby se dlužník vyhnul plnému nebo
alespoň částečnému uspokojení pohledávky věřitele, případně pachatel činí
určité skutečné či fiktivní dispozice s majetkem dlužníka, ač si z okolností
musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že
jej způsobí, je s tím srozuměn. Ke spáchání zmíněného trestného činu je
nezbytné, aby jeho pachatel zmařil, byť jen částečně, uspokojení věřitele jiné
osoby, a to mimo jiné zcizením části majetku dlužníka. Úplné zmaření uspokojení
pohledávky věřitele spočívá v jednání pachatele, který vyvolá takový stav, v
němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem
z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy,
pokud pachatel toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na
uspokojení pohledávky z majetku dlužníka.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně
povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti
na jimi zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení.
Nejvyšší soud se zde přitom opíral nejen o skutkovou větu obsaženou ve výrokové
části zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu, nýbrž i o jeho odůvodnění a o
skutkové závěry soudu prvního stupně. Z těchto rozhodných skutkových zjištění
vyplývá, že obviněný Mgr. P. S. byl podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn
obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze
dne 28. 2. 2011, sp. zn. 3 ZT 220/2010, pro skutek spočívající v tom, že
(společně s již zemřelým, původně rovněž obviněným, L. P.) jako členové
představenstva obchodní společnosti Bohemians 1905, a. s., IČ: 27232140, se
sídlem Vršovická č. 31, Praha 10 – Vršovice, jednající jménem této společnosti,
1. dne 15. 4. 2009 v P. uzavřeli se společností FC Gelsenkirchen-Schalke 04 e.
V., Spolková republika Německo, Ernst-Kuzorra-Weg, 45891 Gelsenkirchen (dále
jen „Schalke 04“), smlouvu o přestupu hráče J. M. z fotbalového klubu Bohemians
1905 do fotbalového klubu Schalke 04 za částku ve výši 2 250 000 EUR, splatnou
ve čtyřech splátkách, když první splátku ve výši 300 000 EUR obdržela obchodní
společnost Bohemians 1905, a. s., dne 12. 5. 2009 na účet
č. .........................., kód banky ....., vedený u Volksbank CZ, a. s.,
zbývající částka ve výši 1 950 000 EUR, tj. podle kurzu České národní banky ke
dni podpisu této smlouvy částka ve výši 52 416 000 Kč, nebyla ze strany Schalke
04 uhrazena, a to s ohledem na probíhající majetkoprávní spory mezi obchodní
společností Bohemians 1905, a. s., a úpadcem – obchodní společností FC
Bohemians Praha, a. s., konkrétně žaloby na vyloučení práv z registrace hráčů a
práv na výchovné k hráčům – mimo jiné práv k hráči J. M. – z konkursní podstaty
tohoto úpadce;
2. dne 15. 1. 2010 v P. uzavřeli s obchodní společností FK Baumit Jablonec, a.
s., IČ 25023144, se sídlem U Stadionu č. 4904/5, Jablonec nad Nisou (dále jen
„FK Baumit Jablonec“), smlouvu o přestupu hráče M. H. z fotbalového klubu
Bohemians 1905 do fotbalového klubu FK Jablonec za částku ve výši 450 000 Kč
bez daně z přidané hodnoty, tj. ve výši 540 000 Kč s daní z přidané hodnoty,
když částka ve výši 350 000 Kč byla hotově zaplacena dne 15. 2. 2010 a částka
ve výši 190 000 Kč byla hotově zaplacena dne 16. 2. 2010, přičemž zmíněné
částky předal L. P. za fotbalový klub FK Jablonec P. F.;
a obvinění toto učinili přesto, že práva k hráčům J. M., M. H., M. Š., zejména
práva z registrace a práva na výchovné, byla ke dni 1. 9. 2008 zapsána do
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians
Praha, a. s., IČ: 25719220, se sídlem Praha 10, Vršovická č. 1489/31, v rámci
konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 60 K 26/2004,
o čemž oba obvinění věděli a byli na tuto skutečnost opakovaně upozorňováni,
což vyplývá mimo jiné i z toho, že se obchodní společnost Bohemians 1905, a.
s., žalobou o vyloučení věcí a práv z konkursní podstaty podanou u Městského
soudu v Praze dne 7. 11. 2008 domáhala vyloučení zmíněných práv z konkursní
podstaty tohoto úpadce, přičemž podle § 18 odst. 3 a 4 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byl oprávněn k takovým
úkonům pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, jíž k tomu dal správce
souhlas, avšak obvinění neměli takový souhlas;
takže obvinění L. P. a Mgr. P. S. jednali bez souhlasu správce konkursní
podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., a aniž by v
této souvislosti ode dne 1. 9. 2008 do „současné doby“ jakkoliv reagovali na
jeho četné výzvy a upozornění týkající se zákazu nakládání s věcmi zahrnutými v
konkursní podstatě, od 1. 9. 2008 odmítali poskytnout součinnost správci
konkursní podstaty, nedbali přitom na jeho upozornění, nereagovali na jeho
výzvy k součinnosti ze dne 30. 1. 2009, ze dne 28. 4. 2009, ze dne 6. 5. 2009,
ze dne 12. 5. 2009, ze dne 5. 6. 2009 a ze dne 7. 12. 2009, týkající se zákazu
nakládání s právy zahrnutými do konkursní podstaty na základě soupisu majetku
konkursní podstaty ze dne 1. 9. 2008, a přesto tak činili tím, že uskutečňovali
přestupy hráčů, práva k nimž byla zapsána v konkursní podstatě úpadce, za což
inkasovali ve prospěch obchodní společnosti Bohemians 1905, a. s., finanční
prostředky, následně pak obvinění nereagovali na výzvy správce konkursní
podstaty k vydání plnění do konkursní podstaty v podobě finančních prostředků
inkasovaných z takto uskutečněných přestupů hráčů na účet správce konkursní
podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., a tedy
fakticky neumožňovali správci konkursní podstaty nakládat s právy zapsanými do
konkursní podstaty jmenovaného úpadce a s peněžními prostředky získanými za
přestupy uvedených hráčů náležejícími do konkursní podstaty úpadce, čímž
ohrozili účel konkursního řízení vedeného ohledně majetku tohoto úpadce, kterým
je řádné, rychlé a poměrné uspokojení všech věřitelů úpadce;
přičemž finanční prostředky v celkové výši 300 000 EUR a 540 000 Kč obvinění
použili na provoz obchodní společnosti Bohemians 1905, a. s., a v důsledku
tohoto jednání obviněných nemohl správce konkursní podstaty úpadce – obchodní
společnosti FC Bohemians Praha, a. s., zpeněžit uvedená práva, čímž bylo
zmařeno poměrné uspokojení konkrétně označených konkursních věřitelů tohoto
úpadce (následuje výčet celkem 39 věřitelů s jejich specifikovanými
pohledávkami),
a to do výše celé částky vyinkasované za přestupy, tj. částky 300 000 EUR
(podle kurzu České národní banky k rozhodnému dni ve výši 8 026 500 Kč) a
částky 540 000 Kč, tedy do částky v celkové výši 8 566 500 Kč, přičemž ke dni
9. 3. 2010 činila celková suma uznaných pohledávek všech věřitelů úpadce částku
ve výši 22 520 580,80 Kč, čímž obvinění způsobili těmto věřitelům úpadce škodu
ve výši 8 566 500 Kč, avšak jednání obviněných směřovalo k získání peněžních
prostředků na úkor konkursní podstaty úpadce v celkové výši 60 982 500 Kč.
Takový popis rozhodných skutkových okolností, které se týkají
žalovaného skutku, pro nějž byl obviněný Mgr. P. S. zproštěn obžaloby napadeným
rozsudkem odvolacího soudu, ovšem podle názoru Nejvyššího soudu rozhodně
nevylučuje závěr o možné trestní odpovědnosti tohoto obviněného za posuzované
trestné činy, jak důvodně namítl nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání. V
dané trestní věci se sice vedly občanskoprávní spory před příslušnými soudy
ohledně otázky, zda tzv. hráčská práva patří do soupisu konkursní podstaty
úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., nicméně bez ohledu na
tuto skutečnost a výsledky soudních sporů platí, že v trestním řízení musí
zmíněnou otázku stejně vyřešit orgán činný v trestním řízení samostatně jako
předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, protože jde o posouzení viny
obviněného. Bylo tedy nezbytné, aby ji soudy obou nižších stupňů působící v
trestní věci obviněného Mgr. P. S. posoudily samostatně a nezávisle na právním
hodnocení vyjádřeném v rozhodnutích civilních soudů, aniž by byly vázány jejich
závěry.
Nejvyšší soud přitom nepovažuje za správný závěr Městského soudu v Praze
obsažený v jeho rozsudku napadeném dovoláním nejvyššího státního zástupce, tj.
že tzv. hráčská práva týkající se hráčů J. M. a M. H. nemohla být pojata do
soupisu konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a.
s., a že tento závěr údajně vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
18. 7. 2012, sp. zn. 13 Cmo 76/2011. Jednak totiž odvolací trestní soud
nesprávně interpretuje toto posledně citované rozhodnutí, protože podle něj
sice nebyla příslušná majetková práva týkající se jmenovaných hráčů účinně
zapsána do konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha,
a. s., ale je tomu tak jen z důvodu jejich nedostatečné konkretizace, nikoli
ovšem proto, že by snad vůbec nepatřila do konkursní podstaty, resp. že by byla
nezpůsobilá ke zpeněžení a k získání výtěžku použitelnému k uspokojení
pohledávek konkursních věřitelů.
Jak navíc vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz
stanovisko uveřejněné pod č. 52/1998-XXIX. Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní, obchodní a správní, s. 373), správce konkursní
podstaty byl zásadně povinen zařadit do soupisu konkursní podstaty každou věc,
pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž měl za to, že patří
nebo mohou patřit do konkursní podstaty, i když tu byla pochybnost, zda
skutečně patří do konkursní podstaty. Přitom podstata tzv. hráčských práv, o
něž jde, je nepochybně majetková, protože jsou ocenitelná penězi, představují
způsobilý předmět obligačních právních vztahů a jejich zpeněžením bylo možné
získat finanční prostředky použitelné k uspokojení pohledávek konkursních
věřitelů úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s. To ostatně
vyplývá i z dalšího jednání obviněného Mgr. P. S., který uzavřel smlouvy s
fotbalovými kluby Schalke 04 a FK Baumit Jablonec, na jejichž podkladě úplatně
převedl příslušná práva týkající se hráčů J. M. a M. H. a získal za ně (resp. zčásti měl získat) poměrně vysoké peněžní částky, které ovšem nepředal správci
konkursní podstaty do jím spravované konkursní podstaty úpadce, když už
nerespektoval omezení vyplývající z toho, že nebyl oprávněn disponovat s těmito
právy zahrnutými do konkursní podstaty. Podle názoru Nejvyššího soudu byl
správce konkursní podstaty v daném případě oprávněn zapsat práva z registrace
hráčů a práva na výchovné a k soutěžím do soupisu konkursní podstaty úpadce –
obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., byť to vyžadovalo jejich
přesnější konkretizaci. Jak je totiž dále patrné ze shora citované judikatury,
zapsané věci, pohledávky a další práva, o nichž jsou pochybnosti, zda skutečně
patří do konkursní podstaty, sice mohou být vyloučeny ze soupisu konkursní
podstaty, nedošlo-li k vyřešení sporné otázky mimosoudní dohodou uzavřenou se
správcem konkursní podstaty nebo nevyhověl-li správce konkursní podstaty
dobrovolně námitkám osoby, která u něj uplatnila svá práva k věci, pohledávce
nebo jinému právu, ovšem jen na základě rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno
žalobě o vyloučení věci (pohledávky nebo práva) ze soupisu konkursní podstaty
podané proti správci konkursní podstaty. Jestliže tedy v daném případě civilní
soud nevyhověl vylučovací (excindanční) žalobě, jak se stalo právě ve věci
žalobce Bohemians 1905, a. s., na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 18. 7. 2012, sp. zn. 13 Cmo 76/2011, bylo možné příslušnou věc, pohledávku
nebo právo zahrnout do soupisu konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty
úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., tedy nepochybil,
jestliže pojal do soupisu konkursní podstaty tohoto úpadce i práva z registrace
hráčů J. M. a M. H. a práva na výchovné a k soutěžím. Závěry odvolacího soudu v
posuzované trestní věci, kterými zpochybnil právo tohoto správce disponovat s
uvedenými majetkovými hodnotami, nelze proto považovat za správné. Podle § 14
odst. 1 písm. a) zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
účinném v rozhodné době, pak platilo, že prohlášením konkursu na majetek úpadce
přešlo oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty na správce konkursní
podstaty a právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, byly vůči
konkursním věřitelům neúčinné.
Proto obviněný Mgr. P. S. nebyl oprávněn nakládat s předmětnými právy, tj.
převádět je na jiného bez souhlasu správce konkursní podstaty či dokonce proti
jeho výslovně projevené vůli. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových
okolností, obviněný věděl o tom, že o tzv. hráčských právech vede úpadce (resp.
správce konkursní podstaty) právní spor, a že tedy s nimi obviněný nemůže volně
nakládat, zejména když byl výslovně a opakovaně upozorňován správcem konkursní
podstaty i konkursním soudem na uvedené omezení. Jestliže za těchto okolností
obviněný učinil popsané majetkové dispozice, mohl se dopustit zločinu poškození
věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku dílem
dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jak uzavřel
i soud prvního stupně. Přitom zde nebylo vyloučeno ani naplnění subjektivní
stránky zmíněného trestného činu, resp. jeho pokusu, neboť obviněný jednal
úmyslně v rozporu s jednoznačně vyjádřeným a jemu sděleným zákazem příslušných
majetkových dispozic. Aniž by tedy Nejvyšší soud předjímal rozhodnutí o vině a
trestu, shledal důvodnými námitky nejvyššího státního zástupce, jimiž
zpochybnil závěr odvolacího soudu o neexistenci trestní odpovědnosti obviněného
za citovaný zločin.
V souvislosti s výše uvedenými námitkami dovolatele se Nejvyšší soud
zabýval i tou částí napadeného rozsudku odvolacího soudu, v níž byl obviněný
zproštěn obžaloby pro skutek, v kterém obžaloba spatřovala přečin porušení
povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Přitom citovanému
přečinu odpovídá popis skutku v části, podle které obviněný (společně se
zemřelým L. P.) ode dne 1. 9. 2008 do „současné doby“ (tj. do vydání
odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) nereagoval na četné výzvy správce
konkurzní podstaty a jeho upozornění týkající se zákazu nakládání s věcmi
zahrnutými v konkursní podstatě, od 1. 9. 2008 odmítal poskytnout součinnost
správci konkursní podstaty, přitom nedbal na upozornění zmíněného správce,
nereagoval na jeho výzvy k součinnosti ze dne 30. 1. 2009, ze dne 28. 4. 2009,
ze dne 6. 5. 2009, ze dne 12. 5. 2009, ze dne 5. 6. 2009 a ze dne 7. 12. 2009,
týkající se zákazu nakládání s právy zahrnutými do konkursní podstaty na
základě soupisu majetku konkursní podstaty ze dne 1. 9. 2008, a přesto tak
činil tím, že uskutečňoval přestupy hráčů, jichž se týkala práva zapsaná v
konkursní podstatě úpadce – obchodní společnosti FC Bohemians Praha, a. s., za
což inkasoval ve prospěch obchodní společnosti Bohemians 1905, a. s., finanční
prostředky. Následně pak obviněný nereagoval na výzvy k plnění do konkursní
podstaty v podobě finančních prostředků inkasovaných z takto uskutečněných
přestupů hráčů na účet správce konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti
FC Bohemians Praha, a. s., a tedy fakticky neumožňoval správci konkursní
podstaty nakládat s právy zapsanými do konkursní podstaty uvedeného úpadce a s
peněžními prostředky získanými za přestupy uvedených hráčů náležejícími do
konkursní podstaty úpadce. Tím měl obviněný ohrozit účel konkursního řízení
vedeného ohledně majetku zmíněného úpadce, kterým je řádné, rychlé a poměrné
uspokojení všech věřitelů úpadce.
K přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku
Nejvyšší soud nejdříve obecně připomíná, že se ho dopustí ten, kdo v
insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce,
a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Za maření výkonu funkce insolvenčního
správce se považuje znemožnění výkonu takové funkce, přičemž v důsledku jednání
pachatele insolvenční správce nemůže vykonat ty úkony insolvenčního řízení,
které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Mařící jednání
pachatele nemusí vést k úplnému zmaření výkonu funkce insolvenčního správce,
ale postačí, je-li k tomu alespoň způsobilé. V tomto směru je podstatné, že
insolvenční správce musel vynaložit zvýšené úsilí k tomu, aby splnil své
povinnosti v insolvenčním řízení. Protiprávní jednání pachatele musí současně
ohrožovat účel insolvenčního řízení, jímž bylo (ve smyslu § 1 zákona č.
328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007)
uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, resp. nyní je [podle
§ 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční
zákon), ve znění pozdějších předpisů] řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka
soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání
majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem
a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, a
oddlužení dlužníka. Pachatelem přečinu podle § 225 tr. zákoníku může být
kdokoli, přičemž zpravidla jde o osoby, které odmítnou poskytnout potřebnou
součinnost insolvenčnímu správci. Podle § 128 odst. 1 tr. zákoníku se
insolvenčním správcem rozumí mimo jiné i správce konkursní podstaty.
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolností uvedené v
popisu skutku, který zjistil soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku a
z něhož vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, nevylučují naplnění
všech zákonných znaků přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §
225 tr. zákoníku. Obviněný Mgr. P. S. totiž mařil účel insolvenčního
(konkursního) řízení tím, že neposkytoval správci konkursní podstaty nezbytnou
součinnost způsobem a s důsledky podrobně popsanými v příslušné části tzv.
skutkové věty. O tom svědčí především opakované a početné výzvy jednotlivých
správců konkursní podstaty, ale též insolvenčního soudu, aby obviněný
respektoval omezení vyplývající z toho, že příslušná práva týkající se hráčů J.
M. a M. H. byla zahrnuta do konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti FC
Bohemians Praha, a. s. Obviněný tak ovšem svévolně neučinil a na pokladě
úplatného převodu zmíněných práv nejenže neobdržel od jednoho z fotbalových
klubů (Schalke 04) celé peněžní plnění za převod práv, ale získanou peněžní
částku ani nepředal správci do konkursní podstaty. Tím byl nepochybně významně
dotčen rozsah majetku v konkursní podstatě na úkor početných věřitelů úpadce a
jejich pohledávek značné hodnoty, přičemž i zde odůvodňuje charakter jednání
obviněného a okolnosti, za nichž k němu došlo, úmyslné zavinění obviněného,
který byl informován o svých povinnostech, ale zcela záměrně je nerespektoval.
Pochybnosti o správném právním posouzení skutku, kladeného za vinu
obviněnému Mgr. P. S., odvolacím soudem pak vyvolává i jeho argumentace na s.
13 a 14 napadeného rozsudku, v níž odvolací soud poukazuje na nedostatečnou
společenskou škodlivost jednání obviněného podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Přitom, jak vyplývá z ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku i z dosavadní
judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho stanovisko pod č. 26/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část trestní), společenská škodlivost není zákonným
znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro
uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, a zásadně platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Úvahy o
nedostatku společenské škodlivosti konkrétního případu proto mají místo jen
tam, kde pachatel již naplnil všechny zákonné (formální) znaky trestného činu,
pokud ovšem z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob postačí
použití prostředků jiných právních odvětví a není nezbytné uplatnění trestní
represe. S poukazem na nedostatečnou společenskou škodlivost činu pak nelze
zpochybňovat naplnění konkrétního formálního znaku určitého trestného činu, jak
to nesprávně učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, pokud v daném případě
dovodil neexistenci úmyslného zavinění obviněného právě s poukazem na údajně
chybějící společenskou škodlivost jednání obviněného, ale pominul výše zmíněné
rozhodné okolnosti.
Proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. řádu
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 44 To
197/2013, v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna
další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr.
řádu pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc
obviněného Mgr. P. S. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího
soudu. Přitom odvolací soud znovu posoudí trestní odpovědnost obviněného za
citované trestné činy a v návaznosti na svá zjištění znovu ve věci rozhodne.
Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí
(§ 265s odst. 1 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně
podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo možno odstranit v
případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto
dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n
tr. řádu).
V Brně dne 26. 3. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y