5 Tdo 1193/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.
prosince 2007 o dovoláních, která podali obvinění J. H., P. G. a V. M. proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 88/2006,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 30 T 4/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání obviněných J. H., P. G. a
V. M. o d m í t a j í .
Obvinění J. H., P. G. a V. M. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
31. 3. 2006, sp. zn. 30 T 4/2005, uznáni společně s dalšími obviněnými vinnými
trestnými činy blíže konkretizovanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku,
přičemž obviněný J. H. byl za jednání uvedené pod body I./1. až 8., I./10. až
17. a III./23. až 30. ve výroku o vině tohoto rozsudku uznán vinným trestnými
činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst.
2 tr. zák. a úvěrového podvodu podle § 205b odst. 1, 3 tr. zák., obviněný P. G.
byl za jednání uvedené pod body I./1. až 18. a IV./31. ve výroku o vině tohoto
rozsudku uznán vinným trestnými činy podvodu § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 tr. zák. a padělání a pozměňování
veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a obviněný V. M. byl za jednání
uvedené pod body I./10. až 17. ve výroku o vině tohoto rozsudku uznán vinným
pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák.
Za výše uvedené trestné činy byli obviněným uloženy následující tresty.
Obviněný J. H. byl citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě odsouzen podle
§ 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro
výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50
odst. 1 tr. zák. byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a
živnostenské činnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího
prodeje v trvání 6 let. Obviněnému P. G. byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roky, pro
jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s
ostrahou. Dále byl tomuto obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1
tr. zák. též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a živnostenské činnosti s
předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání 5 let.
Obviněnému V. M. uložil soud prvního stupně podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně
rozhodl též o vině a trestech dalších obviněných.
Současně bylo rozsudkem soudu prvního stupně podle § 228 odst. 1 a § 229 odst.
2 tr. řádu rozhodnuto o náhradě škody.
Naproti tomu Krajský soud v Ostravě zprostil obviněného J. H. podle § 226 písm.
b), c) tr. řádu obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v
Ostravě pod sp. zn. 4 Kzv 4/2005, neboť nebylo prokázáno, že skutek uvedený pod
bodem 9. obžaloby spáchal tento obviněný, resp. skutek uvedený pod bodem 26.
obžaloby není trestným činem.
Citovaný rozsudek Krajského soudu Ostravě napadli obvinění J. H., P. G. a V. M.
a státní zástupce v neprospěch obviněného J. H. odvoláními, o nichž rozhodl
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 88/2006, tak,
že z podnětu odvolání obviněných P. M., J. H. a P. G. podle § 258 odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
o vině pod body I. a II. v rozsudku soudu prvního stupně, ve výrocích o
trestech a o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud nově
rozhodl tak, že obviněného P. G. uznal vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst.
2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním pod body I./1. až 18. ve výroku o vině
v rozsudku odvolacího soudu, a obviněného J. H. uznal vinným trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil jednáním popsaným pod body I./1. až 8.,
I./10. až 17. a II./19. až 22. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
Za tyto trestné činy uložil Vrchní soud v Olomouci obviněným následující
tresty. Obviněný J. H. byl za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák., jakož i za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr.
zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
vině pod body III./23. až 30. nezměněn, odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák.
za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6
let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1
tr. zák. tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a
prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního
orgánu v obchodních společnostech a družstvech s tímto předmětem činnosti v
trvání 6 let. Z podnětu odvolání tohoto obviněného a státního zástupce doplnil
Vrchní soud v Olomouci podle § 259 odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního
stupně výrokem, kterým byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn
obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pod sp.
zn. 4 Kzv 4/2005, neboť nebylo prokázáno, že skutek uvedený pod bodem 18.
obžaloby spáchal obviněný.
Obviněnému P. G. uložil Vrchní soud v Olomouci za trestný čin podvodu § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jakož i za trestné činy zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 tr. zák. a padělání a pozměňování
veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem IV./31. nezměněn,
podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest
odnětí svobody v trvání 4 roky. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1
a § 50 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena
statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s tímto předmětem
činnosti v trvání 5 let. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu
bylo rozhodnuto též o náhradě škody.
Pokud jde o obviněného V. M., Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 2.
2007, sp. zn. 5 To 88/2006, zamítl jeho odvolání podle § 256 tr. řádu. Současně
odvolací soud rozhodl též o odvolání dalších obviněných (P. M. a M. M.).
Obvinění J. H., P. G. a V. M. napadli citovaný rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců. Obviněný J. H. tak
učinil dne 31. 5. 2007 a své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s popisem skutků,
které jsou uvedeny pod body I./1. až 8., I./10. až 17., II./19. až 22. a
III./23. až 30. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (resp. ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o skutky spáchané ve formě
spolupachatelství (viz skutky uvedené pod body I./1. až 8., I./10. až 17. a
II./19. až 22. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), obviněný namítá,
že jejich popis nevykazuje znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,
protože zde chybí „individualizace jednotlivých útoků a jejich ztotožnění s
pachatelem“. Navíc podle názoru tohoto obviněného odvolací soud důsledně
nerozlišil instituty spolupachatelství a organizátorství. Jak dále obviněný
namítl, soudy nižších stupňů dospěly k závěru o jeho vině uvedenými trestnými
činy na základě vadně provedeného dokazování, přičemž obviněný současně
poukazuje na nesprávná skutková zjištění ve věci. Obviněný brojí též proti
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jeho přesvědčení z něj
není patrné, na základě jakých konkrétních důkazů dospěl soud prvního stupně k
těm skutkovým závěrům, která učinil, zejména pokud jde o účast tohoto
obviněného na jednotlivých dílčích útocích. Podle názoru obviněného měly soudy
nižších stupňů postupovat buď v souladu se „zásadou in dubio pro reo“ a
vyslovit, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) a c) tr. řádu,
anebo je obviněný přesvědčen, že jeho jednání může vykazovat nanejvýš znaky
trestného činu podvodu pouze podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť
přísnější právní kvalifikace nepřichází v úvahu s ohledem na výši způsobené
škody.
Závěrem svého dovolání obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby buď
podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí s tím, aby odvolací soud postupoval v souladu se závazným názorem
podle § 265s odst. 1 tr. řádu a posoudil skutek jako trestný čin podvodu podle
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., anebo aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu
Nejvyšší soud takto sám rozhodl ve věci a obviněnému uložil mírnější trest.
Obviněný P. G. podal dovolání dne 27. 7. 2007 a opřel ho o dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného jeho jednání
nenaplnilo znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák., pro který byl stíhán a odsouzen, protože výroková část rozsudku soudu
prvního stupně (pod body I./10 až 17. výroku o vině) údajně neobsahuje popis
zákonných znaků uvedeného trestného činu. Obviněný je rovněž přesvědčen, že
soudy nižších stupňů nemohly na základě svých skutkových zjištění dospět k
závěru o naplnění znaků trestného činu podvodu. Proto obviněný navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby věc přikázal soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. M. podal dovolání dne 10. 8. 2007 a opřel ho o dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především uvádí, že jeho úmyslem
nebylo podílet se na trestné činnosti jiných osob, neboť pouze plnil pokyny
nadřízených a nejednal s cílem obohatit se. Obviněný též brojí proti skutkovým
zjištěním, která opatřily soudy obou stupňů, přičemž jeho jednání údajně
nenaplnilo znaky trestného činu, pro nějž byl stíhán a odsouzen. Jak dále
obviněný zdůraznil, skutková zjištění zahrnutá do skutkové věty ve výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně jsou v rozporu s výsledky dokazování v této
trestní věci. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě v části
týkající se jeho osoby a aby dovolací soud podle § 226 písm. b) tr. řádu
obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněných J. H., P. G. a V.
M. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního
zastupitelství. Pokud jde o obviněného J. H., podle státní zástupkyně neobstojí
námitky tohoto obviněného, jimiž vytýká odvolacímu soudu nedostatečné posouzení
institutu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., protože v úvodní části
tzv. skutkové věty je dostatečně popsáno, jakým způsobem se obviněný podílel na
posuzované trestné činnosti. Jak dále uvádí státní zástupkyně, jednání
obviněného vykazuje jednak znaky spolupachatelství, jednak zčásti též znaky
organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a proto mu soudy nižších
stupňů správně přičítaly jen závažnější formu trestné součinnosti v podobě
spolupachatelství.
K dovolání obviněného V. M. státní zástupkyně uvádí, že nelze přisvědčit jeho
námitce, kterou zpochybňuje svůj úmysl podílet se na posuzované trestné
činnosti. Podle státní zástupkyně jsou skutková zjištění, k nimž dospěly soudy
nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o vině tohoto obviněného pomocí
k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zák.
Závěrem svých vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněných J. H. a V. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako
zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o obviněného P. G., podle názoru státní zástupkyně jeho námitky
nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
protože tento obviněný ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení
zjištěného skutkového stavu věci, přičemž státní zástupkyně poukázala na roli,
jakou obviněný plnil. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupkyně navrhla,
aby Nejvyšší soud odmítl dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. řádu, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b
tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění J. H., P. G. a V. M.
podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu],
učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na
správném místě (§ 265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí,
proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a
podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění J. H., P. G. a V. M. opírají jeho
existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu
Nejvyšší soud připomíná, že může naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že
rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda
je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.
Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit
jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného
ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění J. H. a P. G. však konkretizovali naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svých dovoláních především námitkami, podle
nichž soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, na jejichž
základě pak dospěly k údajně nesprávným skutkovým zjištěním. Dále tito obvinění
vytýkají soudům nižších stupňů nedostatečný popis skutků uvedených v tzv.
skutkových větách ve výrocích o vině, zejména pokud jde o podíl obviněných na
společně páchané trestné činnosti.
V souvislosti s těmito dovolacími námitkami obviněných J. H. a P. G. Nejvyšší
soud zdůrazňuje, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut
v ustanovení § 265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§
259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí
instancí zaměřenou k přezkoumávání jakýchkoli rozhodnutí soudů druhého stupně a
z hlediska všech namítaných vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to
ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním
posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž
dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z
omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud
nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Navíc formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnili obvinění J. H. a P. G., znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Jestliže tedy tito obvinění namítali nesprávnost právního posouzení
skutku, ale tento svůj názor dovozovali z námitek zaměřených proti hodnocení
důkazů a popisu skutku, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají ve vadách při provádění
nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací
soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy
nižších stupňů. V trestní věci obviněných J. H. a P. G. (a též obviněného V.
M.) to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění,
podle něhož se všichni obvinění dopustili skutků tak, jak je popsáno ve
výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku odvolacího soudu.
Zmíněné dovolací námitky obviněných, jež se týkají správnosti těchto rozhodných
skutkových zjištění, resp. správnosti postupu při dokazování, který vedl k
jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle
citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Pokud jde o námitky obviněného P. G., kterými soudu prvního stupně jen obecně
vytýká, že do výrokové části rozsudku nepojal popis zákonných znaků trestného
činu podvodu, jímž byl uznán vinným, odpovídají sice tyto námitky uplatněnému
dovolacímu důvodu, avšak jsou neopodstatněné. K tomu Nejvyšší soud připomíná,
že ke spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.,
jímž byl obviněný uznán vinným, se vyžaduje, aby pachatel (tj. obviněný)
způsobil značnou škodu na cizím majetku obohacením sebe nebo jiného a současně
aby došlo k takovému obohacení v důsledku jednání, jímž uvedl jiného v omyl,
využil omylu jiného anebo mu zamlčel podstatné skutečnosti.
Nejvyšší soud však neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné pochybení;
navíc obviněný P. G. v podstatě napadá výroky o vině v rozsudku soudu prvního
stupně (pod body I./10. až 17.), které byly zrušeny rozsudkem odvolacího soudu
a nahrazeny jeho novým rozhodnutím. Příslušná skutková věta napadeného rozsudku
odvolacího soudu pak obsahuje úplné slovní vyjádření všech zákonných znaků
posuzovaného trestného činu podvodu, který spáchal tento obviněný, a rozhodné
skutkové okolnosti jsou rozvedeny v podrobném odůvodnění rozsudků soudů obou
stupňů, a to i s poukazem na obsah důkazů, z nichž tyto skutkové okolnosti
vyplývají. Navíc nelze přehlédnout, že součástí popisu skutku, jehož právní
posouzení obviněný zpochybnil, nejsou jen dílčí údaje obsažené pod jednotlivými
body (I./1. až 18.) ve výroku o vině pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu,
ale též velmi obsáhlá uvozovací věta společná pro všechny dílčí útoky.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitky tohoto obviněného jsou v uvedeném
směru neopodstatněné.
Obviněný V. M. v části svého dovolání rovněž nesouhlasí se skutkovými závěry,
která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil
výše v souvislosti s dovoláními obviněných J. H. a P. G., není oprávněn k
přezkumu správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely.
Jestliže tedy obviněný V. M. vytýká nesprávnost skutkových zjištění a
zpochybňuje výsledky dokazování, činí tak mimo rámec dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Stejný závěr lze zcela vztáhnout i na tu námitku obviněného J. H., kterou
soudům obou stupňů vytýká nedostatečný popis skutků uvedených pod body I./1. až
8., I./10. až 17. a II./19. až 22. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího
soudu, resp. pod body III./23. až 30. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně. Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka nemůže bez dalšího naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který ve svém dovolání
uplatnil obviněný J. H. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury, nesprávné
hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z okolnosti, že skutek
nebyl popsán v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu, které jako
procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je z odůvodnění
napadených rozhodnutí zřejmé, že soudy nižších stupňů zjistily skutek v
rozsahu, který zcela pokrývá všechny zákonné znaky posuzovaného trestného činu
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002,
publikované pod č. T 475. ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003). Navíc nelze přehlédnout,
že součástí popisu skutku, jehož právní posouzení obviněný zpochybnil, nejsou
jen dílčí údaje obsažené pod jednotlivými body (I./1. až 8., I./10. až 17. a
II./19. až 22.) ve výroku o vině pod body I. a II. rozsudku odvolacího soudu,
ale též velmi obsáhlé uvozovací věty společné pro všechny dílčí útoky, z nichž
je patrný podíl všech spoluobviněných na společné trestné činnosti.
Z výše rozvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani tu dovolací
námitku obviněného J. H., jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in
dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, který
souvisí s prováděním a hodnocením důkazů a jehož případné porušení není
způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání. Zmíněná námitka
tedy rovněž nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže ji Nejvyšší soud nemohl
učinit předmětem svého posuzování.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami, v jejichž rámci obvinění J. H. a
V. M. zpochybňují právní posouzení skutků a které je možné podřadit pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak z důvodů
níže uvedených je Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými.
Za takové námitky Nejvyšší soud považuje v dovolání J. H. jeho tvrzení, podle
něhož v tzv. skutkové větě uvedené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu
chybí okolnosti, z kterých by vyplývalo, že se dopustil posuzovaných skutků ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
K této formě trestné součinnosti Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že
spolupachatelství vyžaduje jednak společné jednání dvou nebo více osob a jednak
úmysl spolupachatelů spáchat takovým jednáním určitý (stejný) trestný čin; jde
o dvě kumulativně stanovené podmínky spolupachatelství. Za společné jednání se
podle teorie i ustálené soudní praxe považuje jak situace, pokud každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky příslušné skutkové podstaty
trestného činu, tak i případ, když každý spolupachatel naplnil jen některý ze
znaků skutkové podstaty, která je naplněna až souhrnem jednání všech
spolupachatelů, a konečně též stav, jestliže jednání spolupachatele sice samo o
sobě nenaplňuje žádný ze zákonných znaků určité skutkové podstaty, ale jednání
každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé
činnosti (články řetězu) působí současně, směřují k přímému provedení trestného
činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí pod
č. 15/1967 Sb. rozh. tr. v odůvodnění a rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh.
tr.). Proto také v případě pokračujícího trestného činu ve smyslu § 89 odst. 3
tr. zák., který byl spáchán ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., se
nemusí každý ze spolupachatelů podílet na trestném jednání u všech dílčích
útoků takového trestného činu, jak se mylně domnívá obviněný J. H. ve svém
dovolání, jestliže poukazuje na skutečnost, že nikoli ve všech případech, které
se mu kladou za vinu, je výslovně uveden v popisu dílčího útoku.
Pokud jde o subjektivní podmínku, ke spolupachatelství se vyžaduje úmysl dvou
nebo více osob směřující ke spáchání trestného činu jejich společným jednáním.
Tento tzv. společný (shodný) úmysl ovšem není podmíněn výslovnou dohodu
spolupachatelů, takže ke spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák.
postačí, aby společný úmysl vyplýval alespoň z konkludentní dohody, jestliže
spolupachatelé jsou navzájem posilováni vědomím své společné činnosti (viz
Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a
přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93, podobně Novotný, O.,
Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. obecná část. 5. vydání. Praha:
ASPI, a. s., 2007, s. 320).
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy obou stupňů v
posuzované trestní věci, obviněný J. H. jednal společně s dalšími
spoluobviněnými (tj. s obviněnými P. G. a P. M.) tak, že po předchozí dohodě,
jejímž předmětem bylo získání obchodních podílů v obchodní společnosti, jejímž
prostřednictvím by mohli od různých dodavatelů odebírat zboží, zajistil převod
obchodních podílů v obchodní společnosti P. H., s. r. o. K tomuto převodu došlo
v době od 8. 10. 2003 do 21. 10. 2003, přičemž dne 8. 10. 2003 došlo k uzavření
smlouvy o převodu obchodního podílu na Městském úřadě v Š. Součástí zmíněného
jednání bylo též vystavení plné moci, kterou udělil převodce obchodního podílu
M. P. obviněnému P. M., a následné udělení generální plné moci k jednání za
jmenovanou obchodní společnost obviněnému P. G. Dne 21. 10. 2003 byly na
základě rozhodnutí valné hromady, která se uskutečnila v notářské kanceláři
JUDr. V. H. v H., převedeny obchodní podíly původních společníků obchodní
společnosti P. H., s. r. o., M. P. a D. K. na obviněného P. M., jenž se stal
jediným společníkem a jednatelem této obchodní společnosti. Následně obviněný
P. G. zajistil pro obchodní společnost P. H., s. r. o., nebytové prostory v R.
ul. v O., poté uzavřel za jmenovanou obchodní společnost smlouvu o nájmu
nebytových prostor datovanou dnem 1. 10. 2003. Obvinění J. H. a P. G. pak po
předchozím vytipování vhodných dodavatelů kontaktovali prodejce pohonných hmot,
výpočetní techniky a spotřební elektroniky, včetně jednoho prodejce
autodoplňků, pozinkovaných sudů a nábytku. Od těchto dodavatelů obvinění J. H.
a P. G. (společně s obviněným P. M.) podvodně vylákali zboží, v některých
případech též prostřednictvím svých zaměstnanců, toto zboží odebrali a následně
prodali. Obvinění J. H. a P. G. přitom řídili vlastní chod obchodní společnosti
P. H., s. r. o., včetně zajišťování dodavatelů a odběratelů zboží, jakož i
vedení účetnictví, když nejprve odebírali zboží v menším rozsahu, za jehož
dodání uhradili kupní cenu v hotovosti, aby tak ujistili dodavatele o
solventnosti jmenované obchodní společnosti. Současně obvinění uváděli
dodavatele v omyl tím, že jim sdělovali nepravdivé skutečnosti o charakteru a
rozsahu činnosti obchodní společnosti P. H., s. r. o., přičemž je též
nepravdivě ujišťovali o tom, že za dodané zboží bude zaplacena kupní cena.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá též společný úmysl
všech jmenovaných obviněných, neboť obviněný J. H. společně s dalšími
obviněnými jednali shora popsaným způsobem již v úmyslu, aby nezaplatili kupní
cenu za odebrané zboží, přičemž též věděli o okolnosti, že obchodní společnost
P. H., s. r. o., nedisponuje žádnými finančními prostředky, a není tudíž
schopna dostát svým závazkům. Ve snaze získat zboží ve větším rozsahu, tj.
vylákat zboží s delší lhůtou splatnosti kupní ceny, a získat tak majetkový
prospěch, přitom obvinění nejprve odebírali zboží v menším rozsahu, za které
zaplatili kupní cenu v hotovosti.
Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o společném jednání a společném úmyslu v
případě obviněného J. H., ani pokud jde o pokračující trestný čin podvodu podle
§ 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného skutkem konkretizovaným pod body II./19.
až 22. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Jak totiž vyplývá ze
skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněný J. H. (společně s dalším
obviněným v této trestní věci V. B. zorganizoval a zajistil převod svého
obchodního podílu v obchodní společnosti P. C., s. r. o., v níž působil jako
jediný společník a jednatel, právě na obviněného V. B. Současně však obviněný
J. H. i nadále fakticky zajišťoval chod jmenované obchodní společnosti,
kontaktoval dodavatele výpočetní techniky, autodoplňků, autokosmetiky a
stavebního materiálu, přičemž po nich požadoval dodání zboží s delší lhůtou
splatnosti kupní ceny, toto podvodně vylákané zboží společně s obviněným V. B.
následně rozprodali, přičemž za něj nezaplatili kupní cenu. Oba obvinění přitom
popsaným způsobem jednali v úmyslu získat zboží a nezaplatit za něj kupní cenu,
když v jednotlivých případech podrobně popsaných pod uvedenými body ve výroku o
vině v rozsudku odvolacího soudu způsobili tímto jednáním škodu v označené výši.
Na podkladě takto vyjádřených skutkových zjištění, která Nejvyšší soud není
oprávněn v dovolacím řízení jakkoli zpochybňovat, lze tudíž dospět k
jednoznačnému závěru o naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu §
250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák., pro který byl obviněný J. H. stíhán a odsouzen. Uvedený závěr nemůže
být zpochybněn ani tvrzením obviněného, podle něhož odvolací soud údajně nevzal
v posuzované věci v úvahu institut účastenství ve formě organizátorství ve
smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jeho odlišnost od spolupachatelství. V
této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství podle § 9 odst.
2 tr. zák. má přednost před ostatními formami trestné součinnosti, tj. i před
účastenstvím ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák. Pokud tedy přichází v úvahu
posoudit jednání obviněného jednak jako spolupachatelství, jednak jako
účastenství na trestném činu, musí soud použít ustanovení o spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák., jak správně učinil odvolací soud při právní
kvalifikaci jednání obviněného J. H. Jeho námitka zpochybňující takové
posouzení je proto neopodstatněná.
Nejvyšší soud shledal rovněž nedůvodným tvrzení obviněného J. H., podle kterého
údajně soudy nižších stupňů pochybily, pokud s ohledem na výši škody
neposoudily jeho jednání jako trestný čin podvodu toliko podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák. V případě spáchání trestného činu za podmínek
spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. je totiž je třeba posuzovat
odpovědnost každého pachatele zvlášť i ve vztahu ke způsobení těžšího následku.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení o spolupachatelství, čin každého ze
spolupachatelů se posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. To má tedy podstatný
význam i pro závěr o výši škody způsobené jednáním spolupachatelů, neboť i za
situace, kdy si spolupachatelé rozdělili úkoly a v souladu s tím se podíleli
jen na spáchání části společné trestné činnosti, přičítá se každému
spolupachateli celá způsobená škoda. To ovšem platí za předpokladu, když soud
dovodí trestní odpovědnost spolupachatele též ve vztahu k tomuto způsobenému
následku. Přitom spolupachatel odpovídá za těžší následek i tehdy, zavinil-li
ho z nedbalosti, pokud trestní zákon nevyžaduje i ve vztahu k němu úmyslné
zavinění [srov. § 6 písm. a) tr. zák.].
V trestní věci obviněného J. H. to znamená, že pokud jednal způsobem uvedeným v
tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, který je
podrobně rozveden v jeho odůvodnění, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o
správnosti použité právní kvalifikace, jak již poznamenal shora. Jestliže se
tento obviněný jako spolupachatel podílel v součinnosti s ostatními
spolupachateli na způsobení škody v celkové výši 5 250 771,20 Kč, jde o škodu
velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., která dostatečně odůvodňuje
právní kvalifikaci posuzovaných skutků jako pokračujícího trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Obviněný J. H. sice zaměřil své dovolání i proti výroku o náhradě škody, ale
neuplatnil zde žádné konkrétní námitky. Proto jen pro úplnost Nejvyšší soud
poznamenává, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu zejména s
ustanovením § 228 odst. 1 tr. řádu, podle něhož pokud soud odsuzuje
obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu
zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok na
náhradu škody včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. řádu); nebrání-li tomu zákonná
překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, je-li výše
škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný
uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. Jak je z trestního
spisu v posuzované věci patrné, poškození uplatnili své nároky na náhradu škody
včas a řádně, když i z rozsudku odvolacího soudu (viz jeho str. 70) vyplývá, že
soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. V případě
poškozených Ing. V. P. a obchodní společnosti F., s. r. o., odvolací soud
správně rozhodl, že zbytek jejich nároku na náhradu škody lze uplatnit v řízení
ve věcech občanskoprávních, neboť rozhodnutí o celém nároku by přesáhlo potřeby
trestního stíhání (§ 229 odst. 2 tr. řádu).
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami obviněného V. M., podle
nichž nejednal v úmyslu podílet se na trestné činnosti, neboť plnil toliko
příkazy nadřízených. Obviněný tím v podstatě popírá své úmyslné zavinění, které
se vyžaduje pro naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podvodu
podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jejímž
spácháním byl tento obviněný uznán vinným.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak je patrné z popisu skutku uvedeného
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně – obviněný V. M. si byl vědom
jednak špatné hospodářské situace obchodní společnosti P. H., s. r. o., jednak
i okolnosti, že tato obchodní společnost neplatí kupní cenu za odebrané zboží.
Za uvedené situace pak obviněný zřídil adresu elektronické pošty a na síti
Internet vyhledával prodejce výpočetní techniky, toto zboží objednával
elektronickou cestou a z takového jednání mu plynul finanční prospěch. Jde tedy
o popis skutku, který ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi svědčí o
naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podvodu. Proto zde
neobstojí ani tvrzení obviněného, podle něhož pouze vykonával příkazy svých
nadřízených. Ostatně nebyl-li tento obviněný fyzickým nátlakem nebo psychickým
působením donucen k plnění příkazů svých nadřízených, nemůže uvedené tvrzení
vyloučit trestní odpovědnost obviněného za splnění příkazů, jimiž napomohl ke
spáchání trestného činu podvodu. Proto rozsudek odvolacího soudu napadený
dovoláním obviněného ani předcházející rozsudek soudu prvního stupně nevykazují
vytýkanou vadu právního posouzení skutku, proti které brojil obviněný V. M., a
Nejvyšší soud shledal jeho námitky neopodstatněnými.
Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, jestliže se obviněný V. M. podílel na
páchání trestné činnosti jen jako účastník, tj. pomocník ve smyslu § 10 odst. 1
písm. c) tr. zák. Účastenství ve formě pomoci vyžaduje takové jednání, kterým
pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání určitého
trestného činu. Z hlediska druhu pomoci se rozlišuje pomoc fyzická a pomoc
psychická. Pro první z nich platí, že jde především o odstraňování překážek a
opatření prostředků ke spáchání trestného činu. Pomoc psychická pak spočívá v
poskytnutí rady, v utvrzování v předsevzetí apod. Ustanovení § 10 odst. 1 písm.
c) tr. zák. uvádí toliko názorný výčet forem pomoci, přičemž v praxi se
vyskytují i další její formy s rozdílným stupněm společenské nebezpečnosti
(srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6.,
doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 104). Podle § 10
odst. 2 tr. zák. se trestní odpovědnost a trestnost účastníka posuzuje stejně
jako trestní odpovědnost a trestnost hlavního pachatele, což vyžaduje
přihlédnout ke všem obecným ustanovením, která se týkají trestní odpovědnosti
za trestný čin (viz zejména § 3 a § 4 tr. zák.). V trestní věci obviněného V.
M. to znamená, že pokud jednal způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě ve výroku
o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací
soud, svědčí takové jednání o naplnění znaků účastenství ve formě pomoci k
trestnému činu podvodu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) a § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obvinění J. H., P. G. a V. M. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl
naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které by za jiných
okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení,
ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů
opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu jako zjevně neopodstatněná.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout uvedeným
způsobem o všech dovoláních v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y